Pamětní místa na politické procesy komemorují v největší míře jednotlivé případy z 50. let. V této kategorii jsou zařazena pamětní místa připomínající ty, které chápeme především jako nevinné oběti primárně vykonstruovaných procesů, tj. osoby, které upadly z různých důvodů do soukolí politických procesů, aniž by se na „protistátní činnosti“ reálně podílely, jakkoli jejich smýšlení a postoje vůči nastolenému komunistického režimu byly kritické. Zahrnuje i případy, kdy se obžalovaní na protirežimních aktivitách – méně závažných a v demokratických režimech principiálně nekriminalizovaných – podíleli, neboť tresty, s nimiž odcházeli od soudu, byly v obrovském nepoměru k míře reálného provinění. Patří sem pamětní místa odkazující k velkým celostátním i regionálním procesům (Beroun, Frýdek-Místek, Chotěboř, Jihlava, Kluky, Litoboř, Litomyšl, Louny, Nymburk, Olešnice, Praha 1 ad.) i připomínky dedikované konkrétním justičním obětem (např. Břasy-Vranovice, Frenštát p. Radhoštěm, Horní Bříza, Jaroměř, Kolín, Nová Paka, Plzeň, Praha 10). Nová pamětní místa nadále vznikají a jsou – stále ve větší míře – výsledkem iniciativ jednotlivců či skupin již „nepamětnické“ generace.

Politické procesy spojujeme především s 50. léty, jakkoli politicky motivovaná soudní perzekuce komunistického režimu probíhala v různé míře v průběhu celého jeho trvání. V dalších obdobích neměla ovšem takový rozsah a společenský dopad, jaké představovaly procesy proti politickým odpůrcům (skutečným či domnělým) v době bezprostředně následující po převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948, kdy se soudní perzekuce stala nedílnou součástí metod, které režim vědomě používal k upevnění moci. Cestu k bezbřehému použití politických procesů otevřely zákony č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, nově a účelově definující širokou škálu trestných činů trestaných smrtí, a zákon č. 232/1948 Sb. o Státním soudu, který trestné činy proti státu soudil. Obecně se přijímá názor, že z politických důvodů bylo v letech 1948–1989 v celém Československu odsouzeno přes 260 tisíc osob (v českých zemích asi 200 tisíc; údaje vycházejí z výsledků rehabilitačních řízení po roce 1989), z nichž asi 4 500 zemřelo ve výkonu trestu a 248 bylo popraveno. Tato čísla nejsou – z různých důvodů – přesným a definitivním vyčíslením nezákonností komunistického režimu.

Hlavní pozornost organizátorů procesů se po únoru 1948 zaměřovala na boj proti (nekomunistické) „reakci“, zvláště v armádě, církvích, v politických stranách a ve spolkovém prostředí (Sokol, Orel, Junák apod.). „Výroba“ politických procesů (formulování obvinění, klasifikace trestních činů, výběr obviněných a jejich hierarchizace i následné propagandistické využití) byla určována tehdejší politikou vedení KSČ, ve specifických případech byla výsledkem sovětského zájmu (především procesy s vysokými funkcionáři KSČ) a používala modelové prvky „sovětského procesu“ – konstruování „spiklenecké“ sítě, důsledné vynucení obžalovaných k „doznání“ ve skutečnosti neexistujících provinění, organizace veřejné propagandistické kampaně provázející soudní jednání. Kampaně kalkulovaly primárně s dvojím účinkem – jednak odstrašujícím (jako varování nad důsledky jakékoli činnosti, jež by mohla být považována za nepřátelská režimu), jednak měly přesvědčit veřejnost o „rafinované záškodnické“ činnosti odsouzených, kterou se osvětlovaly konkrétní neúspěchy budování socialismu (např. v úsilí o kolektivizaci zemědělství). Součástí praxe Státního soudu (1948–1952), s jehož působením jsou spojovány nejkřiklavější případy nezákonností tzv. třídní justice a který za dobu své existence odsoudil přes 25 tisíc osob, bylo konání soudních procesů v konkrétních regionech, kde obžalovaní žili (a podle Státní prokuratury vyvíjeli „protistátní činnost“), aby propagandistický dopad na místní komunity byl co nejefektivnější. Na přípravě politických procesů i na rozhodování o výši trestů se v letech 1949–1951 podílely tzv. bezpečnostní pětky, které působily při krajských výborech KSČ a zajišťovaly spolupráci krajských představitelů strany, lidové správy, bezpečnostních orgánů a prokuratury. (Na okresní úrovni zajišťovaly tuto agendu tzv. bezpečnostní trojky.)

Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Babice Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru

Pamětní deska ve vchodu babické školy byla slavnostně odhalena náměstkem ministra školství Jindřichem Šmídou již dva měsíce po zdejší tragické události 2. září 1951. Úmysl odhalit pamětní desku třem zastřeleným funkcionářům místního národního výboru Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi byl schválen 29. července při volbě nového národního výboru, jehož předsedou se stal František Bláha, přeživší člen předchozího vedení. Deska byla sňata v druhé polovině 90. let. Dne 2. července 1951 byli v babické škole zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru: Tomáš Kuchtík (1898–1951), jenž byl zároveň předsedou místní komunistické organizace a ředitelem školy, Bohumír Netolička (1918–1951) a Josef Roupec (1913–1951). Čtvrtý, František Bláha (1894–1976), útok přežil. Následovalo dopadení aktérů přepadení a rozsáhlé zatýkání. Již 10. července byla pro politický sekretariát ÚV KSČ připravena zpráva o přípravě procesu, seznamu obžalovaných, navrhovaných trestech a o celostátním propagandistickém využití veřejného líčení Státního soudu. Vedení KSČ potvrdilo tresty smrti pro sedm osob souzených v prvním babickém procesu (12.–14. července v Dělnickém domě v Jihlavě). Antonín Mityska, Antonín Plichta st., Drahoslav Němec, František Kopuletý, Antonín Škrdla, P. Václav Drbola a P. František Pařil byli popraveni v Jihlavě 3. srpna a procesy, které následovaly, doplnily hrůznou bilanci popravených o další čtyři osoby. Kromě P. Jana Buly, jenž byl postaven do čela druhého babického procesu (13.–15. listopadu v kinosále v Třebíči) a popraven rovněž v Jihlavě 20. května 1952, byl absolutní trest vynesen ještě nad Gustavem Smetanou a Jaroslavem Melkusem (v procesu konaném 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích, označovaném jako sedmý) a Stanislavem Plichtou (v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze). Tresty posledně jmenovaných byly vykonány 28. března a 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Babice. Pomník Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi

Babice Pomník Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi

Tříboký nepravidelný kvádr s reliéfy tří mužských padajících postav se symbolem srpu a kladiva a dívčí postavy s kyticí symbolizující věčný život připomíná místní funkcionáře národního výboru zastřelené 2. července 1951. Autorem plastiky je Miloš Axman, architektonickou úpravu pamětního místa na návsi navrhl František Kočí. Základní kámen pomníku byl položen v roce 1971 u příležitosti dvacátého výročí událostí, mj. za široké účasti učitelů, účastníků Uherskobrodských dnů J. A. Komenského. Stavbu pomníku zaštiťoval ústřední výbor odborového svazu pracovníků školství a vědy, k jeho odhalení došlo 21. září 1975. Současně byla v babické škole ministrem školství Josefem Havlínem odhalena „síň revolučních tradic“, resp. „památník“ s expozicí věnovanou babickým událostem. Pamětní místa budovaná na počátku 70. let [viz též Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi; Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi; Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi] byla součástí širší strategie, jež měla znovuupevnit výklad historie budování komunistické společnosti v Československu zpochybněný reformním obdobím [viz Babice. Zvony smíření; Šebkovice. Zvony smíření]. Pomník i památník, jehož expozice předkládala ideologický výklad babických událostí jako příklad „třídního boje“, navštěvovaly do roku 1989 hromadné výpravy pracujících, školáci zde skládali pionýrské sliby apod. Po roce 1990 proběhlo v obci referendum, zda má být pomník odstraněn; většina obyvatel se vyslovila pro jeho ponechání. Postupně byly odstraněny jiné připomínky z komunistického období: nejdříve byla uzavřena síň tradic v bývalé babické škole, v druhé polovině 90. let sňata pamětní deska z roku 1951 a jako poslední byl po roce 2000 odstraněn základní kámen pomníku (instalovaný na jiném místě než pomník). Babický případ [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] vedl k rozsáhlým represáliím vůči samostatně hospodařícím zemědělcům, věřícím a také kněžím katolické církve [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi; Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi].

Prohlédnout detail
Beroun. Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech

Beroun Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Berouna v roce 1994. Vilém Sok-Sieger (1902–1949) po vojenské kariéře za první republiky působil za války ve státní správě a podílel se na organizaci útěků vojenských osob do zahraničních armád. Po osvobození se vrátil k armádě, působil v jejím hlavním štábu. V plánu na vojenské uchopení moci měl podplukovník Sok-Sieger spolu s dalším zaměstnancem Hlavního štábu čsl. branné moci podplukovníkem Josefem Gonicem (1902−1949) zprostředkovávat kontakt mezi jednotlivými posádkami zapojenými do připravovaného povstání, jež mělo vypuknout 8. března 1949 [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec]. Oba byli krátce předtím zatčeni, v červnu spolu s dalšími aktéry skupiny Praha–Žatec odsouzeni a 18. července 1949 popraveni v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi

Bohuslavice Pamětní deska Oldřichu Peclovi

Pamětní deska JUDr. Oldřichu Peclovi, bohuslavickému rodákovi, byla odhalena 27. června 2009 z iniciativy Kulturně-historické společnosti Bohuslavice a města Kyjova. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci Parlamentu České republiky, Jihomoravského kraje a další hosté. Autorem desky je Otmar Oliva. Oldřich Pecl (1903–1950) se po studiích práv věnoval advokacii a podnikání. V roce 1942 byl gestapem zatčen a krátce vězněn. Po únoru 1948 se podílel na koncepci nového ideového a ekonomického programu národně socialistické strany, udržoval kontakt s představiteli poúnorové emigrace, kterým zasílal informace o politické a hospodářské situaci v zemi. Oldřich Pecl byl zatčen 8. listopadu 1949 a obviněn z rozsáhlé špionáže ve prospěch západních zpravodajských agentur, které se měl dopouštět se Závišem Kalandrou, spolužákem z gymnázia ve Valašském Meziříčí. Dále byl obviněn z protistátních kontaktů s jugoslávskými diplomaty po roztržce komunistického bloku s Titovou Jugoslávií (Peclova druhá žena, sestra jugoslávského diplomata, byla rovněž zatčena a v roce 1951 vyhoštěna z Československa). Oldřich Pecl byl souzen v procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ ve dnech 31. května až 8. června 1950 a spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], Janem Buchalem [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí] a Závišem Kalandrou [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi] odsouzeni Státním soudem v Praze k trestu smrti, které byly vykonány 27. června 1950. Urna s popelem Oldřicha Pecla byla v roce 1965 uložena do společného pohřebiště na hřbitově v Praze-Motole [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Rozsudek Státního soudu v Praze byl zrušen v roce 1968, plně rehabilitován byl JUDr. Pecl v roce 1990.

Prohlédnout detail
Bořetice. Pamětní deska obětem komunistického režimu

Bořetice Pamětní deska obětem komunistického režimu

Pamětní deska je věnována občanům Bořetic, kteří byli pronásledováni komunistickým režimem. Byla odhalena na zdi místní základní školy 29. října 2006 starostou obce Václavem Petráskem. Na realizaci desky se kromě obce podílely Konfederace politických vězňů, Svaz PTP a KDU-ČSL. Stanislav Frolich (1921 v Bořeticích – 1998), Antonín Kubík (1923 v Bořeticích – 1992), Jan Machač (1894 v Bořeticích – 1962) a Oldřich Sadílek (*1929 v Bořeticích) byli společně souzeni za organizování přechodů státní hranice a ozbrojování v napojení na skupinu Petra Křivky [viz Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi, Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi]. Stanislav Frolich byl zatčen v říjnu 1949, ostatní v lednu 1950. Státním soudem Brno byli 30. března 1951 odsouzeni: Stanislav Frolich k 12 letům odnětí svobody, Antonín Kubík a Jan Machač k 11 letům, Oldřich Sadílek k šesti letům. Tresty si odpykávali v táborech při uranových dolech, O. Sadílek celý, ostatní byli propuštěni prezidentskou milostí v roce 1958. Propojení mezi skupinou Petra Křivky a Bořeticemi představoval i Oldřich Jedlička (*1922 v Bořeticích), Křivkův zeť, zatčený v září 1949 a odsouzený Státním soudem Brno 18. dubna 1951 na dvacet let. Z vězení vyšel v září 1961.

Prohlédnout detail
Branky. Pamětní deska Janu Křižanovi

Branky Pamětní deska Janu Křižanovi

Soukromou rodinnou připomínku popravenému Janu Křižanovi zbudovali v roce 2011 v lese nad obcí Branky manželka Dagmar a syn Ondřej. Jan Křižan (1915–1951) pocházel z rodiny průmyslníka. Dřevozpracující podniky, které po smrti svého otce zdědil, mu byly po válce znárodněny a J. Křižan v nich vykonával nejdříve funkci národního správce a poté pozici technického vedoucího. Po únoru 1948 zde z rozhodnutí akčního výboru nemohl již pracovat ani jako řadový zaměstnanec. Odešel z Valašského Meziříčí do Branek soukromě hospodařit v zemědělství a pokoušel se pro svoji rodinu – manželku Dagmar (1919–2015) a syny Jana (*1940), Jiřího (1941–2010) a Ondřeje (*1944) – získat povolení k legálnímu vystěhování. V rozjitřené atmosféře „třídního boje“ chodila na bývalého továrníka udání, o něž se po SNB začala zajímat i Státní bezpečnost. Za této situace se Jan Křižan rozhodl odejít ze země ilegálně a později zorganizovat převedení rodiny. Poslední prosincový den roku 1949 společně s bývalým armádním důstojníkem Františkem Boháčem (1914–1951) vyrazili k hranicím, kam je vezl obchodník Vladimír Krejčiřík (1910–1963). Když jejich automobil po půlnoci 1. ledna 1950 u Mikulova zastavila pohraniční hlídka SNB, rozhodli se uprchlíci pro ozbrojený odpor. V přestřelce smrtelně zranili strážmistra Václava Anschlaga (Anšlága, *1911) a těžce desátníka Edmunda Sziklaie (*1925). Poté se jim – včetně V. Krejčiříka, který emigraci neplánoval – podařilo překročit hranici, kde však byli záhy zadrženi rakouskou policií, předáni sovětským orgánům a vydáni zpět do Československa. Po měsících vyšetřování v brněnské věznici na Cejlu byli odsouzeni Státním soudem Brno ve veřejném líčení, které se za přítomnosti tzv. organizované veřejnosti konalo v Mikulově 12.–14. prosince 1950. V. Krejčiřík na 22 let, J. Křižan a F. Boháč za přímý podíl na usmrcení a zranění členů SNB k trestu smrti. Ty byly vykonány 14. června 1951 v Brně. Odsouzeno bylo i dalších šest osob za různou pomoc při útěku. Po roce 1989 byl Jan Křižan částečně rehabilitován, soud mu vyměřil tzv. zbytkový trest (ve věci odsouzení za vraždu). Případem se také zabýval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, aniž by se mu podařilo shromáždit nové zásadnější poznatky, které by vedly k úplné rehabilitaci.

Prohlédnout detail
Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi

Břasy-Vranovice Pamětní deska Josefu Kepkovi

Pamětní deska Josefu Kepkovi, místnímu rodákovi, byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a obce Břasy v říjnu 2002 na jeho rodném domě. Profesor Josef Kepka (1902–1952), středoškolský pedagog [viz Teplice. Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi a Budyně nad Ohří. Pamětní deska Josefu Kepkovi], aktivní člen agrární strany, kritik kolektivizace venkova, patřil k ideovým odpůrcům komunistického režimu (po zákazu agrární strany vstoupil k národním socialistům). Po únoru 1948 se zapojil do ilegální agrární organizace na Roudnicku, v únoru 1951 z obavy ze zatčení odešel na Západ, pak se však vrátil jako kurýr americké služby CIC a krátce po návratu byl v květnu zatčen. Josef Kepka byl postaven do čela procesu s představiteli pravicových stran (po válce zakázaných) a spolu s bývalými poslanci (Antonínem Chloupkem, Vilémem Knebortem, Vlastimilem Klímou), zemědělskými odborníky (Františkem Topolem, Otakarem Čapkem) a katolickými básníky (Josefem Kostohryzem a Václavem Renčem [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi]) byli obžalováni ze spolčení v tzv. Zelené internacionále. Šlo o vykonstruované účelové spojení s činností Mezinárodní rolnické unie sdružující evropské agrární strany a s činností představitelů československé agrární strany v exilu, např. bývalého ministra exilové vlády Ladislava Feierabenda. V procesu, který se konal 23.–26. dubna 1952 v Praze, byl Josef Kepka odsouzen k trestu smrti a 11. října 1952 byl v Praze na Pankráci popraven.

Prohlédnout detail
Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951

Brno-Štýřice Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951

Pamětní místo zakomponované do prostranství u brněnského krematoria je věnováno obětem komunistického režimu z let 1949–1951. Pomník odhalený 28. října 2002 z iniciativy Konfederace politických vězňů tvoří nízký obdélný kvádr s čelní černošedou mramorovou deskou s bílým rytým písmem a s představeným nízkým stupněm pro položení květin. Pomník připomíná popravené v Jihlavě v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru], členy odbojové skupiny Světlana popravené v Brně a Uherském Hradišti [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989], oběti vyprovokované ilegální skupiny Ústřední vedení odboje [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi a Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] a další popravené za činnost v ilegalitě či ozbrojený pokus o přechod hranice [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům; Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989].

Prohlédnout detail
Česká Lípa. Pomník Miladě Horákové

Česká Lípa Pomník Miladě Horákové

Pomník byl odhalen 24. června 1995 z iniciativy Vítězslava Evermoda Vaňka, Konfederace politických vězňů a Nadace JUDr. Milady Horákové s podporou zastupitelstva města. Tvoří jej dvoumetrový žulový podstavec s bustou, jejíž autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová, a v trávě položená pamětní deska. V noci z 27. na 28. června 1995 došlo k poškození desky pomníku i desky s textem Park dr. Milady Horákové, které bylo označeno za incident politického charakteru. Pamětní místo bylo následně opraveno. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Chlum. Pomník Anně Kvašové

Chlum Pomník Anně Kvašové

Pomník odhalený u příležitosti 30. výročí události má podobu vysokého hranolu z neopracované žuly se vsazenou mramorovou deskou s pozlaceným rytým nápisem. 10. ledna 1952 (datum na pomníku je uvedeno nesprávně) byla v Ratajském lese zastřelena předsedkyně místní komunistické organizace a členka rady místního národního výboru v obci Smrk Anna Kvašová (1908–1952). Její vražda byla objasněna až na základě oznámení v roce 1957. Po vzoru procesů z počátku 50. let se v březnu 1958 konalo veřejné soudní přelíčení v Tylově divadle v Kutné Hoře, kde bylo celkem deset obžalovaných souzeno jako organizovaná protistátní skupina plánující „teroristické akce proti veřejným funkcionářům“ a v němž padly tři rozsudky smrti. Podle dostupných dokumentů byla vražda Anny Kvašové neplánovaným a tragickým vyústěním původního záměru agilní funkcionářku zastrašit a potupit (svázáním a ostříháním vlasů), který se na místě činu zvrtl v individuální exces Antonína Landstoffa (1915–1958). Účelová konstrukce o úkladném spolčení za účelem fyzické likvidace propagátorky kolektivizace vesnice umožnila vynést trest smrti i pro souseda Anny Kvašové Josefa Ptáka (1908–1958), který osudnou noc v Ratajském lese nebyl, ale jíž se stvrzovala základní výkladová politická linie o třídním boji na vesnici. Ostatní aktéři včetně Josefa Kubelky (1902–1958) totiž Kvašovou neznali, většina pocházela z okruhu pražských živnostníků, kteří se po únoru 1948 zapojili do obvyklých protirežimních aktivit (tisk a distribuce letáků, finanční sbírky pro perzekvované, organizování přechodů ohrožených osob za hranice) – spoluúčast na násilném vystoupení proti funkcionářce (resp. povědomí o něm, neboť jejího vylákání pod záminkou neodkladné schůze se zúčastnily jen tři osoby) představovala osudné překročení této pomyslné hranice. Antonín Landstoff (jako vykonavatel vraždy), Josef Kubelka (jako její bezprostřední účastník a „schvalovatel“) a Josef Pták (jako její „objednavatel“) byli popraveni 9. července 1958 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Chotěboř. Pamětní deska Jaroslavu Kyselovi

Chotěboř Pamětní deska Jaroslavu Kyselovi

Pamětní deska na rodném domě byla odhalena 12. května 1998 nákladem města Chotěboře a ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. Jaroslav Kysela (1932–1950) byl 21. dubna 1950 v Klenčí pod Čerchovem zadržen místní hlídkou SNB při pokusu o útěk za hranice a Okresním soudem v Plzni odsouzen k ročnímu odnětí svobody. V trestně-pracovním táboře Mariánská se s dalšími čtyřmi mladými vězni pokusil 5. září 1950 o útěk. Při pracovní směně na šachtě odzbrojili dva příslušníky SNB, je a další zaměstnance – civilní i vězně – spoutali, aby získali čas, a opustili tábor, předstírajíce skupinu eskortovaných vězňů (jeden z mladíků byl převlečen do uniformy). Čtyři byli dostiženi ještě týž den a při zatýkání byl zastřelen Daniel Štěpán (1930–1950), poslední uprchlík byl zadržen druhý den. Exemplární veřejný proces se konal 10. a 11. října 1950 v kině v Jáchymově, kde Státní soud vynesl rozsudky ve dvou spolu nesouvisejících případech útěků. Jiří Janouch (1929–1950), Jaroslav Kysela a Václav Tippl (1930–1950) byli odsouzeni k trestu smrti. Ve druhé skupině útěkářů z tábora Rovnost, kteří uprchli 19. srpna 1950, padl čtvrtý rozsudek trestu smrti pro Jiřího Kodeta (1929–1950) [viz Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let]. Po zamítnutí odvolání a neudělení milosti byli popraveni 21. října 1950 v Praze na Pankráci. I přes exemplární tresty docházelo v jáchymovských táborech k dalším útěkům [viz Horní Slavkov. Hrob politických vězňů].

