Pomník 52. pomocnému technickému praporu byl v Zaječově odhalen 4. října 2001 z iniciativy Svazu PTP–VTNP a Vojenských lesů a je umístěn nad klášterem Svatá Dobrotivá. Pomník, jehož autorem je architekt Jiří Rathouský, tvoří na kamenech umístěné dvě bronzové desky. První nese označení místního PTP v podobě vojenské výložky.

52. pomocný technický prapor v Zaječově (Svaté Dobrotivé) patřil mezi první čtyři útvary tzv. lehkých PTP, které vznikly 1. září 1950 [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací]. Prapor sestával z pěti rot, z nichž jednu (tzv. kněžskou) tvořili především řeholníci, kteří tak byli izolováni od ostatního mužstva a podíleli se např. na stavbě silnice ve Strašicích. „Standardní“ roty pracovaly na různých místech západních a středních Čech, např. ve Strašicích, Lešanech, Stříbře [viz Stříbro. Pamětní deska příslušníkům 52. pomocného technického praporu], stavěli vojenskou nemocnici v Plzni, ale i obytné domy v Praze-Vokovicích. Ubytovací objekty 52. PTP vznikly na místě bývalého vězeňského tábora zřízeného německou okupační správou v době protektorátu. Po zániku pomocných technických praporů v roce 1954 zde sídlil v 52. technický prapor, jehož velitelství bylo v roce 1956 přemístěno do Stružné u Karlových Varů. Svatá Dobrotivá však nadále zůstala posádkou odloučených jednotek.

Pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 21. května 2005 obcí Svatý Jan pod Skalou, sdružením Svatojánská společnost a Konfederací politických vězňů.

V bývalém benediktýnském klášteře ve Svatém Janu pod Skalou byl na podzim 1949 zřízen tábor nucených prací [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací], zatímco šest místních řeholníků bylo přestěhováno do místního mlýna (a v rámci likvidace řeholních domů byli v dubnu 1950 internováni v Želivě a Oseku). Především mladí muži přikázaní do svatojanského tábora pracovali v okolních vápencových lomech či v blízkých železárnách v Králově Dvoře. Tábor, jenž sloužil jako také jako sběrný, byl zrušen již po roce trvání k 31. prosinci 1950. V letech 1951–1955 klášter sloužil jako věznice, mj. pro nemocné, invalidní a starší odsouzené ženy, poté jako škola ministerstva vnitra, v 80. letech pak jako archiv centrální evidence obyvatel. V roce 1991 byl navrácen církvi.

Pomník politickým vězňům stojící na hraně nad lomem Mexiko tvoří hrubě osekaný blok kamene s reliéfním nápisem, v jeho vrchní části je prosekaný otvor ve tvaru mříže. Autorem památníku, jenž byl odhalen 30. června 2001 z iniciativy tehdejšího místopředsedy Konfederace politických vězňů Františka Šedivého, je akad. sochař Petr Váňa. Pomník finančně podpořily Lomy Mořina, a.s., vede k němu žlutá turistická trasa z Mořiny. U pomníku je umístěna informační tabule.

Tábor Mořina byl jedním z pracovních útvarů věznice Praha-Pankrác, v němž odsouzení pracovali pro vápenku národního podniku Železnorudné doly Nučice. Místo je známé také jako trestanecký lom, neboť zde byl za druhé světové války provozován trestanecký pracovní tábor a v krátké době po válce také pracovní tábor pro německé zajatce. Političtí vězni komunistického režimu jej pro extrémně tvrdé podmínky nazývají českým Mauthausenem.

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Berouna v roce 1994.

Vilém Sok-Sieger (1902–1949) po vojenské kariéře za první republiky působil za války ve státní správě a podílel se na organizaci útěků vojenských osob do zahraničních armád. Po osvobození se vrátil k armádě, působil v jejím hlavním štábu. V plánu na vojenské uchopení moci měl podplukovník Sok-Sieger spolu s dalším zaměstnancem Hlavního štábu čsl. branné moci podplukovníkem Josefem Gonicem (1902−1949) zprostředkovávat kontakt mezi jednotlivými posádkami zapojenými do připravovaného povstání, jež mělo vypuknout 8. března 1949 [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec]. Oba byli krátce předtím zatčeni, v červnu spolu s dalšími aktéry skupiny Praha–Žatec odsouzeni a 18. července 1949 popraveni v Praze na Pankráci.

Pamětní deska věnovaná všem odpůrcům komunistického režimu byla na zvěstovský pomník obětem první světové války doplněna 19. května 2001 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Její členové i místní občané si zde každoročně připomínají památku místního rodáka Aloise Jaroše, popraveného v roce 1952.

Alois Jaroš (1923–1952) pocházel ze sedlácké rodiny, jeho otec vlastnil ve Zvěstově velkostatek, jenž byl po únoru 1948 znárodněn a transformován v národní podnik Středočeské mlýny a pekárny. Státní bezpečností byl zatčen v souvislosti s vyšetřováním smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), kterého 9. června 1951 postřelil zběh ze základní vojenské služby František Slepička [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Jelikož Slepička byl až do roku 1955 na útěku, Státní soud označil jako vůdce „teroristické bandy“ druhého aktéra události „velkostatkáře Jaroše“. Ačkoli i podle výpovědí rodiny Burdových došlo k výstřelu nešťastnou náhodou a Alois Jaroš zbraň neměl a ani Slepičkovi vědomě k usmrcení nepomáhal, byl spolu s nepřítomným Slepičkou odsouzen k trestu smrti. V procesu, jenž se konal 12.–14. února 1952, byly odsouzeny rovněž Jarošova matka a sestra k trestu odnětí svobody na 12, resp. 10 let, za poskytnutí úkrytu agentu západních rozvědek (tj. Slepičkovi, který ve skutečnosti ovšem žádným agentem nebyl). Celkem bylo odsouzeno 36 osob, které Slepičku ukrývaly či jiným způsobem podporovaly. Alois Jaroš, popravený 17. května 1952, byl rehabilitován v roce 1995.

Pamětní desku Josefu Honsovi odhalilo 19. května 2001 Sdružení bývalých politických vězňů České republiky.

Josef Hons (1913–1951) se stal obětí vyšetřování smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), který byl 9. června 1951 postřelen zběhlým vojákem základní služby Františkem Slepičkou [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Státní bezpečnost provedla v kraji rozsáhlé vyšetřování a vtáhla do případu mnoho nevinných občanů na základě politicky motivovaného připravovaného procesu s „teroristickou skupinou“ bránící kolektivizaci vesnice [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace]. Jedním z nich byl i soukromě hospodařící rolník Josef Hons, jenž byl Státní bezpečností zatčen 30. června 1951 a odvezen do vazební věznice ve Voticích, kde podle svědectví nebyl po několika dnech vyšetřování schopen podstoupit konfrontační výslech. Zemřel 6. července v pražské vězeňské nemocnici. V přelíčení před Státním soudem ve dnech 12. a 14. února 1952 byl J. Hons označen za spojku mezi Františkem Slepičkou a ostatními obviněnými, justice jeho úmrtí využila i k manipulaci s výpověďmi, které obviněné „usvědčovaly“ [viz též Zvěstov. Pomník obětem první světové války a odpůrcům komunismu]. Za dohledu Státní bezpečnosti byly ostatky Josefa Honse uloženy na hřbitově v Šebířově.

Mramorový kámen k uctění památky obětí komunismu byl odhalen 17. listopadu 2001 z iniciativy Roberta Huneše, vedoucího místní pobočky České křesťanské akademie, a členů městského zastupitelstva za KDU-ČSL a ODS. Realizaci pamětního místa provedla firma Kamenictví Miroslav Váňa. Podle usnesení městského zastupitelstva je památník otevřen postupnému doplňování jmen obětí komunistického režimu z Vodňanska. První připomínanou osobností se stal Mons. Tomáš Beránek, v roce 2003 zastupitelstvo schválilo uvedení jména politického vězně Aloise Rádla.

Tomáš Beránek (1897–1954) působil ve Vodňanech od roku 1930 až do svého zatčení v roce 1950 [viz Sušice. Pamětní deska Tomáši Beránkovi a viz též Vodňany. Pamětní deska Tomáši Beránkovi].

Alois Rádl (1906–1957), úředník ministerstva zemědělství, pracoval po válce ve Fondu národní obnovy, odkud byl po únoru 1948 na základě rozhodnutí akčního výboru propuštěn. Za napomáhání k útěkům za hranice byl 5. prosince 1951 zatčen a Státním soudem v procesu konaném 17.–19. června 1952 uznán vinným z trestných činů velezrady a vyzvědačství a odsouzen k trestu dvaceti let odnětí svobody, propadnutí majetku a ztrátě čestných občanských práv na deset let. Trest si odpykával ve věznicích Valdice, Mírov a Leopoldov. Zde ve vězeňské nemocnici 22. prosince 1957 zemřel na následky útrap věznění a pobytu v izolaci.

Pamětní místo tvoří kámen s deskou u dřevěného mostku přes Teplou Vltavu před hranicí lesa. Pomník byl odhalen 19. června 2004 Kruhem přátel česko-německého porozumění.

Dřevěný mostek byl místem, kde převaděči překonávali Teplou Vltavu na trase z Vimperku na Bučinu. Tzv. kanál 54 byl tradiční trasou profesionálního převaděče Franze Nowotného, zvaného Kilián, šumavského Němce odsunutého po válce. Kanál byl indiskrecí vyzrazen bezpečnostním orgánům. Na organizování přechodů touto trasou se podílela vimperská odbojová skupina, kterou z velké části tvořili příslušníci SNB. Skupina 19 osob byla souzena ve veřejném procesu v roce 1949 v Lidovém domě ve Vimperku, který byl přenášen veřejným rozhlasem. Prokurátorem navrhované absolutní tresty nakonec nebyly vyneseny, dvě osoby byly odsouzeny na doživotí, další k dlouhodobým trestům.

Dřevěný kříž s mramorovou deskou s nápisem připomíná zaniklou obec Knížecí Pláně. Pietně zrestaurovaný hřbitov byl odhalen 28. června 1992, pamětní deska osazena později. Okolo kříže se nacházejí zbytky kostelního kamenného zdiva, původní portály a schody. Místo bylo obnoveno péčí bývalých německých obyvatel obce a jejich potomků.

Hraniční obec Knížecí Pláně, sídlo inspektorátu Finanční stráže, byla v důsledku odsunu německých obyvatel po roce 1945 téměř opuštěná. Z bývalé místní hájovny byly po únoru 1948 organizovány přechody přes hranici do Bavorska. Po uzavření hranic železnou oponou se obec ocitla v nepřístupném hraničním pásmu a kostel, přilehlý hřbitov a usedlosti byly zdemolovány Pohraniční stráží [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím].

Symbolický náhrobek z kamenných oblázků s mramorovou deskou a železným křížem na vrcholu byl odhalen v roce 2003 z iniciativy Děkanského úřadu Volary. Nachází se na místě bývalého kostela zdemolovaného Pohraniční stráží [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím].