Posts Tagged ‘Praha-Vyšehrad’

Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi

Pondělí, 18 července, 2011

Pomník střítežskému rodáku Josefu Zvěřinovi, knězi a teologovi, byl odhalen P. Tomášem Halíkem v roce 2003 z iniciativy České křesťanské akademie. Autorem pomníku je třebíčský malíř a grafik Zdeněk Šplíchal.

Josef Zvěřina (1913–1990) byl vysvěcen na kněze v roce 1937 v Římě. Během německé okupace byl v letech 1942–1943 internován za protinacistické postoje. Po válce působil na bohoslovecké fakultě Univerzity Karlovy a věnoval se práci s laiky v rámci hnutí Katolická akce. V roce 1950 byl povolán do vojenské služby, kterou absolvoval u pomocných technických praporů. V lednu 1952 byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen Státním soudem na 22 let v jednom z velkých procesů s představiteli Katolické akce, jenž se konal 28. října až 1. listopadu 1952 a bylo v něm odsouzeno devět kněží a dvě desítky laiků. Vězněn byl postupně na Mírově (1952–1954), v táboře Vykmanov (1954–1956), v Leopoldově (1956–1960) a ve Valdicích (1960–1965). Po propuštění v listopadu 1965 vystřídal mnoho dělnických profesí, věnoval se psaní a skryté pastoraci. V roce 1969 nastoupil jako asistent na teologickou fakultu v Litoměřicích (následujícího roku byl opět propuštěn) a působil v duchovní správě. Poté, co mu byl v roce 1974 opět odebrán státní souhlas, pokračoval v duchovní práci tajně, vedl bytové semináře pro kněze, mládež a intelektuály. V roce 1977 podepsal Chartu 77, o rok později s P. Otou Mádrem [viz Tišnov. Pomník obětem komunismu] založil samizdatové Teologické texty. V osmdesátých letech patřil mezi poradce kardinála Františka Tomáška [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. V roce 1990 založil Křesťanskou akademii Praha a stal se jejím prvním prezidentem. Utonul v moři u Říma den po setkání s papežem Janem Pavlem II. v srpnu 1990 a je pohřben v Praze na Vyšehradě. V roce 1990 byl plně rehabilitován a v roce 1991 mu byl prezidentem republiky Václavem Havlem udělen in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic

Úterý, 12 července, 2011

Památník obětem nacismu a komunismu z řad kněží, řeholnic a řeholníků – symbolický hrob byl odhalen 21. března 2003 na Vyšehradském hřbitově. Následnou mši celebroval v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk spolu s dalšími biskupy českých a moravských diecézí a se zástupci řeholních řádů a kongregací. Jednoduchý kamenný pomník s kovaným barokním křížem má být, podle slov probošta Vyšehradské kapituly Antonína Doležala, připomínkou těch, kteří pro dobro, pravdu a lásku neváhali obětovat své zdraví, svobodu i svůj život. Autory památníku jsou architekti Tomáš Šantavý a Božena Svátková.

V noci ze 13. na 14. dubna a z 27. na 28. dubna 1950 bylo Státní bezpečností a Státním úřadem pro věci církevní v rámci tzv. akce K (kláštery) obsazeno téměř 150 klášterů a řeholních domů. Řeholníci byli převezeni do tzv. centralizačních klášterů v Bohosudově, Broumově, Hejnicích, Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím] a Oseku, představitelé řádů a režimu nejvíc nepohodlní řeholníci pak do internace v klášteře v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Stát kláštery jako centra řeholního života zrušil a majetek řádů zabavil. Část řeholníků byla na podzim povolána k výkonu povinné vojenské služby u pomocných technických praporů [viz Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů z řad kněží]. Od července do září 1950, v rámci tzv. akce Ř (řeholnice), stihl obdobný osud i ženské řehole. Část řeholnic byla „centralizována“ v Bohosudově, Broumově, dále v řeholních domech v Bílé Vodě [viz Bílá Voda. Hřbitov] či v Hradci nad Moravicí [viz Hradec nad Moravicí. Pamětní deska internovaným řeholnicím], představené byly internovány v Hejnicích, část řeholnic byla nasazena na práci, často v pohraničí, u zbývajících byl zaveden přísný dozor. Vzhledem k nezastupitelné roli řeholnic ve zdravotnictví a sociální péči plánoval režim přistoupit ke zrušení ženských řeholí, které již nesměly přijímat nové členky, až v polovině roku 1953, v rámci nakonec odvolané tzv. akce B. Řeholníci a řeholnice v internačních a centralizačních střediscích podléhali nucenému pracovnímu režimu, nejčastěji v zemědělství či lehkém průmyslu, řeholnice také v textilním průmyslu. V roce 1954 stát nezákonnou internaci oficiálně zrušil, nicméně faktické propouštění se někde zdržovalo až do konce 50. let. Některé „centralizační“ kláštery byly následně přeměněny v charitní domy.

Represe mužských řeholních řádů předznamenal vykonstruovaný monstrproces, do jehož čela byl postaven opat kláštera v Nové Říši Augustin Machalka (1906–1996) [viz též Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově], zatčený spolu s opatem želivského kláštera Vítem Tajovským (1912–1999) [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému] na přelomu ledna a února 1950 v souvislosti s vyšetřováním tzv. číhošťského zázraku [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara]. Deset představitelů nejvýznamnějších řádů (premonstrátů, jezuitů, františkánů, dominikánů a redemptoristů) bylo před tzv. organizovanou veřejností obviňováno, na základě podstrčených „důkazů“, ze shromažďování zbraní a plánování ozbrojeného povstání a 5. dubna 1950 Státním soudem odsouzeno za vlastizradu k dlouholetým trestům.

 

Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů

Úterý, 12 července, 2011

Pamětní místo pojednané jako symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů tvoří mramorový náhrobek s rytým písmem a svazkem ostnatého drátu podle návrhu sochaře Karla Hořínka a bronzová busta, jejíž autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová. Do dnešní podoby bylo upraveno v roce 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové zde organizuje každoroční setkání politických vězňů.

Pamětní místo připomíná popravenou Miladu Horákovou (1901–1950) [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] a další osobnosti národně socialistické strany, jejichž ostatky byly po roce 1989 převezeny z exilu do Prahy – Petra Zenkla (1884–1975), Vladimíra Krajinu (1905–1993) [viz Praha 2. Pamětní deska Vladimíru Krajinovi], Otakara Machotku (1899–1970), Růženu Pelantovou (1886–1959) [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové] a Františka Klátila (1905–1972).

Praha 2. Pamětní deska Vladimíru Krajinovi

Úterý, 12 července, 2011

Pamětní plastová deska s reliéfem prof. Vladimíra Krajiny, jejíž autorkou je výtvarnice Nina Jindřichová, byla odhalena z iniciativy prof. Jana Jeníka, který sestavil nápis na desce, a ředitele Botanické zahrady UK Václava Větvičky 8. října 2002 za přítomnosti Margaret Huberové, velvyslankyně Kanady v České republice, ministra životního prostředí, zástupců České botanické společnosti a rodiny.

Vladimír Krajina (1905–1993), vědec, pedagog a významný člen protinacistického odboje, vstoupil po roce 1945 do veřejného dění jako poslanec a člen národně socialistické strany, v níž zastával funkci generálního sekretáře. 26. února 1948 byl vyloučen z vedení Univerzity Karlovy, zatčen a ještě téhož dne po zásahu prezidenta Beneše propuštěn. Poté několik dní organizoval svůj útěk a za pomoci převaděčů překonal i se svou rodinou západní hranici. Státní bezpečnost, která chtěla Krajinu obžalovat jako hlavní postavu údajného protistátního převratu nekomunistických stran, po jeho osobě vyhlásila pátrání, jež bylo zastaveno až po oznámení londýnského rozhlasu o Krajinově emigraci. V inscenovaném soudním procesu s tzv. Krajinovou zpravodajskou kanceláří byl 4. září 1948 v  nepřítomnosti odsouzen k 25 letům vězení. Vladimír Krajina se usídlil v Kanadě, kde pokračoval ve své vědecké a pedagogické kariéře, působil v exilových spolcích a politických organizacích, byl členem Rady svobodného Československa, předsedou Československé národní asociace v Kanadě a předsedou Československé národně socialistické strany v exilu. V roce 1990 obdržel Řád bílého lva I. třídy. Vladimír Krajina zemřel 1. června 1993 ve Vancouveru a urna s jeho popelem byla uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989

Úterý, 12 července, 2011

Bronzová deska s nápisem upomínající na výchozí místo pokojné demonstrace svolané studentskými iniciativami 17. listopadu 1989 byla odhalena u příležitosti 17. výročí událostí ve čtvrtek 16. listopadu 2006 na místě, kde v roce 1989 stálo řečnické pódium. Pamětní desku akademického sochaře Petera Orieška společně odhalili starosta městské části Praha 2 a rektor Univerzity Karlovy v Praze.

Studentská manifestace byla oficiálně schváleným pietním shromážděním při příležitosti 50. výročí smrti studenta Jana Opletala. Ovšem již úvodní proslovy nezávislých studentů na Albertově naznačily, že nejde o pouhé pietní setkání, a předznamenaly celkový protestní charakter shromáždění. Dav několika desítek tisíc lidí, mezi kterými zdaleka nebyli jen studenti, spontánně reagoval skandováním hesel a protirežimní zaměření manifestace akceleroval. Jen stěží se pořadatelům podařilo nasměrovat průvod z Albertova na předem schválenou trasu na Vyšehrad, kde měla akce podle oficiálního scénáře skončit. Odsud se však účastníci průvodu spontánně vydali směrem do centra, kde byli zastaveni na Národní třídě [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989

Pondělí, 11 července, 2011

Bronzová deska s lidskými dlaněmi v různých gestech upomínající na brutální zásah policie proti studentskému pochodu, na který demonstranti reagovali skandováním hesla „Máme holé ruce“, se stala tradičním místem, kde si občané i politické reprezentace připomínají události vedoucí k pádu komunistického režimu. V průchodu Kaňkova domu na Národní třídě v Praze ji v únoru 1990 instalovali autoři Otakar Příhoda a Miroslav Krátký. Od 16. listopadu 2016 je nově osazena na zaskleném portálu podloubí směrem do ulice.

Studentský pochod 17. listopadu 1989 iniciovali společně zástupci vysokoškolských organizací SSM i neoficiálních studentských kruhů. Příležitostí k povolené manifestaci bylo 50. výročí smrti Jana Opletala, studenta Univerzity Karlovy, jenž byl smrtelně postřelen při protinacistické demonstraci v Praze [viz Pardubice. Pomník boje studentů za svobodu 1939–1989]. Od počátku se však počítalo s protestními projevy proti stávajícímu režimu. Studentská manifestace tak přilákala mnoho dalších účastníků. Brzy po zahájení na Albertově získal pietní akt [viz Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989] jasný protirežimní charakter. Průvod, který se vydal nejdříve na Vyšehrad a odsud později do centra Prahy, skandoval hesla proti monopolu moci KSČ, proti vládní garnituře a na podporu opozičních skupin. Na Národní třídě byl průvod zastaven pořádkovými oddíly bezpečnostních složek, čelo průvodu bylo obklíčeno a mnozí účastníci, především mladí lidé, byli surově zbiti (mimo jiné právě v průchodu Kaňkova domu). Brutalita zákroku vedla k vyhlášení studentské a divadelní stávky, k založení Občanského fóra a VPN, vlně demonstrací a rychle se šířícímu celospolečenskému odporu. Pod tlakem mezinárodních i vnitřních událostí se komunistický režim zanedlouho po 17. listopadu zhroutil.

Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové

Pondělí, 11 července, 2011

Autorkou portrétního reliéfu a desky k poctě Růženě Pelantové a Miladě Horákové je Jaroslava Lukešová. Odhaleny  byly v roce 1997 z iniciativy Magistrátu hlavního města Prahy.

Růženu Pelantovou (1886–1959) i o generaci mladší Miladu Horákovou (1901–1950) spojoval zájem o sociální péči a o postavení žen ve společnosti. Obě pracovaly v Ústředním sociálním úřadu pražského magistrátu, v Ženské národní radě i v národně socialistické straně. Stejně jako Milada Horáková [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] byla i Růžena Pelantová během nacistické okupace za pomoc odboji zatčena a vězněna. V roce 1946 se stala první zástupkyní primátora Prahy. Již březnu 1948 byla této funkce zbavena a v roce 1949 se jí podařilo odejít do exilu, kde působila jako předsedkyně Národní rady žen svobodného Československa. Zemřela v New Yorku, urna s jejím popelem byla v roce 1995 uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru