Posts Tagged ‘Karolín (Kroměříž)’

Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pomník ve tvaru nakloněného kříže z mramoru, z přední strany leštěného a se zlatým nápisem na dlouhém rameni byl odhalen 13. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Autorem pomníku je ak. sochař Libor Vojtů. Náklady na realizaci uhradilo město Valašské Klobouky. Pomník byl odhalen za přítomnosti ministra kultury Pavla Tigrida a dalších hostů. Pamětní místo je spojováno s připomínkou odbojové skupiny Světlana.

Členové ilegální organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989], ale i desítky osob, které se skupinou neměly nic společného, byli v letech 1950 a 1951 odsouzeni v mnoha procesech k dlouholetým trestům. V propagandisticky využitých procesech padlo také několik absolutních trestů. První tresty smrti pro Karla (1923–1950) a Antonína (1927–1950) Daňkovy z Karolína na Kroměřížsku vynesl Státní soud v přelíčení, které se konalo 20.–25. dubna 1950 v Brně a v němž bylo souzeno 17 osob ze Světlany-Jarmily. Oba bratři byli popraveni 14. října 1950 v Brně. Dva velké veřejné procesy se členy Světlany-Makyty proběhly na jaře 1950 a provázela je intenzivní kampaň v tisku. První z nich se konal 24.–27. dubna 1950 v sále zlínského Velkého kina a bylo v něm souzeno 24 osob (Rudolf Lenhard, Antonín Janošík ad.). Druhá skupina 27 osob (František Mana, Josef Matúš ad.) byla souzena v uherskohradišťské sokolovně ve dnech 9.–13. května 1950. Státní soud Brno v nich odsoudil výše jmenované k trestu smrti, Josefu Matúšovi byl trest změněn na doživotí. Popravy byly vykonány 24. října v Uherském Hradišti. V létě 1950 následovaly další dva veřejné procesy. Ve vsetínském divadle bylo 10.–13. července souzeno 32 osob ze Světlany-Jeseník, kde padly tři tresty smrti pro Aloise Šimaru, Karla Zámečníka a Timofeje Simulenka. První dva jmenovaní byli popraveni v Uherském Hradišti 27. dubna 1951, bývalému ruskému partyzánovi Simulenkovi byl trest odložen a v roce 1953 udělena milost. Opět ve zlínském Velkém kině se 12.–18. září konalo líčení Státního soudu s 32 obviněnými. V tomto procesu, v němž byl odsouzen k trestu smrti Jaromír Vrba (popraven 19. prosince 1950 v Brně), svědčil také Josef Vávra-Stařík. Vystoupení prvního poválečného starosty města a „zakladatele“ Světlany v emigraci, odkud byl unesen Státní bezpečností, vzbudilo značný rozruch. Další následné soudy se Světlanou probíhaly až do 1951, včetně samostatných a neveřejných soudů, mj. se sestrou Vávry-Staříka a jejím manželem či s Vávrovou milenkou Aloisií Doležalovou. Ti měli být pro ještě větší efekt souzeni právě v druhém zlínském procesu, avšak z obavy před zveřejněním, jaký podíl na činnosti Světlany měly provokační akce Státní bezpečnosti, byla jejich účast nakonec odvolána. Posledním popraveným se stal sám „zakladatel“ Světlany Josef Vávra-Stařík [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu], na základě trestu vyneseného nad ním v nepřítomnosti v listopadu 1948 v soudním procesu „Miloslav Choc a spol.“

O absolutních trestech se rozhodovalo v tzv. bezpečnostních pětkách; v rozhodování o výši trestu pro jednotlivé členy Světlany nelze hledat jasnou logiku, v každém případě však za přitěžující okolnost byly považovány ozbrojený odpor při zatýkání, významnost postavení v odbojové organizaci, třídní původ, chování při soudním přelíčení (nevypovídání podle vyšetřovacích protokolů, neprojevení lítosti). Přitěžující okolností se paradoxně mohla stát i spolupráce se Státní bezpečností (případ Karla Zámečníka [viz Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]). Ačkoli Světlana disponovala množstvím zbraní, používala je téměř výhradně v případech individuální obrany při zatýkání. Výjimku v tomto ohledu tvoří tzv. Šimarova skupina (označovaná také jako Světlana-Jeseník), která se rozhodla po odchodu do ilegality v souvislosti se zatýkací akcí v březnu 1949 vykonávat „partyzánskou spravedlnost“ na agilních komunistech. Strážmistr SNB Bohumil Hýl, kterého při pokusu o zatčení zastřelil Jaromír Vrba, se stal jedinou obětí na straně režimu. Použití zbraně při zatýkání přispělo v mnoha případech k vynesení absolutního trestu (týkalo se i bratrů Daňků či Karla Zámečníka).

Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pietní místo se nachází u kostela sv. Václava, postaveného v roce 1994. Tvoří jej centrálně situovaný pomník osvobození 1918–1945, pomník rumunským vojákům padlým 3. května 1945, který sem byl přenesen, a nově odhalený památník obětem nesvobody z let 1948–1989. Instalaci provedla v roce 1999 obec Horní Lideč.

Památník je věnován lidečským obětem z odbojové skupiny Světlana. Podle některých svědectví se tím naplnilo přání Františka Many (1910–1950), který byl spolu s Rudolfem Lenhardem (1918–1950) a Antonínem Janošíkem (1926–1950) popraven v Uherském Hradišti. Jan Skřipka (1895–1957), který byl za ukrývání Janošíka odsouzen na 15 let za vlastizradu, zemřel ve věznici Mírov. V souvislosti se Světlanou bylo soudně perzekvováno dalších 12 občanů Horní Lidče a sousedních obcí Lidečka, Francovy Lhoty a Střelné [viz Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi].

Odbojová skupina Světlana vznikla na základech druhého odboje zformovaného v partyzánské brigádě Jana Žižky (Josef Vávra-Stařík), skupině Olga (Antonín Slabík) a skupině Ploština (Rudolf Lenhard). Po vzoru partyzánské činnosti byla vojensky organizována. Její vedení i většinu členů představovali pováleční komunisté, kteří na základě partyzánského statusu získali vlivná místa v politických strukturách i v poválečném hospodářství (Sdružení českých partyzánů, Partkol, správa znárodněných podniků). S politickým vývojem po únoru 1948 však nesouhlasili. Činnost partyzánského odboje představovala pro komunistický režim velké bezpečnostní i politické riziko, neboť mezi obyvateli na moravsko-slovenském pomezí se nacházelo velké množství zbraní a mezi bývalými partyzány byly známy i některé problematické aspekty partyzánské činnosti z konce války. Státní bezpečnosti, která proti Světlaně sestavila stejnojmennou operativní skupinu, se podařilo ilegální organizaci infiltrovat, rozkrýt a pomocí agentů-provokatérů později i usměrňovat její činnost. Ačkoli byla Světlana vojensky organizována, její ideový program byl nenásilný, zaměřoval se na zveřejňování a odhalování nedemokratických postupů nového režimu. Letákovými kampaněmi oslovovala různé cílové skupiny (Všem členům SNB a policejním orgánům, Všem příslušníkům armády, Všem místním národním výborům a ONV, Všem odbojářům, Zaměstnancům průmyslu znárodněného, Lide československý, Občané – Moravané). K ozbrojenému vystoupení na podporu restaurace demokratických poměrů mělo dojít v momentu krize režimu; představa, že k takovému zvratu dojde brzy, byla sdílena naprostou většinou odbojových skupin.

Podnět k založení Světlany a její program koncipoval v emigraci Josef Vávra-Stařík (1902–1953) [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu], který navázal a udržoval kontakt – korespondenčně i pomocí kurýrů – s bývalými spolubojovníky. Postupně se vytvořilo několik center Světlany: v Komořanech u Vyškova kolem Antonína Slabíka (1914–1981), který byl „výkonným“ velitelem organizace (Světlana-Jarmila), ve Zlíně kolem Vávrových spolupracovníků ve výrobním družstvu Partkol (kolektiv partyzánů) a ve Valašských Kloboukách kolem Rudolfa Lenharda, jenž byl funkcionářem Sdružení českých partyzánů Ploština (Světlana-Makyta). Přes Lenharda byla založena odnož Světlany v Božicích u Znojma kolem tamního hostinského Antonína Daňka (1922–1949) [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana] a na Šumpersku kolem Aloise Šimary (Lidečko 1921–1951), označovanou jako Světlana-Jeseník. Také Slabík do ilegální struktury zapojoval další osoby a skupiny, mj. bratry Karla (1923–1950) a Antonína (1927–1950) Daňkovy z Karolína na Kroměřížsku, brněnskou skupinu ve Škodových závodech Brno a zprostředkovaně také skupinu ve Vranovicích, označovanou jako Světlana-Ludmila [viz Vranovice. Pamětní deska obětem komunistické perzekuce]. Státní bezpečnost měla o existenci Světlany povědomí již na konci roku 1948. Do rozsáhlé zatýkací akce, jíž bylo pověřeno krajské velitelství v Uherském Hradišti a která se uskutečnila 11. března 1949 na několika místech působení Světlany současně, se činnost Světlany de facto soustředila především na vlastní organizování, včetně pomoci osobám, které byly kvůli zapojení do organizace již pronásledovány, či shromažďování zbraní. Ačkoli zatýkací akce neproběhla příliš úspěšně, členům Světlany, kterým se povedlo se zatčení vyhnout, nezbývalo v zásadě nic jiného než se pokusit přejít hranice (velitel Světlany Antonín Slabík údajně takový povel vydal a sám jej také úspěšně naplnil). Většina členů Světlany však byla při útěcích, které Státní bezpečnost pomocí podvržených zpráv a agentů-provokatérů sama zrežírovala, zatčena, mj. také Rudolf Lenhard, Jaromír Vrba (1920–1950), Alois Šimara ad. V letech 1950 a 1951 byli členové Světlany, ale i desítky osob, které s organizací neměly nic společného, odsouzeni v mnoha procesech [viz Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989].

Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pamětní místo tvoří leštěné tmavé kameny s názvy komunistických věznic a centrální vertikální opracovaný kámen ze světlé žuly s rytým nápisem, do něhož je vsazena kovová deska s bílým nápisem – nápis na kameni je dedikován obětem komunistického režimu, nápis na desce pak jmenovitě obětem skupiny Hory Hostýnské (obsahuje několik faktografických nepřesností). Pomník byl odhalen 3. září 1994 za účasti zástupců Konfederace politických vězňů a politické reprezentace vlády a parlamentu.

Na Svatém Hostýnu, tradičním katolickém poutním místě, se v roce 1960 poprvé setkala skupina propuštěných politických vězňů. Po roce 1989 tuto tradici převzala tzv. muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.

