Archive for the ‘Karlovarský’ Category

Lužná. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Úterý, 1 října, 2013

Pomník tvoří kamenný sokl s nízkou podezdívkou, chybějící deska byla osazena centrálně. Pomník vznikl před rokem 1989 a je dnes neudržovaný. Chybí i provizorní deska, kterou sem v roce 2001 umístil Klub českého pohraničí. (Citujeme nápis na původní desce.) Pomník vznikl ve stejné době jako připomínka v nedaleké Libé a také zde se nejedná o autentickou lokalitu. Místo využívala armáda ke skládání vojenské přísahy.

Obě místa spojuje osoba Jana Anděla (1911–1948), svobodníka československé armády v záloze. Ten 11. dubna 1948 vedl skupinu uprchlíků (osm mužů, čtyři ženy a čtyři děti, včetně své rodiny) mířící přes hranice. Na skupinu upozornil místní občan hlídku Sboru národní bezpečnosti. Strážmistři Jiří Lébr a František Řezáč skupinu dostihli a pravděpodobně neozbrojený Jan Anděl se začal s Řezáčem prát o strážmistrovu zbraň. Strážmistr Lébr vytáhl samopal a na oba zápasící muže začal střílet. Jan Anděl byl mrtev namístě, František Řezáč, zasažený pěti ranami, přežil. Podle svědectví Blaženy Baborové, dcery Jana Anděla, měl být jeden ze členů hlídky zapojen do převaděčské činnosti, neboť jej její otec před přestřelkou poznal a obvinil ze zrady [viz též Libá. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích].

Libá. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Úterý, 1 října, 2013

Pomník v podobě kamenné mohyly s nízkou podezdívkou doplňuje černá terrazzová deska. Ve vrcholu mohyly je patrné místo, v němž byla osazena dnes chybějící části pomníku, který vznikl před rokem 1989 a v rozporu s nápisem se zde pohraniční hlídka nestřetla s agentem cizích rozvědek.

Jan Anděl (1911–1948), účastník západního odboje v druhé světové válce, převáděl 25. března 1948 přes hranice skupinu uprchlíků. U obce Libá přemohl a odzbrojil hlídku Sboru národní bezpečnosti, kterou tvořili strážmistři Josef Hadáček a Ladislav Vídeňský (Hadáčka zranil úderem do hlavy). Po úspěšné akci se vrátil do Československa, aby převedl další skupinu, včetně své rodiny – těhotné ženy a dvou dětí. Při této akci byl nedaleko odtud 11. dubna 1948 zastřelen [viz Lužná. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích].

Krásná. Památník ochráncům hranic

Pondělí, 30 září, 2013

Památník v Krásné u Aše k uctění památky padlých ochránců československých státních hranic je situován na volném zatravněném prostranství. Tvoří jej mramorová deska spočívající na kamenném podstavci s vydlážděným obdélníkovým polem a květinovou a stromkovou výzdobou po stranách. Na mramorové desce jsou umístěny tři černé skleněné desky, z nichž jedna nese nápis a zdobení lipovými ratolestmi, další dvě zobrazují znak Pohraniční stráže a československý státní znak. Místo je obehnáno ozdobným řetězem. Součástí památníku jsou dva stožáry s českou a slovenskou vlajkou. Památník postavil a odhalil Klub českého pohraničí 2. července 2011 u příležitosti 60. výročí přijetí zákona o ochraně hranic. Vznikl mimo jiné jako reakce na pomník obětem železné opony ve Svatém Kříži u Chebu [viz Svatý Kříž. Památník obětem železné opony] a byl zřízen z finančních prostředků bývalých příslušníků PS a příznivců Klubu českého pohraničí; část finančních darů věnovali i bývalí příslušníci pohraničních vojsk NDR. Památník je situován u obce Krásná, kde sídlil 1. prapor chebské brigády Pohraniční stráže.

Klub českého pohraničí je občanské sdružení postkomunistického charakteru, k němuž se hlásí bývalí členové ostrahy státních hranic a jejich sympatizanti. Odmítá především symbolické akty česko-německého smíření (jeho program je uveden mottem „Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast!“) i polistopadový politický vývoj. Činnost KPČ je dlouhodobě sledována složkami ministerstva vnitra, které monitorují projevy politického extremismu. Tendenční, nostalgická a nereflektovaná interpretace násilí na hranicích v letech 1948–1989, již KPČ předkládá na svých webových stránkách, je jedním z faktorů polarizujících a radikalizujících veřejné mínění ve sporu o způsob nazírání na období komunistického režimu v Československu.

Útvary Pohraniční stráže vznikly v roce 1949 (jako pohraniční útvary Sboru národní bezpečnosti), ovšem sama Pohraniční stráž vztahuje začátek svých „dějin“ k 11. červenci 1951, kdy byl přijat zákon o ochraně státních hranic jako základní zákonná úprava vojskového strážení hranic a budování tzv. železné opony [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony]. Komunistickému režimu se záhy podařilo vytvořit obraz pohraničníků jako novodobých Chodů-Psohlavců, věrných strážců hranice (symbol psí hlavy), kteří chrání „ohrožené pohraničí“. Na pozadí hrozby rozpoutání nového válečného konfliktu měli obyvatelé u západních hranic naplňovat historický odkaz „revolučních“ husitů ve vítězném boji proti „reakční“ Evropě (oslavy 520. výročí bitvy u Domažlic v roce 1951). Literatura a film zobrazovaly statečný boj pohraničních útvarů proti „narušitelům“ a ideologicky pozměňovaly autentické legendy o nepolapitelných převaděčích přes západní hranici (Král Šumavy, 1959; Výstřely z hranice, 1972). Od roku 1956 se 11. červenec slavil jako Den Pohraniční stráže, spojený se slavnostními přehlídkami a s udělováním řádů a vyznamenání jednotlivým útvarům PS. V roce 1965 vzniklo Muzeum Pohraniční stráže (dnes Muzeum Policie ČR), které mezi exponáty zařadilo vypreparovaného služebního psa, jenž se údajně podílel na zadržení 62 „narušitelů“ hranic [viz Praha 2. Muzeum Policie České republiky]. Vytvářený propagandistický obraz Pohraniční stráže měl před veřejností zakrýt skutečnost, že železná opona byla primárně zaměřena proti vlastním občanům, jimž stát upíral právo legálně opustit jeho území [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].

Pohraniční stráž a jejich rodiny se měly stát trvalou součástí života u hranic, tmelící starousedlíky s novými přistěhovalci, kteří do pohraničí přicházeli v rámci osidlovací akce. K vzájemnému sblížení Pohraniční stráže a civilního obyvatelstva přispívaly brigádní výpomoci pohraničních útvarů místním výrobním podnikům a družstvům, jež pro vylidněné pohraničí představovaly skutečnou pomoc [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím]. Kladný vztah k pohraničním útvarům podporovalo i pořádání kulturních akcí (filmové projekce, estrádní pořady), které byly jinak pro většinu obcí nedostupné. Nedílnou součástí těchto aktivit byla tzv. politická práce (mj. soutěž o titul Vzorná pohraniční obec či Vzorné pohraniční město). V 70. letech vznikaly v pohraničí specificky zaměřené pionýrské oddíly Mladých ochránců hranic; děti z těchto oddílů se učily základním dovednostem střežení hranice, včetně simulovaného „zadržení narušitele“. Dobrovolníci z řad civilistů se ovšem podíleli i na reálných (a statisticky ne nevýznamných) případech zadržení v postavení tzv. pomocníků PS. Tyto útvary byly budovány od roku 1954 (v 70. letech pak i „mládežnická“ kategorie pomocníků PS z dobrovolníků ve věku od 15 do 21 let).

Pamětní místa Pohraniční stráže komemorují méně idylickou součást služby na hranicích, kde v letech 1948–1989 zemřelo 650 (654) jejích příslušníků. Některé dobové pomníky vědomě dezinterpretovaly skutečnou povahu událostí s cílem podpořit budovaný obraz pohraničníků – ochránců míru „na hranici dvou světů“, jejichž denní i noční služba spočívá v ochraně státu před „imperialistickými agenty“ („Neprošli!“) [viz Halámky. Pomník Adamu Ruso; Libá. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích; Lužná. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích; Palič. Pomník Jaroslavu Kysilkovi; Pomezí nad Ohří. Památník Pohraniční stráže s pamětními deskami Václavu Königsmarkovi a Janu Novákovi; Zadní Chalupy. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích]. V rozporu s udržovaným mýtem o desítkách či stovkách pohraničníků zastřelených nepřátelskými agenty bylo podle současného stavu poznání uprchlíky či kurýry zastřeleno deset (někdy se uvádí jedenáct) vojáků [viz České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu; Nová Pec. Pomník Václavu Císlerovi; Zvonková. Pomník Josefu Maršálkovi]. V osmi případech došlo k usmrcení příslušníků Pohraniční stráže zběhy od těchto útvarů [viz Modrava-Březník. Pomník Václavu Horváthovi; České Hamry. Pomník Jaroslavu Soukupovi; Pastviny. Pomník Františku Vaculovi; Rozvadov. Pomník Pavolu Juhásovi; Svatý Kříž. Pomník Josefu Ludasovi; Zadní Chodov. Pomník Miloši Kuklovi; Železná. Pomník Josefu Ulrichovi]. Asi čtyři desítky vojáků zemřely na následky postřelení, tj. při manipulaci se zbraní či byli omylem postřeleni při zásahu ve službě jiným členem ozbrojených sil, téměř padesát vojáků se stalo obětí ženijních prostředků ostrahy hranice (elektrický proud, miny, granáty, trhaviny). Zdokumentováno bylo téměř dvě stě případů sebevražd. Největší skupinu představují úmrtí na následky nejrůznějších úrazů a nehod. Tato smutná statistika se týká především vojáků základní služby odvedených k Pohraniční stráži. Ti v poměru k počtu důstojníků a poddůstojníků z povolání tvořili po dobu existence PS přibližně tři čtvrtiny celkového stavu.

Ostrov. Památník obětem násilí

Sobota, 19 ledna, 2013

Památník v kapli sv. Floriána byl zpřístupněn v roce 2007, po rozsáhlé rekonstrukci a obnově areálu piaristického kláštera v Ostrově. O jeho zřízení rozhodly rada a zastupitelstvo města, je dedikován českým a německým obyvatelům Ostrovska a všem perzekvovaným z národnostních, rasových, politických nebo náboženských důvodů v průběhu 20. století. Kapli vysvětil plzeňský biskup František Radkovský a je přístupná jako součást prohlídkové trasy kláštera. Památník připomíná násilné události, které zasáhly region v období od první světové války do pádu komunistického režimu. Schraňuje také Křížovou cestu – drobné sádrové reliéfy Jaroslava Šlezingera.

Poválečné období Ostrovska je spojeno především s odsunem německého obyvatelstva a s rozvojem těžby uranové rudy, jejíž vývoz do Sovětského svazu umožnila mezivládní dohoda z podzimu 1945. V bezprostřední blízkosti „starého“ Ostrova se započalo s výstavbou sídlišť pro pracovníky národního podniku Jáchymovské doly (1946). Po roce 1948 byl „nový“ Ostrov z velké části budován politickými vězni [viz Ostrov. Pamětní deska politickým vězňům]. Politický vězeň, sochař Jaroslav Šlezinger (1911–1955) [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi] se zasloužil o výzdobu místního kulturního domu (sousoší nad štítem).

V letech 1949–1951 vznikly ve Vykmanově (dříve Weidmesgrün, nyní součást Ostrova) dva vězeňské tábory: Vykmanov I (krycí označení C) a Vykmanov II (L) [viz Ostrov-Vykmanov. Pamětní deska na Věži smrti].

V červnu 1949 byla v Ostrově (vzdáleném 6 km od Jáchymova) zřízena správa všech vězeňských pracovních táborů při uranových dolech, včetně oblastí Horního Slavkova a Příbrami. Její vedení sídlilo při ústředních táborech, odkud byli odsouzení po přijímacích procedurách dále transportováni do jednotlivých táborů. V letech 1949–1950 a 1955–1961 se ústřední tábor nacházel v Ostrově-Vykmanově (v mezidobí byl přemístěn přímo do Jáchymova při dolu a táboru Bratrství). Tábory Ostrovska (nápis na desce) jsou tedy míněny všechny pracovní tábory při uranových dolech v Československu.

Horní Slavkov. Symbolický hrob politických vězňů

Čtvrtek, 2 června, 2011

Pietní místo slavnostně odhalené 30. května 1997 tvoří navršená mohyla kamenů s dvěma mramorovými deskami a vztyčeným křížem obtočeným řetězem a centrálně umístěnou kovovou trnovou korunou. Je jedním ze zastavení každoročních setkání politických vězňů organizovaných Konfederací politických vězňů pod názvem Jáchymovské peklo.

V oblasti Horního Slavkova byly vybudovány čtyři trestanecké pracovní tábory: Prokop (1949), Ležnice (1950), Svatopluk a tábor XII (1951). V důsledku vyčerpání ložisek uranové rudy byly poměrně záhy rušeny – tábor XII v roce 1954, ostatní o rok později. V letech 1949–1959 se z vězeňských táborů při uranových dolech pokusilo o útěk přes 550 vězňů.

V noci ze 14. na 15. října 1951 došlo k hromadnému útěku z tábora XII, který měl mimořádně tragické vyústění. Jedenácti vězňům (Ferdinand Compel, František Čermák, Miroslav Hasil, Karel Kukal, František Petrů, Ladislav Plšek, Vladislav Roubal, Zdeněk Štich, Jan Trn, Jan Úlehla, Boris Volek) se podařilo uprchnout poté, co odzbrojili dozorce a spustili je fáracím výtahem do šachty (jeden z nich byl při potyčce o zbraň postřelen a uvězněný v dopravní šachetní kleci zranění podlehl). Do pronásledování se zapojila kromě ostrahy tábora také armáda. Pět útěkářů bylo zastřeleno (jejich jména uvádí pamětní deska) u vsi Stanovice. Z obklíčení se podařilo uniknout jen Františku Čermákovi, který byl 30. října zastřelen při přechodu státních hranic, a Miroslavu Hasilovi, který spáchal sebevraždu při  zatýkání 27. listopadu.

Zbylí zadržení útěkáři byli souzeni Státním soudem Praha v procesu, který se konal neveřejně 19.–21. března 1952 v Jáchymově. Boris Volek (1928–1952) [viz Kolín. Pamětní deska Borisi Volkovi] a Ladislav Plšek (1925–1952) byli obviněni z vraždy příslušníka SNB Jana Guckého a odsouzeni k trestu smrti. Postřelený Karel Kukal (1927–2016) byl odsouzen na 25 let. Poslední člen uprchlické skupiny, rovněž postřelený Zdeněk Štich (1928–2013), nebyl ve stavu, aby se procesu mohl zúčastnit – po brutálně vedených výsleších skončil ve vězeňské nemocnici v Plzni Bory, odkud byl propuštěn až v červenci 1953 s trvalou amnézií. (Karel Kukal i Zdeněk Štich byli vězněni od roku 1948, resp. 1949 za šíření protirežimních letáků.) Ústřední postavou procesu se ovšem stal Jozef Karolík (1930–1952), příslušník speciálního útvaru SNB Jeřáb. Mladý dozorce v konfrontaci s realitou jáchymovských táborů začal vězňům pomáhat a ve spolupráci s jedním civilním zaměstnancem šachty 14 se podílel i na vynášení vzorků uranové rudy a citlivých informací o ostraze táborů určených pro zahraniční zpravodajské služby. Byl zatčen již v polovině září 1951 v souvislosti s předcházejícím (a částečně úspěšným) útěkem vězňů z 25. srpna (zadržení vězni ze srpnového útěku byli souzeni ve stejném procesu, jednalo se o Vladimíra Křivánka, Františka Kubáta, Josefa Tykvarta, Věkoslava Subotiče, Otto Matějku, Václava a Otakara Nováka a Stanislava Pecha). Jozef Karolík, který se s částí svých aktivit svěřil ve vyšetřovací vazbě na něj nasazenému agentu-provokatérovi, byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti a spolu s Borisem Volkem a Ladislavem Plškem byli popraveni 11. listopadu 1952 v Praze na Pankráci.

Ostrov-Vykmanov. Pamětní deska na Věži smrti

Čtvrtek, 2 června, 2011

Pamětní deska byla odhalena 29. května 1993 Konfederací politických vězňů. Věž smrti se stala v roce 2008 národní kulturní památkou, je jedním ze symbolů utrpení politických vězňů v uranových dolech.

Tábor Vykmanov s krycím označením L byl založen v únoru 1951 jako pracoviště, kde se v tzv. Rudé věži či Věži smrti drtila a třídila uranová ruda vytěžená v jednotlivých jáchymovských dolech. Zde se také připravovaly dopravní transporty do Sovětského svazu: tzv. čistou rudou se plnily plechové barely, méně kvalitní se volně nakládala na vagony. Práce v drtírně patřila ke zdravotně nejrizikovějším, vězni – mezi nimi mnoho duchovních či odsouzených k trestům v rámci výkonu trestu (např. tzv. útěkáři) – zde přicházeli do bezprostředního styku s radioaktivním prachem. Tábor byl zrušen v květnu 1956.

Ostrov. Pamětní deska politickým vězňům

Čtvrtek, 2 června, 2011

Bílá mramorová deska se zlatým nápisem věnovaná politickým vězňům byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů 29. května 1993.

Výstavbu nového moderního města ve stylu socialistického realismu související s intenzivním rozvojem těžby uranové rudy prováděli odsouzení internovaní ve vězeňském táboře Vykmanov I (C), jenž byl zřízen k březnu 1949 [viz též Ostrov. Památník obětem násilí].

Karlovy Vary. Pamětní deska Jindřichu Konečnému

Čtvrtek, 2 června, 2011

Pamětní deska disidentu Jindřichu Konečnému byla odhalena na pěší zóně v Karlových Varech u příležitosti 20. výročí pádu komunistického režimu v Československu 17. listopadu 2009 za přítomnosti přátel a primátora města. Bronzová pamětní deska se nachází v místech, kde Jindřich Konečný v období října a listopadu 1989 inicioval protirežimní shromáždění.

Básník a prozaik Jindřich Konečný (1940–2009) patřil mezi známé disidenty na Karlovarsku. Podílel se na samizdatovém časopisu Stres vydávaném Nezávislou skupinou občanů západočeského kraje, spolupracoval i s exilovými časopisy – Listy Jiřího Pelikána a Tigridovým Svědectvím. Za pašování zakázané literatury byl na počátku 80. let odsouzen ke dvěma letům vězení. Jako člen nezávislých občanských iniciativ býval pravidelně zadržován před očekávanými protirežimními vystoupeními (výročí okupace, 28. října apod.). V říjnu a listopadu 1989 organizoval v Karlových Varech opoziční demonstrace a stal se jedním z prvních členů místního Občanského fóra. V roce 1990 byl kooptován do parlamentu.

Jáchymov. Expozice Koncentrační tábory při uranových dolech na Jáchymovsku 1949–1961

Čtvrtek, 2 června, 2011

Stálá expozice Koncentrační tábory při uranových dolech na Jáchymovsku 1949–1964 byla instalována v jáchymovském muzeu v roce 1998 Muzeem třetího odboje Konfederace politických vězňů ČR v Příbrami [viz Příbram. Muzeum třetího odboje]. V letech 2001 až 2004 byla expozice rozšířena a dnes je součástí expozice Jáchymov v zrcadle času v Muzeu Královská mincovna Jáchymov spadajícího pod správu Krajského muzea v Karlových Varech.

Jáchymov. Symbolický hrob politických vězňů

Čtvrtek, 2 června, 2011

Původní pamětní místo symbolicky dedikované neznámému politickému vězni bylo vytvořeno městskou organizací Československé strany lidové v Ostrově z podnětu federálního mistra vnitra Richarda Sachra, který Jáchymov navštívil 16. května 1990. Místo bylo vysvěceno 31. května 1990 P. Františkem Krásenským a následně byla sloužena mše za oběti z řad politických vězňů v jáchymovských uranových táborech nucených prací v kostele sv. Jáchyma. Symbolický hrob politických vězňů byl později z iniciativy Konfederace politických vězňů upraven do dnešní podoby.