Kamenná deska s nápisem byla odhalena v den prvního svobodného výročí srpnové okupace 21. srpna 1990. Iniciativa vzešla z radnice, desku odhaloval tehdejší starosta města Josef Bíbus. Deska se nachází na zbytcích parkánové zdi v Jungmannových sadech, kam se pamětní desky umísťují už od doby první republiky a upomínají na historické události z dějin Vysokého Mýta.

Vysoké Mýto patřilo mezi tři desítky měst a obcí, kde byly na základě Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa dislokovány sovětské posádky. Všechny dosavadní posádky ČSLA – pluk protivzdušné obrany a dva automobilové prapory – byly přemístěny do jiných měst a kasárna ve Vysokém Mýtě obsadily útvary Střední skupiny sovětských vojsk.

Viz též Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska odchodu sovětské armády; Milovice. Pamětní deska odchodu sovětské armády.

První pietní místo, kam lidé přinášeli květiny, vzniklo bezprostředně po tragické události a po dobu normalizace bylo monitorováno Státní bezpečností. Po listopadu 1989 byly oběti veřejně připomenuty iniciativou studentů jičínského gymnázia, kteří k místu neštěstí, kde zapálili svíčky a položili květiny, zorganizovali 11. prosince živý řetěz. Původní kamenný pomník z roku 1990 stál v místech později vybudovaného kruhového objezdu. Nový pomník, odhalený 21. srpna 2013 při příležitosti 45. výročí události, vznikl z iniciativy města Jičína. Jeho autorem je architekt Radek Jiránek.

Pomník je věnován jičínským občanům Zdeně Klimešové (1912–1968) a Jaroslavu Veselému (1944–1968), které na tomto místě 7. září 1968 zastřelil z dosud nejasných důvodů opilý příslušník polské okupační armády Stefan Dorna. Střelbou ze samopalu zasáhl dalších pět osob (včetně dvou polských vojáků), které přežily s různě těžkými zraněními. Pohřeb obětí 12. září 1968 se stal manifestací odporu proti srpnové intervenci, zúčastnilo se ho několik tisíc občanů. Původní polská posádka, umístěná od 22. srpna 1968 ve městě, byla po tomto incidentu nahrazena posádkou sovětských vojsk, která až do roku 1991 sídlila v objektu bývalé jezuitské koleje. Dorna byl v Polsku odsouzen k trestu smrti, který byl změněn na trest doživotí, a po 15 letech byl propuštěn.

Hrob Karla Kryla, básníka a písničkáře patří mezi nejnavštěvovanější na břevnovském hřbitově, kam bylo jeho tělo uloženo 11. března 1994.

Karel Kryl (1944–1994) se narodil v Kroměříži [viz Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi; Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi II], kam byla rodina známého knihtiskaře Karla Kryla st. nucena odejít z Nového Jičína po anexi Sudet [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi], v roce 1962 maturoval na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni [viz Bechyně. Pamětní deska a busta Karla Kryla]. V letech 1962–1966 pracoval v keramickém závodě v Teplicích [viz Teplice. Pamětní deska Karlu Krylovi], posléze jako osvětový výtvarník v Olomouci [viz Olomouc. Pamětní deska Karlu Krylovi] či jako volný spolupracovník ostravského rozhlasu [viz Ostrava. Pomník Karlu Krylovi]. Po srpnu 1968 se živil jako textař a zpěvák. Karel Kryl je veřejností vnímán zejména jako básník protestující proti okupaci, jeho první LP deska Bratříčku, zavírej vrátka vyšla ještě v Československu v roce 1969, kdy Kryl emigroval a kdy v Mnichově vydal druhé LP Rakovina. V emigraci spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, nejprve jako volný spolupracovník a v letech 1983–1991 ve stálém angažmá. Po návratu do republiky na podzim 1989 se Karel Kryl aktivně účastnil mítinků Občanského fóra. Dne 4. prosince zpíval na Václavském náměstí spolu s Karlem Gottem československou hymnu. V raných 90. letech ve veřejných vystoupeních i v nové tvorbě kriticky komentoval polistopadový politický vývoj. Zemřel náhle 3. března 1994 v Mnichově. Po zádušní mši celebrované arciopatem Anastázem Opaskem v kostele sv. Markéty v Praze byl pochován na břevnovském hřbitově. V roce 1995 obdržel in memoriam medaili Za zásluhy II. stupně a v roce 2014 Řád T. G. Masaryka I. třídy.

Karel Kryl jako autor a interpret balad, kterými jako jeden z prvních vyjádřil pocit okupované země, umožnil celým generacím identifikovat se s tímto určujícím prožitkem, stal se symbolem občanského odmítnutí režimního výkladu, jenž okupaci roku 1968 indoktrinoval jako akt „internacionální pomoci“. Jeho desky vycházející v zahraničí byly pašovány a nelegálně šířeny mezi českým publikem. Jejich popularita byla výjimečná.

Viz též Jihlava. Pamětní deska Karlu Krylovi; Praha 1. Busta Karla Kryla; Praha 7. Pamětní deska Karlu Krylovi.

Šedá mramorová deska se zlatým nápisem a s menší černou mramorovou deskou s rytými portréty obou obětí invaze roku 1968 byla odhalena zástupci městské části Praha 4 v roce 1991 na místě původní desky z roku 1968, odstraněné na počátku normalizace. Grafické a typografické zpracování pamětní desky je dílem akademického malíře Svatoslava Krotkého.

Večer 24. srpna se nezletilí chlapci Karel Parišek (1953–1968) a Karel Němec (1952–1968) vraceli z centra Prahy domů do okrajové čtvrti Braník. Zastavili dodávku, jejíž řidič jim nabídl odvoz. V Podolí zahájila sovětská hlídka na automobil palbu. Údajně proto, že na výzvu nezastavil – automobil byl ovšem zasažen zepředu, podle hlášení Veřejné bezpečnosti celkem čtyřmi průstřely. Oba chlapci byli namístě mrtví. Řidič Karel Šárka byl postřelen na rukou, sanitku si přitom musel zavolat sám z nedaleké restaurace. Sovětští vojáci umožnili sanitce příjezd na místo incidentu až po hodině.

Bronzová deska s nápisem umístěná u vchodu do budovy rozhlasu byla odhalena 20. srpna 1993 z iniciativy ředitele Českého rozhlasu. Slavnostního odhalení se zúčastnila tehdejší politická reprezentace a novinářská obec.

Ovládnout nebo alespoň umlčet československá masová média, především rozhlas a televizi, v okamžiku, kdy začne obsazování země vojsky Varšavské smlouvy, patřilo k nejdůležitějším bodům scénáře srpnové intervence. Ani jedno se ovšem nepodařilo. Stejně jako jiné části intervenčního plánu politických opatření zcela selhal i pokus znemožnit vysílání jakýchkoli protiokupačních stanovisek a informací. Když asi v 1.30 21. srpna začal Československý rozhlas vysílat prohlášení předsednictva ÚV KSČ, které (sedmi hlasy proti čtyřem) intervenci jednoznačně odmítlo, bylo sice na rozkaz ředitele Ústřední správy spojů a komunikací Karla Hofmanna (který patřil ke spiklencům a na přípravě intervence se podílel) vysílání přerušeno. Opomenutím nebylo ale přerušeno vysílání rozhlasu po drátě a klíčová informace o stanovisku vedení KSČ se tedy dostala do éteru. Snaha vydávat invazi za operaci, která je podnikána na žádost ústavních a stranických orgánů Československa, byla tedy hned od počátku demaskována jako naprostá lež. Od 4.30 potom technici znovu spustili vysílání a rozhlas vysílal na všech normálních frekvencích. V dramatických ranních hodinách potom rozhlas informoval domácí i světovou veřejnost o odmítnutí intervence všemi relevantními ústavními orgány i celou československou veřejností. Vlastně v přímém přenosu referovali redaktoři i o postupu okupačních vojsk k budově rozhlasu a o srážkách před budovou. Kulisu vysílání tvořil hluk střelby z okolí budovy. Kolem deváté hodiny se sovětští vojáci dostali do budovy rozhlasu. Slova redaktorů na rozloučenou a státní hymna vysílaná na pozadí střelby a výbuchů byly jedním z emocionálně nejvypjatějších momentů prvního dne intervence. Ve skutečnosti ale vysílání pokračovalo i po obsazení budovy. Sovětští vojáci se po nějakou dobu nedokázali v labyrintu rozsáhlé budovy orientovat a nebyli schopni identifikovat klíčová pracoviště a (stejně jako němečtí vojáci během pražského povstání v květnu 1945) vysílání zastavit. A především se postupně dařilo zprovoznit improvizovaná náhradní stanoviště [viz Plzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968]. K vysílání z pražského studia se od rána připojovala další studia z mnoha míst v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Přes snahu okupantů a kolaborantů svobodné protiintervenční rozhlasové vysílání z řady improvizovaných studií (často za pomoci techniky, kterou poskytla armáda) pokračovalo po celý týden. Až do návratu československé delegace a Dubčekem v čele ze SSSR, kdy jejich působení začalo být regulováno a „normalizováno“ [viz Ještěd. Pamětní deska svobodnému vysílání v době okupace]. Vedoucí českoslovenští politici se podpisem Moskevského protokolu zavázali pacifikovat protiintervenční odpor veřejnosti včetně médií (nebo spíš médií v prvé řadě). Ve dnech 21. až 27. srpna 1968 byla svobodná média a především rozhlas nejen klíčovým komponentem odporu proti intervenci, ale v situaci okupované země, kdy působení legálních politických institucí bylo velmi omezené, i organizátorem veřejného života a svérázným, ale účinným politickým aktérem. Nešlo při tom jen o odpor proti intervenci, ale i o zajišťování všestranné informovanosti a také o snahu zabránit opakovaným varováním a působením především na mladé lidi rozsáhlému krveprolití. Rozhodný, odpovědný a střízlivý způsob, jakým se rozhlas obracel na veřejnost, také vnášel do chaotické situace určitý řád a dokonce i jistou naději. Je velmi pravděpodobné, že bez tohoto faktoru by zoufalý, živelný a izolovaný odpor skupin obyvatelstva mohl nabýt podob, jež by si vyžádaly mnohem více obětí. I z tohoto pohledu neoficiální heslo srpnového vysílání, apel „Jsme s vámi, buďte s námi“, jímž se rozhlasoví redaktoři obraceli k veřejnosti, přesně vystihuje roli a význam působení Československého rozhlasu v pohnutém prvním týdnu okupace.

Viz též Praha 2. Pamětní deska obětem invaze v srpnu 1968.

20. srpna 1993 byly u vchodu do budovy Českého rozhlasu z iniciativy jeho tehdejšího ředitele odhaleny dvě bronzové desky připomínající události z 21. srpna 1968: vysílání Československého rozhlasu při invazi a oběti z řad československých občanů, kteří budovu před okupačními vojáky bránili. Místo se stalo ústřední připomínkou obětí srpnové intervence obecně, 21. srpna se zde pravidelně konají vzpomínkové obřady za účasti ústavních činitelů státu a zástupců různých společenských organizací. V roce 2018 byla původní deska sňata a nahrazena novou, doplněnou o dvě jména.

V okolí budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě došlo v první den intervence k nejintenzivnějším srážkám mezi československými občany a sovětskými vojáky. Lidé se snažili bránit sovětským vojákům v přístupu k budově rozhlasu, stavěli barikády, pokoušeli se zapalovat sovětské tanky či jiná vojenská vozidla. I poté, co se sovětským vojákům podařilo budovu rozhlasu obsadit, se vždy znovu shromažďovali na Vinohradské a v přilehlých ulicích. Srážky probíhaly od rána prakticky po celý den. Sovětští vojáci opakovaně stříleli do vzduchu i do lidí, najížděli tanky a obrněnými transportéry do davu, dobývali se – někdy i pomocí střelby – do bytů v okolních domech. Od hořících sovětských vozidel vzplály na Vinohradské dva domy. Okolí budovy rozhlasu je místem, kde zahynulo (popřípadě bylo zraněno a na následky zemřelo později) nejvíc československých občanů. Mířenými i zbloudilými střelami bylo smrtelně zasaženo, pásy tanků rozdrceno, uhořelo či zemřelo následkem výbuchu munice celkem šestnáct lidí. (Jindřich Krahulec, uvedený na původní i nové desce, byl ve skutečnosti zastřelen na Karlově náměstí.) Desítky dalších utrpěly různě vážná zranění.

Viz též Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968.

O umístění pamětní desky na budovu bývalého sídla Národní fronty, jejíž předsedou byl František Kriegel v roce 1968, rozhodli členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a odhalili ji v září 2008. Na její výrobu finančně přispěla většina členů rady (nebyla pořízena z rozpočtu instituce).

František Kriegel (1908–1979), lékař a komunistický politik, jeden z hlavních představitelů reformního proudu v KSČ konce 60. let. Od dubna do srpna 1968 předseda Ústředního výboru Národní fronty. Do historie moderních dějin se zapsal zejména svým statečným postojem v období po okupaci. Dne 21. srpna byl zadržen sovětskými okupačními orgány v budově ÚV KSČ v Praze a deportován do Sovětského svazu. V následujících dnech mu byla znemožněna účast na moskevských jednáních československých a sovětských představitelů. Jako jediný československý představitel odmítl podepsat text závěrečného komuniké, který mu byl (i přes jeho neúčast na jednání) předložen k podpisu. V Národním shromáždění hlasoval 18. října 1968 proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa. V důsledku svých postojů byl vyloučen z ÚV KSČ a následně i z KSČ a zbaven poslaneckého mandátu (1969). Za normalizace byl perzekvován. Mezi prvními podepsal Chartu 77. Zemřel po těžké nemoci v prosinci 1979.

Viz též Praha 4. Pamětní deska Františku Kriegelovi.

Bronzová deska s nápisem byla odhalena 24. dubna 1990 za přítomnosti tehdejšího předsedy Federálního shromáždění Alexandera Dubčeka.

Josef Smrkovský (1911–1974) byl významným komunistickým politikem, činitelem odboje za druhé světové války, spoluorganizátorem komunistického převratu v únoru 1948, vězněm po vykonstruovaném procesu v 50. letech. Hvězdnou hodinou jeho dlouhé politické kariéry byl rok 1968, kdy se stal předsedou Národního shromáždění a členem předsednictva ÚV KSČ. Především v období mezi srpnem 1968 a dubnem 1969 patřil k nejrozhodnějším zastáncům kurzu, který se snažil ubránit aspoň část výdobytků pražského jara. Po nástupu nového normalizačního vedení byl nejen zbaven všech funkcí, ale stal se předmětem nevybíravých útoků a pomluv.

Mramorová deska se zlatým písmem upomíná na oběť okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 a je umístěna na nízkém mramorovém hranolu. Místo bylo obnoveno 16. prosince 1989.

Marie Charousková (1942–1968), studentka ČVUT a matka dvouletého syna, se ráno 26. srpna 1968 vypravila na fakultu konzultovat svou diplomovou práci (titul Ing. jí byl udělen posmrtně v listopadu 1968). Asi v 8 hodin byla na stanici tramvaje na Klárově zasažena dvěma střelami, které bez jakéhokoli zjevného důvodu vypálil sovětský voják. Svým zraněním po převozu do nemocnice podlehla.

Pomníček na její památku byl v parku na Klárově umístěn už na podzim 1968. V roce 1969 byl odstraněn nápis a poté i celé pietní místo. Absurdita smrti Marie Charouskové podtrhuje tragičnost jejího případu. Možná právě proto bývá vnímán jako jeden ze symbolů obětí srpnové intervence. V roce 1993 místo navštívil v doprovodu Václava Havla prezident Ruské federace Boris Jelcin a jako výraz omluvy za intervenci zde položil  květiny.

Bronzová deska s českým lvem, nápisem a symbolickými tankovými pásy, jejímž autorem je sochař Václav Fiala, byla odhalena starostou města Karlem Mrázem na budově radnice 21. srpna 2006 z iniciativy města Klatovy, Konfederace politických vězňů a Svazu PTP. Konají se zde pietní ceremonie u příležitosti výročí událostí srpna 1968.