Bronzová pamětní deska s rytým nápisem a plastickým reliéfem skautské lilie věnovaná obětem z řad Junáka byla odhalena z iniciativy a za finančního přispění Plzeňské rady Junáka. Slavnostní odhalení proběhlo 22. května 1998 u příležitosti devátého valného sněmu skautské organizace. Odhalení desky, jež vznikla podle autorského návrhu akademického malíře Vladimíra Havlice, se zúčastnili představitelé města, zástupci Konfederace politických vězňů a Junáka.

Jednou z perzekvovaných skautek je plzeňská rodačka Dagmar Skálová (1912–2002), jež byla v květnu 1949 zatčena za účast v ilegální skupině Zvon, ve které byly zapojeny některé junácké oddíly. Byla postavena do čela procesu s dalšími 22 skauty a Státním soudem odsouzena (5.–8. srpna 1949) na doživotí. Její manžel Karel Skála (1905–1973), poválečný skautský náčelník pražské organizace, byl odsouzen v následném procesu (15. a 16. srpna 1949) na 24 let. Dagmar Skálová byla jednou z mála vyšetřovaných, kteří našli sílu odvolat své původní „doznání“, a patřila mezi dvanáct politických vězeňkyň, které v roce 1956 z vězení adresovaly dopis generálnímu tajemníku Organizace spojených národů [viz Pardubice. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. S manželem se během pražského jara aktivně zasazovala o obnovu skautského hnutí.

Slavnostní znovuodhalení památníku proběhlo 1. června 1999, v den výročí plzeňských událostí 1953. Socha TGM byla odhalena již 28. října 1991, její forma byla vytvořena podle sochy TGM v Kolíně [viz Kolín. Pamětní deska u sochy TGM].

Památník národního osvobození sochařů Jaroslava Hrušky a Karla Kotrby a architekta Bohumila Píchy znázorňující prvního československého prezidenta a alegorické sousoší legionáře, matky (vlast), dcery (republika) a kováka (strojírenská tradice města) byl odhalen 28. října 1928 a demontován německou okupační správou v roce 1940. Po obnovení 28. října 1945 byl stržen 1. června 1953 večer, po pacifikaci občanských nepokojů, které ve městě vypukly po vyhlášení měnové reformy [viz Plzeň. Pamětní deska prvnímu povstání 1953]. Návrhy na jeho obnovení v roce 1968 zastavila srpnová intervence. Dne 20. ledna 1969 se zde na protest proti okupaci zapálil dělník Josef Hlavatý (1943–1969, zemřel 25. ledna).

Pomník Heliodoru Píkovi, jehož autorem je akad. sochař Karel Němec, tvoří bronzový reliéfní portrét na žulovém kvádru. Byl odhalen 20. června 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů na náměstí, jež nese jeho jméno.

Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Základ pomníku tvoří kruh o průměru čtyři metry, po jehož obvodě jsou rozmístěny neupravované lomové kameny. Na kamenech je položen dřevěný symbol protiválečného hnutí a generace hippies 60. let. Autorem pomníku, který má připomínat protirežimní subkulturu spojenou s identifikací se západním životním stylem a hudbou, je plzeňský akad. sochař Jaroslav Šindelář. Nápis bigbít ve středu pomníku odkazuje také na hudební festival, který se v parku koná každoročně na 1. máje. Prostředy na realizaci pomníku byly pořízeny ve veřejné sbírce, byl odhalen 1. května 2009.

Prostranství před budovou Komerční banky (dříve Státní banky československé, postavena 1981 na místě zbořeného tzv. malého německého divadla) bylo v roce 1983 upraveno na terasovitě uspořádaný prostor se sochařskou výzdobou jako památník československo-sovětského přátelství. Autorem soch z bronzu a žuly byl Rudolf Svoboda. Mramorový obelisk v zadní části sousoší byl z iniciativy města Plzeň a Konfederace politických vězňů v roce 1993 přeměněn na památník obětem komunistického teroru, který má připomínat utrpení politických vězňů v nedaleké budově na Anglickém nábřeží, kde sídlilo Krajské velitelství Státní bezpečnosti.

Pomník tvoří šedé mramorové desky se jmény padlých a dvěma figurálními reliéfy kolem centrálních desek s dedikacemi na opěrné zdi. Dne 17. listopadu 2002 byl doplněn deskou připomínající perzekuci občanů Sušicka za komunistického režimu, která vznikla z iniciativy Konfederace politických vězňů, Svazu VTNP-PTP a za podpory města Sušice.

Původní památník padlým z první světové války se sochou T. G. Masaryka od sochaře Otakara Švece byl podle návrhu architekta Jindřicha Freiwalda odhalen v roce 1933; 1940 byly socha TGM i reliéf znázorňující legionáře odstraněny. Po roce 1945 byl pomník rozšířen o reliéf příslušníků druhého zahraničního odboje a osvobozeného politického vězně a obnoven původní reliéf legionářů. Socha TGM, opět vytvořená O. Švecem po válce, byla osazena samostatně na prostranství za pomníkem 9. května 1969.

Pamětní deska na rodném domě Mons. Tomáše Beránka byla odhalena u příležitosti 110. výročí jeho narození 14. srpna 2007 z iniciativy místní pobočky České křesťanské akademie, Českého svazu bojovníků za svobodu a Muzea Sušice za podpory města.

Tomáš Beránek (1897–1954) se narodil v Sušici v rodině drobného obuvníka. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích nastoupil do zdejšího kněžského semináře a v roce 1919 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1920 působil jako kaplan v Táboře, po deseti letech nastoupil na kaplanské místo ve Vodňanech, kde se roku 1935 stal děkanem [viz Vodňany. Pamětní deska Tomáši Beránkovi; Vodňany. Památník obětem komunistické zvůle 1948–1989], od roku 1939 byl ustanoven vikářem českobudějovické diecéze. Byl členem Československé strany lidové, Orla a věnoval se mládeži. V roce 1945 se stal členem národního výboru ve Vodňanech, z něhož byl odvolán v březnu 1948. Jako blízký spolupracovník českobudějovického biskupa Josefa Hloucha [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi] byl Tomáš Beránek 8. února 1950 na vodňanské faře zatčen Státní bezpečností a držen téměř rok ve vyšetřovací vazbě v Písku a Praze. Spolu s osmi biskupskými sekretáři a knězi byl ve vykonstruovaném procesu 31. ledna 1951 odsouzen Státním soudem za velezradu na 11 let odnětí svobody. Byl vězněn v Leopoldově a na Mírově, zemřel 3. prosince 1954 na následky zánětu ledvin ve vězeňské nemocnici v Brně. Pohřeb ve Vodňanech nebyl komunistickými orgány povolen, proto byl P. Beránek pohřben do společné šachty a následně do vězeňského hrobu č. 1357 v Brně. Teprve v roce 1968 byly jeho ostatky exhumovány a uloženy na vodňanském hřbitově.

Pomník, jehož autorem je akad. sochař Olbram Zoubek, je symbolická plastika ženy ve smutku stojící na nízkém podstavci, na němž je umístěna pamětní deska s nápisem. Byla odhalena 22. května 1993 z iniciativy místní pobočky Konfederace politických vězňů. Původně cínová socha byla po zničení neznámými pachateli odlita z bronzu. Při rekonstrukci Hostašových sadů v roce 2015 byl pomník přemístěn z centrální části parku na vyvýšené místo na konci promenády u bývalého městského opevnění.

Mezi oběti komunistické perzekuce z Klatov a okolí patří skupina příslušníků Sboru národní bezpečnosti, odsouzených Státním soudem Praha v neveřejném procesu (pouze před tzv. organizovanou veřejností z řad SNB a Pohraniční stráže), který se konal 27. a 28. května 1952 ve Fučíkově sále v Plzni. Do jeho čela byli postaveni plukovník SNB František Havlíček a vrchní strážmistr SNB Václav Šnaidr (Šnajdr). Fr. Havlíček (1908–1952) se po válce stal oblastním velitelem SNB v Klatovech a také styčným důstojníkem s americkými vojenskými úřady. Po únorovém převratu těchto kontaktů využil a předával jim zprávy o bezpečnostní situaci v zemi. Později se této činnosti ujal Václav Šnaidr (1911–1952), který se jako zástupce velitele posádky SNB ve Všerubech podílel také na převádění perzekvovaných osob za hranice. V polovině roku 1949 byl Fr. Havlíček ze zdravotních důvodů penzionován (od r. 1943 do konce války byl vězněn v koncentračních táborech v Německu), nadále však pracoval v civilním sektoru. V této době byl kontaktován agentem-provokatérem, který činnost skupiny začal usměrňovat a sbírat kompromitující informace [viz Kdyně. Pamětní deska obětem akce Kámen]. K zatýkání Státní bezpečnost přistoupila v srpnu 1951. V procesu byli František Havlíček a Václav Šnaidr za vyzvědačství a velezradu odsouzeni k trestu smrti, vrchní strážmistři SNB Oldřich Novák (*1911) a František Kozák (*1912) a bývalí příslušníci SNB Emilian Bejček (*1912) a Josef Baštář (*1912) na doživotí, vrchní strážmistr Josef Dušek (*1910) na 22 let. Na 20 let byli odsouzeni také bratr Václava Šnaidra Josef (*1921) a v následném procesu v březnu 1953 i manželka Františka Havlíčka Anna (*1916), držená přes rok ve vyšetřovací vazbě. František Havlíček a Václav Šnaidr byli popraveni 12. listopadu 1952 v Praze na Pankráci.

Bronzová deska s českým lvem, nápisem a symbolickými tankovými pásy, jejímž autorem je sochař Václav Fiala, byla odhalena starostou města Karlem Mrázem na budově radnice 21. srpna 2006 z iniciativy města Klatovy, Konfederace politických vězňů a Svazu PTP. Konají se zde pietní ceremonie u příležitosti výročí událostí srpna 1968.

Pamětní deska je umístěna na venkovní zdi hřbitovní kaple Svatého Kříže v zaniklé šumavské vesnici. Byla odhalena v roce 2004 a připomíná 27 osob, které se v letech 1948–1969 neúspěšně pokusily překonat západní hranici státu. Vedle kaple se nachází samostatný pomník třem uprchlíkům, kteří zahynuli v elektrických zátarasech v prostoru stráženém sedmou sušickou brigádou Pohraniční stráže.

Obec Hůrka byla známa výrobou benátských zrcadel v místní sklářské huti. Její zánik předznamenal odsun německého obyvatelstva a skutečnosti, že se obec v roce 1952 ocitla ve vojenském výcvikovém prostoru Dobrá Voda [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím]. Všechny objekty byly zdemolovány, až na kapli, kterou armáda údajně používala jako pozorovatelnu. Po roce 1989 byla kaple opravena. Deska uvádí oběti, které zemřely při pokusu o překročení hranice v letech 1948–1969 v prostoru Šumavy [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].