Posts Tagged ‘Masaryk Jan’

Prostějov. Pamětní deska Františku Doleželovi

Pátek, 28 června, 2019

Pamětní deska Františku Doleželovi byla odhalena na jeho rodném domě z iniciativy Medardy Pustajové a zastupitelstva města Prostějova 27. června 2019 u příležitosti Dne památky obětí komunistického režimu. Desku slavnostně odhalil primátor František Jura.

JUDr. František Doležel (1900–1972) patřil k ústředním aktérům vyšetřování tzv. krčmaňské aféry z 9. září 1947, které spojovalo odeslání poštovních zásilek s výbušninou třem nekomunistickým ministrům (Petru Zenklovi, Prokopu Drtinovi a Janu Masarykovi) s obcí Krčmaň a krajským sekretariátem KSČ v Olomouci. Vyšetřování, jehož dílčí výsledky zveřejnil v parlamentu v lednu 1948 ministr spravedlnosti Drtina (1900–1980), razantně změnil únorový převrat. Již 23. února byl v Praze poprvé zatčen ministerský rada Zdeněk Marjanko (1984–1949), který vyšetřování u olomouckého krajského soudu dozoroval (zemřel 11. května 1949 za nevyjasněných okolností ve věznici v Ruzyni), o den později v Olomouci státní zástupce František Doležel a původní klíčový svědek Ladislav Loveček (1897–1983), v březnu okresní národně socialistický tajemník František Kolava (1908–1968) a rovněž Prokop Drtina (vězněn do 1960). Nové vyšetřování pod novým ministrem spravedlnosti Alexejem Čepičkou mělo vést k rychlému procesu, v němž by byla KSČ očištěna z původního nařčení a bylo by poukázáno na to, že za „případem Krčmaň“ stáli sami národní socialisté, kteří se tak snažili vyvolat státní převrat. Zatčení byli drženi v různých vězeňských zařízeních včetně psychiatrie v Bohnicích (později dokonce pod smyšlenou identitou), aniž by se vyšetřovatelům dařilo prokázat jejich spojení s atentátem či znalost pachatelů (dodnes neznámých). Až po pěti letech (25. listopadu 1953) byli F. Doležel, L. Loveček a F. Kolava postaveni před soud a odsouzeni v intencích výše uvedené interpretace za přípravu úkladů o republiku k trestu odnětí svobody v rozmezí šesti až sedmi let. Ač lékařská zpráva z jara 1954 popisovala zdravotní stav bývalého státního zástupce jako beznadějný, byl František Doležel z vězení propuštěn až po odpykání celého trestu 24. února 1955. Dožil se soudní rehabilitace v roce 1968, která však byla o čtyři roky později opět zrušena.

Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi

Pondělí, 10 října, 2016

Pamětní deska Augustinu Schrammovi byla odhalena v květnu 1988 na domě, v němž byl v květnu 1948 zastřelen. Autorem desky s reliéfním profilem je ak. sochař Ludvík Kodym. Po roce 1989 byla odstraněna.

Augustin Schramm (1907–1948) pocházel z Liberecka, byl německé národnosti. Od 20. let působil ve strukturách Komunistické internacionály mládeže, ve 30. letech i ve vedení KSČ (byl členem ústředního výboru). V roce 1939 odešel do Sovětského svazu, kde absolvoval důstojnickou školu, od září 1944 působil jako velitel partyzánských jednotek na československém území (aniž by však bylo prokazatelné, že zde byl během války vysazen). „Bílá místa“ v jeho kariéře za války vedou k domněnce, že se stal agentem sovětské tajné služby. Po válce působil ve Sdružení českých partyzánů, v partyzánském oddělení ÚV KSČ, resp. v pozdějších odbojových a bezpečnostních referátech ÚV. Z titulu těchto funkcí patřil k úzkému okruhu těch, kteří byli detailně seznámeni s válečnou minulostí mnoha osob. Schramm bývá spojován se smrtí Jana Masaryka [viz Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi]; tuto domněnku však nelze podložit přesvědčivými dokumenty. Augustin Schramm byl 27. května 1948 zastřelen ve svém bytě. Vyšetřování jeho smrti bylo vedeno předpokladem, že souvisí s jeho „partyzánskou agendou“. Do centra pozornosti se tak dostal partyzánský funkcionář Josef Vávra-Stařík [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu] a s ním i tzv. Český komitét, zformovaný v bavorském uprchlickém táboře v Řeznu, kde se Vávra-Stařík i někteří další bývalí partyzáni z jeho okruhu nacházeli. Tento tip se vyšetřovatelům potvrdil, když byl v Olomouci 2. června 1948 zatčen Miloslav Choc, který se z Řezna vrátil do republiky a týž den se k vraždě Schramma přiznal. Uvedl i druhého aktéra, Slavoje Šádka [viz Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi], i to, že ji provedli na Vávrův pokyn. Na základě současného stavu poznání se historici shodují, že poslední část Chocovy výpovědi se nezakládá na pravdě; někteří ovšem docházejí k závěru, že Choc byl skutečným pachatelem vraždy (ačkoli svou výpověď později odvolal).

Vyšetřování vraždy Augustina Schramma [viz též Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného] i procesy, ke kterým v její souvislosti došlo, byly z velké části zmanipulované a Chocova původní výpověď ji umožnila přímo spojit s emigrací. Celkem bylo v hlavním a čtyřech následných procesech odsouzeno přes 80 osob. Proces s Chocem a dalšími 14 obžalovanými (z toho devět v nepřítomnosti) vedl nově ustavený Státní soud. Hlavní líčení v soudní budově na Pankráci probíhalo od 3. do 25. listopadu 1948. K nejvyššímu trestu bylo kromě Choce a Šádka odsouzeno v nepřítomnosti i šest činitelů tzv. Českého komitétu v exilu. Josef Vávra-Stařík byl na podzim 1949 unesen z Vídně do Československa, dlouhodobě vyšetřován, a ačkoli nikdy podíl na vraždě Schramma nepřiznal, byl 27. srpna 1953 popraven.

Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí

Úterý, 19 července, 2011

Deska pochází z ateliéru Jiřího Sibinského, byla spolufinancována Konfederací politických vězňů, městem a okresním úřadem Frýdek-Místek a odhalena 6. listopadu 1998.

Strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), zaměstnanec ostravských strojíren Miroslav Sýkora (1923–1951) a vítkovických železáren Josef Polomský (1924–1951) byli odsouzeni a popraveni za účast v ilegální skupině, jejíž ústřední postavou byl Jan Buchal (1913–1950).

Jan Buchal sloužil za války u protektorátní policie v Moravské Ostravě, v roce 1947 byl ze Sboru národní bezpečnosti kvůli zdravotním problémům přeložen do výslužby a živil se jako automechanik, kterým se dříve vyučil. Od roku 1946 byl organizován v národně socialistické straně a veřejně vystupoval proti nedemokratickým postupům komunistů v místních politických a správních orgánech, některé z těchto konfrontací měly i soudní dohru. O rok později zkoncipoval politický program nové pravicové strany, která by v čele s Janem Masarykem sjednocovala voliče nekomunistického smýšlení, a o její ustavení usiloval ještě v době vládní krize v únoru 1948. Po převzetí moci komunisty a záhadami obestřené smrti Jana Masaryka se Buchal několikrát neúspěšně pokusil o útěk za hranice, poté se rozhodl v republice zůstat a začít organizovat odboj. Buchal se vážně zabýval plánem státního převratu, který rozpracovával jak technicky (kalkuloval přitom se zahraniční pomocí) a propagandisticky (koncipoval několik provolání), tak organizačně – zapojením osob nekomunistického smýšlení zastávajících důležité profesní pozice: příslušníky SNB a armády, zaměstnance strategických podniků (telekomunikace, úřady apod.). Do svých plánů tak zasvětil např. úředníka ostravských strojíren Miroslava Sýkoru, strážmistra SNB Ladislava Cée, úředníka vítkovických železáren Josefa Polomského, který jako četař ve výslužbě do skupiny přivedl štábního kapitána Miloše Morávka. Buchal také o vznikající organizaci a jejím účelu informoval v květnu 1949 v Praze bývalé národněsocialistické funkcionáře Františku Zemínovou a Františka Přeučila, kteří jakoukoli spolupráci s Buchalem odmítli a podobně jako jiní se vzhledem ke značně nerealistickému plánu obávali, že jde o provokaci. V té době byl již Buchal sledován Státní bezpečností, a když se jeho skupina propojila s druhým ostravským protirežimním centrem kolem dalšího zaměstnance vítkovických železáren a příslušníka druhého odboje Viléma Vaclíka (1913–1983), došlo k přímé infiltraci. StB pak prostřednictvím svého agenta-provokatéra ilegalisty usměrňovala a řídila. V rámci tzv. akce Bezkyd zorganizovala schůzku s fiktivním celostátním odbojovým ústředím (hovořícím i za exil) a na obě severomoravské skupiny se jí podařilo napojit další agenty, kteří se snažili získat od Buchala kompromitující materiály k převratu. Když v říjnu Státní bezpečnost dostala od Miroslava Sýkory seznam ilegalistů údajně vyžadovaný „ústředím odboje“ pro politický exil, bylo rozhodnuto o zásahu. Ten přišel 25. října 1949, kdy byla většina aktivních členů zatčena, další následovali a postupně bylo obviněno bezmála devadesát osob. V prosinci byl ústřední aktér Jan Buchal předán k dalšímu vyšetřování krajskému velitelství do Prahy, kde bylo rozhodnuto o jeho zařazení do procesu s Miladou Horákovou. Jeho činnost měla usvědčovat ilegální národní socialisty z plánování státního převratu (ze strany Buchala upřímně míněného) na základě schůzek s F. Zemínovou a F. Přeučilem (jakkoli tvrzení, že oba politici Buchala úkolovali, je naopak zcela lživé). Jan Buchal byl odsouzen k trestu smrti a 27. června 1950 popraven v Praze na Pankráci. Stejně jako v procesu s Miladou Horákovou padly a byly vykonány čtyři absolutní tresty v Ostravě, vynesené v rámci čtyř veřejných procesů, souhrnně označovaných „Buchal a spol.“, jež se konaly před Státním soudem Brno od 17. do 31. července 1950 v ostravské Čapkově sokolovně a bylo v nich odsouzeno téměř devadesát osob. Ladislav Cée [viz Železný Brod. Památník obětem bezpráví], Josef Polomský, Miloš Morávek a Miroslav Sýkora byli popraveni 1. srpna 1951 v ostravské věznici [viz Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům]. Vilém Vaclík a další čtyři muži byli odsouzeni na doživotí, 25 osob k trestům odnětí svobody na dvacet a více let.

Praha 6. Pamětní deska Vladimíru Clementisovi

Středa, 13 července, 2011

Pamětní deska Vladimíru Clementisovi, odsouzenému a popravenému v procesu s „protistátním spikleneckým centrem“ Rudolfa Slánského, byla odhalena v roce 2002.

Vladimír Clementis (1902–1952) byl slovenský komunistický politik, publicista a diplomat. V letech 1935–1938 byl poslancem Národního shromáždění. V březnu 1939 z rozhodnutí vedení komunistické strany emigroval přes Polsko a SSSR do Paříže. Ze strany byl ale pro kritiku uzavření paktu Molotov-Ribbentrop vyloučen. V letech 1941–1945 působil v londýnském rozhlasovém vysílání pro Československo jako žurnalista a hlasatel. V roce 1945 byl opět přijat do KSČ a stal se státním tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí. Po smrti Jana Masaryka [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka] zastával do března 1950 funkci ministra zahraničních věcí. V lednu 1951 byl na základě vykonstruovaného obvinění zatčen a v následujícím roce v procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského odsouzen a 3. prosince popraven. V roce 1963 byl rehabilitován a v dubnu 1968 mu bylo in memoriam uděleno vyznamenání Hrdina ČSSR.

Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi

Úterý, 12 července, 2011

Bronzová busta Jana Masaryka je umístěna na úzké desce s citátem nad vchodem do zahrady Vily Osvěta, kde v letech 1886–1889 bydlel T. G. Masaryk se svojí ženou Charlottou a kde se Jan Masaryk 14. září 1886 narodil. Busta byla odhalena 14. září 2006, v den 120. výročí jeho narození, a jejím autorem je akad. sochař Jan Bartoš. Při slavnosti byl přečten pozdrav britské královny Alžběty II., která Jana Masaryka osobně poznala.

Jan Masaryk (1886–1948), syn T. G. Masaryka, diplomat, ministr zahraničních věcí, zemřel za dosud nevyjasněných okolností 10. března 1948 [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka].

Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka

Pondělí, 11 července, 2011

Tři pamětní místa věnovaná Janu Masarykovi se nacházejí v prostorách Ministerstva zahraničních věcí ČR v Černínském paláci – připomínají jeho působení v diplomacii i tragický skon.
Bronzová deska s reliéfem Jana Masaryka je od roku 1990 umístěna v chodbě vpravo od hlavního vchodu do budovy Černínského paláce. Jejím autorem je akad. sochař Pavel Malovaný. Dvanáct let poté, 7. března 2002, odhalil v přízemí budovy ministr zahraničí Jan Kavan na slavnostním shromáždění bronzovou bustu Jana Masaryka, jejímž autorem je sochař Jan Kolář. Bustu věnoval ministerstvu bývalý Masarykův tajemník JUDr. Antonín Sum (1919–2006). Z jeho iniciativy byla u příležitosti 55. výročí Masarykovy smrti v roce 2003 odhalena pamětní deska vsazená do dlažby nádvoří Černínského paláce v místě, kde byl Masaryk nalezen mrtev. Toto nádvoří nese dnes také Masarykovo jméno.

Za ne zcela objasněných okolností byl Jan Masaryk (1886–1948), syn prezidenta T. G. Masaryka, československý vyslanec v Londýně (1925–1938), ministr zahraničních věcí (1940–1948), nalezen 10. března 1948 mrtev pod okny svého služebního bytu v Černínském paláci. Během únorové krize  se jako ministr a člen vlády nepřipojil k abdikaci dalších nekomunistických ministrů a zůstal i členem vlády „obrozené Národní fronty“ Klementa Gottwalda po 25. únoru. Podle oficiálního stanoviska spáchal sebevraždu. Okolnosti jeho úmrtí se vyšetřovaly opětovně v letech 1968–1969, 1993–1996. Poslední šetření Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu z roku 2003 dospělo k závěru, že Jan Masaryk byl ve svém služebním bytě pravděpodobně zavražděn. Přesto je jeho smrt stále obestřena mnoha nejasnostmi [viz též Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi].

Praha 1. Pamětní desky obětem komunismu z řad zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí

Pondělí, 11 července, 2011

Bronzové desky s nápisem byly odhaleny 4. června 2002 z iniciativy ministerstva zahraničí.

Obdobně jako v jiných centrálních úřadech provázela transformaci ministerstva zahraničí po únoru 1948 zásadní personální výměna, jež se týkala především služebně starších zaměstnanců s osobními zkušenostmi s předválečným fungováním úřadu, s působením v exilu či v domácím odboji. Zahájené změny významným způsobem ovlivnila dosud ne zcela objasněná smrt ministra zahraničních věcí Jana Masaryka [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka] 10. března 1948 a převzetí této funkce dosavadním státním tajemníkem, slovenským komunistou Vladimírem Clementisem. Zaměstnanci, kteří byli shledáni politicky nespolehlivými, byli penzionováni, propouštěni, převáděni do výroby či vystěhováváni z Prahy a Bratislavy. Diplomatům, kteří rezignovali na své úřady v zahraničí nebo se jim podařil útěk z Československa, byl zabavován majetek. Mnozí zaměstnanci byli ve vykonstruovaných politických procesech odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody. Vykonstruovaným procesům vyvolaným politickými čistkami v KSČ podlehli i mnozí komunisté z řad ministerstva, kteří se aktivně podíleli na předchozí „očistě“, včetně ministra Clementise, popraveného v roce 1952 [viz Praha 6. Pamětní deska Vladimíru Clementisovi].

Druhá deska připomíná generála a diplomata Heliodora Píku (1897–1949), justiční oběť komunistického režimu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Titul čestný velvyslanec, jímž ministerstvo zahraničních věcí od roku 2000 vyjadřuje uznání osobnostem spojeným s tímto resortem, které byly perzekvovány za okupace a za komunismu, mu byl udělen v roce 2002.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru