Černá mramorová deska s rytým nápisem místnímu rodáku Janu Horáčkovi byla odhalena 8. března 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů a místního zastupitelstva, které tímto aktem i usnesením přijatém téhož dne na veřejném zasedání podpořilo uznání protikomunistického odboje.

Jan Horáček (1919–1951) sloužil u Sboru vězeňské stráže od července 1947 ve Valdicích, od léta 1949 v Praze na Pankráci. Zde pomáhal politickým vězňům, a to výrazně nad běžný rámec, tedy i mimo věznici, když předával vzkazy rodinám a vynášel zprávy politického charakteru apod. Takto mj. vynesl z věznice zprávu již odsouzených aktérů tzv. květnového puče Květoslava Prokeše a JUDr. Jaroslava Borkovce [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi], popisující jejich kauzu pro západní média, kterou měl na francouzskou ambasádu doručit plukovník Rudolf Kučera. Opakovaně se také na prosbu Ferdinanda Čermáka, čekajícího na soud za pokus o ilegální opuštění republiky, sešel s jeho domnělým spolupracovníkem v ilegalitě, ve skutečnosti však agentem-provokatérem, před nímž bezelstný dozorce svou pomoc i ostatním vězněným neskrýval. Sledovaný Horáček byl zatčen 2. září 1949 v rámci tzv. akce Pankrác, záhy po něm i další dozorce František Tousek a také plk. Rudolf Kučera. Opakovaně odkládaný proces se nakonec konal až 27. července 1951 před tzv. organizovanou veřejností z řad příslušníků SVS. Státní soud v něm Františka Touska, zatčeného rovněž ve věci napomáhání F. Čermákovi k útěku, odsoudil jen na sedm let, když se přiklonil k názoru, že dozorce do plánování útěku vězně nebyl zapojen. Naopak u Jana Horáčka žádné polehčující okolnosti nenalezl (dozorce ostatně před soudem svou činnost odůvodnil sympatiemi k postojům vězňů, jimž pomáhal) a odsoudil jej za vyzvědačství k trestu smrti. V následném soudním řízení v říjnu byl na dva roky odsouzen plk. Rudolf Kučera. Jan Horáček byl popraven 6. listopadu 1951, rehabilitován v březnu 1991.

Pamětní desku z žíhaného mramoru se zlaceným nápisem a portrétní fotografií, která byla odhalena 21. října 1995 ve vstupní hale školy, dali svému třídnímu učiteli zhotovit bývalí studenti státní průmyslové školy, absolventi z roku 1949, zastoupení iniciátorem Zdeňkem Havránkem.

Jaroslav Vlk (1907–1959), středoškolský učitel matematiky a fyziky, působil na strojní průmyslové škole v Liberci od roku 1945. Byl funkcionářem Sokola a Československé strany národně socialistické, kterou zastupoval jako člen libereckého národního výboru. Na konci února 1948 musel z politických důvodů školu opustit a po zatčení 19. října 1952 byl odsouzen Okresním soudem v Liberci na deset let. Při výkonu trestu v jáchymovských uranových dolech zemřel krátce před svým propuštěním 22. října 1959 na následky pracovního zranění. V roce 1991 byl Krajským soudem v Ústí nad Labem plně rehabilitován.

Podnět ke zřízení připomínky popravenému kurýru Rudolfu Fuksovi v Chrastavě vzešel od jeho prasynovce Jindřicha Šnýdla. Zastupitelstvo však umístění desky na budově městského úřadu opakovaně nechválilo, i přes petiční akci místních občanů, kteří záměr podpořili 189 podpisy. „Náhradní občanská“ pamětní deska byla odhalena 13. prosince 2008 se souhlasem majitelů na domě, ve kterém Rudolf Fuksa žil. Část finančních prostředků na výrobu desky pokryla veřejná sbírka. O čtyři roky později, v roce 2012, byla nakonec odhalena na budově městské knihovny i deska s podporou městského zastupitelstva [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi II].

Rudolf Fuksa (1930–1952) žil po válce s rodiči v Chrastavě. V dubnu 1949 byl přijat ke Sboru národní bezpečnosti a od října sloužil u pohraničních útvarů. Z posledního místa výkonu služby u velitelství brigády Pohraniční stráže v Sušici dezertoval, hranice překročil u Hojsovy Stráže 6. srpna 1951. V Německu se přihlásil k americké zpravodajské službě a seznámil se zde s Jiřím Hejnou (1930–1952), který dezertoval od Pomocných technických praporů (i s manželkou překročili hranice 22. srpna 1951). Oba nezkušení kurýři byli zatčeni při návratu ze své první mise 27. října 1951 v Klatovech. V procesu, který se konal 11. a 12. března 1952 před tzv. organizovanou veřejností z řad příslušníků Pohraniční stráže, je Státní soud odsoudil k trestu smrti a byli popraveni 9. srpna v Praze na Pankráci. Rudolf Fuksa byl v roce 2008 oceněn in memoriam vyznamenáním Zlatá lípa, které převzal jeho příbuzný Jindřich Šnýdl.

Dva dřevěné kříže spojené kovovou deskou s nápisem byly odhaleny z iniciativy Roberta Hofrichtera na počátku 90. let.

Po komunistickém převratu se několik členů skautského oddílu v Železném Brodě účastnilo před květnovými volbami letákové akce vyzývající občany k bojkotu jednotné kandidátky Národní fronty, za což byli někteří z nich vyšetřováni. Scházeli se také v bytě Jiřího Haby (1913–1949), kde poslouchali zahraniční rozhlas. V květnu 1949 se Jiří Haba spolu se skautským vedoucím Robertem Hofrichterem (*1928) a jeho zástupcem Tomášem Hübnerem (1930–1949) rozhodli odejít do ilegality, kde chtěli podnikat sabotáže proti novému režimu a zapojit se do ozbrojených akcí v rámci očekávaného nového vojenského konfliktu mezi Západem a Východem. O místě jejich úkrytu u přehrady Souš věděli nejen lidé z Železného Brodu, kteří tvořili zázemí ilegalistů, ale postupně se o něm dověděli i pracovníci místní lesní správy a někteří příslušníci pohraničního útvaru Sboru národní bezpečnosti v osadě Jizerka, včetně místního velitele Karla Hladíka (*1913). Ti všichni jejich pobyt tolerovali, či jim přímo pomáhali. Po konci školního roku se skupina rozrostla o další čtyři skauty – Radomila Raju (*1932), Josefa Veselého (*1928), Jiřího Majera (*1931) a Jindřicha Kokošku (*1931) –, kteří se sem uchýlili v obavách před hrozícím postihem. Dříve než se skupina odhodlala k nějakému odbojovému vystoupení (za tím účelem shromažďovala zbraně a výbušniny), byla prozrazena sezonními lesními pracovníky. Krajské velitelství SNB a Státní bezpečnosti v Liberci vyslalo na zneškodnění „teroristické skupiny“ přes dvě desítky příslušníků, kteří ráno 24. července 1949 nic netušící skauty obklíčili a při bezpečnostní akci použili několik tisíc nábojů. Postřelili pět členů skupiny – R. Raju, J. Veselého a J. Kokošku a dva smrtelně – J. Habu, jenž se jediný rozhodl bránit se zbraní v ruce, a T. Hübnera. Přeživší byli vzati do vazby a současně se v Železném Brodě a okolí rozběhlo vyšetřování a zatýkání (celkem bylo zatčeno téměř třicet osob), během něhož byla také vypracována oficiální verze o tom, že Jiří Haba zastřelil Tomáše Hübnera a pak spáchal sebevraždu. Proces před Státním soudem se konal 25.–28. října 1949. Nejvyšší trest podle očekávání stihl skautského vedoucího R. Hofrichtera (20 let, propuštěn 1962), ostatním byly vyměřeny tresty v rozmezí od osmi do dvou let. Až v roce 1952 byl zatčen i strážmistr Hladík, jehož vojenský soud odsoudil 25 let. Těla zastřelených byla 26. července 1949 bez účasti veřejnosti pohřbena na hřbitově v Hejnicích. Po roce 1989 byly jejich ostatky exhumovány a uloženy v rodinných hrobech [viz Železný Brod. Památník obětem bezpráví].

Pomník označující park generála Píky tvoří kamenný blok s nápisem. Byl odhalen 23. června 1999 z iniciativy plk. Josefa Hejtmánka, předsedy místní pobočky Konfederace politických vězňů.

Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Pomník byl odhalen 24. června 1995 z iniciativy Vítězslava Evermoda Vaňka, Konfederace politických vězňů a Nadace JUDr. Milady Horákové s podporou zastupitelstva města. Tvoří jej dvoumetrový žulový podstavec s bustou, jejíž autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová, a v trávě položená pamětní deska. V noci z 27. na 28. června 1995 došlo k poškození desky pomníku i desky s textem Park dr. Milady Horákové, které bylo označeno za incident politického charakteru. Pamětní místo bylo následně opraveno.

Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Pamětní deska z tmavého granitu s portrétem Františka Zajíčka byla odhalena 26. února 2006 z iniciativy města Ústí nad Labem a Českých drah. Západní nádraží bylo jeho posledním pracovištěm před zatčením.

Ústecký rodák František Zajíček (1896–1954) se po únoru 1948 zapojil do protikomunistického odboje a zformoval skupinu železničních zaměstnanců. Stejně jako za války, kdy v partyzánském oddílu pomocí náloží trhavin poškozovali německé železniční vojenské transporty, se cílem odbojové skupiny staly sabotážní akce na železnici. Skupina se také podílela na shromažďování informací pro exil a na organizaci útěků do zahraničí. 28. května 1949, v době konání 9. sjezdu KSČ, Fr. Zajíček společně se dvěma členy demonstračně poškodili železniční koleje v Praze a ve Veselí nad Lužnicí. Byl zatčen v březnu 1953 a po nalezení úkrytů zbraní a trhavin a odhalení pachatelů destrukce na dráze v roce 1949 postaven do čela veřejného soudního procesu, který se konal v kulturním sále chemických závodů 29. a 30. dubna 1954. Krajský soud v něm vinil 11člennou skupinu z plánování bombového útoku na budovu Krajského výboru KSČ v Ústí nad Labem a ozbrojeného útoku na předsedu vlády Antonína Zápotockého. František Zajíček byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti, další členové skupiny na doživotí (František Klepal, Václav Prejza), na 25 let (Václav Lukavský) a k dalším dlouholetým trestům. V následných procesech pak byli odsouzeni i někteří rodinní příslušníci a přátelé odsouzených. V roce 1990 byli všichni Krajským soudem v Ústí nad Labem rehabilitováni. František Zajíček, popravený 7. července 1954 v Praze na Pankráci, byl v roce 1993 jmenován čestným občanem města.

Pamětní deska Václavu Šmejkalovi, jejímž autorem je Vladimír Kazda, byla odhalena v budově gymnázia, které nese jeho jméno, 5. října 2006 za účasti představitelů kraje, města, univerzity, členů rodiny dr. Šmejkala a bývalých politických vězňů.

RNDr. Václav Šmejkal (1909–1983) byl angažovaným občanem města Ústí nad Labem, kde po válce působil jako ředitel reálného gymnázia, kulturní referent magistrátu a oblastní důvěrník Československé strany národně socialistické. Po nástupu komunistického režimu byl postaven do čela zřejmě prvního exemplárního procesu s gymnaziální mládeží, jehož záminkou bylo rozšiřování letáků s protirežimním obsahem. Ředitel, několik profesorů a studenti byli po zatčení a vyšetřování obviněni z rozvracení lidovědemokratického zřízení. Ve veřejném procesu konaném 23. a 24. září 1948 bylo odsouzeno celkem 23 osob, dr. Šmejkal k nejvyššímu trestu – na devět let za neoznámení trestného činu. V roce 1958 byl odsouzen podruhé, za šíření vlastních textů s vězeňskou tematikou na dva roky. Po propuštění z uranových táborů žil v Praze, vyučil se zedníkem a živil se dělnickými profesemi. Později se směl vrátit i k pedagogické činnosti. V roce 1969 byl rehabilitován.

Pamětní desku profesorům Obchodní akademie v Teplicích, kteří se stali obětmi nacistického a komunistického režimu, odhalili v roce 1997 absolventi studující tuto školu v letech 1936–1940. Na realizaci desky se rovněž podílely Konfederace politických vězňů a Český svaz bojovníků za svobodu.

Profesor Kepka (1902–1952), popravený po vykonstruovaných procesech s tzv. Zelenou internacionálou [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi], působil na Obchodní akademii v Teplicích do zabrání Sudet. V květnu 1945 se z pověření ministerstva školství do regionu vrátil a organizoval v Teplicích, Mostě, Ústí nad Labem a Děčíně přebírání a ochranu majetku místních obchodních škol.

Pamětní deska Jaroslavu Pešatovi z černého leštěného mramoru byla odhalena na budově sokolovny v roce 2004 z iniciativy Konfederace politických vězňů a sokolské obce. Město Duchcov se ke svému rodákovi přihlásilo prvním pietním aktem u jeho hrobu na duchcovském hřbitově v březnu 1990, přejmenováním Gottwaldovy ulice na ulici Pešatovu a v roce 1996 pojmenováním školy na Základní škola Jaroslava Pešaty.

Jaroslav Pešata (1912–1954) se stal učitelem a za protektorátu se zúčastnil protinacistického odboje na Sedlčansku. Jako župní náčelník Jednoty krušnohorské byl jedním z hlavních organizátorů XI. všesokolského sletu v roce 1948. Byl zatčen 2. dubna 1953 v budově duchcovského gymnázia, kde působil jako učitel tělocviku, a obviněn z organizování protistátní skupiny z členů Sokola na Teplicku. Jaroslav Pešata zemřel 6. března 1954 ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci na následky fyzického týrání během vyšetřovací vazby v Ústí nad Labem a v Litoměřicích. V procesu s „ilegální skupinou Jaroslava Pešaty“, který se konal před Krajským soudem v Ústí nad Labem 8. a 9. března 1954, bylo odsouzeno 15 osob. Pešatova smrt byla během líčení zamlčena a úmrtí oznámeno manželce až 11. března.