Posts Tagged ‘tábor Bytíz’

Praha 6. Pomník Tomáši Sedláčkovi

Středa, 29 května, 2019

Pomník generálu Sedláčkovi v areálu Posádkového velitelství Praha byl odhalen 24. září 2014. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnili předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Jan Hamáček, náčelník Generálního štábu Armády ČR generál Petr Pavel, zástupci Prahy 6 a další hosté. Pomník je dílem sochařů Petra Laciny a Petra Siegla.

Tomáš Sedláček (1918–2012), hrdina protinacistického odboje, se po válce stal velitelem plzeňské posádky, odkud v roce 1949 odešel do Prahy přednášet na Vysoké vojenské akademii. Zde byl v únoru 1951 zatčen a odvezen do tzv. domečku, kde byl několik měsíců vyslýchán. Major Sedláček se na žádných protirežimních aktivitách nepodílel, byl z nich ale usvědčován vynucenými doznáními svého bývalého podřízeného z plzeňské posádky kpt. Josefa Kučery [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi]. Spolu se skupinou plzeňských důstojníků byl obviněn z protistátní činnosti [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům] a 23. června 1952 odsouzen na doživotí. Byl vězněn ve Valdicích, Mírově, Leopoldově a nejdéle v pracovním táboře Bytíz (1953–1960). Po propuštění na květnou amnestii vystudoval průmyslovou školu, aby získal kvalifikovanější práci, a stal se stavebním projektantem. V roce 1992 se dočkal plné rehabilitace a byl jmenován generálmajorem, v roce 2008 armádním generálem.

Ústí nad Labem. Pamětní deska Jaroslavu Brodskému

Středa, 23 ledna, 2019

Na budově mateřské školy v Brné byla z iniciativy spolku Veselá Brná za podpory vedení města Ústí nad Labem 8. listopadu 2018 odhalena bronzová pamětní deska s reliéfem Jaroslava Brodského, ředitele místní školy a spoluzakladatele sdružení bývalých politických vězňů K 231. Desku, jejímž autorem je výtvarník Karel O. Hájek, odhalila primátorka Věra Nechybová za přítomnosti dalších zastupitelů města, členů politických stran, státních institucí, veřejnosti, dcery J. Brodského Vlasty Kožíškové a dalších rodinných příslušníků.

Jaroslav Brodský (1920–1981) pocházel ze Soběslavi, kde vystudoval učitelskou akademii a působil jako městský knihovník a učitel. Do Brné u Ústí nad Labem, kde učil na místní škole a stal se jejím ředitelem, přišel po válce v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva z Československa. Po únoru 1948 musel z politických důvodů školu opustit a do svého zatčení StB v létě 1950 pracoval v manuálních profesích. Jaroslav Brodský byl postaven do čela vykonstruované špionážní skupiny a 2. července 1951 odsouzen na patnáct let vězení (Jan Prokop, ředitel školy v Chabařovicích, na třináct let, Karel Budař, pracovník školského referátu v Duchcově, na deset let). Trest odpykával ve věznici Plzeň-Bory, v táborech Vojna a Bytíz na Příbramsku, ve Vykmanově u Jáchymova a v Leopoldově. Po propuštění v roce 1960 pracoval v dělnických povoláních, po pěti letech mu bylo dovoleno učit na učilišti v Krásném Březně. Během pražského jara patřil mezi iniciátory založení organizace sdružující bývalé politické vězně K 231 a stal se jejím tajemníkem. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy odešel jako mnoho dalších členů a funkcionářů K 231 do exilu. Trvale se usadil v Torontu, kde působil jako knihovník na tamní univerzitě a několik let vedl vysílání v českém jazyce Rádio Gama. V Československu byl na počátku sedmdesátých let v nepřítomnosti odsouzen za údajný trestný čin podvracení republiky k osmi letům vězení. Zemřel v kanadském Torontu.

Sivice. Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek

Středa, 5 prosince, 2018

Pomník obětem válek a místnímu rodákovi armádnímu generálu Bohumilu Bočkovi byl vybudován z iniciativy člena obce legionářské Jiřího Tomana a za podpory starostky obce Sivice Marie Kousalové. Odhalení proběhlo 16. listopadu 2014, v roce stého výročí od vypuknutí první světové války a v rámci oslav Dne válečných veteránů, za účasti zástupců obce Sivice, Jihomoravského kraje, členů bruntálské jednoty Československé obce legionářské a široké veřejnosti. Autorem pomníku, jejž tvoří žulový kvádr, do něhož je vsazen ocelový plech s rytým nápisem, je restaurátor Jan Tomíček.

Bohumil Boček (1894–1952), legionář, se za protektorátu zapojil do činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa. V roce 1940 uprchl tzv. balkánskou cestou do Francie a následně do Velké Británie, od roku 1944 velel 1. čs. pěší brigádě v Sovětském svazu. V roce 1942 byli během heydrichiády zatčeni jeho syn Zdeněk (vězněn do konce války v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova a v Plané nad Lužnicí) a manželka Zdena, která byla i s rodiči popravena 26. října téhož roku v koncentračním táboře Mauthausen. Bohumil Boček se po válce stal náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci, po únoru 1948 se podílel na prvních politických čistkách v armádě. V červenci 1948, po zatčení jeho syna obviněného z protistátní činnosti, byl z funkce odvolán a v roce 1950 penzionován. V únoru 1951 byl zatčen a v červenci 1952 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za vlastizradu k doživotnímu vězení. Zemřel v říjnu téhož roku ve vězení Valdice. Částečně byl rehabilitován v roce 1962 a 1972, plně až v dubnu 1991.

Zdeněk Boček (1927–2008) studoval od roku 1946 na pražské právnické fakultě, vstoupil do národně socialistické strany. S přáteli z fakulty začali po únoru 1948 vyvíjet protirežimní činnost. Zdeněk Boček opisoval vojenské zprávy z materiálů hlavního štábu od svého otce, které se měly dostat na Západ přes spolužáky Jiřího Mesického a Radima Konaříka. Skupina byla odhalena v rámci vyšetřování vraždy komunistického funkcionáře Augustina Schramma [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi] po zatčení Miloslava Choce, s nímž byl v kontaktu R. Konařík. V procesu zahájeném 15. prosince 1948 odsoudil Státní soud v Praze za přípravy úkladů o republiku Zdeňka Bočka na doživotí, stejně jako Jiřího Mesického (*1925), Radima Konaříka (*1925) na 28 roků. Zdeněk Boček byl po čtrnácti letech věznění především v NPT Bytíz propuštěn v červnu 1962.

Praha 6. Pomník Rudolfu Pernickému

Úterý, 6 listopadu, 2018

Pomník generálmajoru Rudolfu Pernickému byl odhalen 21. prosince 2013 u příležitosti výročí zahájení operace Tungsten v roce 1944 a výročí jeho úmrtí v roce 2005. Autorem návrhu a realizace pomníku, jehož základní kámen z mrákotínské žuly byl odhalen 21. prosince 2012, je student AVU Petr Lacina, originální typ písma navrhl Vojtěch Říha, student Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Pomník, který byl financován z veřejné sbírky, odhalili ministr obrany Vlastimil Picek a starosta městské části Petr Hejl za účasti zástupců Armády České republiky, Sboru dobrovolných hasičů, Sokola, roty Nazdar, Konfederace politických vězňů, Československé obce legionářské, Vojenského historického ústavu, Karla Schwarzenberga, který převzal záštitu nad přípravou pomníku, arcibiskupa kardinála Dominika Duky, jenž pomník požehnal, rodiny a hostů.

Rudolf Pernický (1915–2005) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích. Na počátku druhé světové války odešel přes Polsko do Francie, Tuniska a následně do Velké Británie. Zde absolvoval parašutistický kurz a v roce 1944 byl vysazen při operaci Tungsten na území protektorátu, kde úspěšně působil do konce války. Po osvobození pracoval na ministerstvu národní obrany a vystudoval Vysokou válečnou školu. Od února 1948 byl perzekvován jako mnoho bývalých vojáků ze Západu. Rudolf Pernický byl 2. listopadu 1948 zatčen a 13. března 1949 ve vykonstruovaném procesu odsouzen Státním soudem za velezradu k dvaceti letům, odnětí hodnosti a titulů, ztrátě vyznamenání a občanských práv. Byl propuštěn během květnové amnestie v roce 1960 po téměř dvanácti letech věznění, která odpykával na Borech, v Opavě a v různých uranových dolech, např. v Jáchymově či na Bytízu. Po propuštění žil v Praze-Suchdole. Do odchodu do důchodu v roce 1970 pracoval v manuálních profesích a až do roku 1989 byl sledován Státní bezpečností. V roce 1990 mu byly vráceny všechny vojenské pocty, byl jmenován generálmajorem, stal se prvním předsedou Konfederace politických vězňů a v roce 2005 obdržel nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva.

Novosedly nad Nežárkou. Pamětní deska Václavu Žateckému

Pátek, 9 října, 2015

Mramorová pamětní deska s rytým textem a znakem RAF dedikovaná místnímu rodáku Václavu Žateckému byla odhalena na budově obecního úřadu 27. června 2009 u příležitosti oslav 650. výročí nejstarší písemné zprávy a Setkání rodáků obce. Iniciátorem zřízení desky byl Vladislav Burian z jindřichohradeckého Klubu historie letectví.

Václav Žatecký (1902–1981) sloužil během války u 311. československé bombardovací perutě RAF, nejprve jako letecký mechanik, po dalším výcviku se zúčastňoval hlídkových letů. V roce 1945 se vrátil do Československa, o rok později byl demobilizován, pracoval v civilním sektoru. V březnu 1949 byl zatčen, obviněn z účasti na přípravě vojenského převratu [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec] a Státním soudem v druhém procesu, který se konal 11.–13. července 1949, odsouzen na dvanáct let odnětí svobody. Trest si odpykával ve vězeňských táborech při uranových dolech. Po prozrazeném plánu útěku z Jáchymova v roce 1950 byl znovu odsouzen na 15 let a po útěku z tábora Bytíz v únoru 1954 (v březnu byl dopaden) opět souzen. Po propuštění v říjnu 1964 pracoval a žil v Podbořanech u Loun a Praze. Zemřel 23. ledna 1981.

Dačice. Pamětní deska Františku Valenovi

Neděle, 4 října, 2015

Pamětní deska dačickému rodáku Františku Valenovi byla odhalena 16. listopadu 2014 za účasti rodiny, zástupců Konfederace politických vězňů ČR a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Čestnou stráž u pamětní desky drželi členové organizace Orel, jejímž členem byl JUDr. František Valena již od svého mládí.

František Valena (1913–1960) po maturitě na gymnáziu v Brně v roce 1935 pokračoval studiem práv na Masarykově univerzitě a angažoval se ve veřejném životě. Zapojil se do Studentského sociálního sdružení, působil jako předseda moravskoslezské sekce katolických vysokoškoláků a funkcionář Ústředí katolických studentů v rámci Katolické akce. Vstoupil do Československé strany lidové a angažoval se také v tělovýchovné organizaci Orel. Během války žil v emigraci v Lublani a Římě, kde dokončil studium práv, po roce 1945 se opět zapojil do veřejného života. 30. listopadu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a v srpnu 1951 odsouzen Státním soudem na 22 let v prvním procesu s představiteli Katolické akce [viz též Tišnov. Pomník obětem komunismu a Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi]. Trest si odpykával ve věznicích Plzeň Bory, Mírov, Leopoldov, Bytíz, Valdice. V roce 1956 byl kvůli údajné protistátní činnosti vyvíjené během věznění dočasně přemístěn do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci; v rámci tzv. akce Řím byla vyslýchána také jeho manželka. Trest byl F. Valenovi přerušen v listopadu 1957 kvůli zhoubnému nádoru, na této omezené svobodě zůstal až do smrti 31. srpna 1960, den po ní mu bylo doručeno psaní, že má opět nastoupit výkon trestu. Jeho manželka slovinské národnosti Danica byla i nadále perzekvována, v roce 1965 se i s nezletilými dětmi vystěhovala do Slovinska.

Horka nad Moravou. Pamětní deska Vladimíru Machátovi

Úterý, 19 července, 2011

Pamětní deska z červeného mramoru se zlatým písmem a pozlaceným reliéfem rukou držící růži je věnována památce politického vězně Vladimíra Macháta. Byla odhalena 28. října 2002 z iniciativy místního obecního úřadu na jeho rodném domě.

Vladimír Machát (1900–1991), majitel hospodářské usedlosti v Horce nad Moravou č.p. 61 byl v roce 1955 zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu za hospodářskou sabotáž [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] k šesti a půl letům odnětí svobody, k propadnutí celého jmění a k zákazu pobytu v olomouckém okresu na dobu pěti let. Byl vězněn v Olomouci, Mírově, vězeňském táboře Bytíz, Leopoldově. Žádosti pana Macháta i jeho rodiny o obnovení soudního řízení či prominutí části trestu byly vždy zamítnuty s odvoláním na negativní stanovisko místní stranické organizace, nevztahovala se na něj ani rozsáhlá amnestie v roce 1960. Po propuštění z vězení se díky intervencím místního předsedy JZD mohl vrátit do rodné obce a pracovat v zemědělském družstvu. Po roce 1989 byl soudně rehabilitován.

Příbram. Památník politickým vězňům

Pondělí, 11 července, 2011

Památník byl odhalen 25. února 1993 z iniciativy města Příbram a Konfederace politických vězňů. Připomíná oběti zdejších vězeňských táborů Vojna a Bytíz.

V období 1955–1960 byly na příbramském hřbitově anonymně pohřbeny dvě desítky politických vězňů, kteří zemřeli – nejčastěji na následky pracovních úrazů – v příbramských táborech [viz Lešetice. Památník Vojna].

Lešetice. Památník Vojna

Pondělí, 11 července, 2011

Památník Vojna byl vybudován z rozhodnutí vlády ČR v roce 1999 jako pietní místo připomínající utrpení občanů v době komunistického režimu. V lednu 2001 byl areál bývalého vězeňského tábora při uranovém dole Vojna vyhlášen kulturní památkou a 18. května 2005 po rekonstrukci otevřen veřejnosti. Spravuje jej Hornické muzeum Příbram.

Památník zpřístupňuje zrekonstruované objekty, mj. korekci, tzv. bunkr, ošetřovnu, kulturní dům či ubytovací prostory. V budově bývalého velitelství je umístěna expozice přibližující dějiny komunistické perzekuce po únoru 1948, na níž se podílela Konfederace politických vězňů ČR a Muzeum třetího odboje [viz Příbram. Muzeum třetího odboje]. V roce 2007 zde byly instalovány plastiky akademického malíře Jiřího Sozanského převezené z areálu věznice ve Valdicích [viz Valdice. Pomník obětem komunismu a politickým vězňům].

Původně pracovní tábor pro německé válečné zajatce byl v roce 1949 přeměněn na tábor nucených prací, do nějž byli přikazováni tzv. politicky nespolehliví občané k práci v dolech a k zajišťování a rozšiřování tábora. Další reorganizací v roce 1951 byl tábor Vojna transformován v trestanecký pracovní tábor pro odsouzené vězně. Tábor byl zrušen k 1. červnu 1961, zbylí vězni byli z velké části převedeni do druhého příbramského tábora Bytíz (zřízeného v roce 1953), který byl posledním funkčním vězeňským táborem při uranových dolech.

Plzeň. Památník obětem zla. Meditační zahrada Luboše Hrušky

Úterý, 28 června, 2011

Památník obětem zla, který se nachází na jižním okraji Plzně poblíž řeky Radbuzy, vznikl jako soukromá iniciativa bývalého důstojníka československé armády a politického vězně Luboše Hrušky. Budoval jej už od 60. let, pravého naplnění a veřejného zájmu se místu dostalo až po roce 1989. Na návrh františkána P. Michala Pometla začlenil do parkové úpravy zahrady dvanáct pískovcových zastavení křížové cesty, jež vytesal sochař Roman Podrázský, a instalována zde byla v letech 1987–1991. Posvěcení zahrady proběhlo 18. května 1991 za přítomnosti opata Víta Tajovského. V 90. letech byla prostřednictvím založené nadace vystavěna kaple podle návrhu architektů Jana Soukupa a Jiřího Opla. Vnitřní výzdobu tvoří obrazy sochaře Romana Podrázského. Kaple byla zasvěcena svatému Maxmiliánu Kolbemu a slavnostně vysvěcena 13. května 1995. V srpnu 2009 byla v zahradě při slavnostní mši celebrované biskupem Františkem Radkovským a synem zakladatele P. Petrem Hruškou umístěna informační tabule připomínající život a dílo Luboše Hrušky. Zahrada je od roku 1995 v majetku plzeňského biskupství.

Luboš Hruška (19272007) byl zatčen v roce 1949 při pokusu o překročení státní hranice a odsouzen k osmnácti letům. Během věznění na Pankráci, Borech, v Opavě, Leopoldově, Ruzyni a v táboře Bytíz se setkal s desítkami vězněných křesťanů a kněží, díky jejichž vlivu přijal katolickou víru a dal se tajně pokřtít. Byl propuštěn na amnestii v roce 1960.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru