Posts Tagged ‘Sovětský svaz’

Ořechov. Pomník Jaroslavu Němcovi

Čtvrtek, 4 července, 2019

Pomník zdejšímu rodáku byl odhalen 20. října 2018, u příležitosti oslav stého výročí založení republiky. Jedním z iniciátorů připomínky byl muzeolog Jiří Severin. Slavnostního odhalení se zúčastnili hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek, starostka obce Jarmila Jilgová, zástupci Československé společnosti pro vědy a umění a další hosté. Pomník, jehož autorem je sochař Ondřej Oliva, tvoří žulový obelisk svázaný třemi bronzovými stuhami symbolizujícími životní etapy JUDr. Jaroslava Němce a se znakem obce na jeho vrcholu.

Jaroslav Němec (1910–1992) působil jako právník u Krajského soudu v Uherském Hradišti, po okupaci se zapojil do odboje, poté odešel do exilu, kde se připojil k zahraniční československé armádě. Poté, co byl londýnskou exilovou vládou jmenován polním prokurátorem u 1. čs. armádního sboru v SSSR, odjel v srpnu 1944 na východní frontu. Zde podstoupil spor s velitelem Ludvíkem Svobodou kvůli prosovětské agitaci na Podkarpatské Rusi a zadržování procesu obnovování čs. státní správy. Po válce z armády na vlastní žádost odešel a do února 1948 působil ve zpravodajském odboru ministerstva vnitra. Do nového exilu odešel na podzim 1950, v USA, kde se usadil, byl činný v exilových strukturách. Stal se jedním ze zakladatelů Společnosti pro vědy a umění (1958), nepolitické organizace reprezentující Československo na Západě prostřednictvím umělecké a akademické komunity v exilu. V roce 1998 Jaroslava Němce in memoriam vyznamenal prezident Václav Havel Medailí Za zásluhy.

Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska odchodu sovětské armády

Pondělí, 1 července, 2019

Pamětní deska připomínající odjezd prvních sovětských vojáků z města i z celého Československa byla odhalena 26. února 2019 u příležitosti 29. výročí událostí v roce 1990. Desku na budově bývalých kasáren v Martinské čtvrti odhalili aktéři tehdejšího vyjednávání s představiteli sovětské posádky ve Frenštátu Dalibor Norský a Karel Míček.

Ukončení pobytu sovětských vojsk v Československu bylo během listopadové revoluce 1989 klíčovou zahraničněpolitickou záležitostí, kterou v diplomatické rovině uvolnilo společné prohlášení představitelů Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR z 4. prosince přehodnocující postoj k okupaci. Občanské fórum a tzv. vláda národního porozumění ustavená 10. prosince prosadily odsun vojsk na základě bilaterárního vyjednávání, nezávisle na procesu celoevropského odzbrojování. 26. února 1990 byla v Moskvě podepsána mezivládní dohoda o odchodu sovětských vojsk z Československa ve třech etapách (31. května a 31. prosince 1990, resp. 30. června 1991). Úplný odchod vojsk během první etapy se týkal jedenácti posádkových měst, včetně Vysokého Mýta [viz Vysoké Mýto. Pamětní deska upomínající na pobyt sovětské okupační armády], Bruntálu [viz Bruntál. Pomník Memento] a Frenštátu pod Radhoštěm, kde byly dislokovány útvary patřící k bruntálské tankové divizi. Zde byl odsun zahájen (26. února) i dokončen jako první (17. března 1990). Poslední vlak se sovětskými vojáky z Milovic [viz Milovice Pamětní deska odchodu sovětské armády] vypravený 19. června 1991 opustil republiku o dva dny později a podpisem protokolu z 25. června 1991 byl odsun formálně završen.

Praha 6. Pomník Tomáši Sedláčkovi

Středa, 29 května, 2019

Pomník generálu Sedláčkovi v areálu Posádkového velitelství Praha byl odhalen 24. září 2014. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnili předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Jan Hamáček, náčelník Generálního štábu Armády ČR generál Petr Pavel, zástupci Prahy 6 a další hosté. Pomník je dílem sochařů Petra Laciny a Petra Siegla.

Tomáš Sedláček (1918–2012), hrdina protinacistického odboje, se po válce stal velitelem plzeňské posádky, odkud v roce 1949 odešel do Prahy přednášet na Vysoké vojenské akademii. Zde byl v únoru 1951 zatčen a odvezen do tzv. domečku, kde byl několik měsíců vyslýchán. Major Sedláček se na žádných protirežimních aktivitách nepodílel, byl z nich ale usvědčován vynucenými doznáními svého bývalého podřízeného z plzeňské posádky kpt. Josefa Kučery [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi]. Spolu se skupinou plzeňských důstojníků byl obviněn z protistátní činnosti [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům] a 23. června 1952 odsouzen na doživotí. Byl vězněn ve Valdicích, Mírově, Leopoldově a nejdéle v pracovním táboře Bytíz (1953–1960). Po propuštění na květnou amnestii vystudoval průmyslovou školu, aby získal kvalifikovanější práci, a stal se stavebním projektantem. V roce 1992 se dočkal plné rehabilitace a byl jmenován generálmajorem, v roce 2008 armádním generálem.

Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu

Čtvrtek, 16 května, 2019

Pamětní deska Jánosi Esterházymu, jejímž autorem je Josef Červenec, byla na základě dohody Konfederace politických vězňů, pražského magistrátu a maďarského velvyslanectví umístěna v roce 2011 na Čestném pohřebišti politických vězňů v Motole. Spolu s deskou věnovanou Josefu Bryksovi [viz Praha 5. Pamětní deska Josefu Bryksovi] se staly součástí zdejšího pietního místa, odhaleného v roce 2000 [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů].

János Esterházy (1901–1957) byl významným politikem maďarských menšinových stran v meziválečném Československu. I jako poslanec Národního shromáždění a později Slovenského sněmu usiloval o opětovné začlenění Slovenska do maďarského státu. Za války podporoval válečné úsilí a cíle států Osy. Opakovaně deklaroval i své antisemitské postoje. Jako jediný poslanec Slovenského sněmu ovšem hlasoval v květnu 1942 proti přijetí zákona o vystěhování Židů ze Slovenska. Po válce byl zatčen a deportován do Sovětského svazu, kde byl odsouzen na deset let. V roce 1947 byl Národním soudem v Bratislavě v nepřítomnosti odsouzen k smrti. V roce 1949 byl ze SSSR vydán do Československa, prezidentskou milostí mu byl trest smrti změněn na doživotí. Zemřel 3. března 1957 ve věznici na Mírově [viz Mírov. Symbolický hrob Jánose Esterházyho]. Pokusy o rehabilitaci zahájila v roce 1989 jeho dcera Alice Malfattiová. Nejvyšší soud Ruské federace v roce 1993 Esterházyho rehabilitoval, Nejvyšší soud SR v roce 1994 jeho případ odmítl znovuotevřít. Urnu s jeho ostatky identifikovali ve společném hrobě v Praze-Motole pracovníci Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby.

Sivice. Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek

Středa, 5 prosince, 2018

Pomník obětem válek a místnímu rodákovi armádnímu generálu Bohumilu Bočkovi byl vybudován z iniciativy člena obce legionářské Jiřího Tomana a za podpory starostky obce Sivice Marie Kousalové. Odhalení proběhlo 16. listopadu 2014, v roce stého výročí od vypuknutí první světové války a v rámci oslav Dne válečných veteránů, za účasti zástupců obce Sivice, Jihomoravského kraje, členů bruntálské jednoty Československé obce legionářské a široké veřejnosti. Autorem pomníku, jejž tvoří žulový kvádr, do něhož je vsazen ocelový plech s rytým nápisem, je restaurátor Jan Tomíček.

Bohumil Boček (1894–1952), legionář, se za protektorátu zapojil do činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa. V roce 1940 uprchl tzv. balkánskou cestou do Francie a následně do Velké Británie, od roku 1944 velel 1. čs. pěší brigádě v Sovětském svazu. V roce 1942 byli během heydrichiády zatčeni jeho syn Zdeněk (vězněn do konce války v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova a v Plané nad Lužnicí) a manželka Zdena, která byla i s rodiči popravena 26. října téhož roku v koncentračním táboře Mauthausen. Bohumil Boček se po válce stal náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci, po únoru 1948 se podílel na prvních politických čistkách v armádě. V červenci 1948, po zatčení jeho syna obviněného z protistátní činnosti, byl z funkce odvolán a v roce 1950 penzionován. V únoru 1951 byl zatčen a v červenci 1952 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za vlastizradu k doživotnímu vězení. Zemřel v říjnu téhož roku ve vězení Valdice. Částečně byl rehabilitován v roce 1962 a 1972, plně až v dubnu 1991.

Zdeněk Boček (1927–2008) studoval od roku 1946 na pražské právnické fakultě, vstoupil do národně socialistické strany. S přáteli z fakulty začali po únoru 1948 vyvíjet protirežimní činnost. Zdeněk Boček opisoval vojenské zprávy z materiálů hlavního štábu od svého otce, které se měly dostat na Západ přes spolužáky Jiřího Mesického a Radima Konaříka. Skupina byla odhalena v rámci vyšetřování vraždy komunistického funkcionáře Augustina Schramma [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi] po zatčení Miloslava Choce, s nímž byl v kontaktu R. Konařík. V procesu zahájeném 15. prosince 1948 odsoudil Státní soud v Praze za přípravy úkladů o republiku Zdeňka Bočka na doživotí, stejně jako Jiřího Mesického (*1925), Radima Konaříka (*1925) na 28 roků. Zdeněk Boček byl po čtrnácti letech věznění především v NPT Bytíz propuštěn v červnu 1962.

Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému

Úterý, 6 listopadu, 2018

Pamětní deska z tvrzeného plastu, jejímž autorem je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis, byla odhalena z iniciativy Gabriely Havlůjové 12. května 2017 za účasti členů Spolku pro zachování odkazu českého odboje, Československé obce legionářské Jednoty Mladá Boleslav a příbuzných generála Vojcechovského. Deska měla být původně odhalena na bývalé budově Zemského vojenského velitelství v Praze, odkud generála odvedli příslušníci sovětské kontrarozvědky SMERŠ. Kvůli nesouhlasu stávajícího majitele domu (Konviktská 5) je umístěna na sousední budově Střední průmyslové školy strojní.

Sergej Vojcechovský (1883–1951) byl jedním z ruských důstojníků, kteří působili v československých legiích. Po porážce protibolševických sil opustil v roce 1921 Rusko, odešel do Československa, kde v roce 1922 obdržel občanství. Stal se důstojníkem československé armády, od 1929 armádním generálem. Byl zemským velitelem na Moravě [viz Brno-střed. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému], poté (do roku 1939) v Čechách. Patřil mezi oběti represí, které vůči příslušníkům protibolševické emigrace v Československu uplatňovaly sovětské bezpečnostní orgány během osvobozování. Generál byl zatčen 12. května 1945, odvlečen do SSSR a zemřel v sovětském gulagu Ozerlag. V roce 1997 byl vyznamenán in memoriam Řádem bílého lva.

Viz též Praha 6. Pamětní desky osobám nezákonně odvlečeným do sovětských gulagů.

Boskovice. Pamětní deska upomínající na 21. srpen 1968

Čtvrtek, 4 října, 2018

Pamětní deska připomínající okupaci Československa byla odhalena 21. srpna 2018 na budově galerie Zwicker v boskovické židovské čtvrti z iniciativy Miloše Pachla, který je autorem návrhu i textu. Litinovou desku doplňují dva samostatně instalované dva díly pásu tanku T55, které iniciátorovi věnovalo soukromé muzeum obrněné techniky ve Smržovce. Za účasti zástupců města, organizace Skaut a pamětníků artefakty požehnal P. Miloš Kolovratník. Týž den byla na stejném místě odhalena i pamětní deska dedikovaná obětem totalitních režimů [viz Boskovice. Pamětní deska obětem komunismu a totalitních režimů].

Cílem intervence armád Varšavské smlouvy, k níž došlo v noci z 20. na 21. srpna 1968, bylo zastavit politické a společenské změny v Československu [viz Praha 1. Pamětní deska upomínající na 21. srpen 1968].

Praha 6. Pamětní desky u pomníku maršála Koněva

Čtvrtek, 4 října, 2018

U zrestaurovaného pomníku maršála Koněva odhalili 21. srpna 2018 představitelé Prahy 6 – starosta Ondřej Kolář a místostarosta Jan Lacina – nové pamětní desky v češtině, ruštině a angličtině, které připomínají maršálův podíl nejen při osvobozování Československa v roce 1945, ale i při potlačení maďarského povstání v roce 1956, výstavbě Berlínské zdi v roce 1961 a při okupaci Československa v roce 1968.

Pomník sovětského maršála Koněva v nadživotní velikosti byl v Praze-Bubenči odhalen 9. května 1980, umělecky se na něm podíleli akademičtí sochaři Zdeněk Krybus a Vratislav Růžička. Po roce 1989 se opakovaně stal terčem odmítavých reakcí poukazujících na manipulaci s historickou pamětí. Proti textu na nových deskách z roku 2018 se ohradili velvyslanci Ruské federace a některých států bývalého Sovětského svazu. Demontáž pomníku začala 3. dubna 2020 odstraněním sochy, na místě má vzniknout nový památník osvobození Prahy v květnu 1945.

Kladno. Pamětní deska Jaroslavu Selnerovi

Sobota, 7 října, 2017

Pod záštitou Armády České republiky za přítomnosti plukovníka Eduarda Stehlíka, primátora Kladna Milana Volfa, generálova syna Jaroslava Selnera ml. a dalších hostů byla 10. května 2016 odhalena na budově gymnázia měděná pamětní deska brigádnímu generálu Jaroslavu Selnerovi, místnímu rodáku.

Jaroslav Selner (1906–1973) absolvoval po maturitě vojenské učiliště v Hranicích a na sklonku první republiky též Vysokou válečnou školu v Praze. Jako kapitán hlavního štábu se po vzniku protektorátu zapojil do odbojové organizace Obrana národa, záhy však, protože mu hrozilo zatčení, ilegálně odešel do exilu. Bojoval u Tobruku, působil v londýnském zpravodajském oddělení a od roku 1944 na východní frontě, kde se zúčastnil bojů o Duklu a velel operaci u Liptovského Mikuláše. Za své hrdinské činy obdržel řadu vysokých vyznamenání. Po válce pokračoval ve vojenské kariéře jako velitel armádní divize v Kroměříži, po studiích na Vyšší vojenské akademii v Moskvě začal vyučovat na Vysoké válečné škole v Praze. V lednu 1949 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. K 1. říjnu 1951 byl z armády propuštěn, musel se vystěhovat z bytu, nebyl mu přiznán důchod ani nemocenská péče pro vojenské osoby a za civilní zaměstnání mu byla určena práce kopáče. Pracoval v ostravských dolech, v kladenských ocelárnách jako posunovač, později učil v učňovských školách a před odchodem do penze v roce 1966 několik let působil jako hospodářský správce pražské filozofické fakulty. O rehabilitaci a reaktivaci usiloval od roku 1956. V roce 1991 jej prezident republiky Václav Havel povýšil do hodnosti generálporučíka in memoriam.

Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi

Pondělí, 10 října, 2016

Pamětní deska Augustinu Schrammovi byla odhalena v květnu 1988 na domě, v němž byl v květnu 1948 zastřelen. Autorem desky s reliéfním profilem je ak. sochař Ludvík Kodym. Po roce 1989 byla odstraněna.

Augustin Schramm (1907–1948) pocházel z Liberecka, byl německé národnosti. Od 20. let působil ve strukturách Komunistické internacionály mládeže, ve 30. letech i ve vedení KSČ (byl členem ústředního výboru). V roce 1939 odešel do Sovětského svazu, kde absolvoval důstojnickou školu, od září 1944 působil jako velitel partyzánských jednotek na československém území (aniž by však bylo prokazatelné, že zde byl během války vysazen). „Bílá místa“ v jeho kariéře za války vedou k domněnce, že se stal agentem sovětské tajné služby. Po válce působil ve Sdružení českých partyzánů, v partyzánském oddělení ÚV KSČ, resp. v pozdějších odbojových a bezpečnostních referátech ÚV. Z titulu těchto funkcí patřil k úzkému okruhu těch, kteří byli detailně seznámeni s válečnou minulostí mnoha osob. Schramm bývá spojován se smrtí Jana Masaryka [viz Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi]; tuto domněnku však nelze podložit přesvědčivými dokumenty. Augustin Schramm byl 27. května 1948 zastřelen ve svém bytě. Vyšetřování jeho smrti bylo vedeno předpokladem, že souvisí s jeho „partyzánskou agendou“. Do centra pozornosti se tak dostal partyzánský funkcionář Josef Vávra-Stařík [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu] a s ním i tzv. Český komitét, zformovaný v bavorském uprchlickém táboře v Řeznu, kde se Vávra-Stařík i někteří další bývalí partyzáni z jeho okruhu nacházeli. Tento tip se vyšetřovatelům potvrdil, když byl v Olomouci 2. června 1948 zatčen Miloslav Choc, který se z Řezna vrátil do republiky a týž den se k vraždě Schramma přiznal. Uvedl i druhého aktéra, Slavoje Šádka [viz Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi], i to, že ji provedli na Vávrův pokyn. Na základě současného stavu poznání se historici shodují, že poslední část Chocovy výpovědi se nezakládá na pravdě; někteří ovšem docházejí k závěru, že Choc byl skutečným pachatelem vraždy (ačkoli svou výpověď později odvolal).

Vyšetřování vraždy Augustina Schramma [viz též Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného] i procesy, ke kterým v její souvislosti došlo, byly z velké části zmanipulované a Chocova původní výpověď ji umožnila přímo spojit s emigrací. Celkem bylo v hlavním a čtyřech následných procesech odsouzeno přes 80 osob. Proces s Chocem a dalšími 14 obžalovanými (z toho devět v nepřítomnosti) vedl nově ustavený Státní soud. Hlavní líčení v soudní budově na Pankráci probíhalo od 3. do 25. listopadu 1948. K nejvyššímu trestu bylo kromě Choce a Šádka odsouzeno v nepřítomnosti i šest činitelů tzv. Českého komitétu v exilu. Josef Vávra-Stařík byl na podzim 1949 unesen z Vídně do Československa, dlouhodobě vyšetřován, a ačkoli nikdy podíl na vraždě Schramma nepřiznal, byl 27. srpna 1953 popraven.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru