Pamětní místo věnované Václavu Havlovi k jeho nedožitým osmdesátým narozeninám vzniklo z iniciativy Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu, Věznice Heřmanice, Antikvariátu a klubu Fiducia a občanského sdružení Pant. Slavnostního odhalení 5. října 2016 se mj. zúčastnili tisková mluvčí věznice Martina Lompová, básník Petr Hruška a jeho bratr, literární vědec Pavel Hruška, kteří přečetli úryvek z dopisu Václava Havla, jenž se vztahuje k jeho pobytu v Heřmanicích.

Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] byl vězněn ve věznici Ostrava-Heřmanice od ledna 1980 do července 1981, kdy byl převezen do věznice Plzeň-Bory [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Havlovi].

Pamětní deska byla z rodinné iniciativy odhalena 4. dubna 1992, u příležitosti stého výročí narození Alberta Havlíka, na budově školy, kde působil.

Albert Havlík (1892–1952) působil jako učitel a později ředitel obecné školy v Brně-Černovicích, kde v roce 1919 spoluzakládal sokolskou jednotu a stal se jejím prvním předsedou. Po druhé světové válce vstoupil do Československé strany národně socialistické a stal se zastupitelem brněnského magistrátu. Po zatčení v roce 1950 se ve vyšetřovací vazbě nervově zhroutil, byl převezen do psychiatrické léčebny, kde v srpnu 1952 zemřel.

Na průčelí budovy statku na lipanské návsi byla z iniciativy Miroslava Procházky 6. června 2015 odhalena kamenná kopie desky, věnovaná památce Marie Bohuslavové-Švehlové, matce politika Antonína Švehly. Deska byla odhalena za účasti členů rodiny Švehlovy a Bohuslavovy, členů Společnosti Antonína Švehly a početné veřejnosti. Deska s rytinou (místo původní plastiky) a s doplněným textem o jejím odstranění po roce 1948 byla vyrobena podle dochované fotografie z roku 1938, kdy byla u příležitosti stého výročí narození Marie Švehlové odhalena poprvé.

Antonín Švehla (1873–1933) byl významným politikem první československé republiky a předsedou vlivné, po válce neobnovené agrární strany. Viz Havlíčkův Brod. Pamětní deska na pomníku Antonína Švehly, viz též Přelouč. Pamětní deska na pomníku Antonína Švehly.

Tzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou poselství o pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry.

Z iniciativy P. Aloise Koláře (působil ve farnosti v letech 1953 až 1972) byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice v Babicích a kostel svaté Máří Magdalény v Šebkovicích pořízeny nové zvony, jež měly farníky smířit s důsledky babických událostí [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení [viz Babice. Zvony smíření], v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září.

Tzv. zvony smíření instalované v kostelech v Babicích a Šebkovicích v roce 1968 nesou apel k pokání a nápravě a poděkování za záchranu víry.

Z iniciativy P. Aloise Koláře, jenž působil na faře v Babicích od roku 1953 do roku 1972, byly v roce 1968 pro kostel Nejsvětější Trojice a kostel svaté Máří Magdalény v sousedních Šebkovicích pořízeny nové zvony, jež měly farníky smířit s důsledky babických událostí [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Zvony odlité ve Žďárci u Tišnova byly slavnostně převezeny 12. července a 22. září v Babicích za účasti tří desítek kněží a asi osmi tisíc věřících vysvěceny žďáreckým farářem Františkem Kolářem. Zvony pro kostel v Babicích (sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Josef) byly vyzvednuty v rámci slavnosti svěcení, v Šebkovicích se slavnostní zavěšení zvonů (sv. Máří Magdaléna, sv. František z Pauly, sv. Maria) konalo o týden později, v neděli 29. září [viz Šebkovice. Zvony smíření].

Z iniciativy signatářky Charty 77 Jarmily Stibicové, historika Jiřího Kotyka a Masarykovy společnosti v Pardubicích byla 16. června 2016 na budově základní školy ve Štefánikově ulici odhalena pamětní deska připomínající básníka Jiřího Pištoru a v symbolické rovině boj za svobodu slova. Desku odhalil náměstek primátora města Jan Řehounek spolu se synem básníka Ivanem Pištorou.

Pardubický rodák a žák zdejší školy Jiří Pištora (1932–1970) působil po studiích v pardubické knihovně a od roku 1962 ve Svazu čs. spisovatelů a krátce také jako redaktor uměleckého měsíčníku Tvář. Kromě básnické tvorby se věnoval i psaní pro děti. Po sovětské invazi odešel spolu se spisovatelem Karlem Michalem (Pavel Buksa) a básnířkou Violou Fischerovou do emigrace ve Švýcarsku. Po návratu na jaře 1969 se stal objektem zájmu Státní bezpečnosti. Když v říjnovém čísle Mateřídoušky vyšla jeho říkanka Lapkové s protiokupačním podtextem, podstoupil další výslechy, ztratil práci i možnost být publikován. Osobní i společenskou krizi nastupující normalizace vyřešil dobrovolným odchodem ze života v roce 1970. Jeho poslední básnická sbírka Mezery v paměti vyšla v samizdatu a v exilu.

Černou náhrobní desku upomínající věznění na Stanislava Dubiny za komunistického režimu vytvořil místní kameník Jan Pustka. Zásluhou místních farníků a přátel byla umístěna v roce 1990 na kozlovickém hřbitově, kde byl v roce 1986 P. Dubina pochován.

Stanislav Dubina (1906–1986) studoval bohosloví v Olomouci a v roce 1929 přijal kněžské svěcení. Působil ve farnostech olomoucké diecéze, v Kozlovicích sloužil od roku 1936 až do svého zatčení v květnu 1950. Byl aktivní nejen v pastorační práci, ale podílel se na činnosti katolických spolků, jednoty Orel, charity, pořádal lidové misie a náboženské poutě. Byl zatčen a Státním soudem v září 1950 odsouzen k devíti letům vězení, která odpykával v Praze-Pankráci, na Mírově, ve Valdicích a v pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší. Po propuštění v roce 1955 pracoval jako zemědělský dělník v jednotném zemědělském družstvu, po třech letech obdržel částečný státní souhlas k výkonu kněžské služby, tzn. bez nároku na plat a s omezeními duchovenské činnosti. Plný souhlas získal v roce 1958, kdy nastoupil do farnosti v Želechovicích nad Dřevnicí, od roku 1965 byl devět let administrátorem vizovické farnosti, kde během politického uvolnění v době pražského jara podporoval obnovení skautské organizace. P. Dubina dožil v Charitním domově na Moravci. Plně soudně rehabilitován byl v roce 1992.

Pod záštitou Armády České republiky za přítomnosti plukovníka Eduarda Stehlíka, primátora Kladna Milana Volfa, generálova syna Jaroslava Selnera ml. a dalších hostů byla 10. května 2016 odhalena na budově gymnázia měděná pamětní deska brigádnímu generálu Jaroslavu Selnerovi, místnímu rodáku.

Jaroslav Selner (1906–1973) absolvoval po maturitě vojenské učiliště v Hranicích a na sklonku první republiky též Vysokou válečnou školu v Praze. Jako kapitán hlavního štábu se po vzniku protektorátu zapojil do odbojové organizace Obrana národa, záhy však, protože mu hrozilo zatčení, ilegálně odešel do exilu. Bojoval u Tobruku, působil v londýnském zpravodajském oddělení a od roku 1944 na východní frontě, kde se zúčastnil bojů o Duklu a velel operaci u Liptovského Mikuláše. Za své hrdinské činy obdržel řadu vysokých vyznamenání. Po válce pokračoval ve vojenské kariéře jako velitel armádní divize v Kroměříži, po studiích na Vyšší vojenské akademii v Moskvě začal vyučovat na Vysoké válečné škole v Praze. V lednu 1949 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. K 1. říjnu 1951 byl z armády propuštěn, musel se vystěhovat z bytu, nebyl mu přiznán důchod ani nemocenská péče pro vojenské osoby a za civilní zaměstnání mu byla určena práce kopáče. Pracoval v ostravských dolech, v kladenských ocelárnách jako posunovač, později učil v učňovských školách a před odchodem do penze v roce 1966 několik let působil jako hospodářský správce pražské filozofické fakulty. O rehabilitaci a reaktivaci usiloval od roku 1956. V roce 1991 jej prezident republiky Václav Havel povýšil do hodnosti generálporučíka in memoriam.

Z iniciativy ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeňka Hazdry a za podpory zastupitelstva Prahy 6 byl 5. ledna 2017 odhalen prozatímní pomník připomínající vznik Charty 77. Autorem moderní umělecké instalace, kterou tvořil sloup s poštovními schránkami obsahujícími kopie Prohlášení Charty 77, je Martin Brůha, student Fakulty umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Schránky, ze kterých si mohli lidé vyjmout prohlášení Charty 77, byly po několika týdnech deinstalovány.

Dne 6. ledna 1977 se v bytě spisovatele Zdeňka Urbánka (1917–2008) [viz Praha 6. Pamětní deska Zdeňku Urbánkovi] sešli Václav Havel (1936–2011), Ludvík Vaculík (1926–2015) a Pavel Landovský (1936–2014), kteří měli osobně doručit Prohlášení Charty 77 s průvodními dopisy Federálnímu shromáždění, československé vládě a Československé tiskové kanceláři a na poště odevzdat dopisy s prohlášením určené prvním signatářům Charty. Státní bezpečnost, která se o plánované akci dozvěděla z odposlechů, začala vůz s třemi „kurýry“ pronásledovat. Po divoké honičce, během které stíhaným podařilo vhodit do poštovní schránky asi čtyřicet obálek, byli u křižovatky ulic Gymnasijní a Velvarská zastaveni a zadrženi se všemi písemnostmi. Státní bezpečnost tak zmařila oficiální doručení textu Charty 77, které mělo předcházet oznámení vzniku nezávislé iniciativy v zahraničí, jež bylo připraveno na druhý den.

Patinovanou bronzovou desku Pavlu Landovskému umístěnou na jeho rodném domě odhalil 10. září 2010 Eugen Brikcius. Z iniciativy novinářů Zdeňka Hrabici a Luboše Göbla ji vytvořil sochař Radomír Dvořák. Pamětní deska jej zobrazuje ve slavných filmových rolích (Utrpení mladého Boháčka, 1969, Černí baroni, 1992), forma „policejního“ trojportrétu odkazuje k jeho pronásledování.

Pavel Landovský (1936–2014) patřil ve druhé polovině 60. let mezi nejpopulárnější české filmové a divadelní herce, podpisem Charty 77 však veřejné herecké angažmá ztratil a mohl se podílet jen na tzv. bytových divadlech disentu. V rámci akce Asanace jej Státní bezpečnost v roce 1978 přiměla k odchodu do emigrace, kde se stal hercem vídeňského Burgtheatru a odkud se po roce 1989 zase vrátil. Landovský patřil k prvním signatářům Charty 77 a zúčastnil se také pokusu předat prohlášení nové nezávislé iniciativy československým úřadům [viz Praha 6. Pamětní deska Zdeňku Urbánkovi; Praha 6. Pomník Chartě 77].