Mramorová deska na hřbitovní zdi nad hrobem Miroslava Plesingera-Božinovova se státním znakem a nápisem byla odhalena 27. května 2007 z iniciativy města a Konfederace politických vězňů.

Miroslav Plesinger-Božinov (1883–1963), jehož diplomatická kariéra je spojena s prezidenty TGM a Edvardem Benešem, byl v roce 1953 odsouzen za neoznámení trestného činu (šlo o pomoc bývalému vyslanci v Nizozemsku Karlu Erbanovi v útěku do zahraničí) na 21 měsíců. Po propuštění žil v ústraní. V roce 1992 byl Miroslav Plesinger-Božinov rehabilitován a od roku 2008 nese jeho jméno neratovická základní škola ve Školní ulici.

Pomník ve tvaru zkoseného obdélníku ze žuly z lomu Studená na Vysočině zasazeného v zemi je umístěn v parčíku v Radnické ulici, který byl při příležitosti odhalení pomníku 28. června 2004 pojmenován Sad JUDr. Milady Horákové. Pomník vznikl z iniciativy Konfederace politických vězňů v Kutné Hoře, zhotovení a umístění pomníku bylo financováno městem Kutná Hora. Autorem pomníku je Vladimír Miřijovský.

JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Bronzová pamětní deska byla instalována 2. října 1996 na budově střední průmyslové školy, kde Boris Volek studoval, z iniciativy jeho spolužáků a spoluvězňů Václava Růžičky, Karla Kukala, Antonína Smrčky a Vladimíra Volka. Na její realizaci se podílela Konfederace politických vězňů a město Kolín. Původní deska byla odcizena z iniciativy Bronislavy Adámkové nahrazena plastovou kopií, kterou zhotovil Vítězslav Slavík. Ke druhému odhalení došlo 11. listopadu 2009 ve výroční den Volkovy popravy.

Boris Volek (1928–1952) se po válce začal věnovat skautingu. V Kolíně, kam přešel z Prahy studovat průmyslovou školu chemickou, založil ze skautů a spolužáků odbojovou skupinu Bratrstvo, která se chtěla zúčastnit očekávaného státního převratu. V užším vedení Bratrstva působil kromě B. Volka jeho starší spolužák Evžen Vítek (*1924) a vedoucí bývalého junáckého oddílu Jaroslav Martínek (*1929). Ve snaze navázat spojení se zahraničním odbojem přešel v létě 1948 Evžen Vítek ilegálně přes šumavskou hranici a začal působit jako kurýr. S pomocí Borise Volka úkoloval členy Bratrstva zpravodajskou činností týkající se strategických průmyslových závodů atp. Po jeho zatčení v dubnu 1950 byla odhalena i činnost Bratrstva. Osmnáct členů skupiny odsoudil Státní soud 18.–20. prosince 1950 za velezradu, špionáž a vyzvědačství (Evžen Vítek byl souzen v samostatném procesu). Boris Volek, odsouzený na 16 let, byl k výkonu trestu převezen do Horního Slavkova. Zde se zúčastnil hromadného útěku z šachty č. 14 [viz Horní Slavkov. Symbolický hrob politických vězňů] a spolu s dalšími útěkáři byl znovu souzen v Jáchymově 19.–21. března 1952. Boris Volek a Ladislav Plšek (*1925) byli odsouzeni k výjimečnému trestu za smrt strážmistra SNB, který byl při útěku postřelen. Oba byli popraveni 11. listopadu 1952 v Praze na Pankráci.

Pomník politickým vězňům stojící na hraně nad lomem Mexiko tvoří hrubě osekaný blok kamene s reliéfním nápisem, v jeho vrchní části je prosekaný otvor ve tvaru mříže. Autorem památníku, jenž byl odhalen 30. června 2001 z iniciativy tehdejšího místopředsedy Konfederace politických vězňů Františka Šedivého, je akad. sochař Petr Váňa. Pomník finančně podpořily Lomy Mořina, a.s., vede k němu žlutá turistická trasa z Mořiny. U pomníku je umístěna informační tabule.

Tábor Mořina byl jedním z pracovních útvarů věznice Praha-Pankrác, v němž odsouzení pracovali pro vápenku národního podniku Železnorudné doly Nučice. Místo je známé také jako trestanecký lom, neboť zde byl za druhé světové války provozován trestanecký pracovní tábor a v krátké době po válce také pracovní tábor pro německé zajatce. Političtí vězni komunistického režimu jej pro extrémně tvrdé podmínky nazývají českým Mauthausenem.

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Berouna v roce 1994.

Vilém Sok-Sieger (1902–1949) po vojenské kariéře za první republiky působil za války ve státní správě a podílel se na organizaci útěků vojenských osob do zahraničních armád. Po osvobození se vrátil k armádě, působil v jejím hlavním štábu. V plánu na vojenské uchopení moci měl podplukovník Sok-Sieger spolu s dalším zaměstnancem Hlavního štábu čsl. branné moci podplukovníkem Josefem Gonicem (1902−1949) zprostředkovávat kontakt mezi jednotlivými posádkami zapojenými do připravovaného povstání, jež mělo vypuknout 8. března 1949 [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec]. Oba byli krátce předtím zatčeni, v červnu spolu s dalšími aktéry skupiny Praha–Žatec odsouzeni a 18. července 1949 popraveni v Praze na Pankráci.

Mramorová deska se zlatým písmem a klečící postavou v ostnatých drátech je věnována obětem komunismu v Milevsku a okolí. Byla odhalena 27. října 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů.

Protikomunistický odboj na pomezí středních a jižních Čech je spojen zejména s odbojovou činností organizace Černý lev 777. Skupinu založili na přelomu let 1948 a 1949 Jiří Řezáč (1928–1955) z Obděnic a Jaroslav Sirotek (1923–1955) z Radešic, oba z katolických rolnických rodin. Později se k nim přidali Bohumil Šíma (1928–1955), syn majitelů zanedlouho znárodněné pily v Kojetíně. Skupina, do níž dále také patřili Jiří Dolista a Josef Novák z Porešína, Karel Kothera z Hrejkovic a Ladislav Šimek z Milevska, začala shromažďovat zbraně a prováděla drobné sabotáže. Na jaře roku 1949 před schůzí, na níž se mělo zakládat zemědělské družstvo, přerušili v obci Nechvalice elektrické vedení, jindy se pokusili zastrašit střelbou do vzduchu na motocyklu projíždějícího újezdního tajemníka KSČ Stanislava Čiháka. Pak přistoupili k rozhodnějším akcím. V noci z 2. na 3. července 1949 výbušninami a zápalnými lahvemi značně poškodili okresní sekretariát KSČ v Sedlčanech, z 13. na 14. května 1950 zdemolovali sekretariát KSČ v Milevsku, kde byl smrtelně zraněn příslušník SNB Josef Skopový, který budovu v noci hlídal. Přes rozsáhlé pátrání se Státní bezpečnosti nepodařilo skupinu, která se také odchodem většiny členů na základní vojenskou službu prakticky rozpadla, odhalit. Na přelomu dubna a května 1954 napsali Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma na silnici mezi Milevskem a Petrovicemi protirežimní hesla (Poslední komunistický 1. máj; Ať žije USA; Den odplaty se blíží; Víme o všech komunistech). K prozrazení skupiny Černý lev 777 došlo až v červenci roku 1954 (nahlásila ji přítelkyně jednoho z kamarádů Bohumila Šímy, který o aktivitách skupiny věděl). Ve veřejném procesu konaném 25. a 26. října 1954 v Milevsku byli Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma Krajským soudem v Českých Budějovicích odsouzeni k trestu smrti, ostatní členové skupiny dostali doživotní nebo více než dvacetileté tresty. Popravy byly provedeny 10. února 1955 v Praze na Pankráci.

Viz též Obděnice. Pamětní deska obětem komunismu.

Mramorová pamětní deska se zlaceným písmem byla odhalena 23. května 1990, v den 40. výročí popravy Stanislava Broje, z iniciativy syna a dalších rodinných příslušníků a krajské organizace KDU-ČSL.

Stanislav Broj (1901–1950) převzal ve 30. letech po otci hospodaření na rodném statku ve Volduchách, kde se také veřejně angažoval – byl členem Sokola, hasičů, hospodářského družstva i obecního zastupitelstva a dlouholetým členem agrární strany. Po válce, kdy agrární strana nebyla obnovena, vstoupil do Československé strany lidové a po volbách v roce 1946 se stal poslancem za plzeňský kraj. V parlamentu působil v zemědělském výboru, kde aktivně čelil agrární politice KSČ. Byl zatčen 8. června 1948, bezprostředně poté, co mu skončil poslanecký mandát. Poslanecká imunita jej chránila od trestního stíhání, k němuž dala podnět plzeňská Státní bezpečnost již 26. února 1948 v souvislosti s jeho veřejnými vystoupeními, kvůli nimž byl na konci března zatčen a opět propuštěn. Červnové zatčení se týkalo vyšetřování útěku dvou lidoveckých poslanců. Stanislav Broj byl však následně a účelově vtažen do vyšetřování jiné kauzy – smrti majora Schramma [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi] – a odsouzen v jednom z následných procesů v prosinci 1948 k pěti letům odnětí svobody. Ve výkonu trestu ve věznici Plzeň Bory byl znovu obviněn ze spoluúčasti na vykonstruované vězeňské vzpouře a v tzv. borském procesu (11. a 12. května 1950 v Plzni) Státním soudem odsouzen k trestu smrti [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi] a popraven 23. května 1950 v Praze na Pankráci. Po neúspěšném pokusu v době pražského jara byl Stanislav Broj rehabilitován až po roce 1989. V roce 1992 mu byl in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka.

Pamětní deska Josefu Kepkovi, místnímu rodákovi, byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a obce Břasy v říjnu 2002 na jeho rodném domě.

Profesor Josef Kepka (1902–1952), středoškolský pedagog [viz Teplice. Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi a Budyně nad Ohří. Pamětní deska Josefu Kepkovi], aktivní člen agrární strany, kritik kolektivizace venkova, patřil k ideovým odpůrcům komunistického režimu (po zákazu agrární strany vstoupil k národním socialistům). Po únoru 1948 se zapojil do ilegální agrární organizace na Roudnicku, v únoru 1951 z obavy ze zatčení odešel na Západ, pak se však vrátil jako kurýr americké služby CIC a krátce po návratu byl v květnu zatčen. Josef Kepka byl postaven do čela procesu s představiteli pravicových stran (po válce zakázaných) a spolu s bývalými poslanci (Antonínem Chloupkem, Vilémem Knebortem, Vlastimilem Klímou), zemědělskými odborníky (Františkem Topolem, Otakarem Čapkem) a katolickými básníky (Josefem Kostohryzem a Václavem Renčem [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi]) byli obžalováni ze spolčení v tzv. Zelené internacionále. Šlo o vykonstruované účelové spojení s činností Mezinárodní rolnické unie sdružující evropské agrární strany a s činností představitelů československé agrární strany v exilu, např. bývalého ministra exilové vlády Ladislava Feierabenda. V procesu, který se konal 23.–26. dubna 1952 v Praze, byl Josef Kepka odsouzen k trestu smrti a 11. října 1952 byl v Praze na Pankráci popraven.

Od tohoto ústředního procesu, ve kterém se údajní „agrofašističtí vůdci“ v důsledku fyzického a psychického týrání „doznávali“ k účasti na mezinárodně řízeném spiknutí, se odvíjely další, prezentované veřejnosti jako jednotlivé „odnože Zelené internacionály“. Jednalo se např. o veřejný proces v Ústí nad Labem konaný 25.–27. června 1952 s roudnickou skupinou a další procesy v Praze či Brně v letech 1952 a 1953. V druhém nejvýznamnějším procesu, který se konal v Brně 2.–4. července 1952, bylo odsouzeno patnáct katolických intelektuálů, z toho třináct představitelů moderní české literatury, např. Jan Zahradníček [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody], Václav Prokůpek (22 let), Zdeněk Kalista a Bedřich Fučík (oba 15 let), Ladislav Jehlička (14 let) či František Křelina (12 let). V rámci rehabilitačních řízení v 60. letech byly většině odsouzených sníženy tresty či byli úplně osvobozeni, plně rehabilitováni byli až po pádu komunistického režimu.

Pamětní deska příslušníku SNB Josefu Sporkovi byla odhalena 6. října 1996 z iniciativy města Horní Bříza, Konfederace politických vězňů a Policie ČR na budově bývalé služebny.

Vrchní strážmistr Sboru národní bezpečnosti Josef Sporka (1910–1951) byl souzen se skupinou plzeňské předúnorové nekomunistické elity v čele s ředitelem uměleckoprůmyslového muzea v Plzni, historikem Jindřichem Čadíkem (1891–1979) [viz Plzeň. Čestný hrob Jindřicha Čadíka]. Ten spolu s přednostou oddělení fakultní nemocnice v Plzni MUDr. Antonínem Čechem a penzionovaným št. kpt. Josefem Erlebachem formovali protirežimní skupinu, která prostřednictvím západních velvyslanectví v Praze předávala informace o situaci na Plzeňsku (ve Škodových závodech, ve zbrojním průmyslu, na hranicích apod.). Do skupiny byli zapojeni v Horní Bříze zdejší přednosta poštovního úřadu Robert Pavličko a Josef Sporka, který se kromě předávání strategických informaci údajně podílel i na jejím vyzbrojování. Právě tito členové byli na základě vyšetřování šíření protirežimních letáků v nedaleké Třemošné zatčeni jako první. S J. Čadíkem, zatčeným v září 1950, sehrála Státní bezpečnost pomocí agenta-provokatéra hru na „propuštění“ a následné „zorganizování útěku“ za hranice – poté, co jej fingovaný převaděč vyzpovídal ohledně ilegální činnosti, byl u hranic opět zatčen. Skupina byla odsouzena ve veřejném procesu, který se konal 28.–30. června 1951 v Dělnickém domě v Plzni před tzv. organizovanou veřejností, především ze Škodových závodů. Všichni obžalovaní (13 osob) byli Státním soudem uznáni vinnými z plánování státního převratu a odsouzeni za velezradu a špionáž, Josef Sporka jako příslušník Sboru národní bezpečnosti v činné službě k trestu smrti. Jeho odvolání Nejvyšší soud zamítl a stejně negativně bylo vyřízeno jednomyslné doporučení soudního senátu k udělení prezidentské milosti a zmírnění trestu na doživotí. Josef Sporka byl popraven 9. října 1951 v Praze na Pankráci.

Památník obětem zla, který se nachází na jižním okraji Plzně poblíž řeky Radbuzy, vznikl jako soukromá iniciativa bývalého důstojníka československé armády a politického vězně Luboše Hrušky. Budoval jej už od 60. let, pravého naplnění a veřejného zájmu se místu dostalo až po roce 1989. Na návrh františkána P. Michala Pometla začlenil do parkové úpravy zahrady dvanáct pískovcových zastavení křížové cesty, jež vytesal sochař Roman Podrázský, a instalována zde byla v letech 1987–1991. Posvěcení zahrady proběhlo 18. května 1991 za přítomnosti opata Víta Tajovského. V 90. letech byla prostřednictvím založené nadace vystavěna kaple podle návrhu architektů Jana Soukupa a Jiřího Opla. Vnitřní výzdobu tvoří obrazy sochaře Romana Podrázského. Kaple byla zasvěcena svatému Maxmiliánu Kolbemu a slavnostně vysvěcena 13. května 1995. V srpnu 2009 byla v zahradě při slavnostní mši celebrované biskupem Františkem Radkovským a synem zakladatele P. Petrem Hruškou umístěna informační tabule připomínající život a dílo Luboše Hrušky. Zahrada je od roku 1995 v majetku plzeňského biskupství.

Luboš Hruška (1927–2007) byl zatčen v roce 1949 při pokusu o překročení státní hranice a odsouzen k osmnácti letům. Během věznění na Pankráci, Borech, v Opavě, Leopoldově, Ruzyni a v táboře Bytíz se setkal s desítkami vězněných křesťanů a kněží, díky jejichž vlivu přijal katolickou víru a dal se tajně pokřtít. Byl propuštěn na amnestii v roce 1960.