Prohlédnout detail
Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem

Chotěboř Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem

Mramorovou pamětní desku dedikovanou všem občanům perzekvovaným chotěbořským soudem v období komunistického režimu iniciovala havlíčkobrodská pobočka Konfederace politických vězňů. Odhalil ji 28. února 2007 bývalý politický vězeň Jan Křivský. Ačkoli typické případy soudní perzekuce v zemědělských regionech souvisely s násilnou kolektivizací [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace], jedním z významných procesů vedených u okresního soudu v Chotěboři bylo veřejné líčení se studenty místního gymnázia. Příčinou událostí bylo přání gymnazistů zúčastnit se pohřbu Edvarda Beneše v září 1948. Když jim to vedení školy nepovolilo, na protest vyrobili a rozšiřovali letáky s protirežimním obsahem. Čtrnáct nezletilých studentů chotěbořského gymnázia (Václav Blecha, Josef Boháč, Josef Dvořák, Zdeněk Fousek, Antonín Gigal, Milan Hájek, Gabriel Janáček, Jan Kubát, Lubomír Lorenc, Oldřich Musil, Miloš Pátek, Josef Pavlíček, Josef Stuna, Karel Varga) bylo za povinné účasti učitelů 27. února 1949 odsouzeno za velezradu k podmíněným trestům a výnosem ministra školství Zdeňka Nejedlého vyloučeno ze studia na všech školách (osvědčení o maturitní zkoušce jim bylo přiznáno na základě rehabilitace z roku 1992). K nepodmíněnému trestu byl odsouzen jejich starší přítel Jan Křivský (*1927).

Prohlédnout detail
Dačice. Pamětní deska Františku Valenovi

Dačice Pamětní deska Františku Valenovi

Pamětní deska dačickému rodáku Františku Valenovi byla odhalena 16. listopadu 2014 za účasti rodiny, zástupců Konfederace politických vězňů ČR a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Čestnou stráž u pamětní desky drželi členové organizace Orel, jejímž členem byl JUDr. František Valena již od svého mládí. František Valena (1913–1960) po maturitě na gymnáziu v Brně v roce 1935 pokračoval studiem práv na Masarykově univerzitě a angažoval se ve veřejném životě. Zapojil se do Studentského sociálního sdružení, působil jako předseda moravskoslezské sekce katolických vysokoškoláků a funkcionář Ústředí katolických studentů v rámci Katolické akce. Vstoupil do Československé strany lidové a angažoval se také v tělovýchovné organizaci Orel. Během války žil v emigraci v Lublani a Římě, kde dokončil studium práv, po roce 1945 se opět zapojil do veřejného života. 30. listopadu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a v srpnu 1951 odsouzen Státním soudem na 22 let v prvním procesu s představiteli Katolické akce [viz též Tišnov. Pomník obětem komunismu a Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi]. Trest si odpykával ve věznicích Plzeň Bory, Mírov, Leopoldov, Bytíz, Valdice. V roce 1956 byl kvůli údajné protistátní činnosti vyvíjené během věznění dočasně přemístěn do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci; v rámci tzv. akce Řím byla vyslýchána také jeho manželka. Trest byl F. Valenovi přerušen v listopadu 1957 kvůli zhoubnému nádoru, na této omezené svobodě zůstal až do smrti 31. srpna 1960, den po ní mu bylo doručeno psaní, že má opět nastoupit výkon trestu. Jeho manželka slovinské národnosti Danica byla i nadále perzekvována, v roce 1965 se i s nezletilými dětmi vystěhovala do Slovinska.

Prohlédnout detail
Duchcov. Pamětní deska Jaroslavu Pešatovi

Duchcov Pamětní deska Jaroslavu Pešatovi

Pamětní deska Jaroslavu Pešatovi z černého leštěného mramoru byla odhalena na budově sokolovny v roce 2004 z iniciativy Konfederace politických vězňů a sokolské obce. Město Duchcov se ke svému rodákovi přihlásilo prvním pietním aktem u jeho hrobu na duchcovském hřbitově v březnu 1990, přejmenováním Gottwaldovy ulice na ulici Pešatovu a v roce 1996 pojmenováním školy na Základní škola Jaroslava Pešaty. Jaroslav Pešata (1912–1954) se stal učitelem a za protektorátu se zúčastnil protinacistického odboje na Sedlčansku. Jako župní náčelník Jednoty krušnohorské byl jedním z hlavních organizátorů XI. všesokolského sletu v roce 1948. Byl zatčen 2. dubna 1953 v budově duchcovského gymnázia, kde působil jako učitel tělocviku, a obviněn z organizování protistátní skupiny z členů Sokola na Teplicku. Jaroslav Pešata zemřel 6. března 1954 ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci na následky fyzického týrání během vyšetřovací vazby v Ústí nad Labem a v Litoměřicích. V procesu s „ilegální skupinou Jaroslava Pešaty“, který se konal před Krajským soudem v Ústí nad Labem 8. a 9. března 1954, bylo odsouzeno 15 osob. Pešatova smrt byla během líčení zamlčena a úmrtí oznámeno manželce až 11. března.

Prohlédnout detail
Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi

Frenštát pod Radhoštěm Pamětní deska Záviši Kalandrovi

Pamětní deska z červeného terrazza věnovaná místnímu rodáku Záviši Kalandrovi byla na budově bývalého okresního soudu a věznice (dnes základní školy) odhalena 17. listopadu 2012 u příležitosti 110. výročí jeho narození. Desku iniciovaly místní Muzejní a vlastivědná společnost ve spolupráci s městem Frenštát pod Radhoštěm. Byla vyrobena v dílně frenštátského kameníka Pavla Šouláka a umístěna pod desku věnovanou obětem komunismu [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska obětem komunismu]. Záviš Kalandra (1902–1950), literární kritik, historik, novinář a redaktor, byl v letech 1923–1936 členem komunistické strany. Po kritice stalinských politických procesů v Sovětském svazu byl obviněn z trockismu a ze strany vyloučen. Za války byl vězněn v koncentračních táborech. V listopadu 1949 byl zatčen a zařazen do procesu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] jako vůdce smyšlené trockistické skupiny, odsouzen za velezradu k trestu smrti a popraven 27. června 1950 v Praze na Pankráci. Rehabilitován byl v roce 1990 a roku 1991 vyznamenán in memoriam Řádem T. G. Masaryka I. třídy.

Prohlédnout detail
Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí

Frýdek-Místek Pamětní deska obětem komunistického násilí

Deska pochází z ateliéru Jiřího Sibinského, byla spolufinancována Konfederací politických vězňů, městem a okresním úřadem Frýdek-Místek a odhalena 6. listopadu 1998. Strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), zaměstnanec ostravských strojíren Miroslav Sýkora (1923–1951) a vítkovických železáren Josef Polomský (1924–1951) byli odsouzeni a popraveni za účast v ilegální skupině, jejíž ústřední postavou byl Jan Buchal (1913–1950).

Prohlédnout detail
Golčův Jeníkov. Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje

Golčův Jeníkov Pamětní deska obětem komunistického násilí a účastníkům protikomunistického odboje

Mramorová deska s rytým nápisem a motivem rukou spoutaných v řetězech byla odhalena 17. listopadu 2005 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Protirežimní aktivity v regionu, jejich formování i následné represe zásadním způsobem ovlivnil příchod ilegalisty Karla Hořínka (1901–1952). Po jeho zatčení v březnu 1950 byly Státní bezpečností v kraji zatčeny desítky osob a v návaznosti na veřejný proces v Chotěboři v září 1951 [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem] postupně odsuzovány v celé sérii následných procesů (Praha 8.–12. října 1951 [viz Kámen-Jiříkov. Pamětní deska vězněným komunistickým režimem], Praha 15.–17. ledna a 17.–18. ledna 1952 [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Josefu Chadrabovi; Vilémov. Pamětní deska Miloslavu Růžičkovi], Habry 3.–5. července 1952 [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi] ad.).

Prohlédnout detail
Horní Bříza. Pamětní deska Josefu Sporkovi

Horní Bříza Pamětní deska Josefu Sporkovi

Pamětní deska příslušníku SNB Josefu Sporkovi byla odhalena 6. října 1996 z iniciativy města Horní Bříza, Konfederace politických vězňů a Policie ČR na budově bývalé služebny. Vrchní strážmistr Sboru národní bezpečnosti Josef Sporka (1910–1951) byl souzen se skupinou plzeňské předúnorové nekomunistické elity v čele s ředitelem uměleckoprůmyslového muzea v Plzni, historikem Jindřichem Čadíkem (1891–1979) [viz Plzeň. Čestný hrob Jindřicha Čadíka]. Ten spolu s přednostou oddělení fakultní nemocnice v Plzni MUDr. Antonínem Čechem a penzionovaným št. kpt. Josefem Erlebachem formovali protirežimní skupinu, která prostřednictvím západních velvyslanectví v Praze předávala informace o situaci na Plzeňsku (ve Škodových závodech, ve zbrojním průmyslu, na hranicích apod.). Do skupiny byli zapojeni v Horní Bříze zdejší přednosta poštovního úřadu Robert Pavličko a Josef Sporka, který se kromě předávání strategických informaci údajně podílel i na jejím vyzbrojování. Právě tito členové byli na základě vyšetřování šíření protirežimních letáků v nedaleké Třemošné zatčeni jako první. S J. Čadíkem, zatčeným v září 1950, sehrála Státní bezpečnost pomocí agenta-provokatéra hru na „propuštění“ a následné „zorganizování útěku“ za hranice – poté, co jej fingovaný převaděč vyzpovídal ohledně ilegální činnosti, byl u hranic opět zatčen. Skupina byla odsouzena ve veřejném procesu, který se konal 28.–30. června 1951 v Dělnickém domě v Plzni před tzv. organizovanou veřejností, především ze Škodových závodů. Všichni obžalovaní (13 osob) byli Státním soudem uznáni vinnými z plánování státního převratu a odsouzeni za velezradu a špionáž, Josef Sporka jako příslušník Sboru národní bezpečnosti v činné službě k trestu smrti. Jeho odvolání Nejvyšší soud zamítl a stejně negativně bylo vyřízeno jednomyslné doporučení soudního senátu k udělení prezidentské milosti a zmírnění trestu na doživotí. Josef Sporka byl popraven 9. října 1951 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989

Horní Lideč Památník obětem nesvobody z let 1948–1989

Pietní místo se nachází u kostela sv. Václava, postaveného v roce 1994. Tvoří jej centrálně situovaný pomník osvobození 1918–1945, pomník rumunským vojákům padlým 3. května 1945, který sem byl přenesen, a nově odhalený památník obětem nesvobody z let 1948–1989. Instalaci provedla v roce 1999 obec Horní Lideč. Památník je věnován lidečským obětem z odbojové skupiny Světlana. Podle některých svědectví se tím naplnilo přání Františka Many (1910–1950), který byl spolu s Rudolfem Lenhardem (1918–1950) a Antonínem Janošíkem (1926–1950) popraven v Uherském Hradišti. Jan Skřipka (1895–1957), který byl za ukrývání Janošíka odsouzen na 15 let za vlastizradu, zemřel ve věznici Mírov. V souvislosti se Světlanou bylo soudně perzekvováno dalších 12 občanů Horní Lidče a sousedních obcí Lidečka, Francovy Lhoty a Střelné [viz Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi].

Prohlédnout detail
Horní Slavkov. Symbolický hrob politických vězňů

Horní Slavkov Symbolický hrob politických vězňů

Pietní místo slavnostně odhalené 30. května 1997 tvoří navršená mohyla kamenů s dvěma mramorovými deskami a vztyčeným křížem obtočeným řetězem a centrálně umístěnou kovovou trnovou korunou. Je jedním ze zastavení každoročních setkání politických vězňů organizovaných Konfederací politických vězňů pod názvem Jáchymovské peklo. V oblasti Horního Slavkova byly vybudovány čtyři trestanecké pracovní tábory: Prokop (1949), Ležnice (1950), Svatopluk a tábor XII (1951). V důsledku vyčerpání ložisek uranové rudy byly poměrně záhy rušeny – tábor XII v roce 1954, ostatní o rok později. V letech 1949–1959 se z vězeňských táborů při uranových dolech pokusilo o útěk přes 550 vězňů.

Prohlédnout detail
Hradec Králové. Busta Milady Horákové

Hradec Králové Busta Milady Horákové

Busta JUDr. Milady Horákové byla odhalena 25. června 1999. Sádrovou kopii akad. sochařky Jaroslavy Lukešové základní škole věnoval Klub Milady Horákové. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Jaroměř Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Pamětní deska JUDr. Jaroslavu Borkovcovi, jaroměřickému rodákovi, byla odhalena ke stému výročí jeho narození 16. černa 2006 z iniciativy místního zastupitelstva. Výtvarný návrh desky je dílem akademického malíře Jiřího Škopka, do bronzu ji odlil Luděk Valehrach. Jaroslav Borkovec (1906–1949) pocházel z Jaroměře, poté se usadil v Praze [viz též Praha 7. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. Zde ve 30. letech studoval při zaměstnání práva a působil jako zastupitel pražského magistrátu. Po okupaci se zapojil do protinacistického odboje. V květnu 1940 byl zatčen a uvězněn v Terezíně, odkud byl převezen k soudu v Drážďanech, který jej v říjnu 1941 odsoudil za velezradu na tři roky. V červenci 1943 byl s trvalými zdravotními následky propuštěn. Zúčastnil se Pražského povstání a stal se členem pražského revolučního národního výboru. Po válce dokončil studia práv a nastoupil ke koncipientské praxi v advokátní kanceláři.

Prohlédnout detail
Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových

Jaroměřice nad Rokytnou Symbolický hrob Plichtových

Připomínka popravenému Antonínu Plichtovi a jeho synům na rodinném hrobě byla instalována z iniciativy Konfederace politických vězňů v srpnu 2018. Antonín Plichta (1894–1951), hospodařící na statku v Šebkovicích č. 25, byl občansky i nábožensky aktivní, za první republiky pracoval jako funkcionář Československé strany lidové a Orla, byl jednou z vůdčích osobností protinacistického odboje na Třebíčsku v partyzánské skupině Lenka-Jih. Po válce byl předsedou národního výboru v obci a místopředsedou okresního národního výboru v Moravských Budějovicích. Po roce 1948 byl zbaven všech funkcí, zapojil se i se svými syny Antonínem (1929–1951) a Stanislavem (1931–1953) do protirežimního odporu, který vyvrcholil babickými událostmi 2. července 1951 [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Při následném zásahu byl Antonín Plichta ml. zastřelen a jeho bratr postřelen. Antonín Plichta st. byl odsouzen v prvním babickém procesu 12.–14. července 1951 k trestu smrti, který byl vykonán 3. srpna v Jihlavě, ochrnutý Stanislav byl souzen v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze, rozsudek trestu smrti byl vykonán 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech

Jihlava Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech

Památník ze žulového kvádru s jedenácti symbolickými rameny byl odhalen 31. července 1993 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů. Byl zřízen jako připomínka jedenácti politických vězňů z jihlavského kraje odsouzených k trestu smrti. Odsouzení skupiny Veselý–Rod–Tuček Státním soudem Brno zasedajícím u krajského soudu v Jihlavě 7.–11. února 1950 bylo prvním velkým jihlavským politickým procesem. Jeho líčení přenášel městský rozhlas a bylo povinně posloucháno v jihlavských závodech. Osm z 23 osob bylo odsouzeno za plánování vražd místních představitelů KSČ (mezi nimi i sochař Jaroslav Šlezinger [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi]). Do čela procesu byli postaveni tři menší živnostníci a řadoví členové nekomunistických stran Karel Veselý (1917–1950), František Rod (1902–1950) a Jan Tuček (1916–1950), kteří ilegální skupinu formovali. Jejím původním cílem bylo vytvořit informační základnu pro předávání zpráv hospodářského a politického charakteru do zahraničí, později se program skupiny rozšířil i na tištění a distribuci letáků, provádění hospodářských sabotáží a zastrašování funkcionářů KSČ. Jako v jiných případech spočívala reálná ilegální činnost především v plánování těchto aktivit (z nichž nejvážnější představoval pokus o fyzickou likvidaci předsedy jihlavského okresního národního výboru). Druhá linie aktivit skupiny se týkala organizování přechodů hranic a byla nakonec použita i pro neúspěšné pokusy o útěk skrývajících se ilegalistů do zahraničí. Karel Veselý, František Rod a Jan Tuček, odsouzení k trestu smrti, byli popraveni ve dvoře krajské soudní věznice v Jihlavě 17. června 1950.

Prohlédnout detail
Kadaň. Pamětní deska obětem soudního procesu z roku 1951

Kadaň Pamětní deska obětem soudního procesu z roku 1951

Kovová deska s rytým textem byla odhalena 24. června 2013 z iniciativy historika Petra Hlaváčka a je umístěna u vchodu do kulturního zařízení Orfeum, bývalého kina Moskva, v jehož sále se v 50. letech konalo několik politických procesů. 5. září a 30. listopadu až 1. prosince 1951 zde byla Státním soudem odsouzena skupina občanů z Račetic, kteří v obci po únoru 1948 založili místní buňku spolupracující s ilegální skupinou JOPO operující na Žatecku. Před zatýkáním šest jejích členů uteklo na podzim 1948 na Západ a dva z nich – Josef Kopecký (*1920) a Miroslav Růt (*1924) – se stali kurýry zpravodajské sítě Františka Bogataje [viz Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu]. Rodné Račetice používali jako základnu při cestách do republiky a někteří z místních, mimo jiné otec Miroslava Růta Václav (*1881) a bratr emigrovavšího Františka Pokorného Jaroslav (*1922), působili také jako spojky kurýrů. Hromadná emigrace i pohyb kurýrů v malé obci přirozeně nezůstaly dlouho utajeny a skupina začala být sledována Státní bezpečností. Josefa Kopeckého zatkla 30. října 1950 (při pokusu o útěk byl postřelen a přechodně ochrnul), byl souzen samostatně a v neveřejném líčení odsouzen v září 1951 na 25 let. Naproti tomu druhý proces byl pečlivě připravován jako veřejný a exemplární. Do čela skupiny souzené za vyzvědačství byl postaven Václav Růt, odsouzený na 19 let. V procesu byli dále odsouzeni druhý syn Václava Růta Jaroslav na 13 let (Miroslav Růt s činností kurýra skončil, když se mu naskytla možnost opustit utečenecké tábory a emigroval do Kanady), Jaroslav Pokorný na deset let a další dva rolníci z Račetic Josef Ježek a Václav Tvrdík na tři, resp. dva roky. Exemplární absolutní trest Státní soud vynesl za spolupráci s kurýry nad strážmistrem SNB z Kadaně Františkem Ondráčkem, Nejvyšší soud jej v rámci odvolání zmírnil na doživotí.

Prohlédnout detail
Klatovy. Pamětní deska odpůrcům totalitních režimů

Klatovy Pamětní deska odpůrcům totalitních režimů

Deska ze světlé žuly s černým písmem, městským znakem Klatov nahoře a lipovou ratolestí dole je umístěna na postranním traktu budovy Okresního soudu v Klatovech. Odhalena byla dne 20. března 2014 za účasti představitelů města, členů Svazu bojovníků za svobodu, Konfederace politických vězňů a politického vězně Františka Wiendla. František Wiendl (*1923) byl jedním z odsouzených v místním monstrprocesu konaném 12.–14. prosince 1950 Státním soudem Praha v hlavní síni okresního soudu před tzv. organizovanou veřejností, jehož líčení bylo přenášeno místním rozhlasem. Do čela skupiny zapojené do převádění přes hranice a spolupracující s kurýry byl postaven klatovský lékař MUDr. Jiří Krbec (1914–2004). V procesu byli odsouzeni také Václav Touš (1898–1986) a jeho syn Josef (1929–2013) z Pocinovic, u nichž se uprchlíci skrývali před převedením a kde po prozrazení skupiny byl 9. dubna 1950 Státní bezpečností zatčen kurýr a převaděč Alois Suttý (1924–1951), který v přestřelce postřelil jednoho ze zasahujících příslušníků. Alois Suttý byl za velezradu a vyzvědačství odsouzen k trestu smrti (popraven 12. dubna 1951 v Praze na Pankráci), další k dlouholetým trestům. MUDr. Krbec byl vězněn v Leopoldově, kde pracoval jako lékař, zato po propuštění na amnestii 1960 dlouho praxi provozovat nemohl. V Leopoldově byl do roku 1960 vězněn také Václav Touš. Josef Touš prošel jáchymovskými tábory a byl podmíněně propuštěn v roce 1955. Vrátil se do Pocinovic a pracoval v lesnictví (rodinné hospodářství propadlo místnímu JZD). František Wiendl, zatčený stejně jako MUDr. Krbec již v listopadu 1949, byl do roku 1956 vězněn na Jáchymovsku, poté na Pankráci, odkud byl propuštěn v roce 1960. Po propuštění pracoval v projektovém oddělení okresního stavebního podniku, v roce 1968 se podílel na založení klatovské pobočky K 231.

Prohlédnout detail
Kluky. Pamětní deska nezákonně uvězněným občanům obce

Kluky Pamětní deska nezákonně uvězněným občanům obce

Iniciátorem připomínky byl Jaroslav Vyštejn, který na podzim roku 2009 zorganizoval v obci Kluky petici na podporu instalace pamětní desky. Deska z černé leštěné žuly umístěná na pomníku obětem světových válek byla slavnostně odhalena 15. května 2010. Vedle poslední žijící oběti, Miroslava Semilského, se odhalení zúčastnili zástupci Konfederace politických vězňů, v čele s Naděždou Kavalírovou, a farář sboru Českobratrské církve evangelické v Kovanci Michal Šimek. Akce Kluky bylo označení pro provokační kampaň, kterou proti soukromým zemědělcům v Podbezdězí odmítajícím vstupovat do jednotných zemědělských družstev vedla liberecká úřadovna Státní bezpečnosti. Uměle vytvořená skupina sedláků byla obviněna z toho, že v napojení na zahraniční emigraci připravovala ozbrojené protistátní spiknutí. Akce Kluky postihla v první řadě deset občanů ze stejnojmenné obce. Celkem bylo ve dvou hlavních procesech (22.–24. května a 27.–29. října 1953) odsouzeno Krajským soudem v Liberci přes třicet osob z Kluk i sousedních obcí Březinka, Březovice, Doubravice, Katusice, Kovanec, Líny, Luka, Malé Všelisy, Olešno, Plužná, Skalsko, Sudoměř, Trnová, Valovice, Vrátno a Ždírec. Vedle odsouzených a jejich rodin, které byly násilně vystěhovány ze svých domovů, měla akce další oběti – učitele Aloise Jecha z Lobče, který na začátku zatýkání a výslechů, 18. října 1952, spáchal sebevraždu, a soukromého zemědělce Bedřicha Macha z Čisté u Bělé pod Bezdězem, jenž zemřel 28. ledna 1953 ve vyšetřovací vazbě. Přestože inspekce ministerstva vnitra došla již v roce 1956 v rámci přešetřování případu k závěru, že se od počátku jednalo o vyprovokovanou činnost, nebyl nikdo z uvězněných propuštěn a na tři z nich se nevztahovala ani květnová amnestie roku 1960 (byli propuštěni až v letech 1963–1965). V roce 1968 byly sice zrušeny nezákonné rozsudky, postižení ale nebyli rehabilitováni. Liberecké procesy s „vesnickými boháči“ se řadí mezi velké regionální monstrprocesy, jež provázela adekvátní propaganda v tisku a rozhlasu cílená na zlomení odporu zemědělců v regionu vůči kolektivizaci [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].

Prohlédnout detail
Kolín. Pomník Anastázi Opaskovi

Kolín Pomník Anastázi Opaskovi

Pomník s bustou Anastáze Opaska od akademického sochaře Stanislava Hanzíka byl odhalen 20. dubna 2013 u příležitosti 100. výročí opatova narození. Pomník posvětil opat strahovského kláštera Michael Josef Pojezdný za přítomnosti starosty města Víta Rakušana a občanů Kolína. Jan N. Opasek (1913–1999) v roce 1932 vstoupil do břevnovského benediktinského kláštera a přijal řeholní jméno Anastáz. V letech 1933–1938 studoval teologii v Praze a ve Vatikánu, v roce 1938 byl vysvěcen na kněze a získal v Římě doktorát. V roce 1939 se vrátil do vlasti, byl jmenován převorem břevnovského kláštera a podílel se na organizování pomoci pronásledovaným rodinám. V roce 1947 byl zvolen opatem kláštera. V září 1949 byl zatčen StB a po téměř roční samovazbě ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství na doživotí v procesu (označovaném jako „Zela a spol.“ či proces s pomocníky biskupů), který se konal 27. listopadu až 2. prosince 1950. Prošel věznicemi Valdice, Leopoldov, Žilina. V květnu 1960 byl podmínečně propuštěn na amnestii a až do roku 1967 pracoval jako stavební dělník nebo skladník. V letech 1967–1968 působil jako správce depozitáře Národní galerie. V roce 1968 odešel legálně do zahraničí a usadil se v benediktinském klášteře v bavorském Rohru. Stál u zrodu laického katolického sdružení Opus bonum (1972), které kromě publikační a vydavatelské činnosti připravovalo semináře a každoroční setkání československých exulantů, po roce 1977 podporovalo Chartu 77. V roce 1990 se opat Opasek vrátil do Československa. V říjnu 1991 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem T. G. Masaryka, v roce 1993 byl jmenován arciopatem. Zemřel 24. srpna 1999 při návštěvě Rohru a byl pohřben 3. září 1999 na břevnovském hřbitově. Opat Opasek byl také básník a literární historik, v exilu spolupracoval s řadou časopisů.

Prohlédnout detail
Kopřivnice. Pamětní deska a reliéf Milady Horákové

Kopřivnice Pamětní deska a reliéf Milady Horákové

Udělení čestného názvu a odhalení pamětní desky na budově školy se uskutečnilo 12. června 1995 za přítomnosti dcery Milady Horákové Jany Kánské, ministrů spravedlnosti a obrany a dalších čestných hostů. Pamětní místo ve vstupní hale školy bylo odhaleno v červnu 2000 u příležitosti 50. výročí popravy Milady Horákové, a byla tak založena tradice každoročního pietního setkání za účasti zástupců školy, města a Konfederace politických vězňů. Pamětní místo tvoří reliéf, jehož autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová, a plastová deska s úryvkem textu Milady Horákové. Jeho iniciátory byli Lubomír Hanzelka, bývalý předseda Klubu Masarykova demokratického hnutí v Kopřivnici, a Bohuslav Ficek, člen Konfederace politických vězňů, ve spolupráci s ředitelem školy Lumírem Pospěchem. Po rekonstrukci budovy školy byla na návrh zastupitelstva města na fasádu u hlavního vstupu přemístěna deska obětem komunismu z výklenku budovy bývalé radnice, odhalená v roce 2000 [viz Kopřivnice. Pamětní deska obětem komunismu], a deska M. Horákové, původně instalovaná na čelní stěně budovy základní školy. Odhalení přemístěných pamětních desek proběhlo 17. listopadu 2013. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Kořenov-Příchovice. Památník Milady Horákové

Kořenov-Příchovice Památník Milady Horákové

Památník, který vznikl z iniciativy Vlastimila Plecháče za podpory obce Kořenov, tvoří blok křemencové skály s kovovou pamětní deskou. Deska nese citaci z posledního dopisu Milady Horákové a její prolamovaný profilový portrét. Památník 30. června 2019 odhalila politička Miroslava Němcová za přítomnosti zástupců obce, Klubu Milady Horákové, hejtmana Libereckého kraje Martina Půty a veřejnosti. Požehnal jej P. Jozef Kadlic. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi

Koubalova Lhota Pomník Vladimíru Mandíkovi

S příběhem tzv. politické vraždy v Koubalově Lhotě jsou spojeny osudy čtyř aktérů, které v současnosti připomínají dvě pamětní místa. Pomník zavražděného Vladimíra Mandíka dal v polovině 70. let zbudovat jeho syn. Nachází se na autentickém místě u Koubalovy Lhoty a tvoří jej šedá mramorová deska hvězdicovitého tvaru s rytým zlaceným písmem a portrétní fotografií v oválném rámečku. Popravené připomíná společný hrob na hřbitově v nedalekých Lašovicích [viz Lašovice. Hrob Karla Máši, Václava Junka a Aloise Laciny]. Vladimír Mandík (1892–1951), Václav Junek (1906–1951), Alois Lacina (1904–1951) a Karel Máša (1905–1951) zastávali v malé obci od konce 30. let, za války i po ní různé funkce a po únoru 1948 představovali také jádro místní organizace KSČ (která ostatně v důsledku popisovaných událostí dočasně zanikla). Skutečnost, že z pozice zastávaných funkcí ovlivňovali chod vesnice, vyvolávala mezi nimi rostoucí mocenské spory, které se naplno vyjevily po roce 1948. Na počátku roku 1949 byl Václav Junek, údajně na popud předsedy místního národního výboru Vladimíra Mandíka, odvolán z funkce pokladníka. Tímto aktem se zformovala proti Mandíkovi opoziční skupina, ve které byl také člen MNV, jednatel místní komunistické organizace a předseda místního akčního výboru Karel Máša a předseda místní komunistické organizace Alois Lacina, který tuto funkci převzal na podzim 1945 po Mandíkovi. Protikrokem skupiny se stalo úspěšné hlasování o vyloučení Mandíka z místní organizace KSČ. Mandík se bránil vyloučení žádostí u okresního výboru KSČ v Milevsku o prověření místní stranické buňky a její případné rozpuštění. Mandíkova intervence byla úspěšná a jejím důsledkem bylo i znovuzvolení Mandíka předsedou MNV. Vzájemné spory eskalovaly až do krajní meze – 15. února 1951 byl Mandík nalezen mrtvý na cestě do vsi, kudy se vracíval z práce (pracoval jako horník v Krásné Hoře nad Vltavou). Z vraždy byli krátce nato obviněni zbývající aktéři sporu a následně zatčeni. V průběhu vyšetřování, které převzalo krajské velitelství Státní bezpečnosti v Českých Budějovicích (vyšetřující v té době útok na budovu národního výboru v Milevsku [viz Milevsko. Pamětní deska obětem komunismu; Obděnice. Pamětní deska obětem komunismu]), se k vraždě přiznali. Ačkoli mezi částí veřejnosti panovalo mínění, že byli k doznání donuceni a že vražda byla dílem Státní bezpečnosti, která chtěla sporu využít pro konání regionálního monstrprocesu, přešetřování události Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu po roce 1989 k takovému zjištění nedošlo. Veřejné zasedání Státního soudu, který proběhl 8. a 9. března v milevské sokolovně, však bylo náležitým způsobem propagandisticky využito. Podstatou kriminální zločin byl prezentován jako politicky motivovaná vražda propagátora socialistické přeměny vesnice. Všichni tři obvinění byli odsouzeni k absolutnímu trestu, jenž byl vykonán již 16. března v Praze na Pankráci. Na základě podnětů rodin pozůstalých byli v 60. letech popravení (pro nedostatek přímých důkazů) rehabilitováni a rodinám byly předány jejich ostatky.

Prohlédnout detail
Křekovice. Pamětní deska Josefu Honsovi

Křekovice Pamětní deska Josefu Honsovi

Pamětní desku Josefu Honsovi odhalilo 19. května 2001 Sdružení bývalých politických vězňů České republiky. Josef Hons (1913–1951) se stal obětí vyšetřování smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), který byl 9. června 1951 postřelen zběhlým vojákem základní služby Františkem Slepičkou [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Státní bezpečnost provedla v kraji rozsáhlé vyšetřování a vtáhla do případu mnoho nevinných občanů na základě politicky motivovaného připravovaného procesu s „teroristickou skupinou“ bránící kolektivizaci vesnice [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace]. Jedním z nich byl i soukromě hospodařící rolník Josef Hons, jenž byl Státní bezpečností zatčen 30. června 1951 a odvezen do vazební věznice ve Voticích, kde podle svědectví nebyl po několika dnech vyšetřování schopen podstoupit konfrontační výslech. Zemřel 6. července v pražské vězeňské nemocnici. V přelíčení před Státním soudem ve dnech 12. a 14. února 1952 byl J. Hons označen za spojku mezi Františkem Slepičkou a ostatními obviněnými, justice jeho úmrtí využila i k manipulaci s výpověďmi, které obviněné „usvědčovaly“ [viz též Zvěstov. Pomník obětem první světové války a odpůrcům komunismu]. Za dohledu Státní bezpečnosti byly ostatky Josefa Honse uloženy na hřbitově v Šebířově.

Prohlédnout detail
Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému

Kuřimská Nová Ves Pamětní deska Janu Podveskému

Pamětní deska byla odhalena 16. května 2004 z iniciativy Mons. Josefa Valeriána, který s P. Janem Podveským působil v letech 1949–1951 v Jaroměřicích nad Rokytnou a byl rovněž zatčen v souvislosti s babickým případem. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a zlaceným nápisem a křížem se zúčastnili zástupci římskokatolické farnosti v Letonicích a Konfederace politických vězňů. Na budově fary je rovněž pamětní deska kněze a mladšího bratra Jana Podveského Aloise (1917–1947), který zde působil od roku 1943. Jan Podveský (1909–1994) se narodil v Bučovicích, po kněžském svěcení působil v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde také vyučoval náboženství na měšťanské škole a aktivně se podílel na činnosti katolických spolků. Za války se zapojil do místního odboje podporou partyzánské skupiny Lenka-Jih. V době třetí republiky byl i politicky činný – vstoupil do lidové strany a působil jako místopředseda národního výboru. Po únoru 1948 byl veřejných funkcí zbaven a propuštěn z učitelského místa. Na jaře 1951 sdělil Podveskému farář v Rokytnici nad Rokytnou Jan Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], že jej kontaktoval Ladislav Malý, hlavní aktér pozdějších událostí v Babicích, se (smyšlenou) legendou o chystaném převedení arcibiskupa Berana, jenž byl v té době v internaci, za hranice. Podveský Bulu varoval, že by mohlo jít o provokaci a radil mu, aby se od záležitosti distancoval. Obdobně postupoval i v případě farářů v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] a v Horním Újezdu [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Po babických vraždách [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl moravskobudějovickým děkanem Josefem Opletalem vyzván, aby v Babicích sloužil mši místo zatčeného Drboly a zde také Podveský 6. července vedl církevní pohřeb jednoho ze zastřelených funkcionářů Josefa Roupce. 18. srpna byl Podveský zatčen a několik měsíců vyslýchán v Jihlavě. Jako jeden z mála vydržel nepodepsat výslechové protokoly s vykonstruovanými obviněními (přechovávání zbraní na faře, příslušnost k protistátní skupině), byl však usvědčován vynucenými doznáními dalších osob. Páter Podveský i děkan Opletal byli souzeni v procesu se skupinou Gustava Smetany [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi] v květnu 1952 v Moravských Budějovicích, v němž padly dva tresty smrti, Jan Podveský byl odsouzen na 16 let. Byl vězněn na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích. V roce 1963 byl podmíněně propuštěn, vrátil se do rodných Bučovic, kde pracoval jako dělník. V březnu 1967 obdržel státní souhlas a stal se farářem v Letonicích [viz Letonice. Pamětní deska Janu Podveskému]. V roce 1974 brněnský krajský soud Jana Podveského sice rehabilitoval, ale Nejvyšší soud vyhověl odvolání prokurátora a předchozí rozsudek zrušil. Téhož roku mu byl odňat státní souhlas. V roce 1975 odešel J. Podveský do Kuřimské Nové Vsi, kde až do své smrti v květnu 1994 mohl v rámci důchodu působit jako pomocný duchovní. Po roce 1989 se angažoval ve společenské rehabilitaci lidí odsouzených v babických procesech. Je pohřben na místním hřbitově.

Prohlédnout detail
Kutná Hora. Pamětní deska Emanuelu Viktoru Voskovi

Kutná Hora Pamětní deska Emanuelu Viktoru Voskovi

Deska z černého terrazza s rytým portrétem a textem je umístěna u kaple poblíž smuteční síně na hřbitově v Kutné Hoře. Místnímu rodáku byla odhalena 4. listopadu 2011 z iniciativy pobočky Konfederace politických vězňů. Emanuel Viktor Voska (1875–1960) se jako zpravodajský pracovník prvního a druhého odboje, spolupracovník španělských interbrigadistů a dlouholetý sociální demokrat stal v době hledání politických nepřátel komunistického režimu předmětem zájmu Státní bezpečnosti. Po zatčení v červnu 1950 byl ve Voskově archivu při domovní prohlídce nalezen dopis, jejž mu v roce 1939 adresoval Otto Šling. Ten se stal nejen podnětem k vyšetřování a zatčení vedoucího krajského tajemníka KSČ v Brně, ale měl i zásadní význam pro další vyšetřování Vosky, obviněného ze špionáže ve prospěch USA s napojením na vysoké komunistické funkcionáře Šlinga a Slánského. Voska byl držen ve vyšetřovací vazbě až do března 1954, kdy byl jako téměř osmdesátiletý odsouzen na deset let. Zemřel krátce po propuštění, 1. dubna 1960. Za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva byl Emanuelu Voskovi in memoriam 28. října 1998 udělen Řád T. G. Masaryka.

Prohlédnout detail
Kutná Hora. Pomník Miladě Horákové

Kutná Hora Pomník Miladě Horákové

Pomník ve tvaru zkoseného obdélníku ze žuly z lomu Studená na Vysočině zasazeného v zemi je umístěn v parčíku v Radnické ulici, který byl při příležitosti odhalení pomníku 28. června 2004 pojmenován Sad JUDr. Milady Horákové. Pomník vznikl z iniciativy Konfederace politických vězňů v Kutné Hoře, zhotovení a umístění pomníku bylo financováno městem Kutná Hora. Autorem pomníku je Vladimír Miřijovský. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Lanškroun. Pamětní deska Bohumilu Modrému

Lanškroun Pamětní deska Bohumilu Modrému

Bronzová deska Bohumilu Modrému s reliéfem státního znaku a profilovým portrétem byla odhalena 27. ledna 2005 za účasti rodinných příslušníků a veřejnosti. Autorem desky je Zdeněk Kolářský. Bohumil Modrý (1916–1963), oběť politického procesu 50. let [viz Praha 1. Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty; Praha 9. Pamětní deska Bohumilu Modrému a perzekvovaným hokejistům], žil v Lanškrouně v letech 1945–1948.

Prohlédnout detail
Lašovice. Hrob Karla Máši, Václava Junka a Aloise Laciny

Lašovice Hrob Karla Máši, Václava Junka a Aloise Laciny

Společný hrob, kterému dominuje pískovcová socha truchlící ženské postavy, byl zbudován na přelomu 60. a 70. let, kdy byly rodinám na základě rehabilitačního procesu předány ostatky popravených. Václav Junek (1906–1951), Alois Lacina (1904–1951) a Karel Máša (1905–1951) byli popraveni za tzv. politickou vraždu předsedy Místního národního výboru v Koubalově Lhotě Vladimíra Mandíka [viz Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi], který je pohřben také na tomto hřbitově.

Prohlédnout detail
Litoboř. Pomník obětem komunismu

Litoboř Pomník obětem komunismu

Pomník iniciovali potomci obětí událostí 50. let v Litoboři, zejména Josef Vít ml., člen náchodské pobočky Konfederace politických vězňů. Realizaci schválilo a zajistilo zastupitelstvo obce Litoboř za finančního přispění Královéhradeckého kraje. Pomník byl odhalen 16. srpna 2008 za účasti hejtmana Královéhradeckého kraje, jeho autorem je Miroslav Kubala. Tvoří jej pískovcový hranol s deskou z leštěné mosazi, k němuž vede pět obdélných pískovcových dlaždic zasazených do trávníku. Na sklonku roku 1951 se v obci Litoboř objevil ozbrojený muž, který se prohlašoval za příslušníka zahraničního protikomunistického odboje, jehož úkolem je pomáhat zemědělcům proti násilné kolektivizaci [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace]. Někteří místní občané jeho poslání přivítali, ale pro konfliktní jednání dotyčného muže se postupně začali obávat, zda se nejedná o cílenou provokaci. Po ozbrojeném útoku na zemědělského referenta Antonína Hodovala v Náchodě uskutečnily bezpečnostní složky 28. prosince v obci a okolí rozsáhlou razii, při níž byl rozstřílen statek Josefa Řezníčka, ve kterém se ukrýval ozbrojený muž, ten byl během zásahu zastřelen. Následovalo zatýkání, vyšetřování a obvinění dvou desítek osob. V monstrprocesech v Náchodě (26. a 27. ledna 1952) a v Hradci Králové (25. a 26. července 1952) pak padly čtyři tresty smrti (jeden změněn a na doživotí) a další mnohaleté tresty vězení spojené s nucenými pracemi v uranových dolech. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, který události v Litoboři z podnětu Konfederace politických vězňů v polovině 90. let přešetřoval, došel k závěru, že se nejednalo o řízenou provokační akci Státní bezpečnosti, ta ale počínání uprchlého vězně z jáchymovských táborů Miloslava Stejskala využila k represi zemědělců.

Prohlédnout detail
Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům

Litomyšl Pamětní deska politickým vězňům

Bronzová deska s ozdobnými úchyty a s motivem ostnatého drátu byla instalovaná v říjnu 1996 ve foyer budovy Smetanova domu na paměť odsouzených ve dvou politických procesech v říjnu 1950. Odhalení se zúčastnili občané Litomyšle, zástupci Konfederace politických vězňů, starosta města Miroslav Brýdl, vikář František Beneš a další hosté. Autorem desky je Jiří Věneček. Prologem procesu se staly události v litomyšlském gymnáziu ve dnech únorové vládní krize roku 1948. Samospráva vyšších ročníků gymnázia tehdy odmítla podpořit generální stávku vyhlášenou odbory na 24. února na podporu komunistických požadavků. Studenti se tak postavili proti svým pedagogům, kteří stávku podpořili a nevyučovali. Zákaz sdružování ve skautských oddílech po tzv. slučovací konferenci mládežnických organizací v dubnu 1949 vyvolal přirozeně protesty a jejich dosavadním členům nezbývalo než se scházet tajně. Mezi studenty gymnázia v Litomyšli se zformovala skupina bývalých skautů, která se postupně rozrostla o studentky a studenty dalších litomyšlských středních škol. Skupina zorganizovala letákovou akci vyzývající občany k věrnosti demokratickému odkazu Československé republiky, záhy však byla odhalena, když někteří členové skupiny odstraňovali v gymnaziální učebně podobizny státníků a roztržený obraz Stalina se pokusili spláchnout do záchodu. Tam však byla část obrazu nalezena a nastalo vyšetřování a zatýkání. Před konáním soudu se někteří rodiče zatčených studentů pokusili intervenovat u ministra školství Zdeňka Nejedlého, jenž byl litomyšlským rodákem a podporovatelem kulturního a vědeckého života města, ale byli striktně odmítnuti. Naopak, Nejedlý, jenž žádal exemplární potrestání a tím očištění dobrého jména gymnázia, se svým postojem podílel na uskutečnění monstrprocesu (původně měli být studenti postaveni před okresní soud). Soudní proces vedený Státním soudem se konal ve Smetanově domě ve veřejném zasedání 9.–11. října 1950 a do jeho čela byl postaven páter František Ambrož Stříteský, rektor piaristické koleje a gymnaziální profesor náboženství [viz Litomyšl. Pamětní deska Františku Ambroži Stříteskému]. K procesu byly přinášeny rezoluce žádající potrestání, proces byl přenášen reproduktory do ulic města a v sále byly vystaveny zbraně, které měly demonstrovat povahu trestné činnosti odsouzených (ve skutečnosti šlo většinou o nefunkční trofeje z druhé světové války, které ve snaze studentům pomoci ukryl P. Stříteský). Navržené absolutní tresty nakonec nepadly, jelikož studenti odmítli vypovídat podle připravených protokolů. V procesu bylo pro velezradu, sdružování proti státu, hanobení státu a hanobení spojeneckého státu odsouzeno 19 studentů a čtyři studentky, z toho devět mladistvých. Mladiství studenti byli vězněni v Ústavu pro mladistvé v Zámrsku [viz Zámrsk. Pamětní deska mladistvým politickým vězňům], většina plnoletých studentů v jáchymovských táborech. Všichni odsouzení byli 28. září 1990 rehabilitováni Krajským soudem v Hradci Králové. Monstrprocesu předcházel 5.–7. října 1950 proces s menší skupinou mládeže z nedaleké obce Budislav, která vyráběla a distribuovala letáky a zastrašovala místní komunistické funkcionáře na protest proti jejich útlaku místních zemědělců.

Prohlédnout detail
Louny. Pamětní deska obětem protikomunistického odboje

Louny Pamětní deska obětem protikomunistického odboje

Pamětní deska obětem protikomunistického odboje na Lounsku byla odhalena 6. ledna 1993. Aktu se zúčastnil poslanec Parlamentu ČR Vladimír Budínský, přednosta Okresního úřadu v Lounech Josef Kopic, zástupci města, členové obecního zastupitelstva a Konfederace politických vězňů. Pamětní desku iniciovala Konfederace politických vězňů, pobočka Louny, autory textu jsou Bohumír Roedl, tehdejší ředitel archivu v Lounech a Otokar Procházka, tehdejší zastupitel města a člen pobočky Konfederace politických vězňů Louny. Skupina označovaná jako Mělník–Louny či MAPAŽ (Masaryk–Palacký–Žižka) působila v lounském a rakovnickém okrese kolem dvou ústředních postav – Josefa Hořejšího (1910–1950), bývalého majitele mělnické továrny Liberta vyrábějící dětské kočárky [viz též Mělník. Pamětní deska obětem komunismu], a Kamila Novotného (1893–1950), majitele řeznictví v Lounech. Hořejší, který po znárodnění továrny přechodně pobýval v zahraničí, se rozhodl vrátit do republiky a od ledna 1949 se začal skrývat u Novotného. Postupně se kolem nich začal soustřeďovat poněkud nesourodý okruh osob nespokojených s poúnorovými poměry. Skupina vyráběla a distribuovala protikomunistické letáky, pomáhala při ilegálních přechodech hranic a zastrašovala místní komunistické představitele. Aniž by někoho smrtelně zranila, uskutečnila několik ozbrojených útoků, včetně bombových, na funkcionáře okresních národních výborů v Mělníce a v Lounech. K zatčení jejích členů došlo během srpna a září 1949. Během veřejného procesu v lounské sokolovně před tzv. organizovanou veřejností byla tato násilná část aktivit náležitě zdůrazňována stejně jako výbušná informace o kontaktech některých členů skupiny v zahraničí na Miloslava Choce [viz Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi]. Během líčení Státního soudu Praha 22.–24. října 1949 padly celkem čtyři tresty smrti, čtyři doživotní tresty a vysoké tresty i pro ostatní členy skupiny (v průměru 18 let na osobu). Kromě již zmíněných Josefa Hořejšího a Kamila Novotného byl k trestu smrti odsouzen Bohumil Klempt (1920–1950), a to zejména za dřívější protistátní činnost (sabotáže na železnici), které se dopustil jako vedoucí ilegální skupiny v Ústí nad Labem. Poslední absolutní trest byl vynesen nad kurýrem Josefem Plzákem (1920–1950), který během pokusu o zatčení zastřelil (patrně nechtěně) zasahujícího příslušníka SNB a který byl zatčen náhodně při návratu z další mise na konci září v Žandově. V procesu byli dále odsouzeni Emil Andrt, František Kačer, Jaroslav Bouček, Josef Kotěborský (všichni na doživotí), František Blahout, Otokar Procházka (25 let), Eduard Pohl, František Hynek, Evžen Seidl, Jaroslav Blabolil, Josef Cimr, Adolf Hocký (20 let), Jan Valnoha, Emil Heller, Josef Polcar, Bohumil Prošek, Rudolf Pihrt, Otakar Válek, Rudolf Katič. Popravy byly vykonány 7. ledna 1950 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Luhačovice-Pozlovice. Pamětní deska Věře a Janu Haluzovým

Luhačovice-Pozlovice Pamětní deska Věře a Janu Haluzovým

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy představitelů městyse Pozlovice 19. září 2014 na budově místní základní školy u příležitosti stého výročí narození JUDr. Jana Haluzy a během luhačovického mezinárodního folklorního festivalu, na jehož založení se Věra Haluzová podílela. Jan Haluza (1914–2011), československý atlet, významný představitel Československé strany lidové a organizace Orel byl v listopadu 1948 odsouzen k šesti letům vězení [viz Újezd u Brna. Pamětní deska Janu Haluzovi]. V roce 1946 se oženil s Věrou Andrýskovou (1924–2013), učitelkou a významnou folkloristkou, která byla po jeho zatčení v září 1948 několik měsíců ve vyšetřovací vazbě. Manželé žili od roku 1962 v Pozlovicích, J. Haluza se mohl k právní praxi vrátit během pražského jara a v rámci regionu se aktivně zapojil do činnosti K 231. Haluzovi jsou nositeli řady vyznamenání a ocenění.

Prohlédnout detail
Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi

Lukov Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi

Mramorová deska se zlatým nápisem a portrétními podobiznami byla odhalena 9. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů ve spolupráci s místní organizací KDU-ČSL a římskokatolickou farností v Jaroměřicích nad Rokytnou. Je věnována rodákům z Lukova, obětem komunistické justice. Emil Spilka (1887–1954) a Alois Melkus (1907–1987) patřili k vlivným lukovským hospodářům. Oba byli za neplnění smluvních dodávek vůči státu (které byly stanovovány často záměrně na hranici možností rolníků jako forma trestu těm, kteří nesouhlasili s družstevním hospodařením) obviněni ze sabotáže a odsouzeni okresním soudem v Moravských Budějovicích: Alois Melkus v roce 1950 k sedmi letům odnětí svobody a k propadnutí poloviny majetku, Emil Spilka v září 1953 na šest let, propadnutí majetku a zákazu pobytu v obci. Život obou rodin i dalších zdejších rodáků však také osudově zasáhly tragické události v nedalekých Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Emil Spilka, který zemřel ve výkonu trestu ve Valdicích v dubnu 1954, byl v Lukově pochován do rodinného hrobu za silného dohledu Státní bezpečnosti v době, kdy si jeho syn Jaroslav odpykával desetiletý trest, k němuž byl odsouzen v červnu 1952 v jednom z následných babických procesů. Alois Melkus se velmi pravděpodobně vyhnul mnohem tvrdšímu trestu, který by jej patrně v souvislosti s Babicemi neminul – jeho mladší bratr Jaroslav Melkus (1901–1953) byl odsouzen k trestu smrti.

Prohlédnout detail
Luže. Pamětní deska Ladislavu Novákovi

Luže Pamětní deska Ladislavu Novákovi

Žulová pamětní deska politickému vězni Ladislavu Novákovi byla odhalena na jeho domě 26. září 1993. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci parlamentu, okresního úřadu, starosta města a zástupci Konfederace politických vězňů. Ladislav Novák (1906–1949), majitel automechanické dílny, byl zatčen 29. srpna 1949 a 19. září převezen z pardubické věznice do vazby ve věznici v Chrudimi, kde 26. září zemřel za neobjasněných okolností. Rodině bylo oznámeno, že spáchal sebevraždu oběšením. Pohřeb nesměl být předem oznámen a hřbitov byl během obřadu hlídán Státní bezpečností. Vyšetřování, v rámci něhož byl Ladislav Novák zatčen, vyústilo v soudní proces, který se konal 28.–30. června 1950 v Praze. Šlo pravděpodobně o případ vyprovokovaný Státní bezpečností, v němž bylo 24 občanů obviněno za napomáhání k nelegálnímu opuštění republiky. Z Luže v něm byly odsouzeny čtyři osoby – Jan Vodička, František Sejtko, Alois Kabrhel a Božena Kubíková.

Prohlédnout detail
Milevsko. Pamětní deska obětem komunismu

Milevsko Pamětní deska obětem komunismu

Mramorová deska se zlatým písmem a klečící postavou v ostnatých drátech je věnována obětem komunismu v Milevsku a okolí. Byla odhalena 27. října 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Protikomunistický odboj na pomezí středních a jižních Čech je spojen zejména s odbojovou činností organizace Černý lev 777. Skupinu založili na přelomu let 1948 a 1949 Jiří Řezáč (1928–1955) z Obděnic a Jaroslav Sirotek (1923–1955) z Radešic, oba z katolických rolnických rodin. Později se k nim přidali Bohumil Šíma (1928–1955), syn majitelů zanedlouho znárodněné pily v Kojetíně. Skupina, do níž dále také patřili Jiří Dolista a Josef Novák z Porešína, Karel Kothera z Hrejkovic a Ladislav Šimek z Milevska, začala shromažďovat zbraně a prováděla drobné sabotáže. Na jaře roku 1949 před schůzí, na níž se mělo zakládat zemědělské družstvo, přerušili v obci Nechvalice elektrické vedení, jindy se pokusili zastrašit střelbou do vzduchu na motocyklu projíždějícího újezdního tajemníka KSČ Stanislava Čiháka. Pak přistoupili k rozhodnějším akcím. V noci z 2. na 3. července 1949 výbušninami a zápalnými lahvemi značně poškodili okresní sekretariát KSČ v Sedlčanech, z 13. na 14. května 1950 zdemolovali sekretariát KSČ v Milevsku, kde byl smrtelně zraněn příslušník SNB Josef Skopový, který budovu v noci hlídal. Přes rozsáhlé pátrání se Státní bezpečnosti nepodařilo skupinu, která se také odchodem většiny členů na základní vojenskou službu prakticky rozpadla, odhalit. Na přelomu dubna a května 1954 napsali Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma na silnici mezi Milevskem a Petrovicemi protirežimní hesla (Poslední komunistický 1. máj; Ať žije USA; Den odplaty se blíží; Víme o všech komunistech). K prozrazení skupiny Černý lev 777 došlo až v červenci roku 1954 (nahlásila ji přítelkyně jednoho z kamarádů Bohumila Šímy, který o aktivitách skupiny věděl). Ve veřejném procesu konaném 25. a 26. října 1954 v Milevsku byli Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma Krajským soudem v Českých Budějovicích odsouzeni k trestu smrti, ostatní členové skupiny dostali doživotní nebo více než dvacetileté tresty. Popravy byly provedeny 10. února 1955 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Mírov. Symbolický hrob Jánose Esterházyho

Mírov Symbolický hrob Jánose Esterházyho

Symbolická připomínka Jánose Esterházyho byla odhalena v roce 1998 z iniciativy Svazu Maďarů žijících v českých zemích. Nachází se na bývalém vězeňském hřbitově v Mírově, který byl v roce 2005 revitalizován a dedikován politickým vězňům. Hrabě János Esterházy (1901–1957), významný politik maďarských menšinových stran v meziválečném Československu, byl v mírovské věznici vězněn od roku 1953 a zemřel zde v roce 1957 [viz Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu].

Prohlédnout detail
Moravské Budějovice. Pamětní deska Janu Bulovi

Moravské Budějovice Pamětní deska Janu Bulovi

Pamětní deska u vstupu do gymnázia byla odhalena 8. října 2018 v rámci studentského projektu připraveného pod vedením profesorek Aleny Ziny Janáčkové a Květy Bretšnajdrové ke stoletému výročí vzniku Československa. Je věnována zdejšímu absolventu Janu Bulovi a dalším učitelům a studentům školy perzekvovaným nedemokratickými režimy 20. století. Jan Bula (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Nová Paka. Pamětní deska Vladimíru Cermanovi

Nová Paka Pamětní deska Vladimíru Cermanovi

Pamětní deska byla odhalena 13. června 1992, čtyřicet let po vynesení rozsudku smrti nad Vladimírem Cermanem v soudním procesu, který se odehrál v hotelu Central. Instalaci desky iniciovala pobočka Konfederace politických vězňů v Nové Pace a její předseda Vratislav Číla. Vladimír Cerman (1925–1952) se narodil v sedlácké rodině v Čisté. Na protest proti politickému i existenčnímu tlaku vyvíjenému na samostatně hospodařící rodiny se 29. prosince 1951 rozhodl k demonstračnímu aktu, když z ulice sestřelil  žárovku v hostinci, kde právě jednala místní organizace KSČ. Několik dní po tomto incidentu se v Čisté objevil agent-provokatér, který Vladimíra Cermana a jeho přítele Stanislava Ježka nabádal k zastřelení veřejného činitele za slib převedení za hranice. To oba odmítli. Poté, co byl Vladimír Cerman předvolán k výslechu zahájeného vyšetřování, se na agenta obrátil, aby mu pomohl utéci. Při fingovaném pokusu o překročení hranic byli oba zadrženi. Následovalo zatčení otce a bratra Vladimíra Cermana, Stanislava Ježka a jeho otce a souseda Jiřího Zaplatílka. Ve veřejném procesu, který se konal 12. a 13. června 1952 v Nové Pace v hotelu Central, Státní soud odsoudil Vladimíra Cermana za pokus o vraždu, velezradu a vyzvědačství k trestu smrti, který byl vykonán 11. října 1952 na Pankráci. Stanislav Ježek byl odsouzen na 20 let. František Cerman st. a Stanislav Ježek st. na 12 let, Jiří Zaplatílek na pět let, František Cerman ml. na tři roky. Dále byli všichni odsouzeni k propadnutí celého jmění a k peněžitým trestům, rodiny odsouzených byly násilně vystěhovány ze svých domovů. Iniciativu obyvatel obce – návrh na udělení milosti Vladimíru Cermanovi a žádosti o zmírnění trestu pro ostatní odsouzené – zmařil postoj místní stranické organizace, a naopak přinesla postihy jejím organizátorům. Rozsudky, které měly zastrašit samostatně hospodařící rolníky a zlomit jejich odpor proti vstupu do JZD [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace], byly 29. května 1992 v celém rozsahu zrušeny a odsouzení byli rehabilitováni.

Prohlédnout detail
Nový Jičín. Pamětní deska obětem komunismu

Nový Jičín Pamětní deska obětem komunismu

Bronzová pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 10. března 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Autorem desky je František Cahel. Připomínka je věnována politickým vězňům z Novojičínska, souzeným zejména v souvislosti s činností ilegálních skupin kolem předúnorových funkcionářů nekomunistických stran a za zapojení do ilegálních organizací Modré květy a Blaník.

Prohlédnout detail
Nymburk. Pamětní deska obětem druhého nymburského procesu

Nymburk Pamětní deska obětem druhého nymburského procesu

Pamětní deska obětem politického procesu v Nymburce, jejímž autorem je Josef Matyáš, byla odhalena 24. května 2004 z iniciativy města Nymburk, Konfederace politických vězňů, občanského sdružení Herodotos a Polabského muzea. Veřejný proces v nymburském divadle, komunistickou justicí označovaný jako „Antonín Maruška a spol.“, se konal 12.–14 prosince 1950 a byla v něm souzena skupina soukromých rolníků ze Všejan a Vanovic, kteří se bránili násilné kolektivizaci. Odmítali vstoupit do jednotného zemědělského družstva ve Všejanech (to se podařilo ustavit až na třetí pokus) a letákovými akcemi požadovali konání svobodných voleb pod patronací OSN či se kriticky vyjadřovali k politickému vývoji v zemi. Aby bylo možné rolníky exemplárně potrestat za nedovolené ozbrojování, byl podniknut pokus podstrčit v domě Antonína Marušky zbraně jako důkazní materiál. Za svědectví o této provokační akci byla manželka Antonína Marušky následně odsouzena pro křivé obvinění komunistického funkcionáře. Proces byl anulován v rámci rehabilitačního řízení v roce 1969, rehabilitace potvrdil v roce 1992 Krajský soud v Praze.

Prohlédnout detail
Nymburk. Pamětní deska obětem prvního nymburského procesu

Nymburk Pamětní deska obětem prvního nymburského procesu

Pamětní deska obětem politického procesu v Nymburce, jejímiž autory jsou Josef Matyáš a akad. sochař Olbram Zoubek, byla odhalena 24. května 2004 z iniciativy města Nymburk, Konfederace politických vězňů, občanského sdružení Herodotos a Polabského muzea. 21. října 1949 bylo krajským velitelstvím Státní bezpečnosti zatčeno téměř dvacet nymburských občanů a odvezeno do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci. Devět z nich bylo obžalováno a postaveno před Státní soud v procesu nazývaném „Oskar Krause a spol.“ Ústřední postavou procesu se stal nymburský rodák Oskar Krause. Státní bezpečnost využila jeho kontaktů s kurýrem Josefem Plzákem (1920–1950) a po jeho zatčení [viz Louny. Pamětní deska obětem protikomunistického odboje] za manžely Krauseovými poslala agenta-provokatéra vydávajícího se za spolupracovníka Josefa Plzáka s úkolem zformovat v Nymburku ilegální skupinu pracující pro exil. Oskar Krause, Vlastimil Krejčí (oba členové národně socialistické strany) a jimi oslovení spoluobčané opatřovali zbraně a výbušniny a shromažďovali informace, včetně fotodokumentace nymburského seřaďovacího nádraží. Členové vyprovokované protistátní skupiny byli ve veřejném procesu v nymburské sokolovně odsouzeni Státním soudem 14. června 1950 za velezradu a špionáž. Syn manželů Krauseových Oskar Leo (1936–2011) byl v té době vězněn pro pokus o ilegální překročení hranice, rodina se setkala ve věznici v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Olešnice. Pamětní deska obětem politického procesu z roku 1953

Olešnice Pamětní deska obětem politického procesu z roku 1953

Slavnostní odhalení pamětní desky se uskutečnilo 28. října 1994 z iniciativy Vlastivědného kroužku Olešnice. Kamenná deska, která připomíná veřejný proces konaný v budově olešnické sokolovny v roce 1953, byla zhotovena podle návrhu Aloise Hudce. Ústředním aktérem událostí, jež vedly k rozsáhlé perzekuci obyvatel Olešnice a okolních vesnic, byl Josef Matouš (1921–1953), na sklonku války člen místní partyzánské skupiny. Po návratu z vojenské služby vedl značně neuspořádaný život, opakovaně byl souzen a krátkodobě vězněn za krádeže. Na podzim roku 1951 se Matouš objevil na Olešnicku, vydávaje se za agenta vyslaného ze Západu s pověřením organizovat odbojovou činnosti. Zda tím chtěl řešit osobní situaci (ukrýt se před hrozícím dalším zatčením), nebo od počátku plnil jako agent-provokatér příkazy Státní bezpečnosti, nelze na základě dochovaných pramenů spolehlivě konstatovat. V každém případě legenda západního agenta bojujícího proti komunistům a jejich kolektivizačním plánům otevřela Matoušovi dveře mnoha místních sedláků, jakkoli někteří z nich k němu časem pojali nedůvěru a snažili se styky s ním přerušit. Po ztrátě důvěry mezi obyvateli Olešnicka se Matouš se svou „agentskou misí“ přesunoval z místa na místo, dokud nebyl na podzim 1952 na Zlínsku zatčen. Nejvážnější incident, který výrazně ovlivnil výši později vynesených rozsudků, se odehrál krátce po opuštění Olešnicka, kdy Matouš 15. června 1952 v Kunicích na Lysicku postřelil místního funkcionáře KSČ a národního výboru Josefa Šafránka. K zatýkání na základě jeho plného doznání došlo na Olešnicku v únoru 1953, všichni zajištění byli odvezeni do vyšetřovací věznice Státní bezpečnosti v Brně, kde byli nuceni k doznání i ohledně zcela vykonstruovaných obvinění. Konání veřejného procesu v Olešnici 17.–19. dubna 1953 bylo odůvodněno slabou pozicí KSČ v regionu. Krajský soud Brno v něm odsoudil k trestu smrti Josefa Matouše (jeho jméno se z pochopitelných důvodů na desce neuvádí) a Josefa Krejčího (1891–1953) za navádění k vraždě funkcionáře. Tři dny po vynesení rozsudku byly vystěhovány rodiny některých z dalších odsouzených – Jančovy, Šafaříkovy a Chudobovy. V srpnu (25. a 26.) se v Brně konal druhý proces s dalšími osmi oběťmi Matoušova působení na Olešnicku (František Fučík, Vilém Kozel a jeho synové Vilém, Augustin a Josef, dále Josef Krahulec, František Vojta a Josef Jonáš – všichni pocházeli ze Křtěnova). K nejvyššímu trestu ve výši osmi let vězení byl odsouzen Vilém Kozel st., jenž byl patrně jediný, který Josefa Matouše osobně znal z doby jeho působení v partyzánské skupině. Krátce po druhém procesu, 29. srpna 1953, byly v Praze na Pankráci vykonány absolutní tresty vynesené v prvním procesu.

Prohlédnout detail
Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům

Ostrava Pamětní deska popraveným politickým vězňům

Bronzová deska s reliéfem a plastickým nápisem, jejímž autorem je Vratislav Varmuža, byla odhalena 7. prosince 2006. Po roce 1948 bylo v ostravské věznici popraveno pět mužů: strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), Miroslav Sýkora (1923–1951) a Josef Polomský (1924–1951) za plánování vojenského převratu na Ostravsku ve skupině Jana Buchala [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí]. Zařazení strážmistra SNB Václava Fryče mezi příslušníky třetího odboje lze ve světle povahy jeho protirežimní činnosti považovat za sporné.

Prohlédnout detail
Pardubice. Pamětní deska obětem komunismu

Pardubice Pamětní deska obětem komunismu

Autorem desky, jež byla odhalena 13. března 2004, je Jiří Procházka. Bronzová deska s nápisem nese emblémy Konfederace politických vězňů, Svazu Pomocných technických praporů, na jejím spodním okraji je reliéfně vypodobněna státní vlajka lemovaná lipovou ratolestí. Odhalení se zúčastnili představitelé kraje a města, zástupci Parlamentu České republiky i představitelé Konfederace politických vězňů a Svazu PTP. Pardubice se měly podle záměrů Státní bezpečnosti stát dalším místem regionálního monstrprocesu, který se však nepodařilo zcela zrealizovat. Na jeho počátku stála smrt studenta obchodní akademie Lubomíra Krátkého, člena KSČ a funkcionáře svazu mládeže, zastřeleného 11. ledna 1949. Jelikož Josef Krátký, otec uvědomělého studenta, který se aktivně podílel na vylučování „reakčních“ studentů, byl předsedou okresního národního výboru, byla vražda od začátku považována za politicky motivovanou a první vyšetřování přirozeně vedlo do prostředí pardubických středních škol. Druhá verze vyšetřování pracovala s hypotézou, že vraždu vykonala protistátní organizace, kterou se podařilo vykonstruovat ze zatčených osob, jež byly souzeny v neveřejném procesu konaném v Praze od 13. do 23. června 1949. Do jeho čela byl postaven v prosinci 1948 emigrovavší profesor zemědělské školy Ing. Jan Žemla (1900–1972), odsouzený v nepřítomnosti k trestu smrti. V procesu byly odsouzeny tři desítky osob, včetně P. Františka Ryby (1905–1973), jenž byl oblíbeným pardubickým profesorem náboženství a duchovním správcem kostela Zvěstování Panny Marie. Vražda L. Krátkého, k níž měl ze zahraničí dát pokyn J. Žemla, však zůstala neobjasněna. Ještě od září 1954 do října 1955 byl v Pardubicích vyšetřován P. František Stříteský (1912–1989), odsouzený v roce 1950 v procesu s litomyšlskými studenty [viz Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům], jehož se Státní bezpečnost snažila se smrtí studenta spojit. Část odsouzených, která u soudu obvinění odmítala a poukazovala na brutálně vedené výslechy, se po roce 1956 dožadovala obnovení soudního procesu a v roce 1965 byla rehabilitována.

Prohlédnout detail
Písek. Pamětní deska Dagmar Šimkové

Písek Pamětní deska Dagmar Šimkové

Na základě petice, kterou iniciovala písecká knihovnice Štěpánka Činátlová, se zastupitelstvo města Písek přiklonilo k pojmenování nové lávky přes řeku Otavu po politické vězeňkyni Dagmar Šimkové (vedení města původně prosazovalo pojmenování po jejím architektu, píseckém rodáku Josefu Pleskotovi). Lávka s pamětní deskou byla otevřena 26. září 2018. Deska z šedého mramoru je umístěna na straně Budějovického Předměstí, pod vilou Marta, která byla v 50. letech rodině zkonfiskována. Dagmar Šimková (1929–1995) byla jednou z nejdéle vězněných žen z politických důvodů v komunistickém Československu [viz Štěkeň. Pamětní deska Dagmar Šimkové].

Prohlédnout detail
Písek. Pamětní deska Miladě Horákové

Písek Pamětní deska Miladě Horákové

Černá mramorová deska se zlatým nápisem byla odhalena 26. června 2000 z iniciativy Klubu Milady Horákové na domě, kde měla politička poslaneckou kancelář. Citace na pamětní desce odkazuje na její poslední slova před popravou. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička a politička [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], byla v letech 1946–1948 poslankyní Národního shromáždění za českobudějovický volební kraj, kde kandidovala ve volbách v květnu 1946 jako členka Československé strany národně socialistické.

Prohlédnout detail
Plzeň. Busta Milady Horákové

Plzeň Busta Milady Horákové

Pamětní místo odhalené u příležitosti 30. výročí pádu komunistického režimu vzniklo na základě veřejné soutěže z iniciativy plzeňského krajského úřadu. Tvoří jej nápis na kamenném obložení stěny ve foyer a busta Milady Horákové, kterou 18. listopadu 2019 slavnostně odhalili hejtman Plzeňského kraje Josef Bernard (ČSSD) a autorka, sochařka Magdaléna Roztočilová. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům

Plzeň Pamětní deska popraveným československým důstojníkům

Pamětní deska československým důstojníkům byla odhalena u příležitosti 50. výročí poprav tří československých důstojníků plzeňské posádky 13. listopadu 2002 z iniciativy města Plzně a Konfederace politických vězňů. Slavnostního odhalení se zúčastnil generál Antonín Husník a další hosté. Na konci roku 1950 bylo zatčeno několik důstojníků plzeňské posádky, kteří patřili ke společnosti scházející se v poválečném období u faráře Václava Vinše v Kralovicích. Po jeho odchodu do exilu v roce 1949 byla skupina infiltrována agentem Státní bezpečnosti vystupujícím jako farářův kontakt a pracovník americké zpravodajské služby, s nímž někteří členové začali spolupracovat. Jelikož mezi zatčenými byli i aktivně sloužící příslušníci armády, byla do vyšetřování zapojena i Hlavní informační správa ministerstva obrany (bývalé obranné zpravodajství), která případ do té doby regionálního charakteru začala konstruovat jako součást celostátního spiknutí, do něhož měli být zapojeni i vysocí armádní funkcionáři (penzionovaný generál Bohumil Boček [viz Sivice. Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek] či odvolaný ministr obrany generál Ludvík Svoboda [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi]). Po zatčení Bedřicha Reicina nebyla „akce Irena“ realizována, vyšetřování bylo v létě 1951 vráceno StB v Plzni a příprava nové verze žaloby pokračovala až do března 1952. První proces, v němž bylo kromě již propuštěných armádních důstojníků – plukovníka Ladislava Svobody (1893–1952) a kapitána Václava Ženíška (1917–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Ženíškovi] – souzeno dalších dvanáct osob, se konal 15.–17. května 1952 v Plzni. Obžalovaní sice částečně odvolávali svá předchozí násilím vynucená doznání, přesto byla většina odsouzena za velezradu a vyzvědačství, plk. Svoboda a kpt. Ženíšek k trestu smrti. V druhém procesu konaném 23. června 1952, do jehož čela byl postaven štábní kapitán Josef Kučera (1916–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi] jako hlavní spolupracovník kpt. Ženíška, byli souzeni důstojníci činní ve vojenské službě: mjr. Tomáš Sedláček (1918–2012) [viz Praha 6. Pomník Tomáši Sedláčkovi], pplk. Josef Černohorský, mjr. Bohuslav Tyr a škpt. Jaromír Nový. První dva jmenovaní byli odsouzeni na doživotí, další k trestům v rozmezí 15 až 23 let. Nejvyšší soud v září vyhověl odvolání státního prokurátora požadujícího pro škpt. Josefa Kučeru absolutní trest a vynesl nový rozsudek. Popravy byly vykonány ve věznici Praze-Pankráci.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pomník Miladě Horákové

Plzeň Pomník Miladě Horákové

Pomník Miladě Horákové vznikl v rámci projektu Předškolí, který probíhal ve školním roce 2014–2015. Na vzniku pamětního místa se podíleli žáci plzeňské 21. základní školy ve školním keramickém kroužku vedeném Danou Kráčmarovou. Tvoří jej desky s úryvky posledních dopisů Milady Horákové z vězení, které byly rodině předány až v roce 1990. Pomník byl slavnostně odhalen 24. června 2015. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové

Poděbrady Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové

Mramorová pamětní deska věnovaná manželům Mašínovým byla odhalena 28. června 2003 z iniciativy Milana Paumera. Je umístěna u pomníku obětem nacismu. Podplukovník Josef Mašín (1896–1942) byl československý legionář a hrdina domácího protinacistického odboje. Po válce se mu dostalo veřejných poct (v roce 1947 povýšen in memoriam na brigádního generála), s nástupem komunistického režimu se ale připomínání nekomunistického odboje i legionářské tradice stalo z ideologických důvodů nežádoucím [viz též Lošany. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Roudnice nad Labem. Pamětní deska Josefu Mašínovi].

Prohlédnout detail
Poděbrady. Pamětní deska Miladě Horákové

Poděbrady Pamětní deska Miladě Horákové

Pamětní deska u vchodu do kostela Sboru Krále Jiřího z Poděbrad Církve československé husitské byla odhalena v roce 1990 z iniciativy místní náboženské obce a faráře Josefa Šamánka. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 1. Busta Milady Horákové

Praha 1 Busta Milady Horákové

Bronzovou bustu JUDr. Milady Horákové, jejíž autorkou je akademická sochařka Věra Růžičková-Bejrová, odhalil 27. října 1992 v přízemí Karolina tehdejší rektor Karlovy univerzity prof. Radim Palouš za účasti Jany Kánské, dcery Milady Horákové, ministra mezinárodních vztahů Josefa Zieleniece, ministra kultury Jindřicha Kabáta a dalších zástupců univerzity. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Studia práv na Karlově univerzitě ukončila v roce 1926.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi

Praha 1 Pamětní deska Josefu Nestávalovi

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Klubu Milady Horákové a za podpory Fotbalové asociace ČR a spolku českých právníků Všehrd 20. září 2018 na domě ve Valentinské ulici, kde JUDr. Josef Nestával bydlel. Josef Nestával (1900–1976) pracoval ve vedení Ústředního svazu nemocenských pojišťoven a na pražském magistrátu. Ve třicátých letech byl vysokým funkcionářem Československé strany národně socialistické, činný byl i ve spolkovém životě. Za okupace se zapojil do odboje, v červenci 1940 byl zatčen gestapem a v březnu 1942 odsouzen na doživotí. Po válce vykonával několik nižších funkcí v ČSNS. V únoru 1948 byl odvolán z funkce člena rady magistrátu a ředitele svazu pojišťoven, v prosinci mu bylo dovoleno v zaměstnání zůstat na pozici řadového referenta. Po odchodu předsedy Petra Zenkla a dalších předúnorových představitelů národněsocialistické strany do exilu se z jeho popudu doma vytvořilo ilegální vedení strany, tzv. šestka. Nestával jako její předseda se v září 1948 spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] zúčastnili schůzky ve Vinoři [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím] s „nezávislými“ sociálními demokraty (Československá sociální demokracie byla v červnu násilně sloučena s KSČ) a představiteli lidovců, kteří obdobně jako národněsocialistická šestka čelili režimem řízenému „obrození“ Národní fronty. Smysl šestky byl primárně statutární a koordinační, jako celek žádnou ilegální činnost nevyvíjela. Josef Nestával byl zatčen 8. listopadu 1949 a v procesu s tzv. vedením záškodnického spiknutí proti republice (31. květen – 8. červen 1950), v němž byl v protikladu k faktickému postavení v rámci šestky označen za „zástupce“ Milady Horákové, odsouzen Státním soudem na doživotí. Trest odpykával ve věznicích Mírov, Leopoldov a Valdice. V rámci amnestie 1955 mu byl trest zkrácen na 25 let. Od roku 1956 Nestával usiloval o revizi procesu, kterou Krajský soud v Praze 1959 odmítl. Propuštěn byl na podmínku až v listopadu 1963. V roce 1968 se stal čelným představitelem tzv. staronových členů Československé strany socialistické a symbolem úsilí o společenskou rehabilitaci strany během pražského jara. Sovětská okupace přerušila soudní rehabilitaci popravených a odsouzených v procesu s Miladou Horákovou. Josef Nestával byl plně rehabilitován až posmrtně, v roce 1990.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty

Praha 1 Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty

Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty, jejímž autorem je architekt Jaroslav Zahrádka, byla odhalena 13. března 2009 v místě bývalé restaurace U Herclíků. Bronzová deska s plastickým reliéfem postavy hokejového hráče byla odhalena starostou městské části Praha 1 a dvěma ze tří dosud žijících protagonistů událostí – Gustavem Bubníkem a Antonínem Španingerem. Slavnostního aktu se zúčastnili i zástupci Českého olympijského výboru a Českého svazu ledního hokeje. 13. března 1950 se v restauraci U Herclíků sešli hráči reprezentačního mužstva ČSR v hokeji, které mělo na nadcházejícím mistrovství světa v Londýně obhajovat zlatou medaili z roku 1949. Odlet československých hokejistů byl však 11. března 1950 na poslední chvíli zrušen s nepravdivým odůvodněním, že reportéři československého rozhlasu nedostali britská víza. Pravým důvodem zrušení účasti na šampionátu byla obava komunistického režimu, že hokejisté v Londýně oznámí své rozhodnutí zůstat v emigraci, a budou tak následovat rozhodnutí krasobruslařky Aleny Vrzáňové či tenisty a hokejisty Jaroslava Drobného. Taková obava nebyla úplně nepodložená – už v prosinci 1948 při novoročním turnaji ve Švýcarsku byla hokejová reprezentace oslovena skupinou hokejových funkcionářů v emigraci s nabídkou zůstat za hranicemi a hrát hokej za Československé národní mužstvo v exilu. U Herclíků dali hokejisté průchod své pochopitelné frustraci, což nezůstalo bez následků. Na základě udání byla na místo poslána hlídka Státní bezpečnosti, která zde zatkla Zlatomíra Červeného, Václava Roziňáka a Gustava Bubníka. V následujících dnech byli pozatýkáni další hráči, hostinský Mojmír Ujčík a jako poslední, 24. března, hokejový brankář Bohumil Modrý [viz Praha 9. Pamětní deska Bohumilu Modrému a perzekvovaným hokejistům; Lanškroun. Pamětní deska Bohumilu Modrému]. Zatčení B. Modrého, který nebyl v sestavě hokejového týmu a pobýval tou dobou mimo Prahu, signalizovalo, že nepůjde o vyšetřování hospodské výtržnosti a protirežimních výroků, ale že ty se stanou záminkou k sestavení vykonstruovaného politického procesu. Šest zatčených hokejistů bylo vyšetřováno v tzv. hradčanském domečku a násilím nuceno k doznání o vojenské špionáži přes důstojníka americké vojenské kanceláře v Praze Martina Boweho. Neveřejný proces Státního soudu „s protistátní skupinou Modrý a spol.“ se konal 6. a 7. října 1950 v Praze na Pankráci. Bohumil Modrý, Gustav Bubník, Stanislav Konopásek, Václav Roziňák a Vladimír Kobranov byli odsouzeni za velezradu a špionáž k trestům odnětí svobody v délce 10–15 let; dalších šest hokejistů a hostinský Ujčík ke kratším trestům. Nejvyšší soud, jehož jednání proběhlo 22. prosince 1950,  rozsudky potvrdil. Z vězení byli propuštěni v roce 1955, rehabilitováni v roce 1968.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Oldřichu Pelclovi

Praha 1 Pamětní deska Oldřichu Pelclovi

Pamětní deska byla odhalena 10. října 2019 v rámci projektu Poslední adresa. Původně ruský projekt z iniciativy publicisty Sergeje Parchomenka označuje konkrétní oběti represe komunistických režimů na domech, kam se již zatčení nikdy nevrátili. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Právník a podnikatel Oldřich Pecl (1903–1950) byl popraven 27. června 1950 po odsouzení ve vykonstruovaném procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ [viz Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi

Praha 1 Pamětní deska Veleslavu Wahlovi

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017, v Den památky obětí komunistického režimu, v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Veleslav Wahl (1922–1950) se narodil do pražské advokátské rodiny, jeho otec Veleslav a strýc Karel byli za účast v protinacistickém odboji popraveni za druhého stanného práva v červenci 1942. I Veleslav Wahl mladší, který za války pracoval v zoologické zahradě (specializoval se na ornitologii, v roce 1944 mu vyšla kniha Pražské ptactvo), se angažoval v odboji. Na konci války velel Zpravodajské brigádě a v květnovém povstání se stal členem České národní rady. Po válce začal studovat práva [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv] a přírodovědu na pražské univerzitě, vstoupil do sociální demokracie a angažoval se ve studentském hnutí. Zároveň pracoval jako osobní tajemník Josefa Smrkovského v Národním pozemkovém fondu a stýkal se s majorem Jaromírem Nechanským (1916–1950), jehož rovněž znal z působení v České národní radě. Po únorovém převratu se Wahl a Nechanský nabídli ke zpravodajské spolupráci s Američany a začali formovat skupinu spolupracovníků (Nechanský s vědomím Wahla od roku 1946 spolupracoval s československou vojenskou kontrarozvědkou, jeho úkolem bylo sledovat britské a americké vojenské mise; k hodnocení jeho činnosti [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955]). Po prozrazení skupiny, která ovšem za dobu své existence k žádné významnější faktické spolupráci s americkou zpravodajskou službou nepokročila, bylo kvůli podezření ze špionáže v rámci tzv. akce Hansa zatčeno přes 60 osob. Nechanský a Wahl byli zatčeni 5., resp. 7. září 1949 a vyšetřováni v tzv. hradčanském domečku. Oba hlavní aktéři byli Státním soudem v procesu konaném 19.–22. dubna 1950 odsouzeni za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti (tresty byly předem schváleny tzv. bezpečnostní pětkou) a 16. června popraveni. Wahlova manželka Taťána, dcera diplomata Josefa Růžičky (1889–1942), byla odsouzena v samostatném procesu k jedenácti letům odnětí svobody (po roce 1968 emigrovala do Spojených států). Manželka J. Nechanského Olga, dcera sociálnědemokratického politika Bohumila Laušmana [viz Žumberk Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi], byla na sklonku roku 1949 při pokusu o útěk z republiky zadržena, v září 1950 odsouzena na deset let a vězněna do léta 1954. Veleslav Wahl byl po roce 1989 rehabilitován a 1995 vyznamenán in memoriam Řádem bílého lva.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv

Praha 1 Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv

První pamětní deska obětem z řad právníků a studentů práv umístěná před aulou právnické fakulty byla odhalena spolkem českých právníků Všehrd v roce 1995. Na jaře 2009, kdy Univerzita Karlova udělila in memoriam Karlu Bacílkovi, Borisi Kovaříčkovi a Veleslavu Wahlovi zlaté pamětní medaile Za statečnost a věrnost spravedlnosti a demokracii, jim byla u této příležitosti dedikována druhá pamětní deska, umístěná na levé straně vchodu do budovy. Pietního aktu odhalení desky se zúčastnil děkan fakulty, členové Konfederace politických vězňů a další hosté. Karel Bacílek (1920–1949) a Boris Kovaříček (1927–1949) studovali po válce na právnické fakultě, seznámili se až krátce po únorovém převratu, když oba navazovali kontakty pro rodící se protikomunistický odpor. Boris Kovaříček se angažoval ve formování studentské ilegální organizace Šeřík, Karel Bacílek ve vytváření zpravodajské sítě, a to na popud podplukovníka ve výslužbě Josefa Hrušky (1883–1949), spolupracovníka obranného zpravodajství [viz Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi]. Proces s vyprovokovanou ilegální skupinou Pravda vítězí, který se konal před Státním soudem 12.–14. května 1949, oba studenty odsoudil k trestu smrti. Byli popraveni 24. května 1949 v Praze na Pankráci. Studentský funkcionář Veleslav Wahl (1922–1950) [viz Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi] byl popraven na Pankráci 16. června 1950 (na desce je uvedeno chybné datum).

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové

Praha 1 Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové

Autorkou portrétního reliéfu a desky k poctě Růženě Pelantové a Miladě Horákové je Jaroslava Lukešová. Odhaleny  byly v roce 1997 z iniciativy Magistrátu hlavního města Prahy. Růženu Pelantovou (1886–1959) i o generaci mladší Miladu Horákovou (1901–1950) spojoval zájem o sociální péči a o postavení žen ve společnosti. Obě pracovaly v Ústředním sociálním úřadu pražského magistrátu, v Ženské národní radě i v národně socialistické straně. Stejně jako Milada Horáková [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] byla i Růžena Pelantová během nacistické okupace za pomoc odboji zatčena a vězněna. V roce 1946 se stala první zástupkyní primátora Prahy. Již březnu 1948 byla této funkce zbavena a v roce 1949 se jí podařilo odejít do exilu, kde působila jako předsedkyně Národní rady žen svobodného Československa. Zemřela v New Yorku, urna s jejím popelem byla v roce 1995 uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pomník Miladě Horákové

Praha 1 Pomník Miladě Horákové

Pomník, jehož autorem je sochař Josef Faltus, byl odhalen 16. listopadu 2015 na tzv. Pětikostelním náměstí za přítomnosti iniciátora projektu Martina Jana Stránského, zastupitelů města i státu a Jany Kánské, dcery Milady Horákové. Bronzový pomník zobrazuje řečnický pult s mikrofonem, na němž sedí skřivánek – symbol svobody a svobodného projevu. Pult odkazující na soudní proces je umístěn na kamenné desce, jež nese slova, která Milada Horáková údajně pronesla před popravou. Pomník financovaný z veřejné sbírky doplňuje deska v cizích jazycích. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 10. Pamětní deska Jiřímu Hejdovi

Praha 10 Pamětní deska Jiřímu Hejdovi

Původní bronzová deska s reliéfem byla odhalena v únoru 1995 na bývalé budově továrny Jiřího Hejdy ke 100. výročí jeho narození z iniciativy jeho syna Neklana Hejdy a Petera Mikuly. Po jejím odcizení v roce 2012 byla zhotovena skleněná deska s pozměněným textem a bronzovým reliéfem. O nové odhalení v únoru 2015 ke 120. výročí narození Jiřího Hejdy se zasloužila rodina Hejdova, Böhmova a Matouškova. Jiří Hejda (1895–1985) vystudoval právnickou fakultu v Praze, ve 30. letech pracoval jako novinář (Přítomnost, Tribuna, Lidové noviny, České slovo) a věnoval se i odborné práci v oblasti národohospodářství. V roce 1937 se stal generálním tajemníkem podniku ČKD a v roce 1939 založil vlastní továrnu na kuchyňská zařízení. Během války se zapojil do protinacistického odboje. Po roce 1945 se stal významným představitelem Československé strany národně socialistické, působil v Ústřední plánovací komisi. Dne 21. prosince 1949 byl zatčen StB, vyšetřován a zařazen do politického procesu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv, vězněn na Pankráci, Mírově, Leopoldově, Ilavě a Valdicích. Po podmínečném propuštění v květnu 1962 byl zaměstnán jako pomocný pracovník v národním podniku Geodezie a věnoval se literární tvorbě.

Prohlédnout detail
Praha 10. Pamětní deska Miladě Horákové

Praha 10 Pamětní deska Miladě Horákové

Pamětní deska Miladě Horákové na společném pohřebišti v urnovém háji strašnického krematoria byla odhalena Konfederací politických vězňů na počátku 90. let. Pietní místo se dnes nepoužívá, političtí vězni se k uctění památky Milady Horákové scházejí u jejího později vybudovaného symbolického hrobu na vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů]. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Její ostatky byly zpopelněny ve zdejším krematoriu a urna v říjnu 1953 převezena (spolu s dalšími) do pankrácké věznice. Další osud ostatků Milady Horákové zůstává neznámý. Pamětní deska vznikla na základě tradované informace, že tehdejší ředitel krematoria František Suchý dal urnu tajně uložit ve Strašnicích. František Suchý, který za nacistické okupace tajně pořizoval dokumentaci popravených politických vězňů, byl zatčen v květnu 1952 v souvislosti s protirežimní činností syna Františka (1927–2018) a celá rodina byla 18. listopadu 1952 odsouzena.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pomník Miladě Horákové a obětem dvou totalitních režimů

Praha 2 Pomník Miladě Horákové a obětem dvou totalitních režimů

Pomník připomíná oběti nacistického a komunistického režimu a JUDr. Miladu Horákovou, vnímanou jako symbol odbojářů perzekvovaných oběma režimy. Odhalili jej 1. října 2018 v zahradě Ztracenka představitelé Klubu dr. Milady Horákové za účasti dcery Milady Horákové Jany Kánské, zastupitelů Prahy 2 a dalších hostů. Autory pomníku jsou sochař Ladislav Sorokáč a architekt Ondřej Tuček. Pomník znázorňující alegorii boje dobra se zlem tvoří dva balvany z černého žulového lomového kamene svírající bílý mramorový oblázek. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 4. Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Praha 4 Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat. Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.

Prohlédnout detail
Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu

Praha 5 Pamětní deska Jánosi Esterházymu

Pamětní deska Jánosi Esterházymu, jejímž autorem je Josef Červenec, byla na základě dohody Konfederace politických vězňů, pražského magistrátu a maďarského velvyslanectví umístěna v roce 2011 na Čestném pohřebišti politických vězňů v Motole. Spolu s deskou věnovanou Josefu Bryksovi [viz Praha 5. Pamětní deska Josefu Bryksovi] se staly součástí zdejšího pietního místa, odhaleného v roce 2000 [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. János Esterházy (1901–1957) byl významným politikem maďarských menšinových stran v meziválečném Československu. I jako poslanec Národního shromáždění a později Slovenského sněmu usiloval o opětovné začlenění Slovenska do maďarského státu. Za války podporoval válečné úsilí a cíle států Osy. Opakovaně deklaroval i své antisemitské postoje. Jako jediný poslanec Slovenského sněmu ovšem hlasoval v květnu 1942 proti přijetí zákona o vystěhování Židů ze Slovenska. Po válce byl zatčen a deportován do Sovětského svazu, kde byl odsouzen na deset let. V roce 1947 byl Národním soudem v Bratislavě v nepřítomnosti odsouzen k smrti. V roce 1949 byl ze SSSR vydán do Československa, prezidentskou milostí mu byl trest smrti změněn na doživotí. Zemřel 3. března 1957 ve věznici na Mírově [viz Mírov. Symbolický hrob Jánose Esterházyho]. Pokusy o rehabilitaci zahájila v roce 1989 jeho dcera Alice Malfattiová. Nejvyšší soud Ruské federace v roce 1993 Esterházyho rehabilitoval, Nejvyšší soud SR v roce 1994 jeho případ odmítl znovuotevřít. Urnu s jeho ostatky identifikovali ve společném hrobě v Praze-Motole pracovníci Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby.

Prohlédnout detail
Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové

Praha 5 Pamětní deska Miladě Horákové

Mramorová deska se zlaceným nápisem byla odhalena v březnu 1992 zástupci Československé strany socialistické v místě, kde Milada Horáková se svou rodinou bydlela od roku 1935. JUDr. Milada Horáková (1901–1950) se po studiu práv aktivně zapojila do sociálních projektů nového státu a angažovala se též v mezinárodním ženském hnutí [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové]. Za okupace se účastnila práce v domácím odboji. V roce 1940 byla i se svým manželem zatčena gestapem, dva roky byla vězněna v Terezíně v Malé pevnosti [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové; Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950]. Osvobození se dočkala ve věznici v Aichachu, kam byla umístěna po odsouzení v roce 1944. Po válce aktivně vystupovala ve veřejném životě. Nadále působila v ženském hnutí a jako členka Československé strany národně socialistické se stala poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Svůj mandát obhájila ve volbách na jaře 1946 [viz Písek. Pamětní deska Miladě Horákové]. Po únoru 1948 byla akčním výborem vyloučena z Rady československých žen, poslaneckého mandátu se vzdala sama. Na rozdíl od jiných předních představitelů národně socialistické strany, kteří zamířili do exilu, se Milada Horáková rozhodla zůstat a čelit politickým změnám. Působila v opozičních strukturách „neobrozených“ politických stran a podílela se na organizaci tzv. vinořské schůzky s představiteli sociálních demokratů a lidovců [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím]. Dne 27. září 1949 byla Státní bezpečností zatčena, zatímco jejímu manželovi, Bohuslavu Horákovi se podařilo zatčení uniknout a odejít do exilu. Nezletilé dcery Jany, která za otcem odjela do Spojených států v roce 1968, se ujala sestra Milady Horákové.

Prohlédnout detail
Praha 5. Socha Milady Horákové

Praha 5 Socha Milady Horákové

Bronzová socha JUDr. Milady Horákové byla odhalena 10. října 2010 na pražském Smíchově v parku před budovou kostela Českobratrské církve evangelické, kam M. Horáková do svého uvěznění pravidelně se svým mužem docházela na bohoslužby. Autorem asi dva metry vysoké sochy, před níž leží na žulové desce s nápisem zlatá růže v oběšencově oprátce, je Olbram Zoubek. Pamětní místo vzniklo z iniciativy místního sboru Českobratrské církve evangelické u příležitosti 75. výročí vstupu Milady Horákové do tamějšího společenství a jako připomínka uplynutí 60 let od její popravy v pankrácké věznici. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi

Praha 6 Pamětní deska Slavoji Šádkovi

Pamětní deska Slavoji Šádkovi byla odhalena 27. června 2017 v rámci českého uvedení projektu Poslední adresa. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Slavoj Šádek (1926–1949) byl jednou z prvních obětí komunistické justice. Po studiu vyšší průmyslové školy pracoval jako technický úředník, působil jako funkcionář v mládežnické sekci Československé strany národně socialistické a po komunistickém převratu byl ve spojení s dalšími členy strany, kteří ho zapojili do plánovaných protirežimních aktivit, zejména zpravodajského charakteru. V tomto kontextu navázal styky i s Miloslavem Chocem (1925–1949), který se po zatčení 2. června 1948 přiznal, že 27. května na pokyn exilového tzv. Českého komitétu zastřelil komunistického a partyzánského funkcionáře Augustina Schramma (1907–1948) [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi] a zároveň vypověděl, že druhým aktérem vraždy byl Slavoj Šádek (Choc později přiznání a výpověď odvolal). Šádek byl zatčen týž den.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska Vladimíru Clementisovi

Praha 6 Pamětní deska Vladimíru Clementisovi

Pamětní deska Vladimíru Clementisovi, odsouzenému a popravenému v procesu s „protistátním spikleneckým centrem“ Rudolfa Slánského, byla odhalena v roce 2002. Vladimír Clementis (1902–1952) byl slovenský komunistický politik, publicista a diplomat. V letech 1935–1938 byl poslancem Národního shromáždění. V březnu 1939 z rozhodnutí vedení komunistické strany emigroval přes Polsko a SSSR do Paříže. Ze strany byl ale pro kritiku uzavření paktu Molotov-Ribbentrop vyloučen. V letech 1941–1945 působil v londýnském rozhlasovém vysílání pro Československo jako žurnalista a hlasatel. V roce 1945 byl opět přijat do KSČ a stal se státním tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí. Po smrti Jana Masaryka [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka] zastával do března 1950 funkci ministra zahraničních věcí. V lednu 1951 byl na základě vykonstruovaného obvinění zatčen a v následujícím roce v procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského odsouzen a 3. prosince popraven. V roce 1963 byl rehabilitován a v dubnu 1968 mu bylo in memoriam uděleno vyznamenání Hrdina ČSSR.

Prohlédnout detail
Praha 7. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Praha 7 Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Pamětní deska JUDr. Jaroslavu Borkovcovi byla odhalena 10. května 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, a zástupci městské části Praha 7. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Jaroslav Borkovec (1906–1949), účastník protinacistického i protikomunistického odboje, byl popraven v souvislosti s přípravou tzv. květnového puče 5. listopadu 1949 [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi].

Prohlédnout detail
Praha 7. Pamětní deska Ladislavu Wintersteinovi

Praha 7 Pamětní deska Ladislavu Wintersteinovi

Mramorovou pamětní desku umístěnou na kamenném opracovaném bloku zasazeném do trávy inicioval generální ředitel společnosti Lighthouse Vltava Waterfront Towers Tamir Winterstein. Slavnostního aktu odhalení v červnu 2005 se zúčastnili izraelský velvyslanec Artur Avnon, pražský primátor Pavel Bém a další hosté. Ladislav Winterstein (1913–2000) se narodil v Bánovcích nad Bebravou, v prvních letech druhé světové války pracoval v Ústředně židů, v jejímž širším vedení a současně v tzv. stínové vládě (Nebenregierung) ilegálně pomáhající zmírnit dopady protižidovských opatření Slovenského štátu působil jeho bratr Vojtech Winterstein (1903–1970). S jeho pomocí získal falešné doklady a skrýval se, Vojtech přežil deportace do Terezína a Osvětimi. Oba bratři jako sionisté pokračovali po válce v pomoci přeživším slovenským Židům s majetkovými restitucemi a s vystěhováním do Palestiny, resp. po vzniku židovského státu do Izraele – Vojtech jako předseda Sdružení fašistickým režimem rasově pronásledovaných, Ladislav jako právník ministerstva (povereníctva) vnitra, kde vedl agendu restitucí, resp. vyřizování státního občanství. Zatímco Vojtech po únorovém převratu emigroval, Ladislav Winterstein byl v říjnu 1951 zatčen a vyšetřován hlavní správou Státní bezpečnosti v souvislosti s kampaněmi proti sionismu a tzv. slovenskému buržoaznímu nacionalismu. V únoru 1954 byl bratislavským krajským soudem osvobozen, nejvyšší soud jej v odvolacím řízení na základě překvalifikování trestného činu odsoudil na 30 měsíců; do vězení vzhledem k délce vazby a amnestii již nemusel nastoupit. V roce 1964 byl L. Winterstein rehabilitován, o dva roky později s rodinou emigroval přes Jugoslávii do Izraele. Zde působil ve Sdružení Židů pocházejících z Československa a po pádu komunistického režimu a obnovení diplomatických vztahů s Izraelem se stal honorárním konzulem ČSFR a posléze ČR v Haifě.

Prohlédnout detail
Praha 7. Pamětní deska popraveným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti

Praha 7 Pamětní deska popraveným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti

Kovová deska s pozlaceným písmem byla odhalena 28. října 1996 za přítomnosti tehdejšího policejního prezidenta Oldřicha Tomáška, zástupců Konfederace politických vězňů a Českého svazu bojovníků za svobodu ve vstupní chodbě budovy Policejního prezidia České republiky. Iniciátorem připomínky byl jeden z bývalých vězněných příslušníků SNB Karel Bažant. Deska byla v roce 2016 rozhodnutím policejního prezidenta Tomáše Tuhého darována Muzeu Policie ČR, odstraněna z původního místa a zatím není zpřístupněna. Přes úsilí KSČ o výstavbu nového poválečného, ke komunistické politice loajálního Sboru národní bezpečnosti (systematické kroky KSČ k ovládnutí bezpečnostních složek byly ostatně jednou z příčin únorové vládní krize 1948) zde na konci 40. a na počátku 50. let stále působilo mnoho „starých“, tj. především předválečných příslušníků policie a četnictva. Poúnorová personální výměna bezpečnostních sborů spojená s hromadným přijímáním nových příslušníků a s nucenými odchody tzv. politicky nespolehlivých členů probíhala postupně. Není tedy tak zcela překvapivé, že do konce roku 1949 bylo v souvislosti s protistátní činností zatčeno přes 450 příslušníků SNB. Zapojením do protirežimního odporu riskovali jako příslušníci bezpečnostních složek státu (či jako dezertéři z těchto složek) nejtěžší tresty. Účast příslušníků SNB v ilegálních aktivitách i jejich následná perzekuce (jakkoli mnohdy vykonstruovaná) skládá poněkud jiný obraz minulosti než schematizovaný pohled na Sbor národní bezpečnosti jako na bezvýhradnou oporu režimu v poúnorovém období.

Prohlédnout detail
Praha 7. Pamětní deska Vladivoji Tomkovi

Praha 7 Pamětní deska Vladivoji Tomkovi

Pamětní deska z tmavého mramoru se zlaceným písmem vznikla z iniciativy zastupitele městské části Praha 7 Ariho Liebermana (DEU). Za účasti představitelů Konfederace politických vězňů byla odhalena 17. listopadu 2001. Vladivoj Tomek (1933–1960) byl posledním občanem Československa, jenž byl popraven z politických důvodů. Příběh ilegální skupiny, jejíž byl ústřední postavou, je neobvyklý tím, jak dlouho její činnost unikala pozornosti bezpečnostních orgánů. Skupina se zformovala ze spolužáků reálného gymnázia v Praze 7 a členů pražských skautských oddílů. Po letákových akcích jako projevech politického nesouhlasu typických pro studentské prostředí se na počátku 50. let rozhodla vystupňovat své aktivity a připravit se na ozbrojený odpor. Fáze shromažďování zbraní vyvrcholila přepadením vojenské hlídky v prosinci 1952, při němž aktéři ozbrojené akce smrtelně zranili vojína Jaroslava Šmatlavu (1930–1952) [viz Praha 3. Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi]. Po přechodném útlumu činnosti (bezprostředně po útoku z obavy před prozrazením, poté ukončením studia a odchodem na vojnu) obnovili členové kontakty na počátku roku 1956. Maďarské události je inspirovaly k přípravě nakonec nerealizovaného plánu ozbrojeného vystoupení, které by podnítilo širší protirežimní protesty.

Prohlédnout detail
Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové

Praha 8 Symbolický hrob Zdeny Mašínové

Symbolický hrob Zdeny Mašínové dala v roce 1994 zhotovit její dcera Zdena Mašínová ml. Hrubě opracovaná mramorová deska se zlaceným nápisem je umístěna v části tzv. dětského hřbitova a je součástí úpravy Čestného pohřebiště politických vězňů [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Zdena Mašínová (1907–1956), manželka podplukovníka Josefa Mašína (1896–1942) [viz Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové], byla v roce 1953 zatčena a v roce 1955 odsouzena na dvacet pět let. Zemřela v roce 1956 ve věznici v Pardubicích a byla anonymně pohřbena v jedné ze šachet hromadných hrobů mezi ostatky dětí narozených a zemřelých v 50. letech v pankrácké věznici. V roce 2019 získala Zdena Mašínová ml. (*1933) povolení k exhumaci, aby mohla vyzvednuté ostatky uložit do rodinné hrobky v Lošanech [viz též Lošany. Pamětní deska Josefu Mašínovi], archeologické pátrání ale nebylo úspěšné.

Prohlédnout detail
Praha 9.  Pamětní deska Bohumilu Modrému a perzekvovaným hokejistům

Praha 9 Pamětní deska Bohumilu Modrému a perzekvovaným hokejistům

Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty obviněnými z velezrady a špionáže byla odhalena v říjnu 2008 v nově pojmenované ulici v Praze-Hloubětíně za účasti rodiny a přátel. Bohumil Modrý (1916–1963) byl spolu s dalšími jedenácti členy hokejové reprezentace v březnu 1950 zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu („protistátní skupina Modrý a spol.“) v říjnu 1950 [viz Praha 1. Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty]. B. Modrý byl postaven do čela údajné protistátní skupiny, obviněn z podněcování k emigraci a poškozování zájmů republiky a odsouzen k 15 letům za velezradu a špionáž. Trest si odpykával ve věznici Bory a po potvrzení výše trestu Nejvyšším soudem v prosinci 1950 pracoval pět let v uranových dolech. Bohumil Modrý zemřel na následky věznění v 47 letech v roce 1963.

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska Jozefu Macejovi

Praha 9 Pamětní deska Jozefu Macejovi

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci zahájení projektu Poslední adresa v České republice. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Jozef Macej (1905–1952) se narodil na Slovensku, od roku 1925 sloužil v armádě a po absolvování policejního kurzu jako policista v pražských Vysočanech. Přestože v roce 1948 vstoupil do komunistické strany, k politickým poměrům po únoru se patrně stavěl kriticky, protože se zapojil do sbírky, kterou jeho kolegové, mezi nimi vrchní strážmistři Josef Kmínek (1909–1952) a Karel Strmiska (1910–1952) [viz Praha 9. Pamětní deska Karlu Strmiskovi], podporovali rodiny vězněných z politických důvodů. Organizace sbírky byla jedinou autentickou protirežimní aktivitou příslušníků SNB, zatímco za šířením „ilegálního časopisu“ Hlas svobodné republiky, jež mělo sloužit jako důkaz jejich protistátní činnosti, stála cílená provokace Státní bezpečnosti, která vedla až k jednomu z velkých politických procesů (na proces s policisty byly navázány ještě další tři vykonstruované procesy). Vykonstruovaná obžaloba vinila zatčené policisty z přípravy protistátního puče, jenž měl být uskutečněn v koordinaci se zahraniční vojenskou intervencí. Jozef Macej měl v údajně připravovaném převratu za úkol ozbrojit povstalce a Karlu Strmiskovi, jenž byl postaven do čela policejních „spiklenců“, předávat tajné služební informace. Soud s třinácti předúnorovými policisty, jenž se konal od 19. do 22. prosince 1951, „odhalil“ společenskou nebezpečnost příslušníků SNB, kteří byli převzati do služeb novým režimem, a v tomto smyslu byl také náležitě propagandisticky využit. Jozef Macej, Josef Kmínek a Karel Strmiska byli odsouzeni k trestu smrti a po zamítnutí všech opravných prostředků 8. srpna 1952 popraveni. Rehabilitováni byli až v roce 1990.

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska Karlu Strmiskovi

Praha 9 Pamětní deska Karlu Strmiskovi

Pamětní deska Karlu Strmiskovi byla odhalena 10. května 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, a příbuzní Karla Strmisky. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Karel Strmiska (1910–1952) si zvolil dráhu policisty po absolvování vojenské služby. V letech 1934 až 1938 sloužil na četnické stanici v Ostrově, kde zažil také mobilizaci a přípravu k obraně republiky. U policie zůstal i po válce, kdy již jako příslušník Sboru národní bezpečnosti působil v Praze. Po únoru 1948 spolu se svými kolegy z vysočanské služebny Josefem Kmínkem (1909–1952) a Jozefem Macejem (1909–1952) [viz Praha 9. Pamětní deska Jozefu Macejovi] podporovali rodiny vězněných z politických důvodů. Spontánní sbírka i Státní bezpečností řízené provokace (ilegální tiskoviny) se staly záminkou k exemplárním procesům s příslušníky SNB. Vrchní strážmistr Karel Strmiska, který se po zatčení (19. září 1951) a brutálně vedených výsleších ke všem nepravdivým obviněním doznal, byl postaven do čela procesu. Soud s třinácti předúnorovými policisty, jenž se konal od 19. do 22. prosince 1951, „odhalil“ společenskou nebezpečnost příslušníků SNB, kteří byli převzati do služeb novým režimem, a v tomto smyslu byl také náležitě propagandisticky využit. Jozef Macej, Josef Kmínek a Karel Strmiska byli odsouzeni k trestu smrti a po zamítnutí všech opravných prostředků 8. srpna 1952 popraveni. Rehabilitováni byli až v roce 1990.

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím

Praha 9 Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím

Pamětní deska na budově vinořské fary JUDr. Miladě Horákové a řádovým kněžím byla odhalena 24. října 2002. Poslední zářijovou sobotu roku 1948 (25. 9.) se na vinořské faře sešli bývalí funkcionáři českých nekomunistických stran. Schůzky se zúčastnili Milada Horáková a Josef Nestával [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi] za národní socialisty, Vojta Beneš a Zdeněk Peška [viz Praha 1. Pamětní deska pokusu o obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968] za sociální demokraty a Vojtěch Jandečka, jenž měl kontakty na vinořskou faru za stranu lidovou. Na schůzce se projednávala otázka možné koordinace politických aktivit jednotlivých stran (sociální demokracie byla v té době již násilně sloučena s KSČ). Návrh, který předložili společně Milada Horáková a Zdeněk Peška, byl odmítnut, stejně jako návrh na zveřejnění společné politicko-programové deklarace. Odmítavé stanovisko k jakémukoli institucionalizování společného odporu zastávali zvláště Vojta Beneš a Josef Nestával. Jediným konkrétním výsledkem schůzky byl závěr, že představitelé jednotlivých stran  budou i nadále postupovat samostatně a navzájem se informovat. Jakkoli tedy vliv jednání na další opoziční politickou činnost zůstal velmi omezený, stala se vinořská schůzka jedním z ústředních bodů konstrukce a posléze i obžaloby procesu „s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], ve kterém byli odsouzeni tři její účastníci (Milada Horáková, Josef Nestával a Zdeněk Peška).

Prohlédnout detail
Prostějov. Pamětní deska Františku Doleželovi

Prostějov Pamětní deska Františku Doleželovi

Pamětní deska Františku Doleželovi byla odhalena na jeho rodném domě z iniciativy Medardy Pustajové a zastupitelstva města Prostějova 27. června 2019 u příležitosti Dne památky obětí komunistického režimu. Desku slavnostně odhalil primátor František Jura. JUDr. František Doležel (1900–1972) patřil k ústředním aktérům vyšetřování tzv. krčmaňské aféry z 9. září 1947, které spojovalo odeslání poštovních zásilek s výbušninou třem nekomunistickým ministrům (Petru Zenklovi, Prokopu Drtinovi a Janu Masarykovi) s obcí Krčmaň a krajským sekretariátem KSČ v Olomouci. Vyšetřování, jehož dílčí výsledky zveřejnil v parlamentu v lednu 1948 ministr spravedlnosti Drtina (1900–1980), razantně změnil únorový převrat. Již 23. února byl v Praze poprvé zatčen ministerský rada Zdeněk Marjanko (1984–1949), který vyšetřování u olomouckého krajského soudu dozoroval (zemřel 11. května 1949 za nevyjasněných okolností ve věznici v Ruzyni), o den později v Olomouci státní zástupce František Doležel a původní klíčový svědek Ladislav Loveček (1897–1983), v březnu okresní národně socialistický tajemník František Kolava (1908–1968) a rovněž Prokop Drtina (vězněn do 1960). Nové vyšetřování pod novým ministrem spravedlnosti Alexejem Čepičkou mělo vést k rychlému procesu, v němž by byla KSČ očištěna z původního nařčení a bylo by poukázáno na to, že za „případem Krčmaň“ stáli sami národní socialisté, kteří se tak snažili vyvolat státní převrat. Zatčení byli drženi v různých vězeňských zařízeních včetně psychiatrie v Bohnicích (později dokonce pod smyšlenou identitou), aniž by se vyšetřovatelům dařilo prokázat jejich spojení s atentátem či znalost pachatelů (dodnes neznámých). Až po pěti letech (25. listopadu 1953) byli F. Doležel, L. Loveček a F. Kolava postaveni před soud a odsouzeni v intencích výše uvedené interpretace za přípravu úkladů o republiku k trestu odnětí svobody v rozmezí šesti až sedmi let. Ač lékařská zpráva z jara 1954 popisovala zdravotní stav bývalého státního zástupce jako beznadějný, byl František Doležel z vězení propuštěn až po odpykání celého trestu 24. února 1955. Dožil se soudní rehabilitace v roce 1968, která však byla o čtyři roky později opět zrušena.

Prohlédnout detail
Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi

Rokytnice nad Rokytnou Pamětní deska Janu Bulovi

Pamětní deska připomínající popraveného P. Janu Bulu byla odhalena v roce 1998 v chodbě farního úřadu v Rokytnici nad Rokytnou. Byla zhotovena již v polovině devadesátých let díky iniciativě členů místní organizace Orla, kteří ji původně zamýšleli umístit na zeď kostela Narození Jana Křtitele. Zde byl Jan Bula připomenut v květnu 2009 při slavnosti svěcení zvonů, které posvětil Mons. Jiří Mikulášek; dva zvony dedikované P. Janu Bulovi a mučedníkům 20. století byly následně instalovány v rokytnickém kostele a v kapli Cyrila a Metoděje v Chlístově. Jan Bula (1920–1952) se narodil v obci Lukov, po maturitě na reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích vstoupil do kněžského semináře v Brně. V červenci 1945 byl vysvěcen na kněze a od srpna působil ve farnosti v Rokytnici nad Rokytnou. Kromě pastorační práce se zapojoval do veřejného života a práce s mládeží (ochotnické divadlo, sportovní aktivity Orla). V roce 1949 s ním bylo zahájeno trestní řízení za čtení režimem zakázaného pastýřského listu, jež bylo následně prezidentskou milostí zrušeno. V únoru 1951 jej na faře navštívil bývalý spolužák z gymnázia Ladislav Malý s legendou o organizování odchodu arcibiskupa Josefa Berana, drženého v té době v internaci, do zahraničí. Po poradě s jaroměřickým farářem Janem Podveským [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému], který měl o povaze celé záležitosti pochybnosti, se Bula snažil veškeré kontakty s Malým přerušit, nicméně 30. dubna byl zatčen. Po událostech v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl postaven do čela druhého babického procesu, jenž se konal 13.–15. listopadu 1951 v Třebíči a odsouzen k trestu smrti. O tom, že nebude souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě, v němž byli odsouzeni jiní dva duchovní, Václav Drbola a František Pařil [viz Babice. Busta Václava Drboly a Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi], rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ, včetně výše jeho trestu. Do soudu byl držen ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Jihlavě a podrobován krutým výslechům, u soudu nesmyslná obvinění (že k vraždám v Babicích naváděl) doznal. P. Bula, popravený 20. května 1952 v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech], byl rehabilitován až po roce 1989, od roku 2004 probíhá proces jeho blahořečení.

Prohlédnout detail
Sedlčany. Pamětní deska Františku Bučilovi

Sedlčany Pamětní deska Františku Bučilovi

Pamětní deska páteru Františku Bučilovi byla odhalena za přítomnosti kardinála Miloslava Vlka 15. prosince 1995. Černá mramorová deska se zlatým písmem je umístěna na opěrné zdi schodiště děkanského úřadu v Sedlčanech pod oválným fotografickým portrétem. František Bučil (1894–1955) působil v Sedlčanech od roku 1937. Byl obviněn na základě výpovědi studenta místního gymnázia, před kterým se P. Bučil zmínil o „číhošťském zázraku“ [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], a odsouzen Státním soudem 28. prosince 1950 na jeden rok odnětí svobody a k peněžitému trestu 10 tisíc korun. V době jeho věznění byla v děkanství provedena domovní prohlídka, při níž byly nalezeny potraviny a šatstvo z charitativní pomoci a další předměty. František Bučil byl znovu obviněn a 2. února 1951 v novém procesu před Státním soudem, jenž se konal v sedlčanské sokolovně před tzv. organizovanou veřejností a byl přenášen místním rozhlasem, odsouzen za hospodářskou sabotáž na devět let těžkého žaláře, k peněžitému trestu 20 tisíc korun a ke konfiskaci celého jmění, ztrátě občanských práv na deset let. Krátce po druhém rozsudku byl přemístěn do věznice Plzeň-Bory, později byl vězněn na Mírově, v Mladé Boleslavi a Valdicích, kde byl se stále se zhoršujícím zdravotním stavem v lednu 1955 hospitalizován ve vězeňské nemocnici a v srpnu převezen do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci. Zemřel 30. prosince 1955. Ostatky nebyly rodině vydány k pohřbení a byly uloženy v neoznačeném společném hrobě na hřbitově v Praze Ďáblicích [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů].

Prohlédnout detail
Štěkeň. Pamětní deska Dagmar Šimkové

Štěkeň Pamětní deska Dagmar Šimkové

Mramorovou pamětní desku politické vězeňkyni Dagmar Šimkové odhalili 19. května 2018 v sídle Congregatio Jesu na zámku ve Štěkni, inicioval ji dlouholetý emigrant Václav Chyský. Dagmar Šimková (1929–1995) vyrůstala v Písku [viz Písek. Pamětní deska Dagmar Šimkové] v rodině bankéře Jaroslava Šimka (1896–1945). Od roku 1949 pracovala jako dělnice v národním podniku Jitex a jako ošetřovatelka v nemocnici. Se svou sestrou Martou (1921–2004), která v roce 1950 emigrovala, vyráběly po únoru 1948 recesistické protirežimní letáky, v roce 1952 pomáhala ukrývat dva bývalé studenty, kteří zběhli z vojenské služby a snažili se odejít na Západ. Po jejich zatčení byla v říjnu 1952 zatčena i Dagmar Šimková a také její matka Marta (1897–1970), odsouzená v roce 1953 na 11 let. Původně osmiletý trest pro Dagmar Šimkovou, vyměřený českobudějovickým krajským soudem v únoru 1954, Nejvyšší soud na návrh krajského prokurátora zvýšil na 15 let. Dagmar Šimková prošla věznicemi v Českých Budějovicích, Písku, v Praze na Pankráci, v Želiezovcích (odkud v srpnu 1955 uprchla, druhý den však byla dopadena a následně jí byl trest prodloužen o další tři roky), v Pardubicích, v Opavě. V roce 1960 byla na amnestii propuštěna její matka, Dagmar se týkala až amnestie v roce 1965, kdy jí byla prominuta polovina zbývajícího trestu. Z vězení byla propuštěna v dubnu 1966. Po návratu do Písku se na jaře 1968 angažovala v založení pobočky K 231, po okupaci s matkou emigrovaly za sestrou do Austrálie. Její mimořádnou knihu o věznění vydali manželé Škvorečtí v Sixty-Eight Publishers. V roce 1990 byla Dagmar Šimková částečně rehabilitována, tzv. zbytkový trest jí byl vymazán v dalším rehabilitačním řízení v roce 1993. Zemřela o dva roky později v Perthu na rakovinu.

Prohlédnout detail
Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské

Svatý Hostýn Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské

Pamětní místo tvoří leštěné tmavé kameny s názvy komunistických věznic a centrální vertikální opracovaný kámen ze světlé žuly s rytým nápisem, do něhož je vsazena kovová deska s bílým nápisem – nápis na kameni je dedikován obětem komunistického režimu, nápis na desce pak jmenovitě obětem skupiny Hory Hostýnské (obsahuje několik faktografických nepřesností). Pomník byl odhalen 3. září 1994 za účasti zástupců Konfederace politických vězňů a politické reprezentace vlády a parlamentu. Na Svatém Hostýnu, tradičním katolickém poutním místě, se v roce 1960 poprvé setkala skupina propuštěných politických vězňů. Po roce 1989 tuto tradici převzala tzv. muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.

Prohlédnout detail
Teplice. Pomník Miladě Horákové

Teplice Pomník Miladě Horákové

Pomník Miladě Horákové, jehož autory jsou sochařka Jaroslava Lukešová a architekt Milan Míšek, byl odhalen v červnu 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů a Českého svazu bojovníků za svobodu. Pomník tvoří dvě vertikální břevna ve spodní části spojená třemi železnými pásky, do nichž jsou z přední a zadní strany zasazeny dvě měděné desky s nápisy. V horní části jsou břevna překryta jedním příčným se vsazeným kulatým portrétním reliéfem Milady Horákové. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950

Terezín Expozice Milada Horáková 1901–1950

Stálá expozice byla zřízena Památníkem Terezín a Národním archivem v roce 2000 a je umístěna v Malé pevnosti, v bývalém Krankenrevíru. Součástí expozice je i pamětní deska [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové

Terezín Pamětní deska Miladě Horákové

Pamětní deska pořízená z iniciativy Konfederace politických vězňů byla odhalena 22. června 2000 a je umístěna v Malé pevnosti Terezín jako součást stálé expozice věnované Miladě Horákové [viz Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950]. Milada Horáková (1901–1950) [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] byla v letech 1940–1945 vězněna za odbojovou činnost. Spolu se svým manželem byla zatčena v srpnu 1940 a držena ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci. Během druhého stanného práva byla převezena do terezínské Malé pevnosti, kde strávila dva roky, nejprve několik měsíců v samovazbě. Na jaře 1943 byla pověřena péčí o ženskou ošetřovnu s marodkou, z titulu této funkce mohla pomáhat spoluvězeňkyním a díky volnějšímu pohybu po pevnosti se i setkat se svým manželem. V červnu 1944 byla odvezena do Drážďan, kde byla v říjnu odsouzena k osmiletému trestu, její manžel dr. Bohuslav Horák (1899–1976, Washington) na pět let. Osvobození se dočkala ve věznici v bavorském Aichachu.

Prohlédnout detail
Tišnov. Pomník obětem komunismu

Tišnov Pomník obětem komunismu

Pomník v podobě neopracovaného kamene s železnými okovy a s kovovou deskou instaloval městský úřad 28. září 1994 ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. Má připomínat oběti komunistického režimu, zejména oběti procesu se studenty tišnovského gymnázia. V 50. letech se v Tišnově z bývalých studentů zdejšího gymnázia zformovala ilegální skupina, která chtěla bránit rolníky na jižní Moravě před perzekucí v rámci prosazované kolektivizace. Šířila protirežimní tiskoviny a shromažďovala zbraně. Po jejím odhalení v dubnu 1950 se Alois Pokorný (1928–1952) a Vlastimil Železný (1928–1952) začali skrývat. V jednom z poskytnutých úkrytů, zatímco byl připravován jejich odchod za hranice, se skrývali společně s Františkem Mrkvou. Postupně narůstající neshody mezi Pokorným a Železným a Mrkvou, který chtěl úkryt opustit, vyvrcholily 12. května 1951 jeho usmrcením v potyčce. Alois Pokorný a Vlastimil Železný byli odsouzeni k trestu smrti a 18. prosince 1952 popraveni, Zdeněk Čačka (*1928) odsouzen na 15 let. Při přezkoumání rozsudku v roce 1993 došel soud k závěru, že oba popravení, ohrožovaní Františkem Mrkvou střelnou zbraní, jednali v sebeobraně, a dále k důvodnému podezření, že činnost ilegální skupiny byla vyprovokována Státní bezpečností.

Prohlédnout detail
Újezd u Brna. Pamětní deska Janu Haluzovi

Újezd u Brna Pamětní deska Janu Haluzovi

Autorem pamětního místa je sochař Zdeněk Kolářský. Tvoří jej bronzová pamětní deska se třemi poli umístěná na kamenném podstavci. Horní pole desky nese dva reliéfy zpodobňující Jana Haluzu jako atleta-běžce a jeho profil ve starším věku. Park místního rodáka JUDr. Jana Haluzy spolu s pamětní deskou slavnostně odhalil starosta města Jan Hradil 26. září 2012. Jan Haluza (1914–2011) se narodil ve Šternově (dnes Újezd u Brna), za války pracoval v baťovské exportní společnosti a v Atletickém klubu Baťa Zlín trénoval učně Baťovy školy práce, včetně Emila Zátopka. Po válce se podílel na obnově katolické tělocvičné organizace Orel a vstoupil do Československé strany lidové a stal se i členem jejího ústředního výboru. 27. září 1948 byl zatčen spolu s dalšími čtyřmi desítkami osob a obviněn z ilegální činnosti. Příčinou zatýkání byly již nějakou dobu Státní bezpečností sledované aktivity kolem vizovického kaplana Antonína Huvara (1922–2009) a tamní fary, kde se scházela katolická mládež. Z prokázané činnosti (výroba a kolportáž letáků, na níž se podílelo jen několik osob) bylo vykonstruováno formování ilegální organizace, která měla plánovat násilný zvrat režimu. Účelově do ní byli zařazeni Jan Haluza a další funkcionář ČSL z Uherského Hradiště Josef Prát (*1925) jako údajné spojky se „zrádnou emigrací“. Skupina byla vyšetřována v Uherském Hradišti, kde se také konalo již 9. listopadu hlavní přelíčení Státního soudu. Huvar a Prát byli odsouzen k deseti letům, Haluza k šesti letům vězení. Po odpykání trestu, během něhož prošel několika jáchymovskými tábory, byl v roce 1954 propuštěn. Až v polovině 60. let se mu podařilo vrátit se ke své odborné praxi v pojišťovnictví a trvale se se svou ženou Věrou usadil v Pozlovicích [viz Luhačovice-Pozlovice. Pamětní deska Věře a Janu Haluzovým]. V roce 1968 se Jan Haluza jako předseda zlínské pobočky K 231 aktivně zapojil do pokusu o rehabilitaci bývalých politických vězňů a činný byl také v Konfederaci politických vězňů po roce 1989.

Prohlédnout detail
Ústí nad Labem. Pamětní deska Václavu Šmejkalovi

Ústí nad Labem Pamětní deska Václavu Šmejkalovi

Pamětní deska Václavu Šmejkalovi, jejímž autorem je Vladimír Kazda, byla odhalena v budově gymnázia, které nese jeho jméno, 5. října 2006 za účasti představitelů kraje, města, univerzity, členů rodiny dr. Šmejkala a bývalých politických vězňů. RNDr. Václav Šmejkal (1909–1983) byl angažovaným občanem města Ústí nad Labem, kde po válce působil jako ředitel reálného gymnázia, kulturní referent magistrátu a oblastní důvěrník Československé strany národně socialistické. Po nástupu komunistického režimu byl postaven do čela zřejmě prvního exemplárního procesu s gymnaziální mládeží, jehož záminkou bylo rozšiřování letáků s protirežimním obsahem. Ředitel, několik profesorů a studenti byli po zatčení a vyšetřování obviněni z rozvracení lidovědemokratického zřízení. Ve veřejném procesu konaném 23. a 24. září 1948 bylo odsouzeno celkem 23 osob, dr. Šmejkal k nejvyššímu trestu – na devět let za neoznámení trestného činu. V roce 1958 byl odsouzen podruhé, za šíření vlastních textů s vězeňskou tematikou na dva roky. Po propuštění z uranových táborů žil v Praze, vyučil se zedníkem a živil se dělnickými profesemi. Později se směl vrátit i k pedagogické činnosti. V roce 1969 byl rehabilitován.

Prohlédnout detail
Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi

Vilémov-Klášter Pamětní deska Františku Mojžíšovi

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vpravo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře, kde byl František Mojžíš farníkem. Desku vysvětil místní farář Tomáš Rastislav Höger OPraem a odhalili ji 14. dubna 2007 Jan Radil a Bohumír Cakl, kteří patřili k dalším osmi souzeným v Mojžíšově procesu. Odhalení desky iniciovali političtí vězni Miloslav Růžička a Karel Kruliš a Konfederace politických vězňů. František Mojžíš (1914–1953) se narodil v obci Nasavrky, kde vlastnil obchod se zemědělským nářadím a drobnými stroji. V roce 1949 se zapojil do ilegální činnosti, kterou v regionu organizoval Karel Hořínek [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem], a stal se aktivním členem skupiny na Chotěbořsku. Po vraždě újezdního tajemníka ve Vepříkově Františka Piskače, k níž došlo 19. května 1950, se téměř dva roky skrýval, než byl v březnu 1952 zatčen. Spolu s dalšími osmi muži (Bohumír Cakl, Bohuslav Maruška, Josef a Oldřich Adamovi, Václav Provazník, Jan Radil, Bohuslav Grund, Josef Dvořák) byl odsouzen Státním soudem Praha ve veřejném procesu, který se konal v sokolovně v nedalekých Habrech 3.–5. července 1952 [viz též Kámen-Jiříkov. Pamětní deska vězněným komunistickým režimem]. Ačkoli se vyšetřovatelům nepodařilo Františka Mojžíše z útoku na komunistického funkcionáře usvědčit a on účast na něm odmítal, byl za tuto „politickou vraždu“ odsouzen a po potvrzení rozsudku 21. dubna 1953 v Praze na Pankráci popraven. Jeho ostatky byly uloženy do společného hrobu v Praze-Ďáblicích. Dopisy psané před popravou byly rodině předány až po roce 1990.

Prohlédnout detail
Volduchy. Pamětní deska Stanislavu Broji

Volduchy Pamětní deska Stanislavu Broji

Mramorová pamětní deska se zlaceným písmem byla odhalena 23. května 1990, v den 40. výročí popravy Stanislava Broje, z iniciativy syna a dalších rodinných příslušníků a krajské organizace KDU-ČSL. Stanislav Broj (1901–1950) převzal ve 30. letech po otci hospodaření na rodném statku ve Volduchách, kde se také veřejně angažoval – byl členem Sokola, hasičů, hospodářského družstva i obecního zastupitelstva a dlouholetým členem agrární strany. Po válce, kdy agrární strana nebyla obnovena, vstoupil do Československé strany lidové a po volbách v roce 1946 se stal poslancem za plzeňský kraj. V parlamentu působil v zemědělském výboru, kde aktivně čelil agrární politice KSČ. Byl zatčen 8. června 1948, bezprostředně poté, co mu skončil poslanecký mandát. Poslanecká imunita jej chránila od trestního stíhání, k němuž dala podnět plzeňská Státní bezpečnost již 26. února 1948 v souvislosti s jeho veřejnými vystoupeními, kvůli nimž byl na konci března zatčen a opět propuštěn. Červnové zatčení se týkalo vyšetřování útěku dvou lidoveckých poslanců. Stanislav Broj byl však následně a účelově vtažen do vyšetřování jiné kauzy – smrti majora Schramma [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi] – a odsouzen v jednom z následných procesů v prosinci 1948 k pěti letům odnětí svobody. Ve výkonu trestu ve věznici Plzeň Bory byl znovu obviněn ze spoluúčasti na vykonstruované vězeňské vzpouře a v tzv. borském procesu (11. a 12. května 1950 v Plzni) Státním soudem odsouzen k trestu smrti [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi] a popraven 23. května 1950 v Praze na Pankráci. Po neúspěšném pokusu v době pražského jara byl Stanislav Broj rehabilitován až po roce 1989. V roce 1992 mu byl in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka.

Prohlédnout detail
Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989

Vsetín Památník obětem doby nesvobody 1948–1989

Pomník tvoří hořící svíce na měděném trojhranu, na kterém jsou uvedena jména obětí politické perzekuce padesátých let pocházejících ze Vsetínska. Autorem pomníku, jenž byl odhalen v lednu 1994, je akad. sochař Jiří Klíma. Vznikl z iniciativy Konfederace politických vězňů za finančního přispění Okresního úřadu Vsetín. Ve dnech 9. až 11. prosince 1952 se ve vsetínském kulturním domě před tzv. organizovanou veřejností konalo hlavní líčení Státního soudu Brno, který v něm vynesl tři rozsudky smrti. Jelikož proces souvisel se špionáží ve zbrojním průmyslu, tvořili hlavní část veřejnosti pracovníci místní zbrojovky. V procesu „Fajkus a spol.“ bylo odsouzeno jedenáct osob, většinou technických pracovníků a dělníků zbrojních závodů ve Vsetíně a v Jablůnce nad Bečvou a Moravských elektrotechnických závodů (MEZ) Vsetín, kteří byli mj. obviněni z plánování ozbrojeného útoku na vládní delegaci v čele s Antonínem Zápotockým. Ilegální skupina uskutečnila v roce 1949 v době konání režimních akcí (9. sjezd KSČ, výstava Valašsko v práci) několik sabotáží na elektrických, telefonních a železničních spojích jako výraz občanského protestu proti poúnorovému politickému vývoji. Později se zaměřila na průmyslovou špionáž v místních zbrojních závodech. Jejich zprávy měl na Západ předávat člen skupiny Ladislav Fojtík (1928–1966), který v obavě před zatčením utekl do Rakouska a stal se kurýrem. Skupina byla zatčena v zimě na přelomu let 1951 a 1952. V odvolacím řízení byly potvrzeny dva ze tří absolutních trestů. Technický úředník MEZ Luděk Fajkus (1925–1953) a dělník ve vsetínské zbrojovce Josef Vašek (1921–1953) byli popraveni 16. června 1953 v Praze na Pankráci. Ladislav Fojtík podepsal po zatčení spolupráci se Státní bezpečností. Na podzim 1954 byl na Západě odhalen, podařilo se mu utéct zpět do Československa, kde byl jeho pobyt československými úřady legalizován.

Prohlédnout detail
Zaječice. Pamětní deska Janu Musilovi

Zaječice Pamětní deska Janu Musilovi

Pamětní deska, kterou zhotovil Karel Bouška, je věnována odpůrci komunistického režimu Janu Musilovi a v roce 1995 byla doplněna na zaječický pomník obětem první a druhé světové války z roku 1920. Autodopravce Jan Musil (1904–1951) spolu s Jindřichem Jankem (1925–1951) a Zdeňkem Profousem (1925–1951), živnostníky z Chrudimi, se po únoru 1948 podíleli na rozšiřování letáků a zastrašování místních agilních podporovatelů nového režimu. S cílem získat pro činnost v ilegalitě finance se rozhodli přepadnout služební auto převážející podnikové peníze do spořitelny a při nezdařené akci byli 18. března 1950 zatčeni (přestože byli ozbrojeni, rozhodli se zbraň nepoužít). Byli odsouzeni Státním soudem Praha ve veřejném přelíčení v Chrudimi 14. února 1951 k trestu smrti a společně popraveni 28. července téhož roku v Praze na Pankráci. V procesu bylo souzeno dalších sedm osob. Rodina Jana Musila byla vystěhována, její majetek zkonfiskován, přestože vlastníkem koncese autodopravy byla Musilova manželka, jež nebyla vyslýchána ani obviněna.

Prohlédnout detail
Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let

Zdice Pomník obětem politických procesů 50. let

Dne 17. listopadu 2009 byl na zdickém hřbitově odhalen pomník obětem politických procesů 50. let, jmenovitě dedikovaný Karlu Bacílkovi a Jiřímu Kodetovi. Prvotním impulzem se stalo vydání knihy Pavla Dušánka těmto dvěma zdickým rodákům, myšlenku podpořil tehdejší starosta Miroslav Holotina. Mramorový pomník v podobě otevřené knihy vytvořil Dalibor Šebesta. Karel Bacílek (1920–1949) [viz Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi] byl odsouzen k trestu smrti ve vykonstruovaném procesu. Viz též Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv a Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi II.

Prohlédnout detail
Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu

Zlín Pamětní deska obětem komunistického režimu

Pamětní deska obětem komunistického režimu na Zlínsku byla odhalena 17. listopadu 2005, jejím autorem je Otmar Oliva. Realizaci pamětního místa podpořili finančními dary místní občané. Bronzová deska s nápisem je v horní části olemována stuhou se symboly lipových listů a ostnatého drátu, které se opakují na věnci umístěném na trnu ve spodní části. V letech 1950 a 1951 se ve zlínském Velkém kině konaly tři veřejné procesy, v nichž byli souzeni odbojáři ze skupin Světlana a Hory Hostýnské [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské]. Dne 12. září 1950 zde jako svědek vystoupil Josef Vávra-Stařík (1902–1953), kontroverzní aktér poválečného politického dění v Československu i v emigraci. Tento ambiciózní muž, původním povoláním učitel, se na krátkou dobu stal prvním poválečným starostou Zlína. Přestože jeho vlastenecká činnost za okupace nebyla neproblematická a stala se i předmětem šetření státněbezpečnostních složek, politický vliv Vávry-Staříka po roce 1945 byl značný. Zastával funkce ve Sdružení českých partyzánů (na všech úrovních) a zasloužil se o založení partyzánského výrobního družstva Partkol ve Zlíně, jehož se stal předsedou. Partkol sdružoval bývalé partyzány z brigády Jana Žižky, jež se – i s Vávrovým podílem – zformovala v roce 1944 na Slovensku a jíž byl Vávra po květnu 1945 také likvidátorem. Vávra-Stařík obhajoval status bývalých partyzánů a jejich vliv na společenské a politické poměry v poválečné době v podobě autonomního organizování a autonomní politiky. Tím se však postupně dostával do kontrapozice k tomu, jak partyzánské orgány a organizace usměrňovalo pražské ústředí (mj. Rudolf Slánský a Augustin Schramm). Po únoru 1948 byl Vávra všech funkcí v partyzánských strukturách zbaven a v obavě ze zatčení odešel již v březnu do emigrace. Ani Vávrovo působení v emigraci není možné jednoznačně zrekonstruovat. Zdá se však vysoce pravděpodobné, že neměl nic společného s vraždou Augustina Schramma, za niž byl v listopadu 1948 odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti v soudním procesu „Miloslav Choc a spol.“ [viz Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi]. Vávrova pozice v emigraci byla pro jeho velmi levicové názory problematická a údajně se zabýval myšlenkou na návrat do republiky. V této době dal podnět k založení Světlany [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989]. Sledování Vávry-Staříka československými bezpečnostními orgány vyústilo v úmysl jej vylákat zpět do Československa, což se podařilo v říjnu 1949. Při dlouhodobém vyšetřování Vávra-Stařík nikdy nepřiznal spolupráci s gestapem ani podíl na vraždě Schramma. Vystoupil jako svědek poměrů v emigraci v procesu s Miladou Horákovou a v procesu se členy Světlany ve Zlíně v září 1950, kde byl konfrontován se svými bývalými spolupracovníky z Partkolu. Svojí výpovědí přitížil nejen všem obviněným, ale i sobě, když v rozporu s předešlými výpověďmi „doznal“, že Světlana byla založena jako „teroristická“ ilegální organizace. V červnu 1953 byl Vávrovi-Staříkovi trest z roku 1948 potvrzen a 27. srpna 1953 byl v Praze na Pankráci popraven.

Prohlédnout detail
Zvěstov. Pomník obětem první světové války a odpůrcům komunismu

Zvěstov Pomník obětem první světové války a odpůrcům komunismu

Pamětní deska věnovaná všem odpůrcům komunistického režimu byla na zvěstovský pomník obětem první světové války doplněna 19. května 2001 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Její členové i místní občané si zde každoročně připomínají památku místního rodáka Aloise Jaroše, popraveného v roce 1952. Alois Jaroš (1923–1952) pocházel ze sedlácké rodiny, jeho otec vlastnil ve Zvěstově velkostatek, jenž byl po únoru 1948 znárodněn a transformován v národní podnik Středočeské mlýny a pekárny. Státní bezpečností byl zatčen v souvislosti s vyšetřováním smrti Václava Burdy, předsedy národního výboru v Kamberku (Zlatých Horách), kterého 9. června 1951 postřelil zběh ze základní vojenské služby František Slepička [viz Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi]. Jelikož Slepička byl až do roku 1955 na útěku, Státní soud označil jako vůdce „teroristické bandy“ druhého aktéra události „velkostatkáře Jaroše“. Ačkoli i podle výpovědí rodiny Burdových došlo k výstřelu nešťastnou náhodou a Alois Jaroš zbraň neměl a ani Slepičkovi vědomě k usmrcení nepomáhal, byl spolu s nepřítomným Slepičkou odsouzen k trestu smrti. V procesu, jenž se konal 12.–14. února 1952, byly odsouzeny rovněž Jarošova matka a sestra k trestu odnětí svobody na 12, resp. 10 let, za poskytnutí úkrytu agentu západních rozvědek (tj. Slepičkovi, který ve skutečnosti ovšem žádným agentem nebyl). Celkem bylo odsouzeno 36 osob, které Slepičku ukrývaly či jiným způsobem podporovaly. Alois Jaroš, popravený 17. května 1952, byl rehabilitován v roce 1995.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst