Posts Tagged ‘Pavel VI.’

Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi

Úterý, 20 října, 2015

Pamětní deska je umístěna ve vestibulu budovy Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a byla odhalena 10. prosince 1997. Požehnal ji apoštolský nuncius J. E. Giovanni Coppa. Autorem desky je akademický sochař Zdeněk Kolářský a byla financována z prostředků Univerzity Palackého.

František Tomášek (1899–1992) se narodil ve Studénce v rodině učitele [viz Studénka. Pamětní deska Františku Tomáškovi], vzdělání získal v Olomouci (Slovanské gymnázium, Arcibiskupský seminář, Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta). Na kněze byl vysvěcen v roce 1922, poté sloužil jako katecheta v Olomouci a v Kelči [viz Kelč. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. Na bohoslovecké fakultě působil před druhou světovou válkou i po ní. V říjnu 1949 byl papežem Piem XII. jmenován světícím biskupem olomouckým, biskupské svěcení přijal tajně z rukou tehdy internovaného olomouckého arcibiskupa Josefa Karla Matochy [viz Ostrava. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. V letech 1951–1954 byl internován v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], po propuštění nastoupil jako administrátor v Moravské Huzové [viz Moravská Huzová. Pamětní deska Františku Tomáškovi], kde strávil jedenáct let. V letech 1963–1965 se účastnil Druhého vatikánského koncilu a v roce 1965 byl jmenován papežem Pavlem VI. apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze, v dubnu 1976 kardinálem „in pectore“ (jmenování zveřejněno v červnu 1977) a v prosinci 1977 pražským arcibiskupem.

V roce 1987 František Tomášek vyhlásil desetiletý program duchovní obnovy českého národa k miléniu smrti sv. Vojtěcha a o rok později podpořil petici moravských katolíků požadující dodržování demokratických svobod občanů. Po Palachově týdnu v lednu 1989 protestoval proti brutalitě policejních zásahů a v listopadu vedl pouť věřících z Československa do Říma na svatořečení Anežky České, o nějž se osobně významně zasadil. Na závěr oslav svatořečení při slavnostní bohoslužbě v katedrále sv. Víta 25. listopadu se jménem katolické církve přihlásil k probíhajícím politickým změnám („V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa.“). František Tomášek zemřel 4. srpna 1992 v Praze.

Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi

Středa, 7 října, 2015

V katedrále sv. Štěpána jsou na opěrných sloupech hlavní lodi umístěny pamětní desky významných litoměřických biskupů. Deska z černého mramoru s latinským nápisem připomínající 17. litoměřického biskupa Štěpána Trochtu byla instalována nedlouho po jeho úmrtí v roce 1974. Je zdobena osobním biskupským znakem a heslem: Actio–sacrificium–caritas (Činnost–oběť–láska). Návrh desky vzešel od biskupových nejbližších spolupracovníků P. Jaromíra Korejse, salesiána P. Josefa Pekárka a tehdejšího biskupského sekretáře P. Josefa Helikara, autora latinského nápisu. Pod deskou je biskupova fotografie.

Štěpán Trochta (1905–1974) se narodil ve Francově Lhotě, okres Vsetín. Vystudoval a vysvěcen na kněze byl v Itálii. Po návratu do Československa řídil stavby salesiánských řádových domů a kostelů. Za války byl vězněn v Terezíně, Mauthausenu a Dachau. V roce 1947 byl Trochta jmenován litoměřickým biskupem, o rok později se stal mluvčím českých biskupů ve vyjednávání s představiteli komunistické státní moci. Od léta 1950 byl internován ve svém litoměřickém sídle. V lednu 1953 zatčen a v červenci 1954 odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Vězněn byl v Praze-Ruzyni, Litoměřicích, Praze-Pankráci, Valdicích, Leopoldově. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 pracoval jako stavební dělník a instalatér. Od listopadu 1962 po předčasném penzionování ze zdravotních důvodů žil až do léta 1968 v charitních domovech v Táboře a poté v Radvanově [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. V červenci 1968 byl soudně rehabilitován a ujal se opět biskupského úřadu v Litoměřicích. Roku 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore (k zveřejnění došlo až roku 1973). Zemřel 6. dubna 1974, pohřbu na litoměřickém hřbitově se zúčastnil i krakovský arcibiskup kardinál Karol Wojtyła.

Praha 6. Pomník Josefu Beranovi

Středa, 13 července, 2011

Pomník je tvořen deskou z tmavé leštěné žuly s rytým biskupským znakem a zlaceným textem, žulovou sochou klečící mužské postavy v kněžském rouchu a stylizovanou branou ze světlých žulových bloků se symbolem kříže na vrcholu. Je umístěn na travnatém prostranství před budovou Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Odhalen a posvěcen byl kardinálem Miloslavem Vlkem, arcibiskupem pražským, 7. prosince 2009. Autorem pomníku je prof. Stanislav Hanzík. Stavba pomníku byla zahájena požehnáním základního kamene 13. května 2009 u příležitosti 40 let od smrti kardinála Berana.

Josef Beran (1888–1969) se narodil v Plzni v rodině učitele [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi; Plzeň. Pamětní deska Josefu Beranovi II]. Od roku 1928 vyučoval na bohoslovecké fakultě Univerzity Karlovy. Za heydrichiády byl zatčen a vězněn až do konce války (Terezín, Dachau). Do Prahy se vrátil koncem května 1945, navázal na své působení na teologické fakultě a v prosinci 1946 se stal pražským arcibiskupem. Naposledy promluvil k věřícím 18. června 1949 v předvečer svátku Božího těla v kostele premonstrátského kláštera na Strahově, kde se četl pastýřský list československých biskupů Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky, odsuzující vměšování režimu do církevních záležitostí. V den svátku Státní bezpečnost zinscenovala v katedrále sv. Víta „občanské“ výtržnosti a arcibiskupu Beranovi byl přidělen „ochranný dohled“. Tím začala arcibiskupova internace, trvající de facto až do 19. února 1965, kdy mu bylo povoleno, aby odcestoval do Říma a přijal kardinálské jmenování. Nejdříve byl držen v izolaci v pražském arcibiskupském paláci, poté postupně na dalších místech. 7. března 1951 byl odvezen do Roželova u Rožmitálu, 2. dubna 1951 do Růžodolu u Liberce, 17. dubna 1953 do Myštěvsi u Bydžova, 20. prosince 1957 do Paběnic [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům; Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům], následovaly nucené pobyty mimo diecézi v Mukařově (od 4. října 1963) a v Radvanově (od 2. května 1964) [viz Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi; Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. 22. února 1965 byl Josef Beran ve Vatikánu přijat do sboru kardinálů a zapojil se do práce Druhého vatikánského koncilu. K věřícím v Československu promlouval v relacích Vatikánského rozhlasu, naposledy po upálení Jana Palacha a Jana Zajíce. Zemřel 17. května 1969 v Římě. Československý stát nepovolil převoz těla do vlasti a kardinál Beran byl pohřben v chrámu sv. Petra v Římě. V dubnu 2018 byly jeho ostatky vyzvednuty a slavnostně uloženy v katedrále sv. Víta.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru