Posts Tagged ‘Svatý Hostýn’

Svatý Hostýn. Pamětní deska orlům

Neděle, 5 května, 2019

Bronzová pamětní deska byla odhalena 19. srpna 2018 na třetím zastavení staré křížové cesty u příležitosti 70. výročí pouti orlů na Svatý Hostýn v roce 1948. Desku, jejímž autorem je kamenosochař Jiří Rejda, odhalil a požehnal za přítomnosti členů a příznivců tělovýchovné organizace Orel arcibiskup Jan Graubner.

Svatý Hostýn je tradiční katolické poutní místo spojené také s aktivitami katolického Orla. Slet orlů se zde konal již v srpnu 1947, ovšem historicky významnější byla Orelská pouť na Svatý Hostýn konaná v roce 1948 (28. a 29. srpna), při které došlo k podobným projevům nesouhlasu s novým komunistickým režimem jako při všesokolském sletu v červnu téhož roku v Praze. Jednalo se o poslední veřejné vystoupení spolku s desetitisícovou účastí, po němž byla zatčena a následně odsouzena řada předních funkcionářů Orla, včetně náčelníka Bohuslava Koukala (1905–1991), který byl 10. listopadu 1950 odsouzen za velezradu na 18 let (propuštěn na amnestii v květnu 1960). V roce 1960 se zde poprvé setkala skupina propuštěných politických vězňů a po roce 1989 tuto tradici převzala tzv. muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.

Československý Orel (založen roku 1909) sdružující katolicky orientovanou mládež představoval po Sokolu druhou nejvýznamnější tělovýchovnou organizaci v Československu. Po únoru 1948 byl rozhodnutím Ústředního akčního výboru Národní fronty začleněn do takzvané sjednocené československé tělovýchovy a 15. června 1950 úředně zrušen výnosem ministerstva národní bezpečnosti. Činnost Orla se přesunula do exilu, kde byla v listopadu 1949 v Bavorsku ustavena Svatováclavská župa Československého Orla v exilu. Pokus o obnovení činnosti v roce 1968 v době pražského jara zmařil vývoj po srpnové okupaci, obnoven byl až v roce 1990.

Svatý Hostýn. Pomník Rudolfu Plajnerovi

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pomník tvořící kamenný obelisk, na němž je umístěna bronzová deska s reliéfním portrétem a znakem skautingu, a kamenná deska s nápisem byly odhaleny 19. května 2001 u příležitosti 100. výročí narození Rudolfa Plajnera. Návrh provedl Stanislav Štěpán a kamenické práce Alois Reimer. Plaketu s portrétem navrhl Vladimír Pechar a byla odlita v Brodku u Přerova. Odhalení se zúčastnili Jan Písek, vůdce Svojsíkova oddílu, syn Rudolfa Plajnera Oldřich, Stanislav Štěpán, zakladatel Memoriálu Rudolfa Plajnera pořádaného od roku 1990 Skautským střediskem Holešov, a zástupci města Holešova.

Rudolf Plajner (1901–1987) působil od roku 1929 jako profesor reálného gymnázia v Holešově. V roce 1943 byl několik měsíců vězněn za odbojovou činnost, po osvobození do voleb 1946 zastával funkci předsedy okresního národního výboru. Od roku 1924 do slučovacího sjezdu 1948 byl členem sociální demokracie. V letech 1938–1940 a 1945–1948 byl náčelníkem Junáka. V době maturit v červnu 1949 byl zatčen a několik měsíců držen ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti. I po propuštění byl nadále komunistickým režimem perzekvován v souvislosti s činností pro organizaci českého skauta, která byla v roce 1950 rozpuštěna [viz Praha 10. Památník československým skautům a skautkám]. Při obnovení Junáka během pražského jara byl Rudolf Plajner opět zvolen jeho náčelníkem.

 

 

Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pamětní místo tvoří leštěné tmavé kameny s názvy komunistických věznic a centrální vertikální opracovaný kámen ze světlé žuly s rytým nápisem, do něhož je vsazena kovová deska s bílým nápisem – nápis na kameni je dedikován obětem komunistického režimu, nápis na desce pak jmenovitě obětem skupiny Hory Hostýnské (obsahuje několik faktografických nepřesností). Pomník byl odhalen 3. září 1994 za účasti zástupců Konfederace politických vězňů a politické reprezentace vlády a parlamentu.

Na Svatém Hostýnu, tradičním katolickém poutním místě, se v roce 1960 poprvé setkala skupina propuštěných politických vězňů. Po roce 1989 tuto tradici převzala tzv. muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.

