Posts Tagged ‘Polsko’

Praha 6. Pamětní deska Vladimíru Clementisovi

Středa, 13 července, 2011

Pamětní deska Vladimíru Clementisovi, odsouzenému a popravenému v procesu s „protistátním spikleneckým centrem“ Rudolfa Slánského, byla odhalena v roce 2002.

Vladimír Clementis (1902–1952) byl slovenský komunistický politik, publicista a diplomat. V letech 1935–1938 byl poslancem Národního shromáždění. V březnu 1939 z rozhodnutí vedení komunistické strany emigroval přes Polsko a SSSR do Paříže. Ze strany byl ale pro kritiku uzavření paktu Molotov-Ribbentrop vyloučen. V letech 1941–1945 působil v londýnském rozhlasovém vysílání pro Československo jako žurnalista a hlasatel. V roce 1945 byl opět přijat do KSČ a stal se státním tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí. Po smrti Jana Masaryka [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka] zastával do března 1950 funkci ministra zahraničních věcí. V lednu 1951 byl na základě vykonstruovaného obvinění zatčen a v následujícím roce v procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského odsouzen a 3. prosince popraven. V roce 1963 byl rehabilitován a v dubnu 1968 mu bylo in memoriam uděleno vyznamenání Hrdina ČSSR.

Praha 1. Pamětní deska upomínající na uprchlíky z NDR

Pondělí, 11 července, 2011

V roce 1989 se Lobkovický palác stal místem německých – a evropských – dějin, když bylo tisícům občanů tehdejší NDR po týdnech čekání na území velvyslanectví umožněno vycestovat do Spolkové republiky Německo. Tuto událost a místo, odkud v září 1989 tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher pronesl historický projev, připomíná pamětní deska. Původní desku odhalenou na počátku 90. let, jež byla připevněna na pískovcové zábradlí tzv. Genscherova balkonu, nahradila po renovaci budovy velvyslanectví v roce 2014 nová, identického znění, upevněná na stojanu před zábradlím.

Postupné uvolňování poměrů v Polsku a Maďarsku, a zejména demontáž železné opony na maďarských hranicích s Rakouskem na jaře 1989 motivovaly mnoho občanů NDR k opuštění republiky. Během léta 1989 se uchylovali na západoněmecké ambasády v Budapešti, Varšavě a poté, co Maďarsko 10. září otevřelo pro občany NDR hranice do Rakouska, také v Praze. V průběhu září počet východních Němců přežívajících v improvizovaných podmínkách za zdmi ambasády  SRN v Praze dosáhl přibližně čtyř tisíc.
Po zdlouhavých jednáních vedení NDR souhlasilo, že budou moci vycestovat do SRN ve speciálně vypravených vlacích východoněmeckých železnic [viz Praha 9. Pamětní deska upomínající na odjezd uprchlíků z NDR]. To uprchlíkům přijel na ambasádu oznámit 30. září 1989 přímo spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher. Další vlna několika tisíců uprchlíků takto vycestovala na začátku října 1989. Řada z nich zanechala v okolních pražských ulicích svoje osobní vozy – zejména wartburgy a trabanty [viz Praha 1. Socha Quo vadis (trabant) a doprovodné pamětní desky]. Následovaly veřejné protesty v řadě míst tehdejší NDR a politické změny v zemi. Rozsáhlé občanské protesty spolu s pokračujícím exodem východních Němců (odhaduje se, že jen přes Československo jich vycestovalo na západ asi 80 tisíc) vyústily v noci z 9. na 10. listopad 1989 v pád nejznámějšího symbolu studené války, Berlínské zdi a následně i k pádu komunistického režimu v NDR a sjednocení Německa.
Nápis na desce cituje oznámení, které k shromážděným uprchlíkům z východního Německa pronesl západoněmecký ministr: „Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes budete moci vycestovat.“

Roudnice nad Labem. Pamětní deska Eduardu Šimonovi

Čtvrtek, 2 června, 2011

Pamětní deska Eduardu Šimonovi byla odhalena 15. října 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Roudnice. Slavnostního odhalení desky, které doprovázel přelet stíhacích letadel z Čáslavi, se zúčastnila řada bývalých pilotů RAF.

Eduard Šimon (1915–1949) se po absolvování dvouletého studia v letecké škole v Prostějově stal vojenským letcem-pozorovatelem. V červnu 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde se jako většina československých pilotů do bojových akcí nezapojil, a v červnu 1940 do Velké Británie. Zde byl jako palubní střelec přidělen k 311. československé bombardovací peruti RAF. V jejích řadách zůstal celou válku. Po válce sloužil od ledna 1946 u letecké dopravní skupiny v Praze-Kbelích jako radiotelegrafista. V listopadu 1948 byl převelen na leteckou základnu v Plzni, v květnu 1949 odeslán na dovolenou. V září nastoupil do zaměstnání v Divadelní a literární agentuře v Celetné ulici v Praze, kde byl 15. října 1949 na ulici údajně identifikován bezpečnostním pracovníkem ÚV KSČ. Po vyzvání, aby se legitimoval, se Eduard Šimon se pokusil o útěk, byl pronásledován třemi příslušníky Státní bezpečnosti a se střelným poraněním hlavy převezen do nemocnice, kde zemřel. Podle oficiální verze vyšetřování se Eduard Šimon při pokusu o zatčení zastřelil a ke stejnému závěru dospělo na základě rehabilitační žádosti Emilie Šimonové i přešetřování případu z roku 1967, nicméně rodina i letci-veteráni byli vždy přesvědčeni, že mnohokrát vyznamenaný letec byl naopak zastřelen zatýkajícími příslušníky Státní bezpečnosti. V roce 1991 byl Eduard Šimon rehabilitován a povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka letectva.

Litoměřice. Pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi

Čtvrtek, 2 června, 2011

Mramorové pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi byly odhaleny v květnu 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů a Čs. obce legionářské. Nacházejí se v areálu kasáren pod Radobýlem na pietně upraveném místě s vlajkovým stožárem.

Josef Pohl (1911–1950) a Miroslav Plešmíd (1912–1950) byli společně v srpnu 1938 vyřazeni z vojenské akademie v Hranicích. Jejich osudy se opět spojily po zatčení v červenci 1949. Miroslav Plešmíd po okupaci odešel přes Polsko do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie, později se přihlásil do československých jednotek v Adge. Po přechodném působení v Anglii požádal o přeložení k jednotkám francouzské svobodné armády. Po demobilizaci se vrátil do Československa, kde působil na ministerstvu národní obrany. V období 1946–1949 studoval střídavě na Vysoké škole válečné v Praze a v Paříži. V červnu 1949 byl přemístěn do Litoměřic. Josef Pohl v březnu 1939 odešel do civilního zaměstnání, od roku 1940 pracoval v Polsku na stavbě dálnice Wroclaw–Vídeň. Po příchodu fronty se přihlásil do 1. čs. armádního sboru v Sovětském svazu a od srpna 1944 se jako zástupce a později velitel ženijního praporu zúčastnil osvobozovacích bojů. Po válce zůstal v armádě až do června 1949. 16. července 1949 Miroslava Plešmída, Josefa Pohla a další osoby zatkla Státní bezpečnost a obvinila je ze špionáže pro západní mocnosti, které se měli dopustit jako organizovaná skupina. Ačkoli se jednalo o vykonstruované obvinění, většina zatčených se během brutálních výslechů k těmto smyšleným aktivitám přiznala. Státní soud v Praze, jehož líčení se konalo 26.–28. ledna 1950, odsoudil deset osob k vysokým trestům odnětí svobody a oba důstojníky k trestu smrti. Poprava byla vykonána 25. května 1950 ve věznici Praha-Pankrác. V roce 1991 byli major Miroslav Plešmíd a major Josef Pohl rehabilitováni a povýšeni do hodnosti plukovník in memoriam.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru