Kovová deska s černým písmem a emblémem Českého vysokého učení technického byla odhalena ve foyer budovy v roce 1994. V roce 2000 pod ní byla instalována druhá deska připomínající události na vysokých školách v roce 1948 [viz Praha 2. Pamětní deska perzekvovaným vysokoškolákům].

Pamětní deska připomíná perzekuci vysokých škol za nacistického a komunistického režimu. Viz též Pardubice. Pomník boji studentů za svobodu 1939 a 1989.

Pomník připomíná oběti nacistického a komunistického režimu a JUDr. Miladu Horákovou, vnímanou jako symbol odbojářů perzekvovaných oběma režimy. Odhalili jej 1. října 2018 v zahradě Ztracenka představitelé Klubu dr. Milady Horákové za účasti dcery Milady Horákové Jany Kánské, zastupitelů Prahy 2 a dalších hostů. Autory pomníku jsou sochař Ladislav Sorokáč a architekt Ondřej Tuček. Pomník znázorňující alegorii boje dobra se zlem tvoří dva balvany z černého žulového lomového kamene svírající bílý mramorový oblázek.

Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Karel Bacílek (1920–1949) byl na základě vynuceného doznání odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti [viz Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi, Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv].

Moderní streetartové připomínky umístil na fasádu bývalého Borůvkova sanatoria v Legerově ulici v Praze designér Otakar Dušek k 45. výročí Palachovy smrti 19. ledna 2014.

V roce 1950 zde po převozu z valdické věznice zemřel farář Josef Toufar [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], v roce 1969 student Jan Palach [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].

Pamětní desku jedné ze tří pražských obětí potlačování masových protiokupačních protestů v srpnu 1969 [viz též Praha 1. Pamětní deska Vladimíru Krubovi a Františku Kohoutovi] odhalil 21. srpna 2015 na fasádě hotelu Beránek iniciátor projektu Pomníky obětem bezpráví historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec. Součástí desky je betonový plastický reliéf dlažby, který chybějící kostkou symbolizuje zmařený lidský život.

Bohumil Siřínek (1955–1969), čtrnáctiletý žák základní školy v Mladoticích u Písku byl na pražském Tylově náměstí 21. srpna 1969 kolem deváté hodiny večer postřelen do břicha neznámým pachatelem z řad Lidových milicí. V té době přes deset tisíc demonstrantů zastavilo v prostoru náměstí Míru a dolní části Vinohrad kolem Rumunské ulice a Tylova náměstí postup policie, která se snažila prorazit improvizované barikády obrněnými transportéry. V prostoru nasazení příslušníci Lidových milicí opakovaně stříleli ostrými náboji, což mělo za následek několik raněných. Postřelený Bohumil Siřínek byl z Tylova náměstí přenesen do nemocnice v Londýnské ulici, kde 24. srpna zemřel. K nalezení a potrestání pachatelů nedošlo ani při obnoveném vyšetřování v 90. letech.

Deska na kostele sv. Ignáce z Loyoly na Karlově náměstí byla instalována 18. června 2013 z iniciativy Karla Šťávy a dalších bývalých příslušníků pomocných technických praporů, kteří se scházeli ve zdejší farnosti. Zhotovila ji firma Kamenictví Martin Šrajer z Páleče u Zlonic.

Deska připomínající perzekuci katolické církve během protektorátu a za komunistického režimu odkazuje i k nezákonné násilné likvidaci klášterů a mužských a ženských katolických řeholních řádů v 50. letech [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic].

Pamětní deska byla odhalena 17. listopadu 2014 prezidentem Milošem Zemanem za přítomnosti prezidentů zemí Visegrádské čtyřky a Spolkové republiky Německa.

Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Pamětní deska byla odhalena 27. května 2014 na domě, kde Karel Bacílek žil. Vznikla ze společné iniciativy mezinárodního projektu proti totalitě Mene Tekel, Konfederace politických vězňů, Pražského akademického klubu 48 a městské části Praha 2.

Karel Bacílek (1920–1949) se narodil ve Zdicích u Berouna [viz Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let]. Po maturitě na gymnáziu v Praze v roce 1941 pracoval až do konce války v restauraci svého otce. Na podzim roku 1945 se zapsal na pražskou právnickou fakultu a vstoupil do Československé strany národně socialistické. Na jaře roku 1948 se otec i syn Bacílkovi seznámili s pplk. ve výslužbě Josefem Hruškou (1883–1949), který je (a mnohé další) jako agent vojenského obranného zpravodajství vtáhl do provokační hry. Na jeho popud shromažďovali zpravodajské informace a oslovovali potencionální spolupracovníky (takto se Karel Bacílek ml. seznámil se svým kolegou ze studií Borisem Kovaříčkem [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv]). Během následujících měsíců tak pod kontrolou vojenského obranného zpravodajství i Státní bezpečnosti vznikala početná odbojová organizace Pravda vítězí, jejímž cílem měl být ozbrojený převrat plánovaný na únor 1949 a koordinovaný s politickou emigrací. Karel Bacílek ml. proto s vědomím pplk. Hrušky dokonce krátce před zatčením podnikl ilegální cestu do americké okupační zóny v Bavorsku. K rozsáhlému zatýkání vyprovokované skupiny přistoupila Státní bezpečnost v prosinci 1948. Do čela hlavního procesu, který se konal 12.–14. května 1949 v Praze, byl postaven generál Karel Kutlvašr (1895–1961) [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Státní soud v něm odsoudil Karla Bacílka ml., Borise Kovaříčka a pplk. Hrušku k trestu smrti, gen. Kutlvašra na doživotí. Karel Bacílek st. byl postaven do čela jednoho z následných procesů a v červnu 1949 odsouzen na 25 let. Popravy byly vykonány 24. května 1949 v Praze na Pankráci.

Viz též Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi II.

Památník obětem nacismu a komunismu z řad kněží, řeholnic a řeholníků – symbolický hrob byl odhalen 21. března 2003 na Vyšehradském hřbitově. Následnou mši celebroval v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk spolu s dalšími biskupy českých a moravských diecézí a se zástupci řeholních řádů a kongregací. Jednoduchý kamenný pomník s kovaným barokním křížem má být, podle slov probošta Vyšehradské kapituly Antonína Doležala, připomínkou těch, kteří pro dobro, pravdu a lásku neváhali obětovat své zdraví, svobodu i svůj život. Autory památníku jsou architekti Tomáš Šantavý a Božena Svátková.

V noci ze 13. na 14. dubna a z 27. na 28. dubna 1950 bylo Státní bezpečností a Státním úřadem pro věci církevní v rámci tzv. akce K (kláštery) obsazeno téměř 150 klášterů a řeholních domů. Řeholníci byli převezeni do tzv. centralizačních klášterů v Bohosudově, Broumově, Hejnicích, Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím] a Oseku, představitelé řádů a režimu nejvíc nepohodlní řeholníci pak do internace v klášteře v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Stát kláštery jako centra řeholního života zrušil a majetek řádů zabavil. Část řeholníků byla na podzim povolána k výkonu povinné vojenské služby u pomocných technických praporů [viz Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů z řad kněží]. Od července do září 1950, v rámci tzv. akce Ř (řeholnice), stihl obdobný osud i ženské řehole. Část řeholnic byla „centralizována“ v Bohosudově, Broumově, dále v řeholních domech v Bílé Vodě [viz Bílá Voda. Hřbitov] či v Hradci nad Moravicí [viz Hradec nad Moravicí. Pamětní deska internovaným řeholnicím], představené byly internovány v Hejnicích, část řeholnic byla nasazena na práci, často v pohraničí, u zbývajících byl zaveden přísný dozor. Vzhledem k nezastupitelné roli řeholnic ve zdravotnictví a sociální péči plánoval režim přistoupit ke zrušení ženských řeholí, které již nesměly přijímat nové členky, až v polovině roku 1953, v rámci nakonec odvolané tzv. akce B. Řeholníci a řeholnice v internačních a centralizačních střediscích podléhali nucenému pracovnímu režimu, nejčastěji v zemědělství či lehkém průmyslu, řeholnice také v textilním průmyslu. V roce 1954 stát nezákonnou internaci oficiálně zrušil, nicméně faktické propouštění se někde zdržovalo až do konce 50. let. Některé „centralizační“ kláštery byly následně přeměněny v charitní domy.

Represe mužských řeholních řádů předznamenal vykonstruovaný monstrproces, do jehož čela byl postaven opat kláštera v Nové Říši Augustin Machalka (1906–1996) [viz též Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově], zatčený spolu s opatem želivského kláštera Vítem Tajovským (1912–1999) [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému] na přelomu ledna a února 1950 v souvislosti s vyšetřováním tzv. číhošťského zázraku [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara]. Deset představitelů nejvýznamnějších řádů (premonstrátů, jezuitů, františkánů, dominikánů a redemptoristů) bylo před tzv. organizovanou veřejností obviňováno, na základě podstrčených „důkazů“, ze shromažďování zbraní a plánování ozbrojeného povstání a 5. dubna 1950 Státním soudem odsouzeno za vlastizradu k dlouholetým trestům.

Pamětní místo pojednané jako symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů tvoří mramorový náhrobek s rytým písmem a svazkem ostnatého drátu podle návrhu sochaře Karla Hořínka a bronzová busta, jejíž autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová. Do dnešní podoby bylo upraveno v roce 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové zde organizuje každoroční setkání politických vězňů.

Pamětní místo připomíná popravenou Miladu Horákovou (1901–1950) [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] a další osobnosti národně socialistické strany, jejichž ostatky byly po roce 1989 převezeny z exilu do Prahy – Petra Zenkla (1884–1975), Vladimíra Krajinu (1905–1993) [viz Praha 2. Pamětní deska Vladimíru Krajinovi], Otakara Machotku (1899–1970), Růženu Pelantovou (1886–1959) [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové] a Františka Klátila (1905–1972).