Deska z šedé leštěné žuly s rytým písmem a emblémy Královského letectva, města Jindřichův Hradec a Klubu historie letectví  byla na rodném domě Rudolfa Zimy odhalena dne 28. srpna 2010 za přítomnosti generála Miroslava Štandery a syna Rudolfa Zimy Ladislava.

Rudolf Zima (1904–1972) se stal vojenským letcem z povolání. V srpnu 1939 odešel do zahraničí, zúčastnil se již leteckých bojů ve Francii, kde byl 13. května 1940 zraněn. Po pádu Francie odešel do Velké Británie, kde bojoval v řadách 310. stíhací perutě RAF. Od června 1941 do konce války byl leteckým instruktorem a sloužil ve výcvikových střediscích v Anglii a v Kanadě. Jako učitel létání působil i po návratu do republiky v Prostějově, později zde velel poddůstojnické škole. V únoru 1949 byl odeslán na dovolenou a na začátku roku 1950 propuštěn z armády. Musel nastoupit do prostějovských železáren. Po sovětské okupaci v roce 1968 vrátil na protest válečnou medaili. Zemřel v Prostějově 11. června 1972.

Bronzová pamětní deska byla odhalena 8. května 1995 a kromě nápisu má ve svém středu skautský znak – lilii. Je umístěna na domě, ve kterém žil Velen Fanderlik, jeden z čelných představitelů českého skautingu.

Velen Fanderlik (1907–1985) vyrůstal v Brně, kde se pod vlivem otce začal věnovat skautingu jako člen a později vedoucí, s bratrem pro skautské vedoucí organizovali Lesní školu. V roce 1929 vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity a v Brně si otevřel advokátní praxi. V roce 1939 emigroval do Francie a vstoupil do československé zahraniční armády. Po příchodu do Anglie pracoval v právním oddělení exilového ministerstva obrany a i při této práci se věnoval skautingu – pořádal besedy a výstavy pro veřejnost, pomáhal vytvářet skautské oddíly mezi dětmi emigrantů. Po válce jako člen mezinárodní vyšetřovací komise zastupoval Československo během procesů v Norimberku. V roce 1946 se stal starostou Junáka a byl také členem mezinárodních skautských organizací. V roce 1948 znovu emigroval do Anglie a poté do Kanady, kde žil až do své smrti v roce 1985. I po odchodu z Československa organizoval, reprezentoval a vedl československé skautské hnutí [viz Praha 10. Památník československým skautům a skautkám], mj. v pořadech Rádia Svobodná Evropa, při mezinárodních setkáních, v korespondenci s exilovými organizacemi.

Bronzová pamětní deska Ludvíku Svobodovi byla odhalena rok po jeho smrti v roce 1980 na rodném domě v Hroznatíně.

V roce 1985 byl rodný dům armádního generála Ludvíka Svobody (1895–1979) [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi] přeměněn na památník připomínající boje 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu za druhé světové války. Oficiální uzavření muzea v roce 1992 souvisí s nejednoznačným hodnocením celoživotní kariéry Ludvíka Svobody, v níž pozitivně přijímané stránky (první a druhý odboj, vedení státu v době pražského jara) jsou konfrontovány s těmi negativně vnímanými (podíl na poúnorových čistkách v armádě i prosazování normalizační politiky po roce 1968).

Pamětní deska byla odhalena 21. července 2012 spolu se svěcením nového zvonu při slavnostní mši v kostele sv. Jakuba v rámci oslav 800. výročí první písemné zmínky o obci. Iniciátorem zhotovení desky je P. Jan Uhlíř, který ji spolu s biskupem Josefem Kajinkem posvětil. Zhotovení desky financovala katolická církev.

Ve vyvlastněné vile stavitele Eduarda Viktory v Paběnicích byli od roku 1957 do roku 1963 internováni arcibiskup Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] a brněnský biskup Karel Skoupý (1886–1972), od roku 1958 také biskup Josef Hlouch (1902–1972) [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi]. Biskup Ján Vojtaššák (1877–1965), odsouzený v roce 1951 na 24 let, zde pobýval jen v dubnu 1958, na závěr svého přerušení trestu (od června 1956), poté nastoupil opět do vězení. Spolu s biskupy zde byly k jejich obsluze internovány sestry dominikánky Alena (Marie) Chromčáková, Konráda Czepegyová a Bernarda (Vincencie) Klementová.

Bronzová pamětní deska Ludvíku Svobodovi byla odhalena v roce 1976 na domě, kde generál se svou rodinou bydlel během svého působení u kroměřížské posádky.

Ludvík Svoboda (1895–1979) [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi] působil jako důstojník československé armády v Kroměříži v letech 1922 a 1923, poté opět od roku 1934 do 15. března 1939. S plukem Jana Žižky z Trocnova se v hodnosti podplukovníka zúčastnil květnové i zářijové mobilizace roku 1938.

Bronzová deska byla z iniciativy Václava Sirotka a Vladimíra Bohuslava 10. února 1995 přidána na obděnický pomník padlým v první světové válce, který stojí před vchodem na hřbitov a ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie.

Jiří Řezáč (1928–1955) z Obděnic, Jaroslav Sirotek (1923–1955) z Radešic a Bohumil Šíma (1928–1955) z Kojetína byli popraveni v souvislosti s činností protikomunistické skupiny Černý lev 777 [viz Milevsko. Pamětní deska obětem komunismu].

Pamětní deska P. Antonínu Voráčkovi, strakonickému děkanovi a převorovi maltézského řádu, byla odhalena dne 19. dubna 2008 na druhém nádvoří strakonického hradu z iniciativy básníka Ondřeje Fibicha za přítomnosti delegace řádu, včetně velkopřevora knížete Karla Paara.

Antonín Voráček (1889–1978) vstoupil do maltézského řádu v roce 1916, stal se knězem a působil v řádových sídlech v Praze a především ve Strakonicích, kde byl kaplanem, katechetou na strakonických školách a děkanem při chrámu sv. Prokopa. Hojně se zapojoval do společenského života, přijal členství i předsednictví v mnoha sportovních a kulturních spolcích. Za války byl krátce internován. 15. července 1948 jej velmistr v Římě jmenoval převorem pro České země, do funkce byl uveden tajně 1. ledna 1950. To již byl od roku 1948 penzionován a funkci děkana vykonával provizorně, do roku 1952. Po provokaci Státní bezpečnosti byl koncem roku 1953 zatčen a 27. března 1954 odsouzen za vyzvědačství na osm let vězení. Po propuštění na amnestii v roce 1960 směl pobývat ve Švihově, kde i bez státního souhlasu vedl tajné mše a organizoval tajnou činnost řádu a kde v roce 1978 zemřel.

Pamětní deska z červeného terrazza věnovaná místnímu rodáku Záviši Kalandrovi byla na budově bývalého okresního soudu a věznice (dnes základní školy) odhalena 17. listopadu 2012 u příležitosti 110. výročí jeho narození. Desku iniciovaly místní Muzejní a vlastivědná společnost ve spolupráci s městem Frenštát pod Radhoštěm. Byla vyrobena v dílně frenštátského kameníka Pavla Šouláka a umístěna pod desku věnovanou obětem komunismu [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska obětem komunismu].

Záviš Kalandra (1902–1950), literární kritik, historik, novinář a redaktor, byl v letech 1923–1936 členem komunistické strany. Po kritice stalinských politických procesů v Sovětském svazu byl obviněn z trockismu a ze strany vyloučen. Za války byl vězněn v koncentračních táborech. V listopadu 1949 byl zatčen a zařazen do procesu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] jako vůdce smyšlené trockistické skupiny, odsouzen za velezradu k trestu smrti a popraven 27. června 1950 v Praze na Pankráci. Rehabilitován byl v roce 1990 a roku 1991 vyznamenán in memoriam Řádem T. G. Masaryka I. třídy.

Bronzovou bustu vytvořil akademický sochař Miroslav Rybička. Je umístěna ve vstupní chodbě Jazykového gymnázia Pavla Tigrida (dedikaci nese od září 2005, kdy školu navštívila paní Ivana Tigridová). Na zahradě gymnázia je pak instalován pomník s kopií stejné busty ukotvené v nice žulového kvádru (který byl do roku 1990 podstavcem pro sochu Vladimíra Iljiče Lenina v nadživotní velikosti umístěnou na Hlavní třídě v Ostravě-Porubě), s rytým mottem ve francouzském a českém jazyce. Autorem pomníku je také Miroslav Rybička. Busta i pomník vznikly díky iniciativě a veřejné sbírce studentů a učitelů gymnázia a podpoře Městského úřadu Ostrava-Poruba a byly odhaleny 14. května 2010 za účasti příbuzných Pavla Tigrida, jeho spolupracovníků z Rádia Svobodná Evropa a dalších osobností kulturního i veřejného života.

Pavel Tigrid (1917–2003) byl spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu [viz Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi].

Pamětní místo v parku uprostřed obce tvoří dva pískovcové bloky – z většího vystupují články mohutného kovového řetězu, na menším je vyrytá dedikace. Autorem návrhu a realizace je arch. Tomáš Vondruška, iniciátorem Jaroslav Hrubý, bratr jednoho z odsouzených občanů. Pomník financovala obec Běleč nad Orlicí a byl instalován v rámci úpravy místní návsi v květnu 2013.

V roce 1951 byli Státním soudem v Praze odsouzeni za velezradu na dlouhá léta do vězení tři mladíci z Bělče – Miroslav Hrubý, Tomáš Kroupa a Jaromír Pírko. Jejich provinění spočívalo v tom, že psali na veřejných místech protirežimní nápisy. Miroslav Hrubý (*1928) byl odsouzen na patnáct let (vězněn ve Valdicích, v Jáchymově a v táboře Vojna, propuštěn v květnu 1962), Tomáš Kroupa rovněž na patnáct let, Jaromír Pírko na jedenáct let.