Odbojová organizace Hory Hostýnské byla podobně jako známější Světlana založena na základech protinacistického odboje – partyzánské brigády Jana Žižky. Vznikla v červnu 1948 a jejím prvním velitelem se stal Josef Čuba (1893–1951) z Rajnochovic. Skupina se připravovala na případný celostátní protikomunistický převrat (včetně shromažďování zbraní, které ukrývala v lesních skrýších). Mimo to v regionu pomáhala perzekvovaným občanům, šířila informace letákovými akcemi, zastrašovala místní horlivé komunistické funkcionáře. Na jaře 1949 se Hory Hostýnské propojily s další odbojovou organizací Troják, kterou vedl bývalý partyzán Rudolf Sacher (1911–1953). Skupina usilovala o zprovoznění vysílačky a navázání spojení na Západ. V souvislosti s nezdařeným útěkem dvou mladíků přes hranice, kterým skupina pomáhala, byla však většina členů již v létě 1949 pozatýkána. Když byl září 1949 v Kelči zatčen oblíbený farář František Mikulka (1891–1971), což se mělo stát na základě oznámení místních komunistů, rozhodla se organizace k nové konfrontaci. Zúčastnili se jí nový velitel Hor Hostýnských bývalý důstojník dezertovavší z armády Vlastimil Janečka (1924–1949) a František Motal(a) (1903–1951), který byl rovněž na útěku (byl uvězněn za neúspěšný přechod hranice). Na schůzku se jim podařilo vylákat jen poštovního zřízence Jana Valíčka. Janečka i Motal se mu představili jako příslušníci Státní bezpečnosti a projevili zájem o spolupráci. Když se Valíček prozradil, byl zastřelen (podle vyšetřování měl být exekutorem Motal). Valíčkova smrt rozpoutala rozsáhlé vyšetřování a poté i zatčení více než deseti členů i podporovatelů skupiny. Situace se začala stávat neudržitelnou a vedení Hor Hostýnských se rozhodlo k odchodu do zahraničí. Na začátku prosince 1949 se členové skupiny sešli k organizační schůzce v obci Hradčany. V noci byla celá obec obklíčena příslušníky Sboru národní bezpečnosti a Krajského velitelství Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti, které bylo o schůzce informováno. Během zásahu byl při pokusu o útěk zastřelen Vlastimil Janečka. V průběhu zásahu a bezprostředně po něm byly zatčeny tři desítky osob, uniknout zatčení se podařilo jen některým. Po neúspěšném pokusu o přechod hranic na Šumavě v únoru 1950 se Miloslav Pospíšil (1918–1951) a Vladimír Rajnoch (1925–1951) vrátili do Hostýnských hor a spolu se Sigmundem Bakalou (1925–1951) opět zamířili do ilegality. V srpnu 1950 se Státní bezpečnost pokusila zbývající členy skrývající se v lesích zatknout při setkání s Antonínem Bardinem (Bardinova dcera Olga pracovala v partyzánské brigádě Jana Žižky a byla zastřelena na konci války, její pomník byl zvolen jako místo schůzky). Na místě došlo k přestřelce, při níž byl usmrcen strážmistr Vincenc Šimčák [viz Chvalčov-Tesák. Pomník Vincenci Šimčákovi]. Miloslav Pospíšil, Vladimír Rajnoch a Sigmund Bakala unikali Státní bezpečnosti až do února 1951, kdy byli postupně zatčeni. Nejasnosti panují okolo úmrtí Františka Motala v květnu 1951 (oficiální verze hovoří o sebevraždě), v každém případě již nesdílel osud zatčených odbojářů, které čekalo vyšetřování v Uherském Hradišti a soudní procesy. Hlavní proces se 23člennou skupinou Hory Hostýnské se konal 21.–26. května 1951 se Velkém kině ve Zlíně. Státní soud Brno při něm vynesl čtyři absolutní tresty a dva doživotní. Následné procesy s členy skupiny či s jejími podporovateli probíhaly až do roku 1954. Celkem bylo za účast či podporu této odbojové skupině odsouzeno přes 130 osob. Sigmund Bakala, Josef Čuba, Miloslav Pospíšil a Vladimír Rajnoch byli popraveni 4. září 1951 v Praze na Pankráci, ve vězení zemřeli Rudolf Sacher a Oldřich Pajdla (1911–1954).

Pokračovatelem protirežimních aktivit v Rajnochovicích a okolí se stala skupina Libuše 23 založená z iniciativy Josefa Machů (1924–1954) z Vlachovy Lhoty v roce 1952. Skupina získávala násilným způsobem zbraně mezi lidmi v okolí a údajně připravovala narušení voleb v květnu 1954 obsazením některého z místních národních výborů. V březnu 1954 byl odhalen úkryt skupiny na statku rodiny Kovářových v Rajnochovicích. Při zatýkací akci Státní bezpečnosti 8. března byl zastřelen Lubomír Kovář (1936–1954), 10. dubna zemřel při zatýkání za nevyjasněných okolností Josef Machů. Karel Volf (1932–1955), který na konci roku 1953 dezertoval od vojenského útvaru, kde vykonával základní vojenskou službu, byl zatčen za pomoci agenta-provokatéra 30. dubna. Soud se členy skupiny se konal 10.–12. srpna 1954 v Uherském Hradišti, Karel Volf jako osoba podléhající vojenské justici byl odsouzen v lednu 1955 Vyšším vojenským soudem v Trenčíně k trestu smrti a popraven 23. března 1955 v Praze na Pankráci.

Vojtěch Rygal (1910–1948) působil po roce 1945 jako učitel katechismu v obecné a měšťanské škole v Holešově, angažoval se rovněž ve spolkovém životě (skauting, Orel). Po únoru 1948, kdy mu byla veřejná i vzdělávací činnost zakázána, se rozhodl pro odchod za hranice. Byl převáděn 27. března 1948 ve 13členné skupině, kterou vedl západní letec Karel Bednařík z Holešova. Nedaleko hranic u Aše byli uprchlíci zpozorováni hlídkou SNB, která údajně bez varování začala střílet a Vojtěcha Rygala smrtelně zranila. Pohřeb v rodném Hulíně se stal tichou demonstrací politického nesouhlasu místních farníků. Vojtěch Rygal nebyl členem skupiny Hory Hostýnské stejně jako Antonín Daněk (1927–1950) a Jaromír Vrba (1920–1950), kteří patřili ke skupině Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989].

Nový Jičín. Pamětní deska obětem komunismu

Čtvrtek, 21 července, 2011

Bronzová pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 10. března 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Autorem desky je František Cahel.

Připomínka je věnována politickým vězňům z Novojičínska, souzeným zejména v souvislosti s činností ilegálních skupin kolem předúnorových funkcionářů nekomunistických stran a za zapojení do ilegálních organizací Modré květy a Blaník.

Ilegální skupina národních socialistů v okrese Nový Jičín vznikla s cílem poskytnout pomoc pronásledovaným občanům v cestě za hranice, ve spolupráci se skupinou převaděčů z Karlových Varů. Byla zatčena po zadržení jedné z převáděných osob na hranicích a odsouzena 30. prosince 1949 okresním soudem v Novém Jičíně (Bohumír Busek a spol.). Dalších šest členů strany národně socialistické bylo odsouzeno v srpnu 1953 Krajským soudem v Ostravě v procesu Jan Kruliš a spol. Tato skupina polovojenského charakteru byla ve spojení se zahraničím, pro nějž shromažďovala strategické zprávy. Skupina nezávislých sociálních demokratů byla původně založena na podporu perzekvovaných členů strany, postupně se její aktivity rozšířily i na formulování programu obnovení sociálně demokratické strany (násilně sloučené s KSČ). Po jejím odhalení byla souzena Krajským soudem v Ostravě ve dvou procesech 9.–11. a 12.–14. listopadu 1954. Rovněž bývalí funkcionáři strany lidové vytvořili ilegální skupinu z okruhu novojičínských členů a příznivců této strany. Skupina vyvíjela obvyklou činnost – podporu pronásledovaným, pomoc při útěku do zahraničí, letákové akce, shromažďování informací a zbraní. Její členové byli odsouzeni Krajským soudem v Ostravě 8.–10. prosince 1953 (proces František Hanzelka a spol.).

Ilegální organizace Modré květy vznikla v katolickém prostředí, podnět k jejímu založení vzešel údajně ze setkání během orelské pouti na Svatém Hostýně v srpnu 1948. Skupiny rozmnožovaly a rozšiřovaly letáky, plánovaly propojení na domácí i zahraniční odboj, shromažďovaly strategické informace a zbraně pro případ ozbrojeného vystoupení. Organizace byla souzena Státním soudem Brno ve třech procesech 24.–26. září, 27.–29. září a 3.–4. října 1951 v Ostravě. Skupina Blaník se zformovala v létě 1951, centrem její činnosti se stala evangelická fara v Suchdole nad Odrou, kde se množily letáky. Členové Blaníku se připravovali i na sabotáže pro případ vojenského konfliktu. Skupina, v níž působili účastníci druhého domácího i zahraničního odboje, byla odhalena na sklonku roku 1954 a odsouzena Krajským soudem v Ostravě 21.–22. dubna 1955.


© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru