Pomník Ludvíku Svobodovi byl odhalen 16. března 2013 na návsi v rodné obci. Tvoří jej pamětní deska z leštěné černé žuly s rytým portrétem a textem zasazená v žulovém bloku. Jeho autorem je kamenosochař Petr Šebesta ze Světlé nad Sázavou a vznikl z iniciativy Společnosti Ludvíka Svobody, obce Hroznatín a Klubu českého pohraničí, sponzorsky se podílel Kraj Vysočina. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci rodiny, Generálního štábu Armády České republiky, Kraje Vysočina, Českého svazu bojovníků za svobodu i představitelé politických stran. Nový pomník doplňuje připomínku významného rodáka z roku 1980, kdy na jeho rodném domě byla odhalena pamětní deska [viz Hroznatín. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi].

Ludvík Svoboda (1895–1979) vstoupil do československých legií a účastnil se bitev u Zborova (1917) a Bachmače (1918) i bojů na sibiřské magistrále. Po vzniku protektorátu ilegálně odešel do Polska a odtud se skupinou československých důstojníků a vojáků do Sovětského svazu. Zde se stal velitelem budované zahraniční armády, jež se od března 1943 zapojila do bojů na frontě (popsaných ve Svobodových pamětech Z Buzuluku do Prahy, 1960). Bezprostředně po válce byl jmenován armádním generálem a do dubna 1950 zastával post ministra národní obrany ve všech poválečných vládách. Na počátku 50. let Svobodovu kariéru přechodně negativně ovlivnily čistky v KSČ, kam vstoupil v roce 1948: v září 1951 byl odvolán z funkcí, v listopadu 1952 nakrátko zatčen a vyšetřován, začátkem roku 1953 odešel do řádného důchodu. Do veřejného života se vrátil s podporou Nikity Chruščova. V letech 1954–1964 byl členem předsednictva Národního shromáždění, místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků a Svazu československo-sovětského přátelství. V letech 1955–1958 působil ve Vojenské akademii Klementa Gottwalda, poté ve Vojenském historickém ústavu v Praze. 30. března 1968 byl Ludvík Svoboda zvolen prezidentem a jako nejvyšší představitel státu se stal aktérem pražského jara i následné politiky normalizace. I přes vážné zdravotní obtíže byl 22. března 1973 opět zvolen do prezidentské funkce, kterou vykonával do 28. května 1975. Ludvík Svoboda zemřel 20. září 1979.

Viz též Kroměříž. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi.

Pamětní deska byla odhalena 2. října 2012 z iniciativy občanského sdružení Český ombudsman.

Pavel Wonka (1953–1988) je považován za posledního vězně svědomí, jenž zemřel ve vězení v době komunistického režimu [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi].

Pomník tvoří přírodní kámen s instalovanou terrazzovou deskou s nápisem. Původní pomník (situovaný na jiném místě) vznikl před rokem 1989, podruhé byl odhalen 15. července 2006 senátorem a starostou Tachova Ladislavem Macákem a starostou Zadního Chodova Václavem Brůžkem. Obnovení připomínky inicioval Klub českého pohraničí.

Milan Myslovič (*1957), vojín základní služby u vojenského útvaru Tachov, zběhl dne 27. listopadu 1979 ze stráže. U Zadního Chodova byl spatřen pomocníky Pohraniční stráže, kteří možného „narušitele hranic“ ohlásili; v té době se již vědělo i o případu ozbrojeného zběha. Přesto velení v Zadním Chodově vyslalo na hlídku dva jen krátce sloužící vojáky – svobodníka Miroslava Plíška a vojína Miloše Kuklu (1958–1979), který zde absolvoval základní vojenskou službu teprve druhý měsíc. Při střetu hlídky s pronásledovaným zběhem byli vážně zraněni jak Kukla, tak Myslovič, jenž zemřel v nemocnici v Horní Plané téhož dne. Kukla, zasažený do stehenní tepny, zemřel v nemocnici v Praze na pooperační komplikace 3. prosince 1979.

Pomník tvoří kamenná mohyla s podezdívkou, na níž je umístěna černá skleněná deska se zlatým nápisem a s vyobrazením symbolu Pohraniční stráže. Pomník vznikl před rokem 1989 a byl obnoven v roce 2000.

Je věnován vojínu Ludasovi (1960–1981), který byl smrtelně zraněn při přestřelce, při níž se tříčlenná hlídka Pohraniční stráže snažila zabránit útěku vojína Zdeňka Poláška (1960–1981) přes hranici. Jednalo se již o druhý pokus Poláška odejít z Československa, při prvním – ve věku 16 let – byl zadržen. Přesto byl jako voják základní služby přiřazen k Pohraniční stráži, odkud 21. ledna 1981 zběhl. U Dolního Pelhřimova byl dostižen hlídkou. Verze okolností Poláškova úmrtí se liší. Podle jedné se posledním zbývajícím nábojem zastřelil. Podle jiné zemřel při přestřelce s hlídkou, podle další zemřel až v boji s přivolanou posilou – šestičlenným výsadkem v obrněném transportéru. Lékař zasahující na místě konstatoval smrt obou, Josefa Ludase i Zdeňka Poláška.

Pomník tvoří betonový kvádr, na němž je připevněna stříbrná kovová deska s leptaným nápisem, symbolem Pohraniční stráže a lipovými ratolestmi. Deska byla instalována v červenci 2008 před objektem bývalé roty z iniciativy vojáků základní služby, kteří zde sloužili na konci 80. let. Iniciátoři odmítají jakýkoliv politický kontext vybudovaného pomníku, má připomínat pouze přátelství, které během služby u Pohraniční stráže navázali.

V roce 1950 byl u hranic poblíž Stálek zastřelen příslušník československé vojenské zpravodajské služby Karel Dufek (1928–1950). Devět aktérů naplánované a provedené likvidace pravděpodobně dvojitého agenta bylo odsouzeno vojenským soudem v roce 1952.

Památník stojí na mýtině a tvoří ho čtyři objekty: centrální bíle natřený kvádr s kovovou deskou, plastikou ruky v přísaze a nápisem Věrni zůstaneme, před kterým leží plochý přírodní kámen opracovaný do obdélníkového tvaru, do jeho středu je vsazený reliéf psa z bílého kamene (znak Pohraniční stráže). Doplňují ho dva symetricky umístěné kamenné obelisky s dvěma pamětními deskami. Původní pomník vznikl před rokem 1989. Vlevo je umístěna deska věnovaná Janu Novákovi, kterou věnoval Klub českého pohraničí v roce 2001 za původní, jež byla patrně poškozena. Vpravo pak deska dedikovaná Václavu Königsmarkovi, na níž jsou patrné stopy poškození pod novým nápisem.

Historik Ivo Pejčoch ironicky nazval toto pamětní místo „Obětem Pohraniční stráže“. Odkazuje tím na okolnosti komemorovaných událostí v tom smyslu, že oba tragické případy jsou úzce spojeny s přehmaty, jichž se PS ve střežení hranice dopouštěla. Smrt Václava Königsmarka [viz Pomezí nad Ohří. Pomník Václavu Königsmarkovi] v rozporu s tradovaným popisem nezapříčinil „ozbrojený narušitel hranic“, ale jiný příslušník PS. Také o pravdivosti oficiální verze, kterou byla vysvětlována příčina úmrtí Jana Nováka, existují pochybnosti.

Robert (1956–1979), Milan (1957–1978) a Václav (*1958) Barešovi naplánovali útěk do Německa s použitím ozbrojeného násilí. Krádeží si opatřili zbraně a v příhraničí na parkovišti u kempu unesli 23. května 1978 autobus se studenty z gymnázia v Říčanech, který řídil Jan Novák (1952–1978). Ten autobus dovezl podle pokynů k hraničnímu přechodu Pomezí. Vyjednávání s únosci trvalo několik hodin, během té doby na místo dorazil vrtulníkem nejvyšší velitel Pohraniční stráže generál František Šádek. Únosci přistoupili na návrh ministra vnitra, který volný průjezd podmiňoval propuštěním všech studentů. S řidičem Janem Novákem jako posledním rukojmím projeli do meziprostoru mezi oběma celnicemi, kde PS mezitím položila přes silnici zastavovací pásy a zaparkovala obrněný transportér. Při přestřelce byl zabit řidič autobusu Jan Novák a jeden z únosců, Milan Bareš, zbylí dva byli postřeleni. Oficiální verze vyšetřování události vinila ze smrti Jana Nováka zastřeleného Milana Bareše (měl Nováka zastřelit ještě před přestřelkou s příslušníky PS), ale některé důkazy a neexistence kompletní dokumentace dávají důvod k pochybnostem, kdo byl skutečným pachatelem. Krajský soud v Plzni odsoudil Roberta Bareše k trestu smrti (vykonán v prosinci 1979) a Václava Bareše k 25 letům vězení (na základě revize procesu v roce 1992 mu byl trest snížen a byl z vězení propuštěn). Po roce 1989 byl vyšetřován i generál Šádek, resp. jeho míra zavinění při velení v této akci (proč nebyli k zásahu povoláni profesionální odstřelovači), ale případ byl zastaven pro jeho vysoký věk a zdravotní stav.

Pamětní deska novináři Jiřímu Slavíčkovi byla odhalena 28. února 2012 v budově základní školy, dřívější jedenáctileté střední školy. Zřízení desky iniciovala bývalá spolužačka Jana Tláskalová, stejně jako desku Janu Lopatkovi [viz Vimperk. Deska Janu Lopatkovi].

Jiří Slavíček (1943–2011), novinář a publicista, odešel v roce 1968 do emigrace. Pod psedonymem Adolf Bašta pracoval v Paříži v českém vysílání Rádia Svobodná Evropa a v mezinárodním vysílání francouzského rozhlasu. Spolupracoval také s exilovým časopisem Svědectví Pavla Tigrida [viz Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi].

Pamětní deska byla odhalena 26. května 2012 na domě, který patřil rodičům Zdeňka Vašíčka. Betonovou desku s nápisem a s kolorovanou bustou vytvořil sochař Michal Blažek. Použitý materiál odkazuje k období, kdy filozof a historik Zdeněk Vašíček pracoval v panelárně; Slavoj Český je Vašíčkův pseudonym, který používal v posledních letech své tvorby.

Filozof, esejista a historik Zdeněk Vašíček (1933–2011) byl v létě 1972 souzen v rámci devíti procesů vedených proti aktérům opozice v Praze a Brně. Za činnost v samizdatu a za letákovou akci před prvními volbami po srpnové okupaci (listopad 1971), v níž opozice upozorňovala na právo nevolit či volit tajně a vyškrtávat konkrétní kandidáty, bylo odsouzeno celkem 46 osob, mj. historici Milan Hübl a Jan Tesař nebo ústřední postava brněnské socialistické opozice Jaroslav Šabata. Zdeněk Vašíček byl odsouzen na tři roky, po propuštění až do vystěhování v roce 1981 pracoval v manuálních profesích. Patřil mezi první signatáře Charty 77. V roce 1981 odešel do zahraničí, kde přednášel na univerzitách. Po roce 1989 se vrátil do Československa.

Pamětní deska ze světlého kamene s rytým textem byla odhalena na domě, kde žil Zdeněk Urbánek, u příležitosti jeho nedožitých 95. narozenin 21. října 2012. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci Knihovny Václava Havla a přátelé z disentu.

Spisovatel, redaktor, překladatel, literární a divadelní kritik Zdeněk Urbánek (1917–2008), disident a signatář Charty 77, patřil mezi významné postavy nezávislého kulturního a intelektuálního života. V letech 1949–1957 působil jako lektor v Československém státním filmu, od 60. let se věnoval výhradně překladům z anglické a americké literatury. V době normalizace vycházely jeho autorské práce v samizdatu a v exilu. V roce 1991 byl vyznamenán Řádem T. G. Masaryka III. stupně. V roce 2003 knižně vydal deníkové záznamy z let 1986–1999, přinášející zajímavou reflexi života v disentu.

Dne 6. ledna 1977 se z bytu Zdeňka Urbánka vydali Václav Havel, Ludvík Vaculík a Pavel Landovský osobně doručit Prohlášení Charty 77 československému parlamentu, vládě a tiskové kanceláři, po cestě však byli zadrženi Státní bezpečností (stejně jako Urbánek, u něhož byla provedena domovní prohlídka) [viz Praha 6. Pomník Chartě 77].

Pamětní deska Janu Lopatkovi byla odhalena 8. března 2011 ve vstupu Základní školy TGM ve Vimperku. Vznik desky finančně podpořilo město Vimperk, iniciátorkou byla bývalá spolužačka Jana Lopatky Jana Tláskalová a další Lopatkův spolužák Jiří Slavíček, posrpnový emigrant, který se slavnostního odhalení nedožil. Jako dalšímu významnému absolventu zdejší jedenáctileté střední školy mu byla odhalena deska následujícího roku [viz Vimperk. Pamětní deska Jiřímu Slavíčkovi].

Jan Lopatka (1940–1993) byl významný literární kritik a historik. V 60. letech se etabloval jako literární redaktor a kritik, po roce 1969 byl nucen pracovat mimo svůj obor a publikoval jen v samizdatových či exilových časopisech. Patřil k prvním signatářům Charty 77. Od počátku 80. let se podílel na koncipování a vydávání samizdatové literatury (Edice Expedice, Kritický sborník), byl spoluautorem samizdatového a exilového vydání Slovníku českých (zakázaných) spisovatelů, k vydání připravil Havlovy Dopisy Olze (1983). V samizdatových Lidových novinách (1988–1989) vedl literární rubriku, po listopadu 1989 působil jako redaktor Literárních novin. V dubnu 1993 převzal cenu Toma Stopparda, několik měsíců poté ukončil svůj život sebevraždou.