Zastupitelstvo města Ledeč nad Sázavou ve svém usnesení z 13. září 2010 vyhovělo petici místních občanů na přejmenování parčíku před kostelem sv. Petra a Pavla na Park pátera Josefa Toufara, kde mu byl dne 31. března 2013 odhalen pomník. Požehnal ho ledečský děkan Jan Bárta, autor textu desky, za účasti starosty města Petra Vaňka a Miloše Doležala, autora knih o P. Toufarovi. Pomník je tvořen žulovým blokem s kovovou deskou a vedle něj adjustovanou deskou s Toufarovým portrétem a životopisem v češtině a angličtině.

S pastoračním působením P. Josefa Toufara (1902–1950) v Číhošti u Ledče nad Sázavou je spjat tzv. číhošťský zázrak (pohyb dřevěného křížku na oltáři) během adventu 1949. V důsledku těchto událostí byl P. Toufar v lednu 1950 zatčen a v únoru zemřel v Praze na následky brutálního vyšetřování [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

V ambitech želivského premonstrátského kláštera byla 13. srpna 2011 arcibiskupem Dominikem Dukou slavnostně odhalena pamětní stěna s ručně napsanými jmény 464 řeholníků a diecézních kněží, kteří zde byli za komunistického režimu protiprávně internováni. Jména internovaných kněží a řeholníků v abecedním pořadí hustě pokryla několik metrů vysokou zeď, před níž je umístěn mohutný kříž. Desku podle návrhu architekta Mikoláše Vavřína realizovala Monika Bolechová. Součástí pamětního místa je v ambitu instalovaná výstava fotografií a dokumentů, nachází se zde i pamětní deska připomínající opata Víta Tajovského [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému].

Po násilné likvidaci mužských řeholních řádů v rámci tzv. akce K (kláštery) v dubnu 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] byl klášter v Želivě do jara 1956 používán jako internační pro představitele řádů a režimu nejvíc nepohodlné řeholníky. Internovaní duchovní podléhali nucenému pracovnímu režimu, bez nároku na mzdu pracovali v klášteře nebo v nejbližším okolí v zemědělství či lehkém průmyslu. V roce 1956 byl internační klášter zrušen a o rok později zde byla zřízena pobočka Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě. Nepropuštění internovaní byli převezeni do kláštera v Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím].

Internováni zde byli např. pozdější kardinál František Tomášek [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi], páter Šuránek [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi], salvatorián páter Kvita [viz Brno-Husovice. Pamětní deska Jaroslavu Albínu Kvitovi], páter Štverák [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi] či páter Benáček [viz Olešnice. Pamětní deska Leopoldu Benáčkovi]. V roce 1991 byl klášter vrácen premonstrátskému řádu.

Pomník v podobě rozevřené knihy umístěné na kamenném podstavci připomíná osobnost ředitele místní školy a kronikáře obce. Byl zbudován v roce 2007 Františkem Brožem a vyroben v kamenosochařské dílně Mírovka.

Václav Hojer (1884–1952) pocházel z rodiny, která na místním statku hospodařila po mnoho generací. Působil jako ředitel měšťanské školy v Humpolci a výrazně se zasloužil o kulturní a společenský rozvoj obce. Inicioval zřízení nedaleké železniční zastávky, zajímal se o regionální historii, psal místní kroniku a shromažďoval sbírku historických a uměleckých předmětů, která byla částečně zničena při domovních prohlídkách. Jeho bratr Bedřich (1887–1975) hospodařící na rodinném statku byl v souvislosti s kolektivizační kampaní vystaven soustředěnému tlaku, jenž vyvrcholil odsouzením a násilným vystěhováním rodiny z obce [viz Květinov-Radňov. Pamětní deska Bedřichu Hojerovi].

Pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 17. listopadu 2006 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Autorem šedé kamenné desky s černým písmem je sochař Oldřich Rujbr. Jména perzekvovaných občanů Bystřicka byla iniciátory pamětní desky sepsána a uložena v Městském muzeu.

Mramorový náhrobek ve formě pavézy s křížem a trnovou korunou v záhlaví byl odhalen 11. května 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů.

Pomník připomíná jedenáct popravených po babických procesech [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] a zastřeleného Antonína Plichtu ml., jednoho z aktérů střelby v babické škole.

Viz též Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi; Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových; Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi; Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi.

Pomník střítežskému rodáku Josefu Zvěřinovi, knězi a teologovi, byl odhalen P. Tomášem Halíkem v roce 2003 z iniciativy České křesťanské akademie. Autorem pomníku je třebíčský malíř a grafik Zdeněk Šplíchal.

Josef Zvěřina (1913–1990) byl vysvěcen na kněze v roce 1937 v Římě. Během německé okupace byl v letech 1942–1943 internován za protinacistické postoje. Po válce působil na bohoslovecké fakultě Univerzity Karlovy a věnoval se práci s laiky v rámci hnutí Katolická akce. V roce 1950 byl povolán do vojenské služby, kterou absolvoval u pomocných technických praporů. V lednu 1952 byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen Státním soudem na 22 let v jednom z velkých procesů s představiteli Katolické akce, jenž se konal 28. října až 1. listopadu 1952 a bylo v něm odsouzeno devět kněží a dvě desítky laiků. Vězněn byl postupně na Mírově (1952–1954), v táboře Vykmanov (1954–1956), v Leopoldově (1956–1960) a ve Valdicích (1960–1965). Po propuštění v listopadu 1965 vystřídal mnoho dělnických profesí, věnoval se psaní a skryté pastoraci. V roce 1969 nastoupil jako asistent na teologickou fakultu v Litoměřicích (následujícího roku byl opět propuštěn) a působil v duchovní správě. Poté, co mu byl v roce 1974 opět odebrán státní souhlas, pokračoval v duchovní práci tajně, vedl bytové semináře pro kněze, mládež a intelektuály. V roce 1977 podepsal Chartu 77, o rok později s P. Otou Mádrem [viz Tišnov. Pomník obětem komunismu] založil samizdatové Teologické texty. V osmdesátých letech patřil mezi poradce kardinála Františka Tomáška [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. V roce 1990 založil Křesťanskou akademii Praha a stal se jejím prvním prezidentem. Utonul v moři u Říma den po setkání s papežem Janem Pavlem II. v srpnu 1990 a je pohřben v Praze na Vyšehradě. V roce 1990 byl plně rehabilitován a v roce 1991 mu byl prezidentem republiky Václavem Havlem udělen in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Mramorová deska se zlatým nápisem a portrétními podobiznami byla odhalena 9. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů ve spolupráci s místní organizací KDU-ČSL a římskokatolickou farností v Jaroměřicích nad Rokytnou. Je věnována rodákům z Lukova, obětem komunistické justice.

Emil Spilka (1887–1954) a Alois Melkus (1907–1987) patřili k vlivným lukovským hospodářům. Oba byli za neplnění smluvních dodávek vůči státu (které byly stanovovány často záměrně na hranici možností rolníků jako forma trestu těm, kteří nesouhlasili s družstevním hospodařením) obviněni ze sabotáže a odsouzeni okresním soudem v Moravských Budějovicích: Alois Melkus v roce 1950 k sedmi letům odnětí svobody a k propadnutí poloviny majetku, Emil Spilka v září 1953 na šest let, propadnutí majetku a zákazu pobytu v obci. Život obou rodin i dalších zdejších rodáků však také osudově zasáhly tragické události v nedalekých Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Emil Spilka, který zemřel ve výkonu trestu ve Valdicích v dubnu 1954, byl v Lukově pochován do rodinného hrobu za silného dohledu Státní bezpečnosti v době, kdy si jeho syn Jaroslav odpykával desetiletý trest, k němuž byl odsouzen v červnu 1952 v jednom z následných babických procesů. Alois Melkus se velmi pravděpodobně vyhnul mnohem tvrdšímu trestu, který by jej patrně v souvislosti s Babicemi neminul – jeho mladší bratr Jaroslav Melkus (1901–1953) byl odsouzen k trestu smrti.

Alois a Jaroslav Melkusovi se zapojili do činnosti odbojové skupiny, kterou kolem sebe zformoval Gustav Smetana (1907–1953). Patřily do ní i osoby, které vázala společná minulost v partyzánské skupině Lenka-Jih, mj. švagr Jaroslava Josef Černohous (1903–1992) a později jeden z klíčových aktérů babického případu Antonín Plichta st. (1894–1951) [viz Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových]. Povědomost o existenci skupiny měl i bývalý odbojář Jan Podveský (1909–1994), farář v Jaroměřicích nad Rokytnou [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému]. Jako v mnoha jiných případech činnost skupiny nezůstala utajena Státní bezpečnosti a od podzimu 1950 byla kontrolována a cíleně rozšiřována agentem-provokatérem, nadporučíkem StB Františkem Marečkem. Na přelomu dubna a května 1951 byla skupina zatčena, včetně kněze Jana Buly (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi]. Členové Smetanovy skupiny, včetně dvou duchovních (P. Podveského a faráře v Moravských Budějovicích Josefa Opletala), byli souzeni v třetím nejtvrdším babickém procesu (v chronologické posloupnosti bývá označován jako sedmý), jenž se konal 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích a v němž padly dva rozsudky smrti. Gustav Smetana a Jaroslav Melkus byli popraveni 28. března 1953 v Praze na Pankráci.

Viz též Lukov. Pamětní síň Jana Buly a expozice Vyhnanci.

Tříboký nepravidelný kvádr s reliéfy tří mužských padajících postav se symbolem srpu a kladiva a dívčí postavy s kyticí symbolizující věčný život připomíná místní funkcionáře národního výboru zastřelené 2. července 1951. Autorem plastiky je Miloš Axman, architektonickou úpravu pamětního místa na návsi navrhl František Kočí. Základní kámen pomníku byl položen v roce 1971 u příležitosti dvacátého výročí událostí, mj. za široké účasti učitelů, účastníků Uherskobrodských dnů J. A. Komenského. Stavbu pomníku zaštiťoval ústřední výbor odborového svazu pracovníků školství a vědy, k jeho odhalení došlo 21. září 1975. Současně byla v babické škole ministrem školství Josefem Havlínem odhalena „síň revolučních tradic“, resp. „památník“ s expozicí věnovanou babickým událostem.

Pamětní místa budovaná na počátku 70. let [viz též Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi; Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Koubalova Lhota. Pomník Vladimíru Mandíkovi; Kamberk. Pamětní deska Václavu Burdovi] byla součástí širší strategie, jež měla znovuupevnit výklad historie budování komunistické společnosti v Československu zpochybněný reformním obdobím [viz Babice. Zvony smíření; Šebkovice. Zvony smíření]. Pomník i památník, jehož expozice předkládala ideologický výklad babických událostí jako příklad „třídního boje“, navštěvovaly do roku 1989 hromadné výpravy pracujících, školáci zde skládali pionýrské sliby apod. Po roce 1990 proběhlo v obci referendum, zda má být pomník odstraněn; většina obyvatel se vyslovila pro jeho ponechání. Postupně byly odstraněny jiné připomínky z komunistického období: nejdříve byla uzavřena síň tradic v bývalé babické škole, v druhé polovině 90. let sňata pamětní deska z roku 1951 a jako poslední byl po roce 2000 odstraněn základní kámen pomníku (instalovaný na jiném místě než pomník). Babický případ [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] vedl k rozsáhlým represáliím vůči samostatně hospodařícím zemědělcům, věřícím a také kněžím katolické církve [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi; Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi].

Pamětní deska ve vchodu babické školy byla slavnostně odhalena náměstkem ministra školství Jindřichem Šmídou již dva měsíce po zdejší tragické události 2. září 1951. Úmysl odhalit pamětní desku třem zastřeleným funkcionářům místního národního výboru Tomáši Kuchtíkovi, Bohumíru Netoličkovi a Josefu Roupcovi byl schválen 29. července při volbě nového národního výboru, jehož předsedou se stal František Bláha, přeživší člen předchozího vedení. Deska byla sňata v druhé polovině 90. let.

Dne 2. července 1951 byli v babické škole zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru: Tomáš Kuchtík (1898–1951), jenž byl zároveň předsedou místní komunistické organizace a ředitelem školy, Bohumír Netolička (1918–1951) a Josef Roupec (1913–1951). Čtvrtý, František Bláha (1894–1976), útok přežil. Následovalo dopadení aktérů přepadení a rozsáhlé zatýkání. Již 10. července byla pro politický sekretariát ÚV KSČ připravena zpráva o přípravě procesu, seznamu obžalovaných, navrhovaných trestech a o celostátním propagandistickém využití veřejného líčení Státního soudu. Vedení KSČ potvrdilo tresty smrti pro sedm osob souzených v prvním babickém procesu (12.–14. července v Dělnickém domě v Jihlavě). Antonín Mityska, Antonín Plichta st., Drahoslav Němec, František Kopuletý, Antonín Škrdla, P. Václav Drbola a P. František Pařil byli popraveni v Jihlavě 3. srpna a procesy, které následovaly, doplnily hrůznou bilanci popravených o další čtyři osoby. Kromě P. Jana Buly, jenž byl postaven do čela druhého babického procesu (13.–15. listopadu v kinosále v Třebíči) a popraven rovněž v Jihlavě 20. května 1952, byl absolutní trest vynesen ještě nad Gustavem Smetanou a Jaroslavem Melkusem (v procesu konaném 19.–21. května 1952 v Moravských Budějovicích, označovaném jako sedmý) a Stanislavem Plichtou (v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze). Tresty posledně jmenovaných byly vykonány 28. března a 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Ústřední postavou „babického případu“ byl Ladislav Malý (1920–1951), který se na Třebíčsku, kde žili jeho rodiče, objevil na počátku roku 1951. Zde kontaktoval svého bývalého spolužáka, administrátora farnosti Rokytnice nad Rokytnou Jana Bulu (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi]. Představil se jako příslušník zahraniční zpravodajské služby (jímž již v této době nebyl) se (smyšleným) pověřením utvořit síť protikomunistického odboje na jihozápadní Moravě, jehož jednou z ústředních akcí mělo být převedení arcibiskupa Josefa Berana přes hranice. Legenda o vysvobození internované hlavy církve i povědomost duchovních o ukrývání Malého místními lidmi mu otevřela dveře mnoha místních far. K Malému, skrývanému hajnými Františkem Kopuletým (1913–1951) a Antonínem Škrdlou (1917–1951), se připojil místní mladík Drahoslav Němec (1931–1951), s nímž Malý podnikl první ozbrojené akce – přepadení komunistických funkcionářů v Heralticích (23. a 24. dubna), během nichž byl postřelen předseda přípravného výboru pro založení JZD Karel Kovář a Drahoslav Němec. Následovalo velké zatýkání, při němž byli zatčeni Gustav Smetana (1907–1953), Jaroslav Melkus (1901–1953) [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi], páter Bula a další. Po zatčení Němce získal Malý další dva spolupracovníky – Antonína Mitysku (1927–1951) a především v kraji respektovaného účastníka partyzánského odboje a člena Smetanovy skupiny Antonína Plichtu st. (1894–1951) [viz Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových], který se již rovněž skrýval a jejichž vzájemný kontakt zprostředkoval babický farář Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly]. Po dalším přepadení v Cidlině (14. června), jehož se zúčastnili Malý s Mityskou a při němž byl postřelen předseda národního výboru František Píša, byl zatčen i farář Drbola. Ani poté, i když pod tíhou situace, neodmítl pomoc další místní duchovní, farář v Horním Újezdu František Pařil (1911–1951) [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi], u něhož se skupina několik dní skrývala a poté provedla ještě dvě akce – zapálení zásob slámy třebíčského JZD uskladněné ve stodole v Mikulovicích (26. června) a zastřelení prasete tajemníka KSČ v Horním Újezdu (29. června), jehož se kromě Malého a Mitysky zúčastnil Plichtův syn Stanislav (Plichtova rodina po setkání Antonína st. s manželkou na faře u P. Pařila opustila statek v Šebkovicích a začala se rovněž skrývat).

2. července 1951 Ladislav Malý s Antonínem Mityskou vstoupili do babické školy, kde probíhala schůze členů místního národního výboru, oba Plichtovi synové (Antonín ml., 1929–1951, a Stanislav, 1931–1953) hlídali před školou. Detailní rekonstrukci události, která se odehrála ve škole, nelze konstatovat se stoprocentní jistotou a není ani jednoznačně doloženo, že by skupina zastřelení funkcionářů plánovala. Mohlo jít, jako v jiných případech, o akci zastrašování, jejímž motivem mělo být i odhalení, kdo udal zatčeného babického faráře, a která se zvrtla v zabíjení. S velkou pravděpodobností byl však vývoj událostí takový, jak byl líčen i u soudu: Ladislav Malý zastřelil z pistole po identifikaci předsedu místní KSČ Tomáše Kuchtíka a na jeho výzvu Antonín Mityska vystřelil dávkou ze samopalu na ostatní funkcionáře; ta usmrtila Bohumíra Netoličku a Josefa Roupce, František Bláha byl postřelen, ale přežil. Aktéři přepadení byli druhý den dopadeni v poli v nedalekých Bolíkovicích, kde během přestřelky zemřeli Ladislav Malý a Antonín Plichta ml. Postřelený a ochrnutý Stanislav Plichta a Antonín Mityska byli zatčeni. K dopadení přispěla výpověď zatčeného Antonína Plichty st., který se přepadení nezúčastnil a který úkryt prozradil s nesprávným předpokladem, že tím uchrání od nejhoršího své dva syny.

Události byly režimem zneužity k rozsáhlým represáliím vůči samostatně hospodařícím rolníkům a katolickým duchovním. Procesy byly i v době principiálního uplatňování „třídní justice“ exemplárně tvrdé, včetně zcela účelového spojování terorismu s katolickou církví. Vykonané absolutní tresty, řada dalších mnohaletých trestů, tresty propadnutí majetku i násilné vystěhování rodin popravených a odsouzených do jiných okresů republiky v rámci vědomého rozvratu vazeb mezi místními sedláky představovaly celkovou odvetu režimu za násilí spáchané na představitelích kolektivizace vesnice.

Viz též Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951; Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech; Třebíč. Památník obětem komunismu.

Pamětní deska opatu želivského kláštera B. V. Tajovskému byla odhalena 11. prosince 2004 k pátému výročí jeho smrti z iniciativy opata Bronislava Ignáce Kramára a celého řeholního společenství. Požehnal ji tehdejší královéhradecký biskup Dominik Duka.

Bohumil Vít Tajovský (1912–1999) se narodil v Klanečné u Krásné Hory [viz Krásná Hora. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému]. Po studiu bohosloví byl již jako premonstrát vysvěcen v roce 1937 na kněze a působil v klášteře v Želivě, kde byl v lednu 1948 zvolen opatem. Po únoru 1948 vystupoval proti politice komunistického režimu a byl nucen odejít z humpoleckého gymnázia, kde od roku 1942 vyučoval. Již v roce 1949 byl nakrátko zatčen Státní bezpečností, podruhé 30. ledna 1950 v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem. Po událostech s vychýlením křížku opat dvakrát navštívil P. Josefa Toufara v Číhošti [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara]. Byl vyšetřován ve Valdicích a v Praze-Ruzyni a ve vykonstruovaném procesu s představiteli řádů 5. dubna 1950 odsouzen za údajnou velezradu, vyzvědačství a organizování ozbrojeného převratu k 20 rokům odnětí svobody. Prošel věznicemi Praha-Pankrác, Mírov, Valdice, Jihlava a Leopoldov. Po propuštění na květnovou amnestii 1960 nesměl vykonávat kněžské povolání, žil v Havlíčkově Brodě pod neustálou kontrolou Státní bezpečnosti a až do odchodu do penze mohl pracovat pouze jako nekvalifikovaný dělník. V roce 1968 krátce působil v duchovní správě a společensky se angažoval (byl předsedou K 231 v Havlíčkově Brodě). V roce 1991 se vrátil se svou komunitou želivského kláštera, kde byla krátce po jeho zatčení a odsouzení zřízena internace kněží a řeholníků [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. V roce 1996 byl opatu Tajovskému prezidentem republiky udělen Řád T. G. Masaryka. Zemřel 11. prosince 1999 v Želivě. Je pochován na místním hřbitově.