Posts Tagged ‘Mírov’

Praha 6. Pomník Tomáši Sedláčkovi

Středa, 29 května, 2019

Pomník generálu Sedláčkovi v areálu Posádkového velitelství Praha byl odhalen 24. září 2014. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnili předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Jan Hamáček, náčelník Generálního štábu Armády ČR generál Petr Pavel, zástupci Prahy 6 a další hosté. Pomník je dílem sochařů Petra Laciny a Petra Siegla.

Tomáš Sedláček (1918–2012), hrdina protinacistického odboje, se po válce stal velitelem plzeňské posádky, odkud v roce 1949 odešel do Prahy přednášet na Vysoké vojenské akademii. Zde byl v únoru 1951 zatčen a odvezen do tzv. domečku, kde byl několik měsíců vyslýchán. Major Sedláček se na žádných protirežimních aktivitách nepodílel, byl z nich ale usvědčován vynucenými doznáními svého bývalého podřízeného z plzeňské posádky kpt. Josefa Kučery [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi]. Spolu se skupinou plzeňských důstojníků byl obviněn z protistátní činnosti [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům] a 23. června 1952 odsouzen na doživotí. Byl vězněn ve Valdicích, Mírově, Leopoldově a nejdéle v pracovním táboře Bytíz (1953–1960). Po propuštění na květnou amnestii vystudoval průmyslovou školu, aby získal kvalifikovanější práci, a stal se stavebním projektantem. V roce 1992 se dočkal plné rehabilitace a byl jmenován generálmajorem, v roce 2008 armádním generálem.

Mírov. Symbolický hrob Jánose Esterházyho

Čtvrtek, 16 května, 2019

Symbolická připomínka Jánose Esterházyho byla odhalena v roce 1998 z iniciativy Svazu Maďarů žijících v českých zemích. Nachází se na bývalém vězeňském hřbitově v Mírově, který byl v roce 2005 revitalizován a dedikován politickým vězňům.

Hrabě János Esterházy (1901–1957), významný politik maďarských menšinových stran v meziválečném Československu, byl v mírovské věznici vězněn od roku 1953 a zemřel zde v roce 1957 [viz Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu].

Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu

Čtvrtek, 16 května, 2019

Pamětní deska Jánosi Esterházymu, jejímž autorem je Josef Červenec, byla na základě dohody Konfederace politických vězňů, pražského magistrátu a maďarského velvyslanectví umístěna v roce 2011 na Čestném pohřebišti politických vězňů v Motole. Spolu s deskou věnovanou Josefu Bryksovi [viz Praha 5. Pamětní deska Josefu Bryksovi] se staly součástí zdejšího pietního místa, odhaleného v roce 2000 [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů].

János Esterházy (1901–1957) byl významným politikem maďarských menšinových stran v meziválečném Československu. I jako poslanec Národního shromáždění a později Slovenského sněmu usiloval o opětovné začlenění Slovenska do maďarského státu. Za války podporoval válečné úsilí a cíle států Osy. Opakovaně deklaroval i své antisemitské postoje. Jako jediný poslanec Slovenského sněmu ovšem hlasoval v květnu 1942 proti přijetí zákona o vystěhování Židů ze Slovenska. Po válce byl zatčen a deportován do Sovětského svazu, kde byl odsouzen na deset let. V roce 1947 byl Národním soudem v Bratislavě v nepřítomnosti odsouzen k smrti. V roce 1949 byl ze SSSR vydán do Československa, prezidentskou milostí mu byl trest smrti změněn na doživotí. Zemřel 3. března 1957 ve věznici na Mírově [viz Mírov. Symbolický hrob Jánose Esterházyho]. Pokusy o rehabilitaci zahájila v roce 1989 jeho dcera Alice Malfattiová. Nejvyšší soud Ruské federace v roce 1993 Esterházyho rehabilitoval, Nejvyšší soud SR v roce 1994 jeho případ odmítl znovuotevřít. Urnu s jeho ostatky identifikovali ve společném hrobě v Praze-Motole pracovníci Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby.

Radošovice. Pomník obětem válek a komunistické totality

Úterý, 2 dubna, 2019

Pomník byl odhalen z iniciativy a podle návrhu starosty obce Vladimíra Guta 9. června 2018 během  setkání rodáků u příležitosti 700. výročí založení obce. Pomník ve tvaru jehlanu s šesti deskami z černého leštěného mramoru zasazenými do ocelové konstrukce v barvách trikolory je umístěn na podstavci z leštěného mramoru. Pamětní místo odhalil Petr Kukla, syn vězněného občana obce, Milan Hicz, vnuk jednoho z vystěhovaných hospodářů, a Jan Gut, starosta Sdružení dobrovolných hasičů, který se také podílel na realizaci pomníku.

Z obce byla během násilné kolektivizace [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] v září 1952 vystěhována rodina Adamcova z Radošovic poté, co byl Antonín Adamec odsouzen za neplnění předepsaných dodávek. Manželka Marie s dcerou a dvěma syny byli přesídleni nejdříve do nedalekého Skalkova, následně do Žulové v okrese Jeseník a v roce 1956 do středočeských Dunávic. Podobný osud postihl rodinu Josefa Zemana, hospodařící na usedlosti v Onšovicích. Manželka Terezie byla během věznění manžela v prosinci 1952 vysídlena se třemi nezletilými dcerami na Skalkov, odtud v květnu 1953 do slezských Křišťanovic a v roce 1956 do Dunávic. Rodina se na rodný statek vrátila v roce 2009.

Nápis na pomníku dále připomíná věznění Miloslava Matouška (1921–1990), ředitele školy v sousedních Bílkovicích, odsouzeného na 25 let, a jeho bratrance Jaroslava Matouška (1924–1998), ředitele školy na Hrádku, odsouzeného k 20 letům ve veřejném procesu konaném ve Vlašimi Státním soudem v roce 1950. Oba byli propuštěni na amnestii v roce 1960. Na 20 let odnětí svobody byl odsouzen místní obchodník Alois Kukla (1916–1984), z vězení byl propuštěn po 12 letech.

Radošovický rodák P. Alois Jaroslav Moc OFM (1918–1995) působil po přijetí řeholních slibů a vysvěcení ve františkánském klášteře v Hostinném. V roce 1949 byl za práci s mládeží a přečtení pastýřského listu zatčen a 10. ledna 1950 odsouzen Státním soudem za pobuřování proti republice na sedm let. Trest odpykával ve věznicích Praha-Ruzyně, Praha-Pankrác, Mladá Boleslav, Mírov a ve Valdicích. Od roku 1956 žil v Praze, kde se zapojil do činnosti podzemní církve. Státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti získal během pražského jara a působil jako výpomocný duchovní v Praze-Michli při kostele sv. Františka. V rámci celostátní bezpečnostní akce namířené proti skrytým františkánským domům byl s dalšími řeholníky a terciáři 27. března 1983 zatčen a ve vyšetřovací vazbě v Praze-Ruzyni strávil tři měsíce. Následně byl zbaven státního souhlasu, ale i nadále se věnoval duchovní péči o terciáře.

Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi

Pondělí, 4 března, 2019

Pamětní deska byla odhalena 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Štábní kapitán Josef Kučera (1916–1952), kapitán Václav Ženíšek (1917–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Ženíškovi] a plukovník Ladislav Svoboda (1893–1952) patří k hlavním obětem vykonstruovaných procesů vedených proti československým důstojníkům z plzeňské posádky [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům].

Josef Kučera absolvoval roční studium na vojenské akademii v Hranicích, v květnu 1945 byl opět povolán k činné službě a od roku 1946 sloužil ve vojenské posádce v Plzni. V říjnu 1949 byl povýšen na štábního kapitána. Josef Kučera byl zatčen krátce po zatčení Václava Ženíška, s nímž se dlouhodobě znal, a vyslýchán pro podezření z plánování vojenského převratu. Byl postaven do čela druhého procesu, který se konal 23. června 1952 a v němž bylo souzeno celkem pět důstojníků činných ve vojenské službě. Josef Kučera byl odsouzen na doživotí a eskortován do Valdic a posléze na Mírov. Na žádost prokurátora byl trest št. kpt. Kučerovi v odvolacím řízení konaném 5. září zpřísněn na absolutní. Byl popraven 14. listopadu 1952 v Praze na Pankráci, den po vykonaných exekucích na plk. Svobodovi a kpt. Ženíškovi, kteří byli odsouzeni 15.–17. května 1952. Josef Kučera byl plně rehabilitován v roce 1990 a o rok později povýšen in memoriam na plukovníka.

Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi

Úterý, 4 prosince, 2018

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Klubu Milady Horákové a za podpory Fotbalové asociace ČR a spolku českých právníků Všehrd 20. září 2018 na domě ve Valentinské ulici, kde JUDr. Josef Nestával bydlel.

Josef Nestával (1900–1976) pracoval ve vedení Ústředního svazu nemocenských pojišťoven a na pražském magistrátu. Ve třicátých letech byl vysokým funkcionářem Československé strany národně socialistické, činný byl i ve spolkovém životě. Za okupace se zapojil do odboje, v červenci 1940 byl zatčen gestapem a v březnu 1942 odsouzen na doživotí. Po válce vykonával několik nižších funkcí v ČSNS. V únoru 1948 byl odvolán z funkce člena rady magistrátu a ředitele svazu pojišťoven, v prosinci mu bylo dovoleno v zaměstnání zůstat na pozici řadového referenta. Po odchodu předsedy Petra Zenkla a dalších předúnorových představitelů národněsocialistické strany do exilu se z jeho popudu doma vytvořilo ilegální vedení strany, tzv. šestka. Nestával jako její předseda se v září 1948 spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] zúčastnili schůzky ve Vinoři [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím] s „nezávislými“ sociálními demokraty (Československá sociální demokracie byla v červnu násilně sloučena s KSČ) a představiteli lidovců, kteří obdobně jako národněsocialistická šestka čelili režimem řízenému „obrození“ Národní fronty. Smysl šestky byl primárně statutární a koordinační, jako celek žádnou ilegální činnost nevyvíjela. Josef Nestával byl zatčen 8. listopadu 1949 a v procesu s tzv. vedením záškodnického spiknutí proti republice (31. květen – 8. červen 1950), v němž byl v protikladu k faktickému postavení v rámci šestky označen za „zástupce“ Milady Horákové, odsouzen Státním soudem na doživotí. Trest odpykával ve věznicích Mírov, Leopoldov a Valdice. V rámci amnestie 1955 mu byl trest zkrácen na 25 let. Od roku 1956 Nestával usiloval o revizi procesu, kterou Krajský soud v Praze 1959 odmítl. Propuštěn byl na podmínku až v listopadu 1963. V roce 1968 se stal čelným představitelem tzv. staronových členů Československé strany socialistické a symbolem úsilí o společenskou rehabilitaci strany během pražského jara. Sovětská okupace přerušila soudní rehabilitaci popravených a odsouzených v procesu s Miladou Horákovou. Josef Nestával byl plně rehabilitován až posmrtně, v roce 1990.

Beroun. Pamětní deska Jaromíru Klimeckému a Ladislavu Královi

Úterý, 2 října, 2018

Skleněná pamětní deska upomínající na Jaromíra Klimeckého (1911–1979), faráře Českobratrské církve evangelické, a Ladislava Krále (1902–1970), faráře Církve československé (husitské), byla odhalena 27. června 2018 z iniciativy evangelického faráře Mikuláše Vymětala na evangelické modlitebně v Berouně za přítomnosti věřících obou církví a jejich duchovních.

Ladislav Král (1902–1970) po dokončení studia na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě a vysvěcení (1931) působil jako farář v náboženských obcích na Těšínsku a v pražské diecézi, před zatčením gestapem v roce 1943 v Berouně. Z vězení v Terezíně a Dachau byl propuštěn v roce 1944. Po válce byl opět aktivně činný v Československé straně národně socialistické a v Sokole. Na počátku padesátých let prostřednictvím kurýra Karla Heikenwäldera odeslal do exilu dva dopisy o postavení církví v Československu. Poté, co Státní bezpečnost Heikenwäldera zadržela, byl farář Král 10. května 1950 zatčen a v červnu 1951 Státním soudem v Brně odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 14 let. Trest si odpykával ve Zbýšově u Brna a na Mírově a po prodělané mozkové mrtvici byl v září 1957 podmínečně propuštěn. Pracoval v dělnických povoláních, přes opakované žádosti mu nebyl udělen souhlas k výkonu kněžské služby, i nadále byl sledován Státní bezpečností. Zemřel v roce 1970 a nedočkal se tak alespoň částečné rehabilitace v roce 1972.

Dolní Újezd. Pamětní deska Martinu Františku Víchovi

Neděle, 29 října, 2017

Pamětní desku P. Víchovi, rodáku z nedalekého Jiříkova, pořídily obec Dolní Újezd a zdejší farnost. Jejím autorem je akademický sochař Tomáš Vejdovský. Slavnostní odhalení na vnější zdi presbytáře kostela sv. Martina se uskutečnilo 11. června 2016.

