Bronzová deska s českým lvem, nápisem a symbolickými tankovými pásy, jejímž autorem je sochař Václav Fiala, byla odhalena starostou města Karlem Mrázem na budově radnice 21. srpna 2006 z iniciativy města Klatovy, Konfederace politických vězňů a Svazu PTP. Konají se zde pietní ceremonie u příležitosti výročí událostí srpna 1968.
Pamětní deska je umístěna na venkovní zdi hřbitovní kaple Svatého Kříže v zaniklé šumavské vesnici. Byla odhalena v roce 2004 a připomíná 27 osob, které se v letech 1948–1969 neúspěšně pokusily překonat západní hranici státu. Vedle kaple se nachází samostatný pomník třem uprchlíkům, kteří zahynuli v elektrických zátarasech v prostoru stráženém sedmou sušickou brigádou Pohraniční stráže.
Obec Hůrka byla známa výrobou benátských zrcadel v místní sklářské huti. Její zánik předznamenal odsun německého obyvatelstva a skutečnosti, že se obec v roce 1952 ocitla ve vojenském výcvikovém prostoru Dobrá Voda [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím]. Všechny objekty byly zdemolovány, až na kapli, kterou armáda údajně používala jako pozorovatelnu. Po roce 1989 byla kaple opravena. Deska uvádí oběti, které zemřely při pokusu o překročení hranice v letech 1948–1969 v prostoru Šumavy [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].
Památník symbolizující věčný boj dobra se zlem tvoří několik šedých kamenů z místních hraničních lesů, jejichž kompaktnost rozrušuje štíhlý kámen z černého křemene opracovaný do tvaru klínu s pozlaceným hrotem. Do středu památníku orientovaného směrem k nedalekému vysílači Svobodné Evropy na německé straně hranice byla umístěna schránka se seznamy obětí komunistického režimu. Byl odhalen 28. září 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů a jeho autorem je akademický sochař Jiří Šlegl. V roce 2001 byl vysvěcen plzeňským biskupem Mons. Františkem Radkovským.
Podle současného stavu poznání bylo v letech 1948–1989 při pokusu o překročení hranice zadrženo přes padesát tisíc osob. Největší vlna uprchlíků prošla přes „zelenou hranici“ v období bezprostředně po únoru 1948. Tvořily ji zejména osoby, jimž v Československu hrozilo zatčení v důsledku předchozí politické činnosti. Za hranice odcházeli exponenti nekomunistických politických stran, osoby veřejné činné, příslušníci nekomunistické inteligence, vojáci západního odboje a další. Odhaduje se, že v letech 1948–1951 uprchlo ze země přes dvacet pět tisíc osob. Po dobudování železné opony [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony] se počet úspěšných přechodů radikálně snížil (asi na 200 případů ročně v období 1952–1963). Přibližně od poloviny 60. let došlo k částečnému uvolnění legálních cest na Západ a tím i poklesu počtu pokusů riskovat odchod ze země přes železnou oponu. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se opět možnost legálního cestování do zahraničí významně snížila; podle odhadů zůstalo po srpnu 1968 do roku 1971 v zahraničí více než sedmdesát tisíc československých občanů. V 70. a 80. letech se strategie ilegálního vystěhovalectví proměnila a stále více občanů volilo emigraci přes území tzv. socialistických států, kam bylo možné vycestovat legálně a jejichž hranice nebyly tak přísně střeženy. Přesto bylo v průběhu 80. let na československých hranicích zadrženo asi tisíc osob ročně.
Při pokusech o přechod hranic na Západ zahynulo v době trvání komunistického režimu 280 (či 276) občanů (přes 80 bylo jiné než československé státní příslušnosti). Asi polovina z nich byla zastřelena ostrahou státní hranice, téměř sto osob nalezlo smrt v elektrických drátech hraničních zátarasů, další zahynuly při překonávání hraničních vodních toků a necelé dvě desítky lidí zvolily sebevraždu před následky zatčení. Je zdokumentováno jen deset (někdy se uvádí 11) případů, kdy ozbrojení uprchlíci či kurýři zastřelili člena Pohraniční stráže [viz Krásná. Památník ochráncům hranic].
Černá mramorová pamětní deska se zlatým písmem je umístěna na kamenném podstavci. Byla odhalena 14. listopadu 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů, Svazu PTP a města Domažlice.
Pamětní žulová deska se zlatým nápisem byla odhalena Oldřichem Tikalem 27. září 1991 z iniciativy Československé strany lidové, Městského úřadu Domažlice a místního gymnázia. Požehnal ji P. Václav Dvořák za účasti představitelů města, rodinných příslušníků a členů místní jednoty Orla. Jejím autorem je Josef Batelka.
Václav Antony (1904–1972) přišel do Domažlic po vysvěcení v roce 1928 jako kaplan arciděkanství při kostele Nanebevzetí Panny Marie. V září 1940 byl ustanoven místním arciděkanem. Pracoval s mládeží jako vzdělavatel Orla a organizátor kulturních akcí. 9. března 1949 byl zatčen, držen ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci a obviněn, že spolu s dalšími lidmi pomáhal po únoru 1948 převádět ohrožené osoby přes hranice. 8. června 1949 byl odsouzen za velezradu k odnětí svobody na 15 let, peněžité pokutě, konfiskaci veškerého majetku a ztrátě občanských práv na deset let a odvezen do výkonu trestu do pracovních táborů na Jáchymovsku. Později byl vězněn v kněžském oddělení na Mírově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 bydlel u svého bratra v Semošicích u Horšovského Týna, pracoval jako dělník na státním statku v Horšovském Týně a v zahradnictví v Přívozci. V roce 1968 získal opět souhlas k výkonu duchovenské činnosti, v letech 1969–1971 působil jako administrátor děkanství u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, později ve farnosti Veselí nad Lužnicí. Zemřel v Soběslavi na následky infarktu a byl pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Domažlicích.
O rozšíření dedikace turnovského pomníku padlým v první a druhé světové válce o oběti komunistického režimu v roce 1991 se zasloužili polistopadový starosta města Václav Šolc, člen Klubu angažovaných nestraníků, a předseda místní pobočky Konfederace politických vězňů Sergej Solovjev. Pomník sochaře Josefa Drahoňovského byl odhalen 31. srpna 1927.
Bronzová pamětní deska s nápisem a busta filozofa Jana Patočky byly odhaleny 1. června 1990 při slavnostním shromáždění na turnovském náměstí při návštěvě prezidenta republiky Václava Havla. Slavnostní projevy přednesli Václav Havel a starosta Turnova Václav Šolc. Na rodný dům byly deska a busta umístěny až po jeho rekonstrukci. Iniciátorem připomínky je město Turnov, autorem sochař Jaroslav Marek.
Jan Patočka (1907–1977) svými úvahami a důrazem na mravní rozměr života významně ovlivňoval české intelektuální a disidentské prostředí. Po válce přednášel na pražské a brněnské univerzitě, odkud musel po únoru 1948 odejít a kam se načas vrátil v období politického uvolnění v 60. letech [viz Brno-střed. Pamětní deska Janu Patočkovi]. Za normalizace přednášel na tzv. bytových seminářích, jeho práce vycházely buď v samizdatu, nebo v zahraničí. Byl jedním z těch, kteří se hlasitě zastali kriminalizovaných hudebníků z undergroundových skupin [viz Humpolec. Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi; Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi; České Budějovice-Rudolfov. Pamětní deska na rozehnání undergroundového koncertu], a neodmítl ani nabídku stát se jedním z prvních tří mluvčích Charty 77, ačkoli bylo zřejmé, že v tomto postavení bude vystaven tvrdé reakci režimu. A ta opravdu přišla – jen v lednu 1977 absolvoval Jan Patočka sedm několikahodinových výslechů Státní bezpečností. Dva dny po setkání s nizozemským ministrem zahraničí van der Stoelem [viz Praha 6. Pomník setkání Maxe van der Stoela s Janem Patočkou], ke kterému došlo 1. března, byl znovu zadržen a vyslýchán a 4. března hospitalizován kvůli srdečním potížím. V nemocnici, kde prodělal mozkovou mrtvici, 13. března zemřel. Jeho pohřeb v Břevnově [viz Praha 6. Hrob Jana Patočky], záměrně narušovaný i dokumentovaný Státní bezpečností, se stal významnou událostí protirežimního odporu.
Černá mramorová deska s rytým nápisem místnímu rodáku Janu Horáčkovi byla odhalena 8. března 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů a místního zastupitelstva, které tímto aktem i usnesením přijatém téhož dne na veřejném zasedání podpořilo uznání protikomunistického odboje.
Jan Horáček (1919–1951) sloužil u Sboru vězeňské stráže od července 1947 ve Valdicích, od léta 1949 v Praze na Pankráci. Zde pomáhal politickým vězňům, a to výrazně nad běžný rámec, tedy i mimo věznici, když předával vzkazy rodinám a vynášel zprávy politického charakteru apod. Takto mj. vynesl z věznice zprávu již odsouzených aktérů tzv. květnového puče Květoslava Prokeše a JUDr. Jaroslava Borkovce [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi], popisující jejich kauzu pro západní média, kterou měl na francouzskou ambasádu doručit plukovník Rudolf Kučera. Opakovaně se také na prosbu Ferdinanda Čermáka, čekajícího na soud za pokus o ilegální opuštění republiky, sešel s jeho domnělým spolupracovníkem v ilegalitě, ve skutečnosti však agentem-provokatérem, před nímž bezelstný dozorce svou pomoc i ostatním vězněným neskrýval. Sledovaný Horáček byl zatčen 2. září 1949 v rámci tzv. akce Pankrác, záhy po něm i další dozorce František Tousek a také plk. Rudolf Kučera. Opakovaně odkládaný proces se nakonec konal až 27. července 1951 před tzv. organizovanou veřejností z řad příslušníků SVS. Státní soud v něm Františka Touska, zatčeného rovněž ve věci napomáhání F. Čermákovi k útěku, odsoudil jen na sedm let, když se přiklonil k názoru, že dozorce do plánování útěku vězně nebyl zapojen. Naopak u Jana Horáčka žádné polehčující okolnosti nenalezl (dozorce ostatně před soudem svou činnost odůvodnil sympatiemi k postojům vězňů, jimž pomáhal) a odsoudil jej za vyzvědačství k trestu smrti. V následném soudním řízení v říjnu byl na dva roky odsouzen plk. Rudolf Kučera. Jan Horáček byl popraven 6. listopadu 1951, rehabilitován v březnu 1991.
Bronzová pamětní deska obětem invaze se stylizovanými tankovými pásy byla odhalena městem Liberec 21. srpna 1990 z iniciativy Miroslava Bernarda, který byl 21. srpna 1968 v Liberci postřelen a jemuž je věnován poslední článek tankového pásu beze jména. Autorem desky je akademický sochař Jiří Gdovín. Dodatečně zde byla instalována doplňující deska připomínající i zraněné.
Devět obětí v Liberci zemřelo 21. srpna ráno, když sovětská kolona projíždějící centrálním libereckým náměstím asi v 8.30 zahájila střelbu a poté když kolem 11. hodiny sovětský tank vybočil ze směru jízdy a narazil do podloubí jednoho z domů na náměstí. Padající zdivo zasypalo několik lidí. Fotografie Václava Toužimského zachycující dramatický okamžik se stala jednou z obrazových ikon historie srpnové intervence.
Pamětní desku z žíhaného mramoru se zlaceným nápisem a portrétní fotografií, která byla odhalena 21. října 1995 ve vstupní hale školy, dali svému třídnímu učiteli zhotovit bývalí studenti státní průmyslové školy, absolventi z roku 1949, zastoupení iniciátorem Zdeňkem Havránkem.
Jaroslav Vlk (1907–1959), středoškolský učitel matematiky a fyziky, působil na strojní průmyslové škole v Liberci od roku 1945. Byl funkcionářem Sokola a Československé strany národně socialistické, kterou zastupoval jako člen libereckého národního výboru. Na konci února 1948 musel z politických důvodů školu opustit a po zatčení 19. října 1952 byl odsouzen Okresním soudem v Liberci na deset let. Při výkonu trestu v jáchymovských uranových dolech zemřel krátce před svým propuštěním 22. října 1959 na následky pracovního zranění. V roce 1991 byl Krajským soudem v Ústí nad Labem plně rehabilitován.
