O umístění pamětní desky na budovu bývalého sídla Národní fronty, jejíž předsedou byl František Kriegel v roce 1968, rozhodli členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a odhalili ji v září 2008. Na její výrobu finančně přispěla většina členů rady (nebyla pořízena z rozpočtu instituce).

František Kriegel (1908–1979), lékař a komunistický politik, jeden z hlavních představitelů reformního proudu v KSČ konce 60. let. Od dubna do srpna 1968 předseda Ústředního výboru Národní fronty. Do historie moderních dějin se zapsal zejména svým statečným postojem v období po okupaci. Dne 21. srpna byl zadržen sovětskými okupačními orgány v budově ÚV KSČ v Praze a deportován do Sovětského svazu. V následujících dnech mu byla znemožněna účast na moskevských jednáních československých a sovětských představitelů. Jako jediný československý představitel odmítl podepsat text závěrečného komuniké, který mu byl (i přes jeho neúčast na jednání) předložen k podpisu. V Národním shromáždění hlasoval 18. října 1968 proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa. V důsledku svých postojů byl vyloučen z ÚV KSČ a následně i z KSČ a zbaven poslaneckého mandátu (1969). Za normalizace byl perzekvován. Mezi prvními podepsal Chartu 77. Zemřel po těžké nemoci v prosinci 1979.

Viz též Praha 4. Pamětní deska Františku Kriegelovi.

Bronzová busta Jana Masaryka je umístěna na úzké desce s citátem nad vchodem do zahrady Vily Osvěta, kde v letech 1886–1889 bydlel T. G. Masaryk se svojí ženou Charlottou a kde se Jan Masaryk 14. září 1886 narodil. Busta byla odhalena 14. září 2006, v den 120. výročí jeho narození, a jejím autorem je akad. sochař Jan Bartoš. Při slavnosti byl přečten pozdrav britské královny Alžběty II., která Jana Masaryka osobně poznala.

Jan Masaryk (1886–1948), syn T. G. Masaryka, diplomat, ministr zahraničních věcí, zemřel za dosud nevyjasněných okolností 10. března 1948 [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka].

Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty, jejímž autorem je architekt Jaroslav Zahrádka, byla odhalena 13. března 2009 v místě bývalé restaurace U Herclíků. Bronzová deska s plastickým reliéfem postavy hokejového hráče byla odhalena starostou městské části Praha 1 a dvěma ze tří dosud žijících protagonistů událostí – Gustavem Bubníkem a Antonínem Španingerem. Slavnostního aktu se zúčastnili i zástupci Českého olympijského výboru a Českého svazu ledního hokeje.

13. března 1950 se v restauraci U Herclíků sešli hráči reprezentačního mužstva ČSR v hokeji, které mělo na nadcházejícím mistrovství světa v Londýně obhajovat zlatou medaili z roku 1949. Odlet československých hokejistů byl však 11. března 1950 na poslední chvíli zrušen s nepravdivým odůvodněním, že reportéři československého rozhlasu nedostali britská víza. Pravým důvodem zrušení účasti na šampionátu byla obava komunistického režimu, že hokejisté v Londýně oznámí své rozhodnutí zůstat v emigraci, a budou tak následovat rozhodnutí krasobruslařky Aleny Vrzáňové či tenisty a hokejisty Jaroslava Drobného. Taková obava nebyla úplně nepodložená – už v prosinci 1948 při novoročním turnaji ve Švýcarsku byla hokejová reprezentace oslovena skupinou hokejových funkcionářů v emigraci s nabídkou zůstat za hranicemi a hrát hokej za Československé národní mužstvo v exilu. U Herclíků dali hokejisté průchod své pochopitelné frustraci, což nezůstalo bez následků. Na základě udání byla na místo poslána hlídka Státní bezpečnosti, která zde zatkla Zlatomíra Červeného, Václava Roziňáka a Gustava Bubníka. V následujících dnech byli pozatýkáni další hráči, hostinský Mojmír Ujčík a jako poslední, 24. března, hokejový brankář Bohumil Modrý [viz Praha 9. Pamětní deska Bohumilu Modrému a perzekvovaným hokejistům; Lanškroun. Pamětní deska Bohumilu Modrému]. Zatčení B. Modrého, který nebyl v sestavě hokejového týmu a pobýval tou dobou mimo Prahu, signalizovalo, že nepůjde o vyšetřování hospodské výtržnosti a protirežimních výroků, ale že ty se stanou záminkou k sestavení vykonstruovaného politického procesu. Šest zatčených hokejistů bylo vyšetřováno v tzv. hradčanském domečku a násilím nuceno k doznání o vojenské špionáži přes důstojníka americké vojenské kanceláře v Praze Martina Boweho. Neveřejný proces Státního soudu „s protistátní skupinou Modrý a spol.“ se konal 6. a 7. října 1950 v Praze na Pankráci. Bohumil Modrý, Gustav Bubník, Stanislav Konopásek, Václav Roziňák a Vladimír Kobranov byli odsouzeni za velezradu a špionáž k trestům odnětí svobody v délce 10–15 let; dalších šest hokejistů a hostinský Ujčík ke kratším trestům. Nejvyšší soud, jehož jednání proběhlo 22. prosince 1950,  rozsudky potvrdil. Z vězení byli propuštěni v roce 1955, rehabilitováni v roce 1968.

Pamětní plastová deska s reliéfem prof. Vladimíra Krajiny, jejíž autorkou je výtvarnice Nina Jindřichová, byla odhalena z iniciativy prof. Jana Jeníka, který sestavil nápis na desce, a ředitele Botanické zahrady UK Václava Větvičky 8. října 2002 za přítomnosti Margaret Huberové, velvyslankyně Kanady v České republice, ministra životního prostředí, zástupců České botanické společnosti a rodiny.

Vladimír Krajina (1905–1993), vědec, pedagog a významný člen protinacistického odboje, vstoupil po roce 1945 do veřejného dění jako poslanec a člen národně socialistické strany, v níž zastával funkci generálního sekretáře. 26. února 1948 byl vyloučen z vedení Univerzity Karlovy, zatčen a ještě téhož dne po zásahu prezidenta Beneše propuštěn. Poté několik dní organizoval svůj útěk a za pomoci převaděčů překonal i se svou rodinou západní hranici. Státní bezpečnost, která chtěla Krajinu obžalovat jako hlavní postavu údajného protistátního převratu nekomunistických stran, po jeho osobě vyhlásila pátrání, jež bylo zastaveno až po oznámení londýnského rozhlasu o Krajinově emigraci. V inscenovaném soudním procesu s tzv. Krajinovou zpravodajskou kanceláří byl 4. září 1948 v  nepřítomnosti odsouzen k 25 letům vězení. Vladimír Krajina se usídlil v Kanadě, kde pokračoval ve své vědecké a pedagogické kariéře, působil v exilových spolcích a politických organizacích, byl členem Rady svobodného Československa, předsedou Československé národní asociace v Kanadě a předsedou Československé národně socialistické strany v exilu. V roce 1990 obdržel Řád bílého lva I. třídy. Vladimír Krajina zemřel 1. června 1993 ve Vancouveru a urna s jeho popelem byla uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Muzeum Policie České republiky sídlící v bývalém augustiniánském klášteře na Karlově bylo otevřeno v dubnu 1991 a nachází se zde stálá expozice mapující činnost bezpečnostních sborů v Československu, resp. v České republice.

V roce 1960 objekt získalo ministerstvo vnitra, které zde zřídilo Muzeum Pohraniční stráže (1962–1973), resp. Muzeum Sboru národní bezpečnosti a vojsk ministerstva vnitra (1973–1989).

Pamětní deska disidentu, filozofu a matematiku Václavu Bendovi byla odhalena 17. listopadu 2009 za účasti rodinných příslušníků, přátel a starostky městské části Praha 2. Autorem desky je akademický sochař Peter Oriešek. Vzpomínkovou řeč pronesl bývalý ministr zahraničí Alexandr Vondra.

Václav Benda (1946–1999) byl výraznou postavou českého disentu a představitelem jeho katolického proudu, v letech 1979 a 1984 mluvčím Charty 77. V roce 1978 spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který shromažďoval a zveřejňoval informace o politicky perzekvovaných lidech a rodinám odsouzených poskytoval finanční pomoc. V následujícím roce byl spolu s dalšími pěti členy VONS odsouzen ke čtyřem letům vězení. Krátce po vzniku Charty zformuloval svůj koncept „paralelní polis“, v němž se snažil disidentské hnutí směrovat k vytváření nezávislých struktur (vzdělávacích, kulturních či politických). V druhé polovině osmdesátých let vydával samizdatový odborně filozofický časopis PARAF (PARalelní Akta Filozofie) a věnoval se organizování bytových seminářů. V prosinci roku 1989 se podílel na vzniku Křesťansko-demokratické strany a stal jejím předsedou. V letech 1994–1998 vedl Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.

Kovová deska s černým písmem byla odhalena ve foyer budovy Českého vysokého učení technického v roce 2000.

Pamětní deska připomíná pochod vysokoškoláků na podporu prezidenta Edvarda Beneše z 25. února 1948 [viz Praha 1. Pamětní desky v upomínku studentských demonstrací 25. února 1948] a tzv. očistu vysokých škol, při níž byly desetitisíce posluchačů z politických důvodů vyloučeny ze studia.

Iniciátorem a sponzorem pamětní desky byl Ivo Pospíšil, Hlavsův spoluhráč ze skupiny Garáž, autorem návrhu Viktor Karlík a realizace Petr Dvořák. Odhalila ji 16. září 2005 Jana Hlavsová. Pamětní deska fungovala jako jukebox, který po vhození mince přehrál píseň Muchomůrky bílé. V roce 2011 byla ukradena.

Byt Jiřího a Dany Němcových v domě, na kterém se pamětní deska nacházela, byl po mnoho let útočištěm a místem setkávání lidí z okruhu undergroundu, disentu a nonkonformní sféry. Docházel sem i Milan (Mejla) Hlavsa (1951–2001), který se později do rodiny Němcových přiženil. Hudebník, baskytarista, zpěvák a jeden z nejznámějších představitelů nezávislé hudební scény působil v kapelách The Plastic People of the Universe (1968), DG 307 (1973), Garáž (1979), Půlnoc (1988) [viz též České Budějovice-Rudolfov. Pamětní deska upomínající na rozehnání undergroundového koncertu]. Útok normalizačního režimu na tzv. druhou kulturu, zatýkání a příprava procesu s českým undergroundem v roce 1976 podnítily solidární vystoupení na podporu vězněných, které předznamenalo vznik opoziční občanské iniciativy Charta 77.

Bronzová deska s nápisem upomínající na výchozí místo pokojné demonstrace svolané studentskými iniciativami 17. listopadu 1989 byla odhalena u příležitosti 17. výročí událostí ve čtvrtek 16. listopadu 2006 na místě, kde v roce 1989 stálo řečnické pódium. Pamětní desku akademického sochaře Petera Orieška společně odhalili starosta městské části Praha 2 a rektor Univerzity Karlovy v Praze.

Studentská manifestace byla oficiálně schváleným pietním shromážděním při příležitosti 50. výročí smrti studenta Jana Opletala. Ovšem již úvodní proslovy nezávislých studentů na Albertově naznačily, že nejde o pouhé pietní setkání, a předznamenaly celkový protestní charakter shromáždění. Dav několika desítek tisíc lidí, mezi kterými zdaleka nebyli jen studenti, spontánně reagoval skandováním hesel a protirežimní zaměření manifestace akceleroval. Jen stěží se pořadatelům podařilo nasměrovat průvod z Albertova na předem schválenou trasu na Vyšehrad, kde měla akce podle oficiálního scénáře skončit. Odsud se však účastníci průvodu spontánně vydali směrem do centra, kde byli zastaveni na Národní třídě [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Pamětní deska Alexandru Dubčekovi byla odhalena 16. listopadu 2009 u příležitosti 20. výročí pádu komunistického režimu z iniciativy Velvyslanectví Slovenské republiky v Praze a Slovenského institutu v Praze, ve spolupráci s Národním muzeem, Parlamentem ČR a dalšími institucemi. Slavnostního odhalení se zúčastnili předseda Slovenské národní rady Pavol Paška, slovenský ministr kultury Marek Maďarič, předsedové Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR Miloslav Vlček a Přemysl Sobotka.  Mramorovou desku s českým a slovenským nápisem a mělkým reliéfem politika vytvořil slovenský sochař Teodor Baník.

Alexander Dubček (1921–1992) představuje pro československou a zejména zahraniční veřejnost symbol pražského jara a „socialismu s lidskou tváří“. Slovenský komunistický politik (od roku 1963 první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Slovenska a člen předsednictva ústředního výboru Komunistické strany Československa) byl v lednu 1968 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ. 21. srpna, v prvních hodinách okupace Československa, byl sovětskými vojenskými orgány v budově ÚV KSČ v Praze spolu s dalšími představiteli reformní části vedení KSČ zadržen a odvezen do Sovětského svazu. V následujících dnech se účastnil jednání v Kremlu, která byla uzavřena podepsáním Moskevského protokolu, jímž byla československou stranou přislíbena „normalizace“ situace v zemi. Od dubna 1969, kdy jej ve funkci prvního tajemníka vystřídal Gustáv Husák, do října téhož roku předsedal Federálnímu shromáždění. Podpisem Zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění z 22. srpna 1969 umožnil intenzivní perzekuci občanů, kteří při prvním výročí srpna demonstrovali proti sovětské okupaci a politice nového normalizačního vedení KSČ a naopak vyjadřovali podporu Dubčekovi a dalším představitelům pražského jara. V období 1969–1970 zbaven stranických funkcí a vyloučen z komunistické strany. Do politického života se vrátil během listopadové revoluce – po Bratislavě se objevil na veřejnosti v Praze na Václavském náměstí, v doprovodu Václava Havla. 28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění. Zemřel 7. listopadu 1992 na následky zranění, jež utrpěl při automobilové nehodě [viz Humpolec. Pomník Alexandru Dubčekovi]. Je pochován v Bratislavě.