Největší skupinu pamětních míst na železnou oponu tvoří připomínky odkazující k ozbrojeným střetům na hranicích odhalené před rokem 1989 Pohraniční stráží (České Hamry, České Žleby, Halámky, Laka, Libá, Lužná, Nová Hůrka, Nová Pec, Pastviny, Pomezí nad Ohří, Rozvadov, Svatý Kříž, Zadní Chodov, Zvonková, Železná). Patří k nim také reinstalovaný pomníček na Březníku (Modrava) a ideologicky souznějící dva novodobé pomníky odhalené z iniciativy Klubu českého pohraničí (Cínovec, Krásná). V kontrapozici k nim stojí pamětní místa odhalovaná po roce 1989 a dedikovaná občanům usmrceným na státní hranici (Hůrka, Lanžhot, Mikulov, Svatý Kříž, Všeruby) či kurýrům a převaděčům (Chrastava, České Žleby, Kvilda-Františkov, Pleš). Další skupinu představují pamětní místa pracující s artefakty železné opony (Bučina, Čížov, Kadolec, Kvilda, Mikulov, Nové Hrady, Rozvadov, Valtice). Poslední skupinu tvoří pamětní místa, jež připomínají zaniklá německá sídla, kostely i místa německé paměti (hřbitovy), která byla v rámci budování železné opony definitivně zdemolována (České Žleby, Knížecí Pláně, Kvilda, Prášily).

Komunistický režim porušoval občanský nárok, jenž se řadí k základním lidským právům moderní doby, tj. možnost legálně opustit stát, s jehož režimem občan nesouhlasí. Snaha opustit Československo patří k těm historickým fenoménům, který je charakteristický pro celou dobu trvání komunistického režimu a provázely ho dvě velké uprchlické vlny, po roce 1948 a 1968. Na přelomu 40. a 50. let, dokud tzv. železná opona na hranicích s nekomunistickými státy nebyla definitivně uzavřena, byl spojen ještě s činností převaděčů, kteří pomáhali ohroženým osobám překročit tzv. zelenou hranici, a s činností agentů-chodců, kteří se vraceli do republiky s různými zpravodajskými úkoly. Kurýrní činnost organizovaná zahraničními vojenskými rozvědkami představovala jednu z nejranějších forem protirežimního odporu a byla spojena s dobovými představami o vypuknutí nového vojenského konfliktu, jehož výsledkem bude obnovení demokratických poměrů v Československu. Odhaduje se, že v rámci úsilí bezpečnostních složek státu rozbít kurýrní a převaděčské sítě byla Státní bezpečností podchycena činnost čtyř tisíc takto zapojených osob, 250 kurýrů bylo odsouzeno, 19 popraveno, 7 zahynulo na hranicích, 11 zemřelo ve vězení.

Vybudování tzv. ženijně-technického zabezpečení (včetně zavedení vysokého elektrického napětí do drátěných zátarasů a podminování částí hraničních úseků) v rámci vojenského systému střežení hranic (zákon č. 69/1951 Sb. o ochraně státní hranice) uzavřelo etapu překračování „zelené hranice“ a zároveň definitivně proměnilo původní charakter pohraničí, které se po uskutečněném odsunu německy mluvících obyvatel po válce dařilo jen obtížně znovuosidlovat. Od státní hranice byla vybudována pásma s úplným zákazem či s velmi omezeným režimem pohybu, provázené vystěhováním všech či politicky „nespolehlivých osob“, demolicí budov a celých (většinou původně německých) sídel. Ostrahu hranic vykonávaly útvary Pohraniční stráže, kam byli masově povoláváni vojáci základní služby, kteří v poměru k příslušníkům z povolání tvořili dlouhodobě asi tři čtvrtiny celkového stavu.

Celková bilance obětí železné opony v období 1948–1989 je tragická: podle údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu přišlo při pokusu o překonání státní hranice o život téměř dvě stě československých občanů (a téměř devadesát cizích státních příslušníků). Při výkonu služby u Pohraniční stráže zemřelo téměř šest set osob, zejména na následky úrazů a nehod (manipulací se zbraní, elektrickým proudem, minami, granáty, trhavinami apod.). Pouze šestnáct z tohoto hrozného počtu bylo zastřeleno v souvislosti s ozbrojeným překonáváním hranice, z toho v devíti případech zběhy od pohraničních útvarů.

České Hamry. Pomník Jaroslavu Soukupovi

České Hamry Pomník Jaroslavu Soukupovi

Na kamenném pomníku vzniklém před rokem 1989 jsou umístěny dvě pamětní desky: první odkazuje k připomínané události a druhá cituje lyrický text věnovaným strážcům hranic a socialismu. Svobodník Jaroslav Soukup (*1939) vykonával u Pohraniční stráže základní vojenskou službu (1958–1960) a v srpnu 1963 absolvoval u PS vojenské cvičení. Dne 26. srpna se zúčastnil večerní hlídky, která se pokusila zadržet na silnici vedoucí od Českých Hamrů ke státní hranici poddůstojníka východoněmecké armády Dietera Sudarse – dezertéra, jenž pro cestu na Západ zvolil přechod přes československé území. Sudars Soukupa postřelil a ten na následky zranění 21. října zemřel. Sudars byl zastřelen následujícího dne po rozsáhlé bezpečnostní akci, které se zúčastnilo přes dvě stě osob. Jako mnoho jiných případů byl i tento mytizován do legendy, v tomto případě o agentu americké zpravodajské služby (Sudarse), který se chtěl po špionážním úkolu prostřílet z Československa do východního Německa.

Prohlédnout detail
České Žleby. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi

České Žleby Pamětní deska Bohumilu Hasilovi

V únoru 2014 byla na hřbitovní zdi v Českých Žlebech odhalena pamětní deska Bohumilu Hasilovi. Deska z černého mramoru se zlatým nápisem a portrétní fotografií zde byla instalována u příležitosti 90. narozenin jeho slavnějšího bratra, Josefa Hasila, agenta-chodce, označovaného za jednoho z „králů Šumavy“. Identifikace autentického místa uložení ostatků Bohumila Hasila, jenž byl zastřelen Pohraniční stráží při jednom z přechodů hranice, je předmětem dlouhodobého úsilí dokumentaristů z okruhu Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří ve spolupráci s Konfederací politických vězňů jsou také iniciátory vzniku pamětního místa. Bohumil Hasil byl starším bratrem agenta-chodce Josefa Hasila (* 1924), který sloužil jako příslušník SNB v pohraničních hlídkách a po únoru 1948 převáděl uprchlíky přes hranice. Při jedné akci byl zadržen a odsouzen k pobytu v pracovním táboře. Odtud v květnu 1949 uprchl a u Českých Žlebů se mu podařilo přejít hranici do Německa, kde se přihlásil ke spolupráci s americkou tajnou službou. Po přestřelce u Soumarského mostu v prosinci 1949 [viz České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu] československé orgány přistoupily k rozsáhlému zatýkání jeho rodiny a spolupracovníků. Zatčení unikli starší bratři Josefa Hasila Julius a Bohumil, kteří rovněž přešli hranice a stali se převaděči. Dne 13. září 1950 při jednom ze společných přechodů byli Bohumil a Josef Hasilovi u Českých Žlebů odhaleni hlídkou Pohraniční stráže. Těžce postřelený Bohumil byl pohraničníky dopraven na místní rotu, kde zemřel, a jeho tělo bylo tajně pohřbeno. Josefu Hasilovi se podařilo přejít hranice zpět do Bavorska. Převáděl až do spuštění železné opony a v roce 1954 se vystěhoval do Spojených států. V roce 2001 byl vyznamenán medailí Za hrdinství.

Prohlédnout detail
České Žleby. Pomník farnímu kostelu sv. Anny

České Žleby Pomník farnímu kostelu sv. Anny

Jde o symbolický náhrobek z kamenných oblázků s mramorovou deskou s nápisem a železným křížem na vrcholu na místě bývalého kostela zdemolovaného Pohraniční stráží. Byl odhalen v roce 2003 z iniciativy Děkanského úřadu Volary.

Prohlédnout detail
České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému a Josefu Pekařovi

České Žleby Pomník Miloslavu Mutinskému a Josefu Pekařovi

Deska je umístěna na oploceném kamenném masivu, který se nachází na pastvinách v katastru bývalé obce Kamenná Hlava [viz České Žleby. Pomník zaniklým obcím]. Byla odhalena před rokem 1989, v květnu 2015 byla reinstalována poté, co se v polovině 90. let uvolnila z osazení. Členové Sboru národní bezpečnosti Miloslav Mutinský (*1914), bývalý příslušník Finanční stráže, a Josef Pekař (* 1925) sledovali 11. března 1949 na upozornění místních obyvatel skupinu osob, která se chystala překročit hranice. Tu tvořili Jiří Balko, Jaroslav Gajdoš, Karel Hlavička a Zdeněk Matoušek, které justiční orgány vyšetřovaly v souvislosti s tzv. akcí Praha–Žatec [viz Žatec. Pamětní deska členům ilegální skupiny Praha-Žatec]. Hlídka vystopovala skupinu v opuštěném stavení, kde ji měla v úmyslu zajistit. V nastalé přestřelce byli oba postřeleni Jaroslavem Gajdošem (1921–2005), nadporučíkem v záloze (za války byl příslušníkem 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu). Josef Pekař byl mrtev na místě, Miloslav Mutinský zemřel v nemocnici v Prachaticích. Skupině uprchlíků se podařilo přejít hranici, Jaroslav Gajdoš byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Viz též České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému, Josefu Pekařovi a Rudolfu Kočímu.

Prohlédnout detail
České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému, Josefu Pekařovi a Rudolfu Kočímu

České Žleby Pomník Miloslavu Mutinskému, Josefu Pekařovi a Rudolfu Kočímu

Pomník byl vytvořen jako centrální pamětní místo roty Pohraniční stráže České Žleby v polovině 80. let. Vztahuje se k dvěma přestřelkám mezi pohraničníky a uprchlíky z roku 1949, které jsou připomínány na autentických místech [viz České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému a Josefu Pekařovi a České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu]. Na vyzvání stávajícího majitele, který se rozhodl dosud přístupný areál bývalé roty uzavřít, sňali v listopadu 2015 členové Klubu českého pohraničí Rudouše Kočího ve Volarech desku z kamene, který byl pro pomník dopraven z Kamenné Hlavy [viz České Žleby. Pomník zaniklým obcím].

Prohlédnout detail
České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu

České Žleby Pomník Rudolfu Kočímu

Pomník, který tvoří černá kovová deska umístěná na kameni, byl odhalen před rokem 1989. Pamětní místo ohraničené nízkým dřevěným plotem je přístupné po kamenných schodech ze silnice. Rudolf (Rudouš) Kočí (*1930) se stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti v září 1948. Dne 7. prosince 1949 byl na hlídce společně s Františkem Hávou (*1929), který k SNB vstoupil rovněž na podzim 1948. Na silnici mezi Českými Žleby a Soumarským mostem zaznamenali stopy ve sněhu vedoucí do lesa a dostihli skupinu uprchlíků, které převáděl Josef Hasil [viz České Žleby. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi]. Při přestřelce s převaděčem byli oba členové hlídky postřeleni. Rudolf Kočí zemřel na místě, František Háva zranění přežil a do roku 1954 dále sloužil u SNB. Viz též České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému, Josefu Pekařovi a Rudolfu Kočímu.

Prohlédnout detail
České Žleby. Pomníky zaniklým obcím

České Žleby Pomníky zaniklým obcím

Pomníky připomínají obce Radvanovice, Kamenná Hlava a Krásná Hora, které zanikly v polovině 50. let, po odsunu místního německého obyvatelstva a po zřízení hraničního pásma [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím]. Pomníky byly instalovány po roce 1989 z iniciativy Kruhu přátel německo-českého porozumění. Tvoří je jednotně stylizované mramorové desky umístěné na žulových balvanech. Zaniklé obce Šumavy připomíná od roku 2014 také projekt Národního parku Šumava, v rámci kterého jsou v krajině umístěna fotografická alba s dobovými snímky a stručnou historií místa.

Prohlédnout detail
Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi

Chrastava Pamětní deska Rudolfu Fuksovi

Iniciativa zřídit v Chrastavě připomínku agentu chodci Rudolfu Fuksovi vzešla od jeho prasynovce Jindřicha Šnýdla. Zastupitelstvo však umístění desky na budově městského úřadu opakovaně nechválilo, i přes petiční akci místních občanů, kteří záměr podpořili 189 podpisy. „Náhradní občanská“ pamětní deska byla odhalena 13. prosince 2008 se souhlasem majitelů na domě, ve kterém Rudolf Fuksa žil. Část finančních prostředků na výrobu desky pokryla veřejná sbírka. O čtyři roky později, v roce 2012, byla nakonec odhalena na budově městské knihovny i deska s podporou městského zastupitelstva [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi II].

Prohlédnout detail
Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi II

Chrastava Pamětní deska Rudolfu Fuksovi II

Deska z černého opaxitu se zlatým nápisem byla odhalena 9. srpna 2012. Spor o zřízení pamětní desky Rudolfu Fuksovi v Chrastavě se vedl několik let. Podporu v městském zastupitelstvu myšlenka na její instalaci získala po volbách do zastupitelstev obcí v roce 2010. Rudolf Fuksa (1930–1952), člen Sboru národní bezpečnosti, byl za svou činnost pro americkou zpravodajskou službu popraven [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi].

Prohlédnout detail
Cínovec. Památník padlým ochráncům československých státních hranic

Cínovec Památník padlým ochráncům československých státních hranic

Památník ze žuly s obrazem psí hlavy (symbol Pohraniční stráže) a pamětní deskou je věnován památce všem padlým strážcům hranic. Byl odhalen 26. října 2008 u příležitosti 90. výročí vzniku Československa představiteli Klubu českého pohraničí. Činnost a úloha Pohraniční stráže v letech 1948–1989 je jedním z témat, jež rezonuje v současných debatách o protiprávnosti komunistického režimu [viz Krásná. Památník ochráncům hranic].

Prohlédnout detail
Čížov. Památník železné opony

Čížov Památník železné opony

Na konci obce Čížov podél bývalé tzv. signální silnice byla v roce 1990 na základě dohody tehdejší Správy chráněné krajinné oblasti Podyjí s ministerstvem vnitra a tehdejší brigádou Pohraniční stráže ve Znojmě část železné opony ponechána jako památník. V roce 2015 se na místo vrátila i druhá linie zátarasů, kterou Správa Národního parku Podyjí zrekonstruovala z původního materiálu – ostnatého drátu a dřevěných sloupů. Tzv. železná opona začala být budována po nástupu komunistického režimu a byla primárně zaměřena proti vlně uprchlictví z Československa [viz Kvilda-Bučina. Replika Železné opony].

Prohlédnout detail
Halámky. Pomník Adamu Rusovi

Halámky Pomník Adamu Rusovi

Pomník tvoří skupina přírodních kamenů, ve středu je umístěna světlá kamenná deska s nápisem. Kolem je vybudován nízký kovový plot. Poblíž je pod dřevěnou stříškou instalována tabule s informacemi o události a s fotografií zastřeleného vojína. Pomník byl odhalen v roce 1965. V roce 2013 desku z pomníku kdosi odmontoval a na zemi na kousky rozbil. Vandalství může souviset s tendenčním vyzněním nápisu (viz dále). Novou desku s identickým zněním instaloval na pomník Klub českého pohraničí následujícího roku a na tabuli byly umístěny aktualizované informace o poničení a reinstalaci, nikoli však k interpretaci komemorované události (fotodokumentace zachycuje stav před obnovením desky). Adam Ruso (*1928) sloužil u Pohraniční stráže v základní vojenské službě. 30. září 1951 vykonával hlídku s desátníkem Michalem Vankem. Na hranici se střetli s tříčlennou skupinou kurýrů přecházející hranice z Rakouska a při přestřelce byl Ruso zastřelen. Dva z trojice kurýrů, kteří po přestřelce ustoupili zpět na rakouské území, zde později zatkly sovětské orgány a byli vydáni do Československa. Jednalo se o Karla Grubera (1927–1954) a Karla Bednáře (1922–1987), kteří v Rakousku pracovali pro americkou zpravodajskou službu a společně absolvovali přes třicet kurýrních operací. Karel Gruber byl odsouzen k trestu smrti (vykonán 29. května 1954 na Pankráci), Karel Bednář k 25 letům vězení (podmínečně propuštěn v roce 1965). Vzhledem k tomu, že se při vyšetřování smrti Adama Rusa nenašel smrtící projektil, byli kurýři souzeni za pokus o vraždu při opakované střelbě na hlídky PS. Pomník a zejména informační tabule ovšem jiný výklad nepřipouští (tj. možnost, že Ruso byl v přestřelce nedopatřením zastřelen druhým členem hlídky). Veřejný (a následně medializovaný) proces s šesti kurýry byl navíc jako exemplární „objednán“ přímo ministrem vnitra. „Bylo by účelné pro výstrahu odsoudit agenty-chodce … Vysoké tresty (trest smrti, doživotí) odradily v minulých dvou letech řadu osob … od splnění uložených jim úkolů“, konstatuje v odůvodnění.

Prohlédnout detail
Havran. Rozhledna Havran

Havran Rozhledna Havran

Bývalé pozemní průzkumné stanoviště rádiového a radiotechnického průzkumu na vrchu Havran (894 m.n.m) opustila armáda v roce 1992. Od července 2011 je Havran majetkem Klubu vojenské historie a sportů Tachov, o.s. Dlouhodobým cílem sdružení je záchrana Havranu a úprava hlásky Havran na veřejnou rozhlednu a její provozování. Práce na rekonstrukci rozhledny započaly v květnu 2013, kolaudace proběhla v lednu 2014 a slavnostně byla otevřena 14. června 2014. Ve čtvrtém patře jsou instalovány informační panely popisující několik úspěšných i neúspěšných pokusů o překonání železné opony.

Prohlédnout detail
Hůrka. Pamětní deska a pomník usmrceným na státní hranici

Hůrka Pamětní deska a pomník usmrceným na státní hranici

Pamětní deska je umístěna na venkovní zdi hřbitovní kaple Svatého Kříže v zaniklé šumavské vesnici. Hůrka byla známa výrobou benátských zrcadel z místní sklářské huti. V roce 1952 se obec ocitla ve vojenském výcvikovém prostoru Dobrá Voda [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím] a všechny objekty byly zdemolovány, až na kapli, kterou údajně armáda používala jako pozorovatelnu. Po roce 1989 byla kaple opravena. Deska, odhalená v roce 2004, připomíná památku 27 osob, které se v letech 1948–1969 neúspěšně pokusily překonat západní hranici státu [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989]. Vedle kaple se nachází samostatný pomníček třem uprchlíkům, kteří zahynuli v elektrických zátarasech v prostoru stráženém sedmou sušickou brigádou Pohraniční stráže [viz Krásná. Památník ochráncům hranic].

Prohlédnout detail
Kadolec. Památník železné opony

Kadolec Památník železné opony

Památník otevřený 11. června 2011 je přesnou kopií železné opony z konce 80. let.  Instalované ženijně technické zátarasy jsou umístěny na původním místě. Tato lokalita patřila do působnosti 18. roty Pohraniční stráže Slavonice. Tzv. železná opona začala být budována po nástupu komunistického režimu a byla primárně zaměřena proti vlně uprchlictví z Československa [viz Kvilda-Bučina. Replika Železné opony].

Prohlédnout detail
Kdyně. Pamětní deska obětem akce „Kámen“

Kdyně Pamětní deska obětem akce „Kámen“

Pamětní deska, odhalená 28. listopadu 2018 na budově bývalého hotelu Modrá hvězda, vznikla z iniciativy Martina Furdy, Ireny Tyslové, Jany Podskalské a Václavy Jandečkové s podporou města Kdyně. Desku, jejíž autorkou je malířka Eva Cvachovcová, požehnal P. Blažej Pelán za přítomnosti zástupců ministerstva kultury a obrany, Plzeňského kraje, Českého centra Mezinárodního PEN klubu, Konfederace politických vězňů, historiků, představitelů dalších spolků a veřejnosti. Odhalení se zúčastnili také přímé oběti či potomci obětí akce „Kámen“, z nichž některé před inscenovaným přechodem státní hranice přespaly právě v místním hotelu Modrá hvězda. Akce Státní bezpečnosti „Kámen“ (či „Kameny“) spočívala ve zřízení „předsunuté“ falešné státní hranice u západních hranic Československa, za níž byli uprchlíci ve falešné úřadovně CIC vyslýcháni a poté jako nedůvěryhodní vráceni a zadrženi. Informace sdělené během výslechů před domnělými příslušníky americké zpravodajské služby přitížily nejen jim (politické postoje), ale i dalším osobám, když v dobré víře poskytovali např. kontakty na převaděčské sítě, které StB využila pro jejich infiltrování a řízení. Součástí této metody bylo vyprovokování útěků osob, které z Československa ani odejít nechtěly – k činu je přimělo obdržení „tajné“ informace, že jsou v hledáčku tajné policie. Tyto provokace byly namířeny zejména proti vlivným osobám protikomunistického smýšlení (účastníci druhého odboje, politici, podnikatelé apod.). Nezanedbatelný byl i ekonomický aspekt, neboť uprchlíkům byl na hranicích odebrán veškerý majetek (peníze, šperky) a o další přišli při procesech, v nichž byli protiprávně odsouzeni za nedovolené opuštění republiky. V rámci akce „Kámen“ byly falešné hranice zřízeny na několika místech, například poblíž Mariánských Lázní, Chebu či v okolí Domažlic. Celkový počet obětí dosud není znám, zdokumentovány jsou asi čtyři desítky případů. Některé z obětí se o pozadí celé akce nikdy nedozvěděly a žily v domnění, že byly vydány zpět do Československa americkou stranou.

Prohlédnout detail
Knížecí Pláně. Dřevěný kříž a pamětní deska farního kostela

Knížecí Pláně Dřevěný kříž a pamětní deska farního kostela

Dřevěný kříž s mramorovou deskou s nápisem připomíná zaniklou obec Knížecí Pláně. Pietně zrestaurovaný hřbitov byl odhalen 28. června 1992, pamětní deska osazena později. Okolo kříže se nacházejí zbytky kostelního kamenného zdiva, původní portály a schody. Místo bylo obnoveno péčí bývalých německých obyvatel obce a jejich potomků. Hraniční obec Knížecí Pláně, sídlo inspektorátu Finanční stráže, byla v důsledku odsunu německých obyvatel po roce 1945 téměř opuštěná. Z bývalé místní hájovny byly po únoru 1948 organizovány přechody přes hranici do Bavorska. Po uzavření hranic železnou oponou se obec ocitla v nepřístupném hraničním pásmu a kostel, přilehlý hřbitov a usedlosti byly zdemolovány Pohraniční stráží [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím].

Prohlédnout detail
Krásná. Památník ochráncům hranic

Krásná Památník ochráncům hranic

Památník v Krásné u Aše k uctění památky padlých ochránců československých státních hranic je situován na volném zatravněném prostranství. Tvoří jej mramorová deska spočívající na kamenném podstavci s vydlážděným obdélníkovým polem a květinovou a stromkovou výzdobou po stranách. Na mramorové desce jsou umístěny tři černé skleněné desky, z nichž jedna nese nápis a zdobení lipovými ratolestmi, další dvě zobrazují znak Pohraniční stráže a československý státní znak. Místo je obehnáno ozdobným řetězem. Součástí památníku jsou dva stožáry s českou a slovenskou vlajkou. Památník postavil a odhalil Klub českého pohraničí 2. července 2011 u příležitosti 60. výročí přijetí zákona o ochraně hranic. Vznikl mimo jiné i jako reakce na pomník obětem železné opony ve Svatém Kříži u Chebu  [viz Svatý Kříž. Památník obětem železné opony] a byl zřízen z finančních prostředků bývalých příslušníků PS a příznivců Klubu českého pohraničí; část finančních darů věnovali i bývalí příslušníci pohraničních vojsk NDR. Památník je situován u obce Krásná, kde sídlil 1. prapor chebské brigády Pohraniční stráže. Klub českého pohraničí je občanským sdružením postkomunistického charakteru, k němuž se hlásí bývalí členové ostrahy státních hranic a jejich sympatizanti. Odmítá především symbolické akty česko-německého smíření (jeho program je uveden mottem „Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast!“) i polistopadový politický vývoj. Činnost KPČ je dlouhodobě sledována složkami ministerstva vnitra, které monitorují projevy politického extremismu. Tendenční, nostalgická a nereflektovaná interpretace násilí na hranicích v letech 1948–1989, jež KPČ předkládá na svých webových stránkách, je jedním z faktorů polarizující a radikalizující veřejné mínění ve sporu o způsob nazírání na období komunistického režimu v Československu.

Prohlédnout detail
Kvilda-Bučina. Replika železné opony

Kvilda-Bučina Replika železné opony

Replika železné opony byla vybudována nákladem JUDr. Františka Taliána v roce 2008, tvoří ji zrekonstruovaný hraniční zátaras a další prvky tzv. železné opony. Nachází se nedaleko turistického hraničního přechodu Bučina–Finsterau a je doplněna informační tabulí. František Talián je také iniciátorem pomníku převaděčům přes hranice v nedaleké Kvildě [viz Kvilda-Františkov. Pomník českým a německým převaděčům přes státní hranici]. Bučina patří mezi mnohá pohraniční sídla, která v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva po roce 1945 a s budováním železné opony po roce 1948 zanikla (bylo zde mj. sídlo Finanční stráže). V současné době je místo spojeno s politizovanou kampaní o přístup ke spravování šumavského přírodního a kulturního dědictví. V areálu hotelu byla vybudována mohyla šumavským lesům jako oběti „násilí“ politických rozhodnutí po roce 1989. Státní hranice začala být střežena proti uprchlíkům z Československa bezprostředně po únoru 1948, nicméně v prvních letech komunistického režimu nebyla ještě neprostupnou. Legální vycestování bylo omezeno již 23. února 1948 nařízením ministerstva vnitra, jímž pozbyly platnost všechny cestovní pasy, k nimž nebylo vydáno zvláštní výjezdní povolení, a v říjnu téhož roku bylo „neoprávněné opuštění území republiky“ definováno jako trestný čin (§ 40 zákona „na ochranu lidově demokratické republiky“ č. 231/1948 Sb.). Od 1. ledna 1949 vznikla sloučením prvorepublikové Finanční stráže a Pohraničních útvarů Sboru národní bezpečnosti (ustavených v roce 1946) tzv. Pohraniční stráž sboru národní bezpečnosti, která – jak vyplývalo z nové geopolitické situace – plnila na hranicích s Německem, Rakouskem a v části hranic s Maďarskem vojenské úkoly a byla vojensky organizována. Reorganizace střežení hranic byla dobudována zákonem o ochraně státní hranice z 11. července 1951 (č. 69/1951 Sb.), jenž mj. opravňoval členy Pohraniční stráže použít zbraň proti civilním osobám k jejich zastavení v hraničním prostoru.

Prohlédnout detail
Kvilda-Františkov. Pomník českým a německým převaděčům přes státní hranici

Kvilda-Františkov Pomník českým a německým převaděčům přes státní hranici

Pamětní místo tvoří kámen s deskou u dřevěného mostku přes Teplou Vltavu před hranicí lesa. Pomník byl odhalen 19. června 2004 Kruhem přátel česko-německého porozumění. Dřevěný mostek byl místem, kde převaděči překonávali Teplou Vltavu na trase z Vimperku na Bučinu. Tzv. kanál 54 byl tradiční trasou profesionálního převaděče Franze Nowotného, zvaného Kilián, šumavského Němce odsunutého po válce. Kanál byl indiskrecí vyzrazen bezpečnostním orgánům. Na organizování přechodů touto trasou se podílela vimperská odbojová skupina, kterou z velké části tvořili příslušníci SNB. Skupina 19 osob byla souzena ve veřejném procesu v roce 1949 v Lidovém domě ve Vimperku, který byl přenášen veřejným rozhlasem. Prokurátorem navrhované absolutní tresty nakonec nebyly vyneseny, dvě osoby byly odsouzeny na doživotí, další k dlouhodobým trestům.

Prohlédnout detail
Kvilda. Informační tabule Rozdělené světy

Kvilda Informační tabule Rozdělené světy

Informační tabule na místě tzv. signálky seznamuje návštěvníky Národního parku Šumava s historií ochrany státních hranic v období let 1948–1989.

Prohlédnout detail
Kvilda. Pomník zaniklého hřbitova

Kvilda Pomník zaniklého hřbitova

Pomník v podobě kovové pamětní desky s raženým písmem upevněné nad symbolickým bezejmenným náhrobkem nechala postavit obec v roce 2008. Tvoří součást celkové úpravy bývalého kvildského hřbitova, jehož autentická podoba z 50. let je zachycena ve filmu Král Šumavy. Pomník upomíná likvidaci hřbitova v roce 1978, která proběhla z iniciativy místního národního výboru se souhlasem okresního správního orgánu v Prachaticích. Jejím důvodem bylo chátrání hrobů po odsunutých německých obyvatelích. Litinové kříže byly odprodány do kovošrotu a kamenné náhrobky nabízeny místním výrobním podnikům, které však s takovou „recyklací materiálu“ nechtěly mít nic společného. Náhrobky byly proto zlikvidovány buldozery a odvezeny na černou skládku v nepřístupném hraničním pásmu. Na pietní obnovení hřbitova do stávající podoby přispěly krajský úřad i soukromé firmy.

Prohlédnout detail
Laka. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Laka Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Pomník tvoří kamenná mohyla s pamětní deskou z terrazza s nápisem, s pěticípou hvězdou a reliéfem hlavy psa, symbolu Pohraniční stráže. Připomíná událost z roku 1953, kdy zde byli zadrženi dva uprchlíci. Vojíni základní služby Pavel Ladányi (*29. ledna 1931) a Josef Kozubík (*11. ledna 1932) zběhli ze strážní služby letního výcvikového tábora Dobrá Voda v noci 25. května 1953. Druhý den byli zadrženi společným úsilím dvou pohraničních hlídek několik desítek metrů před drátěným zátarasem. Dezertéři se vzdali až po několikaminutové přestřelce poté, co byli obklíčeni druhou hlídkou desátníka Dofka a vojína Kufnera. Ačkoli podle vyšetřování obě strany vypálily přes dvě stě nábojů, nebyl na místě nikdo usmrcen ani zraněn. Pohraničníci Oldřich Kroft (*1931) a Václav Pezl (*1931) byli navrženi k vyznamenání, zadržení vojíni putovali do vazby v Sušici, odkud byli druhý den předáni do vězeňské vazby v Praze Ruzyni. Pomník vznikl před rokem 1989. Oba uprchlíci při prvním výslechu po zadržení vypověděli, že stříleli jen pro výstrahu, že v cizině hodlali pracovat a že jejich útěk nikdo neorganizoval, ani o něm nevěděl. Podle protokolů z června již vypovídali způsobem, který nejenže obviněným přitěžoval, ale vzhledem k jejich sociálnímu statutu (oba pocházeli z rolnických rodin a pracovali jako horníci) vyznívá i velmi nepravděpodobně:  „…v československé armádě jsem nechtěl sloužit proto, že jsem nechtěl hájit zájmy pracujících“; „…doznávám, že můj úmysl zběhnout do ciziny byl tak pevný, že jsem zahájil střelbu proti hlídce PS ve snaze ji odstranit a tak uskutečnit svůj zrádný úmysl vstoupit do žoldnéřské armády“; „…z mého nepřátelského poměru k republice neváhal jsem zradit a dát se služeb nepřátel republiky, amerických imperialistů, kteří připravují světu nový válečný požár“. Kozubík navíc při výslechu ve vyšetřovací vazbě uvedl, že o úmyslu dezertovat se podělil se dvěma dalšími vojáky, což mělo vážné důsledky pro jednoho z nich, Josefa Fojtáška (*1930). Tyto protokoly použil vyšší vojenský prokurátor pro vypracování žaloby a obvinil Ladányiho a Kozubíka z velezrady. V případě Fojtáška omezil obvinění na neoznámení trestního činu (trestní oznámení kvalifikovalo jeho provinění i jako napomáhání k velezradě). Vyšší vojenský soud v Praze při veřejném líčení 18. září 1953 odsoudil Ladányiho na 20 let, Kozubíka na 18 let a Fojtáška na 15 měsíců, podle uvedených trestních činů. V případě obou dezertérů uznal polehčující okolnosti – kromě nízkého věku a zanedbání výchovy především doznání a projevení lítosti – a na jejich základě rozhodl o mimořádném snížení trestu. Také Fojtáškovi bylo podle amnestie z května 1953 na místě 12 měsíců prominuto. V roce 1960 podal bratr Pavla Ladányiho žádost o přešetření případu. Argumentoval tím, že bratrovo přiznání bylo vynucené, především pak to, že uprchlíci si hodlali přechod hranic vynutit „i za cenu vraždy“. Při projednávání před vyšším vojenským soudem Pavel Ladányi uvedl, že při výsleších v Praze „doznával“ pod nátlakem, neboť mu vyšetřovatelé naznačovali, že v opačném případě dostane trest smrti. Nejvyšší soud posoudil žádost o nové šetření jako nedůvodnou.

Prohlédnout detail
Lanžhot. Pamětní kříž

Lanžhot Pamětní kříž

Dřevěný kříž s trnovou korunou s dvěma kovovými deskami nesoucími český a německý nápis instaloval na autentickém místě Milan Vojta, jenž se objasnění případu dvou zastřelených rakouských občanů badatelsky věnoval. Karl Benedikt (*1913) a Walter Wawra (*1927) byli zastřeleni hlídkou Pohraniční stráže v noci z 3. na 4. srpna 1956. Podle výpovědi zasahujících hlídek měli oba rakouští občané při rybaření překročit státní hranici a po výzvě k zastavení se pokoušeli přebrodit hraniční tok zpět na rakouské území. Walter Wawra zemřel okamžitě, postřelený Karl Benedikt následkem neposkytnutí pomoci utonul. Těla obou mužů byla pohřbena do hromadného hrobu na hřbitově v Břeclavi. Po osudu obou mužů se dotazovalo rakouské velvyslanectví i rakouský červený kříž, avšak československý stát usmrcení „s trvalou platností“ zatajoval až do roku 1989.

Prohlédnout detail
Libá. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Libá Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Pomník v podobě kamenné mohyly s nízkou podezdívkou doplňuje černá terrazzová deska. Ve vrcholu mohyly je patrné osazení po chybějící části pomníku, který vznikl před rokem 1989 a v rozporu s nápisem se zde pohraniční hlídka nestřetla s agentem cizích rozvědek. Jan Anděl (*1911), účastník západního odboje v druhé světové válce, převáděl 25. března 1948 přes hranice skupinu uprchlíků. U obce Libá přemohl a odzbrojil hlídku Sboru národní bezpečnosti, kterou tvořili strážmistři Josef Hadáček a Ladislav Vídeňský (Hadáčka zranil úderem do hlavy). Po úspěšné akci se vrátil do Československa, aby převedl další skupinu, včetně své rodiny – těhotné ženy a dvou dětí. Při této akci byl nedaleko odtud 11. dubna 1948 zastřelen [viz Lužná. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích].

Prohlédnout detail
Lužná. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Lužná Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Pomník tvoří kamenný sokl s nízkou podezdívkou, chybějící deska byla osazena centrálně. Pomník vznikl před rokem 1989 a je dnes neudržovaný. Chybí i provizorní deska, kterou sem umístil v roce 2001 Klub českého pohraničí. Pomník vznikl ve stejné době jako připomínka v nedaleké Libé a také zde se nejedná o autentickou lokalitu. Místo využívala armáda ke skládání vojenské přísahy. Obě místa spojuje osoba Jana Anděla (*1911), svobodníka československé armády v záloze. Ten 11. dubna 1948 vedl skupinu uprchlíků (osm mužů, čtyři ženy a čtyři děti, včetně své rodiny) mířící přes hranice. Na skupinu upozornil místní občan hlídku Sboru národní bezpečnosti. Strážmistři Jiří Lébr a František Řezáč skupinu dostihli a pravděpodobně neozbrojený Jan Anděl se začal s Řezáčem prát o strážmistrovu zbraň. Strážmistr Lébr vytáhl samopal a na oba zápasící muže začal střílet. Jan Anděl byl mrtev na místě, František Řezáč, zasažený pěti ranami, přežil. Podle svědectví Blaženy Baborové, dcery Jana Anděla, měl být jeden ze členů hlídky zapojen do převaděčské činnosti, neboť jej její otec před přestřelkou poznal a obvinil ze zrady [viz též Libá. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích].

Prohlédnout detail
Mikulov. Památník Brána ke svobodě

Mikulov Památník Brána ke svobodě

Památník věnovaný obětem železné opony na jižní hranici Moravy s Dolním Rakouskem tvoří třiapadesát osm metrů vysokých ocelových stél zapuštěných do země ve čtvercovém půdorysu. Každá stéla nese jméno člověka, který na tomto úseku hranice zahynul při pokusu o její překonání. Autory památníku, který byl odhalen 21. listopadu 2014 při příležitosti pětadvacátého výročí pádu komunistického režimu, jsou brněnští architekti Tomáš Pilař a Ladislav Kuba. Památník situovaný nedaleko bývalé mikulovské celnice je dalším výsledkem činnosti občanského sdružení Paměť [viz též Mikulov. Stezka svobody a Lanžhot. Pamětní kříž].

Prohlédnout detail
Mikulov. Stezka svobody

Mikulov Stezka svobody

Naučnou stezku zpřístupněnou 27. května 2011 iniciovalo občanské sdružení Paměť. Necelé tři kilometry dlouhá stezka s třinácti zastaveními vede z Mikulova do obce Sedlec podél bývalé signální cesty, jež byla součástí ostrahy státní hranice. Stezka popisuje různé způsoby překonávání železné opony. Viz též Mikulov. Pomník Brána ke svobodě.

Prohlédnout detail
Modrava–Březník. Pomník Václavu Horváthovi

Modrava–Březník Pomník Václavu Horváthovi

Pomníček se do roku 1978 nacházel v objektu 7. roty PS na Březníku, kdy reorganizací tato rota zanikla. Z iniciativy Klubu českého pohraničí byl zrestaurován a se souhlasem obce Modrava osazen v červnu 2011 naproti bývalé hájovně na Březníku. Reinstalace pomníčku popisující v duchu komunistického narativu tragickou událost jako příklad osudového střetu hrdinného pohraničníka, jenž přinesl nejvyšší oběť v boji „s nepřítelem“, vyvolala rozporuplné reakce veřejnosti [viz i Modrava–Březník. Pomník obětem komunistické zvůle]. Nyní se u něj nacházejí již dvě „vysvětlující“ desky. Pomníček tvoří černá terrazzová deska s nápisem a podobiznou poručíka Pohraniční stráže, umístěná na nízký neopracovaný žulový kámen. Václav Horváth (*1937) nastoupil k Pohraniční stráži po absolvování základní vojenské služby v hodnosti poručíka. 6. listopadu 1959 vedl hlídku vojáků základní služby k hranici, kde měla skupina před nastávající zimou instalovat kůly k hraničním kamenům. Jeden z vojínů, Vladislav Řanda (1940–2002), využil situace a rozhodl se k útěku. Poručík Horváth s dalšími dvěma vojíny se jej pokusil zastavit, a to s vědomím toho, že tím porušuje zákonné normy, které pohraničním útvarům vstup na území sousedního státu zakazovaly. Pronásledovaný dezertér, jehož Horváth téměř dostihl, jej zranil dvěma výstřely, podařilo se mu v útěku pokračovat a kontaktovat západoněmeckou policii. Těžce zraněný Horváth poručil hlídce, aby jej okamžitě přenesla zpět za československou hranici, ale ještě před příchodem posil zraněním podlehl. Vyšetřování západoněmeckých orgánů zajistilo na místě střetu důkazy a potvrdilo tím, že pronásledovatelé vojína Řandy se jej pokusili zastavit na území Spolkové republiky Německo. Pravděpodobně proto nepožádalo Československo o Řandovo vydání a jeho stíhání pro trestní čin vraždy bylo v roce 1960 zastaveno. Vladislav Řanda se vystěhoval do Spojených států; v roce 1979 se rozhodl navštívit rodiče, neboť se domníval, že jeho čin je již promlčený, a to na základě neověřené informace, že poručíka Horvátha pouze zranil. Na československém velvyslanectví v USA mu bylo uděleno vízum ke vstupu do Československa, kde byl zatčen a vojenským soudem odsouzen k 13 letům vězení a následnému vyhoštění. V roce 1990 byl amnestovám prezidentem Václavem Havlem,  milost se týkala pouze trestu vyhoštění a nikoliv uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, od jehož zbytku bylo po vykonání více jak 9 let upuštěno rozhodnutím ministra národní obrany ČSSR ze dne 12. září 1988 podle § 327 trestního řádu.

Prohlédnout detail
Nová Hůrka. Pomník Jaroslavu Hodboďovi

Nová Hůrka Pomník Jaroslavu Hodboďovi

Pomník tvoří kamenná mohyla, na níž je umístěna terrazzová pamětní deska s nápisem a reliéf hlavy psa, symbol Pohraniční stráže. Pamětní místo vzniklo před rokem 1989. Mladší strážmistr Sboru národní bezpečnosti z pohraničního útvaru Nové Zhůří Jaroslav Hoďboď (*1929) byl usmrcen v přestřelce s neznámými osobami na noční hlídce 23. srpna 1950. Druhý člen hlídky, svobodník Pohraniční stráže Jaroslav Jasan, zranění přežil. Dobový tisk za útočníky označil agenty západních rozvědek, ale identitu obou osob, které po střetu přešly hranici, se nepodařilo státním orgánům zjistit.

Prohlédnout detail
Nová Pec. Pomník Václavu Císlerovi

Nová Pec Pomník Václavu Císlerovi

Pomník tvoří kamenný kvádr s šedou terrazzovou deskou s rytým nápisem. Nad deskou byla pravděpodobně umístěna fotografie. Pamětní místo vzniklo před rokem 1989. V lednu 1949 se rozhodli k útěku ze země tři dvacetiletí mladící – Oldřich Uničovský, Ivo Kosina a Jiří Zvánovec. Z Volar, kam dorazili vlakem, se vydali pěšky k hranici. Zabloudili a po mnohahodinovém pochodu, v domnění, že již překročili hranice, zaklepali na kraji obce na stavení, aby se zeptali na cestu k policejní stanici, kde chtěli požádat o politický azyl. Ve skutečnosti se nacházeli stále v obci Bělá a dům obýval příslušník Sboru národní bezpečnosti Václav Císler. Po cestě na stanici SNB v Nové Peci, kde měli být uprchlíci vyslechnuti, jeden z nich příslušníka SNB střelil do hlavy a všichni utíkali směrem k hranici. Ani napodruhé se jim přechod nepodařil, neboť se rozhodli nabrat síly v opuštěném domě, kde je zajistila vojenská hlídka. Postřelený strážmistr podlehl zranění v nemocnici v Českém Krumlově. Státní soud v Praze odsoudil Oldřicha Uničovského (střelce) k 20 letům vězení, Ivo Kosinu na 12 a Jiřího Zvánovce na čtyři roky do vězení.

Prohlédnout detail
Nové Domky. Památník likvidace železné opony

Nové Domky Památník likvidace železné opony

Památník tvoří dva kamenné obelisky spojené v horní části dráty. V Nových Domcích u Rozvadova dne 23. prosince 1989 ministři zahraničních věcí Československa a Německa Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher symbolicky přestřihli dráty železné opony, která od 50. let oddělovala českou a německou část pohraničí [viz Kvilda-Bučina. Replika Železné opony]. Obdobný akt se uskutečnil již 17. prosince za účasti rakouského ministra zahraničí Aloise Mocka v místě současného hraničního přechodu Hatě–Kleinhaugsdorf. Památník, který podle návrhu starostů Rozvadova Jindřicha Červeného a starosty Waidhausu Gustla Reichenbergera, jež ho i realizoval, odhalil 26. července 1993 Jiří Dienstbier.

Prohlédnout detail
Nové Hrady. Skanzen ochrany státní hranice a železné opony

Nové Hrady Skanzen ochrany státní hranice a železné opony

Skanzen ochrany státní hranice, který je součástí Novohradského muzea, byl zpřístupněn v květnu 2013 v těsné blízkosti bývalé celnice na hraničním přechodu Nové Hrady – Pyhrabruck. Cílem expozice je podat přehled o vývoji ochrany hranic od nejstarších dob až po vstup České republiky do schengenského prostoru EU. Tematické těžiště expozice tvoří prezentace historie ochrany státní hranice v období studené války [viz Krásná. Památník ochráncům hranic] a dokumentace služby na státní hranici (výstroj a výzbroj pohraničníků, obrazový a textový materiál). Exteriérovou část tvoří hraniční stavby a překážky (originální drátěný zátaras, orný pás, stínící stěna, hraniční mezníky, strážní věž, protitankové zátarasy atp.) s názornými tabulemi s náčrty a fotografiemi. Většina předmětů byla převzata ze soukromého muzea železné opony, původně vybudovaného panem Radomilem Markem v letech 1992–2003 a provozovaného do roku 2007 v Borovanech.

Prohlédnout detail
Nové Údolí. Replika železné opony

Nové Údolí Replika železné opony

Replika železné opony byla vybudována nákladem JUDr. Františka Taliána v roce 2013 a tvoří ji zrekonstruovaná strážní věž a další prvky zátarasů budovaných na státní hranici. Nachází se nedaleko turistického hraničního přechodu Nové Údolí (Neuthal), v místech původní obce, zaniklé v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva po roce 1945 a se vznikem zakázaného hraničního pásma po roce 1948. Železná opona začala být budována po nástupu komunistického režimu a byla primárně zaměřena proti vlně uprchlictví z Československa [viz Kvilda-Bučina. Replika Železné opony].

Prohlédnout detail
Palič. Pomník Jaroslavu Kysilkovi

Palič Pomník Jaroslavu Kysilkovi

Pomník tvoří černá skleněná deska s bílým písmem upevněná na neopracovaném kameni, na jehož vrcholu je umístěna červená pěticípá hvězda. Strážmistr Jaroslav Kysilka (*1924) pracoval u Sboru národní bezpečnosti od roku 1945, v roce 1949 byl přidělen k pohraničnímu útvaru roty Palič u Chebu. 21. dubna 1949 (mimo službu na hranici) perlustroval nedaleko obce dva dvacetileté dělníky – Jána Šponiara a Karla Procházku, které se rozhodl zadržet. Ján Šponiar jej v nestřežené chvíli postřelil ukrytou zbraní a oba mladíci se dali na útěk. Po následné přestřelce Jaroslav Kysilka vykrvácel a rovněž zraněný Šponiar se zastřelil. Karel Procházka byl zatčen druhého dne v obci Loket. Zda oba civilisté chtěli utéci za hranice, je vzhledem k počínání Karla Procházky nejasné, v každém případě se však nejednalo o agenty cizí rozvědky, jak zmiňuje nápis na pomníku.

Prohlédnout detail
Pastviny. Pomník Františku Vaculovi

Pastviny Pomník Františku Vaculovi

Pomník tvoří kamenný kvádr s černou skleněnou deskou ve tvaru pavézy s nápisem a pěticípou hvězdou na vrcholu. Vznikl před rokem 1989. František Vacula (*1934) a Miloslav Chalupník (*1935) vykonávali u Pohraniční stráže vojenskou službu. 10. dubna 1956 byli společně na hlídce, prošli uzamykatelnými vraty drátěného zátarasu a prováděli ostrahu na jeho vnější straně. Další hlídka, která je měla střídat, našla zastřeleného Vaculu jen několik metrů od hraniční čáry. Vyšetřování potvrdilo, že Vacula byl zastřelen zezadu zbraní Miloslava Chalupníka, který přešel hranici. Chalupník byl v západním Německu zatčen a odsouzen za vraždu k 10 letům vězení. Případ patří k méně známým, československý tisk o něm neinformoval. Přísné potrestání západoněmeckou justicí, jež údajně neočekával ani zběh, se nehodilo do propagandistického schématu příběhů ze státní hranice, v nichž jsou vrazi pohraničníků na Západě přijímáni jako hrdinové.

Prohlédnout detail
Pleš. Symbolický hrob Josefa Zíky

Pleš Symbolický hrob Josefa Zíky

Náhrobek se nachází na hřbitově pietně obnoveném německými rodáky v zaniklé obci Pleš. Tvoří jej železný kříž ověnčený na spoji trnovou korunou z ostnatého drátu. Na svislém rameni je připevněna tabulka s nápisem a podobiznou Josefa Zíky v lesnické uniformě. Připomínka je osobní iniciativou Antonína Hofmeistera z října 2010. V roce 1991 bylo na plešském hřbitově nalezeno řádně nepohřbené tělo; nález dal základ domněnkám, že by mohlo jít o ostatky kurýra zastřeleného příslušníky Pohraniční stráže v roce 1951. Josef Zíka (Zika) působil od roku 1945 jako hajný na Pleši v polesí Hvozd u Bělé nad Radbuzou. Výbornou znalost terénu, své styky s místními lesníky a hajnými a také s odsunutými Němci z regionu, z nichž se někteří usadili v blízkosti hranice, využíval údajně již po válce při pašování zboží, než se po únoru 1948 zapojil také do převádění politických uprchlíků. Josef Zíka byl pro podezření z převaděčství zadržen již v listopadu 1948. Při eskortování k výslechu využil poruchy auta a utekl do Německa, kde navázal spolupráci s britskou zpravodajskou službou. Podruhé se v centru zvýšeného zájmu StB ocitl poté, co v červenci 1950 opustili ilegálně republiku dva letečtí instruktoři Svatopluk Pokorný (*1923) a Rudolf Teichmann (*1925), kteří malým civilním letadlem odletěli z Kralup nad Vltavou a přistáli v západním Německu, kde požádali o politický azyl. Vyšetřováním se zjistilo, že uprchlíci prostřednictvím Zíky začali budovat síť spolupracovníků s cílem získávat pro západní zpravodajské služby strategické informace v oblasti letectví. Brzy byli zatčeni instruktor civilního létání z Kralup n. V. Jaroslav Runt (*1922) a lesník z Karlovy Huti Oldřich Krupka (*1922), kteří působili jako Zíkovy spojky. Ohroženi byli i další Zíkovi spolupracovníci, kterým se podařilo před zatčením utéct za hranice (bratr Oldřicha Krupky František, hajní Václav Topinka a Václav Odvody). S cílem Zíku dopadnout byla bezpečnostními orgány rozvinuta „akce Šumava“, v jejímž rámci byly mj. průběžně sledovány osoby podezřelé, že Zíkovi pomáhají. V případu figurovalo několik informátorů, mezi nimi také u hranic bydlící odsunutý Němec („agent Blix“), s nímž se Zíka znal. Na počátku roku 1951 spěla „akce Šumava“ k vyvrcholení, neboť shromažďování dílčích poznatků se postupně změnilo v detailní znalost Zíkových přechodů (v té době přecházel hranice dvakrát do měsíce) a kontaktů (místní velitelství StB konstatovalo, že s ním spolupracují de facto všichni lesníci z horšovskotýnského polesí a v síti podezření z tajného napomáhání přechodům uvízl také mjr. Josef Herián, velitel brigády Pohraniční stráže v Poběžovicích). Na základě informací získaných za finanční odměnu od agenta Blixe byla 14. března pod vedením oddílu Státní bezpečnosti v Horšovském Týně v okolí osady Václav u Pleše zahájena ostraha hranice v režimu zvýšené pohotovosti. Josef Zíka byl usmrcen v přestřelce, aniž by sám některého z příslušníků Pohraniční stráže zasáhl. Jeho tělo bylo odvezeno na útvar PS na Pleši k ohledání a dokumentaci. O dalším osudu jeho ostatků se archivní prameny nezmiňují; je možné, že byly zakopány na místním hřbitově, jak uváděli někteří vojáci vykonávající tehdy u pohraničního útvaru základní vojenskou službu. Rodina o smrti nebyla informována. „Akce Šumava“ se následně uzavřela vyšetřováním, zatčením a odsouzením Zíkových spolupracovníků.

Prohlédnout detail
Poděbrady. Pamětní deska Milanu Paumerovi

Poděbrady Pamětní deska Milanu Paumerovi

Pamětní deska byla odhalena 6. října 2012 z iniciativy Nadačního fondu Milana Paumera, jejím autorem je sochař Kryštof Hošek. Bronzová deska s litým písmem zobrazuje reliéfní podobiznu Milana Paumera v americké armádní uniformě. Do desky byla zalita nábojnice s textem Berlín 31. 10. 1953. Milan Paumer (1931–2010) se po únoru 1948 zapojil do protikomunistické odbojové skupiny Ctirada (1930–2011) a Josefa (*1932) Mašínů, s nimiž se znal od dětství. Paumer se zúčastnil obou přepadových akcí služeben Sboru národní bezpečnosti [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi,  Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi]. K odchodu skupiny za hranice se připojil v době, kdy absolvoval základní vojenskou službu. Milanu Paumerovi se i přes průstřel břicha podařilo spolu s oběma bratry Mašíny po třicetidenní anabázi probít do Západního Berlína [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji], odkud odletěli do Spojených států, kde vstoupili do americké armády. V očekávání nového vojenského konfliktu mezi Západem a Východem se chtěli podílet na destrukci komunistického režimu v Československu. Během pětileté služby v americké armádě se Milan Paumer zúčastnil válečných operací v Koreji. Po vyřazení z armády se usadil na Floridě, odkud se v roce 2001 natrvalo vrátil do České republiky. Zemřel 22. července 2010.

Prohlédnout detail
Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji

Poděbrady Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji

Dětský obrázkový mechanický orloj odhalil 28. října 2011 poděbradský starosta Ladislav Langr, jenž byl zároveň jeho iniciátorem. Orloj plakátovou formou znázorňuje dějiny města a jedno z vyobrazení je věnováno bratřím Mašínům. Autory orloje jsou Petr Prchal a Lucie Seifertová. Připomínka Mašínů, jež je pojata jako oznámení o konání orientačního běhu Poděbrady–Berlín, vzbudila obvyklé kontroverzní reakce. V říjnu 1953, po provedení několika ozbrojených akcí [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi, Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi], se bratři Mašínové spolu s dalšími třemi členy skupiny rozhodli opustit republiku. Během dramatické třicetidenní cesty východním Německem se skupina několikrát ocitla ve velmi kritické situaci, kdy je pronásledovaly tisíce příslušníků armády a policie. Bratřím Mašínům a Milanu Paumerovi se podařilo probít do Západního Berlína. Dva členové skupiny – Václav Švéda a Zbyněk Janata – byli na území NDR zatčeni a předáni československým orgánům. V listopadu a prosinci 1953 byli v Československu pozatýkáni příbuzní členů skupiny i jejich další spolupracovníci. V lednu 1955 bylo Nejvyšším soudem souzeno 17 osob: strýc bratří Mašínů Ctibor Novák (*1902), Václav Švéda (*1921) a Zbyněk Janata (*1933) byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni 2. května 1955 v Praze na Pankráci. Zdena Mašínová (*1907), která byla v době zatčení již těžce nemocná, byla souzena v samostatném procesu v červnu 1955 a zemřela o rok později v pardubické věznici. [viz též Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové; Praha 6. Pamětní desky vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955; Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů; Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové]  V případě bratří Mašínů a Milana Paumera bylo trestní stíhání pozastaveno a československé úřady o jejich vydání opakovaně a neúspěšně žádaly Spojené státy, kam všichni tři zamířili a kde vstoupili do armády. Otázka jejich případného trestního stíhání se znovu otevřela po roce 1989 a právně byla uzavřena v roce 1995, kdy městský soud prohlásil tuto záležitost za promlčenou.

Prohlédnout detail
Pomezí nad Ohří. Památník Pohraniční stráže s pamětními deskami Václavu Königsmarkovi a Janu Novákovi

Pomezí nad Ohří Památník Pohraniční stráže s pamětními deskami Václavu Königsmarkovi a Janu Novákovi

Památník stojí na mýtině a tvoří ho čtyři objekty: centrální bíle natřený kvádr s kovovou deskou, plastikou ruky v přísaze a nápisem Věrni zůstaneme, před kterým leží plochý přírodní kámen opracovaný do obdélníkového tvaru, do jeho středu je vsazený reliéf psa z bílého kamene (znak Pohraniční stráže). Doplňují ho dva symetricky umístěné kamenné obelisky s dvěma pamětními deskami. Původní pomník vznikl před rokem 1989. Vlevo je umístěna deska věnovaná Janu Novákovi, kterou věnoval Klub českého pohraničí v roce 2001, za původní, jež byla patrně poškozena. Vpravo pak deska dedikovaná Václavu Königsmarkovi, na níž jsou patrné stopy poškození pod novým nápisem. Historik Ivo Pejčoch ironicky nazval toto pamětní místo „Obětem Pohraniční stráže“. Odkazuje tím na okolnosti komemorovaných událostí v tom smyslu, že oba tragické případy jsou úzce spojeny s přehmaty, jichž se PS ve střežení hranice dopouštěla. Smrt Václava Königsmarka [viz Pomezí nad Ohří. Pomník Václavu Königsmarkovi] v rozporu s tradovaným popisem nezapříčinil „ozbrojený narušitel hranic“, ale jiný příslušník PS. Také o pravdivosti oficiální verze, kterou byla vysvětlována příčina úmrtí Jana Nováka, existují pochybnosti.

Prohlédnout detail
Pomezí nad Ohří. Pomník Václavu Königsmarkovi

Pomezí nad Ohří Pomník Václavu Königsmarkovi

Pomník tvoří kamenný kvádr, v ustupujícím rámečku je nápis černou barvou. Vznikl před rokem 1989 a v současné době je neudržovaný. Tragická smrt Václava Königsmarka (*1928) byla v 50. letech ideologicky zneužita pro budovaný příběh příslušníků Pohraniční stráže, kteří obětují své životy v boji s imperialistickými agenty na hranici „míru a socialismu“. Ve skutečnosti byl Königsmark, vykonávající u PS vojenskou službu, omylem zastřelen hlídkou vlastního útvaru, jak dokládají archivní materiály [viz Pomezí nad Ohří. Památník Pohraniční stráže s pamětními deskami Václavu Königsmarkovi a Janu Novákovi].

Prohlédnout detail
Praha 2. Muzeum Policie České republiky

Praha 2 Muzeum Policie České republiky

Muzeum Policie České republiky otevřené v dubnu 1991 mapuje a představuje historii, vývoj a činnost bezpečnostních sborů na území našeho státu od doby jeho vzniku po současnost. Jedním z cílů nové expozice je podat ideologicky nezatížený pohled na dějiny ozbrojených složek státu v období 1948–1989 konfrontující obraz prezentovaný bývalými expozicemi Muzea Pohraniční stráže (od 1962), resp. Muzea Sboru národní bezpečnosti a vojsk ministerstva vnitra (od 1973), které zde sídlily do roku 1989.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Vladimíru Krajinovi

Praha 2 Pamětní deska Vladimíru Krajinovi

Pamětní plastová deska s reliéfem prof. Vladimíra Krajiny, jejíž autorkou je výtvarnice Nina Jindřichová, byla odhalena z iniciativy prof. Jana Jeníka, který sestavil nápis na desce, a ředitele Botanické zahrady UK Václava Větvičky 8. října 2002 za přítomnosti Margaret Huberové, velvyslankyně Kanady v České republice, ministra životního prostředí, zástupců České botanické společnosti a rodiny. Vladimír Krajina (1905–1993), vědec, pedagog a významný člen protinacistického odboje vstoupil po roce 1945 do veřejného dění jako poslanec a člen národně socialistické strany, v níž zastával funkci generálního sekretáře. 26. února 1948 byl vyloučen z vedení Univerzity Karlovy, zatčen a ještě téhož dne po zásahu prezidenta Beneše propuštěn. Poté několik dní organizoval svůj útěk a na lyžích za pomoci převaděčů překonal i se svou rodinou západní hranici. Státní bezpečnost, která chtěla Krajinu obžalovat jako hlavní postavu údajného protistátního převratu nekomunistických stran, po jeho osobě vyhlásila pátrání, jež bylo zastaveno až po oznámení londýnského rozhlasu o Krajinově emigraci. V inscenovaném soudním procesu s tzv. Krajinovou zpravodajskou kanceláří byl 4. září 1948 v  nepřítomnosti odsouzen k 25 letům vězení. Vladimír Krajina se usídlil v Kanadě, kde pokračoval ve své vědecké a pedagogické kariéře, působil v exilových spolcích a politických organizacích, byl členem Rady svobodného Československa, předsedou Československé národní asociace v Kanadě a předsedou Československé národně socialistické strany v exilu. V roce 1990 obdržel řád Bílého lva I. třídy. Vladimír Krajina zemřel 1. června 1993 ve Vancouveru a urna s jeho popelem byla uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Prohlédnout detail
Prášily. Pomník zaniklým obcím

Prášily Pomník zaniklým obcím

Prášily mají od roku 2001 ve středu obce připomínku na zmizelé osady a vesnice v okolí, které zanikly během padesátých let. Pomník, obehnaný nízkou stupňovitou kamennou podezdívkou, tvoří hrubě otesaný kámen s mramorovou deskou, po obou stranách doplněný menšími deskami s názvy obcí. Pomník stojí na místě původního pietního místa obětem první světové války, nyní připomíná 32 obcí a sídel Prášilska, které byly zničeny Československou lidovou armádou. Prášily i okolní obce a osady byly v roce 1952 začleněny do vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda, oblast byla pro veřejnost uzavřena a dále vysídlována. V Prášilech, kde v roce 1938 žilo přes tisíc převážně dřevařů a drobných řemeslníků, zůstalo jen asi 50 obyvatel, ostatní samoty a osady zanikly úplně. Na konci 70. let byla armádou odstřelena i historická dominanta Prášil, kostel sv. Prokopa.

Prohlédnout detail
Rozvadov. Muzeum železné opony

Rozvadov Muzeum železné opony

Muzeum železné opony v budově bývalé rozvadovské celnice bylo otevřeno v květnu 2011 z iniciativy Nadace Železná Opona. Na scénáři expozice vybudované ze soukromých zdrojů se podíleli Václav Vítovec, Milan Skočovský a Milan Linhart. Expozice dokumentuje dějiny střední Evropy od první světové války do 90. let 20. století s těžištěm v období, kdy Evropu rozdělovala železná opona. Muzeum tematizuje nejen budování a ostrahu železné opony do roku 1989, ale vystavuje také předměty přibližující realitu socialistického Československa a ideologický vliv režimu na každodenní život obyvatel. Jedna výstavní místnost je také věnována historii vývoje a použití jaderných zbraní, kterou samostatně prezentuje druhý muzejní projekt Nadace [viz Míšov. Atom muzeum Javor 51].

Prohlédnout detail
Rozvadov. Pomník Pavolu Juhásovi

Rozvadov Pomník Pavolu Juhásovi

Pomník vzniklý před rokem 1989 je situován na lesní mýtině, tvoří jej tři betonové hranoly s rytým nápisem, z nichž dva – různé výšky – leží na třetím, který spočívá na kamenné podezdívce. Na horním levém hranolu je vyryta stylizovaná postava chodského strážce hranic. Nejedná se o autentické místo události. To se nachází v prostoru Střebelský vrch, kam 2. dubna 1955 odešla hlídka, kterou tvořili Pavol Juhás (*1932) a Jan Fojtík (*1935). Oba sloužili u Pohraniční stráže v rámci vojenské služby. Fojtík, rozhodnutý uprchnout přes hranici, Juháse zastřelil a podařilo se mu hranici překročit. Fojtík se k dezerci a opuštění státu rozhodl na základě informací, že jej brzy dostihne vyšetřování Státní bezpečnosti. Jan Fojtík totiž předtím ukrýval svého bratrance Ladislava, zapojeného do odbojové činnosti, a podílel se na přípravách jeho útěku. Jeho další osud není znám, zachovala se však nahrávka rozhovoru s redaktorem Rádia Svobodná Evropa, v níž se přiznal, že zabití plánoval, aby jej nestihl osud jiných neúspěšných dezertérů, kteří byli na hranici zastřeleni či – jako v případě Aloise Jeřábka – zavlečeni zpět na československé území a poté popraveni. (Četař Alois Jeřábek, který 7. ledna 1953 zběhl z hlídky na státní hranici u Volar, byl další hlídkou pronásledován, postřelen a po neúspěšném pokusu o sebevraždu odvlečen zpět za hranice. Vojenský soud jej odsoudil k trestu smrti, který byl vykonán 6. prosince 1953.) K případům pronásledování uprchlíků na cizím státním území [viz též Modrava–Březník. Pomník Václavu Horváthovi].

Prohlédnout detail
Stálky. Pomník veteránům Pohraniční stráže

Stálky Pomník veteránům Pohraniční stráže

Pomník tvoří betonový kvádr, na němž je připevněna stříbrná kovová deska s leptaným nápisem, symbolem Pohraniční stráže a lipovými ratolestmi. Deska byla instalována v červenci 2008 před objektem bývalé roty z iniciativy vojáků základní služby, kteří zde sloužili na konci 80. let. Iniciátoři odmítají jakýkoliv politický kontext vybudovaného pomníku, má připomínat pouze přátelství, které během služby u Pohraniční stráže navázali. V roce 1950 byl u hranic poblíž Stálek zastřelen příslušník československé vojenské zpravodajské služby Karel Dufek (1928–1950). Devět aktérů naplánované a provedené likvidace pravděpodobně dvojitého agenta bylo odsouzeno vojenským soudem v roce 1952.

Prohlédnout detail
Stará Voda–Dyleň. Pomník „Na stráži míru“

Stará Voda–Dyleň Pomník „Na stráži míru“

Pomník z 50. let na vrchol Českého lesa na hranici s Bavorskem dopravili a 9. července 2016, u příležitosti 65. výročí přijetí zákona o ochraně hranic, instalovali členové Klubu českého pohraničí. Socha Jana Hány byla původně instalována v roce 1955 Městských sadech v Chebu na místě, kde byl v roce 1947 slavnostně odhalen (a v roce 1951 opět odstraněn) pomník americkým vojákům osvobozujícím na sklonku druhé světové války západní Čechy. Po Listopadu ´89 byla socha pohraničníka z parku odstraněna, přechodně umístěna v objektu chebské brigády Pohraniční stráže a poté v zahradě městského archivu, zatímco v Městských sadech byl na jaře 1990 vztyčen nový pomník americkým vojákům.

Prohlédnout detail
Stožec-Dobrá. Kříž v kapli

Stožec-Dobrá Kříž v kapli

Ve veřejně přístupné kapli v obci Dobrá se nachází kříž s trnovou korunou a pamětní dvoujazyčná deska. Iniciátorem vzniku pamětního místa je Daniel Herman, který kříž ze smrkového dřeva vyrobeného Ladislavem Maryškou (je autorem i desky) opatřil originálním ostnatým drátem z původních zábran na česko-bavorské hranici u Českých Žlebů [viz Kvilda-Bučina. Replika Železné opony] a v roce 1990 posvětil.

Prohlédnout detail
Svatý Kříž. Památník obětem železné opony

Svatý Kříž Památník obětem železné opony

Památník obětem železné opony věnovaný osobám, které zemřely při pokusu o přechod státní hranice z tehdejšího totalitního Československa do Německa, byl odhalen 27. června 2006 (v Den památky obětí komunistického režimu připomínající popravu Milady Horákové) a posvětil ho vikář Filip Zdeněk Lobkowic. Vznik památníku, který nechalo postavit město Cheb za finančního přispění státu a kraje, inicioval historik a spisovatel Václav Jiřík. Slavnostního odhalení se vedle představitelů chebské radnice a hejtmana Karlovarského kraje zúčastnil i první polistopadový ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier. Monumentální památník, který stojí na bývalé signální cestě, zhotovil akademický sochař Antonín Kašpar ve spolupráci s architektem Jaroslavem Šustou. Památník stojí na vyvýšeném kruhovém místě a tvoří jej dva železné duté sloupce, mezi nimi řetěz, jehož prostřední článek je přetržen. Motiv roztržených pout podle autorů vyjadřuje myšlenku té chvíle rozhodnutí, kterou prožili ti, jejichž jména jsou na památníku uvedena, těsně před svou smrtí. Odhodláním k přechodu střežené hranice svobodu prožili, i když jenom na krátkou chvíli. Na památníku jsou uvedena jména 82 lidí, kteří byli v letech 1948–1981 na západní hranici zastřeleni, zemřeli v elektrických drátech nebo zahynuli jiným způsobem (nejedná se o kompletní výčet osob usmrcených na hranicích).

Prohlédnout detail
Svatý Kříž. Pomník Josefu Ludasovi

Svatý Kříž Pomník Josefu Ludasovi

Pomník tvoří kamenná mohyla s podezdívkou, na níž je umístěna černá skleněná deska se zlatým nápisem a s vyobrazením symbolu Pohraniční stráže. Pomník vznikl před rokem 1989 a obnoven byl v roce 2000. Je věnován vojínu Ludasovi (*1960), který byl smrtelně zraněn při přestřelce, při níž se tříčlenná hlídka Pohraniční stráže snažila zabránit útěku vojína Zdeňka Poláška (*1960) přes hranici. Jednalo se již o druhý pokus Poláška odejít z Československa, při prvním – ve věku 16ti let – byl zadržen. Přesto byl jako voják základní služby přiřazen k Pohraniční stráži, odkud 21. ledna 1981 zběhl. U Dolního Pelhřimova byl dostižen hlídkou. Verze okolností Poláškova úmrtí se liší. Podle jedné se posledním zbývajícím nábojem zastřelil. Podle jiné zemřel při přestřelce s hlídkou, podle další zemřel až v boji s přivolanou posilou – šestičlenným výsadkem v obrněném transportéru. Lékař zasahující na místě konstatoval smrt obou, Josefa Ludase i Zdeňka Poláška.

Prohlédnout detail
Valtice. Muzeum železné opony

Valtice Muzeum železné opony

Muzeum železné opony bylo otevřeno v dubnu 2011 v jedné z budov bývalé celnice na dnešním přechodu Valtice – Schrattenberg. Jeho zřizovatelem je společnost Český fortel. Muzejní expozice je věnována ostraze státních hranic od vzniku Československé republiky až po současnost, s důrazem na období 1951 až 1989, kdy zde službu vykonávala 18. rota Pohraniční stráže Valtice – Rajsna. Expozice je koncipována jako komerční projekt s nabídkou zážitkového muzejnictví.

Prohlédnout detail
Všeruby. Informační tabule akce „Kámen“

Všeruby Informační tabule akce „Kámen“

Pamětní místo tvořené dvěma naučnými tabulemi v česko-německém provedení bylo odhaleno 21. dubna 2018 u příležitosti sedmdesáti let od zahájení této protizákonné akce Státní bezpečnosti. Naučné tabule umístěné u cesty vedoucí k zaniklé obci Myslív (Schneiderhof) a na hrázi Myslívského rybníka, které požehnal P. Blažej Pelán, byly vyrobeny z iniciativy Společnosti pro výzkum zločinů komunismu a za finanční podpory městyse Všeruby a Military Car Clubu Plzeň. „Kámen“ byla metoda, kterou Státní bezpečnost zadržovala na falešné hranici osoby vyprovokované k útěku na Západ [viz Kdyně. Pamětní deska obětem akce „Kámen“]. Již v dubnu 1948 zde byl takto zadržen konstruktér a podnikatel Jan Prošvic s manželkou a dvěma staršími dětmi, kteří byli patrně prvními oběťmi akce „Kámen“.

Prohlédnout detail
Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989

Všeruby Památník obětem přechodů hranice 1948–1989

Památník symbolizující věčný boj dobra se zlem tvoří několik šedých kamenů z místních hraničních lesů, jejichž kompaktnost rozrušuje štíhlý kámen z černého křemene opracovaný do tvaru klínu s pozlaceným hrotem. Do středu památníku orientovaného směrem k nedalekému vysílači Svobodné Evropy na německé straně hranice byla umístěna schránka se seznamy obětí komunistického režimu. Byl odhalen 28. září 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů a jeho autorem je akademický sochař Jiří Šlegl. V roce 2001 byl vysvěcen plzeňským biskupem Mons. Františkem Radkovským. Podle současného stavu poznání bylo v letech 1948–1989 při pokusu o překročení hranice zadrženo přes padesát tisíc osob. Největší vlna uprchlíků prošla přes „zelenou hranici“ v období bezprostředně po únoru 1948. Tvořily ji zejména osoby, jimž v Československu hrozilo reálné zatčení v důsledku předchozí politické činnosti. Za hranice odcházeli exponenti nekomunistických politických stran, osoby veřejné činné, příslušníci nekomunistické inteligence, vojáci západního odboje a další. Odhaduje se, že v letech 1948–1951 uprchlo ze země přes dvacet pět tisíc osob. Po dobudování železné opony [viz Kvilda-Bučina. Replika Železné opony] se počet úspěšných přechodů radikálně snížil (asi na 200 případů ročně v období 1952–1963). Přibližně od poloviny 60. let došlo k částečnému uvolnění legálních cest na Západ a tím i poklesu počtu pokusů riskovat odchod ze země přes železnou oponu. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se opět možnost legálního cestování do zahraničí významně snížila; podle odhadů zůstalo po srpnu 1968 do roku 1971 v zahraničí více než sedmdesát tisíc československých občanů. V 70. a 80. letech se strategie ilegálního vystěhovalectví proměnila a stále více občanů volilo emigraci přes území tzv. socialistických států, kam bylo možné vycestovat legálně a jejichž hranice nebyly tak přísně střeženy. Přesto bylo v průběhu 80. let na československých hranicích zadrženo asi tisíc osob ročně.

Prohlédnout detail
Zadní Chalupy. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Zadní Chalupy Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Pomník vzniklý před rokem 1989 tvoří kamenná mohyla, na níž byla původně umístěna mramorová deska s nápisem. Deska se nezachovala a v současné době ji nahrazuje tištěná kopie v plastové folii. Ke střetu hlídky Pohraniční stráže a neznámého muže došlo 21. února 1951. Bohuslav Moravec byl při přestřelce zraněn a přežil. Zraněnému uprchlíku, jehož totožnost nebyla prokázána, se podařilo přejít hranice do západního Německa.

Prohlédnout detail
Zadní Chodov. Pomník Miloši Kuklovi

Zadní Chodov Pomník Miloši Kuklovi

Pomník tvoří přírodní kámen s instalovanou terrazzovou deskou s nápisem. K místu vede dřevěný mostek a prostor před pomníčkem je vysypán štěrkem. Původní pomník vznikl před rokem 1989, podruhé byl odhalen 15. července 2006 senátorem a starostou Tachova Ladislavem Macákem a starostou Zadního Chodova Václavem Brůžkem. Obnovení připomínky vojínu Kuklovi (původní pomník situovaný na jiném místě byl poničen) inicioval Klub českého pohraničí. Milan Myslovič (*1957), vojín základní služby u vojenského útvaru Tachov, zběhl dne 27. listopadu 1979 ze stráže. U Zadního Chodova byl spatřen pomocníky Pohraniční stráže, kteří možného „narušitele hranic“ ohlásili; v té době se již vědělo i o případu ozbrojeného zběha. Přesto velení v Zadním Chodově vyslalo na hlídku dva jen krátce sloužící vojáky – svobodníka Miroslava Plíška a vojína Miloše Kuklu (*1958), který zde absolvoval základní vojenskou službu teprve druhý měsíc. Při střetu hlídky s pronásledovaným zběhem byli vážně zraněni jak Kukla, tak Myslovič, jenž zemřel v nemocnici v Horní Plané téhož dne. Kukla, zasažený do stehenní tepny, zemřel v nemocnici v Praze na pooperační komplikace 3. prosince 1979.

Prohlédnout detail
Železná. Pomník Josefu Ulrichovi

Železná Pomník Josefu Ulrichovi

Pomník vzniklý před rokem 1989 se nachází uvnitř areálu nevyužívaného objektu bývalé roty Pohraniční stráže a není přístupný. Tvoří jej kamenné kvádry spojené betonem a černá skleněná deska s leptaným znakem Pohraniční stráže a textem. Josef Ulrich (*1944) a Miloš Dobřichovický (*1945) vykonávali u PS základní vojenskou službu. Dne 20. prosince 1964 odešli na hlídku, kterou měli vykonávat na tzv. Trigonometru, přes 10 metrů vysoké strážní věži. Tam došlo k zápasu mezi oběma aktéry, Josef Ulrich utrpěl střelné poranění, zemřel však na následky pádu z věže při převozu do nemocnice. Dobřichovický po střetu vzal Ulrichovi klíče od průchodu přes drátěný zátaras, kterým prošel a přešel hranice do západního Německa. Tam byl – po průtazích ohledně jeho vydání do Československa – odsouzen za zabití z nedbalosti na 42 měsíců. Případ byl široce medializován. Podle některých pozdějších svědectví prý ze strany Dobřichovického nešlo o promyšlený čin spojený s plánem utéct za hranice. K útěku se údajně rozhodl na místě, po smrtelném zranění Josefa Ulricha, k němuž mělo dojít nešťastnou náhodou.

Prohlédnout detail
Zvonková. Pomník Josefu Maršálkovi

Zvonková Pomník Josefu Maršálkovi

Pomník tvoří kamenný kvádr s černou terrazzovou deskou. Nad ní je upevněna fotografie v oválném rámečku. Pomník ohraničuje nízký dřevěný plot, vznikl před rokem 1989 a je dodnes udržovaný. Dne 10. listopadu 1948 zadržel v hostinci ve Zvonkové vrchní strážmistr Josef Čekal mladou dvojici, která neměla povolení ve vstupu do pohraničního pásma. Z místní služebny poslal oba zadržené – Radoslava Špatenku a Antonii Michálkovou – se strážmistrem Maršálkem, který je měl eskortovat do Českého Krumlova. Cestou do Horní Plané, odkud měla skupina pokračovat vlakem, se zadrženým s pomocí ukryté zbraně podařilo příslušníka Sboru národní bezpečnosti přemoci. Špatenka omráčeného Maršálka střelil do hlavy jeho zbraní. Dvojice byla zadržena druhý den na nádraží v Soběslavi. Soud oba poslal na dvacet let do vězení.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru