Pamětní deska s bustou byla odhalena 24. dubna 1999 v budově Střední uměleckoprůmyslové školy v Bechyni u příležitosti 100. výročí jejího založení. Autorem návrhu i realizace je Patrik Proško, desku věnovali Krylovi spolužáci.
Připomínka se váže k době studií básníka a písničkáře Karla Kryla (1944–1994), který je veřejností vnímán zejména jako básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968 [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla].
Od 17. listopadu 2015 připomíná občanský odpor proti komunistickému režimu tramvajová zastávka Rybníček, jež je nově dedikována René Matouškovi a dalším libereckým signatářům Charty 77. Netradiční pamětní místo nesoucí jména 29 chartistů vzniklo z iniciativy Jiřího Matouška a náměstka primátora Liberce Ivana Langra. U příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii jej odhalili primátor města Tibor Batthyány a kardinál Dominik Duka.
René Matoušek (1951–1992) pracoval jako řidič tramvaje v libereckém dopravním podniku. V roce 1983 byl zatčen a Okresním soudem v Liberci odsouzen k osmnácti měsícům za autorství a rozšiřování letáků s politickým obsahem (kvalifikováno jako pobuřování), o rok později ještě k čtyřem měsícům kvůli otevřenému dopisu Ústřední radě odborů odeslanému i do zahraničí (kvalifikováno jako poškozování zájmů republiky v cizině). Trest si odpykával ve věznici Plzeň-Bory, kde v roce 1984 podepsal prohlášení Charty 77. V roce 1989 čelil dalšímu stíhání za šíření petice Několik vět. Po listopadu se stal členem liberecké občanské prověrkové komise prošetřující nezákonnosti ve vězeňském a policejním aparátu. Zemřel za nevyjasněných okolností v roce 1992.
Busta bývalého francouzského prezidenta byla odhalena v předvečer francouzského státního svátku 13. července 2015. Nachází se v zahradě přiléhající k malostranskému Pálffyho paláci, kde dnes sídlí Jazzová sekce. Vznikla z iniciativy Karla Srpa, předsedy Jazzové sekce a jednoho z účastníků již legendární snídaně Mitterranda s představiteli československé opozice v roce 1988. Bustu, jejímž autorem je sochař Jan Zelenka, odhalil prezident Miloš Zeman.
Dne 9. prosince 1988 se tehdejší francouzský prezident François Mitterrand (1916–1996) během své oficiální návštěvy Československa setkal se zástupci československých nezávislých iniciativ. Na francouzské velvyslanectví v Praze byli pozváni Rudolf Battěk (1924–2013), Jiří Dienstbier (1937–2011), Miloš Hájek (1921–2016), Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla], Ladislav Lis (1926–2000) [viz Pekelské údolí. Pamětní deska Ladislavu Lisovi], Václav Malý (*1950), Karel Srp (*1937) [viz Praha 4. Pamětní deska Jazzové sekci] a Petr Uhl (*1941). Uskutečnění schůzky představovalo nejen symbolický akt podpory československé opozici, ale i nesouhlasné gesto vůči komunistickému režimu upozorňující na porušování lidských práv v Československu. O den později se v Praze na Škroupově náměstí konala demonstrace ke Dni lidských práv (10. prosince), kterou svolaly nezávislé iniciativy. Skutečnost, že byla zcela výjimečně oficiálně povolena, je dávána do souvislosti právě s návštěvou francouzského prezidenta.
Pamětní deska Augustinu Schrammovi byla odhalena v květnu 1988 na domě, v němž byl v květnu 1948 zastřelen. Autorem desky s reliéfním profilem je ak. sochař Ludvík Kodym. Po roce 1989 byla odstraněna.
Augustin Schramm (1907–1948) pocházel z Liberecka, byl německé národnosti. Od 20. let působil ve strukturách Komunistické internacionály mládeže, ve 30. letech i ve vedení KSČ (byl členem ústředního výboru). V roce 1939 odešel do Sovětského svazu, kde absolvoval důstojnickou školu, od září 1944 působil jako velitel partyzánských jednotek na československém území (aniž by však bylo prokazatelné, že zde byl během války vysazen). „Bílá místa“ v jeho kariéře za války vedou k domněnce, že se stal agentem sovětské tajné služby. Po válce působil ve Sdružení českých partyzánů, v partyzánském oddělení ÚV KSČ, resp. v pozdějších odbojových a bezpečnostních referátech ÚV. Z titulu těchto funkcí patřil k úzkému okruhu těch, kteří byli detailně seznámeni s válečnou minulostí mnoha osob. Schramm bývá spojován se smrtí Jana Masaryka [viz Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi]; tuto domněnku však nelze podložit přesvědčivými dokumenty. Augustin Schramm byl 27. května 1948 zastřelen ve svém bytě. Vyšetřování jeho smrti bylo vedeno předpokladem, že souvisí s jeho „partyzánskou agendou“. Do centra pozornosti se tak dostal partyzánský funkcionář Josef Vávra-Stařík [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu] a s ním i tzv. Český komitét, zformovaný v bavorském uprchlickém táboře v Řeznu, kde se Vávra-Stařík i někteří další bývalí partyzáni z jeho okruhu nacházeli. Tento tip se vyšetřovatelům potvrdil, když byl v Olomouci 2. června 1948 zatčen Miloslav Choc, který se z Řezna vrátil do republiky a týž den se k vraždě Schramma přiznal. Uvedl i druhého aktéra, Slavoje Šádka [viz Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi], i to, že ji provedli na Vávrův pokyn. Na základě současného stavu poznání se historici shodují, že poslední část Chocovy výpovědi se nezakládá na pravdě; někteří ovšem docházejí k závěru, že Choc byl skutečným pachatelem vraždy (ačkoli svou výpověď později odvolal).
Vyšetřování vraždy Augustina Schramma [viz též Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného] i procesy, ke kterým v její souvislosti došlo, byly z velké části zmanipulované a Chocova původní výpověď ji umožnila přímo spojit s emigrací. Celkem bylo v hlavním a čtyřech následných procesech odsouzeno přes 80 osob. Proces s Chocem a dalšími 14 obžalovanými (z toho devět v nepřítomnosti) vedl nově ustavený Státní soud. Hlavní líčení v soudní budově na Pankráci probíhalo od 3. do 25. listopadu 1948. K nejvyššímu trestu bylo kromě Choce a Šádka odsouzeno v nepřítomnosti i šest činitelů tzv. Českého komitétu v exilu. Josef Vávra-Stařík byl na podzim 1949 unesen z Vídně do Československa, dlouhodobě vyšetřován, a ačkoli nikdy podíl na vraždě Schramma nepřiznal, byl 27. srpna 1953 popraven.
Pomník Miladě Horákové vznikl v rámci projektu Předškolí, který probíhal ve školním roce 2014–2015. Na vzniku pamětního místa se podíleli žáci plzeňské 21. základní školy ve školním keramickém kroužku vedeném Danou Kráčmarovou. Tvoří jej desky s úryvky posledních dopisů Milady Horákové z vězení, které byly rodině předány až v roce 1990. Pomník byl slavnostně odhalen 24. června 2015.
JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].
Pamětní deska u vchodu do kostela Sboru Krále Jiřího z Poděbrad Církve československé husitské byla odhalena v roce 1990 z iniciativy místní náboženské obce a faráře Josefa Šamánka.
Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].
Pomník v podobě vertikální desky z tmavého mramoru s nápisem a československým státním znakem, jenž připomíná vynucený pobyt generála Viléma Sachera v obci Skalice, vznikl z iniciativy Kamila Javůrka, místního Klubu vojenské historie, Střeleckého klubu, Spolku přátel Skalice, obce a litoměřické diecéze. Byl odhalen 8. listopadu 2014 generálem Stanislavem Hněličkou, hejtmanem Libereckého kraje Martinem Půtou a starostou obce Jiřím Löffelmannem za přítomnosti jednotky Posádkového velitelství Armády ČR z Prahy a generálovy rodiny. Vzpomínkové slavnosti ke Dni veteránů a k uctění památky generála Sachera se v obci konaly již v předcházejících letech.
Vilém Sacher (1901–1987) absolvoval vojenskou akademii v Hranicích a studia na Vysoké škole válečné v Praze. Po vzniku protektorátu se nejprve jako člen organizace Obrana národa účastnil formování domácího vojenského odboje, po odchodu v roce 1940 se zapojil do zahraničního odboje ve Francii a Velké Británii a od roku 1943 v Sovětském svazu. Jako člen velení karpatsko-dukelské operace byl na konci války povýšen do hodnosti podplukovníka generálního štábu. V armádní kariéře pokračoval i po válce, v roce 1950 dosáhl hodnosti divizního generála. V následujícím roce byl v rámci politických čistek v armádě náhle odvolán a nuceně vystěhován z Prahy. Do roku 1955 pracoval v manuálních profesích, mj. jako lesní dělník v JZD ve Skalici u České Lípy, později v pohostinství. V polovině 60. let byl částečně rehabilitován, v době politického uvolnění začal na základě svých vojenských deníků psát paměti (Pod rozstříleným praporem, 1969, Na počátku stála smrt, 1970). Další části (Krvavé velikonoce a Válka skončila na Hané) již vyšly v samizdatu či v exilu, resp. až po roce 1989, neboť s nastupující normalizací se stal opět proskribovaným občanem (pro nesouhlas s okupací byl vyloučen z KSČ a vyhozen ze zaměstnání, jeho knihy byly staženy z veřejných knihoven). Po podpisu Charty 77 byl rozkazem prezidenta republiky degradován na vojína, byla mu odňata všechna čs. vyznamenání a současně vysloven zákaz nosit vyznamenání zahraniční. Vilém Sacher zemřel v srpnu 1987, plně rehabilitován byl v lednu 1990.
Pomník z tesaného přírodního pískovce inicioval a vytvořil Josef Botík (†1997). Byl odhalen v roce 1990 na veřejném prostranství poblíž autorova domu v rámci sousedského setkání u příležitosti prvního výročí listopadových událostí za přítomnosti obyvatel obce Vlčková.
Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].
Muzeum je soukromým projektem pana Františka Kotka, který v 60. letech vykonával povinnou základní vojenskou službu u jednotek Pohraniční stráže. Veřejnosti bylo zpřístupněno v červenci 1999.
Muzeum prezentuje – bez širšího dobového kontextu – artefakty (dobové dokumenty, uniformy, symboly, odznaky, portréty, vlajky apod.), jež se váží k historii Pohraniční stráže a Sboru národní bezpečnosti v období od 50. do 90. let minulého století.
Muzeum Pohraniční stráže bylo otevřeno v červenci 2014 díky iniciativě Klubu vojenské historie Hraničář, jehož členové většinou absolvovali základní vojenskou službu právě u jednotek Pohraniční stráže.
Prezentace pohledu na působení PS je koncipována na základě osobních znalostí a zkušeností, bez větší reflexe objektivní interpretace historie železné opony [viz Krásná. Památník ochráncům hranic]. Vznik muzea, které se nachází v objektu areálu bývalého výcvikového střediska 9. domažlické brigády PS, je také reakcí na existenci jiných muzejních projektů s obdobnou tématikou [viz např. Rozvadov. Muzeum železné opony]. Kromě prohlídky vnitřní i vnější expozice nabízí muzeum zážitkový koncept, návštěvníci si mohou v uniformě a se zbraní v ruce vyzkoušet výkon služby nebo výcvik.
