Pamětní deska z imitace bronzu, jejímž autorem je Josef Svoboda z Ateliéru Gravis, byla odhalena 19. listopadu 2016 u příležitosti spisovatelových nedožitých pětaosmdesátých narozenin na budově hotelu Černý kůň, kde rodina Zábranových bydlela v letech 1933 až 1940. Odhalení se zúčastnil starosta města Jiří Kučera, představitelé zastupitelstva, rodinní příslušníci, Zábranovi spolužáci, literární vědci a široká veřejnost.

Jan Zábrana (1931–1984) se narodil v Herálci do učitelské rodiny, dětství a mládí prožil v Humpolci, kde studoval na gymnáziu. Již v únoru 1948 byli Zábranovi rodiče jako významní příslušníci národně socialistické strany akčním výborem v Humpolci zbaveni možnosti vyučovat a na počátku padesátých let odsouzeni k dlouholetým trestům. Jiřina Zábranová (1903–1974) v roce 1950 na osmnáct let, Emanuel Zábrana (1900–1978) o dva roky později na deset let; oba byli propuštěni na prezidentskou amnestii v květnu 1960. Jan Zábrana se po složení maturity v roce 1950 hlásil ke studiu klasické filologie na pražskou filozofickou fakultu, kam však z kádrových důvodů nebyl přijat. Nastoupil na bohosloveckou fakultu, ale po otcově odsouzení byl ze studia vyškrtnut. V roce 1952 se Jan Zábrana natrvalo přestěhoval do Prahy, neboť rodina rozsudkem přišla také o dům v Humpolci. V Praze přechodně pracoval v manuálních profesích, současně neoficiálně překládal z ruštiny a angličtiny a začal se stýkat s uměleckými a literárními kruhy. Od roku 1955, kdy byl přijat za člena Kruhu překladatelů, působil jako překladatel z povolání. Na počátku šedesátých let se oženil, jeho manželka Marie byla dlouholetou redaktorkou nakladatelství Odeon. Jan Zábrana překládal zejména z moderní angloamerické a ruské literatury, a to jak poezii, tak prózu. Věnoval se i vlastní tvorbě, z níž část byla publikována během politického uvolnění v šedesátých letech, s nástupem normalizace se jako autor stal opět nežádoucím. Až do své předčasné smrti v roce 1984 publikoval jen překlady či literárněvědné esejistické texty. Jeho vlastní dílo, včetně významných deníkových záznamů, které si vedl už od gymnaziálních let, mohlo vyjít až po roce 1989. Byl pochován v rodinném hrobě na hřbitově v Poděbradech.

Pamětní deska u vchodu do kostela Sboru Krále Jiřího z Poděbrad Církve československé husitské byla odhalena v roce 1990 z iniciativy místní náboženské obce a faráře Josefa Šamánka.

Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Dětský obrázkový mechanický orloj odhalil 28. října 2011 poděbradský starosta Ladislav Langr, jenž byl zároveň jeho iniciátorem. Orloj plakátovou formou znázorňuje dějiny města a jedno z vyobrazení je věnováno bratřím Mašínům. Autory orloje jsou Petr Prchal a Lucie Seifertová. Připomínka Mašínů, jež je pojata jako oznámení o konání orientačního běhu Poděbrady–Berlín, vzbudila obvyklé kontroverzní reakce.

V říjnu 1953, po provedení několika ozbrojených akcí [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi], se Ctirad (1930–2011) a Josef (*1932) Mašínové spolu s dalšími třemi členy skupiny rozhodli opustit republiku. Během dramatické třicetidenní cesty východním Německem se skupina několikrát ocitla ve velmi kritické situaci, kdy je pronásledovaly tisíce příslušníků armády a policie. Bratřím Mašínům a Milanu Paumerovi (1931–2010) [viz Poděbrady. Pamětní deska Milanu Paumerovi] se podařilo probít do Západního Berlína. Dva členové skupiny – Václav Švéda (1921–1955) a Zbyněk Janata (1933–1955) – byli na území NDR zatčeni a předáni československým orgánům. V listopadu a prosinci 1953 byli v Československu pozatýkáni příbuzní členů skupiny i jejich další spolupracovníci. V lednu 1955 bylo Nejvyšším soudem souzeno 17 osob: strýc bratří Mašínů Ctibor Novák (1902–1955), Václav Švéda a Zbyněk Janata byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni 2. května 1955 v Praze na Pankráci. Zdena Mašínová (1907–1956), která byla v době zatčení již těžce nemocná, byla souzena v samostatném procesu v červnu 1955 a zemřela o rok později v pardubické věznici [viz též Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové; Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové]. V případě bratří Mašínů a Milana Paumera bylo trestní stíhání pozastaveno a československé úřady o jejich vydání opakovaně a neúspěšně žádaly Spojené státy, kam všichni tři zamířili a kde vstoupili do armády. Otázka jejich případného trestního stíhání se znovu otevřela po roce 1989 a právně byla uzavřena v roce 1995, kdy městský soud prohlásil tuto záležitost za promlčenou.

Pamětní deska byla odhalena 6. října 2012 z iniciativy Nadačního fondu Milana Paumera, jejím autorem je sochař Kryštof Hošek. Bronzová deska s litým písmem zobrazuje reliéfní podobiznu Milana Paumera v americké armádní uniformě. Do desky byla zalita nábojnice s textem Berlín 31. 10. 1953.

Milan Paumer (1931–2010) se po únoru 1948 zapojil do protikomunistické odbojové skupiny Ctirada (1930–2011) a Josefa (*1932) Mašínů, s nimiž se znal od dětství. Paumer se zúčastnil obou přepadových akcí služeben Sboru národní bezpečnosti [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi;  Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi]. K odchodu skupiny za hranice se připojil v době, kdy absolvoval základní vojenskou službu. Milanu Paumerovi se i přes průstřel břicha podařilo spolu s oběma bratry Mašíny po třicetidenní anabázi probít do Západního Berlína [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji], odkud odletěli do Spojených států, kde vstoupili do americké armády. V očekávání nového vojenského konfliktu mezi Západem a Východem se chtěli podílet na destrukci komunistického režimu v Československu. Během pětileté služby v americké armádě se Milan Paumer zúčastnil válečných operací v Koreji. Po vyřazení z armády se usadil na Floridě, odkud se v roce 2001 natrvalo vrátil do České republiky. Zemřel 22. července 2010.

Mramorová pamětní deska věnovaná manželům Mašínovým byla odhalena 28. června 2003 z iniciativy Milana Paumera. Je umístěna u pomníku obětem nacismu.

Podplukovník Josef Mašín (1896–1942) byl československý legionář a hrdina domácího protinacistického odboje. Po válce se mu dostalo veřejných poct (v roce 1947 povýšen in memoriam na brigádního generála), s nástupem komunistického režimu se ale připomínání nekomunistického odboje i legionářské tradice stalo z ideologických důvodů nežádoucím [viz též Lošany. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Roudnice nad Labem. Pamětní deska Josefu Mašínovi].

Zdena Mašínová (1907–1956) byla zatčena po úspěšném útěku jejích synů Ctirada (1930–2011) a Josefa (*1932) na Západ [viz Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji] v listopadu 1953. Pro těžké zdravotní komplikace po přestálých operacích před zatčením i během vyšetřovací vazby nemohla být souzena spolu s ostatními, kteří byli v souvislosti s činností skupiny bratří Mašínů [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi] obviněni. V tomto procesu v lednu 1955 bylo odsouzeno celkem 17 osob, tři k trestu smrti – Zbyněk Janata (1932–1955) a Václav Švéda (1921–1955), zatčení ve východním Německu během útěku a vydaní zpět do Československa, a Ctibor Novák (1902–1955), bratr Zdeny Mašínové, jenž byl soudem označen za vůdce skupiny. Zdena Mašínová byla odsouzena v samostatném procesu v červnu 1955 na 25 let. Zemřela v ženské věznici v Pardubicích 12. června 1956 a byla pohřbena do společného hrobu v Praze Ďáblicích [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové]. V roce 1991 byla Zdena Mašínová rehabilitována.