Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi
Úterý, 19 července, 2011Černá mramorová deska se zlatým písmem a emblémem Konfederace politických vězňů byla odhalena z iniciativy její místní pobočky na budově fary 17. listopadu 1994, u příležitosti 30. výročí úmrtí P. Pořízka.
Jaromír Pořízek (1902–1964) se narodil v Bukovince [viz Bukovinka. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi a Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi], v Dolních Bojanovicích působil od roku 1932 jako kaplan a později farář. Po únoru 1948 finančně podporoval perzekvované rodiny a své farníky vedl k obraně demokratických a náboženských postojů. Byl zatčen v roce 1950 a účelově vtažen do procesu se skupinou čtrnácti mladých odbojářů. Jako její údajný intelektuální vůdce byl odsouzen k patnácti letům vězení, vězněn v Uherském Hradišti, na Mírově a v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 se vrátil k příbuzným do Bukovinky a pracoval jako lesní dělník. Rehabilitován byl posmrtně v roce 1991.
V Dolních Bojanovicích se v prostředí skautského Junáka a katolického Orla zformovala po únoru 1948 skupina mladých lidí, kteří jako výraz nesouhlasu s novým režimem prováděli drobné sabotáže místním komunistickým funkcionářům. Situace se změnila s příchodem Jaroslava Vetejšky (1926–1950) z Hodonína, který na jaře 1949 zběhl z vojenské služby a na podzim téhož roku se vrátil na Hodonínsko jako kurýr francouzské tajné služby se zpravodajskými úkoly – členové skupiny jemu a dalším dvěma osobám pomohli v srpnu překročit ilegálně hranice do Rakouska. Pod Vetejškovým velením skupina v prosinci 1949 vyloupila sklad Lidových milicí v hodonínské cihelně, odkud si odnesla zbraně a písemnosti. Obdobné akce skupina plánovala také v případě uhelných dolů v Dubňanech a Československých naftových závodů v Hodoníně. Pak se ale pozornost skupiny upnula k osobě poručíka Státní bezpečnosti Aloise Dyčky (1905–1950), který působil v naftových závodech v rámci speciálního útvaru. Dyčka měl v kraji pověst kolaboranta s Němci, poválečného agilního vykonavatele postihů na základě retribučních dekretů a po únoru 1948 agenta-provokatéra Státní bezpečnosti, jenž přiměl k účasti na protistátní činnosti mnoho lidí, kteří pak byli odsouzeni k mnohaletým trestům. Jaroslav Vetejška členům skupiny sdělil, že jeho úkolem je Dyčku unést do zahraničí, což se však s velkou pravděpodobností nezakládalo na pravdě. 4. ledna 1950 Vetejška společně s Antonínem Buškem (1932–1998) sledovali Dyčku k jeho bytu v Hodoníně, kde došlo ke přestřelce – Dyčka byl čtyřmi výstřely usmrcen, Vetejška utrpěl střelnou ránu do čelisti. Následovalo zatýkání, jež postihlo i faráře Jaromíra Pořízka. Zatčení byli převezeni k výslechům do Uherského Hradiště. U soudu farář Pořízek odmítal proti němu vznesená obvinění, což poněkud narušovalo režii celého procesu před tzv. organizovanou veřejností, již tvořili především dělníci z hodonínského naftového závodu. Soud vynesl jen jeden absolutní trest (A. Bušek byl nezletilý), dvě doživotí a další mnohaleté tresty. Jaroslav Vetejška byl popraven 6. září 1950 v Praze na Pankráci. Pavel Hubačka (*1920, odsouzen na 30 let) svědčil v kauze nezákonných vyšetřovacích metod Státní bezpečnosti v 50. letech [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům].