Pamětní desku na nádraží Praha-Libeň iniciovalo velvyslanectví Spolkové republiky Německo. V rámci festivalu Cesta za svobodou ji 28. září 2019 odhalili tehdejší spolkový ministr Rudolf Seiters, jeden z uprchlíků, nyní ředitel drážďanské filharmonie Markus Rindt, a německý velvyslanec Christoph Israng.

V noci 30. září 1989 odcestovalo na základě vyjednané dohody v pěti speciálně vypravených vlacích východoněmeckých železnic přes území východního Německa do bavorského města Hof několik tisíc uprchlíků z NDR, do té doby dlících na západoněmecké ambasádě v Praze [viz Praha 1. Pamětní deska upomínající na uprchlíky z NDR; Praha 1. Socha Quo vadis (trabant) a doprovodné pamětní desky]. V noci 4. října odcestovaly stejným způsobem další tisíce uprchlíků, zatímco vláda NDR hranice s Československem 3. října uzavřela.

Pomník tvoří kamenná mohyla s podezdívkou, na níž je umístěna černá skleněná deska se zlatým nápisem a s vyobrazením symbolu Pohraniční stráže. Pomník vznikl před rokem 1989 a byl obnoven v roce 2000.

Je věnován vojínu v základní službě Josefu Ludasovi (1960–1981), který sloužil u roty Pohraniční stráže Svatý Kříž a 21. ledna 1981 byl smrtelně zraněn při přestřelce, v níž se pohraničníci snažili zabránit útěku vojína Zdeňka Poláška (1960–1981) přes hranici. K přestřelce mezi tříčlennou hlídkou Pohraniční stráže s Josefem Ludasem a Zdeňkem Poláškem, který zběhl od vojenského útvaru v Chebu, kde vykonával základní vojenskou službu, došlo u Dolního Pelhřimova u signální stěny. Verze okolností Poláškova úmrtí se liší a není jednoznačné, zda také zemřel během přestřelky, nebo až v boji s přivolanou posilou, či zda se zastřelil sám.

Muzeum železné opony v budově bývalé rozvadovské celnice bylo otevřeno v květnu 2011 z iniciativy Nadace Železná Opona. Na scénáři expozice vybudované ze soukromých zdrojů se podíleli Václav Vítovec, Milan Skočovský a Milan Linhart.

Expozice dokumentuje dějiny střední Evropy od první světové války do 90. let 20. století s těžištěm v období, kdy Evropu rozdělovala železná opona. Muzeum tematizuje nejen budování a ostrahu železné opony do roku 1989, ale vystavuje také předměty přibližující realitu socialistického Československa a ideologický vliv režimu na každodenní život obyvatel. Jedna výstavní místnost je také věnována historii vývoje a použití jaderných zbraní, kterou samostatně prezentuje druhý muzejní projekt Nadace [viz Míšov. Atom muzeum Javor 51].

Bronzový odlitek díla českého výtvarníka Davida Černého se nachází v zahradě Velvyslanectví Spolkové republiky Německo, originál byl zapůjčen do sbírek Fóra pro soudobé dějiny v Lipsku. Socha Quo vadis byla odhalena v únoru 2002 a po pěti letech, 9. května 2007, byla za přítomnosti tisku a autora přesunuta v rámci zahrady na současné místo, viditelné ze strany petřínských zahrad.

Plastika trabantu na čtyřech lidských nohou je originální připomínkou událostí z podzimu roku 1989, kdy se budova Velvyslanectví Spolkové republiky Německo stala dočasným azylem pro občany z NDR [viz Praha 1. Pamětní deska upomínající na uprchlíky z NDR].

V roce 1989 se Lobkovický palác stal místem německých – a evropských – dějin, když bylo tisícům občanů tehdejší NDR po týdnech čekání na území velvyslanectví umožněno vycestovat do Spolkové republiky Německo. Tuto událost a místo, odkud v září 1989 tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher pronesl historický projev, připomíná pamětní deska. Původní desku odhalenou na počátku 90. let, jež byla připevněna na pískovcové zábradlí tzv. Genscherova balkonu, nahradila po renovaci budovy velvyslanectví v roce 2014 nová, identického znění, upevněná na stojanu před zábradlím.

Postupné uvolňování poměrů v Polsku a Maďarsku, a zejména demontáž železné opony na maďarských hranicích s Rakouskem na jaře 1989 motivovaly mnoho občanů NDR k opuštění republiky. Během léta 1989 se uchylovali na západoněmecké ambasády v Budapešti, Varšavě a poté, co Maďarsko 10. září otevřelo pro občany NDR hranice do Rakouska, také v Praze. V průběhu září počet východních Němců přežívajících v improvizovaných podmínkách za zdmi ambasády  SRN v Praze dosáhl přibližně čtyř tisíc.
Po zdlouhavých jednáních vedení NDR souhlasilo, že budou moci vycestovat do SRN ve speciálně vypravených vlacích východoněmeckých železnic [viz Praha 9. Pamětní deska upomínající na odjezd uprchlíků z NDR]. To uprchlíkům přijel na ambasádu oznámit 30. září 1989 přímo spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher. Další vlna několika tisíců uprchlíků takto vycestovala na začátku října 1989. Řada z nich zanechala v okolních pražských ulicích svoje osobní vozy – zejména wartburgy a trabanty [viz Praha 1. Socha Quo vadis (trabant) a doprovodné pamětní desky]. Následovaly veřejné protesty v řadě míst tehdejší NDR a politické změny v zemi. Rozsáhlé občanské protesty spolu s pokračujícím exodem východních Němců (odhaduje se, že jen přes Československo jich vycestovalo na západ asi 80 tisíc) vyústily v noci z 9. na 10. listopad 1989 v pád nejznámějšího symbolu studené války, Berlínské zdi a následně i k pádu komunistického režimu v NDR a sjednocení Německa.
Nápis na desce cituje oznámení, které k shromážděným uprchlíkům z východního Německa pronesl západoněmecký ministr: „Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes budete moci vycestovat.“

Bronzová deska s reliéfním portrétem a nápisem byla u příležitosti nedožitých 90 let Pavla Tigrida 25. října 2007 odhalena na domě, v němž bydlel v letech 1993–2003. Odhalení pamětní desky z iniciativy Židovské obce a rodiny se zúčastnili Václav Havel, Václav Klaus, manželka Ivana Tigridová, Petr Pithart a další hosté. Autorem desky je ak. sochař Michal Vitanovský a byla odlita v ateliéru Jiřího Šilhana.

Pavel Tigrid (1917–2003), spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu. Do veřejné činnosti se zapojil ještě na střední škole, kdy spoluzaložil Divadelní kolektiv mladých. Během studií na právnické fakultě pracoval v redakci Studentského časopisu, kam také přispíval. V roce 1939 emigroval před nacisty. Druhou světovou válku strávil v Londýně, kde se mimo jiné podílel na zahraničním vysílání BBC. Do Československa se vrátil hned po válce, spolupracoval s Československou stranou lidovou a vedl týdeník Lidové demokracie Obzory. Ten se snažil hájit svobodu názorů a ostře vystupoval proti jakýmkoliv totalitním tendencím – postavil se například proti zločinům páchaným v poválečném období na Němcích.

V roce 1948 se Tigrid nevrátil z reportážní cesty do britské zóny v Německu a zůstal v emigraci. Ve Frankfurtu inicioval Pomocný výbor pro uprchlíky z Československa a stál u počátku vysílání Rádia Svobodná Evropa, jehož byl do roku 1952 programovým ředitelem. Poté odešel do USA. Zde v roce 1956 začal vydávat čtvrtletník pro politiku a kulturu Svědectví, v jehož vydávání pokračoval od roku 1960 v Paříži. Svědectví se stalo jednou z nejdůležitějších platforem československého exilu a liberální protikomunistické opozice. Významná část nákladu časopisu byla ilegálně posílána do Československa. V sedmdesátých a osmdesátých letech zde dostával prostor jak poúnorový, tak posrpnový exil. Tigrid byl v kontaktu s disentem, inicioval řadu polemických diskuzí na důležitá témata poválečné československé společnosti, zabýval se analýzou komunistického režimu. Jeho neúnavná organizátorská a publikační aktivita vedla k tomu, že byl československou propagandou označován za úhlavního nepřítele státu. V roce 1989 se vrátil do Československa a stal se poradcem prezidenta Václava Havla. V letech 1994–1996 zastával funkci ministra kultury.

Viz též Ostrava. Pomník a busta Pavla Tigrida a Semily. Busta Pavla Tigrida.

Památník obětem železné opony věnovaný osobám, které zemřely při pokusu o přechod státní hranice z tehdejšího totalitního Československa do Německa, byl odhalen 27. června 2006 (v Den památky obětí komunistického režimu, připomínající popravu Milady Horákové) a posvětil ho vikář Filip Zdeněk Lobkowic. Vznik památníku, který dalo postavit město Cheb za finančního přispění státu a kraje, inicioval historik a spisovatel Václav Jiřík. Slavnostního odhalení se vedle představitelů chebské radnice a hejtmana Karlovarského kraje zúčastnil i první polistopadový ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier. Monumentální památník, který stojí na bývalé signální cestě, zhotovil akademický sochař Antonín Kašpar ve spolupráci s architektem Jaroslavem Šustou.

Památník stojí na vyvýšeném kruhovém místě a tvoří jej dva železné duté sloupce a přetržený řetěz jako motiv přetržených pout, jež lidé rozlomili svým odhodláním k přechodu střežené hranice. Na památníku jsou uvedena jména 82 lidí, kteří byli v letech 1948–1989 na západní hranici zastřeleni, zemřeli v elektrických drátech nebo zahynuli jiným způsobem (nejedná se o kompletní výčet osob usmrcených na hranicích) [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].