Pamětní desku na nádraží Praha-Libeň iniciovalo velvyslanectví Spolkové republiky Německo. V rámci festivalu Cesta za svobodou ji 28. září 2019 odhalili tehdejší spolkový ministr Rudolf Seiters, jeden z uprchlíků, nyní ředitel drážďanské filharmonie Markus Rindt, a německý velvyslanec Christoph Israng.

V noci 30. září 1989 odcestovalo na základě vyjednané dohody v pěti speciálně vypravených vlacích východoněmeckých železnic přes území východního Německa do bavorského města Hof několik tisíc uprchlíků z NDR, do té doby dlících na západoněmecké ambasádě v Praze [viz Praha 1. Pamětní deska upomínající na uprchlíky z NDR; Praha 1. Socha Quo vadis (trabant) a doprovodné pamětní desky]. V noci 4. října odcestovaly stejným způsobem další tisíce uprchlíků, zatímco vláda NDR hranice s Československem 3. října uzavřela.

Pamětní deska Karlu Strmiskovi byla odhalena 10. května 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, a příbuzní Karla Strmisky. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Karel Strmiska (1910–1952) si zvolil dráhu policisty po absolvování vojenské služby. V letech 1934 až 1938 sloužil na četnické stanici v Ostrově, kde zažil také mobilizaci a přípravu k obraně republiky. U policie zůstal i po válce, kdy již jako příslušník Sboru národní bezpečnosti působil v Praze. Po únoru 1948 spolu se svými kolegy z vysočanské služebny Josefem Kmínkem (1909–1952) a Jozefem Macejem (1909–1952) [viz Praha 9. Pamětní deska Jozefu Macejovi] podporovali rodiny vězněných z politických důvodů. Spontánní sbírka i Státní bezpečností řízené provokace (ilegální tiskoviny) se staly záminkou k exemplárním procesům s příslušníky SNB. Vrchní strážmistr Karel Strmiska, který se po zatčení (19. září 1951) a brutálně vedených výsleších ke všem nepravdivým obviněním doznal, byl postaven do čela procesu. Soud s třinácti předúnorovými policisty, jenž se konal od 19. do 22. prosince 1951, „odhalil“ společenskou nebezpečnost příslušníků SNB, kteří byli převzati do služeb novým režimem, a v tomto smyslu byl také náležitě propagandisticky využit. Jozef Macej, Josef Kmínek a Karel Strmiska byli odsouzeni k trestu smrti a po zamítnutí všech opravných prostředků 8. srpna 1952 popraveni. Rehabilitováni byli až v roce 1990.

U příležitosti 80 let skautingu a 25. výročí obnovení jeho činnosti ve Kbelích byla 7. května 2016 na zahradě u zdravotního střediska instalována pamětní deska s textem a s dobovou fotografií, upomínající na sázení Lípy svobody v říjnu 1968 skauty z oddílu Albatros ze střediska Maják a na obnovení skautské činnosti během pražského jara v roce 1968. Desku odhalil hudebník Jiří Suchý, člen místního skautského oddílu v letech 1943–1948.

Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody] byla na mnoha místech v letech 1968 a 1969 iniciována a realizována členy obnovené skautské organizace Junák.

K obnovení skautské činnosti, zakázané po nástupu komunistického režimu [viz Praha 10. Památník československým skautům a skautkám], došlo 29. března 1968. Starostou byl zvolen Antonín Sum, náčelníkem Rudolf Plajner [viz Svatý Hostýn. Pomník Rudolfu Plajnerovi] a náčelnicí Vlasta Koseová. S nástupem normalizace bylo zřízeno Sdružení organizací dětí a mládeže (SODM), jako přechodná forma nového sjednocování československé mládeže, které s existencí Junáka nepočítalo. Návrh na ukončení jeho činnosti byl předložen 26. srpna 1970 a k oficiálnímu ukončení došlo 15. září 1970, kdy byla ustanovena jednotná dětská organizace Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže.

Viz též Chrastava. Pamětní deska u skautské Lípy svobody; Polešovice. Pamětní kámen u skautské Lípy svobody; Potštejn. Pamětní deska u skautské Lípy republiky; Praha 4. Pamětní deska u skautské Lípy republiky; Praha 10. Pamětní deska u skautské Lípy republiky; Žamberk. Pamětní deska u skautské Lípy svobody.

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci zahájení projektu Poslední adresa v České republice. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Jozef Macej (1905–1952) se narodil na Slovensku, od roku 1925 sloužil v armádě a po absolvování policejního kurzu jako policista v pražských Vysočanech. Přestože v roce 1948 vstoupil do komunistické strany, k politickým poměrům po únoru se patrně stavěl kriticky, protože se zapojil do sbírky, kterou jeho kolegové, mezi nimi vrchní strážmistři Josef Kmínek (1909–1952) a Karel Strmiska (1910–1952) [viz Praha 9. Pamětní deska Karlu Strmiskovi], podporovali rodiny vězněných z politických důvodů. Organizace sbírky byla jedinou autentickou protirežimní aktivitou příslušníků SNB, zatímco za šířením „ilegálního časopisu“ Hlas svobodné republiky, jež mělo sloužit jako důkaz jejich protistátní činnosti, stála cílená provokace Státní bezpečnosti, která vedla až k jednomu z velkých politických procesů (na proces s policisty byly navázány ještě další tři vykonstruované procesy). Vykonstruovaná obžaloba vinila zatčené policisty z přípravy protistátního puče, jenž měl být uskutečněn v koordinaci se zahraniční vojenskou intervencí. Jozef Macej měl v údajně připravovaném převratu za úkol ozbrojit povstalce a Karlu Strmiskovi, jenž byl postaven do čela policejních „spiklenců“, předávat tajné služební informace. Soud s třinácti předúnorovými policisty, jenž se konal od 19. do 22. prosince 1951, „odhalil“ společenskou nebezpečnost příslušníků SNB, kteří byli převzati do služeb novým režimem, a v tomto smyslu byl také náležitě propagandisticky využit. Jozef Macej, Josef Kmínek a Karel Strmiska byli odsouzeni k trestu smrti a po zamítnutí všech opravných prostředků 8. srpna 1952 popraveni. Rehabilitováni byli až v roce 1990.

Pamětní deska připomínající premiéru hry Václava Havla Žebrácká opera byla odhalena 13. listopadu 2014. Vytvořil ji architekt Bořek Šípek a je umístěna na novém rezidenčním bytovém domě v Horních Počernicích. Slavnosti se zúčastnil režisér tehdejšího nastudování Andrej Krob.

Václav Havel (1936–2011), dramatik, spisovatel, disident a prezident [viz Praha 10. Hrob Václava Havla], se jako dramatik etabloval v Divadle Na zábradlí [viz Praha 1. Pamětní deska Václavu Havlovi]. Premiéra Žebrácké opery 1. listopadu 1975 v sále hostince U Čelikovských v Horních Počernicích byla jediným veřejně odehraným představením hry v době normalizace a její režisér, někteří účinkující i diváci po odehraném představení neunikli represím Státní bezpečnosti.

Pamětní deska na budově vinořské fary JUDr. Miladě Horákové a řádovým kněžím byla odhalena 24. října 2002.

Poslední zářijovou sobotu roku 1948 (25. 9.) se na vinořské faře sešli bývalí funkcionáři českých nekomunistických stran. Schůzky se zúčastnili Milada Horáková a Josef Nestával [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi] za národní socialisty, Vojta Beneš a Zdeněk Peška [viz Praha 1. Pamětní deska pokusu o obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968] za sociální demokraty a Vojtěch Jandečka, jenž měl kontakty na vinořskou faru za stranu lidovou. Na schůzce se projednávala otázka možné koordinace politických aktivit jednotlivých stran (sociální demokracie byla v té době již násilně sloučena s KSČ). Návrh, který předložili společně Milada Horáková a Zdeněk Peška, byl odmítnut, stejně jako návrh na zveřejnění společné politicko-programové deklarace. Odmítavé stanovisko k jakémukoli institucionalizování společného odporu zastávali zvláště Vojta Beneš a Josef Nestával. Jediným konkrétním výsledkem schůzky byl závěr, že představitelé jednotlivých stran  budou i nadále postupovat samostatně a navzájem se informovat. Jakkoli tedy vliv jednání na další opoziční politickou činnost zůstal velmi omezený, stala se vinořská schůzka jedním z ústředních bodů konstrukce a posléze i obžaloby procesu „s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], ve kterém byli odsouzeni tři její účastníci (Milada Horáková, Josef Nestával a Zdeněk Peška).

Vojta Beneš, starší bratr Edvarda Beneše, odešel na jaře 1949 legálně do exilu. JUDr. Vojtěch Jandečka byl v souvislosti s organizací ilegálních struktur Československé strany lidové a pro styky s jejími představiteli v emigraci zatčen již v lednu 1949 a 1. července státním soudem odsouzen za velezradu na dvacet let. Ve výkonu trestu odmítl vypovídat k Miladě Horákové, zatčené na konci září 1949. Byl propuštěn v rámci květnové amnestie 1960, avšak již v červnu 1961 byl znovu zatčen a obviněn, že ještě během věznění a po propuštění pokračoval v trestné činnosti. Ačkoli Vojtěch Jandečka veškerá obvinění během vyšetřování i před soudem odmítl, byl v hlavním procesu s „ilegální křesťanskodemokratickou stranou“ (celkem se jednalo o osm procesů s třemi desítkami osob) odsouzen na čtyři roky a následně i k výkonu zbytku předešlého trestu. (K procesům s KDS viz též Kostelec nad Orlicí. Pamětní deska Janu Dostálkovi.) Z vězení byl ze zdravotních důvodů propuštěn v roce 1965. V roce 1969 byl v první soudní instanci rehabilitován, ale rozsudek byl zrušen a vrácen k novému projednání. Zemřel 28. července 1973.

V noci ze 13. na 14. dubna 1950 komunistický režim násilně zlikvidoval kláštery a mužské řeholní řády v tzv. akci K, jejich příslušníky internoval v trestaneckých táborech a řadu čelných představitelů řádů odsoudil v politických procesech [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic]. Tento osud postihl také řádový dům salesiánů ve Vinoři. Metoděj Hasilík (1913–1991), Augustin Holík (1919–1996) a František Mikulík (1913–2002) byli internováni v klášteře v Želivě a zbaveni státního souhlasu k výkonu kněžské služby.

Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty obviněnými z velezrady a špionáže byla odhalena v říjnu 2008 v nově pojmenované ulici v Praze-Hloubětíně za účasti rodiny a přátel.

Bohumil Modrý (1916–1963) byl spolu s dalšími jedenácti členy hokejové reprezentace v březnu 1950 zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu („protistátní skupina Modrý a spol.“) v říjnu 1950 [viz Praha 1. Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty]. B. Modrý byl postaven do čela údajné protistátní skupiny, obviněn z podněcování k emigraci a poškozování zájmů republiky a odsouzen k 15 letům za velezradu a špionáž. Trest si odpykával ve věznici Bory a po potvrzení výše trestu Nejvyšším soudem v prosinci 1950 pracoval pět let v uranových dolech. Bohumil Modrý zemřel na následky věznění v 47 letech v roce 1963.