Dřevěný kříž s mramorovou deskou s nápisem připomíná zaniklou obec Knížecí Pláně. Pietně zrestaurovaný hřbitov byl odhalen 28. června 1992, pamětní deska osazena později. Okolo kříže se nacházejí zbytky kostelního kamenného zdiva, původní portály a schody. Místo bylo obnoveno péčí bývalých německých obyvatel obce a jejich potomků.

Hraniční obec Knížecí Pláně, sídlo inspektorátu Finanční stráže, byla v důsledku odsunu německých obyvatel po roce 1945 téměř opuštěná. Z bývalé místní hájovny byly po únoru 1948 organizovány přechody přes hranici do Bavorska. Po uzavření hranic železnou oponou se obec ocitla v nepřístupném hraničním pásmu a kostel, přilehlý hřbitov a usedlosti byly zdemolovány Pohraniční stráží [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím].

Symbolický náhrobek z kamenných oblázků s mramorovou deskou a železným křížem na vrcholu byl odhalen v roce 2003 z iniciativy Děkanského úřadu Volary. Nachází se na místě bývalého kostela zdemolovaného Pohraniční stráží [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím].

Pomník s terrazzovou deskou s rytým nápisem na žulovém kameni je věnován všem obětem bezpráví – českým občanům vyhnaným ze Sudet v roce 1938, německým po roce 1945 a důsledkům zacházení s pohraničním územím v období komunistického režimu. Byl odhalen v roce 1997 v rámci česko-německé příhraniční spolupráce po roce 1989.

Replika železné opony byla vybudována nákladem Františka Taliána v roce 2008, tvoří ji zrekonstruovaný hraniční zátaras a další prvky tzv. železné opony. Nachází se nedaleko turistického hraničního přechodu Bučina–Finsterau, v místech původní obce, zaniklé v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva po roce 1945 a se vznikem zakázaného hraničního pásma po roce 1948.

Státní hranice začala být střežena proti uprchlíkům z Československa bezprostředně po únoru 1948, nicméně v prvních letech komunistického režimu nebyla ještě neprostupná. Legální vycestování bylo omezeno již 23. února 1948 nařízením ministerstva vnitra, jímž pozbyly platnost všechny cestovní pasy, k nimž nebylo vydáno zvláštní výjezdní povolení, a v říjnu téhož roku bylo „neoprávněné opuštění území republiky“ definováno jako trestný čin (§ 40 zákona „na ochranu lidově demokratické republiky“ č. 231/1948 Sb.). Od 1. ledna 1949 vznikla sloučením prvorepublikové Finanční stráže a Pohraničních útvarů Sboru národní bezpečnosti (ustavených v roce 1946) Pohraniční stráž sboru národní bezpečnosti, která – jak vyplývalo z nové geopolitické situace – plnila na hranicích s Německem, Rakouskem a v části hranic s Maďarskem vojenské úkoly a byla vojensky organizována. Reorganizace střežení hranic byla dobudována zákonem o ochraně státní hranice z 11. července 1951 (č. 69/1951 Sb.), jenž mj. opravňoval členy Pohraniční stráže použít zbraň proti civilním osobám k jejich zastavení v hraničním prostoru.

Systém tzv. železné opony, která se stala jedním ze symbolů totalitního komunistického režimu a byla namířená proti vlastním občanům, začala být budována v roce 1951 na základě tzv. nové sestavy Pohraniční stráže. Hranice byly nově střeženy také vojáky základní vojenské služby. V příhraničním prostoru byly budovány zóny nepřístupných pásem s různými stupni omezení pohybu pro civilní obyvatelstvo [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím]. Na hranicích byl vybudován systém ženijně-technického zabezpečení, který měl ztížit možnost jejich přechodu. Na lesních průsecích byly postaveny drátěné zátarasy, většinou třístěnné, jejichž střední stěna byla pod vysokým napětím. Prostor uvnitř zátarasů byl zaminován, a to především v místech často používaných přechodových tras. Zátarasy doplňoval kontrolní orný pás usnadňující detekci pohybu u hranic. Narušení hraničních bariér bylo indikováno akustickým a světelným signálem. Hranice střežily pěší hlídky Pohraniční stráže, ozbrojené samopaly a doprovázené služebními psy, další hlídky prováděly ostrahu hranice pozorováním ze strážních věží. Na mezinárodních železničních přejezdech byl vybudován systém tří železobetonových závor, které se vysunovaly přes trať. Pro velký počet vážných zranění, i smrtelných, mezi vojáky byly miny od konce 50. let opět demontovány [viz Krásná. Památník ochráncům hranic]. V roce 1965 byla zrušena i elektrifikace zátarasů, které byly postupně vyměňovány za unifikované signální stěny. Podle současných znalostí bylo na hranicích v letech 1948–1989 zadrženo přes padesát tisíc občanů, jimž komunistický režim upíral právo na svobodný pohyb přes hranice. Po dobudování železné opony největší vlna uprchlictví z přelomu 40. a 50. let postupně opadávala, nicméně k útěkům – a také k obětem na životech – docházelo až do pádu komunistického režimu [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].

Skanzen ochrany státní hranice, který je součástí Novohradského muzea, byl zpřístupněn v květnu 2013 v těsné blízkosti bývalé celnice na hraničním přechodu Nové Hrady – Pyhrabruck.

Cílem expozice je podat přehled o vývoji ochrany hranic od nejstarších dob až po vstup České republiky do schengenského prostoru EU. Tematické těžiště expozice tvoří prezentace historie ochrany státní hranice v období studené války [viz Krásná. Památník ochráncům hranic] a dokumentace služby na státní hranici (výstroj a výzbroj pohraničníků, obrazový a textový materiál). Exteriérovou část tvoří hraniční stavby a překážky (originální drátěný zátaras, orný pás, stínicí stěna, hraniční mezníky, strážní věž, protitankové zátarasy atp.) s názornými tabulemi s náčrty a fotografiemi. Většina předmětů byla převzata ze soukromého muzea železné opony, původně vybudovaného Radomilem Markem v letech 1992–2003 a provozovaného do roku 2007 v Borovanech.

Památník tvoří dva kamenné obelisky symbolizující českou a německou část hranice, v horní části rozdělené ostnatými dráty, a nachází se v místě původní ostře střežené hranice nedaleko přechodu Rozvadov. Památník, který vznikl podle návrhu starostů Rozvadova Jindřicha Červeného a starosty Waidhausu Gustla Reichenbergera, odhalil 26. července 1993 Jiří Dienstbier.

V Nových Domcích u Rozvadova dne 23. prosince 1989 ministři zahraničních věcí Československa a Německa Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher [viz Praha 1. Pamětní deska upomínající na uprchlíky z NDR] symbolicky přestřihli dráty železné opony, která od 50. let oddělovala českou a německou část pohraničí. Obdobný akt se uskutečnil již 17. prosince za účasti rakouského ministra zahraničí Aloise Mocka v místě současného hraničního přechodu Hatě–Kleinhaugsdorf.

Pamětní deska je umístěna na venkovní zdi hřbitovní kaple Svatého Kříže v zaniklé šumavské vesnici. Byla odhalena v roce 2004 a připomíná 27 osob, které se v letech 1948–1969 neúspěšně pokusily překonat západní hranici státu. Vedle kaple se nachází samostatný pomník třem uprchlíkům, kteří zahynuli v elektrických zátarasech v prostoru stráženém sedmou sušickou brigádou Pohraniční stráže.

Obec Hůrka byla známa výrobou benátských zrcadel v místní sklářské huti. Její zánik předznamenal odsun německého obyvatelstva a skutečnosti, že se obec v roce 1952 ocitla ve vojenském výcvikovém prostoru Dobrá Voda [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím]. Všechny objekty byly zdemolovány, až na kapli, kterou armáda údajně používala jako pozorovatelnu. Po roce 1989 byla kaple opravena. Deska uvádí oběti, které zemřely při pokusu o překročení hranice v letech 1948–1969 v prostoru Šumavy [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].

Památník symbolizující věčný boj dobra se zlem tvoří několik šedých kamenů z místních hraničních lesů, jejichž kompaktnost rozrušuje štíhlý kámen z černého křemene opracovaný do tvaru klínu s pozlaceným hrotem. Do středu památníku orientovaného směrem k nedalekému vysílači Svobodné Evropy na německé straně hranice byla umístěna schránka se seznamy obětí komunistického režimu. Byl odhalen 28. září 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů a jeho autorem je akademický sochař Jiří Šlegl. V roce 2001 byl vysvěcen plzeňským biskupem Mons. Františkem Radkovským.

Podle současného stavu poznání bylo v letech 1948–1989 při pokusu o překročení hranice zadrženo přes padesát tisíc osob. Největší vlna uprchlíků prošla přes „zelenou hranici“ v období bezprostředně po únoru 1948. Tvořily ji zejména osoby, jimž v Československu hrozilo zatčení v důsledku předchozí politické činnosti. Za hranice odcházeli exponenti nekomunistických politických stran, osoby veřejné činné, příslušníci nekomunistické inteligence, vojáci západního odboje a další. Odhaduje se, že v letech 1948–1951 uprchlo ze země přes dvacet pět tisíc osob. Po dobudování železné opony [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony] se počet úspěšných přechodů radikálně snížil (asi na 200 případů ročně v období 1952–1963). Přibližně od poloviny 60. let došlo k částečnému uvolnění legálních cest na Západ a tím i poklesu počtu pokusů riskovat odchod ze země přes železnou oponu. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se opět možnost legálního cestování do zahraničí významně snížila; podle odhadů zůstalo po srpnu 1968 do roku 1971 v zahraničí více než sedmdesát tisíc československých občanů. V 70. a 80. letech se strategie ilegálního vystěhovalectví proměnila a stále více občanů volilo emigraci přes území tzv. socialistických států, kam bylo možné vycestovat legálně a jejichž hranice nebyly tak přísně střeženy. Přesto bylo v průběhu 80. let na československých hranicích zadrženo asi tisíc osob ročně.

Při pokusech o přechod hranic na Západ zahynulo v době trvání komunistického režimu 280 (či 276) občanů (přes 80 bylo jiné než československé státní příslušnosti). Asi polovina z nich byla zastřelena ostrahou státní hranice, téměř sto osob nalezlo smrt v elektrických drátech hraničních zátarasů, další zahynuly při překonávání hraničních vodních toků a necelé dvě desítky lidí zvolily sebevraždu před následky zatčení. Je zdokumentováno jen deset (někdy se uvádí 11) případů, kdy ozbrojení uprchlíci či kurýři zastřelili člena Pohraniční stráže [viz Krásná. Památník ochráncům hranic].

Podnět ke zřízení připomínky popravenému kurýru Rudolfu Fuksovi v Chrastavě vzešel od jeho prasynovce Jindřicha Šnýdla. Zastupitelstvo však umístění desky na budově městského úřadu opakovaně nechválilo, i přes petiční akci místních občanů, kteří záměr podpořili 189 podpisy. „Náhradní občanská“ pamětní deska byla odhalena 13. prosince 2008 se souhlasem majitelů na domě, ve kterém Rudolf Fuksa žil. Část finančních prostředků na výrobu desky pokryla veřejná sbírka. O čtyři roky později, v roce 2012, byla nakonec odhalena na budově městské knihovny i deska s podporou městského zastupitelstva [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi II].

Rudolf Fuksa (1930–1952) žil po válce s rodiči v Chrastavě. V dubnu 1949 byl přijat ke Sboru národní bezpečnosti a od října sloužil u pohraničních útvarů. Z posledního místa výkonu služby u velitelství brigády Pohraniční stráže v Sušici dezertoval, hranice překročil u Hojsovy Stráže 6. srpna 1951. V Německu se přihlásil k americké zpravodajské službě a seznámil se zde s Jiřím Hejnou (1930–1952), který dezertoval od Pomocných technických praporů (i s manželkou překročili hranice 22. srpna 1951). Oba nezkušení kurýři byli zatčeni při návratu ze své první mise 27. října 1951 v Klatovech. V procesu, který se konal 11. a 12. března 1952 před tzv. organizovanou veřejností z řad příslušníků Pohraniční stráže, je Státní soud odsoudil k trestu smrti a byli popraveni 9. srpna v Praze na Pankráci. Rudolf Fuksa byl v roce 2008 oceněn in memoriam vyznamenáním Zlatá lípa, které převzal jeho příbuzný Jindřich Šnýdl.

Památník ze žuly s obrazem psí hlavy (symbol Pohraniční stráže) a pamětní deskou je věnován památce všech padlých strážců hranic. Byl odhalen 26. října 2008 u příležitosti 90. výročí vzniku Československa představiteli Klubu českého pohraničí. Činnost a úloha Pohraniční stráže v letech 1948–1989 je jedním z témat, jež rezonují v současných debatách o protiprávnosti komunistického režimu [viz Krásná. Památník ochráncům hranic].