Pamětní deska na budově místního hostince byla odhalena 5. července 2015 z iniciativy Petra Martana za přítomnosti členů Konfederace politických vězňů, starosty Čestic Milana Žejdla a dalších významných osobností. Deska z černého skla se zlatým písmem je věnována bývalému starostovi Nahořan.

František Komrska (1895–1965) patřil k vůdčím osobnostem malé obce šumavského Podlesí. Dlouhodobě vykonával funkci starosty, patřil mu hostinec a 22 hektarů polí a lesů. Jako odpůrce kolektivizace byl v květnu 1953 odsouzen za hanobení státního zřízení a jeho představitelů, neplnění dodávek a další skutky do vězení, k propadnutí majetku a doživotnímu zákazu pobytu v okrese [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace]. K násilnému vystěhování rodiny, na němž měly zájem místní i okresní komunistické organizace, došlo již dva dny po soudu. František Komrska zemřel v roce 1965 v Konstantinových Lázních.

Pomník v podobě kovové pamětní desky s raženým písmem upevněné nad symbolickým bezejmenným náhrobkem dala postavit obec v roce 2008. Tvoří součást celkové úpravy bývalého kvildského hřbitova, jehož autentická podoba z 50. let je zachycena ve filmu Král Šumavy.

Pomník upomíná na likvidaci hřbitova v roce 1978, která proběhla z iniciativy místního národního výboru se souhlasem okresního správního orgánu v Prachaticích. Jejím důvodem bylo chátrání hrobů po odsunutých německých obyvatelích. Litinové kříže byly prodány do kovošrotu a kamenné náhrobky nabízeny místním výrobním podnikům, které však s takovou „recyklací materiálu“ nechtěly mít nic společného. Náhrobky byly proto zlikvidovány buldozery a odvezeny na černou skládku v nepřístupném hraničním pásmu. Na pietní obnovení hřbitova do stávající podoby přispěly krajský úřad i soukromé firmy.

V únoru 2014 byla na hřbitovní zdi v Českých Žlebech odhalena pamětní deska Bohumilu Hasilovi. Deska z černého mramoru se zlatým nápisem a portrétní fotografií zde byla instalována u příležitosti 90. narozenin jeho slavnějšího bratra, Josefa Hasila, označovaného za jednoho z „králů Šumavy“. Identifikace autentického místa uložení ostatků Bohumila Hasila, jenž byl zastřelen Pohraniční stráží při jednom z přechodů hranice, je předmětem dlouhodobého úsilí dokumentaristů z okruhu Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří ve spolupráci s Konfederací politických vězňů jsou také iniciátory vzniku pamětního místa.

Bohumil Hasil (1920–1950) byl starším bratrem Josefa Hasila (1924–2019), který sloužil jako příslušník SNB v pohraničních hlídkách a po únoru 1948 převáděl uprchlíky přes hranice. Při jedné akci byl zadržen a v únoru 1949 odsouzen na devět let. Z pracovního tábora v Dolním Jiřetíně 9. května uprchl do Německa, kde se přihlásil ke spolupráci s americkou tajnou službou. Po přestřelce u Soumarského mostu v prosinci 1949 [viz České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu] československé orgány přistoupily k rozsáhlému zatýkání jeho rodiny a spolupracovníků. Zatčení unikli starší bratři Julius a Bohumil, kteří rovněž přešli hranice a stali se kurýry a převaděči. Při jednom ze společných přechodů 13. září 1950 byli Bohumil a Josef u zaniklé obce Horní Cazov [viz Strážný. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi] odhaleni hlídkou Pohraniční stráže. Těžce postřelený Bohumil byl pohraničníky dopraven na rotu v Českých Žlebech, kde zemřel, a jeho tělo bylo tajně pohřbeno. Josefu Hasilovi se podařilo přejít hranice zpět do Bavorska. Převáděl až do spuštění železné opony a v roce 1954 se vystěhoval do Spojených států. V roce 2001 byl vyznamenán medailí Za hrdinství.

Pamětní deska biskupu Liškovi, zdejšímu rodáku, je umístěna u vchodu do kostela Nejsvětější Trojice v Bohumilicích a byla instalována z iniciativy P. Jana Janouška. Její realizaci provedla prachatická kamenosochařská firma Františka Kölbla. Deska byla slavnostně vysvěcena biskupem Jiřím Paďourem 25. října 2009.

Antonín Liška (1924–2003) vstoupil v roce 1944 do řádu redemptoristů a studoval na jejich učilišti v Obořišti. S ostatními řeholníky byl od dubna 1950 „centralizován“ v klášteře v Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím], poté byl povolán k vojenské službě u PTP a 22. září 1951 v Praze biskupem Kajetánem Matouškem tajně vysvěcen na kněze. Po návratu z vojenské služby pracoval v různých civilních zaměstnáních ve svém rodišti a jeho okolí a tajně působil jako kněz. Po získání státního souhlasu k výkonu kněžské služby se stal v květnu 1971 administrátorem v Poříčí nad Sázavou. Podílel se na ekumenickém překladu Písma svatého, stal se oficiálem interdiecézního církevního soudu. V červnu 1987 byl jmenován kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a o rok později pomocným biskupem pražským. Po pádu komunistického režimu byl papežem Janem Pavlem II. jmenován českobudějovickým biskupem (1991–1999).

Mramorová pamětní deska s rytým textem a znakem RAF dedikovaná místnímu rodáku Václavu Žateckému byla odhalena na budově obecního úřadu 27. června 2009 u příležitosti oslav 650. výročí nejstarší písemné zprávy a Setkání rodáků obce. Iniciátorem zřízení desky byl Vladislav Burian z jindřichohradeckého Klubu historie letectví.

Václav Žatecký (1902–1981) sloužil během války u 311. československé bombardovací perutě RAF, nejprve jako letecký mechanik, po dalším výcviku se zúčastňoval hlídkových letů. V roce 1945 se vrátil do Československa, o rok později byl demobilizován, pracoval v civilním sektoru. V březnu 1949 byl zatčen, obviněn z účasti na přípravě vojenského převratu [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec] a Státním soudem v druhém procesu, který se konal 11.–13. července 1949, odsouzen na dvanáct let odnětí svobody. Trest si odpykával ve vězeňských táborech při uranových dolech. Po prozrazeném plánu útěku z Jáchymova v roce 1950 byl znovu odsouzen na 15 let a po útěku z tábora Bytíz v únoru 1954 (v březnu byl dopaden) opět souzen. Po propuštění v říjnu 1964 pracoval a žil v Podbořanech u Loun a Praze. Zemřel 23. ledna 1981.

Pamětní deska dačickému rodáku Františku Valenovi byla odhalena 16. listopadu 2014 za účasti rodiny, zástupců Konfederace politických vězňů ČR a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Čestnou stráž u pamětní desky drželi členové organizace Orel, jejímž členem byl JUDr. František Valena již od svého mládí.

František Valena (1913–1960) po maturitě na gymnáziu v Brně v roce 1935 pokračoval studiem práv na Masarykově univerzitě a angažoval se ve veřejném životě. Zapojil se do Studentského sociálního sdružení, působil jako předseda moravskoslezské sekce katolických vysokoškoláků a funkcionář Ústředí katolických studentů v rámci Katolické akce. Vstoupil do Československé strany lidové a angažoval se také v tělovýchovné organizaci Orel. Během války žil v emigraci v Lublani a Římě, kde dokončil studium práv, po roce 1945 se opět zapojil do veřejného života. 30. listopadu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a v srpnu 1951 odsouzen Státním soudem na 22 let v prvním procesu s představiteli Katolické akce [viz též Tišnov. Pomník obětem komunismu a Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi]. Trest si odpykával ve věznicích Plzeň Bory, Mírov, Leopoldov, Bytíz, Valdice. V roce 1956 byl kvůli údajné protistátní činnosti vyvíjené během věznění dočasně přemístěn do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci; v rámci tzv. akce Řím byla vyslýchána také jeho manželka. Trest byl F. Valenovi přerušen v listopadu 1957 kvůli zhoubnému nádoru, na této omezené svobodě zůstal až do smrti 31. srpna 1960, den po ní mu bylo doručeno psaní, že má opět nastoupit výkon trestu. Jeho manželka slovinské národnosti Danica byla i nadále perzekvována, v roce 1965 se i s nezletilými dětmi vystěhovala do Slovinska.

Památník otevřený 11. června 2011 je přesnou kopií železné opony z konce 80. let, instalované ženijně-technické zátarasy jsou umístěny na původním místě. Spolu s informačními tabulemi jej zřídili Jiří Duchoň a další členové Pevnostního areálu Slavonice.

Strážení tohoto úseku hranice patřilo do působnosti 18. roty Pohraniční stráže Slavonice. Tzv. železná opona začala být budována po nástupu komunistického režimu a byla primárně zaměřena proti vlně uprchlictví z Československa [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony].

Viz též Čížov. Památník železné opony a Nové Údolí. Replika železné opony.

Pamětní místo se nachází na pastvinách v katastru bývalé obce Kamenná Hlava. Na kamenném masivu za dřevěným plotem je v kameni osazena deska s nápisem a fotografiemi obětí. Původní deska byla odhalena před rokem 1989, v květnu 2015 byla reinstalována poté, co se v polovině 90. let uvolnila z osazení.

Členové Sboru národní bezpečnosti Miloslav Mutinský (1914–1949), bývalý příslušník Finanční stráže, a Josef Pekař (1925–1949) sledovali 11. března 1949 na upozornění místních obyvatel skupinu osob, která se chystala překročit hranice. Tu tvořili Jiří Balko, Jaroslav Gajdoš, Karel Hlavička a Zdeněk Matoušek, které justiční orgány vyšetřovaly v souvislosti s tzv. akcí Praha–Žatec [viz Žatec. Pamětní deska členům ilegální skupiny Praha-Žatec]. Hlídka vystopovala skupinu v opuštěném stavení, kde měla v úmyslu ji zajistit. V nastalé přestřelce byli oba postřeleni Jaroslavem Gajdošem (1921–2005), nadporučíkem v záloze (za války byl příslušníkem 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu). Josef Pekař byl mrtev namístě, Miloslav Mutinský zemřel v nemocnici v Prachaticích. Skupině uprchlíků se podařilo přejít hranici, Jaroslav Gajdoš byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.

Viz též České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému, Josefu Pekařovi a Rudolfu Kočímu; České Žleby. Pomník zaniklým obcím.

Žulová deska se zlatým nápisem je umístěna na kostele sv. Martina a připomíná nucený pobyt vysokých katolických hodnostářů v Radvanově (dnes součást města). Byla odhalena 18. srpna 2012 Jiřím Svobodou, kanovníkem katedrály sv. Víta v Praze, za přítomnosti praneteře kardinála Josefa Berana paní Drahuše Brabcové a zástupců města. Iniciátory a donátory pamětní desky jsou Zdeňka Zemanová s manželem.

Na sklonku roku 1963 se do zámku v Radvanově přestěhoval z Květova domu v Táboře charitní dům pro řeholnice Kongregace sester premonstrátek. Spolu s nimi se sem přesunuli i dříve věznění biskupové Štěpán Trochta a Stanislav Zela a opat Augustin Machalka. Stejně jako v charitním domě v Mukařově [viz Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi] ani zde se již nejednalo o striktní držení v naprosté izolaci, jakkoli vysocí duchovní byli přirozeně i zde hlídáni Státní bezpečností. Mohli však již přijímat návštěvy, pohybovat se po obci a s povolením i vycestovat. 2. května 1964 sem byl převezen arcibiskup Josef Beran [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], který se zde dozvěděl o svém jmenování kardinálem (po této události byly návštěvy účelově zakázány) a 19. února 1965 odsud odcestoval přes Prahu do Říma.

Litoměřický biskup Štěpán Trochta (1905–1974) [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi], odsouzený v létě 1954 k 25 letům a propuštěný v květnu 1960, přišel do charitního domu v Táboře na počátku listopadu 1962 poté, co byl poslán do předčasného důchodu. V Radvanově pobýval až do července 1968, kdy byl soudně rehabilitován a mohl se vrátit do funkce. Světící biskup olomoucký Stanislav Zela (1893–1969), odsouzený na sklonku roku 1950 k 25 letům, byl do Radvanova převezen bezprostředně pro propuštění z vězení v říjnu 1963. Biskup Zela byl soudně rehabilitován v červnu 1969, avšak do diecéze a do úřadu se již vrátit nesměl a v prosinci zde zemřel.

Opat premonstrátského kláštera v Nové Říši Augustin Machalka (1906–1996), odsouzený na jaře 1950 k 25 letům, byl podmínečně propuštěn v březnu 1959. U sester premonstrátek v Táboře a pak v Radvanově žil od dubna 1959 až do pádu komunistického režimu. Dožil se navrácení kláštera v Nové Říši řeholní komunitě v roce 1991, o rok později z úřadu opata abdikoval. Provinciál jezuitského řádu František Šilhan (1905–1985), odsouzený spolu s opatem Machalkou rovněž na 25 let, byl podmíněně propuštěn na amnestii až v květnu 1965. V Radvanově žil od srpna 1965 do roku 1979, poté v charitním domě v Moravci, kde zemřel. Úřadu se vzdal v roce 1971.

Pamětní deska někdejšímu biskupovi českobudějovické diecéze Josefu Hlouchovi byla slavnostně požehnána 9. června 2012 biskupem Jiřím Paďourem u příležitosti Roku biskupa Hloucha, kdy si českobudějovická diecéze připomínala výročí jeho narození (1902), biskupského svěcení (1947) a úmrtí (1972). Podoba bronzové desky byla navržena a realizována Josefem Svobodou z lužického Ateliéru Gravis.

Josef Hlouch (1902–1972) se narodil v Lipníku [viz Lipník. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], v červnu 1947 byl jmenován devátým českobudějovickým biskupem. Od června 1949, kdy biskup Hlouch o svátku Božího těla promluvil před katedrálou sv. Mikuláše v intencích pastýřského listu československých biskupů proti tzv. Katolické akci, byl střežen Státní bezpečností a od dubna 1950 internován. Nejdříve v budově biskupské rezidence, odkud byl 29. března 1952 převezen do zrušeného františkánského kláštera v Kadani [viz Kadaň. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], 2. září do Růžodolu u Liberce a 17. dubna 1953 do Myštěvsi [viz Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům]. Po přechodné době léčení a rekonvalescence byl umístěn do Šebetova, odkud byl 6. listopadu 1958 převezen do Paběnic [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům]. Po propuštění z přímé internace strávil Josef Hlouch dalších pět let nucené izolace mimo diecézi v bývalém redemptoristickém klášteře v Koclířově, v charitním domě školských sester de Notre Dame [viz Koclířov. Památník Josefu Hlouchovi]. Do Českých Budějovic se vrátil na svátek Božího těla v červnu 1968 a ujal se správy biskupství (státní souhlas získal 24. května). Zemřel o čtyři roky později a je pohřben na českobudějovickém hřbitově svaté Otýlie.