Pamětní kámen u Lípy svobody, zasazené 28. října 1968, byl slavnostně odhalen 28. října 1993. Kámen na objednávku města Nový Bydžov vytvořili ve Střední průmyslové škole kamenické v Hořicích v Podkrkonoší.

Stromy svobody byly z podnětu Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea k 50. výročí vzniku republiky sázeny po celém Československu. Tato festivita navazovala na tradici z roku 1918, kdy se pamětní stromy (nejčastěji lípy, spojované s národní symbolikou) sázely jako připomínky vzniku Československé republiky. Invaze vojsk Varšavské smlouvy však kontext této společenské vzpomínkové akce, do níž se zapojily obce a města, školy, obnovené skautské organizace i veřejnost a která měla vyvrcholit 28. října, zásadně změnila. Po 21. srpnu 1968 se stal akt sázení pamětních stromů také symbolem protestu proti okupaci země (politický podtón mělo otupit přejmenování na lípy či stromy republiky). Počátkem normalizace byly některé odstraňovány, nebo alespoň desky a kameny, které na jejich existenci upozorňovaly. Naopak po roce 1989 byla k již vzrostlým stromům instalována nová označení (do databáze zařazujeme jen taková, která nějakým způsobem reflektují dobový společenský kontext) a současně se začaly sázet nové stromy k připomenutí pádu komunistického režimu [viz Jeseník. Pamětní deska u Lípy svobody].

Viz též Blížejov-Lštění. Pamětní deska u Lípy republiky; Chrastava. Pamětní deska u skautské Lípy svobody; Okrouhlice. Pamětní deska u Lípy svobody; Polešovice. Pamětní kámen u skautské Lípy svobody; Potštejn. Pamětní deska u skautské Lípy republiky; Praha 4. Pamětní deska u skautské Lípy republiky; Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968; Praha 10. Pamětní deska u Lípy svobody; Praha 10. Pamětní deska u skautské Lípy republiky; Skoronice. Pamětní deska u Lípy republiky; Zákupy. Pamětní deska u Lípy svobody; Žamberk. Pamětní deska u skautské Lípy svobody.

Moderní streetartové připomínky umístil na fasádu bývalého Borůvkova sanatoria v Legerově ulici v Praze designér Otakar Dušek k 45. výročí Palachovy smrti 19. ledna 2014.

V roce 1950 zde po převozu z valdické věznice zemřel farář Josef Toufar [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], v roce 1969 student Jan Palach [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].

Pamětní desku jedné ze tří pražských obětí potlačování masových protiokupačních protestů v srpnu 1969 [viz též Praha 1. Pamětní deska Vladimíru Krubovi a Františku Kohoutovi] odhalil 21. srpna 2015 na fasádě hotelu Beránek iniciátor projektu Pomníky obětem bezpráví historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec. Součástí desky je betonový plastický reliéf dlažby, který chybějící kostkou symbolizuje zmařený lidský život.

Bohumil Siřínek (1955–1969), čtrnáctiletý žák základní školy v Mladoticích u Písku byl na pražském Tylově náměstí 21. srpna 1969 kolem deváté hodiny večer postřelen do břicha neznámým pachatelem z řad Lidových milicí. V té době přes deset tisíc demonstrantů zastavilo v prostoru náměstí Míru a dolní části Vinohrad kolem Rumunské ulice a Tylova náměstí postup policie, která se snažila prorazit improvizované barikády obrněnými transportéry. V prostoru nasazení příslušníci Lidových milicí opakovaně stříleli ostrými náboji, což mělo za následek několik raněných. Postřelený Bohumil Siřínek byl z Tylova náměstí přenesen do nemocnice v Londýnské ulici, kde 24. srpna zemřel. K nalezení a potrestání pachatelů nedošlo ani při obnoveném vyšetřování v 90. letech.

Na pomníku padlým ve světových válkách byla 18. srpna 2007 odhalena pamětní deska místnímu rodáku Josefu Žemličkovi s úryvkem textu písně Karla Kryla.

Josef Žemlička (1952–1968) byl zastřelen sovětskými vojáky první den intervence v Brně [viz Brno-Bohunice. Pamětní deska Josefu Žemličkovi].

Viz též Brno-Líšeň. Pomník Josefu Žemličkovi a Viliamu Debnárovi.

Odhalení obelisku k uctění památky polského občana Ryszarda Siwiece, který se ve Varšavě 8. září 1968 upálil, se uskutečnilo 20. srpna 2010 za přítomnosti zástupců České republiky a Polska. Obelisk je darem polské Rady ochrany paměti bojů a utrpení a jeho autorem je polský výtvarník Marek Moderau. Je umístěn před budovou Ústavu pro studium totalitních režimů v ulici, která nese Siwiecovo jméno.

Ryszard Siwiec (1909–1968) vystudoval ekonomiku na Filozofické fakultě Univerzity Jana Kazimíra ve Lvově. Pracoval jako úředník na finančním úřadu v Přemyšli, dělník a později účetní. Během 2. světové války se zapojil do protinacistického odboje a i ke komunistickému režimu měl odmítavý postoj. V roce 1968 svými letáky podporoval studentské protesty a připravoval se na svůj čin sebeupálení, jako protest proti politice komunistického režimu. Definitivně se rozhodl po srpnové okupaci Československa. Dne 8. září 1968 se zapálil při celostátní slavnosti dožínek na varšavském Stadionu Desetiletí za přítomnosti nejvyššího stranického a státního vedení PLR, diplomatů a přibližně sta tisíc diváků. Byl odvezen do nemocnice, kde za čtyři dny zemřel. Byl pochován na hřbitově v Přemyšli. Před širší veřejností se podařilo jeho čin utajit, neboť ho zaznamenala jen část návštěvníků stadionu. Zprávu o sebeupálení Ryszarda Siwiece odvysílala polská redakce Rádia Svobodná Evropa až v březnu 1969, kdy z Polska obdržela popis celé události. Přepis Siwiecova na magnetofon namluveného poselství byl poprvé publikován v roce 1981, jeho čin se stal známým zvláště po uveřejnění dokumentárního filmu Macieje J. Drygase Slyšte můj křik v roce 1991, v němž se objevil i sedmisekundový filmový záběr hořícího Ryszarda Siwiece. V roce 2003 se v archivu polského Ústavu národní paměti podařilo najít nové filmové záběry, které na Stadionu Desetiletí natočili příslušníci polské tajné policie. Ve Varšavě, Přemyšli a Dębice byly po roce 1989 odhaleny na jeho památku pamětní desky. V roce 2001 udělil prezident Václav Havel Siwieccovi posmrtně Řád bílého lva.

Deska z černého terrazza je umístěna na rodném domě Karla Kryla. Byla odhalena 12. dubna 2014 za účasti představitelů města Kroměříže, které je také iniciátorem.

Pamětní deska je umístěna na domě, kde rodina tiskaře Karla Kryla st. žila poté, co musela po německém záboru Sudet v roce 1938 odejít z Nového Jičína [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi]. Karel Kryl (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] se zde narodil 12. dubna 1944 a žil v Kroměříži do roku 1957 [viz Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi II].

Pamětní deska z bílého mramoru připomínající odchod místní sovětské posádky v roce 1991 byla z iniciativy městského zastupitelstva odhalena na milovickém náměstí u příležitosti pátého výročí události 30. června 1996. Po jejím odcizení v roce 2005 město pořídilo prozatímní plechovou kopii (2007–2010), která byla sňata v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí budovy radnice a celkovou revitalizací náměstí. Kvůli ní došlo i k demontáži torza rakety SCUD, které jako připomínku pobytu sovětských vojsk ve městě odhalil milovický Klub vojenské historie v červnu 2008. Po dokončení úprav se obě připomínky do veřejného prostoru již nevrátily.

V Milovicích se nacházelo velitelství Střední skupiny sovětských vojsk zformované po srpnové okupaci. Dislokaci posádek legalizovala Smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa, podepsaná 16. října 1968 v Praze předsedy československé a sovětské vlády, kterou pod politickým nátlakem schválil 18. října také československý parlament. Koexistence se sovětskými posádkami se stala součástí každodenního života za normalizace v desítkách měst a obcí v Československu [viz též Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska odchodu sovětské armády; Vysoké Mýto. Pamětní deska upomínající na pobyt sovětské okupační armády]. Odchod sovětských vojsk završený v červnu 1991 umožnila mezivládní smlouva podepsaná v Moskvě 26. února 1990 ministry zahraničních věcí.

Bronzová pamětní deska v areálu společnosti Zetor tractors, a. s. není běžně přístupná veřejnosti, rok odhalení se nepodařilo zjistit.

Pamětní deska připomíná Josefa Žemličku (1952–1968), učně národního podniku Závody kuličkových ložisek Brno [viz Brno-Bohunice. Pamětní deska Josefu Žemličkovi], a Viliama Debnára (1938–1968), zaměstnance téhož podniku [viz Brno-Líšeň. Pamětní deska Viliamu Debnárovi], kteří byli v Brně zastřeleni sovětskými vojáky první den intervence.

Plastika, jejímž autorem je exilový sochař Josef Randa, byla na podestě třetího podlaží budovy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity instalována v roce 1990 jako dar Československého sdružení v Kanadě ve Winnipegu. Na kamenném podstavci vsazeném do zdi je umístěna dřevěná patinovaná plastika – hořící pochodeň s postavou ženy vystupující z plamenů, na okraji pochodně je plasticky vystupující text. Autor ji koncipoval podle své interpretace Palachova činu, tj. stát se symbolickou pochodní k svobodě vlasti.

Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].

O zhotovení pamětního místa rozhodla rada Městského národního výboru v Prostějově 18. července 1990 a 5. března 1992 o jejím umístění v budově radnice. Jména obětí sovětského vpádu z roku 1968 jsou vysázena z mosazných písmen přímo na podklad z umělého pískovce, z něhož jsou vytvořeny i stěny schodiště. Pamětní místo bylo instalováno mezi lety 1992 a 1994. Na podestě se nachází i reliéf věnovaný padlým z obou světových válek, jehož autorem je akademický sochař Jan Tříska.

25. srpna byli v Prostějově sovětskými vojáky zastřeleni Marta Říhovská, Josef Boháč a Ladislav Lang  [viz Prostějov. Pamětní deska obětem intervence vojsk Varšavské smlouvy].