Pamětní deska z tvrzeného plastu, jejímž autorem je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis, byla odhalena z iniciativy Gabriely Havlůjové 12. května 2017 za účasti členů Spolku pro zachování odkazu českého odboje, Československé obce legionářské Jednoty Mladá Boleslav a příbuzných generála Vojcechovského. Deska měla být původně odhalena na bývalé budově Zemského vojenského velitelství v Praze, odkud generála odvedli příslušníci sovětské kontrarozvědky SMERŠ. Kvůli nesouhlasu stávajícího majitele domu (Konviktská 5) je umístěna na sousední budově Střední průmyslové školy strojní.

Sergej Vojcechovský (1883–1951) byl jedním z ruských důstojníků, kteří působili v československých legiích. Po porážce protibolševických sil opustil v roce 1921 Rusko, odešel do Československa, kde v roce 1922 obdržel občanství. Stal se důstojníkem československé armády, od 1929 armádním generálem. Byl zemským velitelem na Moravě [viz Brno-střed. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému], poté (do roku 1939) v Čechách. Patřil mezi oběti represí, které vůči příslušníkům protibolševické emigrace v Československu uplatňovaly sovětské bezpečnostní orgány během osvobozování. Generál byl zatčen 12. května 1945, odvlečen do SSSR a zemřel v sovětském gulagu Ozerlag. V roce 1997 byl vyznamenán in memoriam Řádem bílého lva.

Viz též Praha 6. Pamětní desky osobám nezákonně odvlečeným do sovětských gulagů.

Pamětní desku z nerezového plechu s křížem z ostnatého drátu připomínající období internace řeholníků v 50. letech a čtyřicetileté působení Kongregace Sester Neposkvrněného Početí Panny Marie v klášteře v Králíkách odhalili 20. srpna 2017 kardinál Dominik Duka, P. Karel Moravec a iniciátor a donátor desky Juraj Lexmann, synovec P. Mikuláše Lexmanna, který zde v roce 1952 v internaci zemřel. Autorem návrhu desky je architekt Jan Mádlík, text vypálený laserem do desky sestavil P. Karel Moravec.

Klášter redemptoristů v Králíkách se stal v rámci tzv. akce K (kláštery) [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] jedním z center tzv. centralizace. 17. července 1952 zde zemřel Mikuláš Jozef Lexmann (1899–1952), slovenský katolický kněz a významný představitel slovenských dominikánů, který na sklonku války ukrýval v košickém dominikánském kostele židovské uprchlíky. Do zdejšího kláštera byl převezen v listopadu 1950, po krátkých pobytech v internačních a „centralizačních“ klášterech na Slovensku v Pezinku a Podolínci (z obou míst museli být internovaní převezeni jinam kvůli protirežimním náladám místního obyvatelstva). Ačkoli internace byla v roce 1954 oficiálně zrušena a část řeholníků byla propuštěna, jejich izolace zde pokračovala až do roku 1960. Někteří řeholníci také klášter odmítali opustit, protože se neměli kam vrátit nebo žádali o povolení vycestovat, aby se mohli připojit ke komunitám svých řeholí v zahraničí, což jim nebylo dovoleno. V roce 1956 sem byli převezeni řeholníci z rušeného internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Řeholníci pracovali převážně v klášterním statku – pěstovali len, brambory, krmnou kapustu, chovali hospodářská zvířata – část pracovala mimo klášter, např. u státních statků, v lesním závodě či ve stavebnictví. Od 1. ledna 1961 byl klášter předán České katolické charitě a sloužil jako charitní domov řeholních sester.

Čestný hrob generálmajora Jana Prokopa jako vyjádření úcty významné osobnosti města označuje pamětní deska osazená Správou hřbitovů a krematoria Magistrátu města Plzně u hrobového místa v říjnu 2012. Text připravila Božena Prokopová.

Jan Prokop (1911–2004) sloužil jako mechanik, resp. letecký zbrojíř v československé armádě, po okupaci odešel do exilu a působil u francouzského letectva (vyznamenán francouzským válečným křížem). Po kapitulaci Francie sloužil u 312. perutě RAF. Po návratu do vlasti byl povýšen na kapitána a vyznamenán Československým válečným křížem. Po únoru 1948 se rozhodl k novému odchodu do exilu, jeho plán však byl vyzrazen a Jan Prokop byl zatčen a odsouzen za pokus o nelegální opuštění republiky. Ve vykonstruovaném procesu v souvislosti s tzv. borskou vzpourou [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi] byl znovu odsouzen v roce 1950. Potřetí byl Jan Prokop, v květnu 1960 podmínečně propuštěný na amnestii, odsouzen v září 1961 v jednom z procesů s představiteli „ilegální křesťanskodemokratické strany“ [viz též Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím] na dva a půl roku a k odpykání zbytku předchozího trestu. Opět byl propuštěn v roce 1966 (deska třetí odsouzení ani předchozí krátký pobyt na svobodě nezmiňuje). V roce 1996 byl Jan Prokop v rámci rehabilitace povýšen na generálmajora ve výslužbě.

Pomník byl odhalen 12. září 2015 u příležitosti 75. výročí bitvy o Británii, v níž 14. září 1940 padl i první českobudějovický pilot František Marek. Má podobu sklolaminátového torza anglické válečné stíhačky Spitfire umístěného na mramorový podstavec a vede k němu chodník se siluetami letadel Britského královského letectva. Zřízení pomníku inicioval Vladimír Vopalecký ze sdružení Za výstavbu pomníku českým letcům RAF, slavnostního odhalení se zúčastnili mj. váleční veteráni generál Emil Boček a plukovník Alois Dubec.

Po nástupu komunistického režimu byli bývalí letci RAF perzekvováni, profesně diskriminováni či represím předešli opětovným odchodem do exilu, kde se jich více než sto vrátilo do činné služby v Britském královském letectvu.

Viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi; Bojkovice-Bzová. Pamětní deska Vítězslavu Josefu Rosíkovi; Fryšták-Vítová. Pamětní deska Oldřichu Doležalovi; Hluboká nad Vltavou. Pamětní deska Janu Kostohryzovi; Hluboká nad Vltavou. Pamětní deska Jiřímu Maňákovi; Jindřichův Hradec. Pamětní deska Rudolfu Zimovi; Kuroslepy. Pamětní deska Stanislavu Rejtharovi; Kyjov. Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi; Laškov. Pamětní deska Viktoru Popelkovi; Ledeč nad Sázavou. Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi; Nová Paka. Pamětní deska Otakaru Hrubému; Novosedly nad Nežárkou. Pamětní deska Václavu Žateckému; Olomouc. Pamětní deska Josefu Bryksovi; Plzeň. Čestný hrob Jana Prokopa; Plzeň. Pamětní deska Ladislavu Světlíkovi; Plzeň. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi; Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi; Radomyšl. Pamětní deska Janu Matějkovi; Roudnice nad Labem. Pamětní deska Eduardu Šimonovi (do databáze zařazujeme jen pamětní místa, která poúnorovou perzekuci či vynucený exil letců RAF připomínají).

Pamětní deska byla odhalena u příležitosti 60. výročí úmrtí plk. gšt. Vítězslava Josefa Rosíka na jeho rodném domě v Bzové u Bojkovic 8. května 2015 za přítomnosti zástupců Československé obce legionářské a Svazu letců české republiky. Mezi účastníky byl i poslední žijící příslušník britského Královského letectva ve Zlínském kraji plk. Alois Dubec a plk. Josef Macek, rehabilitovaný velitel 11. stíhacího leteckého pluku v Žatci.

Vítězslav Josef Rosík (1895–1955) působil v letech 1932–1937 jako vojenský atašé na vyslanectví v Římě, v roce 1938 pracoval na ministerstvu národní obrany a na Vysoké válečné škole přednášel taktiku letectví. Za války v exilu ve Francii a Velké Británii se podílel na formování a činnosti zahraniční armády, velel československé letecké jednotce v Gloucesteru a v Cosfordu a působil jako styčný důstojník u Britského královského letectva. Po komunistickém převratu byl již v březnu 1948 zbaven funkcí a odeslán na dovolenou, k 1. červnu 1948 přeložen do výslužby a koncem roku odešel podruhé do exilu. Přijal nabídku bývalého pilota československé 311. bombardovací perutě RAF Bohuslava Tobyšky a společně se podíleli na budování civilního a vojenského letectva v Etiopii. Vítězslav Rosík zde v roce 1955 podlehl rakovině a byl pochován na hřbitově na předměstí Addis Abeby. V roce 2015 byl zásluhou českého diplomatického zastoupení obnoven náhrobek, který nese český nápis „Vaše zásluhy za vlast nikdy nezapomeneme. Budiž Vám země exilu lehká“.

Pomník byl slavnostně odhalen 27. října 1991 kutnohorským starostou Jaroslavem Bendou. Podle dochované sádrové kopie byla socha odlita Miloslavem Smrkovským a Petrem Krámkem a vrátila se na původní podstavec nalezený ve skladu městských technických služeb. Nápis na zadní straně připomíná historii pomníku, včetně zničení v roce 1959.

Pomník prezidentu Masarykovi před Vlašským dvorem byl vybudován podle návrhu sochaře Karla Dvořáka a architekta Pavla Janáka a odhalen 27. října 1938. Německou okupační správou byla socha odstraněna v noci z 18. na 19. června 1940 a v červenci 1942 roztavena. K znovuodhalení pomníku 27. října 1948 došlo z iniciativy faráře Českobratrské církve evangelické Jana Duse. Mezi 14. a 18. lednem 1959 byl pomník opět odstraněn a socha uložená v depozitáři místního muzea na přelomu let 1964 a 1965 roztavena.

Pomník tvoří dva žulové sokly nesoucí bustu T. G. Masaryka a českého lva, nápis na zadní straně připomíná historii jeho odhalování a rušení.

Pomník s bustou z bílého mramoru, jejímž autorem byl Emil Hlavica, byl odhalen v roce 1925. Z nařízení německé okupační správy byla v červenci 1940 busta TGM odstraněna a její další osud není znám. Po skončení války vytvořil pro pomník novou bronzovou bustu sochař Miloš Bublík, její odhalení proběhlo 7. března 1946. Po nástupu komunistického režimu, již v roce 1950, byla busta opět odstraněna. K opětnému vrácení na pomník došlo během pražského jara, k dalšímu odstranění v roce 1974. Poslední odhalení proběhlo 11. března 1990, podíleli se na něm titíž iniciátoři jako v roce 1968, Peregrin Pešl a Jiří Deml.

Památník národního osvobození a prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka v Olomouci byl znovu vztyčen 7. března 1993, v den výročí narozenin TGM, za přítomnosti prezidenta Václava Havla. Sochu podle dochovaného sádrového modelu znovu odlila pražská kovolijecká dílna Ondřeje Špačka.

Dílo sochaře Vincence Makovského a architekta Jaroslava Fragnera bylo odhaleno v předvečer 30. výročí vzniku republiky 27. října 1948. V roce 1953 byla Masarykova socha na příkaz orgánů KSČ stržena a zničena.

Z iniciativy Spolku pro navrácení sochy TGM do Jihlavy byl pomník prvního československého prezidenta slavnostně odhalen 28. října 2011 za účasti představitelů města, spolku a veřejnosti. Jedná se o repliku vytvořenou akademickým sochařem Romanem Richtermocem a kamenosochařem Robertem Musilem. Původní sochu vytvořil Jaroslav Šlezinger (1911–1955) [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi].

Replika sochy byla instalována nedaleko původního umístění, neboť na místě sochy TGM z roku 1948 byl v roce 1998 odhalen jiný pomník [viz Jihlava. Pomník zničené sochy TGM]. Nápis na desce upozorňující, že jde historicky o poslední sochu TGM vztyčenou v Československu v roce 1948, je věcně nesprávný [viz Olomouc. Pamětní nápis na pomníku TGM; Kutná Hora. Pamětní nápis na pomníku TGM].

U zrestaurovaného pomníku maršála Koněva odhalili 21. srpna 2018 představitelé Prahy 6 – starosta Ondřej Kolář a místostarosta Jan Lacina – nové pamětní desky v češtině, ruštině a angličtině, které připomínají maršálův podíl nejen při osvobozování Československa v roce 1945, ale i při potlačení maďarského povstání v roce 1956, výstavbě Berlínské zdi v roce 1961 a při okupaci Československa v roce 1968.

Pomník sovětského maršála Koněva v nadživotní velikosti byl v Praze-Bubenči odhalen 9. května 1980, umělecky se na něm podíleli akademičtí sochaři Zdeněk Krybus a Vratislav Růžička. Po roce 1989 se opakovaně stal terčem odmítavých reakcí poukazujících na manipulaci s historickou pamětí. Proti textu na nových deskách z roku 2018 se ohradili velvyslanci Ruské federace a některých států bývalého Sovětského svazu. Demontáž pomníku začala 3. dubna 2020 odstraněním sochy, na místě má vzniknout nový památník osvobození Prahy v květnu 1945.