Pamětní deska Karlu Krylovi byla odhalena z iniciativy tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála a městského zastupitelstva 20. října 2004 na budově bývalého studentského Dex klubu. Kromě členů městského zastupitelstva se odhalení zúčastnil také tehdejší primátor města Martin Tesařík.

Karel Kryl (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla], který je veřejností vnímán zejména jako písničkář a básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968, působil v Olomouci jako osvětový výtvarník.

Bronzovou pamětní desku navrhl, financoval a její odhalení zrealizoval Martin Herzán, básník, umělecký kovář, výtvarník a autor literatury faktu. Deska je umístěna na jihlavském Domě kultury a byla odhalena 17. listopadu 2004 při příležitosti 60. výročí narození a 10. výročí úmrtí Karla Kryla.

Karel Kryl (1944–1994) je veřejností vnímán zejména jako písničkář a básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968 [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla].

Kamenná deska s nápisem byla odhalena v den prvního svobodného výročí srpnové okupace 21. srpna 1990. Iniciativa vzešla z radnice, desku odhaloval tehdejší starosta města Josef Bíbus. Deska se nachází na zbytcích parkánové zdi v Jungmannových sadech, kam se pamětní desky umísťují už od doby první republiky a upomínají na historické události z dějin Vysokého Mýta.

Vysoké Mýto patřilo mezi tři desítky měst a obcí, kde byly na základě Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa dislokovány sovětské posádky. Všechny dosavadní posádky ČSLA – pluk protivzdušné obrany a dva automobilové prapory – byly přemístěny do jiných měst a kasárna ve Vysokém Mýtě obsadily útvary Střední skupiny sovětských vojsk.

Viz též Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska odchodu sovětské armády; Milovice. Pamětní deska odchodu sovětské armády.

Hrob Karla Kryla, básníka a písničkáře patří mezi nejnavštěvovanější na břevnovském hřbitově, kam bylo jeho tělo uloženo 11. března 1994.

Karel Kryl (1944–1994) se narodil v Kroměříži [viz Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi; Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi II], kam byla rodina známého knihtiskaře Karla Kryla st. nucena odejít z Nového Jičína po anexi Sudet [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi], v roce 1962 maturoval na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni [viz Bechyně. Pamětní deska a busta Karla Kryla]. V letech 1962–1966 pracoval v keramickém závodě v Teplicích [viz Teplice. Pamětní deska Karlu Krylovi], posléze jako osvětový výtvarník v Olomouci [viz Olomouc. Pamětní deska Karlu Krylovi] či jako volný spolupracovník ostravského rozhlasu [viz Ostrava. Pomník Karlu Krylovi]. Po srpnu 1968 se živil jako textař a zpěvák. Karel Kryl je veřejností vnímán zejména jako básník protestující proti okupaci, jeho první LP deska Bratříčku, zavírej vrátka vyšla ještě v Československu v roce 1969, kdy Kryl emigroval a kdy v Mnichově vydal druhé LP Rakovina. V emigraci spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, nejprve jako volný spolupracovník a v letech 1983–1991 ve stálém angažmá. Po návratu do republiky na podzim 1989 se Karel Kryl aktivně účastnil mítinků Občanského fóra. Dne 4. prosince zpíval na Václavském náměstí spolu s Karlem Gottem československou hymnu. V raných 90. letech ve veřejných vystoupeních i v nové tvorbě kriticky komentoval polistopadový politický vývoj. Zemřel náhle 3. března 1994 v Mnichově. Po zádušní mši celebrované arciopatem Anastázem Opaskem v kostele sv. Markéty v Praze byl pochován na břevnovském hřbitově. V roce 1995 obdržel in memoriam medaili Za zásluhy II. stupně a v roce 2014 Řád T. G. Masaryka I. třídy.

Karel Kryl jako autor a interpret balad, kterými jako jeden z prvních vyjádřil pocit okupované země, umožnil celým generacím identifikovat se s tímto určujícím prožitkem, stal se symbolem občanského odmítnutí režimního výkladu, jenž okupaci roku 1968 indoktrinoval jako akt „internacionální pomoci“. Jeho desky vycházející v zahraničí byly pašovány a nelegálně šířeny mezi českým publikem. Jejich popularita byla výjimečná.

Viz též Jihlava. Pamětní deska Karlu Krylovi; Praha 1. Busta Karla Kryla; Praha 7. Pamětní deska Karlu Krylovi.

Bronzová deska s nápisem upomínající na výchozí místo pokojné demonstrace svolané studentskými iniciativami 17. listopadu 1989 byla odhalena u příležitosti 17. výročí událostí ve čtvrtek 16. listopadu 2006 na místě, kde v roce 1989 stálo řečnické pódium. Pamětní desku akademického sochaře Petera Orieška společně odhalili starosta městské části Praha 2 a rektor Univerzity Karlovy v Praze.

Studentská manifestace byla oficiálně schváleným pietním shromážděním při příležitosti 50. výročí smrti studenta Jana Opletala. Ovšem již úvodní proslovy nezávislých studentů na Albertově naznačily, že nejde o pouhé pietní setkání, a předznamenaly celkový protestní charakter shromáždění. Dav několika desítek tisíc lidí, mezi kterými zdaleka nebyli jen studenti, spontánně reagoval skandováním hesel a protirežimní zaměření manifestace akceleroval. Jen stěží se pořadatelům podařilo nasměrovat průvod z Albertova na předem schválenou trasu na Vyšehrad, kde měla akce podle oficiálního scénáře skončit. Odsud se však účastníci průvodu spontánně vydali směrem do centra, kde byli zastaveni na Národní třídě [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Pamětní deska Alexandru Dubčekovi byla odhalena 16. listopadu 2009 u příležitosti 20. výročí pádu komunistického režimu z iniciativy Velvyslanectví Slovenské republiky v Praze a Slovenského institutu v Praze, ve spolupráci s Národním muzeem, Parlamentem ČR a dalšími institucemi. Slavnostního odhalení se zúčastnili předseda Slovenské národní rady Pavol Paška, slovenský ministr kultury Marek Maďarič, předsedové Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR Miloslav Vlček a Přemysl Sobotka.  Mramorovou desku s českým a slovenským nápisem a mělkým reliéfem politika vytvořil slovenský sochař Teodor Baník.

Alexander Dubček (1921–1992) představuje pro československou a zejména zahraniční veřejnost symbol pražského jara a „socialismu s lidskou tváří“. Slovenský komunistický politik (od roku 1963 první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Slovenska a člen předsednictva ústředního výboru Komunistické strany Československa) byl v lednu 1968 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ. 21. srpna, v prvních hodinách okupace Československa, byl sovětskými vojenskými orgány v budově ÚV KSČ v Praze spolu s dalšími představiteli reformní části vedení KSČ zadržen a odvezen do Sovětského svazu. V následujících dnech se účastnil jednání v Kremlu, která byla uzavřena podepsáním Moskevského protokolu, jímž byla československou stranou přislíbena „normalizace“ situace v zemi. Od dubna 1969, kdy jej ve funkci prvního tajemníka vystřídal Gustáv Husák, do října téhož roku předsedal Federálnímu shromáždění. Podpisem Zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění z 22. srpna 1969 umožnil intenzivní perzekuci občanů, kteří při prvním výročí srpna demonstrovali proti sovětské okupaci a politice nového normalizačního vedení KSČ a naopak vyjadřovali podporu Dubčekovi a dalším představitelům pražského jara. V období 1969–1970 zbaven stranických funkcí a vyloučen z komunistické strany. Do politického života se vrátil během listopadové revoluce – po Bratislavě se objevil na veřejnosti v Praze na Václavském náměstí, v doprovodu Václava Havla. 28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění. Zemřel 7. listopadu 1992 na následky zranění, jež utrpěl při automobilové nehodě [viz Humpolec. Pomník Alexandru Dubčekovi]. Je pochován v Bratislavě.

Bronzová deska s lidskými dlaněmi v různých gestech upomínající na brutální zásah policie proti studentskému pochodu, na který demonstranti reagovali skandováním hesla „Máme holé ruce“, se stala tradičním místem, kde si občané i politické reprezentace připomínají události vedoucí k pádu komunistického režimu. V průchodu Kaňkova domu na Národní třídě v Praze ji v únoru 1990 instalovali autoři Otakar Příhoda a Miroslav Krátký. Od 16. listopadu 2016 je nově osazena na zaskleném portálu podloubí směrem do ulice.

Studentský pochod 17. listopadu 1989 iniciovali společně zástupci vysokoškolských organizací SSM i neoficiálních studentských kruhů. Příležitostí k povolené manifestaci bylo 50. výročí smrti Jana Opletala, studenta Univerzity Karlovy, jenž byl smrtelně postřelen při protinacistické demonstraci v Praze [viz Pardubice. Pomník boje studentů za svobodu 1939–1989]. Od počátku se však počítalo s protestními projevy proti stávajícímu režimu. Studentská manifestace tak přilákala mnoho dalších účastníků. Brzy po zahájení na Albertově získal pietní akt [viz Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989] jasný protirežimní charakter. Průvod, který se vydal nejdříve na Vyšehrad a odsud později do centra Prahy, skandoval hesla proti monopolu moci KSČ, proti vládní garnituře a na podporu opozičních skupin. Na Národní třídě byl průvod zastaven pořádkovými oddíly bezpečnostních složek, čelo průvodu bylo obklíčeno a mnozí účastníci, především mladí lidé, byli surově zbiti (mimo jiné právě v průchodu Kaňkova domu). Brutalita zákroku vedla k vyhlášení studentské a divadelní stávky, k založení Občanského fóra a VPN, vlně demonstrací a rychle se šířícímu celospolečenskému odporu. Pod tlakem mezinárodních i vnitřních událostí se komunistický režim zanedlouho po 17. listopadu zhroutil.

Bronzový odlitek díla českého výtvarníka Davida Černého se nachází v zahradě Velvyslanectví Spolkové republiky Německo, originál byl zapůjčen do sbírek Fóra pro soudobé dějiny v Lipsku. Socha Quo vadis byla odhalena v únoru 2002 a po pěti letech, 9. května 2007, byla za přítomnosti tisku a autora přesunuta v rámci zahrady na současné místo, viditelné ze strany petřínských zahrad.

Plastika trabantu na čtyřech lidských nohou je originální připomínkou událostí z podzimu roku 1989, kdy se budova Velvyslanectví Spolkové republiky Německo stala dočasným azylem pro občany z NDR [viz Praha 1. Pamětní deska upomínající na uprchlíky z NDR].

V roce 1989 se Lobkovický palác stal místem německých – a evropských – dějin, když bylo tisícům občanů tehdejší NDR po týdnech čekání na území velvyslanectví umožněno vycestovat do Spolkové republiky Německo. Tuto událost a místo, odkud v září 1989 tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher pronesl historický projev, připomíná pamětní deska. Původní desku odhalenou na počátku 90. let, jež byla připevněna na pískovcové zábradlí tzv. Genscherova balkonu, nahradila po renovaci budovy velvyslanectví v roce 2014 nová, identického znění, upevněná na stojanu před zábradlím.

Postupné uvolňování poměrů v Polsku a Maďarsku, a zejména demontáž železné opony na maďarských hranicích s Rakouskem na jaře 1989 motivovaly mnoho občanů NDR k opuštění republiky. Během léta 1989 se uchylovali na západoněmecké ambasády v Budapešti, Varšavě a poté, co Maďarsko 10. září otevřelo pro občany NDR hranice do Rakouska, také v Praze. V průběhu září počet východních Němců přežívajících v improvizovaných podmínkách za zdmi ambasády  SRN v Praze dosáhl přibližně čtyř tisíc.
Po zdlouhavých jednáních vedení NDR souhlasilo, že budou moci vycestovat do SRN ve speciálně vypravených vlacích východoněmeckých železnic [viz Praha 9. Pamětní deska upomínající na odjezd uprchlíků z NDR]. To uprchlíkům přijel na ambasádu oznámit 30. září 1989 přímo spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher. Další vlna několika tisíců uprchlíků takto vycestovala na začátku října 1989. Řada z nich zanechala v okolních pražských ulicích svoje osobní vozy – zejména wartburgy a trabanty [viz Praha 1. Socha Quo vadis (trabant) a doprovodné pamětní desky]. Následovaly veřejné protesty v řadě míst tehdejší NDR a politické změny v zemi. Rozsáhlé občanské protesty spolu s pokračujícím exodem východních Němců (odhaduje se, že jen přes Československo jich vycestovalo na západ asi 80 tisíc) vyústily v noci z 9. na 10. listopad 1989 v pád nejznámějšího symbolu studené války, Berlínské zdi a následně i k pádu komunistického režimu v NDR a sjednocení Německa.
Nápis na desce cituje oznámení, které k shromážděným uprchlíkům z východního Německa pronesl západoněmecký ministr: „Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes budete moci vycestovat.“

Památník tvoří dva kamenné obelisky symbolizující českou a německou část hranice, v horní části rozdělené ostnatými dráty, a nachází se v místě původní ostře střežené hranice nedaleko přechodu Rozvadov. Památník, který vznikl podle návrhu starostů Rozvadova Jindřicha Červeného a starosty Waidhausu Gustla Reichenbergera, odhalil 26. července 1993 Jiří Dienstbier.

V Nových Domcích u Rozvadova dne 23. prosince 1989 ministři zahraničních věcí Československa a Německa Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher [viz Praha 1. Pamětní deska upomínající na uprchlíky z NDR] symbolicky přestřihli dráty železné opony, která od 50. let oddělovala českou a německou část pohraničí. Obdobný akt se uskutečnil již 17. prosince za účasti rakouského ministra zahraničí Aloise Mocka v místě současného hraničního přechodu Hatě–Kleinhaugsdorf.