Pamětní desku příslušníkům pomocných technických praporů posvětil arcibiskup Karel Otčenášek 5. října 2006 za přítomnosti zástupců města, Konfederace politických vězňů a Svazu PTP–VTNP. Autorem černé žulové desky se zlatým písmem a lipovými květy je Petr Polívka.

Branci označení za „politicky nespolehlivé“ osoby byli často využíváni ke stavebním pracím [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací]. V Hradci Králové se na výstavbě města podíleli příslušníci detašovaného 61. lehkého praporu PTP Rumburk, zřízeného 15. dubna 1951.

Památník byl odhalen z iniciativy Konfederace politických vězňů 23. května 1998. Hrubě opracovaná pískovcová stéla s rytou mříží a do ní vepsanou dedikaci z litých písmen je dílem akad. sochaře Jana Wagnera.

Busta JUDr. Milady Horákové byla odhalena 25. června 1999. Sádrovou kopii akad. sochařky Jaroslavy Lukešové základní škole věnoval Klub Milady Horákové.

Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Památník byl odhalen 28. října 1999 z iniciativy Sokola, Čs. obce legionářské, Svazu bojovníků za svobodu a Konfederace politických vězňů Hradec Králové. Stojí před budovou sokolovny na místě původního pomníku obětem první světové války z roku 1937, jenž byl odstraněn za okupace v roce 1941. V památníku jsou uloženy prsti z míst, kde položili své životy za svobodu účastníci všech tří odbojů: v případě třetího odboje jde o místa věznic, sídel pracovních táborů a ústředního pohřebiště politických vězňů v pražských Ďáblicích.

Autorem pamětní desky politickým vězňům totalitních režimů, která byla odhalena 8. května 1999 z iniciativy Konfederace politických vězňů na budově Krajského soudu a vazební věznice v Hradci Králové, je akademický sochař Jaroslav Bartoš.

Mramorový pomník je symbolickou připomínkou účasti členů České obce sokolské ve třech odbojích. Na horizontálním břevnu je umístěn zlacený nápis a pod ním stylizované písmeno S. Pomník se nachází při hlavním vstupu na hřbitov u krematoria Strašnice.

Sokolské hnutí ve své tradiční podobě bylo po únoru 1948 až do formálního zrušení Československé obce sokolské v roce 1952 komunistickým režimem potlačováno. Řada jejích členů odešla do exilu či byla perzekvována [viz Praha 1. Pomník sokolům].

Pomník je věnován památce československých skautů a skautek, kteří padli na bojištích obou světových válek nebo se stali oběťmi nacistické či komunistické zvůle. Autorem je malíř, grafik a ilustrátor Vladimír Pechar. Slavnostní odhalení pomníku před strašnickým krematoriem se konalo 10. května 2003.

Skautské hnutí se v pozdějším Československu zásluhou A. B. Svojsíka rozšířilo pod názvem Junák (založen 1914). Dětem a mládeži vštěpovalo morální postoje založené na duchovních hodnotách, zdravém sebevědomí a národním uvědomění, jež byly zakotveny ve skautském slibu a skautských zákonech. Už proto se hnutí nemohlo vyhnout konfrontaci s nedemokratickými režimy. Poprvé bylo rozpuštěno roku 1940, podruhé 1950, potřetí (po krátkém znovuobnovení během pražského jara) v roce 1970.

Odmítání skautingu komunistickým režimem bylo vedeno argumenty, že je třídně buržoazní, záměrně vyzdvihuje anglosaskou kulturu a obecně představuje „agenturu imperialismu v dětském hnutí“. I po oficiálním zrušení mnohé skautské oddíly pracovaly ilegálně za velmi složitých podmínek, často s velkým rizikem perzekuce vůdců i jednotlivých členů. Celá řada skautů a skautek podílejících se na různorodé protirežimní činnosti (rozšiřování tiskovin, pomoc politicky perzekvovaným osobám, např. při odchodu za hranice, apod.) se stala obětí politických procesů, mnozí členové hnutí byli odsouzeni k vysokým trestům a v některých případech umučeni nebo popraveni. Činnost hnutí byla skryta pod aktivitami jiných, příbuzných organizací (např. Klubu českých turistů) a svobodné české skautské hnutí významně působilo i v exilu.

Viz též Břeclav. Památník obětem komunistického režimu; Brno-střed. Pamětní deska Velenu Fanderlikovi; Chrastava. Pamětní deska u skautské Lípy svobody; Holubice. Pamětní deska obětem komunismu 1948–1989; Jáchymov. Kříž a mohyla; Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů; Lysá hora. Mohyla Ivančena; Plzeň. Pamětní deska obětem z řad Junáka; Praha 4. Pamětní deska u skautské Lípy republiky; Praha 5. Pamětní deska obnovenému skautskému středisku; Praha 9. Pamětní deska u skautské Lípy svobody; Skuteč. Památník obětem nesvobody; Souš. Kříže Jiřího Haby a Tomáše Hübnera; Svatý Hostýn. Pomník Rudolfu Plajnerovi; Žamberk. Pamětní deska u skautské Lípy svobody.

Pamětní deska Miladě Horákové na společném pohřebišti v urnovém háji strašnického krematoria byla odhalena Konfederací politických vězňů na počátku 90. let. Pietní místo se dnes nepoužívá, političtí vězni se k uctění památky Milady Horákové scházejí u jejího později vybudovaného symbolického hrobu na vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Její ostatky byly zpopelněny ve zdejším krematoriu a urna v říjnu 1953 převezena (spolu s dalšími) do pankrácké věznice. Další osud ostatků Milady Horákové zůstává neznámý. Pamětní deska vznikla na základě tradované informace, že tehdejší ředitel krematoria František Suchý dal urnu tajně uložit ve Strašnicích. František Suchý, který za nacistické okupace tajně pořizoval dokumentaci popravených politických vězňů, byl zatčen v květnu 1952 v souvislosti s protirežimní činností syna Františka (1927–2018) a celá rodina byla 18. listopadu 1952 odsouzena.

Pamětní deska na budově vinořské fary JUDr. Miladě Horákové a řádovým kněžím byla odhalena 24. října 2002.

Poslední zářijovou sobotu roku 1948 (25. 9.) se na vinořské faře sešli bývalí funkcionáři českých nekomunistických stran. Schůzky se zúčastnili Milada Horáková a Josef Nestával [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi] za národní socialisty, Vojta Beneš a Zdeněk Peška [viz Praha 1. Pamětní deska pokusu o obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968] za sociální demokraty a Vojtěch Jandečka, jenž měl kontakty na vinořskou faru za stranu lidovou. Na schůzce se projednávala otázka možné koordinace politických aktivit jednotlivých stran (sociální demokracie byla v té době již násilně sloučena s KSČ). Návrh, který předložili společně Milada Horáková a Zdeněk Peška, byl odmítnut, stejně jako návrh na zveřejnění společné politicko-programové deklarace. Odmítavé stanovisko k jakémukoli institucionalizování společného odporu zastávali zvláště Vojta Beneš a Josef Nestával. Jediným konkrétním výsledkem schůzky byl závěr, že představitelé jednotlivých stran  budou i nadále postupovat samostatně a navzájem se informovat. Jakkoli tedy vliv jednání na další opoziční politickou činnost zůstal velmi omezený, stala se vinořská schůzka jedním z ústředních bodů konstrukce a posléze i obžaloby procesu „s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], ve kterém byli odsouzeni tři její účastníci (Milada Horáková, Josef Nestával a Zdeněk Peška).

Vojta Beneš, starší bratr Edvarda Beneše, odešel na jaře 1949 legálně do exilu. JUDr. Vojtěch Jandečka byl v souvislosti s organizací ilegálních struktur Československé strany lidové a pro styky s jejími představiteli v emigraci zatčen již v lednu 1949 a 1. července státním soudem odsouzen za velezradu na dvacet let. Ve výkonu trestu odmítl vypovídat k Miladě Horákové, zatčené na konci září 1949. Byl propuštěn v rámci květnové amnestie 1960, avšak již v červnu 1961 byl znovu zatčen a obviněn, že ještě během věznění a po propuštění pokračoval v trestné činnosti. Ačkoli Vojtěch Jandečka veškerá obvinění během vyšetřování i před soudem odmítl, byl v hlavním procesu s „ilegální křesťanskodemokratickou stranou“ (celkem se jednalo o osm procesů s třemi desítkami osob) odsouzen na čtyři roky a následně i k výkonu zbytku předešlého trestu. (K procesům s KDS viz též Kostelec nad Orlicí. Pamětní deska Janu Dostálkovi.) Z vězení byl ze zdravotních důvodů propuštěn v roce 1965. V roce 1969 byl v první soudní instanci rehabilitován, ale rozsudek byl zrušen a vrácen k novému projednání. Zemřel 28. července 1973.

V noci ze 13. na 14. dubna 1950 komunistický režim násilně zlikvidoval kláštery a mužské řeholní řády v tzv. akci K, jejich příslušníky internoval v trestaneckých táborech a řadu čelných představitelů řádů odsoudil v politických procesech [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic]. Tento osud postihl také řádový dům salesiánů ve Vinoři. Metoděj Hasilík (1913–1991), Augustin Holík (1919–1996) a František Mikulík (1913–2002) byli internováni v klášteře v Želivě a zbaveni státního souhlasu k výkonu kněžské služby.

Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty obviněnými z velezrady a špionáže byla odhalena v říjnu 2008 v nově pojmenované ulici v Praze-Hloubětíně za účasti rodiny a přátel.

Bohumil Modrý (1916–1963) byl spolu s dalšími jedenácti členy hokejové reprezentace v březnu 1950 zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu („protistátní skupina Modrý a spol.“) v říjnu 1950 [viz Praha 1. Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty]. B. Modrý byl postaven do čela údajné protistátní skupiny, obviněn z podněcování k emigraci a poškozování zájmů republiky a odsouzen k 15 letům za velezradu a špionáž. Trest si odpykával ve věznici Bory a po potvrzení výše trestu Nejvyšším soudem v prosinci 1950 pracoval pět let v uranových dolech. Bohumil Modrý zemřel na následky věznění v 47 letech v roce 1963.