Pamětní deska byla odhalena 28. června 1998 členy místního Sokola na domě, kde se narodil JUDr. Antonín Hřebík, významný představitel československé a exilové obce sokolské. Odhalení byli přítomni zástupci ústředí českého Sokola, starosta Řevnic Jan Kadlec, starostové Sokola z USA, Kanady a ze Švýcarska.

Antonín Hřebík (1902–1984) byl od dětství aktivním členem řevnické sokolské jednoty, po dokončení práv na pražské univerzitě se věnoval advokacii. V sokolské organizaci působil jako vzdělavatel a od roku 1938 jako náměstek starosty Československé obce sokolské (ČOS). Za účast v sokolské odbojové organizaci Jindra byl v říjnu 1941 zatčen gestapem a vězněn v Terezíně a v Osvětimi. Po válce byl zvolen starostou ČOS a poslancem Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. Během únorové vládní krize se neúspěšně pokusil jako zástupce Sokola sejít s prezidentem Benešem, čelil tlakům KSČ až do svého odvolání. Na poslanecký mandát rezignoval 5. března 1948 a v květnu 1948 emigroval s manželkou do Spojených států amerických, kde se podílel na činnosti Rady svobodného Československa a začal organizovat sokolskou činnost v exilu. V listopadu 1950 se v New Yorku konala ustavující schůze Ústředí čs. sokolstva v exilu v čele se starostou A. Hřebíkem, náčelnicí Marií Provazníkovou (bývalá náčelnice ČOS 1936–1938 a 1946–1948 emigrovala také do Spojených států) a místostarostou Jurajem Slávikem (po únoru 1948 se jako velvyslanec v USA nevrátil do Československa). Vrcholem činnosti exilových organizací bylo pořádání zahraničních sletů, první se uskutečnil ke stému výročí založení Sokola v roce 1962 ve Vídni. JUDr. Hřebík zemřel v Chicagu. Při příležitosti všesokolského sletu v roce 1994 byla urna s jeho ostatky přivezena do České republiky a uložena do rodinné hrobky na řevnickém hřbitově. Prezident Václav Havel mu v roce 1996 udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Z iniciativy signatářky Charty 77 Jarmily Stibicové, historika Jiřího Kotyka a Masarykovy společnosti v Pardubicích byla 16. června 2016 na budově základní školy ve Štefánikově ulici odhalena pamětní deska připomínající básníka Jiřího Pištoru a v symbolické rovině boj za svobodu slova. Desku odhalil náměstek primátora města Jan Řehounek spolu se synem básníka Ivanem Pištorou.

Pardubický rodák a žák zdejší školy Jiří Pištora (1932–1970) působil po studiích v pardubické knihovně a od roku 1962 ve Svazu čs. spisovatelů a krátce také jako redaktor uměleckého měsíčníku Tvář. Kromě básnické tvorby se věnoval i psaní pro děti. Po sovětské invazi odešel spolu se spisovatelem Karlem Michalem (Pavel Buksa) a básnířkou Violou Fischerovou do emigrace ve Švýcarsku. Po návratu na jaře 1969 se stal objektem zájmu Státní bezpečnosti. Když v říjnovém čísle Mateřídoušky vyšla jeho říkanka Lapkové s protiokupačním podtextem, podstoupil další výslechy, ztratil práci i možnost být publikován. Osobní i společenskou krizi nastupující normalizace vyřešil dobrovolným odchodem ze života v roce 1970. Jeho poslední básnická sbírka Mezery v paměti vyšla v samizdatu a v exilu.

Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty, jejímž autorem je architekt Jaroslav Zahrádka, byla odhalena 13. března 2009 v místě bývalé restaurace U Herclíků. Bronzová deska s plastickým reliéfem postavy hokejového hráče byla odhalena starostou městské části Praha 1 a dvěma ze tří dosud žijících protagonistů událostí – Gustavem Bubníkem a Antonínem Španingerem. Slavnostního aktu se zúčastnili i zástupci Českého olympijského výboru a Českého svazu ledního hokeje.

13. března 1950 se v restauraci U Herclíků sešli hráči reprezentačního mužstva ČSR v hokeji, které mělo na nadcházejícím mistrovství světa v Londýně obhajovat zlatou medaili z roku 1949. Odlet československých hokejistů byl však 11. března 1950 na poslední chvíli zrušen s nepravdivým odůvodněním, že reportéři československého rozhlasu nedostali britská víza. Pravým důvodem zrušení účasti na šampionátu byla obava komunistického režimu, že hokejisté v Londýně oznámí své rozhodnutí zůstat v emigraci, a budou tak následovat rozhodnutí krasobruslařky Aleny Vrzáňové či tenisty a hokejisty Jaroslava Drobného. Taková obava nebyla úplně nepodložená – už v prosinci 1948 při novoročním turnaji ve Švýcarsku byla hokejová reprezentace oslovena skupinou hokejových funkcionářů v emigraci s nabídkou zůstat za hranicemi a hrát hokej za Československé národní mužstvo v exilu. U Herclíků dali hokejisté průchod své pochopitelné frustraci, což nezůstalo bez následků. Na základě udání byla na místo poslána hlídka Státní bezpečnosti, která zde zatkla Zlatomíra Červeného, Václava Roziňáka a Gustava Bubníka. V následujících dnech byli pozatýkáni další hráči, hostinský Mojmír Ujčík a jako poslední, 24. března, hokejový brankář Bohumil Modrý [viz Praha 9. Pamětní deska Bohumilu Modrému a perzekvovaným hokejistům; Lanškroun. Pamětní deska Bohumilu Modrému]. Zatčení B. Modrého, který nebyl v sestavě hokejového týmu a pobýval tou dobou mimo Prahu, signalizovalo, že nepůjde o vyšetřování hospodské výtržnosti a protirežimních výroků, ale že ty se stanou záminkou k sestavení vykonstruovaného politického procesu. Šest zatčených hokejistů bylo vyšetřováno v tzv. hradčanském domečku a násilím nuceno k doznání o vojenské špionáži přes důstojníka americké vojenské kanceláře v Praze Martina Boweho. Neveřejný proces Státního soudu „s protistátní skupinou Modrý a spol.“ se konal 6. a 7. října 1950 v Praze na Pankráci. Bohumil Modrý, Gustav Bubník, Stanislav Konopásek, Václav Roziňák a Vladimír Kobranov byli odsouzeni za velezradu a špionáž k trestům odnětí svobody v délce 10–15 let; dalších šest hokejistů a hostinský Ujčík ke kratším trestům. Nejvyšší soud, jehož jednání proběhlo 22. prosince 1950,  rozsudky potvrdil. Z vězení byli propuštěni v roce 1955, rehabilitováni v roce 1968.

Mramorová deska na hřbitovní zdi nad hrobem Miroslava Plesingera-Božinovova se státním znakem a nápisem byla odhalena 27. května 2007 z iniciativy města a Konfederace politických vězňů.

Miroslav Plesinger-Božinov (1883–1963), jehož diplomatická kariéra je spojena s prezidenty TGM a Edvardem Benešem, byl v roce 1953 odsouzen za neoznámení trestného činu (šlo o pomoc bývalému vyslanci v Nizozemsku Karlu Erbanovi v útěku do zahraničí) na 21 měsíců. Po propuštění žil v ústraní. V roce 1992 byl Miroslav Plesinger-Božinov rehabilitován a od roku 2008 nese jeho jméno neratovická základní škola ve Školní ulici.