Posts Tagged ‘Svoboda Josef’

Plzeň. Pamětní deska Ladislavu Světlíkovi

Sobota, 7 srpna, 2021

Pamětní deska, jejímž autorem je Josef Svoboda z ateliéru Gravis, byla odhalena z iniciativy zastupitelstva druhého plzeňského obvodu Slovany 25. března 2017 u příležitosti stého výročí narození Ladislava Stehlíka.

Ladislav Světlík (1917–2008) po vyučení pracoval ve Škodových závodech a v Plzni také získal základní letecký výcvik. V roce 1937 absolvoval Vojenské letecké učiliště v Prostějově a působil na leteckých základnách na Slovensku. Po okupaci odešel přes Polsko do Francie, kde se od prosince 1939 do června 1940 účastnil bojů v řadách francouzského letectva. V řadách Britského královského letectva pak bojoval od září 1940 do konce války. V Československu v roce 1946 přešel do civilu a začal létat jako pilot Československých aerolinií. 24. března 1950 pilotoval Ladislav Světlík letadlo na lince z Ostravy do Prahy [viz též Laškov. Pamětní deska Viktoru Popelkovi] a přistál na americké letecké základně v Erdingu u Mnichova. Jednalo se o část úspěšného plánu několika bývalých příslušníků RAF, kteří se i s rodinnými příslušníky rozhodli odejít znovu do exilu. Letadlo na lince z Bratislavy řídil Oldřich Doležal (1912–1983) [viz Fryšták-Vítová. Pamětní deska Oldřichu Doležalovi], letadlo z Brna Vít Angetter (1921–2009). Ladislav Světlík poté až do roku 1966 znovu působil v RAF. V 70. letech se odstěhoval na Nový Zéland.

Hluboká nad Vltavou. Pamětní deska Jiřímu Maňákovi

Středa, 10 července, 2019

Pamětní deska z tvrzeného plastu, jejímž autorem je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis, byla odhalena bez slavnostního ceremoniálu z iniciativy starosty města Tomáše Jirsy v prosinci 2017 na budově sídla bývalého Státního statku Hluboká nad Vltavou.

Jiří Maňák (1916–1992) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích a Vojenské letecké učiliště v Prostějově. Z protektorátu odešel v červnu 1939 a po vypuknutí války byl přijat k francouzskému letectvu. Po pádu Francie působil v Británii v řadách RAF, v květnu 1943 byl jmenován velitelem 198. perutě. Válku přežil v německém zajetí, po nouzovém přistání letadla u belgicko-nizozemského pobřeží v srpnu 1943. Z Královského letectva byl vyřazen v hodnosti štábního kapitána a vyznamenán Záslužným leteckým křížem (Distinguished Flying Cross, DFC). Po válce byl povýšen na majora letectva, působil v Praze-Letňanech ve vojenském leteckém výzkumu. Z armády odešel v květnu 1948 do civilního letectví. V listopadu 1950 byl zatčen kvůli údajnému vyzrazení vojenského tajemství a do června 1951 držen ve vazbě a vyslýchán. Po osvobozovacím rozsudku nastoupil jako pomocný dělník ve Státním statku Hluboká nad Vltavou, kde působil do roku 1962 (naposledy jako ekonom). Po částečné rehabilitaci a obnovení pilotní kvalifikace nastoupil v roce 1964 k Československým aeroliniím, odkud v rámci normalizačních prověrek odešel v prosinci 1971 do nuceného důchodu. Po roce 1989 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě.

Hluboká nad Vltavou. Pamětní deska Janu Kostohryzovi

Středa, 10 července, 2019

Pamětní deska z tvrzeného plastu byla odhalena bez slavnostního ceremoniálu v červnu 2016 z iniciativy Marie Čermínové. Autorem návrhu a realizace je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis. Umístění desky bylo podpořeno městem Hluboká nad Vltavou.

Jan Kostohryz (1911–1978) byl důstojníkem z povolání, v roce 1940 se připojil k zahraniční československé armádě ve Francii a poté v Anglii. Působil jako palubní radiotelegrafista u 311. perutě RAF, které od roku 1944 velel. Z Královského letectva byl vyřazen v hodnosti podplukovníka a vyznamenán Řádem za vynikající službu (Distinguished Service Order, DSO). Po válce pokračoval v armádní kariéře, kterou zastavily až čistky v roce 1950, kdy byl jako plukovník generálního štábu přeložen na Vysoké vojenské učiliště v Praze. Jan Kostohryz byl v roce 1953 zatčen, v únoru 1954 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 16 let a vězněn v jáchymovských uranových táborech a v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 pracoval v manuálních profesích. V roce 1969 byl rehabilitován.

Humpolec. Pamětní deska Janu Zábranovi

Čtvrtek, 14 února, 2019

Pamětní deska z imitace bronzu, jejímž autorem je Josef Svoboda z Ateliéru Gravis, byla odhalena 19. listopadu 2016 u příležitosti spisovatelových nedožitých pětaosmdesátých narozenin na budově hotelu Černý kůň, kde rodina Zábranových bydlela v letech 1933 až 1940. Odhalení se zúčastnil starosta města Jiří Kučera, představitelé zastupitelstva, rodinní příslušníci, Zábranovi spolužáci, literární vědci a široká veřejnost.

Jan Zábrana (1931–1984) se narodil v Herálci do učitelské rodiny, dětství a mládí prožil v Humpolci, kde studoval na gymnáziu. Již v únoru 1948 byli Zábranovi rodiče jako významní příslušníci národně socialistické strany akčním výborem v Humpolci zbaveni možnosti vyučovat a na počátku padesátých let odsouzeni k dlouholetým trestům. Jiřina Zábranová (1903–1974) v roce 1950 na osmnáct let, Emanuel Zábrana (1900–1978) o dva roky později na deset let; oba byli propuštěni na prezidentskou amnestii v květnu 1960. Jan Zábrana se po složení maturity v roce 1950 hlásil ke studiu klasické filologie na pražskou filozofickou fakultu, kam však z kádrových důvodů nebyl přijat. Nastoupil na bohosloveckou fakultu, ale po otcově odsouzení byl ze studia vyškrtnut. V roce 1952 se Jan Zábrana natrvalo přestěhoval do Prahy, neboť rodina rozsudkem přišla také o dům v Humpolci. V Praze přechodně pracoval v manuálních profesích, současně neoficiálně překládal z ruštiny a angličtiny a začal se stýkat s uměleckými a literárními kruhy. Od roku 1955, kdy byl přijat za člena Kruhu překladatelů, působil jako překladatel z povolání. Na počátku šedesátých let se oženil, jeho manželka Marie byla dlouholetou redaktorkou nakladatelství Odeon. Jan Zábrana překládal zejména z moderní angloamerické a ruské literatury, a to jak poezii, tak prózu. Věnoval se i vlastní tvorbě, z níž část byla publikována během politického uvolnění v šedesátých letech, s nástupem normalizace se jako autor stal opět nežádoucím. Až do své předčasné smrti v roce 1984 publikoval jen překlady či literárněvědné esejistické texty. Jeho vlastní dílo, včetně významných deníkových záznamů, které si vedl už od gymnaziálních let, mohlo vyjít až po roce 1989. Byl pochován v rodinném hrobě na hřbitově v Poděbradech.

Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému

Úterý, 6 listopadu, 2018

Pamětní deska z tvrzeného plastu, jejímž autorem je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis, byla odhalena z iniciativy Gabriely Havlůjové 12. května 2017 za účasti členů Spolku pro zachování odkazu českého odboje, Československé obce legionářské Jednoty Mladá Boleslav a příbuzných generála Vojcechovského. Deska měla být původně odhalena na bývalé budově Zemského vojenského velitelství v Praze, odkud generála odvedli příslušníci sovětské kontrarozvědky SMERŠ. Kvůli nesouhlasu stávajícího majitele domu (Konviktská 5) je umístěna na sousední budově Střední průmyslové školy strojní.

Sergej Vojcechovský (1883–1951) byl jedním z ruských důstojníků, kteří působili v československých legiích. Po porážce protibolševických sil opustil v roce 1921 Rusko, odešel do Československa, kde v roce 1922 obdržel občanství. Stal se důstojníkem československé armády, od 1929 armádním generálem. Byl zemským velitelem na Moravě [viz Brno-střed. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému], poté (do roku 1939) v Čechách. Patřil mezi oběti represí, které vůči příslušníkům protibolševické emigrace v Československu uplatňovaly sovětské bezpečnostní orgány během osvobozování. Generál byl zatčen 12. května 1945, odvlečen do SSSR a zemřel v sovětském gulagu Ozerlag. V roce 1997 byl vyznamenán in memoriam Řádem bílého lva.

Viz též Praha 6. Pamětní desky osobám nezákonně odvlečeným do sovětských gulagů.

Plzeň. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi

Úterý, 6 listopadu, 2018

Pamětní deska generálu Miroslavu Štanderovi, pilotu RAF, byla odhalena u příležitosti stého výročí jeho narození 5. října 2018 na domě, kde u své dcery prožil posledních dvacet let svého života. Odhalení se zúčastnili zástupci plzeňského magistrátu, starosta městského obvodu Slovany Lumír Aschenbrenner, dcera generála Miroslava Vojtová a další hosté. Autorem pamětní desky z tvrzeného plastu je Josef Svoboda z ateliéru Gravis.

Miroslav Štandera (1918–2014) prožil dětství v Dobrušce [viz Dobruška. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi]. V roce 1936 vstoupil do československého vojenského letectva, za války byl pilotem 312. stíhací perutě Royal Air Force. Do Československa se vrátil v srpnu 1945, od února 1946 působil u nově založené 1. letky Leteckého pluku v Plzni, podílel se na výcviku armádních letců a záhy byl jmenován prvním důstojníkem této letky. Na počátku roku 1949 byl odeslán na nucenou dovolenou a záhy propuštěn z armády, o rok později odešel opět do exilu a do roku 1955 opět působil v RAF. Čestný předseda Sdružení československých zahraničních letců byl 8. května 2000 povýšen na brigádního generála ve výslužbě, 2006 obdržel Řád T. G. Masaryka.

Pelhřimov. Pamětní deska Stanislavu Vilímkovi

Neděle, 11 října, 2015

Mramorová deska s nápisem z litých bronzových písmen je umístěna ve vstupní chodbě budovy gymnázia a byla odhalena v září 1996. Iniciátory desky jsou bývalí Vilímkovi spolužáci Stanislav Maršík, Josef Svoboda a Oldřich Špilar.

Stanislav Vilímek (1930–1950) se narodil v Sudkově Dole, studoval na reálném gymnáziu J. J. Ševce v Pelhřimově (s přerušením v letech 1944 a 1945, kdy byl totálně nasazen jako pomocný zemědělský dělník) až do října 1948, kdy jej ředitelství školy pro neomluvenou absenci vyloučilo. Zde se po únorovém převratu 1948 zformovala studentská protirežimní skupina Vatra, jejíž jádro tvořili Stanislav Vilímek, Stanislav Maršík, Josef Svoboda a Oldřich Špilar. Skupina tiskla a distribuovala letáky a podporovala perzekvované osoby. Většina členů později odešla do exilu, Stanislav Vilímek však v republice zůstal a aktivně pomáhal lidem k útěkům do zahraničí. V září 1949 byl zadržen Státní bezpečností a po vyšetřovací vazbě, kterou strávil ve věznici na Cejlu v Brně, byl na sklonku roku Státním soudem Brno odsouzen k deseti letům odnětí svobody (rozsudek byl potvrzen Nejvyšším soudem v Praze 27. dubna 1950). Během vazby Stanislav Vilímek onemocněl tuberkulózou. Z Jáchymovska, kde nastoupil k výkonu trestu, byl sice převezen a léčen ve vězeňské nemocnici v Plzni-Borech, ale v důsledku nedostatečné péče zde 28. listopadu 1950 zemřel. Byl pohřben 2. prosince 1950 na hlavním hřbitově v Plzni. Převoz ostatků do Pelhřimova byl rodině povolen až v roce 1964. Stanislav Vilímek byl 4. září 1990 rehabilitován.

České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi

Pondělí, 14 dubna, 2014

Pamětní deska někdejšímu biskupovi českobudějovické diecéze Josefu Hlouchovi byla slavnostně požehnána 9. června 2012 biskupem Jiřím Paďourem u příležitosti Roku biskupa Hloucha, kdy si českobudějovická diecéze připomínala výročí jeho narození (1902), biskupského svěcení (1947) a úmrtí (1972). Podoba bronzové desky byla navržena a realizována Josefem Svobodou z lužického Ateliéru Gravis.

Josef Hlouch (1902–1972) se narodil v Lipníku [viz Lipník. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], v červnu 1947 byl jmenován devátým českobudějovickým biskupem. Od června 1949, kdy biskup Hlouch o svátku Božího těla promluvil před katedrálou sv. Mikuláše v intencích pastýřského listu československých biskupů proti tzv. Katolické akci, byl střežen Státní bezpečností a od dubna 1950 internován. Nejdříve v budově biskupské rezidence, odkud byl 29. března 1952 převezen do zrušeného františkánského kláštera v Kadani [viz Kadaň. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], 2. září do Růžodolu u Liberce a 17. dubna 1953 do Myštěvsi [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům]. Po přechodné době léčení a rekonvalescence byl umístěn do Šebetova, odkud byl 6. listopadu 1958 převezen do Paběnic [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům]. Po propuštění z přímé internace strávil Josef Hlouch dalších pět let nucené izolace mimo diecézi v bývalém redemptoristickém klášteře v Koclířově, v charitním domě školských sester de Notre Dame [viz Koclířov. Památník Josefu Hlouchovi]. Do Českých Budějovic se vrátil na svátek Božího těla v červnu 1968 a ujal se správy biskupství (státní souhlas získal 24. května). Zemřel o čtyři roky později a je pohřben na českobudějovickém hřbitově svaté Otýlie.

Slaný. Pamětní deska obětem komunistického režimu ze Slaného a Slánska

Čtvrtek, 30 června, 2011

Pamětní deska z tvrzeného plastu, jejímž autorem je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis, byla odhalena 16. listopadu 2009 z iniciativy Konfederace politických vězňů, resp. městského zastupitelstva.

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru