Pamětní místa na politické procesy komemorují v největší míře jednotlivé případy z 50. let. V této kategorii jsou zařazena pamětní místa připomínající ty, které chápeme především jako nevinné oběti primárně vykonstruovaných procesů, tj. osoby, které upadly z různých důvodů do soukolí politických procesů, aniž by se na „protistátní činnosti“ reálně podílely, jakkoli jejich smýšlení a postoje vůči nastolenému komunistického režimu byly kritické. Zahrnuje i případy, kdy se obžalovaní na protirežimních aktivitách – méně závažných a v demokratických režimech principiálně nekriminalizovaných – podíleli, neboť tresty, s nimiž odcházeli od soudu, byly v obrovském nepoměru k míře reálného provinění. Patří sem pamětní místa odkazující k velkým celostátním i regionálním procesům (Beroun, Frýdek-Místek, Chotěboř, Jihlava, Kluky, Litoboř, Litomyšl, Louny, Nymburk, Olešnice, Praha 1 ad.) i připomínky dedikované konkrétním justičním obětem (např. Břasy-Vranovice, Frenštát p. Radhoštěm, Horní Bříza, Jaroměř, Kolín, Nová Paka, Plzeň, Praha 10). Nová pamětní místa nadále vznikají a jsou – stále ve větší míře – výsledkem iniciativ jednotlivců či skupin již „nepamětnické“ generace.

Politické procesy spojujeme především s 50. léty, jakkoli politicky motivovaná soudní perzekuce komunistického režimu probíhala v různé míře v průběhu celého jeho trvání. V dalších obdobích neměla ovšem takový rozsah a společenský dopad, jaké představovaly procesy proti politickým odpůrcům (skutečným či domnělým) v době bezprostředně následující po převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948, kdy se soudní perzekuce stala nedílnou součástí metod, které režim vědomě používal k upevnění moci. Cestu k bezbřehému použití politických procesů otevřely zákony č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, nově a účelově definující širokou škálu trestných činů trestaných smrtí, a zákon č. 232/1948 Sb. o Státním soudu, který trestné činy proti státu soudil. Obecně se přijímá názor, že z politických důvodů bylo v letech 1948–1989 v celém Československu odsouzeno přes 260 tisíc osob (v českých zemích asi 200 tisíc), z nichž asi 4 500 zemřelo ve výkonu trestu a 248 bylo popraveno. Tato čísla nejsou – z různých důvodů – přesným a definitivním vyčíslením nezákonností komunistického režimu.

Hlavní pozornost organizátorů procesů se po únoru 1948 zaměřovala na boj proti (nekomunistické) „reakci“, zvláště v armádě, církvích, v politických stranách a ve spolkovém prostředí (Sokol, Orel, Junák apod.). „Výroba“ politických procesů (formulování obvinění, klasifikace trestních činů, výběr obviněných a jejich hierarchizace i následné propagandistické využití) byla určována tehdejší politikou vedení KSČ, ve specifických případech byla výsledkem sovětského zájmu (především procesy s vysokými funkcionáři KSČ) a používala modelové prvky „sovětského procesu“ – konstruování „spiklenecké“ sítě, důsledné vynucení obžalovaných k „doznání“ ve skutečnosti neexistujících provinění, organizace veřejné propagandistické kampaně provázející soudní jednání. Kampaně kalkulovaly primárně s dvojím účinkem – jednak odstrašujícím (jako varování nad důsledky jakékoli činnosti, jež by mohla být považována za nepřátelská režimu), jednak měly přesvědčit veřejnost o „rafinované záškodnické“ činnosti odsouzených, kterou se osvětlovaly konkrétní neúspěchy budování socialismu (např. v úsilí o kolektivizaci zemědělství). Součástí praxe Státního soudu (1948–1952), s jehož působením jsou spojovány nejkřiklavější případy nezákonností tzv. třídní justice a který za dobu své existence odsoudil přes 25 tisíc osob, bylo konání soudních procesů v konkrétních regionech, kde obžalovaní žili (a podle Státní prokuratury vyvíjeli „protistátní činnost“), aby propagandistický dopad na místní komunity byl co nejefektivnější. Na přípravě politických procesů i na rozhodování o výši trestů se v letech 1949–1951 podílely tzv. bezpečnostní pětky, které působily při krajských výborech KSČ a zajišťovaly spolupráci krajských představitelů strany, lidové správy, bezpečnostních orgánů a prokuratury. (Na okresní úrovni zajišťovaly tuto agendu tzv. bezpečnostní trojky.)

Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Babice Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Pamětní deska ve vchodu babické školy byla slavnostně odhalena již dva měsíce po zdejší tragické události 2. září 1951. Úmysl odhalit pamětní desku třem zastřeleným funkcionářům místního národního výboru Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi bylo schváleno 29. července při volbě nového národního výboru, jehož předsedou se stal František Bláha, přeživší člen předchozího vedení. Deska byla po roce 1990 sňata. Babické události dnes v obci připomínají tzv. zvony smíření instalované v kostele Nejsvětější Trojice v roce 1968 [viz Babice. Zvony smíření], pomník odhalený na návsi v roce 1975 [viz Babice. Pomník Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi] a od roku 2013 také busta popraveného babického faráře Václava Drboly [viz Babice. Busta Václava Drboly].

Prohlédnout detail
Bantice. Pomník občanům obce vězněným v 50. letech

Bantice Pomník občanům obce vězněným v 50. letech

Mramorový pomník na kamenné podezdívce z šedého kamene ve tvaru trojúhelníku, do jehož středu je vsazen černý kříž, byl odhalen v roce 2002 z iniciativy obce a Konfederace politických vězňů. Pomník je jmenovitě věnován obětem vykonstruovaného politického procesu, který se konal ve Znojmě 28. března 1952 jako jeden z následných babických procesů [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Do čela jedenáctičlenné skupiny byl postaven a odsouzen na 25 let František Plichta (*1906), mladší bratr Antonína Plichty st. (1894–1951), a jedním z dalších odsouzených byl jejich bratranec Jaroslav (*1912), jemuž soud vyměřil desetiletý trest. Z občanů z Bantic byli v procesu odsouzeni rolníci Jan Šeliga (*1913) na šest let, Alois Františ (*1918) na 10 let, Josef Rösner (*1912) na 13 let, Jan Krahulík (*1908) na 2 roky a Josef Trchalík (*1921) na 8 let.

Prohlédnout detail
Beroun. Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech

Beroun Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Berouna v roce 1994. Vilém Sok-Sieger (1902–1949) po vojenské kariéře za první republiky za války působil ve státní správě a podílel se na organizaci útěků vojenských osob do zahraničních armád. Po osvobození se vrátil k armádě, působil v jejím hlavním štábu. V plánu na vojenské uchopení moci [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec] měl podplukovník Sok-Sieger zprostředkovávat kontakt mezi jednotlivými posádkami zapojenými do připravovaného povstání. V červnu 1949 byl spolu s dalšími aktéry skupiny Praha–Žatec odsouzen Státním soudem za velezradu a vyzvědačství a 18. července 1949 popraven.

Prohlédnout detail
Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi

Bohuslavice Pamětní deska Oldřichu Peclovi

Pamětní deska JUDr. Oldřichu Peclovi, bohuslavickému rodákovi, byla odhalena 27. června 2009 z iniciativy Kulturně-historické společnosti Bohuslavice a města Kyjova. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci Parlamentu České republiky, Jihomoravského kraje a další hosté. Autorem desky je Otmar Oliva. JUDr. Oldřich Pecl (1903–1950) se po studiích práv věnoval advokacii a podnikání. V roce 1942 byl gestapem zatčen a krátce vězněn. Po únoru 1948 se podílel na koncepci nového ideového a ekonomického programu národně socialistické strany, udržoval kontakt s představiteli poúnorové emigrace, kterým zasílal informace o politické a hospodářské situaci v zemi. Oldřich Pecl byl zatčen 8. listopadu 1949 a obviněn z rozsáhlé špionáže ve prospěch západních zpravodajských agentur, které se měl dopouštět se Závišem Kalandrou, spolužákem z gymnázia ve Valašském Meziříčí. Dále byl obviněn z protistátních kontaktů s jugoslávskými diplomaty po roztržce komunistického bloku s Titovou Jugoslávií (Peclova druhá žena, sestra jugoslávského diplomata, byla rovněž zatčena a v roce 1951 vyhoštěna z Československa). Oldřich Pecl byl souzen v procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ ve dnech 31. května – 8. června 1950 a spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], Janem Buchalem [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí] a Závišem Kalandrou [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní desky obětem komunismu a Záviši Kalandrovi] odsouzen Státním soudem v Praze k trestu smrti, který byl vykonán 27. června 1950. Urna s popelem Oldřicha Pecla byla v roce 1965 uložena do společného pohřebiště na hřbitově v Praze-Motole [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů (Památník obětem komunismu)]. Rozsudek Státního soudu v Praze byl zrušen v roce 1968, plně rehabilitován byl JUDr. Pecl v roce 1990.

Prohlédnout detail
Bořetice. Pamětní deska obětem komunistického režimu

Bořetice Pamětní deska obětem komunistického režimu

Pamětní deska je věnována občanům obce Bořetice, kteří byli pronásledováni komunistickým režimem. Byla odhalena na zdi místní základní školy 29. října 2006 starostou obce Václavem Petráskem. Na realizaci desky se kromě obce podílely Konfederace politických vězňů, Svaz PTP a KDU-ČSL. Stanislav Frolich (1921 v Bořeticích – 1998), Antonín Kubík (1923 v Bořeticích – 1992), Jan Machač (1894 v Bořeticích – 1962) a Oldřich Sadílek (*1929 v Bořeticích) byli společně souzeni za organizování přechodů státní hranice a ozbrojování v napojení na skupinu Petra Křivky [viz Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi, Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi]. Stanislav Frolich byl zatčen v říjnu 1949, ostatní v lednu 1950. Státním soudem Brno byli 30. března 1951 odsouzeni: Stanislav Frolich k 12 letům odnětí svobody, Antonín Kubík a Jan Machač k 11 letům, Oldřich Sadílek k 6 letům. Tresty si odpykávali v táborech při uranových dolech, O. Sadílek celý, ostatní byli propuštěni prezidentskou milostí v roce 1958. Propojení mezi skupinou Petra Křivky a Bořeticemi představoval i Oldřich Jedlička (*1922 v Bořeticích), Křivkův zeť, zatčený v září 1949 a odsouzený Státním soudem Brno 18. dubna 1951 na dvacet let. Z vězení vyšel v září 1961.

Prohlédnout detail
Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi

Břasy-Vranovice Pamětní deska Josefu Kepkovi

Pamětní deska Josefu Kepkovi, místnímu rodákovi, byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a obce Břasy v říjnu 2002 na jeho rodném domě. Profesor Josef Kepka (1902–1952), středoškolský pedagog [viz Budyně nad Ohří. Pamětní deska Josefu Kepkovi a Teplice. Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi], aktivní člen agrární strany, kritik kolektivizace venkova, patřil k ideovým odpůrcům komunistického režimu (po zákazu agrární strany vstoupil k národním socialistům). Po únoru 1948 se Josef Kepka zapojil do ilegální agrární organizace na Roudnicku. Z obavy ze zatčení v únoru 1951 ilegálně překročil hranice do Rakouska, kde absolvoval několikatýdenní zpravodajský kurs americké služby CIC, a jako její agent se v květnu 1951 vrátil do Československa, krátce po návratu byl zatčen v Praze. Josef Kepka byl souzen spolu s Antonínem Chloupkem, bývalým poslancem za agrární stranu, Františkem Topolem, bankovním úředníkem, Otakarem Čapkem, zemědělským odborníkem, Vilémem Knebortem, bývalým poslancem Národního sjednocení, Vlastimilem Klímou, bývalým poslancem národně demokratické strany, Josefem Kostohryzem, básníkem [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi] a Václavem Renčem, spisovatelem. Souzen byl v procesu, který se konal 23.–26. dubna 1952 v Praze. Obžalovaní byli obviněni ze spolčení v tzv. Zelené internacionále a odsouzeni za velezradu a špionáž: Josef Kepka k trestu smrti, Václav Renč k odnětí svobody na 25 let, ostatní na doživotí. Josef Kepka byl popraven 11. října 1952 v Praze na Pankráci. Proces s představiteli pravicových stran (po válce zakázaných) a s představiteli katolické inteligence nazývaný „Kepka a spol.“ se stal ústředním procesem, od něhož se odvíjely další procesy v Čechách a na Moravě, jejichž spojnicí byla vykonstruovaná spolupráce s tzv. Zelenou internacionálou („odnože Zelené internacionály“). Jednalo se o veřejný proces v Ústí nad Labem z 25.–27. června 1952 s roudnickou skupinou, moravský proces „Prokůpek a spol.“ v Brně ve dnech 2.–4. července 1952 [viz Brno-střed. Pomník „Znamení“. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody] a dále proces Státního soudu v Praze ukončený 2. září 1952 a v Brně 6. června 1953 a další. Doznání spolupráce s tzv. Zelenou internacionálou vynucené fyzickým a psychickým týráním v procesu „Kepka a spol.“ dala vzniknout fenoménu, který ve skutečnosti neexistoval, ale v rukou komunistické justice se stal účinnou propagandistickou zbraní proti politickým odpůrcům režimu. Vykonstruovaná doznání popisovala „rozvratnou činnost“ obviněných („agrofašistických vůdců Zelené internacionály“ a „zrádců ve službách amerických imperialistů“), jejichž cílem bylo „škodit socializaci vesnice v lidových demokraciích“.

Prohlédnout detail
Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951

Brno-Štýřice Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951

Pamětní místo zakomponované do prostranství u brněnského krematoria je věnováno obětem komunistického režimu z let 1949–1951. Pomník odhalený 28. října 2002 z iniciativy Konfederace politických vězňů tvoří nízký obdélný kvádr s čelní černošedou mramorovou deskou s bílým rytým písmem a s představeným nízkým stupněm pro položení květin. Pomník připomíná popravené v Jihlavě v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru], členy odbojové skupiny Světlana popravené v Brně a Uherském Hradišti [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989], oběti provokace Státní bezpečnosti v tzv. akci Tábor [viz Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi] a další popravené z politických důvodů [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům, Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989].

Prohlédnout detail
Chotěboř. Pamětní deska Jaroslavu Kyselovi

Chotěboř Pamětní deska Jaroslavu Kyselovi

Pamětní deska na rodném domě byla odhalena 12. května 1998 nákladem města Chotěboře a ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. Jaroslav Kysela (1932–1950) se vyučil číšníkem, ze svého platu podporoval těžce nemocnou ovdovělou matku. Nelehký úděl ho patrně přivedl na myšlenku utéct za hranice, avšak v Klenčí pod Čechovem byl 21. dubna 1950 zadržen místní hlídkou SNB. Okresní soud v Plzni ho za pokus o ilegální přechod hranice odsoudil k ročnímu odnětí svobody. V trestně pracovním táboře Mariánská se s dalšími čtyřmi mladými vězni pokusil 5. září 1950 o útěk, když při pracovní směně na šachtě odzbrojili dva příslušníky SNB. Je a další zaměstnance – civilní i vězně – spoutali, aby získali čas, než se jejich útěk prozradí. Jeden z mladíků se převlékl do uniformy SNB a předstírali skupinu eskortovaných vězňů. Čtyři byli dostiženi ještě týž den a při zatýkání byl zastřelen Daniel Štěpán (1930–1950), poslední uprchlík byl zadržen druhý den. Exemplární veřejný proces se konal v Jáchymově v místním kině, kde státní soud 10. a 11. října 1950 vynesl rozsudky v dvou spolu nesouvisejících případech útěků. Jiří Janouch (1929–1950), Jaroslav Kysela a Václav Tippl (1930–1950) byli odsouzeni k trestu smrti. Ve druhé skupině útěkářů z tábora Rovnost, ke kterému došlo 19. srpna 1950, padl čtvrtý rozsudek trestu smrti pro Jiřího Kodeta (1929–1950) [viz Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let]. Po zamítnutí odvolání a neudělení milosti byli popraveni 21. října 1950 v Praze na Pankráci. I přes exemplární tresty docházelo v jáchymovských táborech k dalším útěkům [viz Horní Slavkov. Hrob politických vězňů].

Prohlédnout detail
Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem

Chotěboř Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem

Mramorovou pamětní desku dedikovanou všem soudně perzekvovaným občanům chotěbořským soudem v období komunistického režimu iniciovala havlíčkobrodská pobočka Konfederace politických vězňů. Odhalil ji 28. února 2007 bývalý politický vězeň Jan Křivský. Deska připomíná mimo jiné 13 nezletilých studentů chotěbořského gymnázia odsouzených v roce 1949 za velezradu. Příčinou událostí bylo přání gymnazistů zúčastnit se pohřbu prezidenta republiky Edvarda Beneše v září 1948, jež jim nebylo povoleno. Na protest proti zákazu vyrobili a rozšiřovali letáky s protistátními hesly. Studenti (Milan Hájek, Karel Varga, Oldřich Musil, Josef Dvořák, Josef Pavlíček, Josef Boháč, Jan Kubát, Josef Stuna, Gabriel Janáček, Zdeněk Fousek, Václav Blecha, Miloš Pátek, Antonín Cigal) a jejich starší přítel Jan Křivský byli zatčeni 9. listopadu a senátem pro mladistvé odsouzeni 27. února 1949 k podmíněným trestům. Přelíčení se konalo za povinné účasti učitelů. Výnosem ministra školství Zdeňka Nejedlého byli všichni studenti vyloučeni ze studia na všech školách.

Prohlédnout detail
Dačice. Pamětní deska Františku Valenovi

Dačice Pamětní deska Františku Valenovi

Pamětní deska dačickému rodáku Františku Valenovi byla odhalena u příležitosti 25. výročí 17. listopadu 1989 dne 16. listopadu 2014. Setkání a uctění památky se zúčastnili jeho potomci, zástupci Konfederace politických vězňů ČR a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Čestnou stráž u pamětní desky drželi členové organizace Orel, jejímž členem byl František Valena již od svého mládí. JUDr. František Valena (1913–1960) se narodil v Dačicích v silně věřící katolické rodině. Po maturitě na gymnáziu v Brně v roce 1935 pokračoval studiem práv na Masarykově univerzitě a angažoval se ve veřejném životě. Zapojil se do Studentského sociálního sdružení, působil jako předseda moravsko-slezské sekce katolických vysokoškoláků a funkcionář Ústředí katolických studentů v rámci Katolické akce. Vstoupil do Československé strany lidové a angažoval se také v tělovýchovné organizaci Orel. Během války žil v emigraci v Lublani a Římě, kde dokončil studium práv, po roce 1945 se opět zapojil do veřejného života. 30. listopadu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a v srpnu 1951 odsouzen Státním soudem na 22 let v prvním procesu s představiteli Katolické akce [viz též Tišnov. Pomník obětem komunismu a Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi]. Trest si odpykával ve věznicích Plzeň Bory, Mírov, Leopoldov, Bytíz, Valdice. V roce 1956 byl kvůli údajné protistátní činnosti vyvíjené během věznění dočasně přemístěn do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci; v rámci tzv. Akce Řím byla vyslýchána také jeho manželka. S několika přerušeními trestu kvůli léčbě rakoviny byl František Valena vězněn až do června 1960, zemřel krátce po propuštění 31. srpna 1960. Jeho manželka slovinské národnosti Danica byla i nadále perzekvována, s pomocí Mezinárodního červeného kříže a jugoslávského zastupitelství se v roce 1965 i s nezletilými dětmi vystěhovala do Slovinska.

Prohlédnout detail
Duchcov. Pamětní deska Jaroslavu Pešatovi

Duchcov Pamětní deska Jaroslavu Pešatovi

Pamětní deska Jaroslavu Pešatovi z černého leštěného mramoru byla odhalena na budově sokolovny v roce 2004 z iniciativy Konfederace politických vězňů a sokolské obce. Jaroslav Pešata se narodil do rodiny duchcovského horníka a legionáře. Jeho matka byla dlouhodobou členkou duchcovské městské rady za národně socialistickou stranu. Jaroslav Pešata se stal učitelem a za protektorátu se zúčastnil protinacistického odboje na Sedlčansku, mimo jiné se účastnil partyzánských akcí a odzbrojování německých jednotek na konci května 1945. Jako župní náčelník Jednoty krušnohorské byl jedním z hlavních organizátorů posledního XI. všesokolského sletu v roce 1948. Jaroslav Pešata byl zatčen 2. dubna 1953 v budově duchcovského gymnázia, kde tehdy působil jako učitel tělocviku. Státní bezpečnost zinscenovala případ Oktáva – sokolskou protistátní skupinu na Teplicku, o které mluvila jako o „ilegální skupině Jaroslava Pešaty“. Jak později vyšlo najevo, Jaroslav Pešata byl ve vyšetřovací vazbě v Ústí nad Labem a v Litoměřicích mučen, až byl v důsledku naprostého vyčerpání převezen do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci, kde zemřel dva dny před zahájením soudního procesu. Proces vedený Krajským soudem v Ústí nad Labem se konal 8.–9. března 1954 a 15 obžalovaných bylo odsouzeno za činnost „v ilegální skupině Jaroslava Pešaty“. Jeho smrt byla v procesu zamlčena a úmrtí oznámeno manželce až 11. března. V březnu 1990 se konal první pietní akt u jeho hrobu na duchcovském hřbitově. Město Duchcov se ke svému rodákovi přihlásilo například přejmenováním Gottwaldovy ulice na ulici Pešatovu a v roce 1996 přejmenováním školy na Základní školu Jaroslava Pešaty.

Prohlédnout detail
Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní desky obětem komunismu a Záviši Kalandrovi

Frenštát pod Radhoštěm Pamětní desky obětem komunismu a Záviši Kalandrovi

Pamětní deska obětem komunismu na budově bývalého okresního soudu a věznice (dnes základní školy) byla odhalena 27. června 2008 z iniciativy místní organizace ODS. Dne 17. listopadu 2012 byla doplněna o novou pamětní desku Záviši Kalandrovi, nejznámější oběti politických procesů 50. let z Frenštátu, u příležitosti 110. výročí jeho narození. Tuto desku iniciovaly místní Muzejní a vlastivědná společnost ve spolupráci s městem Frenštát pod Radhoštěm. Obě desky z červeného terrazza nesou nápisy z rytých a postříbřených písmen. Záviš Kalandra (1902–1950), literární kritik, historik, novinář a redaktor, byl v letech 1923–1936 členem komunistické strany. Po kritice stalinských politických procesů v Sovětském svazu byl obviněn z trockismu a ze strany vyloučen. Za války byl vězněn v koncentračních táborech. V listopadu 1949 byl zatčen a vyšetřován pro styky s Ladislavem Novomeským („slovenský buržoazní nacionalismus“) a Oldřichem Peclem („ilegální skupina národních socialistů“) [viz Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi], nakonec však při konstrukci obvinění byla použita jeho „trockistická minulost“. Kalandra byl zařazen do procesu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] jako vůdce smyšlené trockistické skupiny, odsouzen za velezradu k trestu smrti a popraven 27. června 1950 v Praze na Pankráci. Rehabilitován byl v roce 1990 a roku 1991 vyznamenán in memoriam Řádem T. G. Masaryka I. třídy.

Prohlédnout detail
Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí

Frýdek-Místek Pamětní deska obětem komunistického násilí

Deska věnovaná všem postiženým komunistickým režimem a také upomínající oběti ostravské protikomunistické skupiny Jana Buchala, pochází z ateliéru Jiřího Sibinského, byla spolufinancována Konfederací politických vězňů, městem a okresním úřadem Frýdek-Místek a odhalena 6. listopadu 1998. Jan Buchal (1913–1950) sloužil za války u protektorátní policie v Moravské Ostravě, v roce 1947 byl ze Sboru národní bezpečnosti kvůli zdravotním problémům přeložen do výslužby a živil se jako automechanik, kterým se dříve vyučil. Od roku 1946 byl organizován v národně socialistické straně a veřejně vystupoval proti nedemokratickým postupům komunistů v místních politických a správních orgánech, některé z těchto konfrontací měly i soudní dohru. O rok později zkoncipoval politický program nové pravicové strany, která by v čele s Janem Masarykem sjednocovala voliče nekomunistického smýšlení, a o její ustavení usiloval ještě v době vládní krize v únoru 1948. Po převzetí moci komunisty a záhadami obestřené smrti Jana Masaryka se Buchal několikrát neúspěšně pokusil o útěk za hranice, poté se rozhodl v republice zůstat a začít organizovat odboj. Buchal se vážně zabýval plánem státního převratu, který rozpracovával jak technicky (kalkuloval přitom se zahraniční pomocí) a propagandisticky (koncipoval několik provolání), tak organizačně – zapojením osob nekomunistického smýšlení, zastávajících důležité profesní pozice: příslušníky SNB a armády, zaměstnance strategických podniků (telekomunikace, úřady apod.). Do svých plánů tak zasvětil např. úředníka ostravských strojíren Miroslava Sýkoru (1923–1951), strážmistra SNB Ladislava Ceé (1908–1951), úředníka vítkovických železáren Josefa Polomského (1924–1951), který jako četař ve výslužbě do skupiny přivedl štábního kapitána Miloše Morávka (1911–1951). Buchal také o vznikající organizaci a jejím účelu informoval v květnu 1949 v Praze bývalé národně socialistické funkcionáře Františku Zemínovou a Františka Přeučila, kteří jakoukoli spolupráci s Buchalem odmítli a podobně jako i jiní se vzhledem ke značně nerealistickému plánu obávali, že jde o provokaci. V té době byl již Buchal sledován Státní bezpečností, a když se jeho skupina propojila s druhým ostravským protirežimním centrem kolem dalšího zaměstnance vítkovických železáren a příslušníka druhého odboje Viléma Vaclíka (1913–1983), došlo k přímé infiltraci. StB pak prostřednictvím svého agenta-provokatéra ilegalisty usměrňovala a řídila. V rámci tzv. akce Beskyd zorganizovala schůzku s fiktivním celostátním odbojovým ústředím (hovořícím i za exil), jíž se jí podařilo na obě skupiny napojit další agenty, kteří se společně snažili získat od Buchala kompromitující materiály k převratu. Když v říjnu Státní bezpečnost dostala od Miroslava Sýkory seznam ilegalistů údajně vyžadovaný „ústředím odboje“ pro politický exil, bylo rozhodnuto o zásahu. Ten přišel 25. října 1949, kdy byla většina aktivních členů zatčena, další následovali a postupně bylo obviněno bezmála devadesát osob. V prosinci byl ústřední aktér Jan Buchal předán k dalšímu vyšetřování krajskému velitelství do Prahy, kde bylo rozhodnuto o jeho zařazení do procesu s Miladou Horákovou. Jeho činnost měla usvědčovat ilegální národní socialisty s plánováním státního převratu (ze strany Buchala upřímně míněného) na základě schůzek s F. Zemínovou a F. Přeučilem (jakkoli tvrzení, že oba politici Buchala úkolovali, naopak zcela lživé). Jan Buchal byl odsouzen k trestu smrti a 27. června 1950 popraven v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Golčův Jeníkov. Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje

Golčův Jeníkov Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje

Mramorová deska s rytým nápisem a motivem rukou spoutaných v řetězech byla odhalena 17. listopadu 2005 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Protirežimní aktivity v regionu – jejich formování i následné represe – zásadním způsobem ovlivnil příchod Karla Hořínka (1901–1952), osoby s problematickou minulostí i úmysly [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]. Po jeho zatčení v březnu 1950 byly Státní bezpečností v kraji zatčeny desítky osob a postupně odsuzovány v celé sérii vykonstruovaných procesů v návaznosti na veřejný proces Státního soudu v Chotěboři v září 1951 (Praha, 8.–12. října 1951, Praha, 15.–17. ledna 1952, Praha, 17.–18. ledna 1952, Habry, 3.– 5. července 1952, Pardubice 15. listopadu 1952). Některé odsouzené připomínají další pamětní místa [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi; Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi; Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi].

Prohlédnout detail
Horní Bříza. Pamětní deska Josefu Sporkovi

Horní Bříza Pamětní deska Josefu Sporkovi

Pamětní deska Josefu Sporkovi, vrchnímu strážmistru Sboru národní bezpečnosti popravenému 8. října 1951, byla odhalena 6. října 1996 z iniciativy města Horní Bříza, Konfederace politických vězňů a Policie ČR. Černá skleněná deska se zlatým nápisem je umístěna na budově bývalé služebny. Josef Sporka se stal jednou z obětí pravděpodobně zcela vykonstruovaného procesu, jenž byl namířen proti představitelům plzeňské předúnorové nekomunistické elity. Byl spolu s dalšími dvanácti občany z Plzně a okolí odsouzen ve veřejném procesu, který se konal 28.–30. června 1951 v Dělnickém domě v Plzni před tzv. organizovanou veřejností, především z plzeňských Škodových závodů. Všichni obžalovaní byli Státním soudem uznáni vinnými z plánování státního převratu a odsouzeni za velezradu a špionáž. Do čela skupiny byli postaveni ředitel plzeňského muzea dr. Jindřich Čadík a přednosta transfuzní stanice státní fakultní nemocnice v Plzni MUDr. Antonín Čech, oba odsouzeni na doživotí. Josef Sporka jako příslušník ozbrojených složek byl odsouzen k trestu smrti. Soudní senát i prokurátor sice přijali bezprostředně po vynesení rozsudků neveřejně v případě Josefa Sporky jednomyslné doporučení k udělení prezidentské milosti a zmírnění trestu na doživotí, ale doporučení téhož prokurátora pro odvolací Nejvyšší soud nakonec znělo opačně a ten odvolání Josefa Sporky zamítl.

Prohlédnout detail
Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Jaroměř Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi, jaroměřickému rodákovi, byla odhalena ke stému výročí jeho narození 16. černa 2006 z iniciativy místního zastupitelstva. Výtvarný návrh desky je dílem akademického malíře Jiřího Škopka, do bronzu ji odlil Luděk Valehrach. Dne 5. listopadu 1949 byli v Praze na Pankráci popraveni Jaroslav Borkovec, Vratislav Janda a Květoslav Prokeš odsouzení s mnoha dalšími osobami za přípravu ozbrojeného povstání, ke kterému mělo dojít v noci z 16. na 17. května 1949. Do jaké míry byl tzv. květnový puč reálně připravovaným pokusem o zvrácení poúnorového politického vývoje a do jaké míry aktéři svůj podíl v něm „doznávali“ pod tlakem brutálních vyšetřovacích metod, nelze zcela spolehlivě rekonstruovat. Nové poznatky zpochybňují, že by skupina, podle ústředních aktérů nazývaná Prokeš–Borkovec, byla větší měrou agenturně řízena.

Prohlédnout detail
Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi

Jemnice Pomník Jaroslavu Šlezingerovi

Betonový pomník jemnickému rodákovi, sochaři Jaroslavu Šlezingerovi, popsal jeho autor Stanislav Müller těmito slovy: „Vytvořil jsem sochařské zátiší, na kterém je zrovna rozpracovaná busta – autoportrét Jaroslava Šlezingera, vlevo je materiál, chléb, který on používal v době nouze, když nebyl materiál… v těch pohnutých časech a vpředu jsou nástroje, které k tomu používal.“ Pomník byl odhalen 30. dubna 2011 při příležitosti 100. výročí sochařova narození. Jaroslav Šlezinger (1911–1955) se narodil v Jemnici. Absolvoval Státní průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích a vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Poté vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole v Brně. V listopadu 1939 byl nacisty zatčen a deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen. Po propuštění v roce 1944 se přestěhoval do Jihlavy [viz Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi]. Vytvořil řadu uměleckých děl, například pomník plukovníka Švece v Jemnici, sousoší Zaváté šlépěje, věnované obětem druhé světové války nebo sochu Tomáše. G. Masaryka v Jihlavě [viz Jihlava. Pomník zničené sochy TGM; Jihlava. Pamětní deska u pomníku TGM]. Od března 1949 byl Šlezinger členem odbojové organizace Karla Veselého, která působila od ledna do června 1949 v Jihlavě a okolí. Zatčen byl 6. září 1949 a obviněn z trestných činů velezrady a zločinu spoluviny na přípravě vraždy. Byl souzen spolu s dalšími dvaadvaceti muži v politickém procesu „Veselý, Rod a Tuček“, který se konal 7.–11. února 1950 před Státním soudem v Jihlavě [viz Jihlava. Památník 11 obětem popraveným v 50. letech komunistickou justicí]. Jaroslav Šlezinger byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 25 let, finančnímu trestu, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv. Nejdříve byl vězněn na Mírově. V roce 1951 byl převezen do Vykmanova, kde pracoval v tzv. věži smrti. Když se začal zhoršovat jeho zdravotní stav, byl přeložen do věznice v Ostrově, a měl za úkol vytvořit sousoší pro místní Dům kultury. V době věznění vznikly jeho drobné reliéfy křížové cesty [viz Ostrov. Památník obětem násilí]. Zemřel 2. srpna 1955 ve vězeňské nemocnici ve Vykmanově na rakovinu plic. Rehabilitován byl v roce 1990.

Prohlédnout detail
Jihlava. Památník 11 obětem popraveným v 50. letech komunistickou justicí

Jihlava Památník 11 obětem popraveným v 50. letech komunistickou justicí

Památník ze žulového kvádru s jedenácti symbolickými rameny byl odhalen 31. července 1993 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů. Byl zřízen jako připomínka jedenácti politických vězňů z jihlavského kraje odsouzených k trestu smrti. 17. června 1950 byli v Brně popraveni Karel Veselý (*1917), Jan Tuček (*1916) a František Rod (*1902), odsouzení Státním soudem Brno v procesu, který se konal 7.–11. února 1950 v budově jihlavského krajského soudu. Tito tři menší živnostníci (Veselý vlastnil brašnářskou dílnu, Tuček obchod s textilem, Rod truhlářskou dílnu) a řadoví členové nekomunistických stran (lidové a národně socialistické) se počátkem roku 1949 rozhodli založit ilegální skupinu, rozšiřovat ji a organizovat v tzv. trojkové struktuře (tj. každý nový člen měl pro činnost získat další tři osoby, členové jednotlivých buněk se neměli kvůli konspiraci navzájem znát). Původním cílem bylo vytvořit širší informační základnu pro předávání zpráv hospodářského a politického charakteru do zahraničí, později se program skupiny rozšířil i na tištění a distribuci letáků, provádění hospodářských sabotáží či ozbrojené zastrašování i funkcionářů KSČ a Státní bezpečnosti apod. Jako i v jiných případech spočívala reálná ilegální činnost především v plánování těchto aktivit či v pokusech o ně (z nichž nejvážnější představoval pokus o fyzickou likvidaci předsedy jihlavského okresního národního výboru). Druhá linie aktivit skupiny se týkala organizování přechodů hranic blízkých osob. Jak došlo k jejímu odhalení, není zcela známo a i popis konkrétní činnosti skupiny a jejích úmyslů lze rekonstruovat pouze na základě vyšetřovací a soudní dokumentace. Jako první byl v dubnu 1949 zatčen Jan Tuček (pro podezření z přípravy útěku za hranice), v polovině července Karel Veselý (již v souvislosti s činností skupiny) a na počátku září František Rod. Státní prokuratura vypracovala obžalovací spis na 23 osob a do čela skupiny postavila Karla Veselého. Jedním z jejích členů byl ak. sochař Jaroslav Šlezinger [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi, Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi].

Prohlédnout detail
Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi

Jihlava Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi

Dvě pamětní desky připomínající Jaroslava Šlezingera a oběti jihlavského procesu „Veselý, Rod, Tuček“ vznikly z iniciativy a podle návrhu Alexandra Rauschera a byly odhaleny v říjnu 2014. Nacházejí se na domě nesoucím jméno Vila Šlezinger, kde sochař Šlezinger žil se svou ženou Marií od roku 1944 až do svého zatčení Státní bezpečností v září 1949. Polyetylenové desky převrstvené hliníkovým plechem se nacházejí na domě (čestná deska) a v interiéru (informační deska). Sochař Jaroslav Šlezinger (1911–1955) byl odsouzen v roce 1950 na dvacet pět let odnětí svobody a zemřel ve výkonu trestu [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi, Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi, Jihlava. Pomník zničené sochy TGM].

Prohlédnout detail
Kadaň. Pamětní deska obětem soudního procesu z roku 1951

Kadaň Pamětní deska obětem soudního procesu z roku 1951

Kovová deska s rytým textem byla odhalena 24. června 2013 z iniciativy historika Petra Hlaváčka a je umístěna u vchodu do kulturního zařízení Orfeum, bývalého kina a divadla Moskva, kde v 50. letech 20. století probíhaly politické procesy, v nichž byla nespravedlivě odsouzena řada občanů z Kadaňska. Deska připomíná například veřejný soudní proces, který se zde v režii státního soudu konal ve dnech 30. listopadu až 1. prosince 1951 s šestičlennou údajně protistátní skupinou pěti tzv. kulaků z Račetic na Kadaňsku a jednoho občana z Kadaně. Obvinění byli odsouzeni k těžkým trestům a jednomu trestu smrti.

Prohlédnout detail
Kdyně. Pamětní deska obětem akce „Kámen“

Kdyně Pamětní deska obětem akce „Kámen“

Pamětní deska, odhalená 28. listopadu 2018 na budově bývalého hotelu Modrá hvězda, vznikla z iniciativy Martina Furdy, Ireny Tyslové, Jany Podskalské a Václavy Jandečkové s podporou města Kdyně. Desku, jejíž autorkou je malířka Eva Cvachovcová, požehnal P. Blažej Pelán za přítomnosti zástupců ministerstva kultury a obrany, Plzeňského kraje, Českého centra Mezinárodního PEN klubu, Konfederace politických vězňů, historiků, představitelů dalších spolků a veřejnosti. Odhalení se zúčastnili také přímé oběti či potomci obětí akce „Kámen“, z nichž některé před inscenovaným přechodem státní hranice přespaly právě v místním hotelu Modrá hvězda. Akce Státní bezpečnosti „Kámen“ (či „Kameny“) spočívala ve zřízení „předsunuté“ falešné státní hranice u západních hranic Československa, za níž byli uprchlíci ve falešné úřadovně CIC vyslýcháni a poté jako nedůvěryhodní vráceni a zadrženi. Informace sdělené během výslechů před domnělými příslušníky americké zpravodajské služby přitížily nejen jim (politické postoje), ale i dalším osobám, když v dobré víře poskytovali např. kontakty na převaděčské sítě, které StB využila pro jejich infiltrování a řízení. Součástí této metody bylo vyprovokování útěků osob, které z Československa ani odejít nechtěly – k činu je přimělo obdržení „tajné“ informace, že jsou v hledáčku tajné policie. Tyto provokace byly namířeny zejména proti vlivným osobám protikomunistického smýšlení (účastníci druhého odboje, politici, podnikatelé apod.). Nezanedbatelný byl i ekonomický aspekt, neboť uprchlíkům byl na hranicích odebrán veškerý majetek (peníze, šperky) a o další přišli při procesech, v nichž byli protiprávně odsouzeni za nedovolené opuštění republiky. V rámci akce „Kámen“ byly falešné hranice zřízeny na několika místech, například poblíž Mariánských Lázní, Chebu či v okolí Domažlic. Celkový počet obětí dosud není znám, zdokumentovány jsou asi čtyři desítky případů. Některé z obětí se o pozadí celé akce nikdy nedozvěděly a žily v domnění, že byly vydány zpět do Československa americkou stranou.

Prohlédnout detail
Klatovy. Pomník obětem komunistické zvůle

Klatovy Pomník obětem komunistické zvůle

Pomník, jehož autorem je akad. sochař Olbram Zoubek, je symbolická původně cínová plastika ženy ve smutku stojící na nízkém podstavci, na němž je umístěna pamětní deska s nápisem. Byla odhalena 22. května 1993 z iniciativy místní pobočky Konfederace politických vězňů. Socha byla po zničení neznámými pachateli odlita z bronzu. Při rekonstrukci Hostašových sadů v roce 2015 byl pomník přemístěn z centrální části parku na vyvýšené místo na konci promenády u bývalého městského opevnění. Mezi oběti komunistického režimu z Klatov a okolí patří mj. členové klatovské odbojové skupiny, až na výjimky příslušníci Sboru národní bezpečnosti, odsouzení Státním soudem Praha v neveřejném procesu v květnu 1952 v Plzni. Do jeho čela byl postaven bývalý (od léta 1949 penzionovaný) oblastní velitel podplukovník František Havlíček, druhým hlavním aktérem byl Václav Šnaidr (Šnajdr), zástupce velitele posádky SNB ve Všerubech [viz Kdyně. Pamětní deska obětem akce „Kámen“]. Skupina pomáhala převádět ohrožené osoby přes hranice a předávala prostřednictvím mrtvých schránek špionážní zprávy pro americkou vojenskou zpravodajskou službu (o bezpečnostních opatřeních na hranicích ad.). Jako v mnoha jiných případech byla infiltrována Státní bezpečností a v druhé polovině roku 1951 postupně zatčena. František Havlíček (* 1908) a Václav Šnaidr (* 1911) byli za vyzvědačství a další trestné činy odsouzeni k trestu smrti a 12. listopadu 1952 popraveni v Praze na Pankráci. Vrchní strážmistři SNB Oldřich Novák a František Kozák a bývalí příslušníci SNB Emilian Bejček a Josef Baštář byli odsouzeni na doživotí, vrchní strážmistr Josef Dušek na 22 let, bratr Václava Šnaidra Josef na 20 let a František Měrka na osm let. V následném procesu byli krajským soudem v Plzni v březnu 1953 odsouzeni za vyzvědačství a velezradu další spolupracovníci skupiny – manželka Františka Havlíčka Anna (20 let), Oldřich Formánek (22 let) a Josef Popelík (24 let).

Prohlédnout detail
Kluky. Pamětní deska nezákonně uvězněným občanům obce

Kluky Pamětní deska nezákonně uvězněným občanům obce

Iniciátorem připomínky byl pan Jaroslav Vyštejn, který na podzim roku 2009 zorganizoval v obci Kluky petici na podporu instalace pamětní desky. Deska z černé leštěné žuly umístěná na pomníku obětem světových válek byla slavnostně odhalena 15. května 2010. Vedle poslední žijící oběti, pana Miroslava Semilského, se odhalení zúčastnili zástupci Konfederace politických vězňů, v čele s Naděždou Kavalírovou, a farář sboru Českobratrské církve evangelické v Kovanci Michal Šimek. Akce Kluky bylo označení pro provokační kampaň, kterou proti soukromým zemědělcům v Podbezdězí odmítajícím vstupovat do jednotných zemědělských družstev vedla liberecká úřadovna Státní bezpečnosti. Uměle vytvořená skupina sedláků byla obviněna z toho, že v napojení na zahraniční emigraci připravovala ozbrojené protistátní spiknutí. Akce Kluky postihla v první řadě deset občanů ze stejnojmenné  obce. Celkem bylo ve dvou hlavních procesech (22.–24. května a 27.–29. října 1953) odsouzeno Krajským soudem v Liberci přes 30 osob z Kluk i sousedních obcí Sudoměř, Březinka, Vrátno, Malé Všelisy, Líny, Trnová, Plužná, Doubravice, Kovanec, Březovice, Skalsko, Katusice, Valovice, Olešno, Ždírec a Luka. Vedle odsouzených a jejich rodin, které byly násilně vystěhovány ze svých domovů, měla akce další oběti – učitele Aloise Jecha z Lobče, který na začátku zatýkání a výslechů spáchal 18. října 1952 sebevraždu, a soukromého zemědělce Bedřicha Macha z Čisté u Bělé pod Bezdězem, jenž zemřel 28. ledna 1953 ve vyšetřovací vazbě.

Prohlédnout detail
Kolín. Pamětní deska Borisi Volkovi

Kolín Pamětní deska Borisi Volkovi

Bronzová pamětní deska byla instalována 2. října 1996 na budově střední průmyslové školy, kde Boris Volek studoval, z iniciativy jeho spolužáků a spoluvězňů Václava Růžičky, Karla Kukala, pana Smrčka a Vladimíra Volka. Na její realizaci se podílela Konfederace politických vězňů a město Kolín. Původní deska byla odcizena a nahrazena díky iniciativě Bronislavy Adámkové plastovou kopií, kterou zhotovil Vítězslav Slavík. Ke druhému odhalení došlo 11. listopadu 2009 ve výroční den Volkovy popravy. V roce 1945 vstoupil sedmnáctiletý Boris Volek (26. srpna 1928 – 11. listopadu 1952) do oddílu Junáka v Praze-Košířích a začal se věnovat skautingu. Po absolvování dvou tříd vyšší drogistické školy přešel do 3. ročníku vyšší průmyslové školy chemické v Kolíně. V Kolíně založil ze skautů a spolužáků tajnou odbojovou protikomunistickou skupinu – Bratrstvo. V jejich činnosti zpočátku hrála úlohu i mladistvá romantika a dobrodružství z rizikové ilegální práce. V prvním stádiu své činnosti se členové Bratrstva snažili získat zbraně, aby se s nimi zúčastnili případného státního ozbrojeného převratu. Bratrstvo vytvořilo své užší vedení ve složení, Boris Volek. Evžen Vítek (Volkův starší spolužák) a Jaroslav Martínek (vedoucí bývalého junáckého oddílu). Snažili se, aby jejich skupina našla spojení i s dalšími protikomunistickými skupinami v Československu, popřípadě navázala spojení se zahraničním protikomunistickým odbojem. Z tohoto důvodu odešel v létě 1948 Evžen Vítek ilegálně přes šumavskou hranici do zahraničí a začátkem září se vrátil zpět do ČSR jako agent CIC. S pomocí Borise Volka úkoloval členy Bratrstva zpravodajskou a špionážní činností z průmyslových závodů atp. Evžen Vítek se často vracel se zprávami a splněnými úkoly zpět do americké okupační zóny Německa. Vícekrát překračoval ilegálně státní hranici a až do svého zatčení v roce 1950 přinášel i nové instrukce pro činnost Bratrstva. Po jeho zatčení byla mimo jiné odhalena i činnost Bratrstva. 3. února 1950 byl zatčen Jaroslav Martínek (*1929), 1. března byl zatčen Boris Volek a po něm další studenti průmyslové školy chemické v Kolíně. Osmnáct členů ilegální skupiny Bratrstvo odsoudil 18.–20. prosince 1950 Státní soud za velezradu, špionáž a vyzvědačství. Nepodmíněné tresty u obžalovaných, včetně ztráty majetku, občanských práv a udělení pokut se pohybovaly od 18 do 5 roků odnětí svobody. Boris Volek byl odsouzen na 16 let ztráty svobody a byl převezen do Horního Slavkova do trestaneckého tábora XII, aby trest odpracoval v uranových dolech. Evžen Vítek byl souzen v samostatném procesu. Boris Volek se zúčastnil hromadného útěku z šachty č. 14. [viz Horní Slavkov. Symbolický hrob politických vězňů] S dopadenými trestanci a těmi, kdo o jejich útěku věděli, byl v Hornickém domě v Jáchymově zinscenován exemplární proces. Před senátem Státního soudu stanulo 19.–21. března 1952 dvanáct obžalovaných. Postřelený vězeň Karel Kukal byl odsouzen na dalších 25 roků, Vladimír Křivánek na 16 roků, František Kubát na 21 roků, Josef Tykvart na 18 roků, Věkoslav Subotič na 17 roků, Otto Matějka na 16 roků, Václav Novák na 15 roků, Otakar Novák na 15 roků a Stanislav Pech na 3 roky. Strážmistr SNB Josef Karolík byl odsouzen k trestu smrti, rovněž Ladislav Plšek a Boris Volek. Poslední dva jmenovaní byli odsouzeni k výjimečnému trestu za smrt strážmistra SNB, který byl při útěku postřelen a uvězněn v dopravní šachetní kleci. Všichni tři odsouzení k smrti byli převezeni do Prahy a popraveni v ranních hodinách 11. listopadu 1952 ve věznici na Pankráci.

Prohlédnout detail
Kolín. Pomník Anastázi Opaskovi

Kolín Pomník Anastázi Opaskovi

Pomník s bustou Jana Nepomuckého Anastáze Opaska od akademického sochaře Stanislava Hanzíka byl odhalen 20. dubna 2013 u příležitosti 100. výročí opatova narození. Pomník posvětil opat Strahovského kláštera Michael Josef Pojezdný za přítomnosti starosty města Víta Rakušana a občanů Kolína. Jan Opasek se narodil 20. dubna1913 ve Vídni, ale v roce 1919 se rodina přestěhovala do Kolína. Po maturitě na kolínském reálném gymnáziu v roce 1932 odešel do kláštera v Břevnově, vstoupil do benediktinského řádu a přijal řeholní jméno Anastáz. V letech 1933–1938 studoval teologii v Praze a ve Vatikánu. V červenci 1938 byl vysvěcen na kněze a téhož roku získal v Římě doktorát teologie. Když se v roce 1939 vrátil do vlasti, byl jmenován převorem břevnovského kláštera. Během 2. světové války spolu se svými spolubratry pomáhal pronásledovaným a jejich rodinám. V roce 1947 obdržel Řád za zásluhy v boji proti nacismu a byl zvolen opatem kláštera. V září 1949 byl zatčen StB, po téměř roční samovazbě ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni byl 27. listopadu – 2. prosince 1950 souzen v rámci velkého proticírkevního procesu „Zela a spol.“ [viz Mladá Vožice Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově] a odsouzen pro zločiny velezrady a vyzvědačství k doživotnímu těžkému žaláři, peněžitému trestu ve výši 100 000 Kčs, konfiskaci veškerého majetku a odnětí občanských práv po dobu deseti let. Prošel věznicemi Valdice, Leopoldov, Žilina a Praha. Podmínečně propuštěn byl na amnestii prezidenta republiky v květnu 1960 a až do roku 1967 pracoval jako stavební dělník nebo skladník. V letech 1967–1968 mohl působit jako správce depozitáře grafických sbírek Národní galerie. V roce 1968 odešel legálně do Rakouska a posléze NSR, kde žil až do roku 1990 v benediktinském klášteře v Rohru. V roce 1972 spoluzakládal katolicky orientované sdružení Opus bonum, které kromě publikační a vydavatelské činnosti připravovalo semináře a každoroční setkání exilových intelektuálů, v roce 1977 sdružení podpořilo Chartu 77. V roce 1990 se vrátil do Československa, byl jmenován opatem břevnovského kláštera a v roce 1993 arciopatem. V říjnu 1991 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem T. G. Masaryka. Zemřel 24. srpna 1999 při návštěvě kláštera v Rohru a byl pohřben 3. září 1999 na břevnovském hřbitově. Opat Opasek byl také básník a literární historik. V exilu spolupracoval s řadou časopisů.

Prohlédnout detail
Křekovice. Pamětní deska Josefu Honsovi

Křekovice Pamětní deska Josefu Honsovi

Pamětní desku Josefu Honsovi odhalilo Sdružení bývalých politických vězňů České republiky dne 19. května 2001. (Sdružení se odštěpilo od Konfederace politických vězňů v roce 1994.) Josef Hons se stal obětí vyšetřování smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), který byl 9. června 1951 postřelen zběhlým vojákem základní služby Františkem Slepičkou [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Státní bezpečnost provedla v kraji rozsáhlé vyšetřování a vtáhla do případu mnoho nevinných občanů na základě politicky motivovaného připravovaného procesu „s teroristickou skupinou“ bránící kolektivizaci vesnice. Jedním z nich byl i soukromě hospodařící rolník Josef Hons, jenž byl Státní bezpečností zatčen 30. června 1951 a odvezen do vazební věznice ve Voticích, kde podle svědectví jednoho z dalších vyšetřovaných byl po několika dnech výslechů v tak špatném zdravotním stavu, že nebyl schopen podstoupit konfrontační výslech. Zemřel 6. července v pražské vězeňské nemocnici. V připravovaném soudním procesu označila StB Josefa Honse za spojku mezi Františkem Slepičkou a ostatními obviněnými a jeho úmrtí pak využila k manipulaci výpovědi proti vyšetřovaným. V tomto smyslu byly citovány i Honsovy výpovědi v přelíčení před Státním soudem ve dnech 12. a 14. února 1952 [viz Zvěstov. Pomník obětem první světové války a odpůrcům komunismu]. Ostatky Josefa Honse byly uloženy na hřbitově v Šebířově, za dohledu Státní bezpečnosti.

Prohlédnout detail
Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému

Kuřimská Nová Ves Pamětní deska Janu Podveskému

Pamětní deska byla odhalena 16. května 2004 z iniciativy Mons. Josefa Valeriána, který s P. Janem Podveským působil v letech 1949–1951 v Jaroměřicích nad Rokytnou a byl rovněž zatčen v souvislosti s babickým případem. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a zlaceným nápisem a křížem se zúčastnili zástupci římskokatolické farnosti v Letonicích a Konfederace politických vězňů. Na budově fary je rovněž pamětní deska kněze a mladšího bratra Jana Podveského Aloise (1917–1947), který zde působil od roku 1943. P. Jan Podveský (1909–1994) se narodil v Bučovicích, po kněžském svěcení působil v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde také vyučoval náboženství na měšťanské škole a aktivně se podílel na činnosti katolických spolků. Za války se zapojil do místního odboje podporou partyzánské skupiny Lenka-Jih. V době třetí republiky byl i politicky činný – vstoupil do lidové strany a působil jako místopředseda národního výboru. Po únoru 1948 byl veřejných funkcí zbaven a propuštěn z učitelského místa.

Prohlédnout detail
Kutná Hora. Pamětní deska Emanuelu Viktoru Voskovi

Kutná Hora Pamětní deska Emanuelu Viktoru Voskovi

Deska z černého terrazza s rytým portrétem a textem je umístěna u kaple blízko rozlučkové síně na hřbitově v Kutné Hoře a byla odhalena dne 4. listopadu 2011. Jejím iniciátorem byla místní pobočka Konfederace politických vězňů. Emanuel Viktor Voska se narodil 14. listopadu 1875 v Kutné Hoře. Vyučil se kamenosochařem, ale už v devatenácti letech se vystěhoval do Spojených států amerických, kde se prosadil jako úspěšný stavební podnikatel. Působil zároveň v českých krajanských spolcích, organizoval návštěvy T. G. Masaryka v USA a za první světové války pro něj organizoval mezi krajany zpravodajskou síť. Od vstupu USA do války vykonával funkci styčného důstojníka mezi americkou armádou a legiemi, mj. i v Rusku. Patřil k informátorům amerických vojenských a politických kruhů v době mírové konference v Paříži. Od roku 1919 žil v ČSR, působil v sociální demokracii, organizoval založení Čs. červeného kříže a později pomoc antifašistům v Německu a Španělsku. Za nacistické okupace se mu po krátkém uvěznění podařilo emigrovat do USA a během druhé světové války pracoval pro americkou zpravodajskou službu v Turecku. Po válce se E. V. Voska vrátil do Prahy a jako sedmdesátiletý se opět pustil do podnikání, jeho firma dovážela americké psací stroje a do společenského života.

Prohlédnout detail
Lanškroun. Pamětní deska Bohumilu Modrému

Lanškroun Pamětní deska Bohumilu Modrému

Bronzová deska Bohumilu Modrému s reliéfem státního znaku, profilovým portrétem, postavou brankáře a nápisem byla odhalena 27. ledna 2005 za účasti rodinných příslušníků a veřejnosti. Autorem desky je Zdeněk Kolářský. Bohumil Modrý (1916–1963), oběť politického procesu 50. let [viz Praha 1. Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty, Praha 9. Pamětní deska Bohumilu Modrému a perzekvovaným hokejistům], žil v Lanškrouně v letech 1945–1948 a vypracoval pro město nerealizovaný regulační plán.

Prohlédnout detail
Lašovice. Hrob Karla Máši, Václava Junka a Aloise Laciny

Lašovice Hrob Karla Máši, Václava Junka a Aloise Laciny

Společný hrob, kterému dominuje pískovcová socha ženské truchlící postavy, byl zbudován na přelomu 60. a 70. let, kdy byly rodinám na základě rehabilitačního procesu předány ostatky popravených. Václav Junek (*1906), Alois Lacina (*1904) a Karel Máša (*1905) byli popraveni za tzv. politickou vraždu předsedy místního národního výboru v Koubalově Lhotě Vladimíra Mandíka [viz Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi], který je zde rovněž pohřben.

Prohlédnout detail
Liberec. Pamětní deska Jaroslavu Vlkovi

Liberec Pamětní deska Jaroslavu Vlkovi

Pamětní desku z žíhaného mramoru se zlaceným nápisem a portrétní fotografií, která byla odhalena 21. října 1995 ve vstupní hale budovy, nechali zhotovit svému třídnímu učiteli bývalí studenti státní průmyslové školy, absolventi roku 1949, zastoupení iniciátorem Zdeňkem Havránkem. Jaroslav Vlk (1907–1959) se narodil v Písku u Chlumce nad Cidlinou. V roce 1926 maturoval na gymnáziu v Novém Bydžově a následně vystudoval učitelství matematiky a fyziky pro střední školy na Karlově univerzitě v Praze. Působil jako středoškolský učitel v Banské Štiavnici, Hradci Králové a od roku 1945 na strojní průmyslové škole v Liberci. Byl funkcionářem Sokola a Československé strany národně socialistické, kterou zastupoval jako člen Národního výboru v Liberci. Na konci února 1948 musel z politických důvodů školu opustit, v roce 1952 byl zatčen a dne 19. října téhož roku odsouzen Okresním soudem v Liberci k deseti letům nucených prací v jáchymovských uranových dolech, ztrátě majetku a občanských práv. Při výkonu trestu zemřel krátce před svým propuštěním dne 22. října 1959 na následky pracovního zranění. V roce 1991 byl Krajským soudem v Ústí nad Labem plně rehabilitován.

Prohlédnout detail
Litoboř. Pomník obětem komunismu

Litoboř Pomník obětem komunismu

Pomník iniciovali potomci obětí událostí 50. let v Litoboři, zejména Josef Vít ml. z Náchoda, který je současně i tamním představitelem Konfederace politických vězňů. Realizaci schválilo a zajistilo zastupitelstvo obce Litoboř za přispění finančního daru Královéhradeckého kraje. Pomník byl odhalen 16. srpna 2008 za účasti hejtmana Královéhradeckého kraje, jeho autorem je Miroslav Kubala. Tvoří jej pískovcový hranol s deskou z leštěné mosazi, k němuž vede pět obdélných pískovcových dlaždic zasazených do trávníku. Komunistická Státní bezpečnost rozpoutala 28. prosince 1951 v Litoboři akci Teror Náchod. V pozadí události stála neochota sedláků z Litoboře vstoupit do družstva. Občané Litoboře na sebe upozornili nový komunistický režim již v květnových volbách 1948, kdy v opakovaných volbách – pro nesplnění veřejné volby – většina odevzdala prázdné lístky. Před Vánocemi roku 1951 se v obci objevil asi třicetiletý ozbrojený muž, který se prohlašoval za příslušníka zahraničního protikomunistického odboje, jehož úkolem je pomáhat zemědělcům proti násilné kolektivizaci. Někteří místní občané jeho poslání přivítali, ale pro konfliktní jednání dotyčného muže se postupně začali obávat, zda se nejedná o cílenou provokaci. Po ozbrojeném útoku na komunistického funkcionáře v Náchodě uskutečnily bezpečnostní složky razii, při které byla obec Litoboř obklíčena a ostřelována, statek pana Řezníčka, ve kterém se ozbrojený muž ukrýval, byl rozstřílen, použity byly i lehký kulomet a ruční granáty. Následovalo rozsáhlé zatýkání a vyšetřování. Za údajné napomáhání „diverzantovi“, který byl při bezpečnostní akci zastřelen, bylo obviněno 18 osob. V monstrprocesech v Náchodě (26.–27. ledna 1952) a v Hradci Králové (25.–26. července 1951) pak padly tři tresty smrti a další mnohaleté tresty vězení spojené s nucenými pracemi v uranových dolech. Někteří po propuštění zemřeli na rakovinu. Oběti komunismu z Litoboře se dočkaly rehabilitace po roce 1989. Události – zejména úlohu usmrceného „diverzanta“ – se nepodařilo plně zrekonstruovat. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, na který se v roce 1995 obrátila pobočka Konfederace politických vězňů v Náchodě, konstatoval, že se nejednalo o řízenou akci Státní bezpečnosti, ta ale činy „diverzanta“ – šlo o Miloslava Stejskala, jenž v roce 1950 uprchl z trestaneckého tábora v Jáchymově – využila k potlačení odporu a zastrašení zemědělců.

Prohlédnout detail
Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům

Litomyšl Pamětní deska politickým vězňům

Bronzová deska s ozdobnými úchyty a s motivem ostnatého drátu byla instalovaná v říjnu 1996 ve foyer budovy Smetanova domu na paměť odsouzených ve dvou politických procesech v říjnu 1950. Odhalení se zúčastnili občané Litomyšle, zástupci Konfederace politických vězňů, starosta města Miroslav Brýdl, vikář P. František Beneš a další hosté. Autorem desky je Jiří Věneček. Prologem procesu se staly události v litomyšlském gymnáziu ve dnech únorové vládní krize roku 1948. Samospráva vyšších ročníků gymnázia tehdy odmítla podpořit generální stávku vyhlášenou odbory na 24. února na podporu komunistických požadavků. Studenti se tak postavili proti svým pedagogům, kteří stávku podpořili a nevyučovali. V dubnu 1949 proběhla tzv. slučovací konference mládežnických organizací, kterým byl vytvořen jeden zastřešující komunistický Československý svaz mládeže (ČSM) a dosavadní organizace včetně tradičních skautských byly násilně sloučeny, resp. jejich činnost byla ukončena. Zákaz sdružování ve skautských oddílech vyvolal přirozeně protesty a jejím dosavadním členům nezbývalo, než se scházet ilegálně. Mezi studenty gymnázia v Litomyšli se zformovala skupina bývalých skautů, která se postupně rozrostla o studentky a studenty dalších litomyšlských středních škol. Scházeli se ke společným schůzkám, kde diskutovali o formách možného zadržování komunistického totalitního ovládání společnosti (volby do ČSM, parlamentní volby pod patronací OSN apod.). Na jejich základě se rozhodli k letákovým akcím vyzývající občany k věrnosti demokratickému odkazu československé republiky. Skupina byla odhalena poté, co někteří členové odstranili z rámů v jedné gymnaziální učebně podobizny státníků. Jelikož se obraz Stalina roztrhl, rozhodli se jej aktéři roztrhat a spláchnout v záchodě. Tam však byla část obrazu nalezena a nastalo vyšetřování a zatýkání. Před konáním soudu se někteří rodiče zatčených studentů pokusili intervenovat u ministra školství Zdeňka Nejedlého, jenž byl litomyšlským rodákem a podporovatelem kulturního a vědeckého života města, ale byli striktně odmítnuti. Naopak, Nejedlý, jenž žádal exemplární potrestání a tím očištění dobrého jména gymnázia, se svým postojem podílel na uskutečnění monstrprocesu (původně měli být studenti postaveni před okresní soud). Soudní proces vedený státním soudem se konal ve Smetanově domě ve veřejném zasedání 9.–11. října 1950 a do jeho čela byl postaven pater František Ambrož Stříteský, rektor piaristické koleje a gymnaziální profesor náboženství [viz Litomyšl. Pamětní deska Františku Ambroži Stříteskému]. K procesu byly přinášeny rezoluce potrestání, ozývaly se výkřiky z řad obecenstva žádající tresty smrti, proces byl přenášen reproduktory do ulic města a v sále byly vystaveny zbraně, které měly demonstrovat povahu trestné činnosti odsouzených (ve skutečnosti šlo většinou o nefunkční trofeje z druhé světové války). Navržené absolutní tresty nakonec nepadly, jelikož studenti odmítli vypovídat podle připravených protokolů. V procesu bylo odsouzeno 19 studentů a čtyři studentky, z toho devět mladistvých pro velezradu, sdružování proti státu, hanobení státu a hanobení spojeneckého státu. Mladiství studenti byli vězněni v Ústavu pro mladistvé v Zámrsku [viz Zámrsk. Pamětní deska mladistvým politickým vězňům], většina plnoletých studentů v jáchymovských táborech. Většina z nich pracovala po propuštění v dělnických profesích. Všichni odsouzení byli 28. září 1990 rehabilitováni Krajským soudem v Hradci Králové.

Prohlédnout detail
Louny. Pamětní deska obětem protikomunistického odboje

Louny Pamětní deska obětem protikomunistického odboje

Pamětní deska obětem protikomunistického odboje na Lounsku byla odhalena 6. ledna 1993. Aktu se zúčastnil poslanec Parlamentu ČR Vladimír Budínský, přednosta Okresního úřadu v Lounech Josef Kopic, zástupci města, členové obecního zastupitelstva a Konfederace politických vězňů. Pamětní desku iniciovala Konfederace politických vězňů, pobočka Louny, autory textu jsou Bohumír Roedl, tehdejší ředitel SOkA Louny a Otokar Procházka, tehdejší zastupitel města a člen pobočky Konfederace politických vězňů Louny. Skupina označovaná jako Mělník-Louny či MAPAŽ (Masaryk-Palacký-Žižka) působila v lounském a rakovnickém okrese, pomáhala při ilegálních přechodech hranic, vyráběla a distribuovala protikomunistické letáky. Podle obžaloby též skupina uskutečnila ozbrojené útoky na komunistické funkcionáře. Při vyšetřování byl pro své bývalé postavení do čela skupiny postaven Josef Hořejší z Mělníka [viz Mělník. Pamětní deska obětem komunismu], majitel továrny Liberta vyrábějící dětské kočárky. Ta byla v únoru 1948 znárodněna a Josef Hořejší jako „nepřítel pracujícího lidu“ zatčen. Po propuštění v březnu 1948 pracoval v zemědělství, obhospodařoval pozemky, které mu nebyly zatím znárodněny. Před dalším zatčením v únoru 1949 uprchl, podařilo se mu přejít hranice, ale nakonec se rozhodl vrátit se do republiky. Skrýval se u svého přítele a bývalého obchodního partnera Kamila Novotného, majitele řeznictví. V srpnu 1949 byl Josef Hořejší zatčen. Spolu s ostatními členy skupiny souzen Státním soudem ve veřejném procesu v lounské sokolovně. Josef Hořejší, Kamil Novotný byli odsouzeni za velezradu, Josef Plzák, agent-chodec [viz Nymburk. Pamětní deska obětem prvního nymburského procesu] a Bohumil Klempt navíc za sabotáže na železnicích. Všichni jmenovaní byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni v Praze na Pankráci. V procesu byli dále odsouzeni: Emil Andrt, František Kačer, Jaroslav Bouček, Josef Kotěborský (všichni na doživotí), František Blahout, Otokar Procházka (25 let), Eduard Pohl, František Hynek, Evžen Seidl, Jaroslav Blabolil, Josef Cimr, Adolf Hocký (20 let), Jan Valnoha, Emil Heller, Josef Polcar, Bohumil Prošek, Rudolf Pihrt, Otakar Válek, Rudolf Katič. Popravení Josef Hořejší, Kamil Novotný, Josef Plzák a Bohumil Klempt byli plně rehabilitováni v roce 1993.

Prohlédnout detail
Luhačovice-Pozlovice. Pamětní deska Věře a Janu Haluzovým

Luhačovice-Pozlovice Pamětní deska Věře a Janu Haluzovým

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy představitelů městyse Pozlovice 19. září 2014 na budově místní školy u příležitosti stého výročí narození JUDr. Jana Haluzy a během luhačovického mezinárodního folklorního festivalu, na jehož založení se Věra Haluzová podílela. JUDr. Jan Haluza (1914–2011), československý atlet, významný představitel Československé strany lidové a organizace Orel byl v listopadu 1948 odsouzen k šesti letům vězení [viz Újezd u Brna. Pamětní deska Janu Haluzovi]. V roce 1946 se oženil s Věrou Andrýskovou (1924–2013), učitelkou a významnou folkloristkou, která byla po jeho zatčení v září 1948 několik měsíců ve vyšetřovací vazbě. Manželé žili od roku 1962 v Pozlovicích, J. Haluza se mohl k právní praxi vrátit během pražského jara a v rámci regionu se aktivně zapojil do činnosti K 231. Haluzovi jsou nositeli řady vyznamenání a ocenění.

Prohlédnout detail
Luže. Pamětní deska Ladislavu Novákovi

Luže Pamětní deska Ladislavu Novákovi

Pamětní žulová deska politickému vězni Ladislavu Novákovi byla odhalena na jeho domě 26. září 1993. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci parlamentu, okresního úřadu, starosta města a zástupci Konfederace politických vězňů. Ladislav Novák (1906–1949), majitel automechanické dílny, byl zatčen 29. srpna 1949 a 19. září převezen z pardubické věznice do vazby ve věznici v Chrudimi, kde 26. září zemřel za neobjasněných okolností. Rodině bylo oznámeno, že spáchal sebevraždu oběšením. Pohřeb nesměl být předem oznámen a hřbitov byl během obřadu hlídán Státní bezpečností. Vyšetřování, v rámci kterého byl Ladislav Novák zatčen, vyústilo v soudní proces, který se konal 28.–30. června 1950 v Praze. Šlo pravděpodobně o případ vyprovokovaný Státní bezpečností, v němž bylo obviněno 24 občanů za napomáhání k nelegálnímu překročení státní hranice. Z Luže v něm byly odsouzeny čtyři osoby – Jan Vodička, František Sejtko, Alois Kabrhel (11 let těžkého žaláře za vlastizradu) a Božena Kubíková (jeden rok za neoprávněné opuštění republiky).

Prohlédnout detail
Mělník. Pamětní deska obětem komunismu

Mělník Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska obětem komunismu byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů 6. ledna 1996 ve vstupní hale Masarykova kulturního domu, kde se v 50. letech konaly politické procesy. Skupina označovaná jako Mělník-Louny či MAPAŽ (Masaryk-Palacký-Žižka) působila v lounském a rakovnickém okrese, pomáhala při ilegálních přechodech hranic, vyráběla a distribuovala protikomunistické letáky [viz Louny. Pamětní deska obětem protikomunistického odboje].

Prohlédnout detail
Milevsko. Pamětní deska obětem komunismu

Milevsko Pamětní deska obětem komunismu

Mramorová deska se zlatým písmem a klečící postavou v ostnatých drátech je věnována obětem komunismu na Milevsku. Byla odhalena 27. října 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Protikomunistický odboj na pomezí středních a jižních Čech je spojen zejména s odbojovou činností organizace Černý lev 777. Skupinu založili na přelomu let 1948–1949 Jiří Řezáč (*1928) z Obděnic a Jaroslav Sirotek (*1923) z Radešic, oba z katolických rolnických rodin. Později se k nim přidali Bohumil Šíma (*1928), syn majitelů za nedlouho znárodněné pily v Kojetíně. Do skupiny také patřili Jiří Dolista a Josef Novák oba z Porešína, dále Karel Kothera a Ladislav Šimek. Začali shromažďovat zbraně a pustili se do drobných sabotáží: například na jaře roku 1949 před schůzí, na níž se mělo zakládat zemědělské družstvo, přerušili v obci Nechvalice elektrické vedení, nebo se pokusili zastrašit střelbou do vzduchu na motocyklu projíždějícího újezdního tajemníka KSČ Stanislava Čiháka. Pak přistoupili k rozhodnějším akcím. V noci z 2. na 3. července 1949 provedli svoji nejúspěšnější akci, kdy výbušninami a zápalnými lahvemi značně poškodili okresní sekretariát KSČ v Sedlčanech. Další takový útok, tentokrát na sekretariát KSČ v Milevsku provedli z 13. na 14. května 1950. Při tomto útoku byl opět zcela zdemolován sekretariát, ale také smrtelně zraněn příslušník SNB Josef Skopový, který budovu v noci hlídal. Přes rozsáhlé pátrání se Státní bezpečnosti nepodařilo skupinu odhalit. Na začátku padesátých let také většina členů skupiny musela absolvovat povinnou základní vojenskou službu a další podobné akce už neprovedla. Na přelomu dubna a května 1954 ještě napsali Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma na silnici mezi Milevskem a Petrovicemi hesla „Poslední komunistický 1. máj“, „Ať žije USA“, „Den odplaty se blíží“ a „Víme o všech komunistech“. K prozrazení skupiny Černý lev 777 došlo až v červenci roku 1954, a to naprostou náhodou. Jeden z kamarádů Bohumila Šímy, který o aktivitách skupiny věděl, se svěřil své přítelkyni o jejích akcích. Ta ale byla občanskou zaměstnankyní ministerstva vnitra a vše nahlásila. Po zatčení a výsleších se členové přiznali k ozbrojenému odporu a ve veřejném procesu, který proběhl 25.–26. října 1954 v Milevsku, a jenž měl také zastrašit místní rolníky bránící se kolektivizaci, byli Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma Krajským soudem v Českých Budějovicích odsouzeni k trestu smrti a popraveni 10. února 1955 v Praze na Pankráci. Ostatní členové skupiny dostali doživotní a více než dvacetileté tresty odnětí svobody [viz Obděnice. Pamětní deska obětem komunismu].

Prohlédnout detail
Neratovice. Pamětní deska Miroslavu Plesingerovi-Božinovovi

Neratovice Pamětní deska Miroslavu Plesingerovi-Božinovovi

Mramorová deska na hřbitovní zdi nad hrobem se státním znakem a nápisem Miroslavu Plesingerovi-Božinovovi, diplomatu a politickému vězni byla odhalena 27. května 2007 z iniciativy města a Konfederace politických vězňů. Miroslav Plesinger-Božinov (Lobkovice 1883 – 1963 Praha) byl ve svých sedmdesáti letech zatčen a odsouzen za napomáhání k útěku svému bývalému spolupracovníkovi a jednomu ze svých následovníků na vyslaneckém postu Karlu Erbanovi. Trest odpykával ve věznici v Praze na Pankráci a v Ilavě. Po propuštění žil v ústraní. V roce 1992 byl Miroslav Plesinger-Božinov rehabilitován a od roku 2008 nese jeho jméno  neratovická základní škola ve Školní ulici.

Prohlédnout detail
Nová Paka. Pamětní deska Vladimíru Cermanovi

Nová Paka Pamětní deska Vladimíru Cermanovi

Pamětní deska byla odhalena 13. června 1992, čtyřicet let po vynesení rozsudku smrti nad Vladimírem Cermanem v soudním procesu, který se odehrál v hotelu Centrál. Instalaci desky iniciovala pobočka Konfederace politických vězňů v Nové Pace a její předseda Vratislav Číla. Vladimír Cerman (*4.7.1925) se narodil v sedlácké rodině v Čisté, absolvoval rolnickou školu v Jilemnici. Na protest proti politickému i existenčnímu tlaku vyvíjenému na samostatně hospodařící rodiny ze strany komunistického režimu sestřelil 29. prosince 1951 žárovku v  hostinci, kde jednala místní organizace KSČ. Několik dní po události se v Čisté objevil agent-provokatér, který Vladimíra Cermana a jeho přítele Stanislava Ježka ml. nabádal k zastřelení veřejného činitele za slib převedení za hranice. To oba chlapci odmítli. Vladimír Cerman se na agenta obrátil poté, co byl předvolán k výslechu zahájeného vyšetřování, aby mu pomohl utéci. Při fingovaném pokusu o překročení hranic byli oba zadrženi. Následovalo zatčení otce a bratra Vladimíra Cermana, Stanislava Ježka ml. a jeho otce a souseda Jiřího Zaplatílka, obvinění z velezrady a dalších trestných činů. Státním soudem, který se zasedal 12.–13. června v Nové Pace v hotelu Centrál, byl Vladimír Cerman odsouzen za pokus o vraždu, velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Byl popraven 11. října 1952 na Pankráci. Stanislav Ježek ml. byl odsouzen na 20 let, Jiří Zaplatílek na pět let, František Cerman st. na 12 let, František Cerman ml. na 3 roky, Stanislav Ježek st. na 12 let, dále všichni k propadnutí celého jmění, k peněžitým trestům a ztrátě občanských práv. Rodiny odsouzených byly násilně vystěhovány ze svých domovů. Místní stranická organizace v Čisté jednomyslně podpořila vynesený rozsudek, naproti tomu většina obce naopak podepsala návrh na udělení milosti. Organizátoři návrhu byli následně režimem perzekvováni. Žádosti o zmírnění trestu pro ostatní odsouzené byly posudkem místního národního výboru v Čisté odmítnuty. Rozsudky, které měly zastrašit samostatně hospodařící rolníky a zlomit jejich odpor proti vstupu do JZD, byly 29. května 1992 v celém rozsahu zrušeny a odsouzení rehabilitováni.

Prohlédnout detail
Nový Jičín. Pamětní deska obětem komunismu

Nový Jičín Pamětní deska obětem komunismu

Bronzová pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 10. března 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Autorem desky je František Cahel. Protikomunistický odboj na Novojičínsku je spojen zejména s ilegálními organizacemi Modré květy, Blaník a s činností předúnorových funkcionářů nekomunistických stran. Ilegální skupina národních socialistů v okrese Nový Jičín (Bohumír Busek a spol.) vznikla s cílem poskytnout pomoc pronásledovaným občanům v cestě za hranice, ve spolupráci se skupinou převaděčů z Karlových Varů. Skupina byla zatčena po zadržení jedné z převáděných osob na hranicích a odsouzena 30. prosince 1949 okresním soudem v Novém Jičíně. Dalších šest členů strany národně socialistické bylo odsouzeno v srpnu 1953 Krajským soudem v Ostravě v procesu Jan Kruliš a spol. Tato skupina polovojenského charakteru byla ve spojení se zahraničím, pro nějž shromažďovala strategické zprávy. Skupina Nezávislá sociální demokracie byla původně založena na podporu perzekvovaných členů strany, postupně se její aktivity rozšířily i na formulování programu obnovení sociálně demokratické strany a demokratických poměrů obecně. Skupina koordinovala svou činnost i na základě ojedinělých setkání s bývalými vrcholnými funkcionáři strany (Vojta Beneš, Bohumil Laušman). Po jejím odhalení byla souzena Krajským soudem v Ostravě ve dvou procesech: 9.–11. a 12.–14. listopadu 1954, celkem bylo odsouzeno dvacet osm osob. Rovněž funkcionáři strany lidové vytvořili ilegální skupinu z okruhu novojičínských členů a příznivců této strany. Skupina vyvíjela obvyklou činnost – podporu pronásledovaným, pomoc při útěku do zahraničí, letákové akce, shromažďování informací a zbraní. V procesu se skupinou František Hanzelka a spol. bylo Krajským soudem v Ostravě 8.–10. prosince 1953 odsouzeno celkem osmnáct osob. Ilegální organizace Modré květy vznikla v křesťanském společenství, sdružovala členy Orla, lidové strany, duchovní a studenty bohosloví. Podnět k jejímu založení vzešel údajně ze setkání během orelské pouti na Svatém Hostýně v srpnu 1948 [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské]. Skupiny rozmnožovaly a rozšiřovaly letáky, plánovaly propojení na domácí i zahraniční odboj, shromažďovaly strategické informace a zbraně pro případ ozbrojeného vystoupení. Organizace byla souzena Státním soudem Brno ve třech procesech: 24.–26. září, 27.–29. září a 3.–4. října 1951 v Ostravě. Skupina Blaník se zformovala v létě 1951 a jejím hlavním cílem bylo letáky informovat o politických procesech nejen v Československu, ale i v Sovětském svazu. Její členové se přihlásili k odkazu Milady Horákové – k její oběti i k politickému programu – a první leták nesl název Za svobodné Československo. Centrem její činnosti se stala evangelická fara v Suchdole nad Odrou, kde se množily letáky. Členové Blaníku se připravovali i na sabotáže pro případ vojenského konfliktu. Skupina, v níž působili účastníci druhého domácího i zahraničního odboje, působila poměrně dlouho, odhalena a zatčena byla na sklonku roku 1954. Veřejné líčení u krajského soudu v Ostravě se konalo 21.–22. dubna 1955.

Prohlédnout detail
Nymburk. Pamětní deska obětem druhého nymburského procesu

Nymburk Pamětní deska obětem druhého nymburského procesu

Pamětní deska obětem politického procesu v Nymburce, jejímž autorem je Josef Matyáš, byla odhalena 24. května 2004 z iniciativy města Nymburk, Konfederace politických vězňů, občanského sdružení Herodotos a Polabského muzea. Veřejný proces se soukromými rolníky ze Všejan a Vanovic – komunistickou justicí označovaný jako Antonín Maruška a spol. – se konal v prosinci 1950 v nymburském divadle. Skupina „venkovských boháčů a jejich přisluhovačů“ odmítala vstoupit do jednotného zemědělského družstva ve Všejanech (to se podařilo ustavit až na třetí pokus), letákovými akcemi požadovala konání svobodných voleb pod patronací OSN a vyjadřovala se k politickému vývoji v zemi. Členové skupiny byli od jara 1950 postupně pozatýkáni. Aby bylo možné rolníky exemplárně potrestat za nedovolené ozbrojování, došlo i k neúspěšnému pokusu ukrýt u Antonína Marušky zbraně. Za svědectví o této akci byla manželka Antonína Marušky odsouzena pro křivé obvinění místního komunistického funkcionáře. Proces byl anulován v rámci rehabilitačního řízení v roce 1969, rehabilitace potvrdil v roce 1992 Krajský soud v Praze.

Prohlédnout detail
Nymburk. Pamětní deska obětem prvního nymburského procesu

Nymburk Pamětní deska obětem prvního nymburského procesu

Pamětní deska obětem politického procesu v Nymburce, jejímiž autory jsou Josef Matyáš a akad. sochař Olbram Zoubek, byla odhalena 24. května 2004 z iniciativy města Nymburk, Konfederace politických vězňů, občanského sdružení Herodotos a Polabského muzea. 21. října 1949 bylo na příkaz z vyšších míst zatčeno krajským velitelstvím Státní bezpečnosti téměř dvacet nymburských občanů a odvezeno do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci. Devět z nich bylo obžalováno a postaveno před Státní soud v procesu nazývaném Oskar Krause a spol. Impulsem k vytvoření protistátní skupiny se stal kontakt Josefa Plzáka, agenta-chodce s manžely Krauseovými. Státní bezpečnost, která Josefa Plzáka sledovala (byl zatčen v září 1949 a 24. října v Lounech [viz Louny. Pamětní deska obětem protikomunistického odboje] Státním soudem odsouzen k trestu smrti), poslala za Krauseovými agenta-provokatéra vydávajícího se za spolupracovníka Josefa Plzáka. Na jeho podnět Oskar Krause, Vlastimil Krejčí (oba členové národně socialistické strany) a jimi oslovení spoluobčané opatřovali zbraně a výbušniny a fotografie nymburského seřaďovacího nádraží. Veřejný proces s devíti nymburskými občany se konal v nymburské sokolovně – 14. června 1950 byli Státním soudem odsouzeni za velezradu a špionáž. Syn manželů Krauseových Oskar Leo byl v té době uvězněn pro pokus o ilegální překročení hranice. Rodina se setkala ve věznici v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Olešnice. Pamětní deska obětem politického procesu z roku 1953

Olešnice Pamětní deska obětem politického procesu z roku 1953

Slavnostní odhalení pamětní desky se uskutečnilo 28. října 1994 z inicitivy Vlastivědného kroužku Olešnice. Kamenná deska, která připomíná veřejný proces konaný v budově olešnické sokolovny 17.–19. dubna 1953, byla zhotovena podle návrhu Aloise Hudce. Ústředním aktérem událostí, jež vedly k rozsáhlé perzekuci obyvatel Olešnice a okolních vesnic, byl Josef Matouš (1921–1953), na sklonku války člen partyzánské skupiny operující na Olešnicku. Po návratu z vojenské služby vedl značně neuspořádaný život, opakovaně byl souzen a krátkodobě vězněn za krádeže. Na podzim roku 1951 se Matouš objevil na Olešnicku, vydávaje se za agenta Karla vyslaného ze Západu s pověřením organizace odbojové činnosti. Zda tím chtěl řešit osobní situaci (ukrýt se před hrozícím dalším zatčením), nebo od počátku plnil jako agent-provokatér příkazy Státní bezpečnosti, nelze na základě dochovaných pramenů spolehlivě konstatovat. V každém případě legenda západního agenta bojujícího proti komunistům a jejich kolektivizačním plánům otevřela Matoušovi dveře mnoha místních sedláků, jakkoli někteří z nich k němu pojali časem nedůvěru a snažili se styky s ním přerušit. Po ztrátě důvěry mezi obyvateli Olešnicka se Matouš se svou „agentskou misí“ přesunoval z místa na místo, dokud nebyl na podzim 1952 na Zlínsku zatčen. Nejvážnější incident, který výrazně ovlivnil výši později vynesených rozsudků, se odehrál krátce po opuštění Olešnicka, kdy Matouš 15. června 1952 v Kunicích na Lysicku postřelil místního funkcionáře KSČ a národního výboru Josefa Šafránka.

Prohlédnout detail
Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům

Ostrava Pamětní deska popraveným politickým vězňům

Bronzová deska je obdélná na výšku s reliéfem v horní části, v němž je na kříži položená pravá ruka na dlani s trnovou růží, a zlatým plastickým nápisem v dolní části. Autorem pamětní desky, jež byla odhalena 7. prosince 2006, je Vratislav Varmuža. Po roce 1948 bylo v ostravské věznici popraveno pět mužů: Ladislav Ceé, Miloš Morávek, Josef Polomský a Miroslav Sýkora za plánování vojenského převratu na Ostravsku ve skupině Jana Buchala [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí]. Zařazení Václava Fryče mezi příslušníky třetího odboje lze ve světle povahy jeho protirežimní činnosti považovat za sporné.

Prohlédnout detail
Pardubice. Pamětní deska obětem komunismu

Pardubice Pamětní deska obětem komunismu

Autorem desky, jež byla odhalena 13. března 2004, je Jiří Procházka. Bronzová deska s nápisem nese emblémy Konfederace politických vězňů, Svazu Pomocných technických praporů, na jejím spodním okraji je reliéfně vypodobněna státní vlajka lemovaná lipovou ratolestí. Odhalení se zúčastnili představitelé kraje a města, zástupci Parlamentu České republiky i představitelé Konfederace politických vězňů a Svazu PTP. Pardubice se měly stát podle záměrů Státní bezpečnosti dalším místem regionálního „monstrprocesu“, který se však nepodařilo zcela zrealizovat. Na jeho počátku stála vražda syna předsedy okresního národního výboru Lubomíra Krátkého, který byl zastřelen 11. ledna 1949. Krátký jako uvědomělý středoškolský student udal své spolužáky, že vyvíjejí protistátní činnost, a několik desítek studentů bylo na tomto základě vyloučeno ze studií. Mezi prvními zatčenými byl i profesor pater František Ryba (1905–1973), jenž byl oblíbeným pardubickým učitelem náboženství a duchovním správcem kostela Zvěstování Panny Marie. Spolu s dalšími asi 20 zatčenými (převážně studenty) byl držen ve vyšetřovací vazbě a podrobován krutým výslechům až do roku 1955, kdy bylo nařízeno soudní jednání. Proces nesl obdobné rysy jako litomyšlský proces z roku 1950 s místními studenty a paterem Stříteským [viz Litomyšl. Pamětní deska Františku Ambroži Stříteskému]. I zde měli být studenti „svedeni k protistátní činnosti“ svým duchovním tutorem a i zde se Státní bezpečnosti nepodařilo ze zatčených vynutit plné „doznání“, které by jistě vedlo k absolutním trestům. Pater Ryba po propuštění z vězení dožil v rodných Heřmanicích, kde se živil jako soukromý zemědělec.

Prohlédnout detail
Písek. Pamětní deska Miladě Horákové

Písek Pamětní deska Miladě Horákové

Černá mramorová deska se zlatým nápisem je věnována české političce a sociální pracovnici JUDr. Miladě Horákové a byla odhalena 26. června 2000 z iniciativy Klubu Milady Horákové na domě, kde měla svou poslaneckou kancelář. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), nezákonně popravená v roce 1950, v letech 1946–1948 byla poslankyní Národního shromáždění za Českobudějovický volební kraj, kde kandidovala ve volbách v květnu 1946 jako členka Československé strany národně socialistické [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Citace na pamětní desce odkazuje na její poslední slova před popravou: „Padám, padám… Tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid… Budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám… Přeji vám to, přeji vám…“.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům

Plzeň Pamětní deska popraveným československým důstojníkům

Pamětní deska československým důstojníkům byla odhalena u příležitosti 50. výročí poprav tří československých důstojníků plzeňské posádky 13. listopadu 2002 z iniciativy města Plzně a Konfederace politických vězňů. Slavnostního odhalení se zúčastnil generál Antonín Husník a další hosté. Na konci roku 1950 bylo zatčeno několik důstojníků plzeňské posádky, kteří patřili ke společnosti scházející se v poválečném období u faráře Václava Vinše v Kralovicích. Po jeho odchodu do exilu v roce 1949 byla skupina infiltrována agentem Státní bezpečnosti vystupujícím jako farářův kontakt a pracovník americké zpravodajské služby, s nímž někteří členové začali spolupracovat. Jelikož mezi zatčenými byli i aktivně sloužící příslušníci armády, byla do vyšetřování zapojena i Hlavní informační správa ministerstva obrany (bývalé obranné zpravodajství), která do té doby případ regionálního charakteru začala konstruovat jako součást celostátního spiknutí, do něhož měli být zapojeni i vysocí armádní funkcionáři (penzionovaný generál Bohumil Boček [viz Sivice. Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek] či odvolaný ministr obrany generál Ludvík Svoboda [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi]). Po zatčení Bedřicha Reicina nebyla „akce Irena“ realizována, vyšetřování bylo v létě 1951 vráceno StB v Plzni a příprava nové verze žaloby pokračovala až do března 1952. První proces, v němž bylo kromě již propuštěných armádních důstojníků – plukovníka Ladislava Svobody (*1893) a kapitána Václava Ženíška (*1917) [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Ženíškovi] – souzeno dalších dvanáct osob, se konal 15.–17. května 1952 v Plzni. Obžalovaní sice částečně odvolávali svá předchozí násilím vynucená doznání, přesto byla většina odsouzena za velezradu a vyzvědačství, plk. Svoboda a kpt. Ženíšek k trestu smrti. V druhém procesu konaném 23. června 1952, do jehož čela byl postaven štábní kapitán Josef Kučera (*1916) [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi] jako hlavní spolupracovník kpt. Ženíška, byli souzeni důstojníci činní ve vojenské službě: mjr. Tomáš Sedláček (1918–2012), pplk. Josef Černohorský, mjr. Bohuslav Tyr a škpt. Jaromír Nový. První dva jmenovaní byli odsouzeni na doživotí, další k trestům v rozmezí 15 až 23 let. Nejvyšší soud v září vyhověl odvolání státního prokurátora požadujícího pro škpt. Josefa Kučeru absolutní trest a vynesl nový rozsudek. Popravy byly vykonány ve věznici Praze-Pankráci.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pomník Heliodoru Píkovi

Plzeň Pomník Heliodoru Píkovi

Pomník Heliodoru Píkovi, jehož autorem je akad. sochař Karel Němec, tvoří bronzový reliéfní portrét na žulovém kvádru. Byl odhalen 20. června 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů na náměstí, jež nese jeho jméno. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Prohlédnout detail
Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové

Poděbrady Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové

Mramorová pamětní deska věnovaná manželům Mašínovým byla odhalena 28. června 2003 z iniciativy Milana Paumera. Je umístěna u Pomníku obětem nacismu. Podplukovník Josef Mašín byl jako jeden ze „tří králů“ protinacistického domácího odboje zatčen v květnu 1941 a popraven během tzv. druhé heydrichiády. Zdena Mašínová byla zatčena v lednu 1942 a po popravě jejího manžela v srpnu propuštěna. V roce 1945 se zúčastnila tryzny na kobyliské střelnici. Po únoru 1948 na základě tzv. Gottwaldovy výzvy vstoupila do komunistické strany, po zatčení Milady Horákové, s níž byla za války vězněna v Terezíně, ze strany opět vystoupila. V listopadu 1953, po úspěšném útěku jejích synů Ctirada a Josefa a Milana Paumera do západního Berlína, byla znovu zatčena. Pro těžké zdravotní obtíže způsobené neléčením po přestálých operacích před vězněním i během něho nebyla ve stavu, jenž by umožnil soudit ji spolu s ostatními, kteří byli v souvislosti s činností skupiny bratří Mašínů [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi, Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi, Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji]  obviněni. V tomto procesu v lednu 1955 bylo odsouzeno celkem 17 osob, tři k trestu smrti – Zbyněk Janata a Václav Švéda, zatčení ve východním Německu během útěku a vydaní zpět do Československa, a Ctibor Novák, bratr Zdeny Mašínové, jenž byl soudem označen za vůdce skupiny. Zdena Mašínová byla odsouzena v samostatném procesu v červnu 1955 na 25 let. Ve vězení zemřela o rok později [viz též Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové].

Prohlédnout detail
Poděbrady. Pamětní deska Miladě Horákové

Poděbrady Pamětní deska Miladě Horákové

Pamětní deska u vchodu do kostela Sboru Krále Jiřího z Poděbrad Církve československé husitské byla odhalena v roce 1990 z iniciativy místní náboženské obce a převším faráře Josefa Šamánka. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), oběť komunistických politických procesů [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 1. Busta Milady Horákové

Praha 1 Busta Milady Horákové

Bronzová busta JUDr. Milady Horákové, jejíž autorkou je sochařka Věra Růžičková-Bejrová, byla odhalena v roce 1999 v přízemí Karolina u schodiště k Velké aule. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Studia práv na Karlově univerzitě ukončila v roce 1926.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi

Praha 1 Pamětní deska Josefu Nestávalovi

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Klubu Milady Horákové a za podpory Fotbalové asociace ČR a spolku českých právníků Všehrd 20. září 2018 na domě ve Valentinské ulici, kde JUDr. Josef Nestával bydlel.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty

Praha 1 Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty

Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty, jejímž autorem je architekt Jaroslav Zahrádka, byla odhalena 13. března 2009 v místě bývalé restaurace U Herclíků. Bronzová deska s plastickým reliéfem postavy hokejového hráče byla odhalena starostou městské části Praha 1 a dvěma ze tří dosud žijících protagonistů událostí – Gustavem Bubníkem a Antonínem Španingerem. Slavnostního aktu se zúčastnili i zástupci Českého olympijského výboru a Českého svazu ledního hokeje. 13. března 1950 se v restauraci U Herclíků sešli hráči reprezentačního mužstva ČSR v hokeji, které mělo na nadcházejícím mistrovství světa v Londýně obhajovat zlatou medaili z roku 1949. Odlet československých hokejistů byl však 11. března 1950 na poslední chvíli zrušen s nepravdivým odůvodněním, že reportéři československého rozhlasu nedostali britská víza. Pravým důvodem zrušení účasti na šampionátu byla obava komunistického režimu, že hokejisté v Londýně oznámí své rozhodnutí zůstat v emigraci a budou tak následovat rozhodnutí krasobruslařky Aleny Vrzáňové či tenisty a hokejisty Jaroslava Drobného. Taková obava nebyla úplně nepodložená – už v prosinci 1948 při novoročním turnaji ve Švýcarsku byla hokejová reprezentace oslovena skupinou hokejových funkcionářů v emigraci s nabídkou zůstat za hranicemi a hrát hokej za Československé národní mužstvo v exilu. U Herclíků dali hokejisté průchod své pochopitelné frustraci, což nezůstalo bez následků. Na základě udání byla na místo poslána hlídka Státní bezpečnosti, která zde zatkla Zlatomíra Červeného, Václava Roziňáka a Gustava Bubníka. V následujících dnech byli pozatýkáni další hráči, hostinský Mojmír Ujčík a jako poslední, 24. března, hokejový brankář Bohumil Modrý [viz Praha 9. Pamětní deska Bohumilu Modrému a perzekvovaným hokejistům, Lanškroun. Pamětní deska Bohumilu Modrému]. Zatčení B. Modrého, který nebyl v sestavě hokejového týmu a pobýval tou dobou mimo Prahu, signalizovalo, že nepůjde o vyšetřování hospodské výtržnosti a protirežimních výroků, ale že ty se stanou záminkou k sestavení vykonstruovaného politického procesu. Šest zatčených hokejistů bylo vyšetřováno jako vojenské osoby v tzv. Domečku [viz Praha 1. Pamětní deska obětem komunistické policie] a násilím nuceno k doznání o vojenské špionáži přes důstojníka americké vojenské kanceláře v Praze Martina Boweho. Neveřejný proces Státního soudu „s protistátní skupinou Modrý a spol.“ se konal 6.–7. října 1950 v Praze na Pankráci. Bohumil Modrý, Gustav Bubník, Stanislav Konopásek, Václav Roziňák a Vladimír Kobranov byli odsouzeni za velezradu a špionáž k trestům odnětí svobody v délce 10–15 let; dalších šest hokejistů a hostinský Ujčík ke kratším trestům. Nejvyšší soud, jehož jednání proběhlo 22. prosince 1950,  rozsudky potvrdil. Z vězení byli propuštěni v roce 1955, rehabilitováni v roce 1968.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pomník Miladě Horákové

Praha 1 Pomník Miladě Horákové

Pomník, jehož autorem je sochař Josef Faltus, byl odhalen 16. listopadu 2015 u budovy Poslanecké sněmovny na tzv. Pětikostelním náměstí na konci Sněmovní ulice za přítomnosti iniciátora projektu Martina Jana Stránského, zastupitelů města i státu a Jany Kánské, dcery Milady Horákové. Bronzový pomník zobrazuje řečnický pult s mikrofonem, na němž sedí skřivánek – symbol svobody a svobodného projevu. Pult, za kterým stála při soudním procesu v květnu 1950 Milada Horáková, je umístěn na oválné kamenné desce se slovy, která Milada Horáková napsala ve svém posledním dopise před popravou. Pomník byl financován z veřejné sbírky. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 10. Pamětní deska Jiřímu Hejdovi

Praha 10 Pamětní deska Jiřímu Hejdovi

Původní bronzová deska s reliéfem byla odhalena v únoru 1995 na bývalé budově továrny Jiřího Hejdy ke 100. výročí jeho narození z iniciativy jeho syna Neklana Hejdy a Petera Mikuly. Po jejím odcizení v roce 2012 byla zhotovena skleněná deska s pozměněným textem a bronzovým reliéfem. O nové odhalení v únoru 2015 ke 120. výročí narození Jiřího Hejdy se zasloužila rodina Hejdova, Böhmova a Matouškova. Jiří Hejda (1895–1985) vystudoval právnickou fakultu v Praze, ve 30. letech pracoval jako novinář (Přítomnost, Tribuna, Lidové noviny, České slovo) a věnoval se i odborné práci v oblasti národohospodářství. V roce 1937 se stal generálním tajemníkem podniku ČKD a v roce 1939 založil vlastní továrnu na kuchyňská zařízení. Během války se zapojil do protinacistického odboje. Po roce 1945 se stal významným představitelem Československé strany národně socialistické, působil v Ústřední plánovací komisi. Dne 21. prosince 1949 byl zatčen StB, vyšetřován a zařazen do politického procesu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv, vězněn na Pankráci, Mírově, Leopoldově, Ilavě a Valdicích. Po podmínečném propuštění v květnu 1962 pracoval jako pomocný  pracovník v národním podniku Geodezie a věnoval se literární tvorbě.

Prohlédnout detail
Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové

Praha 5 Pamětní deska Miladě Horákové

Mramorová deska se zlaceným nápisem byla odhalena v březnu 1992 zástupci Československé strany socialistické v místě, kde Milada Horáková se svou rodinou bydlela od roku 1935. JUDr. Milada Horáková (1901–1950) se po studiu práv aktivně se zapojila do sociálních projektů nového státu a angažovala se též v mezinárodním ženském hnutí [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové]. Za okupace se účastnila práce v domácím odboji. V roce 1940 byla i se svým manželem zatčena gestapem, dva roky byla vězněna v Terezíně v Malé pevnosti [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové, Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950]. Osvobození se dočkala ve věznici v Aichachu, kam byla umístěna po odsouzení v roce 1944. Po válce aktivně vystupovala ve veřejném životě. Nadále působila v ženském hnutí a jako členka Československé strany národně socialistické se stala poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Svůj mandát obhájila ve volbách na jaře 1946 [viz Písek. Pamětní deska Miladě Horákové]. Po únoru 1948 byla akčním výborem vyloučena z Rady československých žen, poslaneckého mandátu se vzdala sama. Na rozdíl od jiných předních představitelů národně socialistické strany, kteří zamířili do exilu, se Milada Horáková rozhodla zůstat a čelit politickým změnám. Působila v opozičních strukturách „neobrozených“ politických stran a podílela se na organizaci tzv. vinořské schůzky s představiteli sociálních demokratů a lidovců [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím]. Dne 27. září 1949 byla Státní bezpečností zatčena, zatímco jejímu manželovi, Bohuslavu Horákovi se podařilo zatčení uniknout a odejít do exilu. Nezletilé dcery Jany, která za otcem odjela do Spojených států v roce 1968, se ujala sestra Milady Horákové.

Prohlédnout detail
Praha 5. Socha Milady Horákové

Praha 5 Socha Milady Horákové

Bronzová socha JUDr. Milady Horákové [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] byla odhalena 10. října 2010 na pražském Smíchově v parku před budovou kostela Českobratrské církve evangelické, kam M. Horáková do svého uvěznění pravidelně se svým mužem docházela na bohoslužby. Autorem asi dva metry vysoké sochy, před níž leží na žulové desce s nápisem zlatá růže v oběšencově oprátce, je Olbram Zoubek. Pamětní místo vzniklo z iniciativy místního sboru Českobratrské církve evangelické u příležitosti 75. výročí vstupu JUDr. Horákové do tamějšího společenství a jako připomínka uplynutí 60 let od její popravy v pankrácké věznici.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska Vladimíru Clementisovi

Praha 6 Pamětní deska Vladimíru Clementisovi

Pamětní deska Vladimíru Clementisovi, odsouzenému a popravenému v procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, byla odhalena v roce 2002. Vladimír Clementis (1902–1952) byl slovenský komunistický politik, publicista a diplomat. V letech 1935–1938 byl poslancem Národního shromáždění. V březnu 1939 emigroval přes Polsko a SSSR z rozhodnutí komunistické strany do Paříže, kde byl ale ze strany pro kritiku uzavření paktu Molotov-Ribbentrop vyloučen. V letech 1941–1945 působil v londýnském rozhlasovém vysílání pro Československo jako žurnalista a hlasatel. V roce 1945 byl opět přijat do KSČ a stal se státním tajemníkem ministerstva zahraničních věcí. Po smrti Jana Masaryka [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka] do března 1950 zastával funkci ministra zahraničních věcí. V lednu 1951 byl na základě vykonstruovaného obvinění z pokusu o protistátní spiknutí zatčen a v následujícím roce odsouzen a popraven. V roce 1963 byl rehabilitován a v dubnu 1968 mu bylo in memoriam uděleno vyznamenání Hrdina ČSSR.

Prohlédnout detail
Praha 7. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Praha 7 Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi byla odhalena 10. května 2018 v rámci projektu Poslední adresa, kterou inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistického režimu. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika, a zástupci Městské části Praha 7. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. JUDr. Jaroslav Borkovec (*1906) pocházel z Jaroměře, poté se usadil v Praze, kde ve 30. letech studoval při zaměstnání práva a působil jako zastupitel pražského magistrátu. Jeho bratrem byl významný pražský kriminalista. Po vzniku protektorátu se zapojil do protinacistického odboje. V květnu 1940 byl zatčen a vězněn v Terezíně, odkud byl převezen k soudu v Drážďanech, který jej v říjnu 1941 odsoudil za velezradu na tři roky. V červenci 1943 byl s trvalými zdravotními následky propuštěn. Zúčastnil se Pražského povstání a stal se členem pražského revolučního národního výboru. Po válce dokončil studia práv a nastoupil ke koncipientské praxi v advokátní kanceláři. Na přelomu let 1948/1949 byl osloven mjr. Květoslavem Prokešem, zda by se nechtěl zapojit do protikomunistického odboje. Borkovec se stal členem užšího vedení vznikající skupiny a pro plán státního převratu rozpracovával otázku politického převzetí moci a nového politického uspořádání (jako kritik politického exilu údajně koncipoval programy nových stran).

Prohlédnout detail
Praha 7. Pamětní deska popraveným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti

Praha 7 Pamětní deska popraveným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti

Kovová deska s pozlaceným písmem byla odhalena 28. října 1996 za přítomnosti tehdejšího policejního prezidenta Oldřicha Tomáška, zástupců Konfederace politických vězňů a Českých bojovníků za svobodu ve vstupní chodbě budovy Policejního prezídia České republiky. Iniciátorem připomínky byl jeden z vězněných bývalých příslušníků SNB Karel Bažant. V roce 2016 byla rozhodnutím policejního prezidenta Tomáše Tuhého darována Muzeu Policie ČR a zatím není zpřístupněna. Přes úsilí KSČ o výstavbu nového poválečného, s komunistickou politikou loajálního Sboru národní bezpečnosti (systematické kroky KSČ k ovládnutí bezpečnostních složek byly ostatně jednou z příčin únorové vládní krize 1948) zde na konci 40. a na počátku 50. let působilo stále mnoho „starých“, tj. především předválečných příslušníků četnictva. Poúnorová personální výměna bezpečnostních sborů spojená s hromadným přijímáním nových příslušníků a s nucenými odchody tzv. politicky nespolehlivých členů probíhala nutně postupně. Není tedy tak zcela překvapivé, že do konce roku 1949 bylo v souvislosti s protistátní činností zatčeno přes 450 příslušníků SNB. Zapojením do protirežimního odporu riskovali v případě zatčení jako příslušníci bezpečnostních složek státu (či jako dezertéři z těchto složek) nejtěžší tresty. Účast příslušníků SNB v ilegálních aktivitách i jejich následná perzekuce (jakkoli jako i v jiných případech zčásti zcela vykonstruovaná) skládá poněkud jiný obraz minulosti než schematizovaný pohled na Sbor národní bezpečnosti jako na bezvýhradnou oporu režimu poúnorového období.

Prohlédnout detail
Praha 9.  Pamětní deska Bohumilu Modrému a perzekvovaným hokejistům

Praha 9 Pamětní deska Bohumilu Modrému a perzekvovaným hokejistům

Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty obviněnými z velezrady a špionáže byla odhalena v říjnu 2008 v  nově pojmenované ulici v Praze Hloubětíně za účasti rodiny a přátel. Bohumil Modrý byl spolu s dalšími jedenácti členy hokejové reprezentace v březnu 1950 zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu („protistátní skupina Modrý a spol.“) v říjnu 1950 [viz Praha 1. Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty]. Bohumil Modrý ovšem mezi hokejovou reprezentací nebyl, neboť po šampionátu ve Stockholmu zvažoval ukončení sportovní kariéry a pobýval před plánovaným odletem hokejistů do Londýna na mistrovství světa mimo Prahu. B. Modrý byl postaven do čela skupiny, obviněn z podněcování k emigraci a poškozování zájmů republiky a odsouzen k 15 letům za velezradu a špionáž. Trest si odpykával ve věznici Bory a po potvrzení výše trestu Nejvyšším soudem v prosinci 1950, pracoval pět let v uranových dolech. V roce 1959, kdy se hokejový šampionát konal v Praze, projevil zájem o setkání s ním kouč sovětské reprezentace. Bohumil Modrý zemřel na následky věznění v 47 letech v roce 1963.

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska Jozefu Macejovi

Praha 9 Pamětní deska Jozefu Macejovi

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistického režimu. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Jozef Macej (*1905) se narodil na Slovensku, od roku 1925 sloužil v armádě a po absolvování policejního kurzu jako policista v pražských Vysočanech. Přestože v roce 1948 vstoupil do komunistické strany, k politickým poměrům po únoru se patrně stavěl kriticky, když se zapojil do sbírky, kterou jeho kolegové, mezi nimi vrchní strážmistři Josef Kmínek (*1909) a Karel Strmiska (*1910) [viz Praha 9. Pamětní deska Karlu Strmiskovi], podporovali rodiny vězněných z politických důvodů. Organizace sbírky byla jedinou autentickou protirežimní aktivitou příslušníků SNB, zatímco za šířením „ilegálního časopisu“ Hlas svobodné republiky, jež mělo sloužit jako důkaz jejich protistátní činnosti, stála cílená provokace Státní bezpečnosti, která vedla až k jednomu z velkých politických procesů s policejním pozadím. Vykonstruovaná obžaloba vinila zatčené policisty z přípravy protistátního puče, jenž měl být uskutečněn v koordinaci se zahraniční vojenskou intervencí. Jozef Macej měl v údajně připravovaném převratu za úkol ozbrojit povstalce a Karlu Strmiskovi, jenž byl postaven do čela policejních „spiklenců“, předávat tajné služební informace. Soud s třinácti předúnorovými policisty, jenž se konal od 19. do 22. prosince 1951, „odhalil“ společenskou nebezpečnost příslušníků SNB, kteří byli převzati do služeb novým režimem, a v tomto smyslu byl také náležitě propagandisticky využit. Jozef Macej, Josef Kmínek a Karel Strmiska byli odsouzeni k trestu smrti a po zamítnutí všech opravných prostředků popraveni 8. srpna 1952. Rehabilitováni byli až v roce 1990.

Prohlédnout detail
Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi

Rokytnice nad Rokytnou Pamětní deska Janu Bulovi

Pamětní deska připomínající P. Janu Bulu, který ve farnosti působil až do svého zatčení v roce 1951, byla odhalena v roce 1998 v chodbě farního úřadu v Rokytnici nad Rokytnou. Byla zhotovena již v polovině devadesátých let díky iniciativě členů místní organizace Orla, kteří ji původně zamýšleli umístit na zeď kostela Narození Jana Křtitele. Zde byl P. Bula připomenut v květnu 2009 při slavnosti svěcení zvonů. Dva zvony pro kostel Narození Jana Křtitele v Rokytnici a dva zvony pro kapli Cyrila a Metoděje v Chlístově byly posvěceny Mons. Jiřím Mikuláškem (vždy větší z nich je dedikován P. Janu Bulovi a mučedníkům 20. století). Páter Bula byl odsouzen k trestu smrti v babických procesech. Jan Bula se narodil 24. června 1920 v obci Lukov [viz Lukov. Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci; Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi]. V letech 1931–1939 studoval na reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích, po maturitě vstoupil do kněžského semináře v Brně a 29. července 1945 byl olomouckým biskupem Stanislavem Zelou vysvěcen na kněze. Již v srpnu nastoupil jako kaplan do farnosti v Rokytnici nad Rokytnou a od roku 1949 zde pak působil jako administrátor. Kromě pastorační práce se zapojoval do veřejného života organizací ochotnického divadla, sportovních aktivit Orla. Za čtení a komentování zakázaného pastýřského listu mu byla udělena pokuta a zahájeno trestní řízení, které bylo na základě prezidentské milosti zrušeno. Od roku 1950 neveřejně pokračoval ve vedení mládeže a začal s opravou rokytnického kostela. V únoru 1951 jej na faře v Rokytnici navštívil jeho spolužák z gymnázia Ladislav Malý s legendou o organizování odchodu arcibiskupa Josefa Berana, v té době v internaci, do zahraničí [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi]. Po poradě s jaroměřickým farářem Janem Podveským [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému], který měl o povaze celé záležitosti pochybnosti, se Bula snažil veškeré kontakty s Malým přerušit. P. Bula byl zatčen již 30. dubna a podrobován ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Jihlavě krutým výslechům. Po střelbě v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru], dalším zatýkání a mimořádně rychlé přípravě procesů rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ 10. července o tom, že páter Bula nebude souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě, v němž byli odsouzeni jiní dva duchovní [viz Babice. Busta Václava Drboly a Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi], ale bude souzen odděleně a bude mu uložen trest smrti. Byl postaven do čela druhého babického procesu, jenž se konal 13.–15. listopadu 1951 v Třebíči. Ohledně absolutního trestu sice panovaly pochybnosti i v justičních kruzích, které však politické rozhodnutí nezvrátily, a P. Bula byl popraven 20. května 1952 v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 obětem popraveným v 50. letech komunistickou justicí]. P. Bula byl rehabilitován po roce 1989, od roku 2004 probíhá proces jeho blahořečení, k němuž byl v roce 2011 připojen také beatifikační proces P. Václava Drboly.

Prohlédnout detail
Sedlčany. Pamětní deska Františku Bučilovi

Sedlčany Pamětní deska Františku Bučilovi

Pamětní deska pateru Františku Bučilovi byla odhalena za přítomnosti kardinála Miroslava Vlka 15. prosince 2005. Černá mramorová deska se zlatým písmem je umístěna na opěrné zdi schodiště děkanského úřadu v Sedlčanech pod oválným fotografickým portrétem. František Bučil (1894–1955) působil v Sedlčanech od roku 1937. Byl obviněn na základě výpovědi studenta místního gymnázia, před kterým se P. Bučil zmínil o „číhošťském zázraku“ [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], a odsouzen Státním soudem 28. prosince 1950 na jeden rok odnětí svobody a k peněžitému trestu 10 tisíc korun. V době jeho věznění byla v děkanství provedena domovní prohlídka, při níž byly nalezeny potraviny a šatstvo z charitativní pomoci a další předměty. Tento nález byl propagandisticky zneužit vůči místním občanům a P. Bučil byl na jeho základě znovu obžalován. Státní soud zasedal již 2. února 1951 v sedlčanské sokolovně před tzv. organizovanou veřejností vybranou církevními tajemníky. Líčení před senátem Státního soudu přenášel místní rozhlas. P. Bučil byl odsouzen za sabotáž na devět let těžkého žaláře, k peněžitému trestu 20 tisíc korun a ke konfiskaci celého jmění, ztrátě občanských práv na deset let. Krátce po druhém rozsudku byl děkan Bučil přemístěn do věznice Plzeň-Bory. Později byl vězněn v Mírově, Mladé Boleslavi, Valdicích, kde byl se stále se zhoršujícím zdravotním stavem v lednu 1955 hospitalizován ve vězeňské nemocnici a v srpnu převezen do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci. Zemřel 30. prosince 1955. Ostatky nebyly rodině vydány k pohřbení a byly uloženy v neoznačeném společném hrobě na hřbitově v Praze Ďáblicích [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů (Pomník obětem komunismu)].

Prohlédnout detail
Skuteč. Památník obětem nesvobody

Skuteč Památník obětem nesvobody

Symbolický památník obětem nesvobody v letech 1948–1989 se nachází před budovou děkanství v Tyršově ulici a byl odhalen 23. října 1994 za účasti veřejnosti pod patronací KDU-ČSL, ODA, KAN a Konfederace politických vězňů. Tvoří jej žulový kvádr s prolomeným otvorem ve tvaru kříže (má stejnou formu jako pomníčky na hrobodomech v Ležákách) a mramorovou deskou s kovovými písmeny u jeho paty. Ve dnech 28.–29. listopadu 1952 se konal ve Skutči veřejný lidový soud se členy místního skautského oddílu a navazoval na obdobný proces se skupinou „Skautský odboj Beneše (SOB)“ v Heřmanově Městci z 19.–21. června 1952, v němž bylo odsouzeno 17 převážně mladých lidí (tři z nich pocházeli ze Skutče), včetně nezletilých. Skutečská skupina se aktivizovala po úmrtí ministra Jana Masaryka, jenž zemřel za ne zcela objasněných okolností v březnu 1948. Skautská skupina na protest proti agitaci a zastrašování KSČ vůči studentům nekomunistického smýšlení zhotovovala a rozšiřovala protikomunistické letáky. Po zatčení skupiny následovalo fyzické i psychické mučení ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Pardubicích a memorování vynucených výpovědí, v nichž se obžalovaní přiznávali k teroristické činnosti, špionáži apod. Skupina deseti osob byla odsouzena k trestům odnětí svobody ve výši od 13 do jednoho roku.

Prohlédnout detail
Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi

Štítina Pomník Heliodoru Píkovi

Pamětní deska generála Píky byla odhalena 1. července 1989 u příležitosti 70 let tělovýchovy ve Štítině, kterou iniciovali funkcionáři místní jednoty Tatran Jan Hajder a Zdeněk Stříž. Deska byla původně instalována na domě zbudovaném na místě původního rodného domu generála Píky, ve kterém žil generálův bratr František se svou rodinou. Při zahájení rekonstrukce domu byla deska sejmuta a 4. července 1993 umístěna na nový žulový pomník vybudovaný na hranici pozemku. Autorkou desky s plastikou je akad. sochařka Jaroslava Lukešová, kamenické práce provedl Zdeněk Šimeček. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a absolvent vojenské školy ve Francii se podílel na formování armády samostatného Československa. V letech 1941–1945 byl velitelem československé vojenské mise v Sovětském svazu. Bezprostředně po komunistickém převratu byl brigádní generál Píka odeslán na zdravotní dovolenou a již 5. května 1948 zatčen a vyšetřován – podle vojenských historiků prokazatelně na popud sovětských vysokých míst. Byl obžalován ze špionáže pro britskou zpravodajskou službu v letech 1940–1948, postaven před vojenský senát Státního soudu a v neveřejném procesu, jenž se konal 26.–28. ledna 1949, odsouzen k trestu smrti. Jako u většiny stěžejních politických procesů byl rozsudek předem schválen ÚV KSČ, resp. jeho vojenským výborem. Žádosti o milost prezident Klement Gottwald nevyhověl, rozsudek byl vykonán 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice na Borech [viz Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi a Plzeň. Čestný hrob Heliodora Píky].

Prohlédnout detail
Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi

Střítež Pomník Josefu Zvěřinovi

Pomník Josefu Zvěřinovi, knězi a teologovi byl odhalen P. Tomášem Halíkem v roce 2003 z iniciativy České křesťanské akademie. Autorem pomníku je třebíčský malíř a grafik Zdeněk Šplíchal. ThDr. Josef Zvěřina (1913 Střítež – 1990 Nettuno, Itálie) byl v roce 1937 v Římě vysvěcen na kněze. Během německé okupace byl v letech 1942–1943 internován za protinacistické postoje. Po válce působil na Katolické bohoslovecké fakultě UK v Praze a věnoval se práci s kroužky katolických kněží, laiků a mládeže v rámci hnutí Katolická akce. V roce 1950 byl povolán do vojenské služby, kterou absolvoval u Pomocných technických praporů. V lednu 1952 byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen Státním soudem na 22 let v jednom z největších procesů s představiteli Katolické akce Praze [viz též Tišnov. Pomník obětem komunismu a Dačice. Pamětní deska Františku Valenovi], jenž se konal 28. října až 1. listopadu 1952 a bylo v něm odsouzeno devět kněží a dvě desítky laiků. Vězněn byl postupně na Mírově (1952–1954), v táboře „L“ Vykmanov (1954–1956), v Leopoldově (1956–1960) a ve Valdicích (1960–1965) . Po propuštění v listopadu 1965 vystřídal mnoho dělnických profesí, věnoval se psaní a skryté pastoraci. V roce 1969 nastoupil jako asistent na Katolickou teologickou fakultu v Litoměřicích, následujícího roku byl opět propuštěn. Působil v duchovní správě až do roku 1974, kdy mu byl odebrán státní souhlas k výkonu kněžské služby. V duchovní práci pokračoval tajně, vedl bytové semináře pro kněze, mládež a intelektuály. V roce 1977 podepsal Chartu 77, o rok později s P. Otou Mádrem založil samizdatové Teologické texty. V osmdesátých letech patřil mezi poradce Františka kardinála Tomáška [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. Po listopadu 1989 byl jmenován čestným děkanem litoměřické bohoslovecké fakulty, v roce 1990 založil Křesťanskou akademii Praha a stal se jejím prvním prezidentem. Utonul v moři u Říma den po setkání s papežem Janem Pavlem II. v srpnu 1990 a je pohřben v Praze na Vyšehradě. V roce 1990 byl plně rehabilitován a v roce 1991 mu byl prezidentem republiky in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka.

Prohlédnout detail
Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské

Svatý Hostýn Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské

Pamětní místo tvoří ústřední vertikální opracovaný kámen ze světlé žuly s rytým nápisem, do něhož je vsazena kovová deska s bílým nápisem – nápis na kameni je dedikován obětem komunistického režimu, nápis na desce pak jmenovitě obětem skupiny Hory Hostýnské (obsahuje několik faktografických nepřesností). Centrální připomínku doplňují po obou stranách umístěné leštěné tmavé kameny s názvy komunistických věznic. Pomník byl odhalen 3. září 1994 za účasti zástupců Konfederace a politické reprezentace vlády a parlamentu. Svatý Hostýn je tradičním katolickým poutním místem. V srpnu 1948 se zde konala manifestační orelská pouť, při které došlo k podobným projevům nesouhlasu s novým komunistickým režimem jako při všesokolském sletu v červnu téhož roku v Praze. V roce 1960 se zde poprvé setkala skupina propuštěných politických vězňů. Po roce 1989 tuto tradici převzala tzv. muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.

Prohlédnout detail
Tišnov. Pomník obětem komunismu

Tišnov Pomník obětem komunismu

Pomník v podobě neopracovaného kamene s železnými okovy a s kovovou deskou instaloval městský úřad 28. září 1994 ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. Má připomínat oběti komunistického režimu, zejména oběti procesu se studenty tišnovského gymnázia. V 50. letech se v tišnovském gymnáziu zformovala ilegální skupina, která chtěla bránit rolníky na jižní Moravě před zásahy místních komunistických orgánů v rámci prosazované kolektivizace. Skupina bývalých tišnovských studentů – Alois Pokorný (*3. 4. 1928), Vlastimil Železný (*18. 4. 1928) a Zdeněk Čačka (* 1928) – se podle obžaloby účastnila činnosti ilegální skupiny pod vedením Jana Simandla, která šířila protirežimní tiskoviny a shromažďovala zbraně. Po jejím odhalení v dubnu 1950 Alois Pokorný a Vlastimil Železný odešli do ilegality. V jednom z poskytnutých úkrytů se nějaký čas skrývali společně s Františkem Mrkvou, zatímco byl připravován jejich odchod za hranice. Postupně narůstající neshody mezi Mrkvou, který chtěl úkryt opustit, a Pokorným a Železným vyvrcholily 12. května 1951, kdy byl Mrkva v potyčce usmrcen. Alois Pokorný a Vlastimil Železný byli odsouzeni k trestu smrti a 18. prosince 1952 popraveni, Zdeněk Čačka odsouzen na 15 let. Při přezkoumání rozsudku v roce 1993 došel soud k závěru, že oba popravení jednali v sebeobraně, neboť František Mrkva ohrožoval oba střelnou zbraní, a dále k důvodnému podezření, že činnost ilegální skupiny byla vyprovokována Státní bezpečností.

Prohlédnout detail
Újezd u Brna. Pamětní deska Janu Haluzovi

Újezd u Brna Pamětní deska Janu Haluzovi

Uměleckou plastiku vytvořil sochař Zdeněk Kolářský. Tvoří ji bronzová pamětní deska se třemi poli umístěná na kamenném podstavci. Horní pole desky nese dva reliéfy zpodobňující Jana Haluzu jako atleta-běžce a jeho profil ve starším věku. Park místního rodáka JUDr. Jana Haluzy spolu s pamětní deskou slavnostně odhalil starosta města Jan Hradil 26. září 2012. JUDr. Jan Haluza se narodil 12. července 1914 ve Šternově (dnes Újezd u Brna). Za války pracoval v baťovské exportní společnosti a v Atletickém klubu Baťa Zlín trénoval učně Baťovy školy práce, včetně Emila Zátopka. Po válce se podílel na obnově Orla a vstoupil do Československé strany lidové a stal se i členem jejího ústředního výboru. 27. září 1948 byl zatčen spolu s dalšími čtyřmi desítkami osob a obviněn z ilegální činnosti. Příčinou zatýkání byly již nějakou dobu Státní bezpečností sledované aktivity kolem vizovického kaplana Antonína Huvara (1922–2009) a tamní fary, kde se scházela katolická mládež. Z prokázané činnosti (výroba a kolportace letáků, na níž se podílelo jen několik osob) bylo vykonstruováno formování ilegální organizace, která měla plánovat násilný zvrat režimu. Účelově do ní byli zařazeni Jan Haluza a další funkcionář ČSL z Uherského Hradiště Josef Prát (*1925) jako údajné spojky se „zrádnou emigrací“. Skupina byla vyšetřována v Uherském Hradišti, kde se také konalo již 9. listopadu hlavní přelíčení Státního soudu. Huvar a Prát byli odsouzen k deseti letům, Haluza k šesti letům vězení. Po odpykání trestu, během něhož prošel několika jáchymovskými tábory, byl propuštěn v roce 1954. Až v polovině 60. let se mu podařilo vrátit se ke své odborné praxi v pojišťovnictví a trvale se se svou ženou Věrou usadil v Pozlovicích [viz Luhačovice-Pozlovice. Pamětní deska Věře a Janu Haluzovým]. V roce 1968 se Jan Haluza jako předseda zlínské pobočky K 231 aktivně zapojil do pokusu o rehabilitaci bývalých politických vězňů a činný byl také v Konferederaci politických vězňů po roce 1989.

Prohlédnout detail
Ústí nad Labem. Pamětní deska Jaroslavu Brodskému

Ústí nad Labem Pamětní deska Jaroslavu Brodskému

Na budově mateřské školy v Brné byla odhalena z iniciativy spolku Veselá Brná za podpory vedení města Ústí nad Labem 8. listopadu 2018 bronzová pamětní deska s reliéfem Jaroslava Brodského, ředitele místní školy a spoluzakladatele sdružení bývalých politických vězňů K 231. Desku, jejímž autorem je výtvarník Karel O. Hájek, odhalila primátorka Věra Nechybová za přítomnosti dalších zastupitelů města, členů politických stran, státních institucí, veřejnosti, dcery J. Brodského Vlasty Kožíškové a dalších rodinných příslušníků. Jaroslav Brodský (1920 Soběslav – 1981 Toronto, Kanada) pocházel ze Soběslavi, kde vystudoval učitelskou akademii a působil jako městský knihovník a učitel. Do Brné u Ústí nad Labem, kde učil na místní škole a stal se jejím ředitelem, přišel po válce v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva z Československa. Po únoru 1948 musel z politických důvodů školu opustit a do svého zatčení StB v létě 1950 pracoval v manuálních profesích. Jaroslav Brodský byl postaven do čela vykonstruované špionážní skupiny sestavené z pedagogických pracovníků a v jednom z mnoha návazných procesů po procesu s Miladou Horákovou odsouzen 2. července 1951 na patnáct let vězení (Jan Prokop, ředitel školy v Chabařovicích na třináct let, Karel Budař, pracovník školského referátu v Duchcově na deset let). Trest odpykával ve věznici Plzeň-Bory, v táborech Vojna a Bytíz na Příbramsku, ve Vykmanově u Jáchymova a v Leopoldově. Po propuštění během květnové prezidentské amnestie v roce 1960 pracoval v dělnických povoláních, po pěti letech mu bylo dovoleno učit na učilišti v Krásném Březně. Během pražského jara patřil mezi iniciátory založení organizace sdružující bývalé politické vězně K 231 a stal se jejím tajemníkem. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy odešel jako mnoho dalších členů a funkcionářů K 231 do exilu. Trvale se usadil v Torontu, kde působil jako knihovník na tamní univerzitě a několik let vedl vysílání v českém jazyce Rádio Gama. V Československu byl na počátku sedmdesátých let v nepřítomnosti odsouzen za údajný trestný čin podvracení republiky k osmi letům vězení. Zemřel v kanadském Torontu.

Prohlédnout detail
Ústí nad Labem. Pamětní deska Václavu Šmejkalovi

Ústí nad Labem Pamětní deska Václavu Šmejkalovi

Pamětní deska Václavu Šmejkalovi, jejímž autorem je Vladimír Kazda, byla odhalena v budově gymnázia, které nese jeho jméno, 5. října 2006 za účasti představitelů kraje, města, univerzity, členů rodiny dr. Šmejkala a bývalých politických vězňů. V roce 1945 byl dr. Šmejkal (1909–1983) jmenován zatímním správcem a později ředitelem obnoveného reálného gymnázia v Ústí nad Labem. Současně navázal na své předválečné aktivity, zejména v kulturní oblasti. Jako kulturní referent města Ústí nad Labem se staral o obnovení činnosti městského divadla, rozhlasu, knihovny, muzea i archivu. Zároveň byl oblastním důvěrníkem Československé strany národně socialistické. Po únoru 1948 byl odsouzen za neoznámení trestného činu poté, co mu jeden z žáků školy ukázal protikomunistický leták a dr. Šmejkal tuto skutečnost neoznámil Státní bezpečnosti. Byl  odsouzen k devíti letům těžkého žaláře, který odpykal především v uranových táborech. Za sepsání textů a básní s vězeňskou tematikou byl v roce 1958 odsouzen na dva roky do vězení. Po propuštění se vyučil zedníkem a živil dělnickými profesemi. Stal se tajemníkem spolku českých bibliofilů a nakonec se směl vrátit i k pedagogické činnosti. V březnu 1969 byl rehabilitován. Zemřel 16. května 1983 v Praze.

Prohlédnout detail
Ústí nad Labem. Pomník obětem komunismu

Ústí nad Labem Pomník obětem komunismu

Pomník, jehož autorem je Olbram Zoubek, tvoří bronzová figurální plastika a deska s nápisem.  Byl zřízen městem Ústí nad Labem a odhalen v Městských sadech 22. června 1997 ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. V roce 1953 se v Ústí nad Labem konal veřejný proces Skalický a spol. [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi]. Obžalovaní byli obviněni z  úmyslného šíření nemocí hospodářských zvířat. Miroslav Skalický (Roudnice n. Labem), Josef Kalík (Lovosice), Stanislav Jirsa (Chomutov, synovec Petra Zenkla, předsedy národně socialistické strany a významného představitele exilu), Alois Kváš (Libochovice, člen národně socialistické strany), František Knotek (Roudnice n. Labem, krajský tajemník strany lidové), Josef Krejčí (Budyně n. Ohří), Vlastimil Frühauf (Mšené) a Josef Studnička (Břežany) se podle obžaloby stali členy ilegální organizace „Kotva“ a podle instrukcí agenta Václava Šebka (Libochovice) prováděli hospodářskou sabotáž. Byli odsouzeni k mnohaletým trestům.

Prohlédnout detail
Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi

Vilémov-Klášter Pamětní deska Františku Mojžíšovi

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vpravo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře, kde byl František Mojžíš, oběť komunistického režimu, farníkem. Desku vysvětil místní farář P. Tomáš Rastislav Höger OPraem a odhalili ji 14. dubna 2007 Jan Radil a Bohumír Cakl, kteří patřili k dalším osmi souzeným v Mojžíšově procesu. Odhalení desky iniciovali političtí vězni Miloslav Růžička a Karel Kruliš a Konfederace politických vězňů. František Mojžíš (1914–1953) se narodil v obci Nasavrky, kde vlastnil obchod se zemědělským nářadím a drobnými stroji. Po roce 1948 jako ideový odpůrce režimu byl osloven, zda se nechce podílet na činnosti formující se odbojové skupiny, která však byla ještě před jakýmikoli faktickými aktivitami zatčena, neboť Státní bezpečnost monitorovala všechny náznaky protirežimní činnosti v regionu, na nichž se podílel bývalý štábní kapitán Karel Hořínek [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem]. František Mojžíš zatčení unikl a nějakou dobu se skrýval, než byl vypátrán a zatčen spolu se všemi, kteří mu v ukrývání pomáhali. Jako hlavní osoba vykonstruované protistátní organizace byl souzen Státním soudem ve veřejném procesu, který se konal v sokolovně v nedalekých Habrech 3.–5. července 1952. Byl neprávem odsouzen za vraždu místního komunistického funkcionáře ve Vepříkově a po potvrzení rozsudku popraven 21. dubna 1953 v Praze na Pankráci. Jeho ostatky byly uloženy do společného hrobu v Praze-Ďáblicích. Dopisy psané před popravou byly rodině předány až po roce 1990. V jednom z mnoha následných procesů odvíjejících se od vyšetřování Karla Hořínka zatčeného v březnu 1950 byl odsouzen také vilémovský farář Josef Chadraba [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi].

Prohlédnout detail
Volduchy. Pamětní deska Stanislavu Broji

Volduchy Pamětní deska Stanislavu Broji

Mramorová pamětní deska se zlaceným písmem byla odhalena 23. května 1990, v den 40. výročí popravy Stanislava Broje, z iniciativy syna a dalších rodinných příslušníků a krajské organizace KDU-ČSL. Stanislav Broj (1901–1950) převzal ve 30. letech po otci hospodaření na rodném statku ve Volduchách, kde se také veřejně angažoval – byl členem sokola, hasičů, hospodářského družstva i obecního zastupitelstva a dlouholetým členem agrární strany. Po válce, kdy agrární strana nebyla obnovena, vstoupil do Československé strany lidové a po volbách v roce 1946 se stal poslancem za plzeňský kraj. V parlamentu působil v zemědělském výboru, kde aktivně čelil agrární politice KSČ. Byl zatčen 8. června 1948, bezprostředně poté, co mu skončil poslanecký mandát. Poslanecká imunita jej chránila od trestního stíhání, k němuž dala podnět plzeňská Státní bezpečnost již 26. února 1948 v souvislosti s jeho vystoupeními jako poslance, kvůli němuž byl na konci března zatčen a opět propuštěn. Červnové zatčení se týkalo vyšetřování útěku dvou lidoveckých poslanců. Stanislav Broj byl však následně a zcela účelově vtažen do vyšetřování jiné kauzy – smrti majora Schramma [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi] – a odsouzen v jednom z následných procesů v prosinci 1948 k pěti letům odnětí svobody. Ve výkonu trestu ve věznici Plzeň Bory byl znovu obviněn ze spoluúčasti na vykonstruované vězeňské vzpouře [viz Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989] a v tzv. borském procesu (11.–12. května 1950 v Plzni) Státním soudem odsouzen spolu s bývalým důstojníkem československé armády René Černým [viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi] a vězeňským dozorcem Čeňkem Petelíkem [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi] k trestu smrti. Všichni tři byli popraveni 23. května 1950 v Praze na Pankráci [viz Praha 4. Pietní místa obětem komunismu na bývalých popravištích]. Po neúspěšném pokusu v době pražského jara byl Stanislav Broj rehabilitován až po roce 1989.

Prohlédnout detail
Všeruby. Informační tabule akce „Kámen“

Všeruby Informační tabule akce „Kámen“

Pamětní místo tvořené dvěma naučnými tabulemi v česko-německém provedení bylo odhaleno 21. dubna 2018 u příležitosti sedmdesáti let od zahájení této protizákonné akce Státní bezpečnosti. Naučné tabule umístěné u cesty vedoucí k zaniklé obci Myslív (Schneiderhof) a na hrázi Myslívského rybníka, které požehnal P. Blažej Pelán, byly vyrobeny z iniciativy Společnosti pro výzkum zločinů komunismu a za finanční podpory městyse Všeruby a Military Car Clubu Plzeň. „Kámen“ byla metoda, kterou Státní bezpečnost zadržovala na falešné hranici osoby vyprovokované k útěku na Západ [viz Kdyně. Pamětní deska obětem akce „Kámen“]. Již v dubnu 1948 zde byl takto zadržen konstruktér a podnikatel Jan Prošvic s manželkou a dvěma staršími dětmi, kteří byli patrně prvními oběťmi akce „Kámen“.

Prohlédnout detail
Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989

Vsetín Památník obětem doby nesvobody 1948–1989

Pomník představuje hořící svíci na měděném trojhranu, na kterém jsou uvedena jména obětí pocházejících ze Vsetínska. Autorem pomníku, jenž byl odhalen v lednu 1994, je akad. sochař Jiří Klíma. Vznikl z iniciativy Konfederace politických vězňů za finančního přispění Okresní úřadu Vsetín. Ve dnech 9. až 11. prosince 1952 se ve vsetínském kulturním domě před tzv. organizovanou veřejností konalo hlavní líčení Státního soudu Brno, který v něm vynesl tři rozsudky smrti. Jelikož proces souvisel se špionáží ve zbrojním průmyslu (v době vrcholící studené války se jednalo o vyzrazování státního tajemství strategického významu), tvořili hlavní část veřejnosti pracovníci místní zbrojovky. Druhá tematická linie procesu odhalovala protistátní činnost neméně výbušného charakteru – terorismus, včetně dost těžko uvěřitelného plánování útoku na vládní činitele. V procesu Fajkus a spol. bylo odsouzeno jedenáct osob, většinou technických pracovníků a dělníků zbrojních závodů ve Vsetíně a v Jablůnce nad Bečvou a Moravských elektrotechnických závodů (MEZ) Vsetín. Ilegální skupina uskutečnila v roce 1949 několik drobných sabotáží na elektrických, telefonních a železničních spojích v době konání režimních akcí (IX. sjezd KSČ, výstava Valašsko v práci) jako výraz občanského protestu proti poúnorovému politickému vývoji; právě u příležitosti návštěvy výstavy vládní delegací v čele s Antonínem Zápotockým měli někteří členové údajně plánovat její likvidaci. Později se skupina zaměřila na průmyslovou špionáž v místních zbrojních závodech, jejich zprávy měl na Západ předávat jeden z členů – Ladislav Fojtík, který v obavě před zatčením utekl do Rakouska a vrátil se jako spolupracovník francouzské zpravodajské služby. Skupina byla zatčena v zimě na přelomu let 1951 a 1952. V odvolacím řízení byly potvrzeny dva ze tří absolutních trestů. Luděk Fajkus (1925–1953), technický úředník MEZ, a Josef Vašek (1921–1953), dělník ve vsetínské zbrojovce, byli popraveni 16. června 1953 v Praze na Pankráci. Ladislav Fojtík (1928–1966) podepsal po zatčení spolupráci se Státní bezpečností. Na podzim 1954 byl na Západě odhalen, podařilo se mu utéct zpět do Československa, kde byl jeho pobyt československými úřady legalizován.

Prohlédnout detail
Zaječice. Pamětní deska Janu Musilovi

Zaječice Pamětní deska Janu Musilovi

Pamětní deska, kterou zhotovil Karel Bouška, je věnovaná odpůrci komunistického režimu Janu Musilovi a byla doplněna v roce 1995 na zaječický pomník obětem první a druhé světové války, který byl odhalen v říjnu 1920. Jan Musil se narodil v Sedletíně na Havlíčkobrodsku, pracoval jako autodopravce. Byl zatčen 18. března 1950 (v té době bydlel v Zaječicích) v souvislosti s akcemi namířenými proti komunistickému režimu. Jan Musil (1904–1951) spolu s Jindřichem Jankem (1925–1951) a Zdeňkem Profousem (1925–1951), živnostníky z Chrudimi, se podíleli na rozšiřování letáků, zastrašování místních agilních podporovatelů nového režimu. S cílem získat pro činnost v ilegalitě finance se skupina rozhodla přepadnout služební auto s pokladní a řidičem, které převáželo podnikové peníze do spořitelny. Při nezdařené akci byli zatčeni, a ačkoli byli ozbrojeni, rozhodli se zbraň nepoužít. Musil, Jank a Profous byli odsouzeni Státním soudem Praha ve veřejném přelíčení v Chrudimi 14. února 1951 k trestu smrti a společně popraveni 28. července téhož roku v Praze na Pankráci. V procesu bylo souzeno dalších sedm osob. Rodina Jana Musila byla vystěhována, její majetek zkonfiskován, přestože vlastníkem koncese autodopravy byla manželka, jež nebyla ani vyslýchána či obviněna.

Prohlédnout detail
Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let

Zdice Pomník obětem politických procesů 50. let

Dne 17. listopadu 2009 byl na zdickém hřbitově odhalen pomník obětem politických procesů 50. let, jmenovitě dedikovaný Karlu Bacílkovi a Jiřímu Kodetovi. Prvotním impulzem se stalo vydání knihy Pavla Dušánka těmto dvěma zdickým rodákům, myšlenku podpořil tehdejší starosta Miroslav Holotina. Mramorový pomník v podobě otevřené knihy vytvořil Dalibor Šebesta. Karel Bacílek (1920–1949) byl na základě vynuceného doznání a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv, Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi, Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi II].

Prohlédnout detail
Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu

Zlín Pamětní deska obětem komunistického režimu

Pamětní deska obětem komunistického režimu na Zlínsku byla odhalena 17. listopadu 2005, jejím autorem je Otmar Oliva. Realizaci pamětního místa podpořili finančními dary místní občané. Bronzová deska s nápisem je v horní části olemována stuhou se symboly lipových listů a ostnatého drátu, které se opakují na věnci umístěném na trnu ve spodní části. V letech 1950 a 1951 se ve zlínském Velkém kině konaly tři veřejné procesy, v nichž byli souzeni odbojáři ze skupin Světlana a Hory Hostýnské [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské]. Dne 12. září 1950 zde jako svědek vystoupil Josef Vávra-Stařík (1902–1953), kontroverzní aktér poválečného politického dění v Československu i v emigraci. Tento ambiciózní muž, původním povoláním učitel, se stal krátkodobě prvním poválečným starostou Zlína. Přestože jeho vlastenecká činnost za okupace nebyla neproblematická a stala se i předmětem šetření státně bezpečnostních složek, politický vliv Vávry-Staříka po roce 1945 byl značný. Zastával funkce ve Sdružení českých partyzánů (na všech úrovních) a zasloužil se o založení partyzánského výrobního družstva Partkol ve Zlíně, jehož se stal předsedou. Partkol sdružoval bývalé partyzány z brigády Jana Žižky, jež se – i s Vávrovým podílem – zformovala v roce 1944 na Slovensku a jíž byl Vávra po květnu 1945 také likvidátorem. Vávra-Stařík obhajoval status bývalých partyzánů a jejich vliv na společenské a politické poměry v poválečné době v podobě autonomního organizování a autonomní politiky. Tím se však postupně dostával do kontrapozice k tomu, jak partyzánské orgány a organizace usměrňovalo pražské ústředí (mj. Rudolf Slánský a Augustin Schramm). Po únoru 1948 byl Vávra všech funkcí v partyzánských strukturách zbaven a v obavě ze zatčení odešel již v březnu do emigrace. Ani Vávrovo působení v emigraci není možné jednoznačně zrekonstruovat. Zdá se však vysoce pravděpodobné, že neměl nic společného s vraždou Augustina Schramma, z níž byl v listopadu 1948 odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti v soudním procesu Miloslav Choc a spol. [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi]. Vávrova pozice v emigraci byla pro jeho velmi levicové názory problematická a údajně se zabýval myšlenkou na návrat do republiky. V této době dal podnět k založení Světlany [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989]. Sledování Vávry-Staříka československými bezpečnostními orgány vyústilo v úmysl jej vylákat zpět do Československa, což se podařilo v říjnu 1949. Při dlouhodobém vyšetřování Vávra-Stařík nikdy nepřiznal spolupráci s gestapem, ani podíl na vraždě Schramma. Vystoupil jako svědek poměrů v emigraci v procesu s Miladou Horákovou a v procesu se členy Světlany ve Zlíně v září 1950, kde byl konfrontován se svými bývalými spolupracovníky z Partkolu. Svojí výpovědí přitížil nejen všem obviněným, ale i sobě, když v rozporu s předešlými výpověďmi „doznal“, že Světlana byla založena jako „teroristická“ ilegální organizace. Byl popraven 27. srpna 1953 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Zvěstov. Pomník obětem první světové války a odpůrcům komunismu

Zvěstov Pomník obětem první světové války a odpůrcům komunismu

Pamětní deska věnovaná všem odpůrcům komunistického režimu byla doplněna na zvěstovský pomník obětem první světové války 19. května 2001 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Její členové i místní občané si zde každoročně připomínají památku místního rodáka Aloise Jaroše, popraveného v roce 1952. Alois Jaroš (*11.8.1923) pocházel ze sedlácké rodiny, jeho otec vlastnil ve Zvěstově velkostatek, jenž byl po únoru 1948 znárodněn a transformován v národní podnik Středočeské mlýny a pekárny. Státní bezpečností byl zatčen v souvislosti s vyšetřováním smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), kterého 9. června 1951 postřelil zběh základní vojenské služby František Slepička [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Jelikož Slepička byl až do roku 1955 na útěku, Státní soud označil jako vůdce „teroristické bandy“ druhého aktéra události „velkostatkáře Jaroše“. Ačkoli i podle výpovědí rodiny Burdových došlo k výstřelu nešťastnou náhodou a Alois Jaroš zbraň neměl a ani Slepičkovi vědomě k usmrcení nepomáhal (cílem akce bylo podle všeho zastrašení), byl spolu s nepřítomným Slepičkou odsouzen k trestu smrti. V procesu, jenž se konal 12.–14. února 1952, byly odsouzeny – kromě dalších osob [viz Křekovice. Pamětní deska Josefu Honsovi] – rovněž Jarošova matka a sestra za poskytnutí úkrytu agentovi západních rozvědek (tj. Slepičkovi, který ve skutečnosti ovšem žádným agentem nebyl) k trestu odnětí svobody na 12, resp. 10 let. Odsouzeno bylo celkem 36 občanů, kteří Slepičku ukrývali či jiným způsobem podporovali. V roce 1995 byl Alois Jaroš, popravený 17. května 1952, rehabilitován.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru