Pamětní deska byla odhalena 28. června 1998 členy místního Sokola na domě, kde se narodil JUDr. Antonín Hřebík, významný představitel československé a exilové obce sokolské. Odhalení byli přítomni zástupci ústředí českého Sokola, starosta Řevnic Jan Kadlec, starostové Sokola z USA, Kanady a ze Švýcarska.

Antonín Hřebík (1902–1984) byl od dětství aktivním členem řevnické sokolské jednoty, po dokončení práv na pražské univerzitě se věnoval advokacii. V sokolské organizaci působil jako vzdělavatel a od roku 1938 jako náměstek starosty Československé obce sokolské (ČOS). Za účast v sokolské odbojové organizaci Jindra byl v říjnu 1941 zatčen gestapem a vězněn v Terezíně a v Osvětimi. Po válce byl zvolen starostou ČOS a poslancem Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. Během únorové vládní krize se neúspěšně pokusil jako zástupce Sokola sejít s prezidentem Benešem, čelil tlakům KSČ až do svého odvolání. Na poslanecký mandát rezignoval 5. března 1948 a v květnu 1948 emigroval s manželkou do Spojených států amerických, kde se podílel na činnosti Rady svobodného Československa a začal organizovat sokolskou činnost v exilu. V listopadu 1950 se v New Yorku konala ustavující schůze Ústředí čs. sokolstva v exilu v čele se starostou A. Hřebíkem, náčelnicí Marií Provazníkovou (bývalá náčelnice ČOS 1936–1938 a 1946–1948 emigrovala také do Spojených států) a místostarostou Jurajem Slávikem (po únoru 1948 se jako velvyslanec v USA nevrátil do Československa). Vrcholem činnosti exilových organizací bylo pořádání zahraničních sletů, první se uskutečnil ke stému výročí založení Sokola v roce 1962 ve Vídni. JUDr. Hřebík zemřel v Chicagu. Při příležitosti všesokolského sletu v roce 1994 byla urna s jeho ostatky přivezena do České republiky a uložena do rodinné hrobky na řevnickém hřbitově. Prezident Václav Havel mu v roce 1996 udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Na budově mateřské školy v Brné byla z iniciativy spolku Veselá Brná za podpory vedení města Ústí nad Labem 8. listopadu 2018 odhalena bronzová pamětní deska s reliéfem Jaroslava Brodského, ředitele místní školy a spoluzakladatele sdružení bývalých politických vězňů K 231. Desku, jejímž autorem je výtvarník Karel O. Hájek, odhalila primátorka Věra Nechybová za přítomnosti dalších zastupitelů města, členů politických stran, státních institucí, veřejnosti, dcery J. Brodského Vlasty Kožíškové a dalších rodinných příslušníků.

Jaroslav Brodský (1920–1981) pocházel ze Soběslavi, kde vystudoval učitelskou akademii a působil jako městský knihovník a učitel. Do Brné u Ústí nad Labem, kde učil na místní škole a stal se jejím ředitelem, přišel po válce v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva z Československa. Po únoru 1948 musel z politických důvodů školu opustit a do svého zatčení StB v létě 1950 pracoval v manuálních profesích. Jaroslav Brodský byl postaven do čela vykonstruované špionážní skupiny a 2. července 1951 odsouzen na patnáct let vězení (Jan Prokop, ředitel školy v Chabařovicích, na třináct let, Karel Budař, pracovník školského referátu v Duchcově, na deset let). Trest odpykával ve věznici Plzeň-Bory, v táborech Vojna a Bytíz na Příbramsku, ve Vykmanově u Jáchymova a v Leopoldově. Po propuštění v roce 1960 pracoval v dělnických povoláních, po pěti letech mu bylo dovoleno učit na učilišti v Krásném Březně. Během pražského jara patřil mezi iniciátory založení organizace sdružující bývalé politické vězně K 231 a stal se jejím tajemníkem. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy odešel jako mnoho dalších členů a funkcionářů K 231 do exilu. Trvale se usadil v Torontu, kde působil jako knihovník na tamní univerzitě a několik let vedl vysílání v českém jazyce Rádio Gama. V Československu byl na počátku sedmdesátých let v nepřítomnosti odsouzen za údajný trestný čin podvracení republiky k osmi letům vězení. Zemřel v kanadském Torontu.

Pamětní desku, která byla instalována z iniciativy místních skautů, odhalil 24. dubna 1999 na rodném domě svému bratrovi Alois Kotrlý.

Josef Cyril Kotrlý (1903–1973) byl aktivním členem sociálně demokratické strany a skautského hnutí. Za války se zapojil do odboje a podílel se na vzniku a činnosti České národní rady. Pro svou angažovanost v Květnovém povstání se spolu s dalšími aktéry stal pro sovětské kruhy nedůvěryhodnou osobou. V roce 1946 byl jmenován generálním konzulem v Kanadě, po komunistickém převratu, v březnu 1948, na funkci rezignoval a zůstal v exilu. Zde byl činný v krajanském hnutí, stál například v čele Čs. národního sdružení v Montrealu. Do Československa se nakrátko vrátil v roce 1968.

Černá pamětní deska s nápisem a trnovou korunou věnovaná místnímu rodáku Karlu Lukasovi je umístěna na boční straně pomníku padlým v první světové válce. Na pomník z roku 1923 po roce 1945 přibyla jména padlých či umučených během druhé světové války. Pamětní deska Karlu Lukasovi byla odhalena 7. května 1995 z iniciativy tehdejšího starosty obce Ivo Korpase.

Karel Lukas (1897–1949), legionář a příslušník vojenského exilu za druhé světové války se do Československa definitivně vrátil v květnu 1947, v hodnosti plukovníka generálního štábu. Týž rok se mj. stal  čestným občanem města Zábřeh [viz Zábřeh. Pamětní deska Karlu Lukasovi]. Únor 1948 představoval bezprostřední konec jeho vojenské kariéry: v dubnu byl zproštěn činné služby a v listopadu přeložen do výslužby. Přestěhoval se ke svému bratru do Prahy [viz Praha 6. Pamětní deska Karlu Lukasovi], kde byl 29. března 1949 příslušníky Státní bezpečnosti zatčen a pro udržování diplomatických styků se Západem obviněn z velezrady. V Bartolomějské ulici, kam byl k výslechům převážen z vyšetřovací vazby na Pankráci, byl Karel Lukas 4. května surově ztýrán. Přes jeho život ohrožující zdravotní stav, na nějž upozorňovali spoluvězni, byl teprve 19. května přijat do vězeňské nemocnice, kde vzápětí zemřel. Byl v tichosti pochován na hřbitově v Praze-Bubenči 26. května. Karel Lukas byl rehabilitován v roce 1990 a in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora, v roce 1992 vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.

Plastika, jejímž autorem je exilový sochař Josef Randa, byla na podestě třetího podlaží budovy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity instalována v roce 1990 jako dar Československého sdružení v Kanadě ve Winnipegu. Na kamenném podstavci vsazeném do zdi je umístěna dřevěná patinovaná plastika – hořící pochodeň s postavou ženy vystupující z plamenů, na okraji pochodně je plasticky vystupující text. Autor ji koncipoval podle své interpretace Palachova činu, tj. stát se symbolickou pochodní k svobodě vlasti.

Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].

Pamětní deska byla odhalena 27. září 2014, v den 90. výročí spisovatelova narození, na domě, ve kterém žil v letech 1960 až 1969 se svou manželkou Zdenou Salivarovou. Autorem desky je grafik Jan Dvořák ve spolupráci s Radko Šťastným. Desku s motivem karikatury od Ondřeje Suchého s podpisem spisovatele financovala městská část Praha 6, která dala také upravit park Josefa Škvoreckého podle návrhu architekta Luboše Paty, včetně „patníku spočinutí“ s iniciálami J. Š.

Josef Škvorecký (1924–2012) se narodil v Náchodě [viz Náchod. Lavička se sochou Josefa Škvoreckého], kde v roce 1943 maturoval na zdejším reálném gymnáziu. Do konce války pak musel pracovat ve válečném průmyslu jako nekvalifikovaný dělník. Od gymnazijních studií se věnoval jazzu a hrál v místní kapele. V letech 1946–1949 vystudoval angličtinu a filozofii na pražské filozofické fakultě (1951 doktorát), poté pracoval jako redaktor ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění a redaktor dvouměsíčníku Světová literatura. Roku 1959 po vydání románu Zbabělci (1958), který vyvolal ostrou odmítavou reakci režimní kritiky, musel z redakce odejít [viz též Praha 5. Pamětní deska Josefu Škvoreckému]. Od roku 1963 byl spisovatelem povolání. V roce 1969 se se svou ženou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou (*1933), nevrátil z přednáškového turné po Spojených státech a usadil se v Kanadě, kde působil jako profesor v oboru literatury, divadla a filmu na torontské univerzitě. V Torontu založil se svojí manželkou nakladatelství Sixty-Eight Publishers, v němž vydávali díla exilových a doma zakázaných autorů včetně vlastní tvorby. Roku 1990 byl Josef Škvorecký vyznamenán Řádem Bílého lva, zemřel v Torontu 3. ledna 2012.

Deska z šedé leštěné žuly s rytým písmem a emblémy Královského letectva, města Jindřichův Hradec a Klubu historie letectví  byla na rodném domě Rudolfa Zimy odhalena dne 28. srpna 2010 za přítomnosti generála Miroslava Štandery a syna Rudolfa Zimy Ladislava.

Rudolf Zima (1904–1972) se stal vojenským letcem z povolání. V srpnu 1939 odešel do zahraničí, zúčastnil se již leteckých bojů ve Francii, kde byl 13. května 1940 zraněn. Po pádu Francie odešel do Velké Británie, kde bojoval v řadách 310. stíhací perutě RAF. Od června 1941 do konce války byl leteckým instruktorem a sloužil ve výcvikových střediscích v Anglii a v Kanadě. Jako učitel létání působil i po návratu do republiky v Prostějově, později zde velel poddůstojnické škole. V únoru 1949 byl odeslán na dovolenou a na začátku roku 1950 propuštěn z armády. Musel nastoupit do prostějovských železáren. Po sovětské okupaci v roce 1968 vrátil na protest válečnou medaili. Zemřel v Prostějově 11. června 1972.

Bronzová pamětní deska byla odhalena 8. května 1995 a kromě nápisu má ve svém středu skautský znak – lilii. Je umístěna na domě, ve kterém žil Velen Fanderlik, jeden z čelných představitelů českého skautingu.

Velen Fanderlik (1907–1985) vyrůstal v Brně, kde se pod vlivem otce začal věnovat skautingu jako člen a později vedoucí, s bratrem pro skautské vedoucí organizovali Lesní školu. V roce 1929 vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity a v Brně si otevřel advokátní praxi. V roce 1939 emigroval do Francie a vstoupil do československé zahraniční armády. Po příchodu do Anglie pracoval v právním oddělení exilového ministerstva obrany a i při této práci se věnoval skautingu – pořádal besedy a výstavy pro veřejnost, pomáhal vytvářet skautské oddíly mezi dětmi emigrantů. Po válce jako člen mezinárodní vyšetřovací komise zastupoval Československo během procesů v Norimberku. V roce 1946 se stal starostou Junáka a byl také členem mezinárodních skautských organizací. V roce 1948 znovu emigroval do Anglie a poté do Kanady, kde žil až do své smrti v roce 1985. I po odchodu z Československa organizoval, reprezentoval a vedl československé skautské hnutí [viz Praha 10. Památník československým skautům a skautkám], mj. v pořadech Rádia Svobodná Evropa, při mezinárodních setkáních, v korespondenci s exilovými organizacemi.

Kovová deska s rytým textem byla odhalena 24. června 2013 z iniciativy historika Petra Hlaváčka a je umístěna u vchodu do kulturního zařízení Orfeum, bývalého kina Moskva, v jehož sále se v 50. letech konalo několik politických procesů.

5. září a 30. listopadu až 1. prosince 1951 zde byla Státním soudem odsouzena skupina občanů z Račetic, kteří v obci po únoru 1948 založili místní buňku spolupracující s ilegální skupinou JOPO operující na Žatecku. Před zatýkáním šest jejích členů uteklo na podzim 1948 na Západ a dva z nich – Josef Kopecký (*1920) a Miroslav Růt (*1924) – se stali kurýry zpravodajské sítě Františka Bogataje [viz Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu]. Rodné Račetice používali jako základnu při cestách do republiky a někteří z místních, mimo jiné otec Miroslava Růta Václav (*1881) a bratr emigrovavšího Františka Pokorného Jaroslav (*1922), působili také jako spojky kurýrů. Hromadná emigrace i pohyb kurýrů v malé obci přirozeně nezůstaly dlouho utajeny a skupina začala být sledována Státní bezpečností. Josefa Kopeckého zatkla 30. října 1950 (při pokusu o útěk byl postřelen a přechodně ochrnul), byl souzen samostatně a v neveřejném líčení odsouzen v září 1951 na 25 let. Naproti tomu druhý proces byl pečlivě připravován jako veřejný a exemplární. Do čela skupiny souzené za vyzvědačství byl postaven Václav Růt, odsouzený na 19 let. V procesu byli dále odsouzeni druhý syn Václava Růta Jaroslav na 13 let (Miroslav Růt s činností kurýra skončil, když se mu naskytla možnost opustit utečenecké tábory a emigroval do Kanady), Jaroslav Pokorný na deset let a další dva rolníci z Račetic Josef Ježek a Václav Tvrdík na tři, resp. dva roky. Exemplární absolutní trest Státní soud vynesl za spolupráci s kurýry nad strážmistrem SNB z Kadaně Františkem Ondráčkem, Nejvyšší soud jej v rámci odvolání zmírnil na doživotí.

Pamětní plastová deska s reliéfem prof. Vladimíra Krajiny, jejíž autorkou je výtvarnice Nina Jindřichová, byla odhalena z iniciativy prof. Jana Jeníka, který sestavil nápis na desce, a ředitele Botanické zahrady UK Václava Větvičky 8. října 2002 za přítomnosti Margaret Huberové, velvyslankyně Kanady v České republice, ministra životního prostředí, zástupců České botanické společnosti a rodiny.

Vladimír Krajina (1905–1993), vědec, pedagog a významný člen protinacistického odboje, vstoupil po roce 1945 do veřejného dění jako poslanec a člen národně socialistické strany, v níž zastával funkci generálního sekretáře. 26. února 1948 byl vyloučen z vedení Univerzity Karlovy, zatčen a ještě téhož dne po zásahu prezidenta Beneše propuštěn. Poté několik dní organizoval svůj útěk a za pomoci převaděčů překonal i se svou rodinou západní hranici. Státní bezpečnost, která chtěla Krajinu obžalovat jako hlavní postavu údajného protistátního převratu nekomunistických stran, po jeho osobě vyhlásila pátrání, jež bylo zastaveno až po oznámení londýnského rozhlasu o Krajinově emigraci. V inscenovaném soudním procesu s tzv. Krajinovou zpravodajskou kanceláří byl 4. září 1948 v  nepřítomnosti odsouzen k 25 letům vězení. Vladimír Krajina se usídlil v Kanadě, kde pokračoval ve své vědecké a pedagogické kariéře, působil v exilových spolcích a politických organizacích, byl členem Rady svobodného Československa, předsedou Československé národní asociace v Kanadě a předsedou Československé národně socialistické strany v exilu. V roce 1990 obdržel Řád bílého lva I. třídy. Vladimír Krajina zemřel 1. června 1993 ve Vancouveru a urna s jeho popelem byla uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].