Deska z černé leštěné žuly umístěná na dřevěných pražcích obtočených ostnatým drátem byla odhalena 18. června 2011 z iniciativy Romana Zajíce, jenž je také autorem návrhu realizovaného kamenickou firmou v Hrušovanech u Brna. Připomínku podpořily obec Vranovice a rodiny Dofkova, Králova a Vránova.

Obdobně jako v Božicích [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana] se ve Vranovicích zformovala skupina protirežimně naladěných občanů, napojených na rozsáhlou síť organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989]; zdejší buňka měla nést jméno Světlana-Ludmila.

Jako první byl 6. července 1949 zatčen Karel Pezlar (1922–1997), který pracoval jako zámečník ve Škodových závodech v Brně (od roku 1949 Elektrotechnické závody Julia Fučíka). Zde se zapojil do činnosti protirežimní skupiny provádějící letákové akce, později propojené se skupinou Světlana-Jarmila. Karel Pezlar byl Státním soudem odsouzen v procesu, který se konal v Brně 6.–9. března 1950, za velezradu a vyzvědačství (vyzrazení informací o Škodových závodech) na dvacet let, v rámci odvolacího řízení mu byl trest snížen na 18 let. Rodák z Vranovic nepatřil přímo do místní buňky Světlany, jeho zatčení souviselo s činností v Brně a v poslední fázi v ilegalitě se členy Světlany-Jarmily na Vyškovsku.

Ústředními aktéry vranovické Světlany-Ludmily byli živnostník František Šopf (1896–1978), farář Alois Vrána (1902–1963) a Josef Urban (*1929), který pracoval jako zámečník ve Zbrojovce Brno a který do skupiny přivedl další místní mladíky, jimž se později podařilo utéct za hranice (Vladimír a František Effenbergerovi, Josef Klapal). Fr. Šopf spolu s P. Vránou, který do vranovické fary přišel v roce 1938, působili v odboji za protektorátu (z té doby zůstala na faře nefunkční vysílačka, která pak v odsouzení Aloise Vrány sloužila jako důležitý důkaz). Skupina byla napojena na převaděčské sítě do Rakouska. Fr. Šopf u sebe ukrýval osoby převáděné za hranice a také kurýry a převaděče, mj. Jána Reháka (*1926), jehož prostřednictvím odcházely do zahraničí informace o brněnské zbrojovce získané J. Urbanem. Členové skupiny se podíleli také na letákových akcích a shromažďovali zbraně pro očekávaný zvrat politických poměrů. Byli zatčeni 9. února 1950 a po více než roční vyšetřovací vazbě souzeni (spolu s dalšími) v Brně ve veřejném procesu Státního soudu 15.–18. května 1951. Za spolčení s úmyslem rozvrátit lidově demokratické zřízení byli odsouzeni Ján Rehák na 25 let, František Šopf na 20 let, Josef Urban na 19 let, Alois Vrána na 13 let.

Pamětní deska Janu Lopatkovi byla odhalena 8. března 2011 ve vstupu Základní školy TGM ve Vimperku. Vznik desky finančně podpořilo město Vimperk, iniciátorkou byla bývalá spolužačka Jana Lopatky Jana Tláskalová a další Lopatkův spolužák Jiří Slavíček, posrpnový emigrant, který se slavnostního odhalení nedožil. Jako dalšímu významnému absolventu zdejší jedenáctileté střední školy mu byla odhalena deska následujícího roku [viz Vimperk. Pamětní deska Jiřímu Slavíčkovi].

Jan Lopatka (1940–1993) byl významný literární kritik a historik. V 60. letech se etabloval jako literární redaktor a kritik, po roce 1969 byl nucen pracovat mimo svůj obor a publikoval jen v samizdatových či exilových časopisech. Patřil k prvním signatářům Charty 77. Od počátku 80. let se podílel na koncipování a vydávání samizdatové literatury (Edice Expedice, Kritický sborník), byl spoluautorem samizdatového a exilového vydání Slovníku českých (zakázaných) spisovatelů, k vydání připravil Havlovy Dopisy Olze (1983). V samizdatových Lidových novinách (1988–1989) vedl literární rubriku, po listopadu 1989 působil jako redaktor Literárních novin. V dubnu 1993 převzal cenu Toma Stopparda, několik měsíců poté ukončil svůj život sebevraždou.

Pomník, jenž se nachází na břehu Sušského rybníka, je tvořen kvádry ze světlé leštěné žuly a ústředním vertikálním pylonem, na němž je umístěn československý státní znak. Připomínka Petra Konečného byla odhalena 15. června 2003 z iniciativy i za finanční podpory Josefa Kočvary. Obec Suchý se rovněž zasloužila o zřízení symbolického hrobu Petra Konečného ve Žďárné.

Osud Petra Konečného, který se v obci narodil, není spojován ani tak s třetím (protikomunistickým) odbojem jako s nezákonnými a zločinnými praktikami Státní bezpečnosti po únoru 1948 [viz Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného].

V roce 1990 byl kardinál Tomášek, rodák ze Studénky, jmenován čestným občanem města a 29. srpna 1993 mu byla na budově školy, kde se narodil a která dnes nese jeho jméno, odhalena bronzová pamětní deska s reliéfem a nápisem, jejímž autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský. Iniciátorkou připomínky byla Marie Langerová, realizaci podpořil tehdejší starosta Lubomír Šobich.

František Tomášek (1899–1992), kardinál a arcibiskup pražský, byl významným církevním představitelem. Jeho postoje ke komunistickému režimu, zejména v 80. letech, byly důležité nejen pro věřící, ale i pro širší veřejnost [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi].

V areálu přírodní památky Kotouč ve Štramberku se nachází obelisk sv. Václava s pamětními deskami, z nichž jedna připomíná oběti členů Orla za druhé světové války a šest obětí komunistického režimu. Pamětní deska byla odhalena spolu s replikou sochy sv. Václava z umělého kamene, jejímž autorem je sochař Jan Kozel z Bystřice pod Hostýnem, 6. srpna 1994 a posvěcena olomouckým pomocným biskupem Josefem Hrdličkou.

Původní sochu sv. Václava dala z veřejné sbírky zhotovit akademickým sochařem Františkem Fabiánkem Lašská orelská župa Kadlčákova. K jejímu odhalení došlo 31. července 1932 během několikadenní národní slavnosti. V důsledku těžby vápence v nedalekém lomu byla poškozená socha v červenci 1988 odstraněna, bývalí členové Orla však na místo při pietních příležitostech i nadále přicházeli. O obnovení sochy rozhodl v roce 1993 orelský župní výbor, obnovený po roce 1989.

Posledním veřejným hromadným vystoupením orelské organizace po nástupu komunistického režimu byla orelská pouť na Svatý Hostýn v srpnu 1948, po níž byla zatčena a následně odsouzena řada jejích funkcionářů a členů [viz Svatý Hostýn. Pamětní deska orlům].

Pamětní deska z tmavého terrazza s rytým zlaceným textem, jejímž autorem je Jan Kocmánek, byla odhalena na rodném domě Jana Matějky 7. května 2005 z iniciativy Stanislava Vydry, Matějkova přítele ze strakonického skautského oddílu, a tehdejšího starosty Luboše Peterky. Slavnostního odhalení se zúčastnili generál Felix Peřka, podplukovník Emil Boček a další hosté.

Jan Matějka (1918–1976) absolvoval pilotní výcvik v rámci základní vojenské služby u 2. leteckého pluku československé armády v Olomouci. V únoru 1940 odešel přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Blízký východ do Francie, kde vstoupil do formující se československé zahraniční armády. Po kapitulaci Francie byl evakuován do Velké Británie, kde sloužil od července 1940 až do konce války u 311. československé bombardovací perutě RAF. Po přeškolení na letouny sovětské výroby byl v roce 1946 přidělen k leteckému pluku v Plzni. V květnu 1949 byl štábní kapitán Jan Matějka zproštěn služby a v listopadu z armády definitivně propuštěn. Pracoval v manuální profesi v národním podniku Jitex Písek a žil pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. Zemřel při tragické autonehodě v roce 1976. V roce 1991 byl povýšen na podplukovníka letectva in memoriam.

V sousedství pomníku obětem první světové války byl 6. listopadu 1999, u příležitosti 10. výročí demokratické revoluce a 90. výročí založení místního sboru dobrovolných hasičů, odhalen pomník připomínající období nesvobody za druhé světové války a za komunistického režimu. Stavbu inicioval osadní výbor v Pražáku, místní části Vodňan, a byla financována výhradně z občanské sbírky. Práce provedla firma Kamenictví Miroslav Váňa z Prachatic.

Kamenná deska s textem je umístěna na fasádě hlavní lodi kostela sv. Ludmily. Odhalena byla 15. června 1992 zásluhou farníků, přátel a rodiny.

František Štverák (1909–1956) působil ve Chvalech v letech 1937–1949 [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi].

Pamětní deska z černé leštěné žuly umístěná na budově Katolického domu – orlovny byla posvěcena biskupem Karlem Otčenáškem 10. listopadu 2001 za přítomnosti zástupců města a kraje, bývalých politických vězňů a veřejnosti. Autorem desky je Josef Procházka, bývalý starosta Společnosti katolického domu v Olešnici. Náklady na realizaci desky byly hrazeny ze sbírky.

Leopold Benáček (1901–1977) působil v Olešnici od roku 1925 až do své internace. Zapojil se do práce v Orlu (v letech 1925–1931 starosta) a byl také členem obecního a okresního zastupitelstva. V září 1950 byl v rámci akce K (kláštery) internován, nejdříve v želivském klášteře [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], o rok později byl s dalšími kněžími převezen do kláštera v Hájku u Prahy a na počátku roku 1953 odsouzen lidovým soudem v Kladně na šest měsíců. Po propuštění v rámci květnové amnestie 1953 mu byl přikázán pobyt a práce na Státním statku Andělka u Frýdlantu v Čechách, poté pracoval v manuálních profesích v Brně. V roce 1963 mu byl vrácen státní souhlas k výkonu kněžské služby a nastoupil jako kněz do farnosti Nosislav u Židlochovic [viz Nosislav. Pamětní deska obětem válek a komunismu], kde působil až do své smrti. Byl pochován na olešnickém hřbitově. Na jeho počest se od roku 2000 v Olešnici každoročně v květnu koná Memorial P. Leopolda Benáčka, celostátní orelské závody v přespolním běhu.

Památník tvoří centrální obelisk z pískovcových bloků, jenž nese dvě desky – s dedikačním nápisem a se státním znakem. Na kamenném stupni za obeliskem stojí zrcadlově od osy dvě sousoší. Jedno zobrazuje dívku a chlapce, druhé dva vojáky. Na podstavcích soch jsou desky s letopočty. Původní pomník Rudé armády byl upraven kameníky a sochaři Střední průmyslové školy kamenické v Hořicích v Podkrkonoší pod vedením Leoše Valehracha. K odhalení revitalizovaného pomníku, z něhož byly sňaty komunistické symboly, došlo z iniciativy města Nový Bydžov 28. října 1993.