Posts Tagged ‘Příbram’

Praha 10. Pamětní deska Antonínu Abrahamovi

Pondělí, 19 listopadu, 2018

Mosaznou pamětní desku odhalili 21. srpna 2018 historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec, iniciátoři projektu Pomníky obětem bezpráví, resp. Černé šeříky.

Antonín Abraham (1877–1968), učitel a legionář, žil v šedesátých letech jako vdovec v pražských Strašnicích. 23. srpna 1968 byl nedaleko svého bydliště na křižovatce sražen sovětským vojenským vozidlem. Jednadevadesátiletý penzista 24. srpna 1968 v nemocnici podlehl vážným zraněním. Urna s jeho popelem byla později uložena do rodinné hrobky na hřbitově v Příbrami.

Blažejovice-Rozsochy. Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989

Pátek, 16 listopadu, 2018

Kamenný pomník s mramorovou deskou, na níž jsou uvedena jména všech místních občanů padlých v první a druhé světové válce a pronásledovaných v letech 1939 až 1989, byl odhalen z iniciativy obce Blažejovice 9. června 2018 u příležitosti stého výročí konce první světové války a vzniku samostatné Československé republiky.

Vincenc Koutník (1911–2007) společně se svým bratrem Josefem (1912–1990) a Rudolfem Hájkem (1914–2013) založili po únoru 1948 odbojovou skupinu Dr. Hřebík, nazvanou podle posledního předúnorového předsedy Československé obce sokolské [viz Řevnice Pamětní deska Antonínu Hřebíkovi]. Činnost skupiny zformované na základech partyzánského odboje z války postupně rozkrývala Státní bezpečnost. V rámci tzv. akce Pernštýn byli v polovině září 1949 při vyprovokovaném pokusu o emigraci metodou tzv. akce Kámen zatčeni u obce Tři Sekery [viz Tři Sekery. Pamětní deska obětem akce Kámen] V. Koutník a R. Hájek, než došlo k zatčení dalších členů. Proces s osmi členy skupiny se konal před Státním soudem Brno 6. října 1950, jedním z odsouzených byl statkář Raimund Musil [viz Rodkov. Pomník obětem světových válek a komunistického režimu]. Vincenc Koutník, odsouzený spolu s Rudolfem Hájkem za velezradu a vyzvědačství na doživotí, si odpykával trest ve věznicích Znojmo, Brno-Cejl, Plzeň-Bory, Leopoldov, Valdice a v uranových dolech na Jáchymovsku a Příbramsku. Oba byli propuštěni v roce 1964. Na dvaadvacet let odsouzený Josef Koutník pracoval i po propuštění na amnestii v roce 1960 v uranových dolech. Nejmladšímu bratru Františkovi (1914–1989), který sloužil u SNB v Hranicích u Aše, se jedinému podařilo uniknout zatčení a emigrovat. Žil v Lucembursku a později ve Spojených státech. V létě 1989 se vrátil do Blažejovic.

K dalším perzekvovaným místním občanům patří Antonín Dědič (1887–1972), hospodář, který strávil několik týdnů ve vyšetřovací vazbě poté, co byl s dalšími obyvateli Rozsoch 13. prosince 1948 zatčen. Jaromír Kříž (1910–1985) byl v roce 1950 odsouzen na patnáct let za velezradu za protistátní výroky, po propuštění v roce 1958 pracoval jako truhlář v Blažejovicích. Místní rodák P. Eduard Sedlický (1929–2005) nastoupil v roce 1948 do brněnského semináře, v roce 1950 byl povolán k vojenské službě u PTP a poté pracoval deset let jako střelmistr v dolech. 10. dubna 1968 byl vysvěcen na kněze, ale kněžskou službu nesměl vykonávat, do odchodu do důchodu pracoval jako zřízenec v nemocnici. Po roce 1989 působil jako kněz ve farnosti Sněžné, kde je i pohřben.

Cakov. Pamětní deska Heřmanu Josefu Tylovi

Sobota, 7 října, 2017

Z iniciativy P. Josefa Pejře a farností Vilémov a Bohuslavice u Konice byla 12. října 2014 na rodném domě premonstrátského opata Josefa Heřmana Tyla v Cakově u příležitosti stého výročí jeho narození odhalena pamětní deska. Za účasti věřících, hostů a kněží ji posvětili pražský světící biskup Karel Herbst a tepelský opat Filip Zdeněk Lobkowicz. Autorem bronzové pamětní desky je sochař Otmar Oliva.

Heřman Josef Tyl (1914–1993) vstoupil do kláštera premonstrátů v Nové Říši a v roce 1940 byl vysvěcen na kněze. Během války byl s ostatními novoříšskými řeholníky vězněn v koncentračních táborech. V roce 1946 jej strahovský opat Bohuslav Jarolímek jmenoval převorem kláštera v Teplé, odkud muselo odejít mnoho řeholníků německé národnosti. V souvislosti s přípravou politických procesů s představiteli řeholních řádů [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] byl 14. února 1950 zatčen i Heřman Tyl a téměř rok držen v samovazbě. Byl souzen v procesu „Pícha a spol.“, společně například s P. Františkem Štverákem [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi], a za údajnou velezradu, spolčování proti státu a ohrožení obrany republiky  24. ledna 1951 odsouzen na dvanáct let. Trest odpykával ve vězeních Valdice, Praha Ruzyně a Pankrác, Plzeň-Bory, Mírov, Leopoldov a v pracovních táborech na Jáchymovsku a Příbramsku. V létě 1956 H. J. Tyl zažádal o revizi svého procesu, jež byla shledána důvodnou, ale generální prokuratura záležitost po průtazích vyřešila podmínečným propuštěním v prosinci 1958. Po propuštění pracoval jako skladník v jednotném zemědělském družstvu v rodném Cakově. V roce 1964 obdržel státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a působil v nedaleké farnosti Bohuslavice u Konice, v letech 1969 až 1974 pak ve farnosti v Mariánských Lázních. Po nuceném odchodu do důchodu žil na faře v Bítově u Znojma, koncem 80. let se mohl vrátit ke kněžské službě jako výpomocný duchovní. V prosinci 1989 se Tyl vrátil do tepelského kláštera, který byl premonstrátům vrácen 1. ledna 1991. Úřad opata vykonával do roku 1992, kdy ze zdravotních důvodů rezignoval. Zemřel o rok později a byl pohřben v tepelském klášteře.

Ostrov. Památník obětem násilí

Sobota, 19 ledna, 2013

Památník v kapli sv. Floriána byl zpřístupněn v roce 2007, po rozsáhlé rekonstrukci a obnově areálu piaristického kláštera v Ostrově. O jeho zřízení rozhodly rada a zastupitelstvo města, je dedikován českým a německým obyvatelům Ostrovska a všem perzekvovaným z národnostních, rasových, politických nebo náboženských důvodů v průběhu 20. století. Kapli vysvětil plzeňský biskup František Radkovský a je přístupná jako součást prohlídkové trasy kláštera. Památník připomíná násilné události, které zasáhly region v období od první světové války do pádu komunistického režimu. Schraňuje také Křížovou cestu – drobné sádrové reliéfy Jaroslava Šlezingera.

Poválečné období Ostrovska je spojeno především s odsunem německého obyvatelstva a s rozvojem těžby uranové rudy, jejíž vývoz do Sovětského svazu umožnila mezivládní dohoda z podzimu 1945. V bezprostřední blízkosti „starého“ Ostrova se započalo s výstavbou sídlišť pro pracovníky národního podniku Jáchymovské doly (1946). Po roce 1948 byl „nový“ Ostrov z velké části budován politickými vězni [viz Ostrov. Pamětní deska politickým vězňům]. Politický vězeň, sochař Jaroslav Šlezinger (1911–1955) [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi] se zasloužil o výzdobu místního kulturního domu (sousoší nad štítem).

V letech 1949–1951 vznikly ve Vykmanově (dříve Weidmesgrün, nyní součást Ostrova) dva vězeňské tábory: Vykmanov I (krycí označení C) a Vykmanov II (L) [viz Ostrov-Vykmanov. Pamětní deska na Věži smrti].

V červnu 1949 byla v Ostrově (vzdáleném 6 km od Jáchymova) zřízena správa všech vězeňských pracovních táborů při uranových dolech, včetně oblastí Horního Slavkova a Příbrami. Její vedení sídlilo při ústředních táborech, odkud byli odsouzení po přijímacích procedurách dále transportováni do jednotlivých táborů. V letech 1949–1950 a 1955–1961 se ústřední tábor nacházel v Ostrově-Vykmanově (v mezidobí byl přemístěn přímo do Jáchymova při dolu a táboru Bratrství). Tábory Ostrovska (nápis na desce) jsou tedy míněny všechny pracovní tábory při uranových dolech v Československu.

Holubice. Pamětní deska obětem komunismu 1948–1989

Neděle, 13 ledna, 2013

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2010 z iniciativy bývalého politického vězně Bohumila Robeše. Autorem desky ze světlé žuly s kovovým reliéfem lipových ratolestí překrytých trnovými větvičkami je akad. sochař Nikos Armutidis.

Bohumil Robeš (1930–2019) byl v roce 1954 odsouzen k pěti letům vězení v souvislosti s činností odbojové skupiny SODAN (Skautská organizace demokracie a nezávislosti), jejímž byl pouze okrajovým členem [viz Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů]. Prošel vězeňskými tábory u uranových dolů na Jáchymovsku a táborem Vojna na Příbramsku. V Leopoldově jako politický vězeň odmítl nastoupit do povinného zaměstnání, za což byl opakovaně trestán pobyty v korekci a nakonec i dvojím prodloužením trestu. Propuštění se dočkal až roku 1967 po třinácti a půl letech věznění.

Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací

Pondělí, 18 července, 2011

Pomník, který tvoří betonový pylon s otisky prken, s železnými pruty symbolizujícími ostnaté dráty a s plastickým nápisem, je zapuštěn do vydlážděného kruhu. Byl odhalen v roce 1997 a jeho autorem je Milivoj Husák.

Tábory nucené práce (TNP), podobně jako vojenské tábory nucených prací (VTNP) a pomocné technické prapory (PTP) [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] byly zřizovány s účelem izolace tzv. politicky nespolehlivých osob a jejich nasazení na práci v klíčových odvětvích národního hospodářství. Vznik táborů nucené práce se připisuje reakci komunistického režimu na projevy veřejného nesouhlasu společnosti s poúnorovým vývojem (Jedenáctý všesokolský slet v červnu a pohřeb prezidenta Edvarda Beneše v září 1948). Kromě politické perzekuce sledoval zákon o táborech nucené práce (č. 247/1948 Sb., platný od 17. listopadu 1948) také zajištění pracovní síly v průmyslových odvětvích, která se potýkala s nedostatkem pracovní kapacity. Tábory byly zřizovány v blízkosti velkých průmyslových podniků, ale především při uhelných dolech na Ostravsku a Kladensku (kde osoby přikázané do TNP doplňovaly stavy odvedenců k PTP) a uranových na Jáchymovsku a Příbramsku (kde ovšem nejpočetnější pracovní sílu tvořili vězni). Postupně byla vytvořena síť sběrných táborů – pro muže Pardubice, Sv. Jan pod Skalou [viz Svatý Jan pod Skalou. Pamětní deska obětem komunismu], Všebořice, Brno [viz Brno-střed. Pamětní deska sběrného tábora nucených prací], Ostrava-Kunčice, Třinec, pro ženy Dlažkovice a Valtice. Pro důstojníky armády byl určen tábor nucené práce Mírov [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989].

Představa o vytvoření táborů nucených prací s objemem 30 tisíc přikázaných osob se rozcházela s reálným stavem (údajně zejména kvůli nečinnosti nižších stupňů komisí jmenovaných národními výbory). Přikazovací komise přikázaly do července 1950 do TNP „jen“ 16 700 osob (z toho na Slovensku přes pět tisíc), nejvíce v rámci perzekuce tzv. bývalých lidí (městské buržoazie), poté se v důsledku kolektivizační kampaně naopak zvýšil podíl tzv. venkovských boháčů. Tábory nucené práce byly zrušeny novelizací některých ustanovení trestního práva (zákon č. 102/1953 Sb., platný od 31. prosince 1953).

Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného

Pondělí, 18 července, 2011

Připomínka jedné z prvních obětí komunistického režimu byla z iniciativy obce Suchý, rodiny a přátel odhalena v červnu 2003. Do té doby připomínala Petra Konečného pouze deska s fotografií na hrobě rodičů. Symbolický hrob byl ještě v roce jeho odhalení polit barvou.

Tajemník národně socialistické mládeže Petr Konečný byl v červnu 1948 tajně unesen Státní bezpečností, vyslýchán, mučen a poté odvezen do lesa u Banské Bystrice a zastřelen. V roce 1968 bylo v této souvislosti obviněno sedm příslušníků StB, včetně dvou přímých aktérů události kapitána Picha-Tůmy a majora Antonína Lišky. Před Vyšším vojenským soudem v Příbrami (proces byl po srpnové okupaci zastaven) vypovídali o tom, že fyzickou likvidaci provedli se souhlasem vyšších instancí bezpečnosti. Petr Konečný se do rukou Státní bezpečnosti dostal kvůli svému tvrzení, že má informace o smrti Augustina Schramma [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi]. Údajně byl zavražděn proto, že před ním vyšetřovatelé rozkryli některé poznatky o své agenturní síti. Jelikož StB věděla, že Konečný s manželkou uvažují o emigraci (manželce se skutečně podařilo přejít hranice), mělo jeho „zmizení“ být takto vysvětleno. Rodiče i manželka opravdu žili v naději, že uprchl do zahraničí. Pich-Tůma, který byl zatčen v rámci čistek v bezpečnosti na počátku roku 1951, se k vraždě Petra Konečného přiznal již tehdy a byl za ni a další nezákonnosti odsouzen v roce 1953 (z dvanáctiletého trestu si odpykal polovinu). Po ostatcích zavražděného bylo bezvýsledně pátráno.

Viz též Suchý. Pomník obětem světových válek a třetího odboje.

Valdice. Pamětní deska zaměstnancům Národní banky československé vězněným 1948–1964

Čtvrtek, 14 července, 2011

Pamětní deska byla zřízena z podnětu dvou bývalých zaměstnanců Národní banky československé a politických vězňů Ladislava Novotného a Františka Vránka. Desku z černého granitu vyrobila firma Františka Hausdorfa, finanční prostředky poskytla České národní banka. Deska byla odhalena za přítomnosti viceguvernéra ČNB Pavla Kysilky, vrchního ředitele ČNB Romana Leszcynského, generálního ředitele Vězeňské služby ČR Jiřího Malého, ředitele Věznice Valdice Karla Kocourka a zástupců Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu 11. září 1996, u příležitosti 70. výročí založení NBČS a k uctění památky tří desítek odsouzených zaměstnanců banky, z nichž více než deset bylo vězněno ve Valdicích.

Politická perzekuce komunistického režimu vůči tzv. buržoazním odborníkům zasáhla také československé národohospodáře v řídících pozicích československé ekonomiky, postihla i řadu ekonomů-komunistů a marxistů nebo těch, kteří se k marxistickým principům hospodářského řízení státu přihlásili. Jejich odsouzením – zpravidla za velezradu a špionáž – byly vysvětlovány hospodářské obtíže státu v poúnorovém období.

Ve valdické vězeňské nemocnici zemřel po osmiletém věznění bývalý náměstek vrchního ředitele Národní banky československé Miloš Horna (1897–1958). Odborník na měnovou politiku byl vzápětí po únorovém převratu z funkce propuštěn, v roce 1949 přikázán k dvěma letům nucených prací, které vykonával ve Svatém Janu pod Skalou [viz Svatý Jan pod Skalou. Pamětní deska obětem komunismu]; obdobný osud potkal také dalšího funkcionáře banky Aloise Krále (1902–1991). Miloš Horna byl v roce 1950 odsouzen za velezradu a špionáž k patnácti letům. Ve stejném roce byl na 12 let odsouzen také Václav Chytil (1907–1980), který v Národní bance československé pracoval od roku 1934 do 1945 (do 1939 jako osobní tajemník guvernéra Karla Engliše), vězněný v jáchymovských a příbramských táborech. Vězněni byli i dva pováleční ředitelé Národní banky československé – Leopold Chmela (1894–1962) a Jaroslav Nebesář (1882–1958). Oba levicově orientovaní odborníci, kteří se po válce podíleli na vytváření nového modelu československého hospodářství, byli zatčeni v roce 1954, tři roky po jejich penzionování na podzim 1951. Leopold Chmela, odsouzený za porušení zákona o trestní ochraně národních podniků a maření dekretu o obnově československé měny k šesti letům vězení, si odpykával trest ve Valdicích, odkud byl propuštěn roku 1960. Jaroslav Nebesář, odsouzený ve svých 72 letech za údajnou velezradu a špionáž k šestnácti letům vězení, byl propuštěn ze zdravotních důvodů v roce 1956 z věznice Mírov. Spolu s Nebesářem byl odsouzen i další pracovník Národohospodářského ústavu Jaroslav Krejčí (1916–2014), vězněn 1954–1960.

Hradec Králové. Památník tří odbojů

Středa, 13 července, 2011

Památník byl odhalen 28. října 1999 z iniciativy Sokola, Čs. obce legionářské, Svazu bojovníků za svobodu a Konfederace politických vězňů Hradec Králové. Stojí před budovou sokolovny na místě původního pomníku obětem první světové války z roku 1937, jenž byl odstraněn za okupace v roce 1941. V památníku jsou uloženy prsti z míst, kde položili své životy za svobodu účastníci všech tří odbojů: v případě třetího odboje jde o místa věznic, sídel pracovních táborů a ústředního pohřebiště politických vězňů v pražských Ďáblicích.

Příbram. Kříž Josefa Toufara

Pondělí, 11 července, 2011

Iniciátorem kříže pátera Toufara, umístěného na Svaté Hoře poblíž Březnické brány, je bývalý politický vězeň Jaroslav Hanuš, který na jeho zhotovení věnoval finance obdržené v rámci rehabilitací. Zlacenou korunu navrhl sochař Karel Stádník. Kříž, jenž měl být původně vztyčen v Praze, vysvětil 8. srpna 1993 P. Josef Břicháček, tehdejší rektor komunity redemptoristů na Svaté Hoře.

Pamětní kříž je nejen připomínkou oběti J. Toufara (1902–1950) [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], ale i připomínkou toho, že jeho postoje byly vzorem lidské statečnosti pro vězněné politické odpůrce komunistického režimu.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru