Posts Tagged ‘Beran Josef’

Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi II

Středa, 27 listopadu, 2019

Pamětní desku zdejšímu rodáku iniciovaly město Plzeň a plzeňské biskupství. V rámci oslav 30. výročí pádu komunistického režimu ji 17. listopadu 2019 na katedrále sv. Bartoloměje odhalili plzeňský biskup Tomáš Holub, plzeňský primátor Martin Baxa (ODS) a rodina kardinála Berana.

Josef Beran (1888–1969) byl vězněn za protektorátu od roku 1942 do konce války a protiprávně internován komunistickým režimem v letech 1949 až 1963 (1965). Zemřel v Římě, kam mu bylo povoleno vycestovat a přijmout kardinálské jmenování [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi].

 

Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi

Neděle, 25 října, 2015

Pamětní deska připomínající popraveného P. Janu Bulu byla odhalena v roce 1998 v chodbě farního úřadu v Rokytnici nad Rokytnou. Byla zhotovena již v polovině devadesátých let díky iniciativě členů místní organizace Orla, kteří ji původně zamýšleli umístit na zeď kostela Narození Jana Křtitele. Zde byl Jan Bula připomenut v květnu 2009 při slavnosti svěcení zvonů, které posvětil Mons. Jiří Mikulášek; dva zvony dedikované P. Janu Bulovi a mučedníkům 20. století byly následně instalovány v rokytnickém kostele a v kapli Cyrila a Metoděje v Chlístově.

Jan Bula (1920–1952) se narodil v obci Lukov, po maturitě na reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích vstoupil do kněžského semináře v Brně. V červenci 1945 byl vysvěcen na kněze a od srpna působil ve farnosti v Rokytnici nad Rokytnou. Kromě pastorační práce se zapojoval do veřejného života a práce s mládeží (ochotnické divadlo, sportovní aktivity Orla). V roce 1949 s ním bylo zahájeno trestní řízení za čtení režimem zakázaného pastýřského listu, jež bylo následně prezidentskou milostí zrušeno. V únoru 1951 jej na faře navštívil bývalý spolužák z gymnázia Ladislav Malý s legendou o organizování odchodu arcibiskupa Josefa Berana, drženého v té době v internaci, do zahraničí. Po poradě s jaroměřickým farářem Janem Podveským [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému], který měl o povaze celé záležitosti pochybnosti, se Bula snažil veškeré kontakty s Malým přerušit, nicméně 30. dubna byl zatčen. Po událostech v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl postaven do čela druhého babického procesu, jenž se konal 13.–15. listopadu 1951 v Třebíči a odsouzen k trestu smrti. O tom, že nebude souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě, v němž byli odsouzeni jiní dva duchovní, Václav Drbola a František Pařil [viz Babice. Busta Václava Drboly a Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi], rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ, včetně výše jeho trestu. Do soudu byl držen ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Jihlavě a podrobován krutým výslechům, u soudu nesmyslná obvinění (že k vraždám v Babicích naváděl) doznal. P. Bula, popravený 20. května 1952 v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech], byl rehabilitován až po roce 1989, od roku 2004 probíhá proces jeho blahořečení.

Viz též Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi II; Lukov. Pamětní síň Jana Buly a expozice VyhnanciLukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi; Moravské Budějovice. Pamětní deska Janu Bulovi.

Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi

Středa, 7 října, 2015

Pamětní desku v Domově pro seniory v Mukařově odhalil a požehnal 19. června 2015 kardinál Dominik Duka. Arcidiecézní charita Praha u této příležitosti Domov přejmenovala, nese jméno kardinála Berana jako upomínku na jeho internaci v tomto domě v letech 1963–1964.

4. října 1963 byli z internace v Paběnicích [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům] do tehdejšího charitního domu převezeni arcibiskup Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] a brněnský biskup Karel Skoupý (1886–1972) poté, co jim bylo oficiálně oznámeno propuštění z přímé internace. V Mukařově, bývalém letním sídle biskupa Podlahy, žili již pouze pod nepřímým dohledem, mohli přijímat návštěvy, pohybovat se po obci a s povolením ministerstva vnitra podnikat i cesty mimo ni. V květnu 1964 jejich společný pobyt skončil – arcibiskup Beran byl převezen do Radvanova [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově], biskup Skoupý do Žernůvky u Tišnova. Zde pobýval do června 1968, kdy mu byl umožněn návrat do úřadu.

Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi

Čtvrtek, 16 října, 2014

Pamětní deska podle návrhu Vladimíra Havlice a busta od akademické sochařky Marie Uchytilové je instalována na domě v Křížkově ulici v Plzni. Bustu sochařka vytvořila ještě jako studentka v roce 1950. Slavnostního odhalení 17. května 1995 se zúčastnili plzeňský biskup František Radkovský, primátor města a další hosté.

Kardinál Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] se narodil v Plzni, kde se po absolvování místního klasického gymnázia (1907) rozhodl pro kněžskou dráhu a studium v Římě. Zde byl v roce 1911 vysvěcen na kněze a rok později získal doktorát teologie.

Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově

Pátek, 10 října, 2014

Žulová deska se zlatým nápisem je umístěna na kostele sv. Martina a připomíná nucený pobyt vysokých katolických hodnostářů v Radvanově (dnes součást města). Byla odhalena 18. srpna 2012 Jiřím Svobodou, kanovníkem katedrály sv. Víta v Praze, za přítomnosti praneteře kardinála Josefa Berana paní Drahuše Brabcové a zástupců města. Iniciátory a donátory pamětní desky jsou Zdeňka Zemanová s manželem.

Na sklonku roku 1963 se do zámku v Radvanově přestěhoval z Květova domu v Táboře charitní dům pro řeholnice Kongregace sester premonstrátek. Spolu s nimi se sem přesunuli i dříve věznění biskupové Štěpán Trochta a Stanislav Zela a opat Augustin Machalka. Stejně jako v charitním domě v Mukařově [viz Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi] ani zde se již nejednalo o striktní držení v naprosté izolaci, jakkoli vysocí duchovní byli přirozeně i zde hlídáni Státní bezpečností. Mohli však již přijímat návštěvy, pohybovat se po obci a s povolením i vycestovat. 2. května 1964 sem byl převezen arcibiskup Josef Beran [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], který se zde dozvěděl o svém jmenování kardinálem (po této události byly návštěvy účelově zakázány) a 19. února 1965 odsud odcestoval přes Prahu do Říma.

Litoměřický biskup Štěpán Trochta (1905–1974) [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi], odsouzený v létě 1954 k 25 letům a propuštěný v květnu 1960, přišel do charitního domu v Táboře na počátku listopadu 1962 poté, co byl poslán do předčasného důchodu. V Radvanově pobýval až do července 1968, kdy byl soudně rehabilitován a mohl se vrátit do funkce. Světící biskup olomoucký Stanislav Zela (1893–1969), odsouzený na sklonku roku 1950 k 25 letům, byl do Radvanova převezen bezprostředně pro propuštění z vězení v říjnu 1963. Biskup Zela byl soudně rehabilitován v červnu 1969, avšak do diecéze a do úřadu se již vrátit nesměl a v prosinci zde zemřel.

Opat premonstrátského kláštera v Nové Říši Augustin Machalka (1906–1996), odsouzený na jaře 1950 k 25 letům, byl podmínečně propuštěn v březnu 1959. U sester premonstrátek v Táboře a pak v Radvanově žil od dubna 1959 až do pádu komunistického režimu. Dožil se navrácení kláštera v Nové Říši řeholní komunitě v roce 1991, o rok později z úřadu opata abdikoval. Provinciál jezuitského řádu František Šilhan (1905–1985), odsouzený spolu s opatem Machalkou rovněž na 25 let, byl podmíněně propuštěn na amnestii až v květnu 1965. V Radvanově žil od srpna 1965 do roku 1979, poté v charitním domě v Moravci, kde zemřel. Úřadu se vzdal v roce 1971.

Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům

Úterý, 1 října, 2013

Pamětní deska byla odhalena 21. července 2012 spolu se svěcením nového zvonu při slavnostní mši v kostele sv. Jakuba v rámci oslav 800. výročí první písemné zmínky o obci. Iniciátorem zhotovení desky je P. Jan Uhlíř, který ji spolu s biskupem Josefem Kajinkem posvětil. Zhotovení desky financovala katolická církev.

Ve vyvlastněné vile stavitele Eduarda Viktory v Paběnicích byli od roku 1957 do roku 1963 internováni arcibiskup Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] a brněnský biskup Karel Skoupý (1886–1972), od roku 1958 také biskup Josef Hlouch (1902–1972) [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi]. Biskup Ján Vojtaššák (1877–1965), odsouzený v roce 1951 na 24 let, zde pobýval jen v dubnu 1958, na závěr svého přerušení trestu (od června 1956), poté nastoupil opět do vězení. Spolu s biskupy zde byly k jejich obsluze internovány sestry dominikánky Alena (Marie) Chromčáková, Konráda Czepegyová a Bernarda (Vincencie) Klementová.

 

Babice. Busta Václava Drboly

Pondělí, 30 září, 2013

V sobotu 3. srpna 2013 proběhl v Babicích Den smíření, během něhož byla před místní farou odhalena a požehnána bronzová busta kněze Václava Drboly, jejímž autorem je sochař Stanislav Müller. Iniciátory umístění kopie busty instalované v roce 2012 ve Starovičkách byl P. Petr Piler a místní farnost.

Václav Drbola (1912–1951) se narodil se ve Starovičkách [viz Starovičky. Pamětní deska Václavu Drbolovi a Starovičky. Busta Václava Drboly] a po studiu na gymnáziu v Hustopečích a v kněžském semináři v Brně byl v červnu 1938 vysvěcen. V kněžské službě působil na několika místech, nejdéle v letech 1943–1950 v Bučovicích [viz Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi a Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi II]. Po zatčení babického faráře Arnošta Poláčka byl Drbola v únoru 1950 ustanoven administrátorem farnosti v Babicích. Na počátku května 1951 se Václav Drbola dozvěděl od farníků o ukrývání Ladislava Malého a po zatýkání na konci dubna, kdy byl zatčen i rokytnický farář Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], rovněž o ukrývání Antonína Plichty st. [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi]. Přes varování jaroměřického faráře Podveského [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému] se Drbola rozhodl Ladislava Malého navštívit a prozradil mu i místo pobytu Plichty. Zkontaktováním obou mužů osudově zasáhl do dalšího vývoje, jenž vyústil v babickou tragédii [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. P. Drbola se do svého zatčení v polovině června s oběma aktéry setkal ještě v Cidlině, kde se ukrýval Antonín Plichta st., i na své faře. Tehdy již Malý tvrdil, že akce na převedení internovaného arcibiskupa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], kvůli níž jako příslušník západního odboje přišel a která mu otevřela dveře mnoha místních far, byla již uskutečněna. Václav Drbola byl odsouzen Státním soudem Brno v prvním babickém procesu (12.–14. července 1951 v Jihlavě) k trestu smrti na základě obvinění z velezrady a navádění k vraždě. Podobný osud sdílel i farář v Horním Újezdu František Pařil [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Den po vynesení rozsudku byli Drbola i Pařil – na základě nátlaku na internovaného brněnského biskupa – potrestáni také církevní degradací. Václav Drbola byl spolu s dalšími šesti odsouzenými popraven 3. srpna 1951 ve dvoře jihlavské krajské věznice [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Ostatky popravených byly převezeny do brněnského krematoria ke zpopelnění a uložení [viz Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]. V roce 1968 byla urna vydána příbuzným a později uložena do rodinného hrobu ve Starovičkách. P. Václav Drbola byl soudně rehabilitován v roce 1996 a v roce 2001 byl prohlášen za neplatný i výrok o církevní degradaci. V roce 2011 byl zahájen proces jeho blahořečení, resp. připojení blahořečení P. Drboly k beatifikačnímu procesu P. Jana Buly.

Viz též Babice. Pamětní deska Václavu Drbolovi.

Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi

Neděle, 13 ledna, 2013

Deska z červené žuly s úryvkem z básně Jana Zahradníčka Znamení moci je věnována místnímu rodáku P. Františku Štverákovi. Je umístěna na podstavci plastiky Krista na kříži a byla odhalena 3. července 2011. Požehnal ji pomocný biskup pražský Václav Malý.

František Štverák (1909–1956) po maturitě na gymnáziu v Benešově vstoupil do bohosloveckého semináře, vystudoval teologickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 1933 byl vysvěcen na kněze. V roce 1938 byl ustanoven farářem ve Chvalech u Prahy [viz Praha 9. Pamětní deska Františku Štverákovi]. Od začátku okupace se aktivně zapojil do odboje, vystavoval falešné křestní listy pronásledovaným osobám, pomáhal ukrývat zbraně. V květnu 1940 byl zatčen, odsouzen a vězněn v Praze na Pankráci, v Terezíně a v koncentračních táborech Sachsenhausen, Oranienburg a Dachau. Po návratu do Chval byl v lednu 1946 ustanoven vikářem okolních farností. Po válce pracoval také jako arcibiskupský vikář a notář biskupa Josefa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] a byl pověřen navrácením zrekvírovaných kostelních zvonů z Německa do vlasti. Zorganizoval dopravu několika set zvonů lodní dopravou po Labi do Hrobců u Roudnice, odkud byly postupně předávány původním majitelům, pokud se je podařilo zjistit. Většina zvonů a zvonoviny však vrácena nebyla, neboť po únoru 1948 byly další jednání a převoz zastaveny. F. Štverák byl 15. června 1949 byl zatčen Státní bezpečností a v souvislosti s touto akcí obviněn z pokusu o opuštění republiky. Před soudem stanul až v lednu 1951, byl odsouzen na dvacet měsíců, tj. dobu, kterou strávil ve vyšetřovací vazbě v Praze-Ruzyni a ve Valdicích, a poté převezen do internace v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], později do kláštera v Hájku u Kladna. Na svobodu se dostal s podlomeným zdravím až v létě 1954, zemřel o dva roky později ve věku 47 let v nemocnici v Městci Králové.

Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům

Středa, 28 března, 2012

Pamětní desky, první s nápisem a druhá s portréty vězněných církevních hodnostářů, jejichž autorkou je ak. sochařka Dagmar Štěpánková-Černá, byly slavnostně odhaleny 28. května 2011 zásluhou Petra Piťhy, kněze a bývalého ministra školství. Čestnou stráž zajišťovali příslušníci Hradní stráže a Vězeňské služby ČR. Současně s pamětními deskami internovaným kněžím byla přítomným arcibiskupem Dominikem Dukou posvěcena i socha sv. Anežky Přemyslovny, na připomínku díla Blahoslavená Anežka Česká, které zde sepsal kardinál Beran. Zámeček Myštěves vlastnila do roku 1945, kdy byl znárodněn, rodina známého porodníka Václava Piťhy.

V 50. letech byli v Myštěvsi internováni arcibiskup pražský Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], českobudějovický biskup Josef Hlouch (1902–1972) [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], brněnský biskup Karel Skoupý (1886–1972) a rožňavský biskup Róbert Pobožný (1890–1972). Pro jejich obsluhu zde s nimi byly uvězněny také řeholnice Zdislava Marie Benešová, sestra Felicitas Aloisie Bařínková z Kongregace Nejsvětější svátosti a Fides Karolína Dostálová z Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka. Arcibiskup Beran a biskup Hlouch byli do Myštěvsi převezeni v dubnu 1953 z Růžodolu u Liberce, záhy sem přibyli i biskupové Skoupý a Pobožný, dosud internovaní ve svých rezidencích v Brně a Rožňavě. S výjimkou biskupa Pobožného, který byl z další internace v Roželově u Rožmitálu propuštěn v roce 1956, se ostatní církevní hodnostáři později opět ocitli ve společné internaci v Paběnicích [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům].

Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému

Pondělí, 18 července, 2011

Pamětní deska byla odhalena 16. května 2004 z iniciativy Mons. Josefa Valeriána, který s P. Janem Podveským působil v letech 1949–1951 v Jaroměřicích nad Rokytnou a byl rovněž zatčen v souvislosti s babickým případem. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a zlaceným nápisem a křížem se zúčastnili zástupci římskokatolické farnosti v Letonicích a Konfederace politických vězňů. Na budově fary je rovněž pamětní deska kněze a mladšího bratra Jana Podveského Aloise (1917–1947), který zde působil od roku 1943.

Jan Podveský (1909–1994) se narodil v Bučovicích, po kněžském svěcení působil v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde také vyučoval náboženství na měšťanské škole a aktivně se podílel na činnosti katolických spolků. Za války se zapojil do místního odboje podporou partyzánské skupiny Lenka-Jih. V době třetí republiky byl i politicky činný – vstoupil do lidové strany a působil jako místopředseda národního výboru. Po únoru 1948 byl veřejných funkcí zbaven a propuštěn z učitelského místa. Na jaře 1951 sdělil Podveskému farář v Rokytnici nad Rokytnou Jan Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], že jej kontaktoval Ladislav Malý, hlavní aktér pozdějších událostí v Babicích, se (smyšlenou) legendou o chystaném převedení arcibiskupa Berana, jenž byl v té době v internaci, za hranice. Podveský Bulu varoval, že by mohlo jít o provokaci a radil mu, aby se od záležitosti distancoval. Obdobně postupoval i v případě farářů v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] a v Horním Újezdu [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Po babických vraždách [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl moravskobudějovickým děkanem Josefem Opletalem vyzván, aby v Babicích sloužil mši místo zatčeného Drboly a zde také Podveský 6. července vedl církevní pohřeb jednoho ze zastřelených funkcionářů Josefa Roupce. 18. srpna byl Podveský zatčen a několik měsíců vyslýchán v Jihlavě. Jako jeden z mála vydržel nepodepsat výslechové protokoly s vykonstruovanými obviněními (přechovávání zbraní na faře, příslušnost k protistátní skupině), byl však usvědčován vynucenými doznáními dalších osob. Páter Podveský i děkan Opletal byli souzeni v procesu se skupinou Gustava Smetany [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi] v květnu 1952 v Moravských Budějovicích, v němž padly dva tresty smrti, Jan Podveský byl odsouzen na 16 let. Byl vězněn na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích. V roce 1963 byl podmíněně propuštěn, vrátil se do rodných Bučovic, kde pracoval jako dělník. V březnu 1967 obdržel státní souhlas a stal se farářem v Letonicích [viz Letonice. Pamětní deska Janu Podveskému]. V roce 1974 brněnský krajský soud Jana Podveského sice rehabilitoval, ale Nejvyšší soud vyhověl odvolání prokurátora a předchozí rozsudek zrušil. Téhož roku mu byl odňat státní souhlas. V roce 1975 odešel J. Podveský do Kuřimské Nové Vsi, kde až do své smrti v květnu 1994 mohl v rámci důchodu působit jako pomocný duchovní. Po roce 1989 se angažoval ve společenské rehabilitaci lidí odsouzených v babických procesech. Je pohřben na místním hřbitově.