Pohřeb Jana Patočky, který byl 16. března 1977 uložen do rodinného hrobu na břevnovském hřbitově, se stal tichou protirežimní demonstrací.

Jan Patočka (1907–1977), jeden z prvních tří mluvčích Charty 77 [viz Turnov. Pamětní deska Janu Patočkovi], zemřel 13. března 1977 v nemocnici, kde byl 4. března hospitalizován po celodenním vyčerpávajícím výslechu. Jeho pohřbu, který se konal 16. března 1977, se účastnily stovky lidí. Pietní akt byl záměrně narušován přelétávající policejní helikoptérou i hlukem motorů z nedaleké ploché dráhy a jeho účastníci byli natáčeni Státní bezpečností.

Bronzový náhrobek s reliéfem lidského těla vytvořil Olbram Zoubek. Sochař, který sejmul Palachovu posmrtnou masku, byl i autorem původního náhrobku, odstraněného úřady v červenci 1970.

Jan Palach (1948–1969) vyrůstal ve Všetatech, kde jeho otec do počátku 50. let provozoval cukrářství [viz Všetaty. Památník Jana Palacha; Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi III]. V letech 1963–1966 studoval střední všeobecnou vzdělávací školu v Mělníku [viz Mělník. Pomník Pocta Janu Palachovi]. Po maturitě se hlásil ke studiu historie na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam však nebyl přijat. Dva roky studoval Vysokou školu ekonomickou [viz Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi; Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi II], v roce 1968 přestoupil na FF UK [viz Praha 1. Pamětní deska Janu Palachovi]. V roce 1968 se intenzivně se zajímal o politický vývoj, navštěvoval diskusní mítinky pořádané během pražského jara.

Okupaci a zejména posrpnovou politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ odmítal, v listopadu (18.–20.) se aktivně účastnil studentské okupační stávky vyhlášené v reakci na represivní zásahy Veřejné bezpečnosti proti demonstracím 7. listopadu a zastavení vydávání časopisů Reportér a Politika. Fakt, že stávka neměla na politickou situaci v zemi větší vliv, podnítil Jana Palacha k radikálnímu návrhu, který adresoval studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi. Navrhoval obsadit budovu rozhlasu, informovat veřejnost o studentských požadavcích a vyhlásit generální stávku. Když na jeho návrh nepřišla žádná reakce, rozhodl se k nejvyšší oběti – k sebeupálení po vzoru buddhistických mnichů ve Vietnamu. Dne 16. ledna 1969 se upálil u rampy Národního muzea v horní části Václavského náměstí [viz Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci; Praha 1. Pamětní desky Janu Palachovi, Janu Zajíci a obětem komunismu]. Zemřel na následky popálenin 19. ledna v nemocnici v Legerově ulici [viz Praha 2. Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi]. Rakev s Palachovými ostatky byla 24. ledna 1969 vystavena v Karolinu [viz Praha 1. Pamětní deska Janu Palachovi II], druhý den odsud vyšel smuteční průvod. S Janem Palachem se do centra města přišly rozloučit další desetitisíce lidí. Církevní pohřeb za účasti rodiny, studentů a zástupců akademické obce vedl evangelický farář Jakub S. Trojan.

Za splnění Palachových požadavků – zrušení cenzury a zákazu distribuování Zpráv vydávaných okupačními vojsky – zahájilo 18. ledna u sochy sv. Václava několik mladých lidí protestní hladovku a podporu Palachovu politickému protestu vyjadřovali také účastníci spontánní demonstrace téhož dne. K dalším neorganizovaným demonstracím v centru Prahy došlo ještě 26. a 27. ledna; proti účastníkům první z nich, tedy den po Palachově pohřbu, již zasáhla policie.

Palachův hrob na Olšanských hřbitovech byl hojně navštěvován a stal se místem a připomínkou odporu proti okupaci. Ani takovou tichou symboliku nechtěl normalizační režim tolerovat. Záhy poté, kdy byl hrob osazen bronzovým náhrobkem s motivem ležící postavy, který vytvořil sochař Olbram Zoubek, byla Palachova matka vyrozuměna, že jej musí dát odstranit, neboť byl údajně zhotoven v rozporu s předloženou dokumentací. Když pozůstalí nereagovali, byla demontáž v létě 1970 provedena úředně. Již v té době byla paní Palachová přesvědčována, aby ostatky syna přestěhovala do Všetat. K dalšímu soustředěnému nátlaku došlo po pátém výročí intervence, kdy se Palachův neoznačený hrob stal místem tichých protiokupačních demonstrací. U hrobu monitorovaného policií byli návštěvníci legitimováni, někteří předváděni na služebnu a těm, kteří si místo fotili, byly zabavovány nebo znehodnocovány filmy. V říjnu 1973 Palachova matka po dlouhém vydírání kapitulovala a svolila k exhumaci a zpopelnění ostatků. U hrobového místa se objevil nový náhrobek se jménem Marie Jedličkové, přesto se zde lidé dál zastavovali. Na jaře 1974 uložila rodina urnu na hřbitově ve Všetatech do rodinného hrobu [viz Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi II]. I tento hrob byl zejména ve výroční dny manifestačně navštěvován odpůrci režimu. K obnovení hrobu na pražských Olšanech došlo v roce 1990. Palachovy ostatky sem byly slavnostně vráceny v říjnu 1990 za účasti prezidenta Václava Havla, který 28. října 1991 udělil Janu Palachovi in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Viz též Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi; Všetaty. Busta Jana Palacha; Všetaty. Expozice Jan Palach (vše škola); Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi IV (sokolovna); Všetaty. Pomník Pocta Janu Palachovi (hřbitov); Praha 1. Pomník Janu Palachovi; Brno-střed. Plastika Jan Palach; Smrk. Mohyla Jana Palacha; Vysoký vrch. Mohyla Jana Palacha.

Pamětní deska disidentu, filozofu a matematiku Václavu Bendovi byla odhalena 17. listopadu 2009 za účasti rodinných příslušníků, přátel a starostky městské části Praha 2. Autorem desky je akademický sochař Peter Oriešek. Vzpomínkovou řeč pronesl bývalý ministr zahraničí Alexandr Vondra.

Václav Benda (1946–1999) byl výraznou postavou českého disentu a představitelem jeho katolického proudu, v letech 1979 a 1984 mluvčím Charty 77. V roce 1978 spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který shromažďoval a zveřejňoval informace o politicky perzekvovaných lidech a rodinám odsouzených poskytoval finanční pomoc. V následujícím roce byl spolu s dalšími pěti členy VONS odsouzen ke čtyřem letům vězení. Krátce po vzniku Charty zformuloval svůj koncept „paralelní polis“, v němž se snažil disidentské hnutí směrovat k vytváření nezávislých struktur (vzdělávacích, kulturních či politických). V druhé polovině osmdesátých let vydával samizdatový odborně filozofický časopis PARAF (PARalelní Akta Filozofie) a věnoval se organizování bytových seminářů. V prosinci roku 1989 se podílel na vzniku Křesťansko-demokratické strany a stal jejím předsedou. V letech 1994–1998 vedl Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.

Iniciátorem a sponzorem pamětní desky byl Ivo Pospíšil, Hlavsův spoluhráč ze skupiny Garáž, autorem návrhu Viktor Karlík a realizace Petr Dvořák. Odhalila ji 16. září 2005 Jana Hlavsová. Pamětní deska fungovala jako jukebox, který po vhození mince přehrál píseň Muchomůrky bílé. V roce 2011 byla ukradena.

Byt Jiřího a Dany Němcových v domě, na kterém se pamětní deska nacházela, byl po mnoho let útočištěm a místem setkávání lidí z okruhu undergroundu, disentu a nonkonformní sféry. Docházel sem i Milan (Mejla) Hlavsa (1951–2001), který se později do rodiny Němcových přiženil. Hudebník, baskytarista, zpěvák a jeden z nejznámějších představitelů nezávislé hudební scény působil v kapelách The Plastic People of the Universe (1968), DG 307 (1973), Garáž (1979), Půlnoc (1988) [viz též České Budějovice-Rudolfov. Pamětní deska upomínající na rozehnání undergroundového koncertu]. Útok normalizačního režimu na tzv. druhou kulturu, zatýkání a příprava procesu s českým undergroundem v roce 1976 podnítily solidární vystoupení na podporu vězněných, které předznamenalo vznik opoziční občanské iniciativy Charta 77.

Zeď obklopující zahradu Českého velkopřevorství Řádu maltézských rytířů zůstává místem ke svobodnému vyjádření a setkávání veřejnosti. V roce 2008 zmizela ze zdi, jež se výtvarně stále proměňuje, charakteristická busta zpěváka. Z iniciativy výtvarníka Pavla Šťastného, autora loga Občanského fóra, Lennonovu zeď na jaře 2019 pomalovala skupina mladých českých i zahraničních výtvarníků, aby v roce 30. výročí pádu komunistického režimu opět připomínala původní poselství.

Tradice psaní po malostranských zdech pravděpodobně vznikla nejprve na zahradní zdi domu herce Jana Wericha, který na Kampě bydlel. Lidé mu na zeď jeho zahrady psali různé vzkazy, ale i ukázky vlastní tvorby. Oprýskané zdi na Kampě se od 60. let staly i místem výtvarných happeningů několika českých výtvarníků. Nejznámější se stala zeď Maltézské zahrady na Velkopřevorském náměstí, v sedmdesátých letech označovaná jako zeď nářků, později známá jako zeď Johna Lennona. V polovině prosince 1980 zde kdosi v reakci na zastřelení Johna Lennona vytvořil jeho památníček. Využil prázdnou kamennou desku, která v minulosti zřejmě sloužila jako součást veřejného vodovodu a napsal na ni křídou nápis Za Johna Lennona a nad ním nakreslil kříž. Na místě brzy přibyly svíčky, květiny, fotografie a kresba zastřeleného zpěváka. Policie pomníček zlikvidovala, vzápětí však byl obnoven. Vzniklo tak kultovní místo, které přitahovalo nejenom fanoušky Johna Lennona. Nápisy na zdi byly mnohokrát přemalovány, vždy se však objevily nové. Setkání u zdi postupně přerůstala v protirežimní vystoupení, proti kterým pravidelně zasahovala policie.

Viz též Česká Skalice. Pomník Johnu Lennonovi a Smrk. Mohyla Johna Lennona.

Žulová pamětní deska upomínající na zásah policejních složek proti účastníkům koncertu rockových skupin v březnu 1974 byla odhalena 3. dubna 2010. Nahradila provizorní pamětní list, který zde byl z iniciativy Františka Stárka instalován o rok dříve, kdy se u příležitosti 35. výročí konání koncertu sešli jeho protagonisté a další příznivci rockové hudby.

Dne 30. března 1974 se do hostince Amerika v Rudolfově sjelo několik set mladých lidí na koncert rockových skupin. Na základě stížností místních občanů předseda městského národního výboru uvědomil oddělení Veřejné bezpečnosti v Českých Budějovicích, která na místo konání poslala 15člennou skupinu. Ta účastníky přerušeného koncertu, na němž měly vystoupit i kapely The Plastic People of the Universe a DG 307 [viz Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi], za použití fyzického násilí vytlačila na silnici do Budějovic a autobusy je svážela na nádraží, kde v podchodu na nástupiště účastníky koncertu bili pendreky, kopali a pouštěli na ně služební psy. Přes sto účastníků bylo eskortováno v uzavřené části vlaku do Prahy, kde byli vyslýcháni a fotografováni. Další osoby byly zadrženy v Českých Budějovicích, kde byly ve vazbě ostříhány. Někteří účastníci koncertu byli následně perzekvováni ve školách a na pracovištích. Sedm osob bylo v červenci postaveno před okresní soud v Českých Budějovicích, kde padly i nepodmíněné tresty.

Pamětní deska s nápisem a reliéfním portrétem věnovaná Ladislavu Lisovi byla odhalena 17. března 2002 Spolkem přátel koz. Autorem pamětní desky je Jan Slovenčík.

Ladislav Lis (1926–2000) patřil mezi disidenty s komunistickou minulostí. S KSČ spojil svůj osud již za války, v době jejího ilegálního působení. Studoval na vysoké stranické škole a pracoval v aparátu ÚV KSČ až do počátku 60. let, kdy byl v souvislosti s potlačováním tzv. revizionismu ze strany vyloučen (v kauze Klementa Lukeše). Do roku 1968, kdy byl rehabilitován, pracoval v manuálních profesích. Během pražského jara působil jako tajemník pražského městského výboru KSČ. V roce 1969 odešel z Prahy a živil se jako lesní dělník. Podepsal Chartu 77 v roce jejího vzniku a stal se členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Za aktivity v opozici byl několikrát držen ve vazbě (1978, 1979) a po roce 1982, kdy byl mluvčím Charty, dvakrát odsouzen (leden 1983, resp. květen 1984). Na konci 80. let se angažoval v mnoha nezávislých iniciativách (samizdatové Lidové noviny, Hnutí za občanskou svobodu, Československý helsinský výbor). V letech 1990–1992 byl poslancem parlamentu.

Památník obětem železné opony věnovaný osobám, které zemřely při pokusu o přechod státní hranice z tehdejšího totalitního Československa do Německa, byl odhalen 27. června 2006 (v Den památky obětí komunistického režimu, připomínající popravu Milady Horákové) a posvětil ho vikář Filip Zdeněk Lobkowic. Vznik památníku, který dalo postavit město Cheb za finančního přispění státu a kraje, inicioval historik a spisovatel Václav Jiřík. Slavnostního odhalení se vedle představitelů chebské radnice a hejtmana Karlovarského kraje zúčastnil i první polistopadový ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier. Monumentální památník, který stojí na bývalé signální cestě, zhotovil akademický sochař Antonín Kašpar ve spolupráci s architektem Jaroslavem Šustou.

Památník stojí na vyvýšeném kruhovém místě a tvoří jej dva železné duté sloupce a přetržený řetěz jako motiv přetržených pout, jež lidé rozlomili svým odhodláním k přechodu střežené hranice. Na památníku jsou uvedena jména 82 lidí, kteří byli v letech 1948–1989 na západní hranici zastřeleni, zemřeli v elektrických drátech nebo zahynuli jiným způsobem (nejedná se o kompletní výčet osob usmrcených na hranicích) [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].