Odbojová organizace Hory Hostýnské byla podobně jako známější Světlana založena na základech protinacistického odboje – partyzánské brigády Jana Žižky. Vznikla v červnu 1948 a jejím prvním velitelem se stal Josef Čuba (1893–1951) z Rajnochovic. Skupina se připravovala na případný celostátní protikomunistický převrat (včetně shromažďování zbraní, které ukrývala v lesních skrýších). Mimo to v regionu pomáhala perzekvovaným občanům, šířila informace letákovými akcemi, zastrašovala místní horlivé komunistické funkcionáře. Na jaře 1949 se Hory Hostýnské propojily s další odbojovou organizací Troják, kterou vedl bývalý partyzán Rudolf Sacher (1911–1953). Skupina usilovala o zprovoznění vysílačky a navázání spojení na Západ. V souvislosti s nezdařeným útěkem dvou mladíků přes hranice, kterým skupina pomáhala, byla však většina členů již v létě 1949 pozatýkána. Když byl září 1949 v Kelči zatčen oblíbený farář František Mikulka (1891–1971), což se mělo stát na základě oznámení místních komunistů, rozhodla se organizace k nové konfrontaci. Zúčastnili se jí nový velitel Hor Hostýnských bývalý důstojník dezertovavší z armády Vlastimil Janečka (1924–1949) a František Motal(a) (1903–1951), který byl rovněž na útěku (byl uvězněn za neúspěšný přechod hranice). Na schůzku se jim podařilo vylákat jen poštovního zřízence Jana Valíčka. Janečka i Motal se mu představili jako příslušníci Státní bezpečnosti a projevili zájem o spolupráci. Když se Valíček prozradil, byl zastřelen (podle vyšetřování měl být exekutorem Motal). Valíčkova smrt rozpoutala rozsáhlé vyšetřování a poté i zatčení více než deseti členů i podporovatelů skupiny. Situace se začala stávat neudržitelnou a vedení Hor Hostýnských se rozhodlo k odchodu do zahraničí. Na začátku prosince 1949 se členové skupiny sešli k organizační schůzce v obci Hradčany. V noci byla celá obec obklíčena příslušníky Sboru národní bezpečnosti a Krajského velitelství Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti, které bylo o schůzce informováno. Během zásahu byl při pokusu o útěk zastřelen Vlastimil Janečka. V průběhu zásahu a bezprostředně po něm byly zatčeny tři desítky osob, uniknout zatčení se podařilo jen některým. Po neúspěšném pokusu o přechod hranic na Šumavě v únoru 1950 se Miloslav Pospíšil (1918–1951) a Vladimír Rajnoch (1925–1951) vrátili do Hostýnských hor a spolu se Sigmundem Bakalou (1925–1951) opět zamířili do ilegality. V srpnu 1950 se Státní bezpečnost pokusila zbývající členy skrývající se v lesích zatknout při setkání s Antonínem Bardinem (Bardinova dcera Olga pracovala v partyzánské brigádě Jana Žižky a byla zastřelena na konci války, její pomník byl zvolen jako místo schůzky). Na místě došlo k přestřelce, při níž byl usmrcen strážmistr Vincenc Šimčák [viz Chvalčov-Tesák. Pomník Vincenci Šimčákovi]. Miloslav Pospíšil, Vladimír Rajnoch a Sigmund Bakala unikali Státní bezpečnosti až do února 1951, kdy byli postupně zatčeni. Nejasnosti panují okolo úmrtí Františka Motala v květnu 1951 (oficiální verze hovoří o sebevraždě), v každém případě již nesdílel osud zatčených odbojářů, které čekalo vyšetřování v Uherském Hradišti a soudní procesy. Hlavní proces se 23člennou skupinou Hory Hostýnské se konal 21.–26. května 1951 se Velkém kině ve Zlíně. Státní soud Brno při něm vynesl čtyři absolutní tresty a dva doživotní. Následné procesy s členy skupiny či s jejími podporovateli probíhaly až do roku 1954. Celkem bylo za účast či podporu této odbojové skupině odsouzeno přes 130 osob. Sigmund Bakala, Josef Čuba, Miloslav Pospíšil a Vladimír Rajnoch byli popraveni 4. září 1951 v Praze na Pankráci, ve vězení zemřeli Rudolf Sacher a Oldřich Pajdla (1911–1954).

Pokračovatelem protirežimních aktivit v Rajnochovicích a okolí se stala skupina Libuše 23 založená z iniciativy Josefa Machů (1924–1954) z Vlachovy Lhoty v roce 1952. Skupina získávala násilným způsobem zbraně mezi lidmi v okolí a údajně připravovala narušení voleb v květnu 1954 obsazením některého z místních národních výborů. V březnu 1954 byl odhalen úkryt skupiny na statku rodiny Kovářových v Rajnochovicích. Při zatýkací akci Státní bezpečnosti 8. března byl zastřelen Lubomír Kovář (1936–1954), 10. dubna zemřel při zatýkání za nevyjasněných okolností Josef Machů. Karel Volf (1932–1955), který na konci roku 1953 dezertoval od vojenského útvaru, kde vykonával základní vojenskou službu, byl zatčen za pomoci agenta-provokatéra 30. dubna. Soud se členy skupiny se konal 10.–12. srpna 1954 v Uherském Hradišti, Karel Volf jako osoba podléhající vojenské justici byl odsouzen v lednu 1955 Vyšším vojenským soudem v Trenčíně k trestu smrti a popraven 23. března 1955 v Praze na Pankráci.

Vojtěch Rygal (1910–1948) působil po roce 1945 jako učitel katechismu v obecné a měšťanské škole v Holešově, angažoval se rovněž ve spolkovém životě (skauting, Orel). Po únoru 1948, kdy mu byla veřejná i vzdělávací činnost zakázána, se rozhodl pro odchod za hranice. Byl převáděn 27. března 1948 ve 13členné skupině, kterou vedl západní letec Karel Bednařík z Holešova. Nedaleko hranic u Aše byli uprchlíci zpozorováni hlídkou SNB, která údajně bez varování začala střílet a Vojtěcha Rygala smrtelně zranila. Pohřeb v rodném Hulíně se stal tichou demonstrací politického nesouhlasu místních farníků. Vojtěch Rygal nebyl členem skupiny Hory Hostýnské stejně jako Antonín Daněk (1927–1950) a Jaromír Vrba (1920–1950), kteří patřili ke skupině Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989].