Pátek, 28 října, 2016
Drobný pomník s deskou zasazenou na kamenný blok a pomníkovým polem ohraničeným nízkým kamenným hrazením byl odhalen 8. května 1981.
19. srpna 1950 se Státní bezpečnost pokusila dosud unikající členy odbojové skupiny Hory Hostýnské [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské] zatknout na schůzce, kterou zorganizovala prostřednictvím Antonína Bardina, ruského emigranta, jehož dcera Olga jako spojka partyzánské brigády Jana Žižky byla na konci války zastřelena ustupující německou armádou. Právě její pomník na úpatí vrchu Tesák byl zvolen jako místo schůzky. Na místě došlo k přestřelce, při níž byl usmrcen strážmistr Vincenc Šimčák. Vincenc Šimčák (1910–1950) působil v letech 1936–1948 na četnické stanici v Kroměříži (po válce jako velitel), odkud byl přeložen do úřadovny Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti. Zúčastnil se již zátahu na skupinu v prosinci 1949. Vyšetřování bylo oficiálně uzavřeno s tím, že strážmistra zastřelil poslední velitel Hor Hostýnských Miloslav Pospíšil (1918–1951). Výsledky balistického šetření i výpovědi zasahujících příslušníků ovšem tuto verzi zpochybňují, stejně jako pozdější svědectví přeživšího odbojáře Karla Sedlaříka (*1927). Pospíšilova skupina byla připravena na možnost, že by se mohlo jednat o provokaci, její členové – stejně jako příslušníci bezpečnostních sil – hlídkovali na několika místech kolem pomníku. Po varovném signálu se Pospíšil začal z místa schůzky rychle vzdalovat, pronásledován Vincencem Šimčákem. Ve chvíli, kdy celá bezpečnostní akce hrozila blamáží, spustili zasahující příslušníci nekoordinovanou střelbu po utíkajícím Pospíšilovi a strážmistr byl pravděpodobně zasažen střelou některého ze svých kolegů. V každém případě obvinění z vraždy strážmistra zpečetilo osud později zatčeného Miloslava Pospíšila, který byl popraven 4. září 1951 v Praze na Pankráci.
Tags: Bardin Antonín, Bardinová Olga, Chvalčov-Tesák, Kroměříž, Pospíšil Miloslav, Praha-Pankrác, Sedlařík Karel, Šimčák Vincenc, Tesák, Uherské Hradiště
Posted in 50. léta, Armáda a bezpečnostní složky, Občanský odpor, Pamětní místa před rokem 1989, Zlínský | No Comments »
Čtvrtek, 21 července, 2011
Pamětní místo tvoří leštěné tmavé kameny s názvy komunistických věznic a centrální vertikální opracovaný kámen ze světlé žuly s rytým nápisem, do něhož je vsazena kovová deska s bílým nápisem – nápis na kameni je dedikován obětem komunistického režimu, nápis na desce pak jmenovitě obětem skupiny Hory Hostýnské (obsahuje několik faktografických nepřesností). Pomník byl odhalen 3. září 1994 za účasti zástupců Konfederace politických vězňů a politické reprezentace vlády a parlamentu.
Na Svatém Hostýnu, tradičním katolickém poutním místě, se v roce 1960 poprvé setkala skupina propuštěných politických vězňů. Po roce 1989 tuto tradici převzala tzv. muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.
Odbojová organizace Hory Hostýnské byla podobně jako známější Světlana založena na základech protinacistického odboje – partyzánské brigády Jana Žižky. Vznikla v červnu 1948 a jejím prvním velitelem se stal Josef Čuba (1893–1951) z Rajnochovic. Skupina se připravovala na případný celostátní protikomunistický převrat (včetně shromažďování zbraní, které ukrývala v lesních skrýších). Mimo to v regionu pomáhala perzekvovaným občanům, šířila informace letákovými akcemi, zastrašovala místní horlivé komunistické funkcionáře. Na jaře 1949 se Hory Hostýnské propojily s další odbojovou organizací Troják, kterou vedl bývalý partyzán Rudolf Sacher (1911–1953). Skupina usilovala o zprovoznění vysílačky a navázání spojení na Západ. V souvislosti s nezdařeným útěkem dvou mladíků přes hranice, kterým skupina pomáhala, byla však většina členů již v létě 1949 pozatýkána. Když byl září 1949 v Kelči zatčen oblíbený farář František Mikulka (1891–1971), což se mělo stát na základě oznámení místních komunistů, rozhodla se organizace k nové konfrontaci. Zúčastnili se jí nový velitel Hor Hostýnských bývalý důstojník dezertovavší z armády Vlastimil Janečka (1924–1949) a František Motal(a) (1903–1951), který byl rovněž na útěku (byl uvězněn za neúspěšný přechod hranice). Na schůzku se jim podařilo vylákat jen poštovního zřízence Jana Valíčka. Janečka i Motal se mu představili jako příslušníci Státní bezpečnosti a projevili zájem o spolupráci. Když se Valíček prozradil, byl zastřelen (podle vyšetřování měl být exekutorem Motal). Valíčkova smrt rozpoutala rozsáhlé vyšetřování a poté i zatčení více než deseti členů i podporovatelů skupiny. Situace se začala stávat neudržitelnou a vedení Hor Hostýnských se rozhodlo k odchodu do zahraničí. Na začátku prosince 1949 se členové skupiny sešli k organizační schůzce v obci Hradčany. V noci byla celá obec obklíčena příslušníky Sboru národní bezpečnosti a Krajského velitelství Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti, které bylo o schůzce informováno. Během zásahu byl při pokusu o útěk zastřelen Vlastimil Janečka. V průběhu zásahu a bezprostředně po něm byly zatčeny tři desítky osob, uniknout zatčení se podařilo jen některým. Po neúspěšném pokusu o přechod hranic na Šumavě v únoru 1950 se Miloslav Pospíšil (1918–1951) a Vladimír Rajnoch (1925–1951) vrátili do Hostýnských hor a spolu se Sigmundem Bakalou (1925–1951) opět zamířili do ilegality. V srpnu 1950 se Státní bezpečnost pokusila zbývající členy skrývající se v lesích zatknout při setkání s Antonínem Bardinem (Bardinova dcera Olga pracovala v partyzánské brigádě Jana Žižky a byla zastřelena na konci války, její pomník byl zvolen jako místo schůzky). Na místě došlo k přestřelce, při níž byl usmrcen strážmistr Vincenc Šimčák [viz Chvalčov-Tesák. Pomník Vincenci Šimčákovi]. Miloslav Pospíšil, Vladimír Rajnoch a Sigmund Bakala unikali Státní bezpečnosti až do února 1951, kdy byli postupně zatčeni. Nejasnosti panují okolo úmrtí Františka Motala v květnu 1951 (oficiální verze hovoří o sebevraždě), v každém případě již nesdílel osud zatčených odbojářů, které čekalo vyšetřování v Uherském Hradišti a soudní procesy. Hlavní proces se 23člennou skupinou Hory Hostýnské se konal 21.–26. května 1951 se Velkém kině ve Zlíně. Státní soud Brno při něm vynesl čtyři absolutní tresty a dva doživotní. Následné procesy s členy skupiny či s jejími podporovateli probíhaly až do roku 1954. Celkem bylo za účast či podporu této odbojové skupině odsouzeno přes 130 osob. Sigmund Bakala, Josef Čuba, Miloslav Pospíšil a Vladimír Rajnoch byli popraveni 4. září 1951 v Praze na Pankráci, ve vězení zemřeli Rudolf Sacher a Oldřich Pajdla (1911–1954).
Pokračovatelem protirežimních aktivit v Rajnochovicích a okolí se stala skupina Libuše 23 založená z iniciativy Josefa Machů (1924–1954) z Vlachovy Lhoty v roce 1952. Skupina získávala násilným způsobem zbraně mezi lidmi v okolí a údajně připravovala narušení voleb v květnu 1954 obsazením některého z místních národních výborů. V březnu 1954 byl odhalen úkryt skupiny na statku rodiny Kovářových v Rajnochovicích. Při zatýkací akci Státní bezpečnosti 8. března byl zastřelen Lubomír Kovář (1936–1954), 10. dubna zemřel při zatýkání za nevyjasněných okolností Josef Machů. Karel Volf (1932–1955), který na konci roku 1953 dezertoval od vojenského útvaru, kde vykonával základní vojenskou službu, byl zatčen za pomoci agenta-provokatéra 30. dubna. Soud se členy skupiny se konal 10.–12. srpna 1954 v Uherském Hradišti, Karel Volf jako osoba podléhající vojenské justici byl odsouzen v lednu 1955 Vyšším vojenským soudem v Trenčíně k trestu smrti a popraven 23. března 1955 v Praze na Pankráci.
Vojtěch Rygal (1910–1948) působil po roce 1945 jako učitel katechismu v obecné a měšťanské škole v Holešově, angažoval se rovněž ve spolkovém životě (skauting, Orel). Po únoru 1948, kdy mu byla veřejná i vzdělávací činnost zakázána, se rozhodl pro odchod za hranice. Byl převáděn 27. března 1948 ve 13členné skupině, kterou vedl západní letec Karel Bednařík z Holešova. Nedaleko hranic u Aše byli uprchlíci zpozorováni hlídkou SNB, která údajně bez varování začala střílet a Vojtěcha Rygala smrtelně zranila. Pohřeb v rodném Hulíně se stal tichou demonstrací politického nesouhlasu místních farníků. Vojtěch Rygal nebyl členem skupiny Hory Hostýnské stejně jako Antonín Daněk (1927–1950) a Jaromír Vrba (1920–1950), kteří patřili ke skupině Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989].
Tags: Aš, Bakala Sigmund (Zikmund), Bardin Antonín, Bardinová Olga, Bednařík Karel, Brno, Bystřice pod Hostýnem, Chvalčov, Čuba Josef, Daněk Antonín (1927–1950), Holešov, Hradčany (Přerov), Hulín, Jáchymov, Janečka Vlastimil, Karolín (Kroměříž), Kelč, Kovář Lubomír, Kunovice-Loučka, Leopoldov, Lipová, Loučka-Lázy (Vsetín), Machů Josef, Malý Josef, Mikulka František, Mírov, Motal(a) František, Pajdla Oldřich, Pardubice, Plzeň-Bory, Podhradní Lhota, Pospíšil Miloslav, Praha-Pankrác, Rajnoch Vladimír, Rajnochovice, Rygal Vojtěch, Sacher Rudolf, Šimčák Vincenc, Suchdol nad Odrou, Svatý Hostýn, Trenčín, Uherské Hradiště, Valdice, Valíček Jan, Vlachova Lhota, Volf Karel, Vrba Jaromír, Zlín
Posted in 50. léta, Občanský odpor, Politické procesy, Symbolická pamětní místa, Zlínský | No Comments »