František Vích (1921–2008) vstoupil do Kongregace bratří Nejsvětější svátosti – petrinů, po válce studoval na bohosloveckém učilišti v Českých Budějovicích, v prosinci 1949 byl vysvěcen na kněze. V kostele Panny Marie Růžencové petrinského kláštera v Českých Budějovicích sloužil i po internaci a „centralizaci“ řeholníků až do srpna 1953, kdy byl přímo v kostele zatčen Státní bezpečností a vyšetřován kvůli P. Stanislavu Sasinovi, o jehož tajném návratu z emigrace se dozvěděl krátce před zatčením. V prosinci byl za pomoc k velezradě a neoznámení trestného činu odsouzen na deset let a vězněn v Praze na Pankráci, v táboře Tmavý důl ve Rtyni v Podkrkonoší, kde utrpěl při závalu vážný úraz. Ve věznicích Valdice a Mírov se zapojil do skrytého náboženského života. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 nedostal souhlas k výkonu kněžské služby a pracoval v zahradnictví v Mladém. Od roku 1967 působil jako farář ve farnosti v Dobrši [viz Dobrš. Pomník Martinu Františku Víchovi], kam za ním přijížděli skauti a rodiny s dětmi. M. F. Vích byl v 70. a 80. letech pro svou činnost vyšetřován StB a nucen ke spolupráci. V roce 2005 mu bylo propůjčeno státní vyznamenání T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Je pohřben v Mladém (dnes součást Českých Budějovic).

Kozlovice. Pamětní deska Stanislavu Dubinovi

Sobota, 7 října, 2017

Černou náhrobní desku upomínající věznění na Stanislava Dubiny za komunistického režimu vytvořil místní kameník Jan Pustka. Zásluhou místních farníků a přátel byla umístěna v roce 1990 na kozlovickém hřbitově, kde byl v roce 1986 P. Dubina pochován.

Stanislav Dubina (1906–1986) studoval bohosloví v Olomouci a v roce 1929 přijal kněžské svěcení. Působil ve farnostech olomoucké diecéze, v Kozlovicích sloužil od roku 1936 až do svého zatčení v květnu 1950. Byl aktivní nejen v pastorační práci, ale podílel se na činnosti katolických spolků, jednoty Orel, charity, pořádal lidové misie a náboženské poutě. Byl zatčen a Státním soudem v září 1950 odsouzen k devíti letům vězení, která odpykával v Praze-Pankráci, na Mírově, ve Valdicích a v pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší. Po propuštění v roce 1955 pracoval jako zemědělský dělník v jednotném zemědělském družstvu, po třech letech obdržel částečný státní souhlas k výkonu kněžské služby, tzn. bez nároku na plat a s omezeními duchovenské činnosti. Plný souhlas získal v roce 1958, kdy nastoupil do farnosti v Želechovicích nad Dřevnicí, od roku 1965 byl devět let administrátorem vizovické farnosti, kde během politického uvolnění v době pražského jara podporoval obnovení skautské organizace. P. Dubina dožil v Charitním domově na Moravci. Plně soudně rehabilitován byl v roce 1992.

Baška. Pamětní deska Otto Furchovi

Sobota, 7 října, 2017

Pamětní deska z leštěného černého mramoru upomínající na Mons. Otto Furcha byla odhalena na zdi kostela sv. Václava u příležitosti 100. výročí jeho narození. Za účasti farníků, přátel a příbuzných ji 12. června 2016 požehnal skalický farář Radek Drobisz. Desku financoval Jaroslav Pospíchal z Brna, autorem nápisu je historik David Pindur.

Frýdecký rodák Otto Furch (1916–2002) byl jednou z předních osobností katolické církve na českém Těšínsku, po roce 1945 se podílel na obnově československé části vratislavské arcidiecéze. Do roku 1950 působil jako sekretář Apoštolské administratury v Českém Těšíně. Pak byl přeložen jako pomocný duchovní na farnost ve Frýdku, kde byl v březnu 1951 zatčen a za svou činnost v církvi v září téhož roku Nejvyšším státním soudem v Praze odsouzen na jedenáct let těžkého žaláře, ke ztrátě občanských práv a veškerého majetku. Trest odpykával ve Slezské Ostravě, v Praze, v Kolíně, v Plzni-Borech a na Mírově. Od roku 1953 byl umístěn v táboře Vykmanov. Z vězení byl podmíněně propuštěn v roce 1956 a v roce 1969 rehabilitován. V letech 1967 až 1989 působil jako pomocný duchovní římskokatolické farnosti Skalice, ve filiálním kostele sv. Václava v Bašce.