Téma
Železná opona

Na kamenném pomníku vzniklém před rokem 1989 jsou umístěny dvě pamětní desky: první odkazuje k připomínané události a druhá cituje lyrický text věnovaným strážcům hranic a socialismu. Svobodník Jaroslav Soukup (*1939) vykonával u Pohraniční stráže základní vojenskou službu (1958–1960) a v srpnu 1963 absolvoval u PS vojenské cvičení. Dne 26. srpna se zúčastnil večerní hlídky, která se pokusila zadržet na silnici vedoucí od Českých Hamrů ke státní hranici poddůstojníka východoněmecké armády Dietera Sudarse – dezertéra, jenž pro cestu na Západ zvolil přechod přes československé území. Sudars Soukupa postřelil a ten na následky zranění 21. října zemřel. Sudars byl zastřelen následujícího dne po rozsáhlé bezpečnostní akci.

V únoru 2014 byla na hřbitovní zdi v Českých Žlebech odhalena pamětní deska Bohumilu Hasilovi. Deska z černého mramoru se zlatým nápisem a portrétní fotografií zde byla instalována u příležitosti 90. narozenin jeho slavnějšího bratra, Josefa Hasila, označovaného za jednoho z „králů Šumavy“. Identifikace autentického místa uložení ostatků Bohumila Hasila, jenž byl zastřelen Pohraniční stráží při jednom z přechodů hranice, je předmětem dlouhodobého úsilí dokumentaristů z okruhu Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří ve spolupráci s Konfederací politických vězňů jsou také iniciátory vzniku pamětního místa. Bohumil Hasil (1920–1950) byl starším bratrem Josefa Hasila (1924–2019), který sloužil jako příslušník SNB v pohraničních hlídkách a po únoru 1948 převáděl uprchlíky přes hranice. Při jedné akci byl zadržen a v únoru 1949 odsouzen na devět let. Z pracovního tábora v Dolním Jiřetíně 9. května uprchl do Německa, kde se přihlásil ke spolupráci s americkou tajnou službou. Po přestřelce u Soumarského mostu v prosinci 1949 [viz České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu] československé orgány přistoupily k rozsáhlému zatýkání jeho rodiny a spolupracovníků. Zatčení unikli starší bratři Julius a Bohumil, kteří rovněž přešli hranice a stali se kurýry a převaděči. Při jednom ze společných přechodů 13. září 1950 byli Bohumil a Josef u zaniklé obce Horní Cazov [viz Strážný. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi] odhaleni hlídkou Pohraniční stráže. Těžce postřelený Bohumil byl pohraničníky dopraven na rotu v Českých Žlebech, kde zemřel, a jeho tělo bylo tajně pohřbeno. Josefu Hasilovi se podařilo přejít hranice zpět do Bavorska. Převáděl až do spuštění železné opony a v roce 1954 se vystěhoval do Spojených států. V roce 2001 byl vyznamenán medailí Za hrdinství.

Symbolický náhrobek z kamenných oblázků s mramorovou deskou a železným křížem na vrcholu byl odhalen v roce 2003 z iniciativy Děkanského úřadu Volary. Nachází se na místě bývalého kostela zdemolovaného Pohraniční stráží [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím].

Pamětní místo se nachází na pastvinách v katastru bývalé obce Kamenná Hlava. Na kamenném masivu za dřevěným plotem je v kameni osazena deska s nápisem a fotografiemi obětí. Původní deska byla odhalena před rokem 1989, v květnu 2015 byla reinstalována poté, co se v polovině 90. let uvolnila z osazení. Členové Sboru národní bezpečnosti Miloslav Mutinský (1914–1949), bývalý příslušník Finanční stráže, a Josef Pekař (1925–1949) sledovali 11. března 1949 na upozornění místních obyvatel skupinu osob, která se chystala překročit hranice. Tu tvořili Jiří Balko, Jaroslav Gajdoš, Karel Hlavička a Zdeněk Matoušek, které justiční orgány vyšetřovaly v souvislosti s tzv. akcí Praha–Žatec [viz Žatec. Pamětní deska členům ilegální skupiny Praha-Žatec]. Hlídka vystopovala skupinu v opuštěném stavení, kde měla v úmyslu ji zajistit. V nastalé přestřelce byli oba postřeleni Jaroslavem Gajdošem (1921–2005), nadporučíkem v záloze (za války byl příslušníkem 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu). Josef Pekař byl mrtev namístě, Miloslav Mutinský zemřel v nemocnici v Prachaticích. Skupině uprchlíků se podařilo přejít hranici, Jaroslav Gajdoš byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.

Pomník byl vytvořen jako centrální pamětní místo roty Pohraniční stráže České Žleby v polovině 80. let. Kovová tabulka na kameni, který byl pro pomník dopraven z bývalé obce Kamenná Hlava, uváděla jména tří obětí. Pamětní místo se vztahovalo ke dvěma přestřelkám mezi pohraničníky a uprchlíky z roku 1949, které jsou dnes připomínány na autentických místech [viz České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému a Josefu Pekařovi a České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu]. Na vyzvání stávajícího majitele, který se rozhodl dosud přístupný areál bývalé roty uzavřít, došlo ke zrušení pamětního místa. V listopadu 2015 členové Klubu českého pohraničí Rudouše Kočího ve Volarech desku sňali.

Pomník s terrazzovou deskou s rytým nápisem na žulovém kameni je věnován všem obětem bezpráví – českým občanům vyhnaným ze Sudet v roce 1938, německým po roce 1945 a důsledkům zacházení s pohraničním územím v období komunistického režimu. Byl odhalen v roce 1997 v rámci česko-německé příhraniční spolupráce po roce 1989.

Pomník, který tvoří černá kovová deska umístěná na kameni, byl odhalen před rokem 1989. Pamětní místo ohraničené nízkým dřevěným plotem je přístupné po kamenných schodech ze silnice. Rudolf (Rudouš) Kočí (1930–1949) se stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti v září 1948. Dne 7. prosince 1949 byl na hlídce společně s Františkem Hávou (*1929), který k SNB vstoupil rovněž na podzim 1948. Na silnici mezi Českými Žleby a Soumarským mostem zaznamenali stopy ve sněhu vedoucí do lesa a dostihli skupinu uprchlíků, které převáděl Josef Hasil [viz České Žleby. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi]. Při přestřelce s převaděčem byli oba členové hlídky postřeleni. Rudolf Kočí zemřel namístě, František Háva zranění přežil a do roku 1954 dále sloužil u SNB.

Podnět ke zřízení připomínky popravenému kurýru Rudolfu Fuksovi v Chrastavě vzešel od jeho prasynovce Jindřicha Šnýdla. Zastupitelstvo však umístění desky na budově městského úřadu opakovaně nechválilo, i přes petiční akci místních občanů, kteří záměr podpořili 189 podpisy. „Náhradní občanská“ pamětní deska byla odhalena 13. prosince 2008 se souhlasem majitelů na domě, ve kterém Rudolf Fuksa žil. Část finančních prostředků na výrobu desky pokryla veřejná sbírka. O čtyři roky později, v roce 2012, byla nakonec odhalena na budově městské knihovny i deska s podporou městského zastupitelstva [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi II]. Rudolf Fuksa (1930–1952) žil po válce s rodiči v Chrastavě. V dubnu 1949 byl přijat ke Sboru národní bezpečnosti a od října sloužil u pohraničních útvarů. Z posledního místa výkonu služby u velitelství brigády Pohraniční stráže v Sušici dezertoval, hranice překročil u Hojsovy Stráže 6. srpna 1951. V Německu se přihlásil k americké zpravodajské službě a seznámil se zde s Jiřím Hejnou (1930–1952), který dezertoval od Pomocných technických praporů (i s manželkou překročili hranice 22. srpna 1951). Oba nezkušení kurýři byli zatčeni při návratu ze své první mise 27. října 1951 v Klatovech. V procesu, který se konal 11. a 12. března 1952 před tzv. organizovanou veřejností z řad příslušníků Pohraniční stráže, je Státní soud odsoudil k trestu smrti a byli popraveni 9. srpna v Praze na Pankráci. Rudolf Fuksa byl v roce 2008 oceněn in memoriam vyznamenáním Zlatá lípa, které převzal jeho příbuzný Jindřich Šnýdl.

Deska z černého opaxitu se zlatým nápisem byla odhalena 9. srpna 2012. Spor o zřízení pamětní desky Rudolfu Fuksovi v Chrastavě se vedl několik let. Podporu v městském zastupitelstvu myšlenka na její instalaci získala po volbách do zastupitelstev obcí v roce 2010. Rudolf Fuksa (1930–1952), příslušník SNB a PS, byl zatčen jako kurýr a popraven [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi].

Památník ze žuly s obrazem psí hlavy (symbol Pohraniční stráže) a pamětní deskou je věnován památce všech padlých strážců hranic. Byl odhalen 26. října 2008 u příležitosti 90. výročí vzniku Československa představiteli Klubu českého pohraničí. Činnost a úloha Pohraniční stráže v letech 1948–1989 je jedním z témat, jež rezonují v současných debatách o protiprávnosti komunistického režimu [viz Krásná. Památník ochráncům hranic].

Na konci obce Čížov podél bývalé tzv. signální silnice byla v roce 1990 na základě dohody tehdejší Správy chráněné krajinné oblasti Podyjí s ministerstvem vnitra a tehdejší brigádou Pohraniční stráže ve Znojmě část železné opony ponechána jako památník. V roce 2015 se na místo vrátila i druhá linie zátarasů, kterou Správa Národního parku Podyjí zrekonstruovala z původního materiálu – ostnatého drátu a dřevěných sloupů. Tzv. železná opona začala být budována po nástupu komunistického režimu a byla primárně zaměřena proti vlně uprchlictví z Československa [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony].

Pomník z 50. let na vrchol Českého lesa na hranici s Bavorskem dopravili a 9. července 2016 u příležitosti 65. výročí přijetí zákona o ochraně hranic instalovali členové Klubu českého pohraničí. Po necelém měsíci byl vrácen do lapidária v Chebu. Socha Jana Hány byla původně instalována v roce 1955 Městských sadech v Chebu na místě, kde byl v roce 1947 slavnostně odhalen (a v roce 1951 opět odstraněn) pomník americkým vojákům, kteří na sklonku druhé světové války osvobodili západní Čechy. Po Listopadu 1989 byla socha pohraničníka z parku odstraněna, přechodně umístěna v objektu chebské brigády Pohraniční stráže a poté ve dvoře františkánského kláštera, v chebském lapidáriu, zatímco v Městských sadech byl na jaře 1990 vztyčen nový pomník americkým vojákům.

Pamětní místo vymezené nízkým kovovým plotem tvoří kameny s osazenou deskou a nápisem. Poblíž je instalována tabule s informacemi o události. Pomník byl odhalen v roce 1965. V roce 2013 došlo k poničení desky. Vandalství může souviset s tendenčním vyzněním nápisu a informační tabule. Novou desku s identickým zněním instaloval na pomník Klub českého pohraničí následujícího roku a na tabuli byly umístěny aktualizované informace o poničení a reinstalaci, nikoli však k interpretaci komemorované události. Adam Ruso (1928–1951) sloužil u Pohraniční stráže v základní vojenské službě. 30. září 1951 vykonával hlídku s desátníkem Michalem Vankem. Na hranici se střetli s tříčlennou skupinou kurýrů přecházející hranice z Rakouska a při přestřelce byl Ruso zastřelen. Dva z trojice kurýrů, kteří po přestřelce ustoupili zpět na rakouské území, zde později zatkly sovětské orgány a byli vydáni do Československa. Jednalo se o Karla Grubera (1927–1954) a Karla Bednáře (1922–1987), kteří v Rakousku pracovali pro americkou zpravodajskou službu a společně absolvovali přes třicet kurýrních operací. Karel Gruber byl odsouzen k trestu smrti (vykonán 29. května 1954 na Pankráci), Karel Bednář k 25 letům vězení (podmínečně propuštěn v roce 1965). Vzhledem k tomu, že se při vyšetřování smrti Adama Rusa nenašel smrtící projektil, byli kurýři souzeni za pokus o vraždu při opakované střelbě na hlídky PS. Pomník a zejména informační tabule ovšem jiný výklad nepřipouští (tj. možnost, že Ruso byl v přestřelce nedopatřením zastřelen druhým členem hlídky). Veřejný (a následně medializovaný) proces s šesti kurýry, který se konal 26.–27. dubna 1954, byl navíc jako exemplární „objednán“ přímo ministrem vnitra. „Bylo by účelné pro výstrahu odsoudit agenty-chodce (…). Vysoké tresty (trest smrti, doživotí) odradily v minulých dvou letech řadu osob (…) od splnění uložených jim úkolů“, konstatuje v odůvodnění.

Na vrchu Havran v Českém lese bylo v době studené války vybudováno stanoviště zpravodajského radiotechnického průzkumu československé armády, včetně ocelové věže sloužící až do konce 80. let k monitorování vzdušného prostoru Spolkové republiky Německo. Úsilím Klubu vojenské historie a sportů Tachov, o.s., byla věž zrekonstruována a jako rozhledna s venkovní expozicí věnovanou fenoménu železné opony otevřena veřejnosti 14. června 2014.

Pamětní deska je umístěna na venkovní zdi hřbitovní kaple Svatého Kříže v zaniklé šumavské vesnici. Byla odhalena v roce 2004 a připomíná 27 osob, které se v letech 1948–1969 neúspěšně pokusily překonat západní hranici státu. Vedle kaple se nachází samostatný pomník třem uprchlíkům, kteří zahynuli v elektrických zátarasech v prostoru stráženém sedmou sušickou brigádou Pohraniční stráže. Obec Hůrka byla známa výrobou benátských zrcadel v místní sklářské huti. Její zánik předznamenal odsun německého obyvatelstva a skutečnosti, že se obec v roce 1952 ocitla ve vojenském výcvikovém prostoru Dobrá Voda [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím]. Všechny objekty byly zdemolovány, až na kapli, kterou armáda údajně používala jako pozorovatelnu. Po roce 1989 byla kaple opravena. Deska uvádí oběti, které zemřely při pokusu o překročení hranice v letech 1948–1969 v prostoru Šumavy [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].

Památník otevřený 11. června 2011 je přesnou kopií železné opony z konce 80. let, instalované ženijně-technické zátarasy jsou umístěny na původním místě. Spolu s informačními tabulemi jej zřídili Jiří Duchoň a další členové Pevnostního areálu Slavonice. Strážení tohoto úseku hranice patřilo do působnosti 18. roty Pohraniční stráže Slavonice. Tzv. železná opona začala být budována po nástupu komunistického režimu a byla primárně zaměřena proti vlně uprchlictví z Československa [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony].

Pamětní deska, odhalená 28. listopadu 2018 na budově bývalého hotelu Modrá hvězda, vznikla z iniciativy Martina Furdy, Ireny Tyslové, Jany Podskalské a Václavy Jandečkové s podporou města Kdyně. Desku, jejíž autorkou je malířka Eva Cvachovcová, požehnal P. Blažej Pelán za přítomnosti zástupců ministerstva kultury a obrany, Plzeňského kraje, Českého centra Mezinárodního PEN klubu, Konfederace politických vězňů, historiků, představitelů dalších spolků a veřejnosti. Odhalení se zúčastnili také přímé oběti či potomci obětí akce Kámen, z nichž některé před inscenovaným přechodem státní hranice přespaly právě v místním hotelu Modrá hvězda. Akce Státní bezpečnosti označovaná jako Kámen spočívala ve zřízení „předsunuté“ státní hranice u západních hranic, za níž byli uprchlíci ve falešných německých celnicích a úřadovnách CIC vyslýcháni a poté jako nedůvěryhodní „vráceni“ do Československa a zadrženi. Informace sdělené během výslechů před domnělými příslušníky americké zpravodajské služby přitížily nejen jim, ale i dalším osobám, když v dobré víře poskytovali např. kontakty na převaděčské sítě, které StB využila pro jejich infiltrování a řízení. Smyslem této nezákonné metody bylo vyprovokovat k útěku a následně kriminalizovat osoby, na nichž měla StB zájem. Provokace byly namířeny zejména proti vlivným osobám protikomunistického smýšlení (účastníci druhého odboje, politici, podnikatelé apod.) a nemusely být motivovány jen politicky; nezanedbatelný byl i ekonomický aspekt, neboť uprchlíkům byl na hranicích odebrán veškerý majetek (peníze, šperky) a o další přišli při procesech, v nichž byli protiprávně odsouzeni za nedovolené opuštění republiky. V rámci akce Kámen byly falešné hranice zřízeny na několika místech (u Aše, Chebu, na Tachovsku a Domažlicku [viz též Tři Sekery. Pamětní deska obětem akce Kámen]). Celkový počet obětí dosud není znám, zdokumentovány jsou asi čtyři desítky případů. Některé z obětí se o pozadí celé záležitosti nikdy nedozvěděly a žily v domnění, že byly vydány zpět do Československa americkou stranou.

Dřevěný kříž s mramorovou deskou s nápisem připomíná zaniklou obec Knížecí Pláně. Pietně zrestaurovaný hřbitov byl odhalen 28. června 1992, pamětní deska osazena později. Okolo kříže se nacházejí zbytky kostelního kamenného zdiva, původní portály a schody. Místo bylo obnoveno péčí bývalých německých obyvatel obce a jejich potomků. Hraniční obec Knížecí Pláně, sídlo inspektorátu Finanční stráže, byla v důsledku odsunu německých obyvatel po roce 1945 téměř opuštěná. Z bývalé místní hájovny byly po únoru 1948 organizovány přechody přes hranici do Bavorska. Po uzavření hranic železnou oponou se obec ocitla v nepřístupném hraničním pásmu a kostel, přilehlý hřbitov a usedlosti byly zdemolovány Pohraniční stráží [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím].

Muzeum je soukromým projektem pana Františka Kotka, který v 60. letech vykonával povinnou základní vojenskou službu u jednotek Pohraniční stráže. Veřejnosti bylo zpřístupněno v červenci 1999. Muzeum prezentuje – bez širšího dobového kontextu – artefakty (dobové dokumenty, uniformy, symboly, odznaky, portréty, vlajky apod.), jež se váží k historii Pohraniční stráže a Sboru národní bezpečnosti v období od 50. do 90. let minulého století.

Památník v Krásné u Aše k uctění památky padlých ochránců československých státních hranic je situován na volném zatravněném prostranství. Tvoří jej mramorová deska spočívající na kamenném podstavci s vydlážděným obdélníkovým polem a květinovou a stromkovou výzdobou po stranách. Na mramorové desce jsou umístěny tři černé skleněné desky, z nichž jedna nese nápis a zdobení lipovými ratolestmi, další dvě zobrazují znak Pohraniční stráže a československý státní znak. Místo je obehnáno ozdobným řetězem. Součástí památníku jsou dva stožáry s českou a slovenskou vlajkou. Památník postavil a odhalil Klub českého pohraničí 2. července 2011 u příležitosti 60. výročí přijetí zákona o ochraně hranic. Vznikl mimo jiné jako reakce na pomník obětem železné opony ve Svatém Kříži u Chebu [viz Svatý Kříž. Památník obětem železné opony] a byl zřízen z finančních prostředků bývalých příslušníků PS a příznivců Klubu českého pohraničí; část finančních darů věnovali i bývalí příslušníci pohraničních vojsk NDR. Památník je situován u obce Krásná, kde sídlil 1. prapor chebské brigády Pohraniční stráže. Klub českého pohraničí je občanské sdružení postkomunistického charakteru, k němuž se hlásí bývalí členové ostrahy státních hranic a jejich sympatizanti. Odmítá především symbolické akty česko-německého smíření (jeho program je uveden mottem „Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast!“) i polistopadový politický vývoj. Činnost KPČ je dlouhodobě sledována složkami ministerstva vnitra, které monitorují projevy politického extremismu. Tendenční, nostalgická a nereflektovaná interpretace násilí na hranicích v letech 1948–1989, již KPČ předkládá na svých webových stránkách, je jedním z faktorů polarizujících a radikalizujících veřejné mínění ve sporu o způsob nazírání na období komunistického režimu v Československu.

Replika železné opony byla vybudována nákladem Františka Taliána v roce 2008, tvoří ji zrekonstruovaný hraniční zátaras a další prvky tzv. železné opony. Nachází se nedaleko turistického hraničního přechodu Bučina–Finsterau, v místech původní obce, zaniklé v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva po roce 1945 a se vznikem zakázaného hraničního pásma po roce 1948. Státní hranice začala být střežena proti uprchlíkům z Československa bezprostředně po únoru 1948, nicméně v prvních letech komunistického režimu nebyla ještě neprostupná. Legální vycestování bylo omezeno již 23. února 1948 nařízením ministerstva vnitra, jímž pozbyly platnost všechny cestovní pasy, k nimž nebylo vydáno zvláštní výjezdní povolení, a v říjnu téhož roku bylo „neoprávněné opuštění území republiky“ definováno jako trestný čin (§ 40 zákona „na ochranu lidově demokratické republiky“ č. 231/1948 Sb.). Od 1. ledna 1949 vznikla sloučením prvorepublikové Finanční stráže a Pohraničních útvarů Sboru národní bezpečnosti (ustavených v roce 1946) Pohraniční stráž sboru národní bezpečnosti, která – jak vyplývalo z nové geopolitické situace – plnila na hranicích s Německem, Rakouskem a v části hranic s Maďarskem vojenské úkoly a byla vojensky organizována. Reorganizace střežení hranic byla dobudována zákonem o ochraně státní hranice z 11. července 1951 (č. 69/1951 Sb.), jenž mj. opravňoval členy Pohraniční stráže použít zbraň proti civilním osobám k jejich zastavení v hraničním prostoru.

Pamětní místo tvoří kámen s deskou u dřevěného mostku přes Teplou Vltavu před hranicí lesa. Pomník byl odhalen 19. června 2004 Kruhem přátel česko-německého porozumění. Dřevěný mostek byl místem, kde převaděči překonávali Teplou Vltavu na trase z Vimperku na Bučinu. Tzv. kanál 54 byl tradiční trasou profesionálního převaděče Franze Nowotného, zvaného Kilián, šumavského Němce odsunutého po válce. Kanál byl indiskrecí vyzrazen bezpečnostním orgánům. Na organizování přechodů touto trasou se podílela vimperská odbojová skupina, kterou z velké části tvořili příslušníci SNB. Skupina 19 osob byla souzena ve veřejném procesu v roce 1949 v Lidovém domě ve Vimperku, který byl přenášen veřejným rozhlasem. Prokurátorem navrhované absolutní tresty nakonec nebyly vyneseny, dvě osoby byly odsouzeny na doživotí, další k dlouhodobým trestům.

Pomník v podobě kovové pamětní desky s raženým písmem upevněné nad symbolickým bezejmenným náhrobkem dala postavit obec v roce 2008. Tvoří součást celkové úpravy bývalého kvildského hřbitova, jehož autentická podoba z 50. let je zachycena ve filmu Král Šumavy. Pomník upomíná na likvidaci hřbitova v roce 1978, která proběhla z iniciativy místního národního výboru se souhlasem okresního správního orgánu v Prachaticích. Jejím důvodem bylo chátrání hrobů po odsunutých německých obyvatelích. Litinové kříže byly prodány do kovošrotu a kamenné náhrobky nabízeny místním výrobním podnikům, které však s takovou „recyklací materiálu“ nechtěly mít nic společného. Náhrobky byly proto zlikvidovány buldozery a odvezeny na černou skládku v nepřístupném hraničním pásmu. Na pietní obnovení hřbitova do stávající podoby přispěly krajský úřad i soukromé firmy.

Pomník tvoří kamenná mohyla s pamětní deskou z terrazza s nápisem, pěticípou hvězdou a reliéfem hlavy psa, symbolu Pohraniční stráže. Vznikl před rokem 1989 s cílem oslavit zásah členů Pohraniční stráže. Pomník připomíná událost z roku 1953, kdy zde byli zadrženi dva uprchlíci. Vojíni základní služby Pavel Ladányi (*1931) a Josef Kozubík (*1932) zběhli ze strážní služby letního výcvikového tábora Dobrá Voda v noci 25. května 1953. Druhý den byli společným úsilím dvou pohraničních hlídek zadrženi několik desítek metrů před drátěným zátarasem. Dezertéři se vzdali až po několikaminutové přestřelce poté, co byli obklíčeni druhou hlídkou desátníka Dofka a vojína Kufnera. Ačkoli podle vyšetřování obě strany vypálily přes dvě stě nábojů, nebyl na místě nikdo usmrcen ani zraněn. Pohraničníci Oldřich Kroft (*1931) a Václav Pezl (*1931) byli navrženi na vyznamenání, zadržení vojíni putovali do vazby v Sušici, odkud byli druhý den předáni do vězeňské vazby v Praze Ruzyni.

Dřevěný kříž s trnovou korunou a s dvěma kovovými deskami nesoucími český a německý nápis instaloval na autentickém místě Milan Vojta, jenž se objasnění případu dvou zastřelených rakouských občanů badatelsky věnoval. Karl Benedikt (*1913) a Walter Wawra (*1927) byli zastřeleni hlídkou Pohraniční stráže v noci z 3. na 4. srpna 1956. Podle výpovědi zasahujících hlídek měli oba rakouští občané při rybaření překročit státní hranici a po výzvě k zastavení se pokoušeli přebrodit hraniční tok zpět na rakouské území. Walter Wawra zemřel okamžitě, postřelený Karl Benedikt následkem neposkytnutí pomoci utonul. Těla obou mužů byla pohřbena do hromadného hrobu na hřbitově v Břeclavi. Po osudu obou mužů se dotazovalo rakouské velvyslanectví i rakouský červený kříž, avšak československý stát usmrcení „s trvalou platností“ zatajoval až do roku 1989.

Pomník v podobě kamenné mohyly s nízkou podezdívkou doplňuje černá terrazzová deska. Ve vrcholu mohyly je patrné místo, v němž byla osazena dnes chybějící části pomníku, který vznikl před rokem 1989 a v rozporu s nápisem se zde pohraniční hlídka nestřetla s agentem cizích rozvědek. Jan Anděl (1911–1948), účastník západního odboje v druhé světové válce, převáděl 25. března 1948 přes hranice skupinu uprchlíků. U obce Libá přemohl a odzbrojil hlídku Sboru národní bezpečnosti, kterou tvořili strážmistři Josef Hadáček a Ladislav Vídeňský (Hadáčka zranil úderem do hlavy). Po úspěšné akci se vrátil do Československa, aby převedl další skupinu, včetně své rodiny – těhotné ženy a dvou dětí. Při této akci byl nedaleko odtud 11. dubna 1948 zastřelen [viz Lužná. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích].

Pomník tvoří kamenný sokl s nízkou podezdívkou, chybějící deska byla osazena centrálně. Pomník vznikl před rokem 1989 a je dnes neudržovaný. Chybí i provizorní deska, kterou sem v roce 2001 umístil Klub českého pohraničí. (Citujeme nápis na původní desce.) Pomník vznikl ve stejné době jako připomínka v nedaleké Libé a také zde se nejedná o autentickou lokalitu. Místo využívala armáda ke skládání vojenské přísahy. Obě místa spojuje osoba Jana Anděla (1911–1948), svobodníka československé armády v záloze. Ten 11. dubna 1948 vedl skupinu uprchlíků (osm mužů, čtyři ženy a čtyři děti, včetně své rodiny) mířící přes hranice. Na skupinu upozornil místní občan hlídku Sboru národní bezpečnosti. Strážmistři Jiří Lébr a František Řezáč skupinu dostihli a pravděpodobně neozbrojený Jan Anděl se začal s Řezáčem prát o strážmistrovu zbraň. Strážmistr Lébr vytáhl samopal a na oba zápasící muže začal střílet. Jan Anděl byl mrtev namístě, František Řezáč, zasažený pěti ranami, přežil. Podle svědectví Blaženy Baborové, dcery Jana Anděla, měl být jeden ze členů hlídky zapojen do převaděčské činnosti, neboť jej její otec před přestřelkou poznal a obvinil ze zrady [viz též Libá. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích].

Památník věnovaný padesáti třem obětem železné opony na jižní hranici Moravy s Dolním Rakouskem tvoří osm metrů vysoké ocelové stély zapuštěné do země ve čtvercovém půdorysu. Každá nese jméno konkrétního člověka, který na tomto úseku hranice zahynul při pokusu o její překonání. Autory památníku, který byl odhalen 21. listopadu 2014 při příležitosti pětadvacátého výročí pádu komunistického režimu, jsou brněnští architekti Tomáš Pilař a Ladislav Kuba. Památník situovaný nedaleko bývalé mikulovské celnice je dalším výsledkem činnosti občanského sdružení Paměť [viz též Mikulov. Stezka svobody a Lanžhot. Pamětní kříž].

K 30. výročí pádu komunistického režimu spojeného také s postupnou demontáží železné opony bylo 22. listopadu 2019 na mikulovské stezce svobody [viz Mikulov. Stezka svobody] odhaleno dílo sochařky Zuzany Bartošové. Tvoří ho dva třímetrové kmeny s do sebe zapadajícími profily, umístěné proti sobě po stranách bývalé signální cesty. Symbolizují vzájemnou blízkost a současně nemožnost spojení. Slavnostní odhalení organizovalo občanské sdružení Paměť a zúčastnily se ho delegace z Jihomoravského kraje a spolkové země Dolní Rakousko.

Naučnou stezku zpřístupněnou 27. května 2011 iniciovalo občanské sdružení Paměť. Necelé tři kilometry dlouhá stezka s třinácti zastaveními vede z Mikulova do obce Sedlec podél bývalé signální cesty, jež byla součástí ostrahy státní hranice. Stezka popisuje různé způsoby překonávání železné opony. Viz též Mikulov. Pomník Brána ke svobodě a Mikulov. Sousoší Odloučení.

Pomníček se nacházel v objektu 7. roty PS na Březníku do roku 1978, kdy tato rota reorganizací zanikla. Z iniciativy Klubu českého pohraničí byl zrestaurován a se souhlasem obce Modrava osazen v červnu 2011 naproti bývalé hájovně na Březníku. Reinstalace pomníčku popisujícího v duchu komunistického narativu tragickou událost jako příklad osudového střetu hrdinného pohraničníka, jenž přinesl nejvyšší oběť v boji „s nepřítelem“, vyvolala rozporuplné reakce veřejnosti [viz i Modrava-Březník. Pomník obětem komunistické zvůle]. Nyní se u něj nacházejí dvě „vysvětlující“ desky. Pomníček tvoří černá terrazzová deska s nápisem a podobiznou poručíka Pohraniční stráže, umístěná na nízký neopracovaný žulový kámen. Václav Horváth (1937–1959) nastoupil k Pohraniční stráži po absolvování základní vojenské služby v hodnosti poručíka. 6. listopadu 1959 vedl hlídku vojáků základní služby k hranici, kde měla skupina před nastávající zimou instalovat kůly k hraničním kamenům. Jeden z vojínů, Vladislav Řanda (1940–2002), využil situace a rozhodl se k útěku. Poručík Horváth s dalšími dvěma vojíny se jej pokusil zastavit i s vědomím, že tím porušuje zákonné normy, které pohraničním útvarům vstup na území sousedního státu zakazovaly. Pronásledovaný dezertér, jehož Horváth téměř dostihl, jej zranil dvěma výstřely, pokračoval v útěku a kontaktoval západoněmeckou policii. Těžce zraněný Horváth poručil hlídce, aby jej okamžitě přenesla zpět za československou hranici, ale ještě před příchodem posil zraněním podlehl. Vyšetřování západoněmeckých orgánů zajistilo na místě střetu důkazy a potvrdilo tím, že pronásledovatelé  se pokusili vojína Řandu zastavit na území Spolkové republiky Německo. Pravděpodobně proto nepožádalo Československo o vydání Řandy a jeho stíhání pro trestný čin vraždy bylo v roce 1960 zastaveno. Vladislav Řanda se vystěhoval do Spojených států; v roce 1979 se rozhodl navštívit rodiče, neboť se domníval, že jeho čin je již promlčený, a to na základě neověřené informace, že poručíka Horvátha pouze zranil. Na československém velvyslanectví v USA mu bylo uděleno vízum ke vstupu do Československa, kde byl zatčen a vojenským soudem odsouzen k 13 letům vězení a následnému vyhoštění. V roce 1990 byl amnestovám prezidentem Václavem Havlem,  milost se týkala pouze trestu vyhoštění, a nikoliv uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, od jehož zbytku bylo po vykonání více než devíti let upuštěno rozhodnutím ministra národní obrany ČSSR ze dne 12. září 1988 podle § 327 trestního řádu.

Pomník tvoří kamenná mohyla, na níž je umístěna terrazzová pamětní deska s nápisem a reliéf hlavy psa, symbol Pohraniční stráže. Pamětní místo vzniklo před rokem 1989. Mladší strážmistr Sboru národní bezpečnosti z pohraničního útvaru Nové Zhůří Jaroslav Hodboď (1929–1950) byl usmrcen v přestřelce s neznámými osobami na noční hlídce 23. srpna 1950. Druhý člen hlídky, svobodník Pohraniční stráže Jaroslav Jasan, zranění přežil. Dobový tisk za útočníky označil agenty západních rozvědek, ale identitu obou osob, které po střetu přešly hranici, se nepodařilo státním orgánům zjistit.

Pomník tvoří kamenný kvádr s šedou terrazzovou deskou s rytým nápisem a zasazenou fotografií. Pamětní místo vzniklo před rokem 1989. V lednu 1949 se rozhodli k útěku ze země tři dvacetiletí mladící – Oldřich Unčovský, Ivo Kosina a Jiří Zvánovec. Z Volar, kam dorazili vlakem, se vydali pěšky k hranici. Zabloudili a po mnohahodinovém pochodu, v domnění, že již překročili hranice, zaklepali na kraji obce na stavení, aby se zeptali na cestu k policejní stanici, kde chtěli požádat o politický azyl. Ve skutečnosti se nacházeli stále v obci Bělá a dům obýval příslušník Sboru národní bezpečnosti Václav Císler (1924–1949). Po cestě na stanici SNB v Nové Peci, kde měli být uprchlíci vyslechnuti, jeden z nich příslušníka SNB střelil do hlavy a všichni utíkali směrem k hranici. Ani napodruhé se jim přechod nepodařil, neboť se rozhodli nabrat síly v opuštěném domě, kde je zajistila vojenská hlídka. Postřelený strážmistr podlehl zranění v nemocnici v Českém Krumlově. Státní soud v Praze odsoudil Oldřicha Unčovského (střelce) k 20 letům vězení, Ivo Kosinu na 12 let a Jiřího Zvánovce na čtyři roky do vězení.

Památník tvoří dva kamenné obelisky symbolizující českou a německou část hranice, v horní části rozdělené ostnatými dráty, a nachází se v místě původní ostře střežené hranice nedaleko přechodu Rozvadov. Památník, který vznikl podle návrhu starostů Rozvadova Jindřicha Červeného a starosty Waidhausu Gustla Reichenbergera, odhalil 26. července 1993 Jiří Dienstbier. V Nových Domcích u Rozvadova dne 23. prosince 1989 ministři zahraničních věcí Československa a Německa Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher [viz Praha 1. Pamětní deska upomínající na uprchlíky z NDR] symbolicky přestřihli dráty železné opony, která od 50. let oddělovala českou a německou část pohraničí. Obdobný akt se uskutečnil již 17. prosince za účasti rakouského ministra zahraničí Aloise Mocka v místě současného hraničního přechodu Hatě–Kleinhaugsdorf.

Skanzen ochrany státní hranice, který je součástí Novohradského muzea, byl zpřístupněn v květnu 2013 v těsné blízkosti bývalé celnice na hraničním přechodu Nové Hrady – Pyhrabruck. Cílem expozice je podat přehled o vývoji ochrany hranic od nejstarších dob až po vstup České republiky do schengenského prostoru EU. Tematické těžiště expozice tvoří prezentace historie ochrany státní hranice v období studené války [viz Krásná. Památník ochráncům hranic] a dokumentace služby na státní hranici (výstroj a výzbroj pohraničníků, obrazový a textový materiál). Exteriérovou část tvoří hraniční stavby a překážky (originální drátěný zátaras, orný pás, stínicí stěna, hraniční mezníky, strážní věž, protitankové zátarasy atp.) s názornými tabulemi s náčrty a fotografiemi. Většina předmětů byla převzata ze soukromého muzea železné opony, původně vybudovaného Radomilem Markem v letech 1992–2003 a provozovaného do roku 2007 v Borovanech.

Replika železné opony byla vybudována nákladem Františka Taliána v roce 2013 a tvoří ji zrekonstruovaná strážní věž a další prvky zátarasů budovaných na státní hranici. Nachází se nedaleko turistického hraničního přechodu Nové Údolí (Neuthal), v místech původní obce, zaniklé v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva po roce 1945 a se vznikem zakázaného hraničního pásma po roce 1948. Železná opona začala být budována po nástupu komunistického režimu a byla primárně zaměřena proti vlně uprchlictví z Československa [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony].

Pomník tvoří černá skleněná deska s bílým písmem upevněná na neopracovaném kameni, na jehož vrcholu je umístěna červená pěticípá hvězda. Strážmistr Jaroslav Kysilka (1924–1949) pracoval u Sboru národní bezpečnosti od roku 1945, v roce 1949 byl přidělen k pohraničnímu útvaru roty Palič u Chebu. 21. dubna 1949 (mimo službu na hranici) perlustroval nedaleko obce dva dělníky – Jána Šponiara (1927–1949) a Karla Procházku, které se rozhodl zadržet. Ján Šponiar jej v nestřežené chvíli postřelil ukrytou zbraní a oba mladíci se dali na útěk. Po následné přestřelce Jaroslav Kysilka vykrvácel a rovněž zraněný Šponiar se zastřelil. Karel Procházka byl zatčen druhého dne v obci Loket. Zda oba civilisté chtěli utéci za hranice, je vzhledem k počínání Karla Procházky nejasné, v každém případě se však nejednalo o agenty cizí rozvědky, jak zmiňuje nápis na pomníku.

Pomník tvoří kamenný kvádr s černou skleněnou deskou ve tvaru pavézy s nápisem a pěticípou hvězdou na vrcholu. Vznikl před rokem 1989. František Vacula (1934–1956) a Miloslav Chalupník (*1935) vykonávali u Pohraniční stráže vojenskou službu. 10. dubna 1956 byli společně na hlídce, prošli uzamykatelnými vraty drátěného zátarasu a prováděli ostrahu na jeho vnější straně. Další hlídka, která je měla střídat, našla zastřeleného Vaculu jen několik metrů od hraniční čáry. Vyšetřování potvrdilo, že Vacula byl zastřelen zezadu zbraní Miloslava Chalupníka, který přešel hranici. Chalupník byl v západním Německu zatčen a odsouzen za vraždu k deseti letům vězení. Případ patří k méně známým, československý tisk o něm neinformoval. Přísné potrestání západoněmeckou justicí, jež údajně neočekával ani zběh, se nehodilo do propagandistického schématu příběhů ze státní hranice, v nichž jsou vrazi pohraničníků na Západě přijímáni jako hrdinové.

Náhrobek se nachází na hřbitově pietně obnoveném německými rodáky v zaniklé obci Pleš. Tvoří jej železný kříž ověnčený na spoji trnovou korunou z ostnatého drátu. Na svislém rameni je připevněna tabulka s nápisem a podobiznou Josefa Zíky v lesnické uniformě. Připomínka je osobní iniciativou Antonína Hofmeistera z října 2010. V roce 1991 bylo na plešském hřbitově nalezeno řádně nepohřbené tělo; nález dal základ domněnkám, že by mohlo jít o ostatky kurýra zastřeleného příslušníky Pohraniční stráže v roce 1951.

Pamětní deska byla odhalena 6. října 2012 z iniciativy Nadačního fondu Milana Paumera, jejím autorem je sochař Kryštof Hošek. Bronzová deska s litým písmem zobrazuje reliéfní podobiznu Milana Paumera v americké armádní uniformě. Do desky byla zalita nábojnice s textem Berlín 31. 10. 1953. Milan Paumer (1931–2010) se po únoru 1948 zapojil do protikomunistické odbojové skupiny Ctirada (1930–2011) a Josefa (*1932) Mašínů, s nimiž se znal od dětství. Paumer se zúčastnil obou přepadových akcí služeben Sboru národní bezpečnosti [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi;  Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi]. K odchodu skupiny za hranice se připojil v době, kdy absolvoval základní vojenskou službu. Milanu Paumerovi se i přes průstřel břicha podařilo spolu s oběma bratry Mašíny po třicetidenní anabázi probít do Západního Berlína [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji], odkud odletěli do Spojených států, kde vstoupili do americké armády. V očekávání nového vojenského konfliktu mezi Západem a Východem se chtěli podílet na destrukci komunistického režimu v Československu. Během pětileté služby v americké armádě se Milan Paumer zúčastnil válečných operací v Koreji. Po vyřazení z armády se usadil na Floridě, odkud se v roce 2001 natrvalo vrátil do České republiky. Zemřel 22. července 2010.

Dětský obrázkový mechanický orloj odhalil 28. října 2011 poděbradský starosta Ladislav Langr, jenž byl zároveň jeho iniciátorem. Orloj plakátovou formou znázorňuje dějiny města a jedno z vyobrazení je věnováno bratřím Mašínům. Autory orloje jsou Petr Prchal a Lucie Seifertová. Připomínka Mašínů, jež je pojata jako oznámení o konání orientačního běhu Poděbrady–Berlín, vzbudila obvyklé kontroverzní reakce. V říjnu 1953, po provedení několika ozbrojených akcí [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi], se Ctirad (1930–2011) a Josef (*1932) Mašínové spolu s dalšími třemi členy skupiny rozhodli opustit republiku. Během dramatické třicetidenní cesty východním Německem se skupina několikrát ocitla ve velmi kritické situaci, kdy je pronásledovaly tisíce příslušníků armády a policie. Bratřím Mašínům a Milanu Paumerovi (1931–2010) [viz Poděbrady. Pamětní deska Milanu Paumerovi] se podařilo probít do Západního Berlína. Dva členové skupiny – Václav Švéda (1921–1955) a Zbyněk Janata (1933–1955) – byli na území NDR zatčeni a předáni československým orgánům. V listopadu a prosinci 1953 byli v Československu pozatýkáni příbuzní členů skupiny i jejich další spolupracovníci. V lednu 1955 bylo Nejvyšším soudem souzeno 17 osob: strýc bratří Mašínů Ctibor Novák (1902–1955), Václav Švéda a Zbyněk Janata byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni 2. května 1955 v Praze na Pankráci. Zdena Mašínová (1907–1956), která byla v době zatčení již těžce nemocná, byla souzena v samostatném procesu v červnu 1955 a zemřela o rok později v pardubické věznici [viz též Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové; Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové]. V případě bratří Mašínů a Milana Paumera bylo trestní stíhání pozastaveno a československé úřady o jejich vydání opakovaně a neúspěšně žádaly Spojené státy, kam všichni tři zamířili a kde vstoupili do armády. Otázka jejich případného trestního stíhání se znovu otevřela po roce 1989 a právně byla uzavřena v roce 1995, kdy městský soud prohlásil tuto záležitost za promlčenou.

Památník stojí na mýtině a tvoří ho čtyři objekty: centrální bíle natřený kvádr s kovovou deskou, plastikou ruky v přísaze a nápisem Věrni zůstaneme, před kterým leží plochý přírodní kámen opracovaný do obdélníkového tvaru, do jeho středu je vsazený reliéf psa z bílého kamene (znak Pohraniční stráže). Doplňují ho dva symetricky umístěné kamenné obelisky s dvěma pamětními deskami. Původní pomník vznikl před rokem 1989. Vlevo je umístěna deska věnovaná Janu Novákovi, kterou věnoval Klub českého pohraničí v roce 2001 za původní, jež byla patrně poškozena. Vpravo pak deska dedikovaná Václavu Königsmarkovi, na níž jsou patrné stopy poškození pod novým nápisem. Historik Ivo Pejčoch ironicky nazval toto pamětní místo „Obětem Pohraniční stráže“. Odkazuje tím na okolnosti komemorovaných událostí v tom smyslu, že oba tragické případy jsou úzce spojeny s přehmaty, jichž se PS ve střežení hranice dopouštěla. Smrt Václava Königsmarka [viz Pomezí nad Ohří. Pomník Václavu Königsmarkovi] v rozporu s tradovaným popisem nezapříčinil „ozbrojený narušitel hranic“, ale jiný příslušník PS. Také o pravdivosti oficiální verze, kterou byla vysvětlována příčina úmrtí Jana Nováka, existují pochybnosti.

Pomník tvoří kamenný kvádr, v ustupujícím rámečku je nápis černou barvou. Vznikl před rokem 1989 a v současné době je neudržovaný. Tragická smrt Václava Königsmarka (1928–1951) byla v 50. letech ideologicky zneužita pro budovaný příběh příslušníků Pohraniční stráže, kteří obětují své životy v boji s imperialistickými agenty na hranici „míru a socialismu“. Ve skutečnosti byl Königsmark, vykonávající u PS vojenskou službu, omylem zastřelen hlídkou vlastního útvaru, jak dokládají archivní materiály [viz Pomezí nad Ohří. Památník Pohraniční stráže s pamětními deskami Václavu Königsmarkovi a Janu Novákovi].

Prášily mají od roku 2001 ve středu obce připomínku zmizelých osad a vesnic v okolí, které zanikly během padesátých let. Pomník, obehnaný nízkou stupňovitou kamennou podezdívkou, tvoří hrubě otesaný kámen s mramorovou deskou, po obou stranách doplněný menšími deskami s názvy obcí. Pomník stojí na místě původního pietního místa obětem první světové války, nyní připomíná 32 obcí a sídel Prášilska, které byly zničeny Československou lidovou armádou. Prášily i okolní obce a osady byly v roce 1952 začleněny do vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda, oblast byla pro veřejnost uzavřena a dále vysídlována. V Prášilech, kde v roce 1938 žilo přes tisíc převážně dřevařů a drobných řemeslníků, zůstalo jen asi 50 obyvatel, ostatní samoty a osady zanikly úplně. Na konci 70. let byla armádou odstřelena i historická dominanta Prášil, kostel sv. Prokopa.

Muzeum Pohraniční stráže bylo otevřeno v červenci 2014 díky iniciativě Klubu vojenské historie Hraničář, jehož členové většinou absolvovali základní vojenskou službu právě u jednotek Pohraniční stráže. Prezentace pohledu na působení PS je koncipována na základě osobních znalostí a zkušeností, bez větší reflexe objektivní interpretace historie železné opony [viz Krásná. Památník ochráncům hranic]. Vznik muzea, které se nachází v objektu areálu bývalého výcvikového střediska 9. domažlické brigády PS, je také reakcí na existenci jiných muzejních projektů s obdobnou tématikou [viz např. Rozvadov. Muzeum železné opony]. Kromě prohlídky vnitřní i vnější expozice nabízí muzeum zážitkový koncept, návštěvníci si mohou v uniformě a se zbraní v ruce vyzkoušet výkon služby nebo výcvik.

Muzeum železné opony v budově bývalé rozvadovské celnice bylo otevřeno v květnu 2011 z iniciativy Nadace Železná Opona. Na scénáři expozice vybudované ze soukromých zdrojů se podíleli Václav Vítovec, Milan Skočovský a Milan Linhart. Expozice dokumentuje dějiny střední Evropy od první světové války do 90. let 20. století s těžištěm v období, kdy Evropu rozdělovala železná opona. Muzeum tematizuje nejen budování a ostrahu železné opony do roku 1989, ale vystavuje také předměty přibližující realitu socialistického Československa a ideologický vliv režimu na každodenní život obyvatel. Jedna výstavní místnost je také věnována historii vývoje a použití jaderných zbraní, kterou samostatně prezentuje druhý muzejní projekt Nadace [viz Míšov. Atom muzeum Javor 51].

Pomník vzniklý před rokem 1989 je situován na lesní mýtině asi 100 metrů od státní hranice. Vedle vyrytých nápisů zobrazuje také stylizovanou postavu chodského strážce hranic. Nízký pomník na kamenné podezdívce nese u paty název Granitwerk J. Lugner Plan. Na jeho zřízení byl tedy využit jiný, pravděpodobně náhrobní, kámen. Umístění pomníku neodpovídá autentickému místu události. To se nachází v prostoru Střebelského vrchu, kam 2. dubna 1955 odešla hlídka, kterou tvořili Pavol Juhás (1932–1955) a Jan Fojtík (*1935). Oba sloužili u Pohraniční stráže v rámci vojenské služby. Fojtík, rozhodnutý uprchnout přes hranici, Juháse zastřelil a podařilo se mu hranici překročit. Fojtík se k dezerci a opuštění státu rozhodl na základě informací, že jej brzy dostihne vyšetřování Státní bezpečnosti. Jan Fojtík totiž předtím ukrýval svého bratrance Ladislava, zapojeného do odbojové činnosti, a podílel se na přípravách jeho útěku. Jeho další osud není znám, zachovala se však nahrávka rozhovoru s redaktorem Rádia Svobodná Evropa, v níž se přiznal, že zabití plánoval, aby jej nestihl osud jiných neúspěšných dezertérů, kteří byli na hranici zastřeleni či – jako v případě Aloise Jeřábka – zavlečeni zpět na československé území a poté popraveni. (Četař Alois Jeřábek, který 7. ledna 1953 zběhl z hlídky na státní hranici u Volar, byl další hlídkou pronásledován, postřelen a po neúspěšném pokusu o sebevraždu odvlečen zpět za hranice. Vojenský soud jej odsoudil k trestu smrti, který byl vykonán 6. prosince 1953.)

Pomník tvoří betonový kvádr, na němž je připevněna stříbrná kovová deska s leptaným nápisem, symbolem Pohraniční stráže a lipovými ratolestmi. Deska byla instalována v červenci 2008 před objektem bývalé roty z iniciativy vojáků základní služby, kteří zde sloužili na konci 80. let. Iniciátoři odmítají jakýkoliv politický kontext vybudovaného pomníku, má připomínat pouze přátelství, které během služby u Pohraniční stráže navázali. V roce 1950 byl u hranic poblíž Stálek zastřelen příslušník československé vojenské zpravodajské služby Karel Dufek (1928–1950). Devět aktérů naplánované a provedené likvidace pravděpodobně dvojitého agenta bylo odsouzeno vojenským soudem v roce 1952.

Ve veřejně přístupné kapli v obci Dobrá se nachází kříž s trnovou korunou a pamětní dvojjazyčná deska. Iniciátorem vzniku pamětního místa je Daniel Herman, který kříž ze smrkového dřeva vyrobeného Ladislavem Maryškou (je také autorem desky) opatřil originálním ostnatým drátem z původních zábran na česko-bavorské hranici u Českých Žlebů a v roce 1990 posvětil.

Pamětní deska umístěná na kameni byla odhalena 10. září 2016 z iniciativy Pavla Horešovského za podpory Správy Národního parku Šumava a posvěcena P. Karlem Falářem. Pamětní místo je doplněno informační tabulí. Pamětní deska označuje místo u zaniklé obce Horní Cazov, kde byl Bohumil Hasil (1920–1950) [viz České Žleby. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi] 13. září 1950 smrtelně raněn při posledním přechodu státní hranice.

Památník obětem železné opony věnovaný osobám, které zemřely při pokusu o přechod státní hranice z tehdejšího totalitního Československa do Německa, byl odhalen 27. června 2006 (v Den památky obětí komunistického režimu, připomínající popravu Milady Horákové) a posvětil ho vikář Filip Zdeněk Lobkowic. Vznik památníku, který dalo postavit město Cheb za finančního přispění státu a kraje, inicioval historik a spisovatel Václav Jiřík. Slavnostního odhalení se vedle představitelů chebské radnice a hejtmana Karlovarského kraje zúčastnil i první polistopadový ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier. Monumentální památník, který stojí na bývalé signální cestě, zhotovil akademický sochař Antonín Kašpar ve spolupráci s architektem Jaroslavem Šustou. Památník stojí na vyvýšeném kruhovém místě a tvoří jej dva železné duté sloupce a přetržený řetěz jako motiv přetržených pout, jež lidé rozlomili svým odhodláním k přechodu střežené hranice. Na památníku jsou uvedena jména 82 lidí, kteří byli v letech 1948–1989 na západní hranici zastřeleni, zemřeli v elektrických drátech nebo zahynuli jiným způsobem (nejedná se o kompletní výčet osob usmrcených na hranicích) [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].

Pomník tvoří kamenná mohyla s podezdívkou, na níž je umístěna černá skleněná deska se zlatým nápisem a s vyobrazením symbolu Pohraniční stráže. Pomník vznikl před rokem 1989 a byl obnoven v roce 2000. Je věnován vojínu Ludasovi (1960–1981), který byl smrtelně zraněn při přestřelce, při níž se tříčlenná hlídka Pohraniční stráže snažila zabránit útěku vojína Zdeňka Poláška (1960–1981) přes hranici. Jednalo se již o druhý pokus Poláška odejít z Československa, při prvním – ve věku 16 let – byl zadržen. Přesto byl jako voják základní služby přiřazen k Pohraniční stráži, odkud 21. ledna 1981 zběhl. U Dolního Pelhřimova byl dostižen hlídkou. Verze okolností Poláškova úmrtí se liší. Podle jedné se posledním zbývajícím nábojem zastřelil. Podle jiné zemřel při přestřelce s hlídkou, podle další zemřel až v boji s přivolanou posilou – šestičlenným výsadkem v obrněném transportéru. Lékař zasahující na místě konstatoval smrt obou, Josefa Ludase i Zdeňka Poláška.

Pamětní místo tvořené naučnou tabulí bylo odhaleno z iniciativy Společnosti pro výzkum zločinů komunismu z.s. a obce Tři Sekery na hrázi rybníku Kajetán 8. června 2019. Tabule označuje autentické místo, kde Státní bezpečnost zřídila v rámci akce Kámen jeden z přechodů falešné hranice [viz Kdyně. Pamětní deska obětem akce Kámen].

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Společnosti pro výzkum zločinů komunismu z.s. a obce Tři Sekery 8. června 2019 na budově obecního úřadu. Požehnal ji P. Řehoř Pavel Urban a odhalily příbuzné obětí akce Kámen Jitka Fárková-Koutníková a Hana Moravcová, dcera ředitele Škodových závodů Emanuela Valenty (1897–1971), zatčeného na falešné hranici v Pavlově Huti u Tachova v roce 1951. Autorkou desky je malířka Eva Cvachovcová. Tzv. akce Kámen označuje metodu Státní bezpečnosti, jež na falešné hranici zatýkala a následně kriminalizovala osoby, které předtím vyprovokovala k útěku [viz Kdyně. Pamětní deska obětem akce Kámen]. Její podstatnou součástí bylo získání důležitých informací, které osoby vypovídající před falešnými vyšetřovateli americké výzvědné služby uvedly. Václava Jandečková, která patří mezi iniciátory pamětní desky, zdokumentovala dva případy, jež se odehrály u Tří Seker – zatčení odbojářů Vincence Koutníka a Rudolfa Hájka 16. září 1949 [viz Blažejovice-Rozsochy. Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989] a předchozí zatčení Josefa Mísaře (*1898), spojovaného s vraždou studenta Lubomíra Krátkého v Pardubicích [viz Pardubice. Pamětní deska obětem komunismu].

Muzeum železné opony bylo otevřeno v dubnu 2011 v jedné z budov bývalé celnice na dnešním přechodu Valtice – Schrattenberg. Jeho zřizovatelem je společnost Český fortel. Muzejní expozice je věnována ostraze státních hranic od vzniku Československé republiky až po současnost, s důrazem na období 1951 až 1989, kdy zde službu vykonávala 18. rota Pohraniční stráže Valtice – Rajsna. Expozice je koncipována jako komerční projekt s nabídkou zážitkového muzejnictví.

Pamětní místo tvořené dvěma naučnými tabulemi v česko-německém provedení bylo odhaleno 21. dubna 2018 u příležitosti sedmdesáti let od zahájení této protizákonné akce Státní bezpečnosti. Naučné tabule umístěné u cesty vedoucí k zaniklé obci Myslív (Schneiderhof) a na hrázi Myslívského rybníka, které požehnal P. Blažej Pelán, byly vyrobeny z iniciativy Společnosti pro výzkum zločinů komunismu a za finanční podpory městyse Všeruby a Military Car Clubu Plzeň. Akce Kámen byla metoda, kterou Státní bezpečnost zadržovala na falešné hranici osoby vyprovokované k útěku na Západ [viz Kdyně. Pamětní deska obětem akce Kámen]. Již v dubnu 1948 zde byl takto zadržen konstruktér a podnikatel Jan Prošvic s manželkou a dvěma staršími dětmi, kteří byli patrně prvními oběťmi akce Kámen.

Památník symbolizující věčný boj dobra se zlem tvoří několik šedých kamenů z místních hraničních lesů, jejichž kompaktnost rozrušuje štíhlý kámen z černého křemene opracovaný do tvaru klínu s pozlaceným hrotem. Do středu památníku orientovaného směrem k nedalekému vysílači Svobodné Evropy na německé straně hranice byla umístěna schránka se seznamy obětí komunistického režimu. Byl odhalen 28. září 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů a jeho autorem je akademický sochař Jiří Šlegl. V roce 2001 byl vysvěcen plzeňským biskupem Mons. Františkem Radkovským. Podle současného stavu poznání bylo v letech 1948–1989 při pokusu o překročení hranice zadrženo přes padesát tisíc osob. Největší vlna uprchlíků prošla přes „zelenou hranici“ v období bezprostředně po únoru 1948. Tvořily ji zejména osoby, jimž v Československu hrozilo zatčení v důsledku předchozí politické činnosti. Za hranice odcházeli exponenti nekomunistických politických stran, osoby veřejné činné, příslušníci nekomunistické inteligence, vojáci západního odboje a další. Odhaduje se, že v letech 1948–1951 uprchlo ze země přes dvacet pět tisíc osob. Po dobudování železné opony [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony] se počet úspěšných přechodů radikálně snížil (asi na 200 případů ročně v období 1952–1963). Přibližně od poloviny 60. let došlo k částečnému uvolnění legálních cest na Západ a tím i poklesu počtu pokusů riskovat odchod ze země přes železnou oponu. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se opět možnost legálního cestování do zahraničí významně snížila; podle odhadů zůstalo po srpnu 1968 do roku 1971 v zahraničí více než sedmdesát tisíc československých občanů. V 70. a 80. letech se strategie ilegálního vystěhovalectví proměnila a stále více občanů volilo emigraci přes území tzv. socialistických států, kam bylo možné vycestovat legálně a jejichž hranice nebyly tak přísně střeženy. Přesto bylo v průběhu 80. let na československých hranicích zadrženo asi tisíc osob ročně.

Pomník vzniklý před rokem 1989 tvoří kamenná mohyla, na níž byla původně umístěna mramorová deska s nápisem. Deska se nezachovala a v současné době ji nahrazuje tištěná kopie v plastové fólii. Ke střetu hlídky Pohraniční stráže a neznámého muže došlo 21. února 1951. Bohuslav Moravec byl při přestřelce zraněn a přežil. Zraněnému uprchlíku, jehož totožnost nebyla prokázána, se podařilo přejít hranice do západního Německa.

Pomník tvoří přírodní kámen s instalovanou terrazzovou deskou s nápisem. Původní pomník (situovaný na jiném místě) vznikl před rokem 1989, podruhé byl odhalen 15. července 2006 senátorem a starostou Tachova Ladislavem Macákem a starostou Zadního Chodova Václavem Brůžkem. Obnovení připomínky inicioval Klub českého pohraničí. Milan Myslovič (*1957), vojín základní služby u vojenského útvaru Tachov, zběhl dne 27. listopadu 1979 ze stráže. U Zadního Chodova byl spatřen pomocníky Pohraniční stráže, kteří možného „narušitele hranic“ ohlásili; v té době se již vědělo i o případu ozbrojeného zběha. Přesto velení v Zadním Chodově vyslalo na hlídku dva jen krátce sloužící vojáky – svobodníka Miroslava Plíška a vojína Miloše Kuklu (1958–1979), který zde absolvoval základní vojenskou službu teprve druhý měsíc. Při střetu hlídky s pronásledovaným zběhem byli vážně zraněni jak Kukla, tak Myslovič, jenž zemřel v nemocnici v Horní Plané téhož dne. Kukla, zasažený do stehenní tepny, zemřel v nemocnici v Praze na pooperační komplikace 3. prosince 1979.

Pomník vzniklý před rokem 1989 se původně nacházel uvnitř areálu objektu roty Pohraniční stráže. Po zrušení roty nebyl přístupný, proto byl z iniciativy členů Klubu českého pohraničí roku 2015 umístěn před rotu a osazen novou deskou. Tvoří jej na kameni osazená černá skleněná deska s textem, fotografií a reliéfem psa. Josef Ulrich (1944–1964) a Miloš Dobřichovický (*1945) vykonávali u Pohraniční stráže základní vojenskou službu. Dne 20. prosince 1964 odešli na hlídku, kterou měli vykonávat na strážní věži zvané Trigonometr, 12 metrů vysoké věži s pozorovatelnou a ochozem. Tam došlo k zápasu mezi oběma aktéry, Josef Ulrich utrpěl střelné poranění, zemřel však na následky pádu z věže při převozu do nemocnice. Dobřichovický po střetu vzal Ulrichovi klíče od průchodu přes drátěný zátaras, kterým prošel, a přešel hranice do západního Německa. Tam byl – po průtazích ohledně jeho vydání do Československa – odsouzen za zabití z nedbalosti na 42 měsíců. Případ byl široce medializován. Podle některých pozdějších svědectví prý ze strany Dobřichovického nešlo o promyšlený čin spojený s plánem utéct za hranice. K útěku se údajně rozhodl na místě, po smrtelném zranění Josefa Ulricha, k němuž mělo dojít nešťastnou náhodou.

Pomník tvoří kamenný kvádr s černou terrazzovou deskou. Nad ní je upevněna fotografie v oválném rámečku. Pomník ohraničuje nízký dřevěný plot, vznikl před rokem 1989 a je dodnes udržovaný. Dne 10. listopadu 1948 v hostinci ve Zvonkové zadržel vrchní strážmistr Josef Čekal mladou dvojici, která neměla povolení ve vstupu do pohraničního pásma. Z místní služebny poslal oba zadržené – Radoslava Špatenku a Antonii Michálkovou – se strážmistrem Josefem Maršálkem (1925–1948), který je měl eskortovat do Českého Krumlova. Cestou do Horní Plané, odkud měla skupina pokračovat vlakem, se zadrženým s pomocí ukryté zbraně podařilo příslušníka Sboru národní bezpečnosti přemoci. Špatenka omráčeného Maršálka střelil do hlavy jeho zbraní. Dvojice byla zadržena druhý den na nádraží v Soběslavi. Soud oba poslal na dvacet let do vězení.