Posts Tagged ‘Kladno’

Kladno. Pamětní deska upomínající pomník padlým vojínům a legionářům se sochou TGM

Sobota, 22 září, 2018

Pamětní deska byla odhalena Magistrátem města Kladna v roce 2002 a upomíná na existenci pomníku padlým vojínům a legionářům odhaleného 28. října 1928 při příležitosti desátého výročí vzniku republiky. Pomník se sochou TGM, jehož autorem byl Jan Vítězslav Dušek, byl poprvé odstraněn německou okupační správou po vzniku protektorátu, znovu odhalen 28. října 1945, ale v noci z 19. na 20. února 1953 byl definitivně odstraněn a následně i zničen.

 

Kladno. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi

Čtvrtek, 12 října, 2017

Pamětní deska Jiřímu Kolářovi byla odhalena v den stého výročí jeho narození, 24. září 2014, z iniciativy města Kladno. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci města i odborné a laické veřejnosti. Deska připomíná dospívání básníka a výtvarníka v Kladně i jeho politicky vynucený odchod do emigrace.

Jiří Kolář (1914–2002) po dětství stráveném v rodném Protivíně [viz Protivín. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi] a mládí a rané dospělosti v Kladně odešel po válce do Prahy, kde pracoval jako nakladatelský redaktor. První konfrontaci s komunistickým režimem zažil záhy po jeho nastolení, kdy ho stihl publikační zákaz (a zabavení nákladu deníkových záznamů Roky v dnech) a propuštění ze zaměstnání. V únoru 1953 byl zatčen a 21. září odsouzen za „protistátní“ obsah rukopisu Prométheova játra na jeden rok, od soudu však byl propuštěn, neboť na zbytek trestu po odečtení vazby se vztahovala květnová prezidentská amnestie. Stěžejní literární díla Jiřího Koláře nestihla vyjít ani v době politického uvolnění v 60. letech. Díky úspěchu jeho výtvarných děl, především koláží, se stal finančně nezávislým. Po roce 1968 sponzoroval literární samizdat, kde také v roce 1979 vyšlo jeho vrcholné básnické dílo Prométheova játra (Edice Expedice). Patřil k prvním signatářům Charty 77. Od roku 1980 žil v Paříži, nejprve v rámci povoleného pobytu, poté jako emigrant. Ve Francii založil Revue K, zprostředkovávající tvorbu českého a slovenského exilu. V roce 1982 byl za nedovolené zdržování se mimo republiku odsouzen, do Československa se tedy nemohl vrátit, zatímco jeho manželce Běle režim odmítl legální výjezd do Francie (situaci zvrátilo až francouzské občanství, které Kolář získal v roce 1984). Po roce 1989 se manželé Kolářovi vrátili do vlasti.

Kladno. Pamětní deska Jaroslavu Selnerovi

Sobota, 7 října, 2017

Pod záštitou Armády České republiky za přítomnosti plukovníka Eduarda Stehlíka, primátora Kladna Milana Volfa, generálova syna Jaroslava Selnera ml. a dalších hostů byla 10. května 2016 odhalena na budově gymnázia měděná pamětní deska brigádnímu generálu Jaroslavu Selnerovi, místnímu rodáku.

Jaroslav Selner (1906–1973) absolvoval po maturitě vojenské učiliště v Hranicích a na sklonku první republiky též Vysokou válečnou školu v Praze. Jako kapitán hlavního štábu se po vzniku protektorátu zapojil do odbojové organizace Obrana národa, záhy však, protože mu hrozilo zatčení, ilegálně odešel do exilu. Bojoval u Tobruku, působil v londýnském zpravodajském oddělení a od roku 1944 na východní frontě, kde se zúčastnil bojů o Duklu a velel operaci u Liptovského Mikuláše. Za své hrdinské činy obdržel řadu vysokých vyznamenání. Po válce pokračoval ve vojenské kariéře jako velitel armádní divize v Kroměříži, po studiích na Vyšší vojenské akademii v Moskvě začal vyučovat na Vysoké válečné škole v Praze. V lednu 1949 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. K 1. říjnu 1951 byl z armády propuštěn, musel se vystěhovat z bytu, nebyl mu přiznán důchod ani nemocenská péče pro vojenské osoby a za civilní zaměstnání mu byla určena práce kopáče. Pracoval v ostravských dolech, v kladenských ocelárnách jako posunovač, později učil v učňovských školách a před odchodem do penze v roce 1966 několik let působil jako hospodářský správce pražské filozofické fakulty. O rehabilitaci a reaktivaci usiloval od roku 1956. V roce 1991 jej prezident republiky Václav Havel povýšil do hodnosti generálporučíka in memoriam.

Třebenice. Pamětní deska Ladislavu Kubíčkovi

Pátek, 9 října, 2015

Pamětní desku s bustou na třebenické faře odhalil 11. září 2005, v den prvního výročí tragické smrti faráře MUDr. Ladislava Kubíčka, starosta města Václav Vobořil, posvětil ji arcibiskup Karel Otčenášek a biskup Josef Koukl. Autorem pamětní desky s bronzovou bustou je litoměřický akademický sochař Libor Piskálek, výrobu uhradilo město Třebenice.

Ladislav Kubíček (1926–2004) dokončil studia na Masarykově univerzitě v Brně v roce 1950. Vojenskou službu vykonával u PTP v kladenských dolech, poté působil jako lékař na různých místech na Moravě. V roce 1959 byl z politických důvodů nucen nastoupit brigádu v dole v Karviné, kde byl následně zatčen pro své náboženské aktivity a odsouzen na 2,5 roku za podvracení republiky. Po propuštění na amnestii v roce 1960 pokračoval v práci na šachtě a později v kamenoprůmyslovém podniku v Letovicích. Tajně studoval teologii a 7. února 1967 byl vysvěcen biskupem Štěpánem Trochtou na kněze. Po obdržení státního souhlasu nastoupil v srpnu 1969 do duchovní správy a působil na různých místech litoměřické diecéze a ve farnostech v Jizerských horách, od roku 1999 v Třebenicích, kde byl 11. září 2004 na faře zavražděn.

Smečno. Pamětní deska příslušníkům 57. pomocného technického praporu

Pátek, 24 října, 2014

Terrazzová pamětní deska s rytým textem je umístěna v bráně zámku ve Smečně. Hlavním iniciátorem připomínky, která byla odhalena dne 7. května 2000, byl bývalý příslušník 57. PTP Karel Šťáva.

57. PTP Kladno-Libušín vznikl 1. října 1950 jako tzv. těžký prapor, jehož příslušníci, „politicky nespolehliví“ branci a záložníci [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] pracovali v dolech na Kladensku. Ve smečenském zámku byli ubytováni po roce 1952, předtím sloužil jako internát pro hornické učně [viz Smečno. Pamětní deska hornickým učňům].

Olešnice. Pamětní deska Leopoldu Benáčkovi

Pátek, 15 března, 2013

Pamětní deska z černé leštěné žuly umístěná na budově Katolického domu orlovny byla posvěcena biskupem Karlem Otčenáškem 10. listopadu 2001 za přítomnosti zástupců města a kraje, bývalých politických vězňů a veřejnosti. Autorem desky je Josef Procházka, bývalý starosta Společnosti katolického domu v Olešnici. Náklady na realizaci desky byly hrazeny ze sbírky.

Leopold Benáček (19011977) působil v Olešnici od roku 1925 až do své internace. Zapojil se do práce v Orlu (v letech 19251931 starosta) a byl také členem obecního a okresního zastupitelstva. V září 1950 byl v rámci akce K (kláštery) internován, nejdříve v želivském klášteře [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], o rok později byl s dalšími kněžími převezen do kláštera v Hájku u Prahy a na počátku roku 1953 odsouzen lidovým soudem v Kladně na šest měsíců. Po propuštění v rámci květnové amnestie 1953 mu byl přikázán pobyt a práce na Státním statku Andělka u Frýdlantu v Čechách, poté pracoval v manuálních profesích v Brně. V roce 1963 mu byl vrácen státní souhlas k výkonu kněžské služby a nastoupil jako kněz do farnosti Nosislav u Židlochovic [viz Nosislav. Pamětní deska obětem válek a komunismu], kde působil až do své smrti. Byl pochován na olešnickém hřbitově. Na jeho počest se od roku 2000 v Olešnici každoročně v květnu koná Memorial P. Leopolda Benáčka, celostátní orelské závody v přespolním běhu.

 

Mělník. Pamětní deska Josefu Strakovi

Čtvrtek, 19 ledna, 2012

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Klubu veslařů mělnických 1881 a města Mělník 10. července 2004 u příležitosti 100. výročí narození Josefa Straky na jeho rodném domě. Jejím autorem je Jan Brabec.

Josef Straka (1904–1976) patřil mezi světovými válkami k nejúspěšnějším evropským veslařům. Za dvacet let své aktivní činnosti získal sedmnáct titulů mistra Československa, startoval i na olympijských hrách v Amsterodamu v roce 1928. Kromě vlastní závodnické kariéry působil také jako trenér v mělnickém oddíle, později v Litoměřicích. Josef Straka pocházel z rodiny mělnických podnikatelů – rodina zde po několik generací provozovala mýdlárnu. V lednu 1949 byl spolu se svým starším bratrem Bohumilem zatčen a odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody, v květnu firma bratří Straků zanikla na základě uvalení národní správy, rodinní příslušníci byli násilně vystěhováni do Litoměřic. Po návratu z výkonu trestu, který si odpykával v dolech na Kladně a v Jáchymově, pracoval Josef Straka manuálně v zemědělství nebo stavebnictví, resp. jako řidič v uhelných skladech.

Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací

Úterý, 19 července, 2011

Pomník, jehož autorem je výtvarník a sochař Ctibor Bayer, byl odhalen 23. května 1998 a vysvěcen biskupem Františkem Václavem Lobkoviczem. Připomíná existenci vojenských pracovních táborů v 50. letech.

Vojenské tábory nucené práce (VTNP, 1948–1950) a pomocné technické prapory (PTP, 1950–1954) představují formu mimosoudní represe komunistického režimu v 50. letech analogickou k civilním táborům nucených prací (TNP) [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací]. Smyslem VTNP a PTP byla izolace politicky nespolehlivých osob mimo běžné armádní útvary a využití jejich pracovní síly na těžké fyzické práce pro armádu (stavba vojenských objektů, práce ve vojenských lesích a kamenolomech) a pro národní hospodářství. Vznik PTP v roce 1950 souvisel s prosazováním sovětského modelu řízení armády, akcelerovaném po nástupu Alexeje Čepičky na post ministra národní obrany. VTNP, které vznikem PTP zanikly, izolovaly od října 1948 nespolehlivé brance soustředěním u tzv. silničních praporů. Oba typy těchto vojenských jednotek neměly oporu v právních předpisech a jednalo se o zneužití zákona o branné povinnosti.

Před nástupem k vojenské službě na podzim 1950 byla připravena rozsáhlá prověrka, v níž jednotlivé útvarové komise podle jednotného systému kritérií „politické nespolehlivosti“ měly z celkového počtu 90 000 branců naplnit předem rozhodnutý objem 10 000 určených pro PTP. K 1. září 1950 vznikly reorganizací tzv. silničních praporů první čtyři tzv. lehké pomocné technické prapory (51.–54. PTP), určené zejména pro stavební práce (Mimoň, Svatá Dobrotivá, Libavá, Lešť [viz Zaječov-Kvaň. Pomník příslušníkům 52. pomocného technického praporu; Stříbro. Pamětní deska příslušníkům 52. pomocného technického praporu; Libavá. Pomník 53. pomocnému technickému praporu]). K 1. říjnu 1950 vznikly tzv. těžké PTP, určené pro práci v dolech – 55. PTP Ostrava (Radvanice), 56. PTP Karviná (Horní Suchá), 57. PTP Kladno (Libušín), 58. PTP Most [viz Ostrava. Pomník příslušníkům hornických PTP; Ostrava. Pomník příslušníkům hornických PTP – důl Ludvík; Smečno. Pamětní deska příslušníkům 57. pomocného technického praporu]. Těžké (či hornické nebo důlní) prapory nahrazovaly dosavadní vojenské báňské oddíly sestavované z vojáků základní služby pro pomoc při těžbě uhlí. V roce 1951 vznikly další lehké prapory 59. PTP Most-Bílina, 60. PTP Děčín, 61. PTP Rumburk, 62. PTP Děčín, 63. PTP Komárno (Slovensko), 64. PTP Varnsdorf, 65. PTP Dolní Životice [viz Most. Pamětní deska vojenským obětem komunismu; Postoloprty. Pamětní deska příslušníkům 59. pomocného technického praporu; Děčín. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů; Hradec Králové. Pamětní deska příslušníkům 61. pomocného technického praporu]. Dvojité izolaci byli podrobeni povolaní kněží, řeholníci a seminaristé, odloučení od „běžných politicky nespolehlivých“ příslušníků PTP v tzv. farářských či kněžských rotách [viz Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů z řad kněží].

Systém PTP prošel v letech 1950–1954 několika reorganizacemi. Po politických změnách v roce 1953 a na nátlak mezinárodních organizací byly PTP od podzimu téhož roku do jara 1954 postupně rušeny či měněny na vojenské pracovní jednotky. V době politického uvolnění během pražského jara byl v květnu 1968 založen Svaz PTP s cílem prosadit rehabilitaci a odškodnění svých členů. Jeho činnost ukončila srpnová okupace. V roce 1990 byl obnoven pod názvem Svaz PTP–VTNP. Příslušníci PTP byli rehabilitováni na základě zákonů o mimosoudních rehabilitacích.

Viz též Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Expozice Pomocné technické prapory; České Budějovice. Pamětní deska pomocným technickým praporům; Chrudim. Pamětní deska pomocným technickým praporům; Kroměříž. Pomník internovaným ve vojenských táborech nucených prací; Kroměříž. Strom milénia příslušníkům pomocných technických praporůPraha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů; Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů II.

Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací

Pondělí, 18 července, 2011

Pomník, který tvoří betonový pylon s otisky prken, s železnými pruty symbolizujícími ostnaté dráty a s plastickým nápisem, je zapuštěn do vydlážděného kruhu. Byl odhalen v roce 1997 a jeho autorem je Milivoj Husák.

Tábory nucené práce (TNP), podobně jako vojenské tábory nucených prací (VTNP) a pomocné technické prapory (PTP) [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] byly zřizovány s účelem izolace tzv. politicky nespolehlivých osob a jejich nasazení na práci v klíčových odvětvích národního hospodářství. Vznik táborů nucené práce se připisuje reakci komunistického režimu na projevy veřejného nesouhlasu společnosti s poúnorovým vývojem (Jedenáctý všesokolský slet v červnu a pohřeb prezidenta Edvarda Beneše v září 1948). Kromě politické perzekuce sledoval zákon o táborech nucené práce (č. 247/1948 Sb., platný od 17. listopadu 1948) také zajištění pracovní síly v průmyslových odvětvích, která se potýkala s nedostatkem pracovní kapacity. Tábory byly zřizovány v blízkosti velkých průmyslových podniků, ale především při uhelných dolech na Ostravsku a Kladensku (kde osoby přikázané do TNP doplňovaly stavy odvedenců k PTP) a uranových na Jáchymovsku a Příbramsku (kde ovšem nejpočetnější pracovní sílu tvořili vězni). Postupně byla vytvořena síť sběrných táborů – pro muže Pardubice, Sv. Jan pod Skalou [viz Svatý Jan pod Skalou. Pamětní deska obětem komunismu], Všebořice, Brno [viz Brno-střed. Pamětní deska sběrného tábora nucených prací], Ostrava-Kunčice, Třinec, pro ženy Dlažkovice a Valtice. Pro důstojníky armády byl určen tábor nucené práce Mírov [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989].

Představa o vytvoření táborů nucených prací s objemem 30 tisíc přikázaných osob se rozcházela s reálným stavem (údajně zejména kvůli nečinnosti nižších stupňů komisí jmenovaných národními výbory). Přikazovací komise přikázaly do července 1950 do TNP „jen“ 16 700 osob (z toho na Slovensku přes pět tisíc), nejvíce v rámci perzekuce tzv. bývalých lidí (městské buržoazie), poté se v důsledku kolektivizační kampaně naopak zvýšil podíl tzv. venkovských boháčů. Tábory nucené práce byly zrušeny novelizací některých ustanovení trestního práva (zákon č. 102/1953 Sb., platný od 31. prosince 1953).

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru