Pamětní desku z nerezového plechu s křížem z ostnatého drátu připomínající období internace řeholníků v 50. letech a čtyřicetileté působení Kongregace Sester Neposkvrněného Početí Panny Marie v klášteře v Králíkách odhalili 20. srpna 2017 kardinál Dominik Duka, P. Karel Moravec a iniciátor a donátor desky Juraj Lexmann, synovec P. Mikuláše Lexmanna, který zde v roce 1952 v internaci zemřel. Autorem návrhu desky je architekt Jan Mádlík, text vypálený laserem do desky sestavil P. Karel Moravec.

Klášter redemptoristů v Králíkách se stal v rámci tzv. akce K (kláštery) [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] jedním z center tzv. centralizace. 17. července 1952 zde zemřel Mikuláš Jozef Lexmann (1899–1952), slovenský katolický kněz a významný představitel slovenských dominikánů, který na sklonku války ukrýval v košickém dominikánském kostele židovské uprchlíky. Do zdejšího kláštera byl převezen v listopadu 1950, po krátkých pobytech v internačních a „centralizačních“ klášterech na Slovensku v Pezinku a Podolínci (z obou míst museli být internovaní převezeni jinam kvůli protirežimním náladám místního obyvatelstva). Ačkoli internace byla v roce 1954 oficiálně zrušena a část řeholníků byla propuštěna, jejich izolace zde pokračovala až do roku 1960. Někteří řeholníci také klášter odmítali opustit, protože se neměli kam vrátit nebo žádali o povolení vycestovat, aby se mohli připojit ke komunitám svých řeholí v zahraničí, což jim nebylo dovoleno. V roce 1956 sem byli převezeni řeholníci z rušeného internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Řeholníci pracovali převážně v klášterním statku – pěstovali len, brambory, krmnou kapustu, chovali hospodářská zvířata – část pracovala mimo klášter, např. u státních statků, v lesním závodě či ve stavebnictví. Od 1. ledna 1961 byl klášter předán České katolické charitě a sloužil jako charitní domov řeholních sester.

Pomník generálmajoru Rudolfu Pernickému byl odhalen 21. prosince 2013 u příležitosti výročí zahájení operace Tungsten v roce 1944 a výročí jeho úmrtí v roce 2005. Autorem návrhu a realizace pomníku, jehož základní kámen z mrákotínské žuly byl odhalen 21. prosince 2012, je student AVU Petr Lacina, originální typ písma navrhl Vojtěch Říha, student Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Pomník, který byl financován z veřejné sbírky, odhalili ministr obrany Vlastimil Picek a starosta městské části Petr Hejl za účasti zástupců Armády České republiky, Sboru dobrovolných hasičů, Sokola, roty Nazdar, Konfederace politických vězňů, Československé obce legionářské, Vojenského historického ústavu, Karla Schwarzenberga, který převzal záštitu nad přípravou pomníku, arcibiskupa kardinála Dominika Duky, jenž pomník požehnal, rodiny a hostů.

Rudolf Pernický (1915–2005) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích. Na počátku druhé světové války odešel přes Polsko do Francie, Tuniska a následně do Velké Británie. Zde absolvoval parašutistický kurz a v roce 1944 byl vysazen při operaci Tungsten na území protektorátu, kde úspěšně působil do konce války. Po osvobození pracoval na ministerstvu národní obrany a vystudoval Vysokou válečnou školu. Od února 1948 byl perzekvován jako mnoho bývalých vojáků ze Západu. Rudolf Pernický byl 2. listopadu 1948 zatčen a 13. března 1949 ve vykonstruovaném procesu odsouzen Státním soudem za velezradu k dvaceti letům, odnětí hodnosti a titulů, ztrátě vyznamenání a občanských práv. Byl propuštěn během květnové amnestie v roce 1960 po téměř dvanácti letech věznění, která odpykával na Borech, v Opavě a v různých uranových dolech, např. v Jáchymově či na Bytízu. Po propuštění žil v Praze-Suchdole. Do odchodu do důchodu v roce 1970 pracoval v manuálních profesích a až do roku 1989 byl sledován Státní bezpečností. V roce 1990 mu byly vráceny všechny vojenské pocty, byl jmenován generálmajorem, stal se prvním předsedou Konfederace politických vězňů a v roce 2005 obdržel nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva.

U příležitosti zasazení Lípy republiky ke stému výročí vzniku Československa byla 28. října 2018 u kostela sv. Anežky České instalována pamětní deska, vsazená do šestitunového kamene z jihočeské Blatné, upomínající na vysazení Lípy republiky v roce 1968. Akce proběhla z iniciativy Jana Fischera za podpory členů organizace Junák – český skaut, městské části Praha 4, farnosti při kostele sv. Anežky České a spořilovských obyvatel.

Iniciátory zasazení lípy k padesátému výročí republiky [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody], které se uskutečnilo 19. listopadu 1968, byli skautští vedoucí bratři Vernerové. Původní připravená, ale neinstalovaná deska byla po dlouhou dobu pokládána za ztracenou. Zdeněk Verner-Boy (1930–2003) spolu se svým bratrem Daliborem-Bobem (1927–2004) založili v říjnu 1967 při spořilovské Základní škole Jižní 41. turistický oddíl, který byl po znovuobnovení organizace Junák v březnu 1968 [viz Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968] jako 41. skautský oddíl součástí střediska Inka. Po sloučení Junáka s pionýrskou organizací v roce 1970 působil oddíl pod hlavičkou Československého svazu ochrany přírody (TIS).

Mohylu založenou v den úmrtí Jana Palacha na vrcholu Křivoklátské vrchoviny tvoří vršené kamení s dřevěným křížem a podobiznou s nápisem.

Pamětní místo je věnováno památce studenta Jana Palacha (1948–1969), který se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].

Viz též Smrk. Mohyla Jana Palacha.

Bronzová pamětní deska ve foyeru budovy plzeňského rozhlasu byla odhalena z iniciativy a podle návrhu ředitele ČRo Plzeň Zdeňka Levého a Svatopluka Holce. Pamětní desku odhalil 21. srpna 2008 tehdejší primátor města Martin Baxa spolu s ředitelem ČRo Plzeň a zástupci Svazu bojovníků za svobodu.

Ve dnech 21. až 27. srpna 1968 bylo rozhlasové vysílání jedním z nejdůležitějších médií. Poskytovalo informace o aktuálním dění, usměrňovalo veřejný život i občanský odpor proti intervenci. Před plzeňským rozhlasem se během 21. srpna spontánně shromáždily stovky Plzeňanů, kteří chtěli bránit budovu před obsazením sovětskými vojsky. Situace zde byla na rozdíl od Prahy [viz Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968] klidnější, i díky vyjednávání tehdejšího ředitele Vladimíra Semráda s velitelem okupační jednotky. Technické pracoviště plzeňského rozhlasu zajistilo celostátní rádiový přenos a spojení s dalšími studii, včetně Prahy. Díky napojení krátkovlnných vysílačů bylo plzeňské vysílání dostupné i v zahraničí. Budova plzeňského rozhlasu se stala i místem, kam občané přinášeli resoluce, dopisy a petiční archy, kterými projevovali nesouhlas se situací v zemi.

Čestný hrob generálmajora Jana Prokopa jako vyjádření úcty významné osobnosti města označuje pamětní deska osazená Správou hřbitovů a krematoria Magistrátu města Plzně u hrobového místa v říjnu 2012. Text připravila Božena Prokopová.

Jan Prokop (1911–2004) sloužil jako mechanik, resp. letecký zbrojíř v československé armádě, po okupaci odešel do exilu a působil u francouzského letectva (vyznamenán francouzským válečným křížem). Po kapitulaci Francie sloužil u 312. perutě RAF. Po návratu do vlasti byl povýšen na kapitána a vyznamenán Československým válečným křížem. Po únoru 1948 se rozhodl k novému odchodu do exilu, jeho plán však byl vyzrazen a Jan Prokop byl zatčen a odsouzen za pokus o nelegální opuštění republiky. Ve vykonstruovaném procesu v souvislosti s tzv. borskou vzpourou [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi] byl znovu odsouzen v roce 1950. Potřetí byl Jan Prokop, v květnu 1960 podmínečně propuštěný na amnestii, odsouzen v září 1961 v jednom z procesů s představiteli „ilegální křesťanskodemokratické strany“ [viz též Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím] na dva a půl roku a k odpykání zbytku předchozího trestu. Opět byl propuštěn v roce 1966 (deska třetí odsouzení ani předchozí krátký pobyt na svobodě nezmiňuje). V roce 1996 byl Jan Prokop v rámci rehabilitace povýšen na generálmajora ve výslužbě.

Pomník byl odhalen 12. září 2015 u příležitosti 75. výročí bitvy o Británii, v níž 14. září 1940 padl i první českobudějovický pilot František Marek. Má podobu sklolaminátového torza anglické válečné stíhačky Spitfire umístěného na mramorový podstavec a vede k němu chodník se siluetami letadel Britského královského letectva. Zřízení pomníku inicioval Vladimír Vopalecký ze sdružení Za výstavbu pomníku českým letcům RAF, slavnostního odhalení se zúčastnili mj. váleční veteráni generál Emil Boček a plukovník Alois Dubec.

Po nástupu komunistického režimu byli bývalí letci RAF perzekvováni, profesně diskriminováni či represím předešli opětovným odchodem do exilu, kde se jich více než sto vrátilo do činné služby v Britském královském letectvu.

Viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi; Bojkovice-Bzová. Pamětní deska Vítězslavu Josefu Rosíkovi; Fryšták-Vítová. Pamětní deska Oldřichu Doležalovi; Hluboká nad Vltavou. Pamětní deska Janu Kostohryzovi; Hluboká nad Vltavou. Pamětní deska Jiřímu Maňákovi; Jindřichův Hradec. Pamětní deska Rudolfu Zimovi; Kuroslepy. Pamětní deska Stanislavu Rejtharovi; Kyjov. Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi; Laškov. Pamětní deska Viktoru Popelkovi; Ledeč nad Sázavou. Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi; Nová Paka. Pamětní deska Otakaru Hrubému; Novosedly nad Nežárkou. Pamětní deska Václavu Žateckému; Olomouc. Pamětní deska Josefu Bryksovi; Plzeň. Čestný hrob Jana Prokopa; Plzeň. Pamětní deska Ladislavu Světlíkovi; Plzeň. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi; Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi; Radomyšl. Pamětní deska Janu Matějkovi; Roudnice nad Labem. Pamětní deska Eduardu Šimonovi (do databáze zařazujeme jen pamětní místa, která poúnorovou perzekuci či vynucený exil letců RAF připomínají).

Pamětní deska upomínající 50. výročí okupace Československa byla na budově Českého svazu bojovníků za svobodu odhalena z iniciativy Vojenského spolku rehabilitovaných vojáků 15. srpna 2018. Podle návrhu Soni Dolejšové a Jana Kabáta ji realizovala firma Aristo. Odhalení proběhlo za přítomnosti zástupců Magistrátu města Plzně, Krajského vojenského velitelství Plzeň a zástupců rehabilitovaných vojáků.

Na základě politického prověřování příslušníků československé armády, zahájeného prakticky vzápětí po intervenci, bylo do prosince 1971 z politických důvodů z armády propuštěno přes tři a půl tisíce vojáků z povolání. Významnou úlohu v její „očistě“ sehrál rozkaz ministra národní obrany z dubna 1969, jenž v reakci na zapojení především vojáků základní služby do tzv. hokejových událostí 28. a 29. března 1969 postihoval představitele „pravicových a protisocialistických sil“, kteří se přímo či nepřímo podíleli na „protisovětských provokacích“ a tím „rozvraceli čs. armádu a narušovali vztah k Sovětskému svazu“.

Viz též Olomouc. Pamětní deska k 50. výročí okupace v srpnu 1968.

Pamětní deska upomínající na 50. výročí okupace Československa byla odhalena 21. srpna 2018. O její umístění na budově divizního velitelství, která se po intervenci stala sídlem 28. a 29. sboru sovětských okupačních vojsk (dnes Pedagogická fakulta Univerzity Palackého), se zasloužil Vojenský spolek rehabilitovaných Armády České republiky a jeho členové plk. Bohumil Reml, pplk. Luděk Bartoš a plk. Antonín Suchý. Desku odhalili předseda spolku a prorektor univerzity za přítomnosti zástupců města Olomouc, Olomouckého kraje i Armády České republiky.

Na základě politického prověřování příslušníků československé armády, zahájeného prakticky vzápětí po intervenci, bylo do prosince 1971 z politických důvodů z armády propuštěno přes tři a půl tisíce vojáků z povolání. Významnou úlohu v její „očistě“ sehrál rozkaz ministra národní obrany z dubna 1969, jenž v reakci na zapojení především vojáků základní služby do tzv. hokejových událostí 28. a 29. března 1969 postihoval představitele „pravicových a protisocialistických sil“, kteří se přímo či nepřímo podíleli na „protisovětských provokacích“ a tím „rozvraceli čs. armádu a narušovali vztah k Sovětskému svazu“.

Viz též Plzeň. Pamětní deska k 50. výročí okupace v srpnu 1968.

Pamětní deska zasazená do dlažby před domem na bučovickém náměstí byla odhalena 25. srpna 2018, u příležitosti 50. výročí invaze do Československa. Jejím iniciátorem byl pplk. Josef Medřický, velitel bučovické vojenské posádky v roce 1968, na realizaci se finančně podílelo město Bučovice, Okrašlovací spolek v Bučovicích a jednotliví občané. Za přítomnosti rodinných příslušníků, zástupců vedení města a veřejnosti ji odhalili starosta Bučovic Jiří Horák a Josef Medřický.

Ilja Sušánková (1931–1968), manželka důstojníka československé armády sloužícího u posádky v Bučovicích a matka tří dětí, se stala obětí střelby sovětských okupačních vojáků během jejich průjezdu městem. Byla zasažena 25. srpna 1968 ve večerních hodinách přes zavřené okno bytu a zranění namístě podlehla. Usmrcení Ilji Sušánkové vyšetřovala Veřejná bezpečnost, pachatele se ale nepodařilo identifikovat. Střelba sovětských vojáků ohrozila i skupinu občanů vycházejících z kina, jeden mladík byl zasažen do nohy.