Na základě petice, kterou iniciovala písecká knihovnice Štěpánka Činátlová, se zastupitelstvo města Písek přiklonilo k pojmenování nové lávky přes řeku Otavu po politické vězeňkyni Dagmar Šimkové (vedení města původně prosazovalo pojmenování po jejím architektu, píseckém rodáku Josefu Pleskotovi). Lávka s pamětní deskou byla otevřena 26. září 2018. Deska z šedého mramoru je umístěna na straně Budějovického Předměstí, pod vilou Marta, která byla v 50. letech rodině zkonfiskována.

Dagmar Šimková (1929–1995) byla jednou z nejdéle vězněných žen z politických důvodů v komunistickém Československu [viz Štěkeň. Pamětní deska Dagmar Šimkové].

Mramorovou pamětní desku politické vězeňkyni Dagmar Šimkové odhalili 19. května 2018 v sídle Congregatio Jesu na zámku ve Štěkni, inicioval ji dlouholetý emigrant Václav Chyský.

Dagmar Šimková (1929–1995) vyrůstala v Písku [viz Písek. Pamětní deska Dagmar Šimkové] v rodině bankéře Jaroslava Šimka (1896–1945). Od roku 1949 pracovala jako dělnice v národním podniku Jitex a jako ošetřovatelka v nemocnici. Se svou sestrou Martou (1921–2004), která v roce 1950 emigrovala, vyráběly po únoru 1948 recesistické protirežimní letáky, v roce 1952 pomáhala ukrývat dva bývalé studenty, kteří zběhli z vojenské služby a snažili se odejít na Západ. Po jejich zatčení byla v říjnu 1952 zatčena i Dagmar Šimková a také její matka Marta (1897–1970), odsouzená v roce 1953 na 11 let. Původně osmiletý trest pro Dagmar Šimkovou, vyměřený českobudějovickým krajským soudem v únoru 1954, Nejvyšší soud na návrh krajského prokurátora zvýšil na 15 let. Dagmar Šimková prošla věznicemi v Českých Budějovicích, Písku, v Praze na Pankráci, v Želiezovcích (odkud v srpnu 1955 uprchla, druhý den však byla dopadena a následně jí byl trest prodloužen o další tři roky), v Pardubicích, v Opavě. V roce 1960 byla na amnestii propuštěna její matka, Dagmar se týkala až amnestie v roce 1965, kdy jí byla prominuta polovina zbývajícího trestu. Z vězení byla propuštěna v dubnu 1966. Po návratu do Písku se na jaře 1968 angažovala v založení pobočky K 231, po okupaci s matkou emigrovaly za sestrou do Austrálie. Její mimořádnou knihu o věznění vydali manželé Škvorečtí v Sixty-Eight Publishers. V roce 1990 byla Dagmar Šimková částečně rehabilitována, tzv. zbytkový trest jí byl vymazán v dalším rehabilitačním řízení v roce 1993. Zemřela o dva roky později v Perthu na rakovinu.

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy občanů a zastupitelstva města 17. listopadu 2019 na budově Divadla Fráni Šrámka. Slavnostní odhalení provedli starostka Eva Vanžurová (Pro Písek) a první místostarosta Petr Hladík (KDU-ČSL). Ocelovou desku s povrchovou bronzovou úpravou s datem a motivem trikolóry na spínacím špendlíku vytvořil umělecký kovář Jiří Bajer.

Demonstrace 17. listopadu 1989 v Praze odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989]

Pamětní deska z tmavého terrazza s rytým zlaceným textem, jejímž autorem je Jan Kocmánek, byla odhalena na rodném domě Jana Matějky 7. května 2005 z iniciativy Stanislava Vydry, Matějkova přítele ze strakonického skautského oddílu, a tehdejšího starosty Luboše Peterky. Slavnostního odhalení se zúčastnili generál Felix Peřka, podplukovník Emil Boček a další hosté.

Jan Matějka (1918–1976) absolvoval pilotní výcvik v rámci základní vojenské služby u 2. leteckého pluku československé armády v Olomouci. V únoru 1940 odešel přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Blízký východ do Francie, kde vstoupil do formující se československé zahraniční armády. Po kapitulaci Francie byl evakuován do Velké Británie, kde sloužil od července 1940 až do konce války u 311. československé bombardovací perutě RAF. Po přeškolení na letouny sovětské výroby byl v roce 1946 přidělen k leteckému pluku v Plzni. V květnu 1949 byl štábní kapitán Jan Matějka zproštěn služby a v listopadu z armády definitivně propuštěn. Pracoval v manuální profesi v národním podniku Jitex Písek a žil pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. Zemřel při tragické autonehodě v roce 1976. V roce 1991 byl povýšen na podplukovníka letectva in memoriam.

Pomník obětem komunistického režimu tvoří stylizované břevno s nápisem a puklý kámen spojený železnými nýty. Autorkou pomníku je sochařka Zuzana Kačerová. Byl odhalen z iniciativy Věnceslavy Skřivánkové, první polistopadové starostky, 27. června 2006 městem Písek, které ho i financovalo.

Černá mramorová deska se zlatým nápisem byla odhalena 26. června 2000 z iniciativy Klubu Milady Horákové na domě, kde měla politička poslaneckou kancelář. Citace na pamětní desce odkazuje na její poslední slova před popravou.

Milada Horáková (1901–1950), česká právnička a politička [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], byla v letech 1946–1948 poslankyní Národního shromáždění za českobudějovický volební kraj, kde kandidovala ve volbách v květnu 1946 jako členka Československé strany národně socialistické.

Žulová deska byla na rodném domě básníka Josefa Kostohryze odhalena 7. května 1995. Autorkou textu je Milada Jiroušková, desku realizovala kamenická firma Milana Kolíska z Písku. Pamětní deska byla financována z prostředků obce Křenovice.

Josef Kostohryz (1907–1987) byl český katolický spisovatel a překladatel. V letech 1945–1949 pracoval na ministerstvu informací a od roku 1949 v Národní galerii v Praze. Na podzim 1948 zformuloval Memorandum českých spisovatelů, kde líčil nedodržování lidských práv a stav české kultury v komunistickém Československu, a spolu s básníkem a překladatelem Václavem Renčem (1911–1973) jej zaslali předním světovým politikům a také papeži Piu XII. (text memoranda se nedochoval). Kostohryz i Renč byli za tuto iniciativu zatčeni a v roce 1952 odsouzeni. J. Kostohryz, odsouzený na doživotí, prošel věznicemi Praha-Ruzyně, Leopoldov, Valdice a byl propuštěn v roce 1963. Václav Renč, odsouzený na 25 let, byl propuštěn v roce 1962. Vykonstruované procesy s katolickými spisovateli souvisely s kampaní proti tzv. Zelené internacionále [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi]. Josef Kostohryz a Václav Renč byli plně rehabilitováni v roce 1990.

Pamětní deska na rodném domě Mons. Tomáše Beránka byla odhalena u příležitosti 110. výročí jeho narození 14. srpna 2007 z iniciativy místní pobočky České křesťanské akademie, Českého svazu bojovníků za svobodu a Muzea Sušice za podpory města.

Tomáš Beránek (1897–1954) se narodil v Sušici v rodině drobného obuvníka. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích nastoupil do zdejšího kněžského semináře a v roce 1919 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1920 působil jako kaplan v Táboře, po deseti letech nastoupil na kaplanské místo ve Vodňanech, kde se roku 1935 stal děkanem [viz Vodňany. Pamětní deska Tomáši Beránkovi; Vodňany. Památník obětem komunistické zvůle 1948–1989], od roku 1939 byl ustanoven vikářem českobudějovické diecéze. Byl členem Československé strany lidové, Orla a věnoval se mládeži. V roce 1945 se stal členem národního výboru ve Vodňanech, z něhož byl odvolán v březnu 1948. Jako blízký spolupracovník českobudějovického biskupa Josefa Hloucha [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi] byl Tomáš Beránek 8. února 1950 na vodňanské faře zatčen Státní bezpečností a držen téměř rok ve vyšetřovací vazbě v Písku a Praze. Spolu s osmi biskupskými sekretáři a knězi byl ve vykonstruovaném procesu 31. ledna 1951 odsouzen Státním soudem za velezradu na 11 let odnětí svobody. Byl vězněn v Leopoldově a na Mírově, zemřel 3. prosince 1954 na následky zánětu ledvin ve vězeňské nemocnici v Brně. Pohřeb ve Vodňanech nebyl komunistickými orgány povolen, proto byl P. Beránek pohřben do společné šachty a následně do vězeňského hrobu č. 1357 v Brně. Teprve v roce 1968 byly jeho ostatky exhumovány a uloženy na vodňanském hřbitově.