Dřevěný vyřezávaný kříž s ukřižovaným Kristem vyrobil a městu Olomouc věnoval řezbář Štefan Melich. Kříž byl odhalen a posvěcen arcibiskupem Janem Graubnerem v roce 2000. Před křížem je na kamenném soklu umístěna skleněná deska s nápisem.
Pamětní deska P. Janu Podveskému byla odhalena 9. června 2002 z iniciativy místní římskokatolické farnosti a Konfederace politických vězňů. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a pozlaceným nápisem a rovnoramenným křížem se zúčastnili mj. arcibiskup Karel Otčenášek, hejtman Jihomoravského kraje a další hosté.
Jan Podveský (1909–1994) [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému] byl odsouzen v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. V roce 1966 mu bylo dovoleno zastupovat nemocného kněze v Letonicích a o rok později byl ustanoven zdejším farářem. V Letonicích zažil dobu společenského a náboženského uvolnění, v jeho případě spojenou rovněž s úsilím o soudní rehabilitaci. V roce 1974 přišel o státní souhlas a poslední životní etapu prožil v Kuřimské Nové Vsi.
Deska věnovaná dvěma obětem totalitních režimů z řad duchovenstva, Janu Číhalovi, kaplanu v Bučovicích, a místnímu faráři Metoději Nebojsovi, byla odhalena 19. června 2005 z iniciativy Konfederace politických vězňů a zdejší římskokatolické farnosti. Deska z červeného terazza nese zlatý rytý rovnoramenný kříž a znak obce Křižanovice.
Metoděj Nebojsa (1906–1982) od února 1942 až do svého zatčení vedl farnost v Křižanovicích, kde v letech 1945 a 1946 vykonával i funkci předsedy místního národního výboru. 12. května 1951 byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen Státním soudem k trestu odnětí svobody na pět let. Po propuštění v září 1954 pracoval jako pomocný dělník v Brně. Od konce 60. let mohl jako pomocný kněz vypomáhat v moravských farnostech, naposledy v kostele sv. Maří Magdalény v Brně. Zemřel 8. října 1982 a byl pochován na brněnském ústředním hřbitově. V roce 2016 byly jeho ostatky z iniciativy křižanovické farnosti exhumovány a uloženy na zdejším hřbitově.
Spolu s pamětní deskou páteru Janu Číhalovi, oběti nacistické okupace, byla 4. května 2005 na průčelí Katolického domu odhalena pamětní deska páteru Václavu Drbolovi, oběti komunistické justice.
Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] působil v Bučovicích jako kaplan od roku 1943. Byl členem zdejší Orelské jednoty, kde pracoval s mládeží. V roce 1950 byl ustanoven administrátorem farnosti v Babicích a v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] odsouzen a popraven.
Černá mramorová deska se zlatým písmem a emblémem Konfederace politických vězňů byla odhalena z iniciativy její místní pobočky na budově fary 17. listopadu 1994, u příležitosti 30. výročí úmrtí P. Pořízka.
Jaromír Pořízek (1902–1964) se narodil v Bukovince [viz Bukovinka. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi a Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi], v Dolních Bojanovicích působil od roku 1932 jako kaplan a později farář. Po únoru 1948 finančně podporoval perzekvované rodiny a své farníky vedl k obraně demokratických a náboženských postojů. Byl zatčen v roce 1950 a účelově vtažen do procesu se skupinou čtrnácti mladých odbojářů. Jako její údajný intelektuální vůdce byl odsouzen k patnácti letům vězení, vězněn v Uherském Hradišti, na Mírově a v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 se vrátil k příbuzným do Bukovinky a pracoval jako lesní dělník. Rehabilitován byl posmrtně v roce 1991.
V Dolních Bojanovicích se v prostředí skautského Junáka a katolického Orla zformovala po únoru 1948 skupina mladých lidí, kteří jako výraz nesouhlasu s novým režimem prováděli drobné sabotáže místním komunistickým funkcionářům. Situace se změnila s příchodem Jaroslava Vetejšky (1926–1950) z Hodonína, který na jaře 1949 zběhl z vojenské služby a na podzim téhož roku se vrátil na Hodonínsko jako kurýr francouzské tajné služby se zpravodajskými úkoly – členové skupiny jemu a dalším dvěma osobám pomohli v srpnu překročit ilegálně hranice do Rakouska. Pod Vetejškovým velením skupina v prosinci 1949 vyloupila sklad Lidových milicí v hodonínské cihelně, odkud si odnesla zbraně a písemnosti. Obdobné akce skupina plánovala také v případě uhelných dolů v Dubňanech a Československých naftových závodů v Hodoníně. Pak se ale pozornost skupiny upnula k osobě poručíka Státní bezpečnosti Aloise Dyčky (1905–1950), který působil v naftových závodech v rámci speciálního útvaru. Dyčka měl v kraji pověst kolaboranta s Němci, poválečného agilního vykonavatele postihů na základě retribučních dekretů a po únoru 1948 agenta-provokatéra Státní bezpečnosti, jenž přiměl k účasti na protistátní činnosti mnoho lidí, kteří pak byli odsouzeni k mnohaletým trestům. Jaroslav Vetejška členům skupiny sdělil, že jeho úkolem je Dyčku unést do zahraničí, což se však s velkou pravděpodobností nezakládalo na pravdě. 4. ledna 1950 Vetejška společně s Antonínem Buškem (1932–1998) sledovali Dyčku k jeho bytu v Hodoníně, kde došlo ke přestřelce – Dyčka byl čtyřmi výstřely usmrcen, Vetejška utrpěl střelnou ránu do čelisti. Následovalo zatýkání, jež postihlo i faráře Jaromíra Pořízka. Zatčení byli převezeni k výslechům do Uherského Hradiště. U soudu farář Pořízek odmítal proti němu vznesená obvinění, což poněkud narušovalo režii celého procesu před tzv. organizovanou veřejností, již tvořili především dělníci z hodonínského naftového závodu. Soud vynesl jen jeden absolutní trest (A. Bušek byl nezletilý), dvě doživotí a další mnohaleté tresty. Jaroslav Vetejška byl popraven 6. září 1950 v Praze na Pankráci. Pavel Hubačka (*1920, odsouzen na 30 let) svědčil v kauze nezákonných vyšetřovacích metod Státní bezpečnosti v 50. letech [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům].
Pomník v podobě neopracovaného kamene s železnými okovy a s kovovou deskou instaloval městský úřad 28. září 1994 ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. Má připomínat oběti komunistického režimu, zejména oběti procesu se studenty tišnovského gymnázia.
V 50. letech se v Tišnově z bývalých studentů zdejšího gymnázia zformovala ilegální skupina, která chtěla bránit rolníky na jižní Moravě před perzekucí v rámci prosazované kolektivizace. Šířila protirežimní tiskoviny a shromažďovala zbraně. Po jejím odhalení v dubnu 1950 se Alois Pokorný (1928–1952) a Vlastimil Železný (1928–1952) začali skrývat. V jednom z poskytnutých úkrytů, zatímco byl připravován jejich odchod za hranice, se skrývali společně s Františkem Mrkvou. Postupně narůstající neshody mezi Pokorným a Železným a Mrkvou, který chtěl úkryt opustit, vyvrcholily 12. května 1951 jeho usmrcením v potyčce. Alois Pokorný a Vlastimil Železný byli odsouzeni k trestu smrti a 18. prosince 1952 popraveni, Zdeněk Čačka (*1928) odsouzen na 15 let. Při přezkoumání rozsudku v roce 1993 došel soud k závěru, že oba popravení, ohrožovaní Františkem Mrkvou střelnou zbraní, jednali v sebeobraně, a dále k důvodnému podezření, že činnost ilegální skupiny byla vyprovokována Státní bezpečností.
Bývalí studenti, včetně duchovního rádce tišnovského Junáka P. Stanislava Ledabyla (1919–1973), byli souzeni Státním soudem v Brně 11.–13. června 1952. Do čela procesu byli účelově postaveni katolický kněz Oto Mádr (1917–2011) a prof. Růžena Vacková (1901–1982), významní představitelé Katolické akce, sdružení integrujícího laiky do činnosti církve. Případ tišnovských studentů s Katolickou akcí nijak nesouvisel, měl ale diskreditovat církev a demonstrovat důsledky výchovy katolických kněží. Režii monstrprocesu odpovídala i pečlivá příprava účasti „organizované“ veřejnosti. Oto Mádr, který se proti vykonstruovanému spojení s případem tišnovských studentů během procesu ohrazoval, byl odsouzen na doživotí a podmínečně propuštěn až v roce 1966, prof. Vacková, odsouzená k 22 letům vězení, ještě o rok později.
Pamětní deska byla odhalena 16. května 2004 z iniciativy Mons. Josefa Valeriána, který s P. Janem Podveským působil v letech 1949–1951 v Jaroměřicích nad Rokytnou a byl rovněž zatčen v souvislosti s babickým případem. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a zlaceným nápisem a křížem se zúčastnili zástupci římskokatolické farnosti v Letonicích a Konfederace politických vězňů. Na budově fary je rovněž pamětní deska kněze a mladšího bratra Jana Podveského Aloise (1917–1947), který zde působil od roku 1943.
Jan Podveský (1909–1994) se narodil v Bučovicích, po kněžském svěcení působil v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde také vyučoval náboženství na měšťanské škole a aktivně se podílel na činnosti katolických spolků. Za války se zapojil do místního odboje podporou partyzánské skupiny Lenka-Jih. V době třetí republiky byl i politicky činný – vstoupil do lidové strany a působil jako místopředseda národního výboru. Po únoru 1948 byl veřejných funkcí zbaven a propuštěn z učitelského místa. Na jaře 1951 sdělil Podveskému farář v Rokytnici nad Rokytnou Jan Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], že jej kontaktoval Ladislav Malý, hlavní aktér pozdějších událostí v Babicích, se (smyšlenou) legendou o chystaném převedení arcibiskupa Berana, jenž byl v té době v internaci, za hranice. Podveský Bulu varoval, že by mohlo jít o provokaci a radil mu, aby se od záležitosti distancoval. Obdobně postupoval i v případě farářů v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] a v Horním Újezdu [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Po babických vraždách [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl moravskobudějovickým děkanem Josefem Opletalem vyzván, aby v Babicích sloužil mši místo zatčeného Drboly a zde také Podveský 6. července vedl církevní pohřeb jednoho ze zastřelených funkcionářů Josefa Roupce. 18. srpna byl Podveský zatčen a několik měsíců vyslýchán v Jihlavě. Jako jeden z mála vydržel nepodepsat výslechové protokoly s vykonstruovanými obviněními (přechovávání zbraní na faře, příslušnost k protistátní skupině), byl však usvědčován vynucenými doznáními dalších osob. Páter Podveský i děkan Opletal byli souzeni v procesu se skupinou Gustava Smetany [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi] v květnu 1952 v Moravských Budějovicích, v němž padly dva tresty smrti, Jan Podveský byl odsouzen na 16 let. Byl vězněn na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích. V roce 1963 byl podmíněně propuštěn, vrátil se do rodných Bučovic, kde pracoval jako dělník. V březnu 1967 obdržel státní souhlas a stal se farářem v Letonicích [viz Letonice. Pamětní deska Janu Podveskému]. V roce 1974 brněnský krajský soud Jana Podveského sice rehabilitoval, ale Nejvyšší soud vyhověl odvolání prokurátora a předchozí rozsudek zrušil. Téhož roku mu byl odňat státní souhlas. V roce 1975 odešel J. Podveský do Kuřimské Nové Vsi, kde až do své smrti v květnu 1994 mohl v rámci důchodu působit jako pomocný duchovní. Po roce 1989 se angažoval ve společenské rehabilitaci lidí odsouzených v babických procesech. Je pohřben na místním hřbitově.
Pamětní deska z leštěné žuly se zlaceným písmem věnovaná P. Jaroslavu Albínu Kvitovi byla odhalena 9. září 2001. Zhotovila ji firma Kamenictví Menhir a Dolmen, a. s.
P. Jaroslav Albín Kvita (1915–1961) se narodil v Rybí u Nového Jičína. Po maturitě studoval filozofii a teologii na řádových školách v Německu, kde složil řádové sliby (1936) a byl vysvěcen na kněze (1938). Do komunity salvatoriánů v Brně-Husovicích byl začleněn v létě 1939 a začal působit v místní farnosti jako kaplan. Po válce se stal členem Orla a orelskou mládež formoval a vedl. V letech 1945–1948 byl členem lidové strany a pracoval i v místním zastupitelstvu. Po likvidaci mužských klášterů v dubnu 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] byl P. Kvita převezen do tzv. centralizačního kláštera v Oseku, odkud byl v roce 1951 přemístěn do internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Po propuštění v roce 1955 i bez státního souhlasu tajně organizoval náboženský život. V souvislosti s celorepublikovou razií Státní bezpečnosti proti salvatoriánům byl zatčen 28. června 1961 a držen ve vyšetřovací vazbě v Ostravě. Zde se vážně zhoršil jeho zdravotní stav a propukla u něj leukémie. V srpnu byl převen do Nemocnice sv. Anny v Brně a zde 10. září zemřel. Je pohřben v rodném Rybí.
Pamětní deska je věnována redakci revue Akord a českému básníku, novináři a redaktoru Janu Zahradníčkovi, který v ní působil. Pamětní bronzová deska, jejímž autorem je Otmar Oliva, byla odhalena z iniciativy Společnosti odkazu básníka Jana Zahradníčka 6. října 2000. Nápis je rozčleněn středovým plastickým reliéfním pásem s motivem přírody, provazců a ostnatého drátu. V dolní hraně desky je plastický znak Brna vystupující mimo desku.
Katolicky orientovaný měsíčník pro literaturu, umění a život revue Akord vycházel v letech 1928 až 1948. Poslední číslo vyšlo v únoru 1948 a poté bylo vydávání z politických důvodů zastaveno. Na předúnorové ročníky navázal stejnojmenný časopis, jehož dvě čísla vyšla ještě jako samizdat v roce 1989 pod redakcí Zdeňka Rotrekla. Ve 40. letech revui redigoval básník Jan Zahradníček (1905–1960), odsouzený v 50. letech ve vykonstruovaném procesu [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody].
Mramorový náhrobek ve formě pavézy s křížem a trnovou korunou v záhlaví byl odhalen 11. května 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů.
Pomník připomíná jedenáct popravených po babických procesech [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] a zastřeleného Antonína Plichtu ml., jednoho z aktérů střelby v babické škole.
Viz též Babice. Busta Václava Drboly; Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi; Jaroměřice nad Rokytnou. Symbolický hrob Plichtových; Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi; Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi.
