Ve spojovací podzemní chodbě mezi historickou a novou budovou Národního muzea byla 17. listopadu 2019 slavnostně otevřena multimediální expozice přibližující pomocí audiovizuální projekce historické milníky československých a českých dějin 20. století, včetně těch, které se odehrály přímo na Václavském náměstí. Je koncipována také jako vstup do nové expozice Dějiny 20. století, jež má být v nové budově otevřena v roce 2020.
Pamětní deska byla odhalena 10. října 2019 v rámci projektu Poslední adresa. Původně ruský projekt z iniciativy publicisty Sergeje Parchomenka označuje konkrétní oběti represe komunistických režimů na domech, kam se již zatčení nikdy nevrátili. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.
Právník a podnikatel Oldřich Pecl (1903–1950) byl popraven 27. června 1950 po odsouzení ve vykonstruovaném procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ [viz Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi].
Pamětní desku dvěma ze tří pražských obětí potlačování masových protiokupačních protestů v srpnu 1969 [viz též Praha 2. Pamětní deska Bohumilu Siřínkovi] odhalili 21. srpna 2019 na fasádě Grand Hotelu Bohemia starosta Prahy 1 Pavel Čižinský a iniciátoři občanské iniciativy Pomníky obětem bezpráví historik Lukáš Cvrček a sochař Jakub Grec, autor připomínky. Kovovou desku s nápisem doplňuje plastický reliéf dlažby, který chybějícími dvěma kostkami symbolizuje zmařené lidské životy.
František Kohout (1951–1969), zednický učeň a Vladimír Kruba (1950–1969), elektrikář, byli smrtelně zraněni 20. srpna 1969 po 22. hodině v Královodvorské ulici před hotelem Praha. Stali se obětí střelby příslušníků Lidových milicí proti demonstrantům: odražená kulka zasáhla Františka Kohouta do hlavy, jiná odražená kulka prošla šikmo hrudníkem Vladimíra Kruby a zasáhla životně důležité orgány. Oba byli převezeni do nemocnice Na Františku, tam už lékaři jen konstatovali jejich smrt. Pozdě odpoledne a večer 20. srpna, po vytlačení demonstrantů z Václavského náměstí, probíhaly v ulicích na pomezí Nového a Starého Města intenzivní střety mezi demonstranty a pořádkovými silami. Policisté, ale především příslušníci Lidových milicí, ve více případech zahájili střelbu ostrou municí, přičemž několik lidí utrpělo střelná poranění. Konkrétní viníci smrti obou mladíků nebyli nikdy vypátráni, za jejich usmrcení nebyl nikdo potrestán.
Dílo britského sochaře Colina Spoffortha bylo odhaleno 17. června 2014 z iniciativy britského velvyslanectví v Praze. Bronzový odlitek sochy okřídleného lva vytvořila umělecká slévárna v Horní Kalné v Podkrkonoší. Památník je dedikován českým a slovenským letcům bojujícím za druhé světové války v řadách Britského královského letectva a připomíná i jejich perzekuci komunistickým režimem.
Po nástupu komunistického režimu byli bývalí letci RAF perzekvováni, profesně diskriminováni či represím předešli opětovným odchodem do exilu, kde se jich více než sto vrátilo do činné služby v Britském královském letectvu.
Viz též České Budějovice. Pomník českým válečným letcům RAF.
Expozice Muzea hl. města Prahy byla dotvořena a odhalena 7. prosince 2016. Doplňuje stálou výstavu Custos turris / Strážce města o část věnovanou historii sledovacího bodu I. správy SNB zřízeného v krovu malostranské městské zvonice v 60. letech. Pozorovatelnu Státní bezpečnosti s krycím jménem Kajka i další stanoviště v okolí přibližuje krátký film a další interaktivní pomůcky.
Muzeum studené války vzniklo v roce 2013 z iniciativy spolku Československé ozbrojené složky v prostorách protiatomového krytu pod hotelem Jalta na Václavském náměstí v Praze. Tematické expozice o historii ČSSR, ozbrojených složek a hotelu Jalta jsou zaměřeny na pohraniční a celní stráž, veřejnou bezpečnost, odposlechy a radiokomunikační profesionální armádní vybavení.
Hotel Jalta pro prominentní hosty byl postaven na místě domu vybombardovaného v roce 1945 a otevřen v roce 1958 (vznikl podle návrhu architekta Antonína Tenzera ve stylu socialistického realismu a je zapsán na seznamu chráněných budov UNESCO). Protiatomový kryt ve druhém suterénu měl sloužit vojenskému generálnímu štábu.
Pamětní deska na historické budově Národního muzea byla odhalena jeho ředitelem Michalem Lukešem 21. srpna 2018 u příležitosti 50. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Bronzovou desku podle návrhu arch. Zdeňka Žilky realizoval Daniel Nagajda z ateliéru Viapublicita. Text odkazuje na stopy po střelách vypálených sovětskými vojáky 21. srpna 1968, které byly během poslední rekonstrukce budovy na fasádě ponechány. Devastace fasády, sochařské výzdoby a poškozených depozitářů a sbírkových předmětů si vyžádala jejich generální opravu již v letech 1970–1972.
Kolem 23. hodiny 20. srpna 1968 překročily na mnoha místech hranice Československa jednotky sovětské armády a dalších států Varšavské smlouvy. Dlouho zvažovaná a vlastně i dlouho očekávaná intervence začala. Jejím cílem bylo zastavit politické a společenské změny, jež v Československu proběhly v předcházejících měsících, obnovit všestrannou kontrolu KSČ nad situací v zemi a docílit ovládnutí vedení KSČ funkcionáři, kteří takovou politiku chtěli prosazovat. Vojenských cílů intervence bylo celkem bez problémů dosaženo, naopak politický scénář intervence se naprosto zhroutil. Podle něj měli bezprostředně před počátkem invaze ovládnout vedení KSČ ti jeho členové, kteří na přípravě intervence spolupracovali, opanovat ve prospěch interventů klíčové části státního aparátu a zajistit, aby intervence byla vedením KSČ i ústavními orgány legitimizována. K neúspěchu tohoto plánu velmi přispěla spontánní a rozhodná, byť nenásilná protiintervenční rezistence veřejnosti, médií [viz Ještěd. Pamětní deska svobodnému vysílání v době okupace; Plzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968; Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968], společenských organizací a po určitou dobu i většiny KSČ.
Od ranních hodin 21. srpna docházelo k četným případům usmrcení československých občanů cizími vojáky, ať už to byl výsledek zásahů proti protestujícím Čechům a Slovákům, nebo bezohlednosti a neopatrnosti interventů. Viz též Brno-Líšeň. Josefu Žemličkovi a Viliamu Debnárovi; Bučovice. Pamětní deska Ilje Sušánkové; Desná. Pamětní deska Dagmar Škavové a Marii Vodákové; Jičín. Pomník obětem intervence 1968; Liberec. Pamětní deska obětem sovětské invaze; Prostějov. Pamětní deska obětem intervence vojsk Varšavské smlouvy; Praha 1. Pamětní deska Marii Charouskové; Praha 4. Pamětní deska Karlu Pariškovi a Karlu Němcovi; Praha 10. Pamětní deska Antonínu Abrahamovi; Praha 10. Pamětní deska Emilu Horčíkovi; Praha 10. Pamětní deska Pavlu Davídkovi; Praha 10. Pamětní deska Zdeňku Příhodovi.
V Praze po celý den probíhaly srážky kolem budovy rozhlasu na Vinohradské třídě [viz Praha 2. Pamětní deska obětem invaze v srpnu 1968], ale centrem odporu bylo i okolí budovy Národního muzea. V prvních dnech intervence byla většinou horní část Václavského náměstí zaplněna lidmi, socha sv. Václava byla opatřena vlajkami a protiintervenčními nápisy. I po pacifikaci celonárodního odporu po podpisu Moskevského protokolu zůstal prostor před Národním muzeem místem piety na paměť obětí intervence i politických protestů. Prostor před Národním muzeem byl epicentrem protirežimních protestů ve dnech prvního (1969), ale i dvacátého (1988) a dvacátého prvního (1989) výročí srpnové intervence.
21. srpna ostřelovaly sovětské tanky z ne úplně jasných důvodů kulomety průčelí Národního muzea. Stopy po kulkách na fasádě muzea zůstaly mlčenlivou, normalizačnímu režimu nepříjemnou a přes všechnu snahu neodstranitelnou připomínkou intervence.
Bronzovou bustu JUDr. Milady Horákové, jejíž autorkou je akademická sochařka Věra Růžičková-Bejrová, odhalil 27. října 1992 v přízemí Karolina tehdejší rektor Karlovy univerzity prof. Radim Palouš za účasti Jany Kánské, dcery Milady Horákové, ministra mezinárodních vztahů Josefa Zieleniece, ministra kultury Jindřicha Kabáta a dalších zástupců univerzity.
Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Studia práv na Karlově univerzitě ukončila v roce 1926.
Pamětní deska byla odhalena 6. března 2019 na domě, který rodině Hájkových dříve patřil a v němž Karel Hájek žil před svým zatčením. Instalace desky proběhla v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní obětí a zastupitelé městské části Praha 1. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.
Karel Hájek (1924–1952) pocházel ze zámožnější živnostnické pražské rodiny. Na počátku roku 1949 se prostřednictvím Josefa Pavelky , s nímž se poznal na vojně, zapojil do činnosti ilegální organizace, kterou v Československu vybudoval kurýr Vladimír Komárek . Skupině se dařilo dva roky pomáhat Komárkovi v jeho zpravodajských úkolech, než byla odhalena Státní bezpečností. Karel Hájek byl zatčen 12. února a nedlouho poté i Josef Pavelka, který při zatýkání v přestřelce zastřelil jednoho z příslušníků StB a poté se neúspěšně pokusil o útěk na Západ. Během vyšetřování bylo rozhodnuto o propojení Komárkovy skupiny s přípravou vykonstruovaného procesu proti vedoucímu pražské kanceláře americké tiskové agentury Associated Press Williamu Oatisovi, jenž byl zatčen v dubnu 1951 a souzen v červenci. Nedopadený kurýr byl v procesu obviněn, že Oatisovi a jeho spolupracovníkům zprostředkovával špionážní spojení na Západ. Proces s Josefem Pavelkou a Karlem Hájkem se konal v březnu 1952. Státní soud odsoudil Pavelku k trestu smrti a Hájka na doživotí, ale na základě odvolání prokurátora byl i jemu v odvolacím řízení zpřísněn trest na absolutní. Oba byli popraveni 9. září 1952 v Praze na Pankráci a jejich ostatky byly tajně uloženy do jednoho ze společných hrobů na hřbitově v Praze-Ďáblicích.
Pamětní deska u příležitosti 70. výročí zatčení Miloslava Jebavého byla odhalena 6. března 2019 na domě v Bolzanově ulici, ve kterém žil. Instalace desky proběhla v rámci projektu Poslední adresa, jenž inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, a zastupitelé městské části Praha 1. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.
Miloslav Jebavý (1911–1949) odjel po maturitě do Francie, kde v roce 1930 vstoupil do cizinecké legie. Tento krok předurčil jeho životní dráhu až do konce druhé světové války. Do Československa se vrátil v hodnosti majora britské armády a s několika francouzskými válečnými vyznamenáními v roce 1946. V Praze si našel civilní zaměstnání v exportní firmě svého bratra. V březnu 1949 byl zatčen a obviněn ze spolupráce se západními zpravodajskými službami (na základě kontaktů s vicekonzulem britského velvyslanectví v Praze) a z přípravy vojenského převratu [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec], v němž byl Miloslav Jebavý hlavním koordinátorem. Po zatčení byl postaven do čela hlavního procesu (30. května až 9. června 1949), odsouzen k trestu smrti a 18. července popraven v Praze na Pankráci. Miloslav Jebavý byl plně rehabilitován v roce 1991.
