Pamětní deska žamberskému rodáku plukovníku Josefu Knopovi na pomníku obětem druhé světové války byla odhalena 23. dubna 2005. Pomník odhalený 7. května 1992 tvoří mramorový kvádr, na němž je umístěna bronzová deska s lipovou ratolestí převázanou stuhou s nápisem a příčnou deskou s nápisem. Jeho autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský.

Josef Knop (1909–1966) se zúčastnil bojů čs. zahraničních jednotek ve Francii a Velké Británii, kde prodělal speciální diverzní kurz S. O. E. V roce 1943 se přihlásil na východní frontu, ve velitelských funkcích se zúčastnil dukelské operace a osvobozovacích bojů na československém území. Po válce absolvoval Vysokou školu válečnou. V roce 1947, kdy byl povýšen na plukovníka, byl na vlastní žádost přeložen do Žamberku, kde velel místnímu pěšímu praporu. V té době začíná být sledován obranným zpravodajstvím. V červenci 1949, po řadě negativních hlášení, byl příslušníky OBZ zatčen, převezen k výslechům do tzv. hradčanského domečku a v srpnu spolu s dalšími důstojníky obviněn ze spolčování proti státnímu zřízení, vyzvědačství a ozbrojování. Státní soud jej 14. prosince 1949 uznal vinným z účasti v protistátní organizaci, jež měla být řízena ze zahraničí, a odsoudil za velezradu a vyzvědačství na doživotí. Trest si odpykával v Plzni-Borech, v Opavě, v Leopoldově, ve Valdicích, z vězení byl propuštěn na amnestii v květnu 1962. Zemřel v nemocnici v Ústí nad Orlicí 1. dubna 1966. V roce 1991 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam.

Pamětní deska generálu Heliodoru Píkovi na budově Generálního štábu Armády České republiky byla odhalena 28. října 1991, druhá deska  dedikovaná dalším popraveným vojákům z povolání 28. října 1998. Realizaci desek provedla umělecká slévárna HVH v Horní Kalné. Připomínky iniciovaly vojenská sekce Konfederace politických vězňů a ministerstvo obrany.

Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948, a zvláště likvidace jejího důstojnického sboru ze strany komunistického režimu byly vedeny obavou z odporu vojáků k novému režimu. Již v prvních dvou měsících po převratu muselo řady armády opustit 27 generálů a více než 800 vysokých důstojníků. V letech 1948–1953 byly z politických důvodů propuštěny čtyři tisíce důstojníků, téměř tisíc jich bylo vězněno. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády (pamětní deska uvádí jména podle publikace Jana Breta 22 oprátek, neuvádí mj. armádní příslušníky slovenského původu).

Že komunistický režim sáhne v rámci represí demokraticky smýšlejících armádních příslušníků až na krajní mez, ukázala poprava bývalého velitele československé vojenské mise v Sovětském svazu za druhé světové války generála Heliodora Píky [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Stejně jako on byli pro údajnou špionáž pro západní zpravodajské služby popraveni Josef Pohl a Miroslav Plešmíd [viz Litoměřice. Pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi], Josef Robotka [viz Velká Bíteš. Pamětní deska Josefu Robotkovi], Ladislav Svoboda, Josef Kučera a Václav Ženíšek [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům] a další, např. hrdinové dukelské operace František Skokan a Claudius Šatana. Polemické reakce veřejnosti vyvolalo uvedení jména Jaromíra Nechanského [viz Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi], neboť faktická povaha jeho zpravodajských aktivit je dosud předmětem diskusí. Někteří Nechanského považují za spolupracovníka Reicinova obranného zpravodajství, jiní za dvojitého agenta, další za spolupracovníka americké zpravodajské služby s formálním krytím u československé vojenské kontrarozvědky.

Druhou skupinu představují popravení protagonisté vojenských pokusů o zvrácení politického vývoje v roce 1949: skupiny Praha–Žatec (Josef Gonic, Vilém Sok, Karel Sabela, viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec], skupiny Prokeš–Borkovec (Květoslav Prokeš, Vratislav Janda, viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi) a skupiny Jana Buchala (Miloš Morávek, viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí). Někteří příslušníci armády byli popraveni v souvislosti s politickými procesy namířenými primárně mimo armádní kruhy, např. s členy Sboru vězeňské stráže (René Černý, viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi), s odbojovou skupinou bratří Mašínů (Ctibor Novák, viz Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové). Na popravišti skončily vojenské osoby i po ozbrojených pokusech o útěk za hranice – František Boháč [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989] či Alois Jeřábek [viz Rozvadov. Pomník Pavolu Juhásovi].

Bronzová deska s reliéfním portrétem byla odhalena 30. října 2003. Autorem desky je ak. arch. Antonín Kryl, autorem plastiky ak. soch. Josef Klimeš.

Generál Karel Janoušek (1893–1971) se narodil v Přerově [viz Přerov. Pamětní deska Karlu Janouškovi]. V první světové válce bojoval jako legionář v Rusku, za druhé světové války se jako nejvyšší představitel československého letectva ve Velké Británii zasloužil o vznik československých perutí Britského královského letectva a jejich zařazení do bojů a v květnu 1945 byl povýšen do hodnosti Air Marshal. V letech 1945–1948 zastával funkce v hlavním štábu, již 28. února 1948 byl postaven mimo aktivní vojenskou službu. Generál Janoušek byl jedním z těch, proti nimž obranné zpravodajství (5. oddělení hlavního štábu) úspěšně provedlo provokační akci. 30. dubna 1948 byl zatčen při útěku za hranice, vyslýchán v tzv. hradčanském domečku a v únoru 1949 odsouzen na 19 let. V souvislosti s Janouškovým vyprovokovaným útěkem byli zatčeni také letci RAF Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] a Otakar Černý [viz Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů]. V březnu 1950 byl generál Janoušek znovu odsouzen na doživotí za údajný pokus o útěk z věznice v Plzni Borech [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi], ke kterému mu chtěl patrně doopravdy pomoci člen Sboru vězeňské stráže Jaroslav Flemr (odsouzený již v listopadu 1949, rovněž na doživotí). Trest vykonával ve věznicích v Opavě, v Leopoldově a Praze Ruzyni. Po propuštění v roce 1960 v rámci prezidentské amnestie pracoval až do roku 1967 v národním podniku Textil Praha. V roce 1968 byl rehabilitován a zproštěn obžaloby, ale generálská hodnost a vyznamenání mu navráceny nebyly. Plně rehabilitován byl až v roce 1990, o rok později byl povýšen do hodnosti armádního generála in memoriam. V roce 2014 byly ostatky generála Janouška uloženy do nového hrobu na hřbitově u kostela sv. Matěje v Praze Dejvicích.

Modrá smaltovaná pamětní deska s bílým písmem věnovaná Pravomilu Raichlovi byla odhalena 12. září 2002 za účasti členů Konfederace politických vězňů a zástupců armády u příležitosti uložení urny na místním hřbitově.

Pravomil Raichl (1921–2002) se v roce 1939 rozhodl připojit ke vznikající československé armádě v zahraničí. Ze sovětského gulagu, kam byl poslán za pokus o útěk po zatčení na hranicích, byl vysvobozen rozhodnutím o zformování čs. armády na území SSSR. Prošel z Buzuluku přes Kyjev a Duklu do Prahy, byl několikrát raněn a za vojenské zásluhy vyznamenán třemi Československými válečnými kříži 1939. V roce 1946 odešel z armády. V listopadu 1947 byl zatčen v případu tzv. mostecké špionážní aféry, vyprovokované Státní bezpečností a obranným zpravodajstvím, kterou po únoru 1948 nový režim využil jako záminku k prvním politickým procesům. Pravomil Raichl byl jednou ze tří osob (z 22členné skupiny), které Krajský soud v Praze odsoudil 11. května 1948 k trestu smrti, prezident Beneš ale rozsudky odmítl podepsat (byly změněny na doživotí). Byl vězněn v Plzni-Borech a v táboře Vojna, odkud se pokusil o útěk. Poté byl přemístěn do věznice Leopoldov, odkud se mu podařilo v lednu 1952 uprchnout (společně s kurýrem Štěpánem Gavendou [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]) a přejít do Západního Berlína, kde působil jako zpravodajský důstojník. Později odešel do USA. Po roce 1989 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka, v roce 2000 byl vyznamenán Řádem bílého lva. Zemřel v Plzni 25. února 2002 [viz Plzeň. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi].

Pamětní deska z šedého mramoru byla odhalena na vstupním objektu do věznice z iniciativy Ministerstva obrany ČR, Ministerstva spravedlnosti ČR, Vězeňské služby ČR a Konfederace politických vězňů v den 60. výročí generálovy popravy 21. června 2009.

Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi] byl jediným vězněm popraveným ve zdejší věznici po únoru 1948.

.

Pamětní deska byla odhalena Magistrátem města Plzeň v roce 2007 na domě, ve kterém plk. Pravomil Raichl žil.

Pravomil Raichl (1921–2002) [viz Beřovice. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi] se po útěku z komunistického Československa usadil ve Spojených státech. Po roce 1989, kdy se opakovaně vracel do republiky, bydlel v Thámově ulici Plzni, kde také v roce 2002 zemřel. Je pochován v Beřovicích.

Žulový pomník nepravidelného tvaru s vytesaným zlaceným nápisem a kulatým bronzovým medailonem se znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, jehož autorem je malíř a sochař Vladimír Havlic, byl odhalen z iniciativy Armády ČR, města Plzeň, Čs. obce legionářské, Českého svazu bojovníků za svobodu a Konfederace politických vězňů 19. června 1999.

Generál Heliodor Píka (1897–1949) byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Poprava byla vykonána ve věznici Plzeň-Bory [viz Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi], jeho tělo nebylo rodině vydáno k pohřbení. Podle některých svědectví měly být zpopelněné ostatky uloženy do společného hrobu na plzeňském ústředním hřbitově v roce 1953, přesné místo se však nepodařilo identifikovat.

Pomník Heliodoru Píkovi, jehož autorem je akad. sochař Karel Němec, tvoří bronzový reliéfní portrét na žulovém kvádru. Byl odhalen 20. června 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů na náměstí, jež nese jeho jméno.

Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Pomník bojovníkům za svobodu a obětem bezpráví byl odhalen 8. května 2005 v rámci oslav 60. výročí konce druhé světové války, u příležitosti pojmenování městského parku po čestném občanu města generálmajoru Karlu Mrázkovi.

Karel Mrázek (1910–1998) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích a působil u letectva. V roce 1939 odešel do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie, po pádu Francie odešel do Velké Británie a stal se příslušníkem 310. čs. stíhací perutě Královského letectva. Za účast v bitvě o Británii obdržel řadu válečných vyznamenání. Po válce se stal velitelem 3. letecké divize v Brně a v roce 1946 plukovníkem. Již v březnu 1948 byl zbaven velení, v květnu odeslán na nucenou dovolenou, poté přes dva měsíce držen ve vyšetřovací vazbě v tzv. hradčanském domečku pro podezření z plánování opuštění republiky. V listopadu 1948 byl postaven mimo vojenskou službu. Odstěhoval se do Jablonce nad Nisou, kde vystřídal řadu zaměstnání, v letech 1952–1974 pracoval v národním podniku Autobrzdy. V květnu 1990 byl povýšen na generálmajora ve výslužbě a v roce 1992 byl vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.

Pomník označující park generála Píky tvoří kamenný blok s nápisem. Byl odhalen 23. června 1999 z iniciativy plk. Josefa Hejtmánka, předsedy místní pobočky Konfederace politických vězňů.

Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].